Den matek, můj coming out a malá Markétka

13. května 2012 v 18:55 | Tereza
Stále v hlavě řeším to samé.
Jaké budou Vánoce, jaké budou víkendy, jaké budou večery a rána bez dcerky...
A současně se těším, jak budu vypadat já. Na svůj nový život.

Dnes jsem nesla mamince nádhernou růžovou růži a bonboniéru. Je Den matek.

Když jsem odcházela, podívala se tak na mě a říká: "Tebe něco trápí. Co ti je?"
A vytáhla to ze mě.

Takže mi to vlastně usnadnila.

Přiznala jsem se jí ke všemu.
Řekla jsem jí, co plánuji se sebou, že se manželství rozpadlo, kde chci bydlet, jak to bude s malou, s prací atd. Probraly jsme všechno a já jsem šťastná, že můj první rodinný coming out (když nepočítám manželku) dopadl dobře. Měla jsem z toho pocit, že se snad na Terezu i těší :) Nemá s tím problém. Vždycky to bude moje maminka.

Říkala mi, že to spadlo i z ní. Konečně ví, co se děje. V jednu chvíli si prý myslela, že má snad AIDS!
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak malicherné je to, co chci udělat třeba právě proti téhle nemoci.

Nabídla mi, že bych mohla bydlet u ní, ale to jsem zavrhla, protože mě tam všichni znají a hlavně zezačátku se potřebuji postavit na vlastní nohy, spolehnout se jen sama na sebe.

Říkala, že jí to teď zpětně dochází. Proto jsem byla pořád taková jiná...


Krásná písnička i text, kterou Justin Bieber věnoval své mamince na tento Den matek.
Doprovází mě teď mým trápením a líbí se mi prostě (a ten úžasný začátek!), tak si jí sem dám...


...a maminka mi řekla ještě něco:

Maminka se dost často vídá s jednou paní sousedkou. Je to starší paní, ale je fajn a dobře si rozumějí. Občas k ní přijedou i vnuk a vnučka. Jsou ještě malí. Holčičce je šest let a nazvu jí tu třeba Markétka, prostě jinak, než se doopravdy jmenuje, protože jí nechci ublížit.
Když u mojí maminky byla jednou dcerka mojí sestry na návštěvě, které je také šest, tak že si budou hrát na princezny. Markétka ale za nic na světě nechtěla ty růžové šatičky obléknout a také si je neoblékla.
Tak to ještě nic neznamená, je to sice zvláštní, ale jsou to přeci děti...
...a pak šli spolu všichni tři do města a malá Markétka z ničeho nic mojí mamince povídá: "Teto. Já nechci být holčičkou. Já chci být klukem!"

Spadla mi čelist.
Pamatuji si, že ve svých šesti letech jsem začala zjišťovat také určité nesrovnalosti se svou identitou, ale takhle malí to opravdu neřešíte.
Moje maminka to řekla sousedce a ta vše okamžitě zavrhla. Také proto, že rodiče Markétky jsou věřící a něco takového naprosto nepřipadá v úvahu!

Mě je ovšem naprosto jasné, jak tohle dopadne.

Chtěla bych Markétce nějak pomoct, ale nevím jak.
Možná jí pomohu tím, co se chystám udělat sama se sebou.
Když paní sousedka uvidí, že to jde... začne o tom víc přemýšlet.
Jsem si jistá, že jestli Markétka do 18ti nepůjde k psychologovi, čeká jí ve svém životě velké trápení. A strašně moc jí přeju, aby jednou dosáhla toho, po čem touží. Aby se za to nemusela stydět a aby to nemusela skrývat.

To jsou ty naše společenské normy a předsudky.

Šílíme, když někdo vybočí z řady. A nedej bože, aby to bylo naše dítě!
A sami si neuvědomujeme, jak mu tím ubližujeme.
Že mu neublíží to, že to přizná, ale to, že to nepřizná!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist