close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2012

Může za to tma

31. prosince 2012 v 16:59 | Tom
Už jsem přišel na to, proč to na člověka vždycky tak padne a neví si s tím rady. Může za to tma!
A že je jí v prosinci až až. Jakmile se trochu setmí, už se nám pěkně začne vytvářet melatonin, který řídí náš rytmus den-noc. Jo, hezky se nám potom usíná, než kdybychom usínali za sluníčka, ale dostáváme se díky tomu taky do pěkně melancholické nálady. Normální člověk s partnerem se v takovém momentě přitiskne, chytí za ruku, obejme... nenormální člověk se nepřitiskne, nechytí vůbec nic a je mu blbě. Takže tma za to může.

Nejradši máme, když svítí sluníčko. Hlavně, když ho vidím z okna z práce ale vím, že mě jeho paprsky nedobijí, protože půjdu domů v šest večer...

Ale práce má jednu obrovskou výhodu: přináší nám radost, když z ní jdeme domů! Ten, kdo měl celé svátky dovolenou, si takovou eurofii prožil jen jednou při nástupu na ni. Já si ji prožil celkem 3x, protože nemám na žádnou dovolenou nárok a tak jsem se nejprve euroficky odebral na Vánoce, potom na víkend a teď zase na Nový rok.

Každý rok si v první vteřině nového roku něco přeji. A musím říct, že se mi to pokaždé splnilo! Pečlivě promýšlím své první přání, svou první myšlenku a odhodlaně ji potom vduchu vyslovuji i přesto, že ostatní lijí šampaňské, křičí, připravují ohňostroj nebo si přiťukávají. U mě a první vteřina musí být spojena s nějakým přáním.

Přání z první vteřiny roku 2012 se mi ale nesplnilo. Protože nechci, aby se splnilo. Mám si přát, aby se mi o Tobě nezdálo nebo abysme byli zase rodina? Myslím, že je to totéž. Ještě to promyslím. Mám na to pár hodin.

Včera jsem vzteky v deset večer v posteli pronesl: "Bože, udělej něco, ať přestanu na cokoliv myslet a usnu!" A v ten moment začali u sousedů takhle pozdě hrát na piáno... "Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře..." Samozřejmě to odvádělo moji pozornost a bylo to příjemné. Z počátku jsem si nebyl jistý, jestli to nejsou zase nějaké halucinace, ale nebyly. Nechal jsem se ukolébávat klavírním koncertem od sousedů (mimochodem je jim kolem 60 let), ale dlouho to netrvalo. Po nějakém hlučném zahalekání na chodbě koncert utichl. Škoda no.

Takže: Sbohem roku 2012!
Nebo spíš: Už vypadni!
:)

Dětský smích

30. prosince 2012 v 19:46 | Tom
Každý večer, když jdu do sprchy, slyším v koupelně od sousedů vzdálený strašně krásný dětský smích.

Nebo je to ozvěna z minulých měsíců, kdy jsme ještě všichni bydleli spolu...?

Občas mívám tyhle halucinace, přestože na ně nevěřím.

Slyším Tebe, slyším Káťu nebo naší kočičku. Někdy mi něco v noci šeptáš a já se probudím... a pak už neusnu. Občas slyším, jak cinkají granule v kovové misce, která už tu ale dávno není. Nebo jak se sprchuješ, koukáš v obýváku na televizi, mícháš si čaj lžičkou. Občas v noci vidím, jak ke mě kočička skočí na peřinu, přestože už tu taky není. A je tak příjemné mít ráno komu říct "krásné ráno", když vedle mě leží aspoň Kačenka. I když dneska mi na to odpověděla: "Spíš ospalé ráno!" :) Bolely jí totiž zase nožičky jak roste, takže Ti určitě dneska brzo usne...

Pro někoho možná obyčejné dětské koupání, pro mě dobití energií na týden dopředu. Kačenky veselý smích z růžové vaničky v naší koupelně je tou nejlepší psychoterapií, kterou znám!
Ale to jsem věděl vždycky. I když jsem přišel utahaný z práce a bolelo mě celé tělo. Pokud to šlo, Kačenku jsem si vykoupal, uložil do postýlky, přečetl pohádku a byl tam s ní, dokud neusnula (což bývalo někdy brzy). Tenhle rituál vždycky způsobil, že jsem byl pak spokojený. Dali jsme si pak u televize čaj a bylo nám fajn. Bavilo mě to s Tebou.

Jdu si nakrájet jabka a za chvíli půjdu spát. Zítra vstávám na 7 do práce. Pacienti jezdí k doktorům sanitkami Silvestr nesilvestr...

Návraty domů

30. prosince 2012 v 18:15 | Tom
Vrátil jsem se právě domů. Do bytu. Je neděle, takže úplně sám bez Kačenky, kterou jsem odvezl k Tobě. Je to vždycky tak krátké... nestačí mi to. Miluju sobotu dopoledne, kdy si pro ní jedu s tím, že u mě bude spinkat. Že si jí vykoupu, že si budeme číst pohádku v posteli, že si budeme hrát, že si dáme něco dobrého, půjdeme spolu nakupovat, že budeme omalovávat víly Winx, že se půjdeme projít, postavíme autodráhu, že si budeme v posteli povídat, že jí pak ráno učešu ty krásné dlouhé vlásky... uteče to vždycky tak rychle!
Nesnáším ty návraty domů, kde je všechno tak, jak to tam nechala, než jsme opustili byt. Její žirafa tu na mě kouká se senem, které jsme pro ní vyrobili, v chodbě jsou židle s různými barevnými předměty, které mě mají ochránit před zlými čarodějkami. Nechávám si je tam, i když o ně možná brzo zakopnu. Trochu to poklidím, ale některé věci chci nechat, než zase přijede.
Miluju návraty domů s ní a nenávidím návraty domů bez ní.

Každý, kdo někoho miloval, zná ten pocit, kdy se s ním musel loučit. To loučení není moc zábavné. Každý přitom věděl, že za pár dní se zase uvidíte, ale stejně vám bylo na nic. Je tu ticho. Zapnu si telku, zkusím si něco přečíst v posteli nebo se vrhnout na činnosti, které už chci dávno udělat... potřebuju si koupit klávesy, potřebuju všechny ty pocity dostat ze sebe do hudby tak, jako jsem to dělal před 12ti lety na klavíru, který jsme měli doma. Hodinka dvě hraní a bylo po splínu. Nechci na to myslet, ale ten pocit u srdce vzniká samovolně. Už v momentě, kdy nasedám s malou do auta za Tebou. Je to trochu paradox, protože se vlastně těším, že uvidím i Tebe. A přitom vím, že otevřeš dveře, zamračíš se, vezmeš si ode mě tašky, Káťu a zase je zavřeš.

Dneska si Káťa chtěla ještě chvíli zaběhat na zbytcích sněhu u vás. Tady už sníh není. Pak jsme zazvonili, vyšla jsi ven a v první vteřině sis jí pomuchlovala. To se mi líbilo, protože podle toho poznám, že se nemračíš, i když jsi mě ani nepozdravila. Chtěl jsem si jako vždy povídat, ale byl jsem tak rád, že proti mě nic nemáš, že jsem radši neříkal nic a užíval si tu chvilku radosti. Celý večer jsem se pak bál, abys zase nezavolala s něčím, co vůbec nečekám a nekřičela na mě do telefonu jako už dvakrát v minulosti taky vždycky v neděli večer.

V sobotu jsi mi vrátila dárky, které jsi "vytřídila". Ten dárek pro Tebe Ti dám příští Vánoce...nebo ty další, to je jedno... ale nepochopil jsem, proč jsi vyřadila i dárek pro Tvojí ségru... Prostě jsi rozhodla, že nesmím s Tvou rodinou mluvit, stýkat se s ní, dávat jim dárky... přestože už nejsi moje žena, což jsi chtěla tak strašně moc rychle a přestože mi nemáš právo něco takového vůbec nařizovat. Ale vím, proč to děláš. Jsi pořád naštvaná. Vím, jak mě nenávidíš a jakou máš pořád zlost. A ta zlost Tě buď jednou přejde nebo Tě nepřejde nikdy... Příšerná představa :/

Potřebuju se tu vypsat z toho stesku po Kátě. Když jsem tu s ní, nemám čas myslet na blbosti, na starosti, na trápení, i když občas při pohledu na hodiny zesmutním, jak rychle se blíží okamžik, kdy Ti jí zase budu muset vrátit. Potřeboval bych jí mít pořád. Zase jako dřív. A potřebovali bysme tu i Tebe, protože se nám stýská oběma, ale nějak to SPOLU vždycky zvládneme.

Ať už je tenhle nejpříšernější rok mého života minulostí. A ať se stane minulostí vše, co se v něm stalo... Stačí mi, že se změní letopočet. Protože prostě budu mít pocit, že už jsem z toho šíleného vlaku vystoupil a nastoupil do jiného, který vyjíždí za dva dny. A ta jeho cesta je tak dlouhá - přesně jeden rok - že se během ní určitě zase něco přihodí. Předpokládám a věřím, že to bude jenom lepší (tak nějak se to přeci s každým koncem roku říká)...

Je Ti 5 a půl a máš svůj svět víl a kouzel a přitom ty sama jsi pro mě tou nejkouzelnější vílou, která umí vyčarovat úsměv na mé tváři v prvním okamžiku, kdy Tě vidím a kdy mi skočíš kolem krku...


