close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2012

Už to začalo

31. března 2012 v 10:09 | Tereza
Ale néé tamto... jen takový malý krůček.
To nejdůležitější pro mě ještě nezačalo, ale taky je to něčeho začátek...

Včera jsem totiž udělala zásadní rozhodnutí.

1) Nechám si propíchnout uši, abych mohla nosit normální náušnice. Mám hezké třpytivé, ale jsou to klipsny a po celodenním nošení to dost bolí a hlavně normálních náušnic je takový výběr! A Týnka je zdravotní sestřička, takže mi pošle sterilní jehlu (a taky nějaké další holčičí věci :)
To bude akce - já vím, že je to běžná věc pro vás ostatní, ale pro mě je to nové. Asi si to nenechám jen pro sebe a popíšu to tu. Ještě si objednám náušničky, které hned po propíchnutí strčím do dírek. Tyhle se mi líbí: http://www.topsperky.cz/
Miluju třpytivé s kamínkama a tyhle pecky jsou přesně tak akorát.

2) Nechám si narůst své vlastní dlouhé vlasy. Zkusím to. Beztak nesnáším, když musím pokaždé ke kadeřnici jako kluk a nechat si to zkracovat.

Kristýnka mi poradila, že se dají koupit CLIP IN vlasy, kterými se prodlouží vlastní jednoduchým způsobem:

Nadchlo mě to! Není to drahé (50 cm už od 599 Kč!) a přesvědčilo mě, že Týnka je už nosí dva roky. Ta životnost je 2-3 roky. Můžete je přebarvovat podle vlastních atd. Když si je poprvé vzala, tak se najednou cítila tak krásná... Jako já, když si vezmu paruku a podívám se do zrcadla. Ale tímhle vyřeším, než mi vlasy narostou do té správné délky. A když to vypadá tak přirozeně, tak to je přesně to co potřebuji.

Uvidím, jak se s tím smíří okolí. Těším se na to strašně moc! Už dlouho jsem o tom přemýšlela. Koupím si konečně žehličku na vlasy :) A taky chci vyzkoušet i vlnky :) A bude-li třeba, dá se s tím žít i jako muž, i když bych nerada.

Vlasy by mi měly vyrůst o 12-18 cm za rok. To už je docela hezké mikádo, když už teď je mám zhruba 5-8 cm dlouhé :)

Klučičí fotka délky mých vlasů 1.4.2012, kdy jsem se rozhodla je nezkracovat:
(foto bylo odstraněno)

Kristýna

31. března 2012 v 8:09 | Tereza
Kristýnka je blondýnka.
Je moc hezká a žije na druhém konci republiky.
Trávím s ní večery a povídáme si o všem možném, řešíme líčení, kluky, oblečky, prostě všechno. Včetně našich snů.
Má kluka a mě bere jako kamarádku. Dovedly bysme spolu prokecat celou noc. A nejen že je krásná, je i chytrá a moc milá.

Je to nesmírně osvobozující.
Někdo, kdo mě bere takovou, jaká jsem.
Někdo, kdo mi radí.
Někdo, pro koho si mám přijet a odvézt ke mě do bytu na celý víkend, kde ze mě udělá dokonalou girl :) A někam vyrazíme. Dámská jízda! Můj sen!!! Něco, po čem toužím celý život. Užít si to převlékání, líčení, focení... říkala, že budu holka jako lusk :D A že strašně ráda maluje oči. A půjdeme nakoupit nějaké ty věcičky na sebe! Prostě jenom náš víkend.
Jsem nadšená...

Navíc když kamarádí holka s holkou, nikdo vás nepodezírá z nevěry nebo nežárlí. S touhle mojí kamarádkou jsem svá.


Nemyslím na to, že tenhle můj sen, ke kterému by byl jen krůček, si v téhle situaci splnit nemůžu.
Myslím jako Tereza... A jsem šťastná.

Coming out

30. března 2012 v 16:57 | Tereza
Zajímalo mě, jak vykládá výraz "coming out" (přiznání) wikipedie:

Coming out je v širším smyslu označení procesu, během kterého člověk rozpoznává a akceptuje svoji menšinovou sexuální orientaci ("coming out před sebou samým" či tzv. "vnitřní coming out"). V užším smyslu se používá pro okamžik svěření jiným osobám, případně veřejnosti (tzv. vnější coming out). V nejobecnějším smyslu lze výraz použít i pro zveřejnění informace, která dosud byla utajována. Může se také užívat ve spojení s osobami nebo skupinami osob, které se rozhodly veřejně prezentovat své pohledy a názory obecně považované za odlišné od názorů společnosti.

Vnitřní coming out nejčastěji nastává v průběhu puberty, kdy se začíná nejvýrazněji projevovat lidská sexualita. Výjimečně však může přijít i v pozdějších fázích života. Protože coming out přináší stres spojený s přijetím vlastní odlišnosti, v důsledku tzv. internalizované homofobie, bývá někdy předmětem činnosti svépomocných skupin mládeže či psychologického poradenství. Míra obtížnosti zvládnutí coming outu závisí jak na vnitřních dispozicích člověka, tak na prostředí, v němž žije, na přístupu lidí z nejbližšího okolí i na celkové společenské atmosféře. Vzhledem k věku, kdy nejčastěji k tomuto procesu dochází, může být někdy komplikován např. školníšikanounebo obavou z ní. Udává se, že mezi mladými homosexuálními muži je zvýšené procento sebevražedných myšlenek i pokusů. V užším smyslu se termín coming out používá pro okamžik, kdy se osoba se svojí orientací dobrovolně svěří jiným osobám (nejčastěji rodině, přátelům, známým, spolupracovníkům), veřejně ji deklaruje anebo svoji orientaci přestane tajit před svým okolím (tzv. "vnější coming out"). Proces coming outu nelze zaměňovat soutingem, což je zveřejnění sexuální orientace třetí osobou, nejčastěji proti vůli samotného subjektu.Z důvodu obavy před diskriminací a chování okolí (viz homofobie) trvá coming out často několik let a většinou dochází k zveřejnění orientace jen před úzkým okruhem vybraných osob. Coming out se může týkat také osob veřejného života, které oznámí svou menšinovou sexuální orientaci nebo příslušnost k jiné nezjevné menšině prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Zaznívají názory, že coming out vážených osob veřejného života zlepšuje postavení sexuálních menšin v očích veřejnosti.
V USA i dalších zemích připadá na 11. říjen tzv. Coming Out Day, který slouží pro upozornění na existenci sexuálních menšin ve společnosti, jejich potřeby a problémy.


Můj komentář:
Ježiši - ono to má i svůj den! Ještě že to není u nás, to by ty minority chtěly už moc ne?!
Jooo minorita - to jsou ty chudáci!
Potřebujou mít svůj den, aby všude rozkecali to, co nikoho nezajímá.
No a co, tak je gay? Tak je lesba? A co jako? Ať si je, hlavně ať mi to nevnucuje a ať ho nepotkávám každý den na ulici - nedej bože v práci. Panebože on má už dítě? Příšerné!!!!

Tak tohle bych řekla, že bude nejtypičtější reakce... :) Svým způsobem je to pravda.

Díky mému malému coming outu tenkrát před půl rokem s manželkou jsem teď v situaci, kdy se mi nediví, proč mám nalakované nehty, proč je ještě vidět linka pod očima nebo proč se vyzuju a mám na sobě silonky... už se nediví a to jsem chtěla.

Ale velký coming out ani plánovat nemohu. Nejsem na to připravená. Nebo spíš - nejsem v situaci, kdy ho mohu udělat...
A jestli mě tu někdo pozná? Tak ať.
Už jednou můj jeden blog něco vyřešil, když jsem několik let popisovala absurdity, jaké se děly ve státní správě na jednom úřadě, kde jsem pracovala. Tehdy jsem mohla zatloukat, že to nepíšu já, ale přišlo mi správné se k tomu přihlásit, když mě vyslýchala ředitelka a další tři lidé... Pravda bolí. :) Byl to poslední důvod proč po 12ti letech ve státní správě odejít. Těžké rozhodnutí, ale to co přišlo mě obohatilo.

A vlastně takový můj "vnitřní coming out" už u mě proběhl dávno. Jen si to v těchto dnech snažím srovnat v hlavě, už je toho na mě moc...


Přemýšlím, proč vlastně coming out? K čemu je dobrý?

K ničemu. Tedy nikomu z ostatních lidí na tomhle světě.

Coming out je jen a pouze kvůli osobě, která coming out provede. Aby se cítila lépe.

A cítí?

Všechno je špatně

30. března 2012 v 16:28 | Tereza
Přemýšlela jsem, co mě vlastně v životě přináší radost. Myslím i dlouhodobě.
Přemýšlela jsem, kdy jsem vlastně šťastná.
Přemýšlela jsem, jaký můj život je.

Mám klučičí práci, která mě ničí psychicky i fyzicky.
Mám ženu, která se se mnou nebaví a která mě nemiluje, zatímco já jí ano.
Mám dceru, která mě miluje a já ji.

I činnosti, které mám rád ve svém klučičím životě, dělám vždy s představou, že jsem Tereza.
Jsou chvíle, kdy vás fyzicky náročná práce tak ubíjí, že je vám zle. Že v tu chvíli chcete být tisíckrát víc Terezou, ale o to víc vás hodí přímo do chřtánu klučičích záležitostí. Když vykoupat, tak celá. Když potrápit, tak pořádně.


Z tohoto výpočtu vám vyjde, že jedinou radostí je moje dcera.
Je to jediný můj důvod k radosti (nepočítám-li Terezu).

Často mám výčitky svědomí. Často se rozhoduji, že to chci v sobě ubít, zničit a zůstat tátou.
Často se o to snažím a chvíli mi to jde.
V minulosti jsem už zabíjela Terezu několikrát.
Shromáždila jsem si všechny své holčičí věci a demonstrativně je vyhodila (i ty krásné nové).
Přišlo to zas.
Opakovalo se to.
Zase jsem si postupně nakoupila nové.
A znovu to třeba za dva roky vyhodila.
A pořád dokola.
Ničíte to v sobě od 15ti, protože musíte. Protože jste k tomu nuceni. Protože neexistuje jiné řešení. A teď navíc, protože máte dceru...

Je to k zbláznění.

Jen neohrozit její výchovu. Jen nebýt důvodem, aby se za mě mohla jednou stydět.

Nepřichází v úvahu žádná změna.
Nikdy.

Je mi do breku.

Ale do breku mi bude při jakékoliv variantě.

Jsou to dvě naprosto neslučitelné věci.

A každý vám řekne, že na prvním místě je dítě.
Tak to cítím i já.

Zešílím v tomhle těle. Musím to někomu říct. Musím to někam napsat. Nečtěte to. Je mi to jedno.
Je mi smutno.

Proč měnit pohlaví?

30. března 2012 v 16:16 | Tereza
Mé oblíbené proměny na Youtube:

Ne všechny proměny jsou tak povedené, ale všechny vypadají nakonec žensky.
Ostatně kolik žen nevypadá tak žensky?

Proč měnit pohlaví?
Na to se ptá kdekdo. I v komentářích k některým videům, v diskusích, možná si to říkáte i vy.
Úplně to chápu. Protože dokud to v sobě nemáte, nemůžete to pochopit. Nevíte, jak to bolí a nevíte, jak to ničí vaši duši.

Dnes jsem šťastná.
Dnes jsem sama sebou.
Dnes jsem byla pár hodin (mělo to být deset dní! A byly z toho dva dny...) Terezou a do poslední vteřinky se snažila z ní zase nevyskočit... Ale čas je vždycky proti mě, protože pánem času je Tom.

Jsem taky unavená, protože honím každou vteřinku a je nesmírně náročné (myslím psychicky) proměňovat se během dne tak často a být pod tlakem, abych si nezapomněla pořádně odlíčit linky pod očima, aby mi nezůstal lesk na rtech... Zapomněla jsem si třpytivý náramek na ruce, sundala jsem si ho až v autě... Tady se tedy coming-out rozhodně nekoná :/

Proč mi to v mládí neřekli, že to jde? Že nemusím hrát fotbal, že nemusím chodit v klučičích kalhotách, že nemusím mít klučičí účesy? Že se nemusím stydět za to, že mám prsa?

Všechno by bylo jinak.

Vyzývám všechny v jiném těle, aby s tím něco udělali. Možná se teď ještě netrápíte, stačí vám těch pár chvilek, kdy jste sami sebou, ale v budoucnu je to peklo, protože sami sebou budete moci být méně a méně...

Že to nevadí? Že se to dá přeci utlouct? Že se takový život dá žít taky?

Tak si to zkuste :)

Nezapomeňte pak napsat blog... :)

Změna pohlaví studenta naší školy

29. března 2012 v 22:21 | Tereza
Úplnou náhodou jsem minulé pondělí narazila na zajímavou diplomovou práci. Napsala jí paní učitelka Bc. Lenka Hačková z obchodního učiliště v Žamberku.

Po přečtení její práce, která ve mě zanechala vážně silný dojem už asi navždycky, jsem jí zkusila napsat přes Facebook s žádostí, zda nemá fotku oné osoby (která je pro mě opravdu svérázná - mám ráda svérázné lidi - a neuvěřitelně cílevědomá) nebo zda-li neví, jak teď vypadá, zda-li má ještě nějaké mužské rysy apod.

Paní Hačková je nesmírně milá a zařídila mi kontakt. Mohla jsem si prohlédnout i její (studentky) fotku... Je krásná!!! Mám jí pořád před očima. Směla jsem jí i kontaktovat (protože mám tolik otázek!), ale její profil má nastavený tak, aby ji nikdo sám od sebe nekontaktoval...

Je tu moc hezky popsané první setkání s tímto studentem, s jeho odlišností, s jeho chováním (záměrně o ní píšu ještě v mužském rodě, protože v diplomové práci je také tak oslovován). Zajímavá je i jeho minulost a také to, co se stalo. Několik věcí mě v té práci naprosto šokovalo nebo změnilo můj pohled na vnímání sebe sama...
A já říkám: "Dokaž, jak to myslíš vážně a dáme ti šanci!!!"

Pokud si tedy chcete přečíst něco zajímavého a možná i poučného, něco ze života, nicméně ne zcela běžného, tak diplomovou práci Bc. Lenky Hačkové si můžete stáhnout zde:

Dyť je to trapný.

29. března 2012 v 22:08 | Tereza
"A udělej něco s těma linkama! Dyť je to trapný!", řekla mi doma manželka, když jsem jí přivezla z práce.
Snažila jsem se! Odličovala jsem si ty oči aspoň třikrát! Bylo mi při tom hrozně, chtěla jsem si ten krásný make-up nechat - ty hladké tváře a všechno tak perfektní a téměř dokonalé, žádné pupínky a ty výrazné oči - ten pohled! A lesklé rty... věděla jsem, že by byl problém, ale ty linky mi nikdy dokonale odlíčit nešly - byla jsem ráda, protože to vypadá hezky :) Mé horní řasy nejsou problém - ty mám dlouhé dívčí od přírody, ale ty spodní zůstaly krásně tmavé. Takovou radost jsem z nich měla...
A to řekla ta, která mě ještě před 10 měsíci sama líčila a vypravovala ven. Dvakrát. Po třetí už mi přísně sdělila, ať si laskavě už konečně nepůjčuji její bundu. Slíbila jsem, že si její věci půjčovat nebudu, protože to nechce, ale žádnou dívčí bundu nemám a hlavně nebyl s tím dvakrát problém. Jenže to už v ní začalo vřít...

Člověk by řekl, že když už ho někdo nemiluje, že má výhodu, která spočívá v tom, že si může dělat co chce. Nemám co ztratit. A tak konečně spím v saténové noční košilce každou noc a necítím se divně. Vždyť už jsem manželce ukradená. Chtěla bych to rozvinout dál - chtěla bych být víc sama sebou, ale dokud tu bude dítě, nikdy neohrozím jeho pohled na správný svět (správný = s tátou a mámou). Ono to tak dopadne stejně - žádná trvalá přeměna na Terezu se nekoná, protože nesmím... ale v koutku duše doufám a věřím v něco jiného.

"Už tě to zase popadlo?"
Měl jsem sto chutí jí říct: Ne. Ono je to naopak. Ono mě právě nepopadlo. Ono mě to popadne, když se musím předělávat na kluka. Když jsem Tereza - to jsem ta pravá já... ale nezlobím se, že je to těžké pochopit.

Rozesmálo mě, když řekla, že je vidět, že myslím tak, jako všichni co mají pinďoura. Naštvala se totiž, že jsem nevysála, zatímco byla v práci... Chtěla jsem jí říct, že kdybych byla Terezou, tak vysaju, protože se nezdržuju sáhodlouhou přípravou Terezu ze sebe udělat a pak jí zase změnit na Toma, což není tak jednoduché a hlavně je to časově náročné. Mě nevadí vysávání, chystala jsem se na to, ale v mém krásném dnu, tak vzácnému, jsem prostě nestíhala :( Naplánovala jsem si, že ve 14 hod. se začnu odličovat... při té mé dokonalé a (pro mě) fascinující proměně v Terezu se mi zatajil dech, nemohla jsem se sama sebe vynadívat a snažila jsem se užít si každou vteřinku... takhle bych chtěla už zůstat!
Ale nešlo to. Mé štěstí nikdy netrvá dlouho.

Ve 14:15 jsem ještě pobíhala po bytě a dělala bláznivé snímky :) A pak rychle úklid všech těch vytahaných sukýnek, které jsem se sice snažila hned zase uklízet do mé holčičí skříně, ale měla jsem na Terezu jen 5 hodin! Se vším všudy i s přípravou. A zítra chci takhle vyjet ven a udělat venkovní fotečky. Mám nové balerínky - mé úplně první! Jsou nádherné! Doslova něžné s třpytivými kamínky na špice a po bocích. Počasí se zkazilo. Posledních 12 dní slunečného počasí se změnilo na déšť a studený vítr. Ale stejně si chci ten den užít.

V práci mi ukradli pondělní volno. Prostě mi dnes dvakrát volali - nebrala jsem to - chtěli mi už vzít i víkend, který mám naplánovaný jako dovolenou (loňskou). Zase někdo omarodil a směny ve dvou jsou přímo vražedně nezvladatelné. Jak mě se tam nechce zpátky. Potřebuji dělat s oblečením... s botičkama nebo s kosmetikou... Né tahat nábytek. Přemýšlím, že bych zašla k doktorce - normálně to takhle nikdy neřeším, ale bolí mě ještě pořád ruce. Po 12 dnech klidu. V zápěstí a v noci je necítím. Moje slabé ruce, o které mám strach. Ale pořád je na mě doma vyvíjen tlak přinést co nejvíc peněz. Ne 7 za neschopenku místo 14 tisíc za práci.

Kdy zase budu Terezou? :( Rychle toho stihnout co nejvíc - užít si všech těch krás a příjemných věcí, být do poslední chvíle Terezou.


Včera jsem pochopila, že mě žena už nemiluje. (Doteď jsem si to jenom myslela ale nepřipouštěla.) Že už po půlroce nemá smysl čekat v posteli, jestli přijde taky třeba si jen tak povídat jako dřív. Zůstává u svého notebooku a slyším, jak ťuká do klávesnice. Když zadržuje smích, abych ho neslyšela, dávám si do uší sluchátka...

Ale jeden (asi jediný) pozitivní vliv to na manželku mělo. Dřív si neuvědomovala, jak je krásná - když jsem jí vyklopila ten můj zájem o vše ženské pochopila, že je fajn užívat si, že je ženou! V kalhotách jsem jí už půl roku neviděla, přes celou zimu nosila sukýnky, kozačky, teď jak bylo teplo v prvních jarních dnech, tak si koupila krásný kotníkový jarní botičky... sluší jí to a je moc krásná.

Viděla jsem Barbie a Mořská panna 2. (Miluju tyhle série!!!)
"Potopila se do našeho světa, kde přijala své pravé já."
Pustila jsem si videoklip "DEV a Enrico Iglesias - Naked" i s textem... http://www.youtube.com/watch?v=wFz1F438490 (fantastická písnička... Miluju ten její hlas...a Enrica taky.)
"So I don't care what they say
It's our life life"

Je to všude. JE TO NÁŠ ŽIVOT! Je to na nás! Žijeme jen jednou.

p.s.
Kluci, zkuste si schválně někdy takové dívčí jemné kalhotky bellinda z mikrovlákna! Joo jasně není to nic chlapskýho já vim, je to pod vaší úroveň... ale ten pocit... ta hebkost! A navíc ty barvy! Ten výběr! Nikde vás nic netlačí, neškrábe, nemačká...jen hladí a ještě k tomu něžně! :) Jako Tom bych tak příjemné pocity nezažil. A tak je to se vším...

Vzkaz všem minoritám

28. března 2012 v 16:51 | Tereza
Nevěděla jsem, jak to nazvat. Vás (nás) všechny, kteří se něčím odlišujeme a které většinou nikdo nemá rád. Prostě minorita.
Tedy ještě mě napadá, že už dávno nejsme minorita. Třeba všichni na celém světě všechno tutláme a žijeme tak ve lži v zájmu uchování tradičních hodnot života. Zajímavá teorie ne? :) Jen pár zoufalců se rozhodlo to přiznat :))) A přitom by to chtěl každý :)

Chtěla jsem vzkázat všem homosexuálům, gayům a lesbičkám: nestyďte se za to a neřešte to.
Stačí říct: "Jsem gay." a hotovo! To je všechno. Od toho okamžiku už můžete žít jiný život.

Já když řeknu, jsem Tereza, mám smůlu. Není mi to k ničemu. Nemůžu skrýt mužské rysy tak, jak bych chtěla - ramena, vousy, rysy tváře...přestože se nalíčím jak nejdokonaleji umím... ale na přírodu sama nedosáhnu, protože nesmím, protože je to zakázané, protože se musí několik let radit několik doktorů... protože to není etické (?), protože to není tradiční, protože se toho lidé bojí...

Tahle galaxie rozlišuje prostě mužský a ženský rod a jestli mám být jednou kluk, tak i kdybych se rozhodla chtít být holka, nemůžu si o tom rozhodnout sama - narozdíl od Vás.

Tak buďte rádi za ten dar, co máte!
A za to, že je to jen a jen na Vás!
Váš život.

Já jsem uvězněná a nešťastná.
Vy jste vysvobození (a nešťastní)... :-)

Dovolená

28. března 2012 v 13:48 | Tereza
Dostala jsem dovolenou na posledních 14 dní teď v březnu. Je ještě loňská.

Těšila jsem se, jak si ji užiju jako Tereza. Plánovala jsem si týdny, kam pojedu, jak se obléknu, co udělám, jak budu fotit nové fotky v nových sukýnkách, botičkách... užívat si to naplno a odpoledne se vždy proměnit zpátky do reality.