A dva maily, co mi teď přišly, mě ještě přivedly na jednu myšlenku...
Nemohu a nesmím litovat toho, co jsem udělal. Udělal jsem správně. Mé rozhodnutí na jaře 2012 bylo správné, logické a bylo tím jediným, které jsem mohl udělat, protože jinak bych se nedostal sem. Jinak bych nezjistil, jak moc je pro mě důležitá zrovna rodina, i když jsem to tušil a hlavně jinak bych si navěky vyčítal, že jsem nezkusil stát se ženou tak, jak jsem si myslel, že musím. Byl jsem o tom tak přesvědčen, že pokud byl o tomtéž přesvědčen i někdo další, bylo to vpořádku. V ten daný moment to tak prostě bylo. Já neříkám, že se mi nelíbí dívčí věci. Jen říkám, že je nepotřebuji. Že nechci měnit svůj život a rozhodně nechci měnit své pohlaví. Možná jsem se opravdu konečně nabažil toho, po čem jsem celý život toužil, vyzkoušel si být tak blízko splnění svého snu, abych zjistil, že ten sen se mi jednoho dne změní v ukrutnou touhu po lásce a po rodině. A trošku mi to připomnělo článek o tom americkém milionáři, který připisoval vinu svému sexuologovi, který ho dovedl až ke změně v ženu, zatímco on byl v té době v zoufalé situaci, neboť byl po rozvodu se svou ženou, kterou miloval a nemohl vídat své děti. Trochu ho chápu. Děláte to tak trošku na truc. Sobě i ostatním. Je vám v té nové roli totiž dobře. Začíná něco nového. Myslíte si, že to po přeměně musí být už jenom fajn. Přesvědčují vás o tom všichni. Pozdě si uvědomíte, že vlastně žádnou ženou být nepotřebujete... a najít pak ještě dostatek odvahy někomu říct, že se chci zpátky přeoperovat na muže! A udělat to!
Já už to nechci řešit. Jestli se má Tereza ještě někdy objevit, ať se objeví. Nebudu jí bránit. Stejně jako teď nebráním Tomovi, aby na Terezu zapomínal. Nezakazuji si nosit dámské věci. Nezakazuji si představy, jaké by to bylo být ženou, holit si nohy, vytrhávat obočí, barvit vlasy... Zmizelo to samovolně. Každý den čekám, jestli se to zase neobjeví. Ale zůstaly jen střípky, jako třeba že se mi líbí ženské nohy. K tomu fakt nosit dámské prádlo nepotřebuji a už vůbec ne měnit pohlaví.

To je jasný, že jsem pořád pod zoufalým vlivem rozchodu s manželkou a ztrátou milovaných osob. S tím se člověk vypořádává těžko a dlouho. Pakliže to má ten hlavní vliv na moji identitu nebo jiné mé "ženské" zájmy, pak se Tereza jednou objeví zase. Anebo už se neobjeví nikdy, protože tohle byla tak otřesná zkušenost, že bych se moc rád vyvaroval podobných zážitků v budoucnosti.

Jestli se nebojím, že když si najdu rodinu (ať už tu původní nebo novou), že se tohle bude jednou opakovat?
Nebojím.
Už budu jinde.
Už jsem si prožil to, co jsem si prožít potřeboval, abych si něco ujasnil. Abych poznal sám sebe, své pocity v určitých situacích a pochopil, co pro mě znamená život po boku někoho, kdo vás miluje i s dítětem.
Ona partnerská láska je úžasná věc. Ale pokud se vám poštěstí mít dítě tak zjistíte, že existuje ještě láska, která je úplně jiná než partnerská. Která narozdíl od té partnerské nemusí skončit nikdy. Vaše dítě vás bude milovat tak jako vy jeho až nadosmrti právě proto, že to bude vaše dítě a vy jeho táta. A tenhle svazek žádný soud nemůže rozdělit...

Jsem šťastný, že máme Káťu. Že je taková, jaká je. A budu si užívat každou vteřinu s ní.

Přemýšlel jsem o tom, že jsem mohl vlastně dosáhnout určitého svého cíle, a i když jsem si myslel, že můžu jít ještě dál, tak prostě nemůžu. To opojení tam bylo a bylo (před těmi pár měsíci) úžasné. Celý život jsem po tom toužil dostat se tam. Ale už u Weisse jsem věděl, že tam něco prostě nesedí. Jenže v tomhle se orientuje každý dost blbě - natož člověk sám v sobě.
Jestliže byl kdokoliv jiný přesvědčený, že jsem žena, pak to tak skutečně v tu chvíli bylo, protože i já jsem o tom přesvědčený byl. Prostě to k tomu okamžiku mělo dospět, potřeboval jsem si ty pocity zažít, potřeboval jsem se tam vrhnout, jít do toho s tím přesvědčením ...a taky jsem se potřeboval dostat do fáze, ve které jsem teď. Bez toho začátku (vrhnutí se do toho) bych to nikdy nezjistil a třeba bych se jen celý život plácal ve svých snech o Tereze...