Hned první den dcerka onemocněla, takže nemohla do školky. Teď je jedenáctý den z celé čtrnáctidenní dovolené a ona je konečně zase ve školce. Já s ní trávím čas ráda, plánovala jsem si i výlet, ale nebyla jsem na to připravená. Mé vědomí i srdce očekávalo Terezu a ta nemohla přijít. Ještě teď cítím, jak je mi do pláče. Nemohla jsem dělat nic.

Jedenáctý den tu sedím upravená a hezky, ale pohodlně oblečená do sukýnky a tílečka u počítače, píšu co mám na srdci a za hodinu si jedu pro dcerku. Od rána jsem se stihla zase maximálně feminizovat, jak jen to šlo. Po 14 dnech mi to zabere třeba i 4 hodiny (depilace, holení, natření tělovým mlékem, manikúra, pedikúra, maska na obličej, vyprat si některé věci...) ...na víc už není čas, ale zítra ano, pokud se něco nestane.

Je krásně, sluníčko, +20 stupňů a tak si chci vyjet ven. Nemůžu už se dočkat. Jestli mi to někdo vezme, nedokážu se s tím smířit.

Dovolená, kterou máte jednou, maximálně dvakrát za rok.

Tak málo času jsem Terezou... Nemohu se jí pokaždé nabažit. Užívám si ten dívčí čas. S těžkým srdcem se odpoledne odličuji, převlékám do klučičího... zůstává po mě jen krásná květinová vůně tělového mléka a mého nového dámského parfému... a možná i trochu linek pod očima, které se prostě stoprocentně odstranit nedají ani odstraňovačem make-upu přímo na oči. A zůstávají ještě namalované nehty. A pocit štěstí, který jsem těch pár hodin měla.

Jak dlouho ještě vydržím takhle žít?

No vydržela jsem to dosud... vězni také vydrží žít ve vězení dlouho, ale každý den touží po vysvobození.
Já jsem dostala doživotí...

Partner(ka)

28. března 2012 v 13:32 | Tereza
Přemýšlela jsem, jak by tedy měl(a) vypadat ideální partner(ka).

Pokud zůstanu Terezou v mužském těle, jediné řešení je partnerka, která by mě brala výhradně jako Terezu a v tom i podporovala. Taková žena podle mě neexistuje. Ani nemůže.

Je možné, že takoví existují pouze kluci, kteří by do takového vztahu se mnou šli. Jenže takový vztah by nenaplňoval zase mě.

Pokud se stanu Terezou, pak se mi otevírají dveře do neznáma co se vztahů týče... já sama jsem ráda, když se klukům líbím, přestože je vyloženě nevyhledávám. Ale nevím, jaký vztah by mě naplňoval štěstím. Z rozumu by člověk s někým žít celý život neměl...

Potřebuji partnera?

Nikdo neumí být sám.

Tím, že jsem Tom s vykukující Terezou nebo Tereza v Tomově těle mám značně omezené možnosti. Šanci mám totiž jen jako Tom nebo jako Tereza...

Dva druhy štěstí

28. března 2012 v 13:27 | Tereza
O dítěti se mi těžko mluví.
Ale od toho tento blog je. Abych si ujasnila některé věci. Aby mi bylo líp.

Existují dva druhy štěstí, které vás v životě mohou potkat.

1) štěstí, které dostáváte téměř denně tím, že jste se svým partnerem, dítětem, taková rodinná idylka. Výlety, rodinná pohoda, jistoty. To je štěstí - mít rodinu.

Pro mě to znamená Terezu v sobě ubít. Respektive ubíjet, protože nejde zničit. Nemůžu. A ani nechci. Nejde to, ač si říkáte, že tohle své rodinné štěstí máte, jste šťastní (ano, skutečně pociťujete ten pocit) a jediné, co vám chybí je život Terezy...

2) štěstí, které prožíváte, když budete sami sebou. Štěstí, které se vám v tomto případě dostane je obrovské. Najednou jste to, co chcete, máte všechno, po čem jste kdy toužili a dosud si to užívali jen v útržkách. Ano, to je štěstí. Ale nemáte rodinu. Zůstanete navždycky sama. Maximálně tak s partnerem. Ale jaký ten partner bude? Muž nebo žena? Co vlastně chcete? Bude to štěstí? A tak jste šťastní, ale jediné co vám chybí je rodina...

Teď co je víc. Ne, nejde to takhle říct. Předně bych chtěla říct (pro toho, kdo ještě není rozhodnut a je v podobné situaci, jaké štěstí si vybrat), aby nikdy neměl děti. Budete se trápit dvojnásobně! Kvůli tomu, že nemůžete být Tereza a kvůli tomu, že vaše dítě, které nadevšecko milujete nebude mít nikdy normálního tatínka. Protože to můžete chvíli potlačovat, ale trápení vám zůstane.

Nedávno jsem četla, jak jedna dcera popisovala, jak jí maminka sdělila, že existují lidé, kteří se narodili tak, že mají v sobě někoho jiného. Že i takový je tatínek. A popisovala, jak se nikdy od tatínka nedozvěděla, jak to s ním doopravdy je. Tohle by přeci děti řešit neměli :(

Tohle je ten důvod, který mě brzdí a nechává trpět. Dává mi totiž radost a energii. Miluji svou dceru. Teď jí bylo 5. Nemá ani nejmenší tušení, co se ve mě děje a ani nechci, aby to věděla.

Pokud už to dítě máte, pak máte jen dvě možnosti: buď ho přenechat jinému tatínkovi, u kterého bude mít vzor a vidět jej, jak si dává s maminkou pusu, jak se milují nebo být rodina a vše v sobě dusit. Za odměnu vám pak bude radost toho dítěte a ta radost vás bude naplňovat štěstím alespoň z jiné strany.

Je to úžasné, krásné a nejkrásnější mít dcerku. O to větší utrpení pro Terezu. Něco za něco.

Kdybych mohl něco změnit ve svém životě, nesnažil bych se v sobě něco dusit. Nejsem ale člověk, který to vykřičí do světa. A nejsem člověk, který dokáže přijít za psychologem, říct mu, že má problém (navíc když si ten problém nepřipouštíte) a říct mu o všech nejtajnějších snech i s detaily. Brrr. Jsem bezradná. O to víc teď, když v této situaci konečně řeším, co dál...

Miluji i svou ženu, ale nemluví se mnou. Nedává mi pusy, nepodporuje mě v ničem. Nedávám ji to za zlé. Má doma člověka, který je na okraji společnosti - není to ani muž, ani žena. Je to tedy někdo, kdo nemá šanci žít normální život. Neboť lidé jako já nemohou nikdy žít normální život, protože jsou ze společnosti vyřazeni. A na druhou stranu chápu ty pravé muže a ženy, jak tyto lidi (ne)berou. Také jim to nemohu dávat za zlé. Nemohu po nich chtít změnu. Nikdy mě nebudou brát tak, jak bych chtěla.

Pokud mi nekomunikující manželka jednou sdělí, že je konec (já sama to totiž zřejmě nikdy neřeknu), pak mám připravenou onu druhou Terezinu alternativu. Znovu pokoušet první druh štěstí už nechci. Život mi dal šancí to zkusit...

Teď jsem na mrtvém bodě, ze kterého se nemohu pohnout. Rodina, žena, dítě, Tereza, trápení...nikoho nechcete ranit, nikoho nechcete zklamat. Bolí vás pomyšlení, že zradíte svou dceru a bolí vás, že zradíte Terezu.

Je to rozcestí s mnoha cestičkami, ale žádná z nich není označená.

Takže dva druhy štěstí.