Nabažil jsem se toho opravdu hodně a některé věci se mi líbí pořád (aniž bych potřeboval měnit svoji mužskou vizáž v ženskou), ale opadl ten hlavní smysl toho všeho - tedy touha po přeměně. Byl jsem z toho vyděšený strašně moc, když jsem zjistil, že to najednou nechci a ani nepotřebuji. Myslel jsem si, že to bude jen pár dní a zase mě to "chytí" jako dřív. Tak jsem čekal - a vlastně čekám pořád, jestli se to objeví. Najednou mi je celá Tereza prostě ukradená.

Na jednu stranu mě to štve, protože jsem do toho investoval tolik síly, času a nervů... tolik lidí mi fandilo... Na druhou stranu jsem rád, že se to stalo, protože mě to posunulo a přesto, že je mi blbě z té samoty a stesku, je mi na druhou stranu zase lépe z toho, že nemusím řešit Terezu. Spadlo to ze mě.

Člověk občas musí šlápnout do hovínka, aby zjistil, že se těžko dostává z podrážky...

Bylo těžké si přiznat, že se chci stát ženou. Ale stejně tak těžké je si přiznat, že se jí stát nechci... Najednou je to tu. Ten pocit. A nedokážu s ním zase udělat nic. Stejně jako jsem tenkrát nedokázal po ta dlouhá léta udělat nic s tím, že chci být Terezou.

Možná je to transsexualismus dvojí role, možná je to jen transvetitismus, možná je to schizofrenie :) Ale určitě nechci nic měnit. Je mi jedno, co to je. Nebude to ale už nikdy ničit lásku, rodinu, mě a spousty dalších, kterých se to dotklo.

Je to i tak trochu legrační. Protože před pár měsíci jsem tvrdil, že je to to nejdůležitější, po čem toužím a teď tvrdím opak. A za pár měsíců můžu zase tvrdit, že je to zase jinak... Já nevím, co bude. Ale v tomhle životě to udělám tak, jak to cítím.

Sexuolog tu není od toho, aby věděl za mě, kým jsem, ale měl by mi pomoct na tu otázku odpovědět. A myslím si, že mi pomohl... Může za to rozvod nebo by mě to přešlo, i kdyby mi rodina zůstala? Tak to bohužel nevím, ale mám radost z toho, že Káťa má tátu (jako muže) a že já ženou nebudu. Nevadí mi na sobě nic mužského, mám radost, když se jako muž líbím ženám (zatím to není moc slavné, protože té, jejíž lásku potřebuji, se hnusím už i jako muž) a je mi dobře, když mě někdo bere jako muže. Ne jako ženu a ne jako něco mezi tím. Nevím proč to tak je. Myslím si, že to budu vědět třeba za rok za dva... to budu zase dál. Nezbývá mi než čekat. Čas je to jediné, co mi v tuhle chvíli může pomoct. Třeba už opravdu nikdy ženou být nebudu chtít. Třeba to po dlouhé době pochopí i manželka. A třeba budu zase mít normální spokojenou rodinu. Nechte mě v to aspoň doufat.
Mezitím ale uteče tolik let, kterých jsme si mohli užívat spolu a kterých je mi tak líto. Každý stárneme. A děti...myslel jsem si vždycky, že budu se svojí nejmilovanější dcerkou každý den. Ale můžu si za to sám. Měl jsem se rozhodnout dřív a jinak... (jakobych vás všechny slyšel) jenže říkám, že to nešlo udělat jinak. A nehledě na to, že poslední půlrok před odchodem jsi s námi nechtěla ani na výlety, ani na procházky. Přemlouvali jsme Tě, ale museli jsme jít ven vždycky bez Tebe. Snažili jsme se. Přiznávám, že ses chvílemi snažila i Ty. Ale to zase trucoval já... :/ A já se divím?
Teď, kdy už to všechno vím, potřebuji se zase nadechnout... Každý den mi ale někdo nebo něco vyráží dech. Ne štěstím ani úžasem.

A Jani. Máš jednu velkou pravdu v tom že ti, co jsou ještě silou vůle spolu v manželství, si zahýbají, přetvařují se, hádají a je úplně jedno, jestli mají své biologické nebo nebiologické pohlaví. Z každého krásného vztahu se brzy stane stereotyp. Rozejít se umí každý. Vždycky máme na výběr. Buď zůstat nebo nezůstat. Jde o to pochopit, že proti tomu stereotypu musíme bojovat oba. Že musíme chtít a musí nám v tom pomoct láska. Stereotypu se nezbavíme. Ale nemůžeme to přeci kvůli tomu vzdát!

Tak si schválně přiznejte, kolik vašich vtahů se rozbilo jen kvůli nudě? To za to nestojí!

Tohle byl fakt můj nejdebilnejší způsob zábavy a vytržení z té nudy... :/


------------------------------------
Mimochodem - na Štědrý den mi bylo fakt smutno. Trošku to kompenzovala radost dětí mojí ségry, u které jsem večer byl, ale stejně... Když jsem odjížděl od manželky 16 km odsud, kde jsem nechal dárky kolem 16 h., začalo se stmívat a mě se prostě nechtělo domů. Jel jsem oklikou přes vesničky, po celou dobu proti mě nejelo žádné auto. A všechny ty nasvícené domky, okna, stromky na zahradách vypadaly tak slavnostně v těch zbytcích sněhu. Když jsem se blížil domů, zastavil jsem v lese a šel to rozdýchat. Prostě jen někam jít, jen ne domů. A když jsem se vracel, padla mi do oka kousek od silnice v houští tak krásná borovička! :) Vzpomněl jsem si, jak Kačenka říkala, že by chtěla živý stromeček, protože jí ho mamka slíbila, ale nakonec si doma ozdobili jen umělý. Pilku jsem neměl a vím, že se to nesmí, ale prostě jsem měl najednou takovou radost, že můžu Kačence ukázat živý stromeček, až ke mě přijde a tak jsem si řekl: "Tak a bude prostě zase opravdový strom!". Něco takového jsem udělal poprvé v životě (a doufám, že naposled)... Doma jsem ho druhý den ozdobil, dal tam světýlka a to byla radost, když Kačenka včera přijela! :) A já sám byl šťastný, že ty Vánoce letos přeci jen aspoň nějaké byly...

Byla jsem mužem (dokument ČT)

29. prosince 2012 v 9:06 | Tom |  Přeměny
Tenhle odkaz mi poslala ségra.
Přišlo mi škoda ho sem nedát, protože jde o dokument ČT z roku 2011 - tedy konečně nějaký novější na toto téma.
A přesto, že jsem teď ve fázi, která prostě měla přijít a která zavrhuje vše, co se týká mé ženské minulosti, dám ten odkaz na tenhle blog, který má být mimo jiné také vodítkem a pomocí těm, kteří tu pomoc hledají a potřebují informace, které se jinde jen těžko hledají.

To, že mám na sebe vztek, že ničím vše, co s mou ženskou minulostí souviselo je pro mě nové a sám nevím, jak dlouho to bude trvat. Ale dělám jen to, co cítím, že je správné. Pokud to tak nemá být, tak to se časem ukáže samo. Každopádně až do srpna celý můj život opravdu každý den platilo "Každý den svého života chci být Tereza", ale 4 měsíce už to neplatí. Ani jeden den. Pocity, která mám, neznám. Nemám ty lítostivé stavy z toho, že se zbavuji dámského oblečení s vědomím, že to v sobě stejně nezničím a zase si budu muset koupit za čas nové, nemám touhu chtít se namalovat nebo barvit vlasy. Nechce se mi, nepotřebuji to a netoužím po tom. Nemyslím na to, nepřemýšlím o tom, nepřeji si to. Dříve to byla hlavní myšlenka celého dne, dnes z toho zbyl jen tenhle blog...

Myslím si - ať už jsem kdokoliv - že není důležité, kým jste, ale jak jste v daný moment šťastní. Cítím, že kdybych pokračoval v tom, co jsem začal, že mě to šťastného neudělá. Jo, jsem ovlivněný rozchodem s manželkou a ztrátou milovaných osob. Proto říkám, že ukáže čas, jak to všechno bude. Ale tam, kde jsem, jsem ještě nikdy nebyl. Prostě posun.

To, co popisuje Petra v dokumentu je až do setkání s Hankou Fifkovou totožné se mnou a určitě s mnoha dalšími případy. Jestliže jste transsexuál, pak Vás to nemůže jen tak přejít. Pokud je můj vztek dočasný, pak bude dočasný. Pokud jsem si ujasnil, co chci, pak budu mít co chci. Nemyslím si, že dělám špatně. Dělám to tak, jak to cítím.

Co mě mrzí je to, že se v dokumentu o manželce a dětech jen zmiňuje. Není tam pak už žádná další její reakce nebo její názor. Z toho vyplývá, že to bylo naprd jako všude. Asi očekávám, že měl někdo to štěstí že... ale vlastně nevím jaké štěstí... Pokud se jednou rozhodl být ženou, musel zákonitě o manželku a (částečně) děti přijít. To prostě dohromady nejde. A podle toho dokumentu si prostě nemohl pomoct, stejně jako já. Nešlo to pak už zastavit. Ale já pak udělal krok jiným směrem. Jsem jinde a chci tu být. Ne na truc, ale proto, že to tak prostě teď je. Ptám se: proč? Čím jsem jiný, než Petra?