A které byste si vybrali vy?

p.s. Dnes vyšel článek "Tak vypadá štěstí: švédská princezna s miminkem."

Mám z toho mokré oči. Naštěstí už odlíčené...

Zaměstnání

26. března 2012 v 16:13 | Tereza
Asistentka ředitele, úřednice, fakturantka... to byly práce, které jsem vykonávala. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si chci psychicky odpočinout a vždycky mě lákal nějaký obchod, nejlépe s oblečením. Ten se zrovna neobjevil, ale přišel jiný se zbožím zaměřeným spíše na ženy (i když ne tak docela, protože se v něm prodává i nábytek.)

Jenže jsme se jako rodina dostali do těžké finančí situace, kterou jsem musela nějak řešit. Nedalo se jen tak uživit celkem tři lidi z jednoho mého platu, tak jsem musela přikývnout na nabídku, že budu vedoucí skladu. Tohle není normální obchod, tady dřete. Bolí mě ruce, které přestávají bolet až po 14 dnech úplného volna, mám zničené nehty, nemůžu si je lakovat, mám drsné ruce ze zaprášených krabic, špínu ve vlasech, jsem spocená a tahám těžký nábytek, který přijede na kamionu. A taky mě bolí nohy. Trpím. Zatla jsem zuby, aby se rodina uživila. Je na mě vyvíjen tlak vydržet za každou cenu. Uklidňuje mě jen rozvržení směn, kdy během týdne nastávají také celé dny volna, takže se mohu věnovat sama sobě, regenerovat - fyzicky i duševně.

Nejhorší práce, co jsem kdy měla.

Naštěstí nedávno manželka po pěti letech konečně získala práci administrativní pracovnice, takže máme platy dva. Už nejsme tolik finančně závislí, hledám jinou práci, ale do té doby než ji najdu je každý den v práci utrpením. Všichni vás berou jako muže. Musíte vystupovat jako muž, jste nucena oblékat se do černých kalhot a modré mikiny. Nosím aspoň dívčí spodní prádlo, přes zimu i silonky. Nalakované nehty se snažím udržovat alespoň slabě narůžovělým lakem.

Každý den se dívám na nabídky volných míst a každý den tam nenacházím nic, co by odpovídalo mé fyzické zdatnosti, mým představám... pokud bych začala zase pracovat u počítače znamenalo by to, že budu mít opět jen dva dny volna - sobotu a neděli. A to je rodina doma. To navždy přijdu o možnost zůstávat sama sebou! Navždy! :(

Proto hledám práci opět v obchodě - snažím se najít nějaké vyloženě ženské obchody. Nikdo to neví. Ani manželka. Tu zajímá, jaký máme příjem. Bez ohledu na to, jakým způsobem. Hlavně ať je nejvyšší. "Na chlapa máš teda mizerně placenou práci!"
Jo, na chlapa jo...

Neuměla jsem ani přivrtat poličku, ani smontovat skříňku. Teď už to umím.

Upekla jsem perník.

Proč nemůžu žehlit to prádlo?

Chceš udělat pedikúru? A namasírovat nohy?
To už od momentu, kdy trpělivost přetekla tenkrát v autě, neříkám.

Nemám si kdy depilovat nohy. Zabírá mi to pokaždé tak 3 hodiny - jednou za 3 týdny.
Nemám se kdy celá oholit.
Nemám si kdy lakovat nehty.
Nemám kdy nosit sukně.
Nemám možnost vyzkoušet svůj nový make-up.
Nemám příležitost vyzkoušet svůj nový dívčí parfém.

Ale mohu to sem všechno psát.

Uvědomuji si, že tenhle blog nepíšu tak pro vás, jako spíš pro mě.

A pokud mě někdo pozná, je mi to jedno.

Můj život už je stejně ve fázi, kdy přestávám chápat jeho smysl.
Vím, že smysl života je život samotný. Vím, jak je krásný. A dovedla bych si ho představit krásný.

Celý život prožít v jiném těle, adaptovat se, abyste nebyla "divná", nerozumět tomu, co vám vnitřní hlas říká, věčně toužit a nenaplňovat své sny... ignorovat své pocity... o tomhle je život?

"Normální" život

25. března 2012 v 23:52 | Tereza
(poslední příspěvek, který budu psát v mužském rodě...)

Představte si situaci:

Společnost vás řadí do skupiny, o kterou nemáte zájem. Ale vy se cítíte provinile, takže se podvolíte, nicméně se snažíte stále vracet zpátky. Nejde to zastavit. Víte, že jste někdo jiný, ale musíte zůstat chlapcem.

Napadne vás, že třeba tím, že budu mít vztah s dívkou, všechno změním.

Zkusil jsem to několikrát.

Měl jsem štěstí na hezké dívky, které se i oblékaly vkusně a byly 100% dívkami.

Zezačátku jste zamilovaní, takže leccos překousnete. I to, že se nepřevlékáte do jejích šatů a ani náhodou vás nenapadne jí sdělit své tajemství. Proč taky. Žádná dívka by to nepochopila. Každá chce muže, který jí bude dělat tu pravou pánskou společnost...

Jenže plynou týdny a najednou je to tu zas. Zničeho nic to přijde. To nutkání, ten pocit, kdy se prostě podíváte do jejího šatníků a neodoláte......
Máte výčitky. Snažíte se to neopakovat. Ale čím víc se o to snažíte, tím hůře to jde. A jakmile jste doma sám, jste zase tam kde předtím. Máte opět dva životy, které střídáte častěji než kdy předtím.

Partnerka nesmí nic poznat! To bych o ní přišel...

Zjistíte, že žít dva životy se nedají...

Který z nich myslíte, že vyhraje?

Ten dívčí život je totiž s normálním vztahem neslučitelný.

A zkoušíte to dál a dál a znovu a znovu. To přeci neni možný, teď už jsem se tři dny nepřevlékl! Třeba to vydržím ještě déle... nejde to.

Tak si jí vezmu. A budu s ní mít dítě. I na vlastní svatbě jsem měl make-up...
Po pěti letech zjistí, že si oblékáte její věci. Musím s pravdou ven. Je v šoku, snaží se to léčit. Musí to prý přeci nějak jít... Vidím, že to nemá cenu, ale chci udržet vztah a tak žiju zase život, který žít musím, ale nechci. Vztah má totiž své výhody narozdíl od samoty...

Po dalších pěti letech se narodí ono dítě. Nějaký čas máte jiné starosti, takže se vám daří nemyslet na své touhy alespoň tak, že není čas se převlékat. Můžete si o tom ale pořád alespoň snít.
A hlavně je vám špatně při pomyšlení, že vaše dítě jednou zjistí, co jste za "exota"... co to je ten jeho táta za stvůru...

Nejde to vydržet. Zkouším si o tom promluvit s manželkou.
Snaží se být maximálně tolerantní - chodí se mnou kupovat dívčí věci, líčí mě na mé noční procházky městem, toleruje mi nošení NĚKTERÝCH dívčích věcí i doma a na veřejnosti (spodní prádlo a silonky). Sukně před ní doma nosit nesmím. Domlouváme se, že mi dá vždycky nějaký čas (den dva) na to, abych si takhle pohrál, zatímco ona bude u maminky. Souhlasím, ale nikdy se to neuskuteční.

Jsem šťastný, i když ne na 100%. Tohle je kompromis.

"A nebudeš se chtít třeba někdy přeoperovat na ženu? Nepřemýšlel jsi o tom?"
Pomyslím si jen v duchu: "A to můžu?"
Nepřemýšlel jsem o tom, protože jsem o tom přemýšlet nesměl. Tloukl jsem v sobě veškeré podobné myšlenky, protože má společenská a rodinná situace tohle nepřipouštěla. Tahle možnost neexistovala, ale jak se zeptala, tak existovat začala...