Kdybych si měl teď vybrat, jestli se chci stát ženou nebo abych měl zase zpátky svoji rodinu, vybral bych si okamžitě rodinu. Ne proto, že tou ženou můžu být kdykoliv chci být a dosáhl jsem tedy svého (protože toužíme vždy víc po tom, co ztrácíme). Terezu nepotřebuji. Potřebuji svoji vlastní (nenaštvanou) manželku a všechno, co s tím souvisí. Je to v tom, jak se k životu postavíte.
Teď už chápu odpověď jedné slečny z USA nebo Kanady, které jsem na jaře napsal, jak pokračuje její přeměna na základě videa z youtube a kdy mi už zase jako muž odepsal, že změnil svoji životní filozofii, že přehodnotil svůj život a že se rozhodl mužem zůstat. Tenkrát se to nedalo pochopit. Ale když jsem si potom přečetl ještě ten článek, ve kterém někdo radí tomu chlapci, co se chce stát dívkou (taky ho tu někde mám), aby si uvědomil, že život není jen o hledání vlastní identity, tak nad tím člověk občas taky zapřemýšlí.

Rada: pokud se cítíte být ženou a chcete se stát ženou, jděte do toho! Udělejte všechny kroky tak, abyste si nemohli nikdy vyčítat, že jste pro to nic neudělali. Pokud se budete cítit šťastnější (jako Petra z dokumentu), jste na správné cestě. Pokud začnete cítit, že něco není vpořádku, můžete vždycky couvnout. Je to váš život a vaše štěstí. A protože tohle je oblast, ve které plave snad každý, ve které se nedá vůbec snadno orientovat, natož pochopit sám sebe, je potřeba to aspoň zkusit. Jinak nikdy nepřijdete na to, kým jste...

Tak.
Tím považuji tuhle kapitolu a tuhle moji minulost za uzavřenou. Buď to tak zůstane nebo ne. To já teď nevím, přestože právě teď už 4 měsíce jsem přesvědčený, že to tak zůstane. Prostě to vím :) Dnes 29.12.2012 to vím.


A zde je ten dokument vysílaný 29.12.2012 na ČT1:

Oficiální text u dokumentu:
Dokument o mladém muži Petrovi, který se chirurgickým zákrokem promění na mladou ženu Petru. Příběh, který může vlít naději do života lidí s podobným handicapem
Byla jsem mužemByla jsem mužemByla jsem mužem
Dokument seznamuje se subjektivním pohledem ženy narozené s mužským pohlavím na život v cizím těle od dětství, ve škole, na vojně, v rodině. Poté, co si uvědomil(a) svou odlišnost, následovalo rozhodnutí vedoucí ke "coming outu", návštěvě sexuologa a posléze až k operační konverzi pohlaví, která ji teprve definitivně z "cizího" těla vysvobodila.

Tento konkrétní příběh může být zajímavý pro mnoho těch, kteří jsou postiženi stejnou úchylkou. Podle statistik totiž výskyt transsexualismu dosahuje až 100 osob na 1 milion obyvatel. V současné době se odhaduje, že se rodí jeden člověk s transsexualismem (poruchou sexuální identifikace) na 30 400 novorozenců s ženským pohlavím a jeden na 11 900 novorozenců s mužským pohlavím.

Ve filmu se k problému přeměny pohlaví vyjadřuje mj. MUDr. Fifková, sexuoložka, která se této problematice speciálně věnuje a docent MUDr. Jarolím, který má jeden z největších souborů nemocných s operační konverzí pohlaví na světě.


Co je silnější než láska?

27. prosince 2012 v 22:17 | Tom
Fyzický stav prý odráží stav mysli.
Jak se cítí naše podvědomí, tak se cítíme i my. Pokud budeme pořád otrávení, nespokojení a nešťastní, budeme na to neustále myslet, budeme skutečně otrávení, nespokojení, nešťastní. Pokud budeme často jezdit autem a začneme přemýšlet o smrti, o autonehodě, o sebevraždě, naše vědomí nám uvolní prostor k tomu, aby se to stalo. A podle tohoto vzorce by mělo fungovat, že když si budeme říkat pořád dokola: "Jsem šťastný, jsem šťastný, jsem šťastný...", že se i tak budeme cítit. To je ale jen začátek. Naše podvědomí neoblbneme. Prostě je. V nějaké fázi a v nějakém rozpoložení. Tak, jako si můžeme hladoví říkat, že jsme nasycení, náš pocit to neovlivní. Ale můžeme být šťastní i hladoví...

A tak přemýšlím, jak z toho ven.

Pokud budu myslet na prognózy, tak to můžu rovnou zabalit. To co vidím u lidí, kteří jsou o několik let dál než já po rozvodu, jak jsou sami, jak to zkouší, jak se pokoušeli několikrát o nový vztah, který netrval dlouho... a pokud jsou to ženy, mají ještě k tomu děti a tím ještě menší šance na nový šťastný rodinný život. Zase je to o šancích. Ale já nechci šance, ani je počítat. Já chci svojí rodinu.

Pokud budu chtít začít úplně od začátku, je mi 36. Není mi 20, abych se seznámil jako 20tiletý s 20tiletou a začal hezky od začátku tak, jak se má se vším všudy.

Nemám řešení.

Už nevím, jaký krok udělat.
Nevím ani, kterým směrem, protože mám pocit, že jsem vyzkoušel už všechny. Ještě že už nemusím řešit práci. Snad. 13.2.13 mi končí zkušební doba. A pak nastane okamžik, kdy musím vyřešit byt. Když mě v noci neprobouzí vyděšené sny o nepřítomnosti manželky, dcerky, tak mě probouzí obavy z toho, že nedostanu hypotéku na půlku tohohle bytu, že budu muset vzít podnájemníka, že tím vezmu Kátě pokojíček, že to neutáhnu, že mi ten byt seberou nebo že na sebe budu muset vyhlásit osobní bankrot. Zase ty peníze... Jediné, co Tě zajímá jsou peníze za půlku tohohle bytu. Vidíš v tom svoji budoucnost - nový život.
Nemůžu hledat ani novou partnerku, protože to nejde. Nemůžu se pohnout! A do toho Ty ještě kopeš. Kdybys mě aspoň nechala být, ale Ty křičíš, máš své nepravdivé pseudopředstavy o tom, jak Ti chci ubližovat, jak Tě chci všude pomlouvat, jak Ti chci škodit... a přitom bych Ti snesl modré z nebe... nestačím říct ani slovo a už se Ti v hlavě urodí zase nějaký prapodivný závěr, který ani mě nenapadl. Jakoby Ti ho někdo vkládal do hlavy. Jakoby mě někdo trestal za to, co jsem provedl. A ještě, ještě...pořádně, ať je mi ještě víc hnusně...
Nenávidím všechno, co tohle způsobilo. Tereza je minulostí. Hnusí se mi i to jméno. Poslední hadry rozprodávám pod cenou, abych měl aspoň na naftu za Káťou, když jste se rozhodly bydlet 16 km odsud. Nenávidím všechno, co se dělo od jara 2011 do léta 2012. Obviňuji Terezu (a tím i sebe) a právem, protože to všechno mělo být řešeno jinak. S panickou hrůzou vracím vše do původního stavu - protože je mi to příjemnější, protože je to správné, protože Terezu nepotřebuji - v domění, že se vrátí vše... Při otázce od kohokoliv na Terezu se mi dělá špatně. Ale to by nemělo... A já vím proč. Je to něco, co sem nechci veřejně psát a nechám si to pro sebe.

Tohle jsou fakt žvásty. Jenže já je potřebuju psát. Není jiný způsob, jak se uklidnit a utřídit si myšlenky.

Všechno je špatně.

Měli bysme být rodina.

Jaká je to síla, že předčí i lásku dvou lidí k Tobě (mě a Káti) nad Tebou? Jak to, že nenávist je silnější než láska? Jak to, že když je láska silnější než smrt, že nenávist zvítězí nad vším? Kde se bere tolik té ničivé energie? Odkud tu energii čerpáš? Proč jí vkládáš zrovna do nenávisti? Až doteď jsem si myslel, že láska je nejsilnější silou ve vesmíru. Není. Nerozumím tomu. Nechci tomu ani uvěřit. Nemůžu přijít na to, proč to tak je.

Mám si prý žít svůj život.

Holt mám tu smůlu, že u mě nepřevládá ta všemocná nadpozemská síla nenávisti nad vším, která mě žene kupředu. Jak snadné je zapomenout a žít si svůj život, když toho druhého nenávidíme. A jak těžké je to pro toho, kdo stále miluje?

Když jsem byl pro Tebe v létě autem v Praze po operaci čelisti (a po rozvodu) zjistil jsem, jak moc se mi líbíš. Jak jsi krásná, i když jsi nebyla namalovaná, i když jsi měla jizvy, opuchlý krk... tak strašně rád bych Tě obejmul. Ani jsi v nemocnici neuvedla do kontaktního formuláře moje telefonní číslo. Prostě pro Tebe neexistuju.