Po čtyřech měsících jí rupnou nervy. Já polooblečený do dívčích věcí řídím v autě a ona vedle mě: "Já už takhle nemůžu!"

Je konec.

Od té doby jsem se uzavřel. Komunikujeme minimálně. Dítě trpí, všichni trpí.

Čekám, že po 12 letech ode mě odejde. Miluji jí, ale nemohu si pomoct. Cítím, jak je to ode mě sobecké. Ale nedokážu "to v sobě zabít"!

Dnes je 25. března 2012.
Začínám psát tento blog na rozcestí, ze kterého sám nevím, kudy budu pokračovat.
Mám tak silné pocity, že je musím někomu říct. Někomu, kdo mě bude poslouchat a tento monitor tiše mé nářky snáší...

Kam se vydám dál?

A jaký je můj sen?

Můj sen je stát se dívkou. Žít dívčí život se vším všudy na 100%. Už žádné převlékání zpět do klučičích kalhot jen abych mohl jít nakoupit nebo do práce. Chci se každé ráno namalovat, chci mít lakované nehty, chci si užívat všech těch dívčích radostí i starostí. Chci si dát nohu přes nohu a necítit nepříjemný tlak v podbřišku. Chci změnit svůj život, být sám sebou, mluvit za sebe, myslet za sebe, jednat za sebe, protože napodobování je sebevražda.

Teď, víc než kdy jindy si uvědomuji, že život mi dal šanci zjistit, zda jsem schopný žít "normální" život.
Vím, že to nejde. Potřebuji začít v jiném těle. Přestat tyranizovat svou duši tím, že se musím neustále vracet zpátky z toho překrásného dívčího světa do toho černého klučičího, ve kterém mě netěší nic.

Chci být svobodná. Dělat to, co chci. Chci se líbit, chci mít práci, ale i vztah... raději s dívkou, ale existuje taková vůbec? Připouštím, že pokud bych byla v ženské roli, nějaký hezký fajn muž by mi nevadil. Je to pro mě nové a nepoznané. Něco proti společenským tradicím. Ale já už nevím, kam dál...

Definice

25. března 2012 v 23:25 | Tereza
Stále nevím kdo jsem a co jsem a také proč se to všechno děje.
Vím jen to, že potřebuji dívčí roli, že ač se snažím žít svůj klučičí život daný mým vývojem od narození, vždy se musím vrátit do dívčí role. Nejraději bych v ní zůstával napořád.

Pokud se snažím žít jako ostatní normální lidé, musím se adaptovat na okolí a potlačovat své vlastní pocity.

Snažím se identifikovat svůj problém. Snažil jsem se o to už kdysi, ale nemáte před příchodem internetu žádnou dostupnou literaturu, žádné články, nikdo o tom nic neví...

Transsexualita se vyznačuje tím, že osoba není spokojena se svým pohlavím. Významný znak transsexuála je ten, že je orientován na osoby, které mají stejné anatomické pohlaví. Tedy já jako narozený chlapec s přirozením bych musel vyhledávat chlapce. Ale ti se mi nelíbí, nepřitahují mě, miluji vše dívčí. Je to jako posedlost!

Transvestitismus je převlékání do oblečení opačného pohlaví z fetišistických a autoerotických důvodů.
Byly chvíle, kdy mi pohled do zrcadla v sukni způsoboval opravdu potěšení a rozkoš, ale byly chvíle, kdy jsem přišel ze školy, konečně se převlékl z klučičích věcí, jakoby ze mě všechno spadlo a chodil jen jako dívka, než někdo přišel a já se musel zase převléknout.

Crossdressing - jedinci jsou schopni žít v roli opačného pohlaví, čas od času mění svou sexuální roli. Narozdíl od transsexuálů nevyžadují chirurgickou změnu pohlaví a jde spíše o psychologický problém než sexuologický. Prostě se čas od času cítí lépe v roli opačného pohlaví.

Čas od času...

Dovedu si představit svůj život na 100 % jako dívka. Když můžu, chodím nalíčený, učesaný, voňavý a hezky oblečený tak dlouho, dokud mohu. Žiju si svůj dívčí život, než přijde chvíle, kdy se zase musím převléknout do těch otravných klučičích obyčejných kalhot a jít např. do práce. Do klučičí práce, která teď není pro mě (vedoucí skladu). Nejsem fyzicky zdatný a je to pro mě i pro mé slabé dívčí ruce problém. Cítím, jak mě bolí a trvá i týdny, než bolesti přestávají. Musím už změnit místo. Až dosud jsem vykonával práce jako úředník, asistent ředitele nebo fakturant. Vyloženě profese, kde nepotřebuji uplatňovat fyzickou sílu. Vyloženě ženské profese, které mě i bavily a vyhovovaly. I teď jsem se hlásil na místo prodavače, ale shodou okolností mi bylo nabídnuto místo vedoucího skladu a s ním i více peněz. Už to ale dlouho nevydržím. Líbilo by se mi pracovat např. v prodejně s oblečením...


Všude teď čtu, jak je nevhodné tuto poruchu potlačovat či ignorovat. Ale když vás společnost tlačí to dělat, co vám zbývá? Roky jsem se snažil vše potlačit, myslel jsem si, že to přejde, že je to jen chvilkové, že když budu mít normální holku, že mě to také přejde...že když se v pozdějším věku ožením a budu mít dítě, že tento "normální" život nastartuje konečně vše tak jak má být.
Ale nebylo tomu tak.
Je to i jeden z důvodů, proč píši tento blog.
Došel jsem na konec cesty. Vyzkoušel různé alternativy a došel k závěru, že nedokážu žít jako muž...

Podle definicí bych neměl být transsexuál, protože mě přitahují dívky. Jako transvestita bych neměl usilovat o změnu pohlaví, ale ta je můj sen... Za pochybení lékaře se považuje hormonální terapie nebo dokonce chirurgický výkon v případě transvestitů nebo u crossdresingu.

Tak co tedy jsem?

Výsledek mé logiky:
Nač kontaktovat odborníka, který by mi řekl to, co jsem si teď přečetl? Že nikdy nebudu moci podstoupit chirurgický výkon...nebo alespoň hormonální terapii...
Ztrácím víru ve vyřešení mé situace, kterou navíc komplikuje jeden fakt, o kterém se zmíním dále.

Rekapitulace - zpověď

25. března 2012 v 23:04 | Tereza
Nikoho nenutím tenhle blog číst.
Je to má osobní zpověď a ventil, který mi umožňuje přežívat.
Pokud má s obsahem tohoto blogu někdo problém, pak ho plně chápu, protože já s ním mám problém taky...
3-4 roky
Pamatuji si to, protože z té doby si žádný jiný zážitek nepamatuji a podle starých fotek jsem poznal, že u toho byla má o dva roky mladší sestra ještě jako roční miminko. To bylo ještě v našem starém domě v Novém Boru.
Vlezl jsem si v obýváku tajně večer před koupáním pod deku a svlékl si vše od pasu dolů. A začal zkoumat. Proč to tu mám? K čemu to je? Proč tu mám něco, co tam ostatní holky nemají???
Přišla maminka, odkryla deku a přistihla mě dole svlečeného. Moc to nekomentovala, zřejmě si myslela, že se mi chce čůrat, ale já cítil poprvé stud, který se mi promítl do paměti tak silně, že jsem na něj nezapomněl. Co to mám mezi nohama a proč to holčičky nemají? Ale v tomto věku nic příliš nerozebíráte.

5-6 let
To je hezká holčička? Jak se jmenuje?
Tomášek!
Aha.

Vy máte hezkou holčičku!
To není holčička, to je Tomášek.

Jezdili jsme k babičce vlakem a v kupé se maminka pokaždé zapovídala s přísedícími, většinou také maminkami, které někam cestovaly s dětmi. Když jsme příště měli jet k babičce věděl jsem, že si mě zase někdo splete s holčičkou a ptal jsem se rozpačitě maminky: "Oni si mě pořád pletou!" A maminka odpovídala: "To proto, že máš tak roztomilou tvář!" Nebo: "Až vyrosteš, tak budeš hezký kluk."
Něco mi na tom nesedělo, ale opět jsem to neřešil. Jen jsem pozoroval, jak je sestřička oblékána do sukní a já ne. Chápal jsem, že kluci sukně nenosí, protože mi to tak bylo vysvětleno, ale nepochopeno.
Jenže rodinné zázemí bylo dobré a já neměl důvod odporovat svým rodičům, kterým jsem chtěl dělat radost.

7 let
U sestry ve skříni jsem objevil její sukýnku a červené silonky. Vůbec nevím, že by je kdy měla na sobě. Ale ta sukýnka byla krásná - pamatuji si ji ještě dnes. Byla v pase na gumu, takže mi perfektně padla, byla kratší, krásně nařasená, tmavě modrá s bílými drobnými kvítky a bílým lemem po krajích. Stala se mou průvodkyní na příštích několik let.
Měla tam i pletenou barevnou sukni.
Jednou jsme měli jet k druhé babičce, ale já si s ní zrovna hrál a když přišla maminka z práce řekla, že jedeme. Rychle jsem jí ze strachu z prozrazení vhodil do prvního šuplíku v mém psacím stole, který mi přišel pod ruku.
Sdílel jsem pokoj se svojí sestrou a každý jsme měli vlastní stůl. A odjeli k babičce na víkend.

Když si pro nás přijeli rodiče, ptala se mě máma, jestli něco nevím o té pletené barevné sukni. Dělal jsem, že nevím. Že prý jí hledala, aby jí vyprala. A našla u mě v šuplíku... Bylo mi strašně. Uzavřel jsem se a nechtěl mluvit, takže maminka víc nevyzvídala, ale myslím, že začínala mít tušení.

U babičky jsem se zamykal do jejího starého pokoje, kde měla ukryté své starší šaty a zkoušel si jedny zelenožluté květované. Chodil v nich po pokoji a občas jsem si k babičce i vozil silonové podkolenky, ve kterých jsem spal. Jednou jsem si vše takhle oblékl a v noci se vykradl ven na zahradu. Byl jsem šťastný, ale měl jsem současně strach, že se babička vzbudí a uvidí, co mám na sobě.

Pracovní vyučování - zkoušíme vyšívání. Jde mi to. Baví mě to. Paní učitelka mě chválí před rodiči. Jsem šťastný.

Jsem samotářský, s nikým se moc nekamarádím, neustále přemýšlím, jak zařídit, abych mohl žít dívčí život. Neustále se těším na chvilku, kdy budu zase sám a převléknu se do holčičích věcí.

11 let
Jdu ven a potkávám spolužáka - kamaráda, který bydlí vedle mě ve vchodě a říkám mu, že bychom si mohli hrát s kočárky! Jako vozit panenky! Nejprve se mu nechce, ale pak ho přemluvím a tak jdeme nejprve za mojí maminkou, zda si můžeme vzít kočárek s panenkou a jít ven. Mamka se strašně diví, ale kočárek mi dá. Jdeme za maminkou kamaráda, ale tam nepochodíme. Jeho mamka se dost diví a druhý kočárek nám nedá, protože přeci "kluci si nebudou hrát venku s kočárkama!"...

12 let
Když přijdu domů ze školy jako první, už se automaticky převlékám do sukní mé sestry, do jejích silonek a zkuším si sponky do vlasů. Mamka má jen jednu tmavou rtěnku a ta se mi nelíbí. Sestra má krásné bílé lodičky a mamka zase černé páskové boty na podpatku.
Převléknu se do holčičích věcí a dělám, jakože věším záclonu tak, aby bylo za oknem vidět, že tam stojí někdo, kdo má sukni a silonky.
Bydleli jsme ve druhém patře přímo u cesty, takže mě vidělo hodně lidí.
Měl jsem příjemný pocit, že dělám něco, co je přirozené, ale nedokázal jsem si vysvětlit, proč to dělám. To nutkání převlékat se bylo obrovské.

Chci se jet projet ven na kole, ale nejsem schopný si vytáhnout své kolo z kočárkárny. Musí se vynést po schodech. Říkám opět tátovi, aby mi ho vytáhl. Ten už se na mě otočí s výčitkou, ať se podívám na své ruce, jak je mám slabounké, že takhle to kolo nikdy sám nevytáhnu...
Mé ruce jsou úzké s dlouhými úzkými prsty a nártem tak akorát pro nějaký hezký náramek. Nikdy jsem nebyl příliš silný.

Kluci ve třídě na základní škole mi osahávají prsa. Bráním se a současně stydím. Trpím, když se má jedno družstvo (ve kterém zrovna jsem) při tělocviku svléknout do půltěla a hrát basketbal.

Pamatuji si, jak jsem pokaždé zbyl, když si kapitáni vybírali své hráče. Nikdo mě nechtěl.
Chtěl jsem na hodinu s holkama...

13 let
Ve škole je po vyučování matematická olympiáda. (Nechápu, jak jsem se jí mohl účastnit, když jsem byl na matiku vždycky absolutní antitalent!). Měl jsem ještě čas, tak jsem šel domů se převléknout. A celý den měl v hlavě úžasný plán: Vzít si silonky pod kalhoty nebo tepláky a jít v nich poprvé v životě ven.
A to jsem také udělal. Strašně mi bušilo srdce - měl jsem ty strašné vytahané modré tepláky a pod nimi silonky. A šel tak do školy!
Když jsem usedl do lavice, nemohl jsem se vůbec na nic soustředit. Pořád jsem se kontroloval, jestli mě někdo nepozoruje nebo nevidí, co mám na sobě. Bylo ještě 15 minut do začátku, tak jsem se rychle sebral a utíkal domů silonky sundat. Nešlo to soustředit se s nimi na cokoliv jiného.

14 let
Sestra měla připravené věci na zítřejší den do školy - sukni a bílé silonky.
Když se sprchovala, zkoušel jsem si vše na sobě a prohlížel se, jak mi sluší. Nejraději bych je už nesundal. Takže jsem to riskl a nechal jsem si je přes noc v posteli na sobě.
Ráno jsem vstal první, pod peřinou si je svlékl a vrátil zpátky přes židli.
Když vstala sestra, slyšel jsem jen z obýváku, jak se ptá mámy: "Jak to, že když jsem si včera zkoušela ty silonky, tak mi skoro nešly natáhnout a teď jsou takové vytahané?"
Mamka si všimla, že procházím kolem a tak jen odpověděla: "Já ti to pak řeknu..."
Později mi došlo, že ví, proč ty silonky byly vytahanější než večer den předtím.

To, že moje maminka ví o tom, že se mnou není něco vpořádku jsem začínal tušit, ale nikdy jsem s ní o tom nemluvil a ani bych nechtěl.

Ve svých 14ti také nastupuji na střední školu. Když jsem se se svými spolužáky (nebo spíše spolužačkami) po 4 letech školy při maturitním večírku loučil řekly mi: "Přesně si pamatujeme ten moment, kdy jsi poprvé vešel do třídy. Myslely jsme, že jde nějaká holka..." A já si zase pamatuji, že jsem měl takový modrý svetr v dívčím střihu (nevím proč mi ho mamka na tento první den připravila, ale já jsem neprotestoval :)

15 let
Jezdím na kole do míst, kde se mohu převléknout za dívku a pohybovat se tak po okolí.

Šiju si ručně svou vlastní sukni ze zbytků (příšerná!) a jdu ven za město se projít.

První krůčky do života v dívčím. Sice jemnou tváří, ale s krátkými tmavými vlasy, což jsem tenkrát vůbec nevnímal. Ani se to nijak nedalo řešit (např. parukou). Byl rok 1991 a nic takového nebylo volně k sehnání. Ani internet neexistoval, ale cítil jsem tak silnou touhu žít dívčí život, že jsem si podal do tehdejšího populárního inzertního časopisu Annonce inzerát. Nestačil mi podací lístek, ale v pravidech bylo, že pokud je inzerát delší, lze použít lístky dva.
Stálo v něm, že hledám dívku, která by mi byla kamarádkou, radila ve všech dívčích věcech, učila mě jak se chovat, jak chodit, jak se oblékat a já bych se na ní mohl obracet. Strašně jsem toužil takovou dívku poznat. Samozřejmě mi nikdo neodepsal.
Bylo mi jedno, že musím uvést popravdě své jméno, svou adresu... touha byla silnější.

V tomto věku už jsem si začal uvědomovat, že potřebuji ke svému životu něco víc než penis mezi nohama, ale kluci se mi nelíbili. Líbilo se mi vše, co souviselo s dívkami. Vždyť dívky jsou tak krásné! Chtěl jsem být jako ony.

Letní tábor v Jugoslávii u moře.
Ve škole trpím problémem s tím, že mám prsa. Malá, ale jsou vidět i přes tričko. U moře se musím svlékat. Jeden chlapec (později se stává známým malířem) na mě zavolá a řekne: "Ta prsa - s těmi budeš mít jednou veliký problém!"
Neodpovím a vracím se do vody. Přemýšlím o tom, co mi řekl. Jsem v rozpacích. Je mi smutno.
Po několika týdnech ale přicházím na to (a později se mi to i potvrzuje), že má prsa nejsou veliký problém. Má prsa jsou výhoda! Mám díky nim potěšení! Činí mě víc ženštější a poskytují mi rozkoš pohledem i doteky! Mýlil se tedy a mám z toho ohromnou radost.

Vstupní lékařská prohlídka na střední školu.
Lékař: "Ty prsa tady...co to je? To by tam být nemělo!"
Říkám mu: "Noo...někdo je tlustý u břicha, někdo u prsou..." snažím se to nějak zamluvit.
Protestuje, že to tím být nemůže, něco si zapíše a já odcházím.

Pamatuji si přesně, jak jsem si poprvé oholil nohy žiletkou. Strávil jsem skoro hodinu ve vaně, všude plno děsných chlupů, ale ten pocit... ten pocit se nedá popsat... ty hladké nohy byly tak úžasné! Chtělo se mi vyzkoušet, jak to bude vypadat k sukni... a měl jsem strašný strach, že někdo odhalí, jak hladké je mám... takže začaly zase zarůstat... :(


16 let
O letních prázdninách jsem poprvé prožil dva dny absolutního štěstí. Vymyslel jsem si, že jedu na víkend ke svému kamarádovi do Lovosic. Nebyl to ani tak kamarád, jako spíš spolužák a hlavně spolubydlící na internátě v Lounech, kam jsem jezdil do školy. Maminka s ostatními odjeli na dva dny na setkání taťků - kamarádů z vojny, jako každé léto. Letos jsem se tedy nezúčastnil. Když odjeli, začala má nejhezčí chvilka v mém dosavadním životě.
Posbíral jsem po bytě veškeré šminky, boty, silonky a začal se malovat, převlékat...
Fotoaparát jsem tehdy ještě neměl a navíc nebyli ani digitální, ale strašně jsem toužil si tuhle chvilku nějak uchovat.
Strávil jsem celou sobotu v dívčích věcech a večer šel takhle ven. Přišel jsem šťastný po dlouhé procházce po městě a tak jsem i usnul. Ráno po probuzení jsem ještě chvíli zůstal dívkou a protože se blížilo odpoledne a s ním i návrat rodiny domů, musel jsem vše zase pečlivě uklidit a hlavně vrátit do původního klučičího stavu sebe. Nechtělo se mi vracet do klučičího těla... ale bylo to krásné!
Začal jsem v noci tajně potichu opouštět byt - dívčí věci jsem měl připravené v baťůžku a v křoví za domem se převlékl v dívku. Po procházce se zas vracel domů jakoby nic a nevyvíjel jediný zvuk, abych neprobudil rodiče nebo sestru. Dnes nechápu, jak se mi něco takového mohlo vůbec dařit.

Naučil jsem se pečlivosti, obezřetnosti a preciznosti, takže nikdy nikdo (alespoň podle mě) neměl ani šanci poznat, že v našem bytě dochází ke změně z chlapce na dívku.

Na internátě v Lounech jsem se těšil mimochodem pokaždé na nedělní večer, kdy jsem byl v pokoji úplně sám, protože většina mých spolužáků přijížděla až na pondělní ráno. Byla to Obchodní akademie, takže jsem byl obklopen dívkami. Ve třídě jsme byli jen tři kluci a 22 dívek. Na internátě 4 kluci a 30 dívek. Ve svém pokoji, který jsem bohužel sdílel s kamarádem z Lovosic, jsem měl vždy jedny silonky připravené k tomu, abych si je oblékl a cítil se tak svobodněji.

Nedokázal jsem se moc bavit s chlapci, ale zato jsem byl neustále v kontaktu s dívkami. Vlastně jsem byl celý život obklopován dívkami a chlapce jsem jakoby ignoroval. I v pozdějším věku jsem měl hodně kamarádek, ale kamaráda žádného. S chlapci jsem si nikdy nerozuměl. Měl jsem problém s hraním klučičích her jako je fotbal nebo cvičení na hrazdě. Fotbal jsem vůbec k smrti nenáviděl. Zato jsem se pokaždé těšil, až budu zase sám a budu si hrát na dívku. Tu hru jsem potřeboval, ta mě držela při životě.

Protože byl můj pokoj na internátu na úplném konci tmavé chodby v přízemí a většina ostatních pokojů ve vyšších patrech, včetně pokojů vychovatelek, vydával jsem se v noci tajně na prohlídky pokojů, do kterých se dalo dostat.

Tento blog mi má pomoci odprostit se od tísnivého pocitu bezmoci v klučičím těle, proto zde budu psát veškeré detaily, pocity i poznatky po pravdě a nehodlám nic tajit. Musím už to někomu říct, neboť jsem si nedávno uvědomil, jak důležité pro mě je nenechávat v sobě tento bezmocný pocit.

Kdysi na základní škole jsem jednou našel na chodbě šperhák. Hned mě došlo, k čemu může být dobrý a protože tehdejší zámky byly většinou tvořené právě pro tyto větší klíče, šla šperhákem otevřít většina dveří. Takže jsem ho nosil neustále u sebe, protože se mohl hodit a otvíral si dívčí pokojíčky, ve kterých jsem byl úplně sám se spoustou dívčího oblečení, sukýnek, silonek a botiček a dlouho do noci si s nimi hrál, převlékal se do nich a užíval si ty vzácné chvíle. Nikdy jsem nic neukradl ani nepoškodil a pokoj vždy pečlivě uklidil a zase zamkl.

20 let
Do škol nastupuje internet - začíná éra, která navždy změní můj život a dovolí mi prožívat veškeré pocity svobodně, i když pouze ve virtuálním světě. Otevírá se také více možností, jak bez studu nakoupit dívčí oblečení, paruky atd. Můžete si o tom s někým popovídat!

Už několik měsíců moje klučičí identita na internetu neexistuje... je to místo, kde mohu být sama sebou.

Tereza
TOPlist