Oddechl jsem si, protože jsem si to v hlavě konečně srovnal. Řeším jiné věci, ale je to těžší, než jsem si myslel. To proto, že mi každý den dokazuješ, jak beznadějné vše je. Vidím jen tmu. Ani jiskřičku naděje - spíš opak - ještě se snažíš to uhaslé víc a víc utlouct a přitom ani nemusíš... To asi jen tak pro jistotu.

Sakra. Jsem se nechtěl rozepisovat. Chtěl jsem jen napsat odstavec o tom stavu podvědomí. A urovnat si myšlenky nad tím, jak to vlastně s těmi pocity je. V jedné pohádce před pár dny někdo řekl, že jsme šťastní, pokud nejsme nešťastní - a naopak to platí také.
Takže pokud někdo není nešťastný, může se podvědomě cítit buď šťastně nebo nešťastně - to podle toho, jaké je jeho podvědomí. Ale pokud někdo nešťastný je, nemůže se dostat dál. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, tak by všechny světové filozofie neřešily otázku štěstí. Že k němu vede dlouhá cesta... A všichni lidé na světě by byli šťastní.

Na změně letopočtu je určitá pozitivní věc. Lidé si myslí, že když se změní číslice, přijde s tím i nějaká další změna. Věří tomu, dávají si předsevzetí, těší se na nové zítřky. Nechávají to staré špatné za sebou a přejí si jen to lepší. I já chci nechat letopočet 2012 definitivně za sebou a mít rok 2013 plný nadějí. Prý je to rok srdce. Tak uvidíme, kdo bude mít to štěstí...

Tak abych to ukončil, zalezl do postele, pokusil se usnout, abych zítra mohl vstát zase do té práce s důchodkyní s vražedným pohledem... Vy, kteří jste teď šťastní (myšleno nejste nešťastní) a třeba si to ani neuvědomujete, chraňte si to své štěstí jak jen můžete. Kdykoliv se může stát, že budete zase na druhé straně a už nikdy NIKDY nebudete moct zpátky...

Skřivánku můj

25. prosince 2012 v 21:06 | Tom |  Básničky
Představ si, že mám Kačenku já.
Že je Štědrý večer, Ty jsi bez ní a druhý den mi napíšeš sms s otázkou, jak si Kačenka večer užila a jak se jí líbily dárky? A tahle otázka zůstane nezodpovězená. Stejně jako spousta dalších podobných, na které se Tě ptám.

Jak by se Ti to líbilo?

Nevnímáš mě. Ignoruješ mě. Neexistuji pro Tebe. Říkáš, že nic nemáš, ale máš přeci Kačenku! Já nemám ani jí... Nemůžu se dočkat, až si pro ní zase přijedu. Chtěl bych jí mít taky každý den jako Ty.

Je Ti úplně jedno, co cítím. Už půl roku se na mě zlobíš a nezajímá Tě, jak mi chybí (chybíte). Přál bych Ti jeden den v obrácené roli. Kdy Ti nikdo neodpovídá na otázky, jak se Kačenka má, kdy Ti suše sděluji, že si jí nemůžeš vzít po Vánocích, protože přijede návštěva, která jí chce vidět, kdy v momentě, kdy mi ji předáš a já si jí odvážím domů a Tobě je tak neuvěřitelně smutno Ti ještě zavolám, abych Tě dodělal a seřvu Tě, co sis to dovolila jít s ní k mojí mamce...

Nechceš se dívat mýma očima. Nechceš mít se mnou už nic společného. Tahle fáze je nekonečná a já si přeju, aby už skončila.

Hrál jsem si s jednou svojí starou písničkou...
...ale ten videoklip jsem odsud po 24 hodinách znepřístupnil. Kdo chce, najde si to na youtube... Kdo nechce, tak toho tu tím nebudu aspoň otravovat, aby se necítil trapně a nemohl mi pořád připomínat: "Vidíš vidíš, já ti říkal, nenech si utéct takovou hezkou ženu..." a podobně.


Tak aspoň ten text.

SKŘIVÁNKU MŮJ
Jsi skřivan nad polem,
co vítá mě a zdraví.
Stříbrným potokem,
co žízeň mojí krátí.
Sněhovou vločkou,
co padla mi do vlasů.
Myšlenkou bez konce,
dnem plným úžasů.

Jsi slunko nad hlavou,
co hřeje moje tváře.
Otočenými listy
mého kalendáře.
Hlaďoučkým oblázkem
do dlaně vtisknutým,
písničkou z radosti,
básní, co neumím.




Peklo nebo rodina

23. prosince 2012 v 18:36 | Tereza už ne
Tak jo.
Asi tenhle článek musel taky jednou vyjít. Trochu se sem tak nějak nehodí.
Jo, nepíšu jako Tereza. Píšu jako muž. Chtěl jsem to napsat už dřív, ale styděl jsem se - ale je to jen přirozený vývoj. Hezky se vším všudy. Joo, to je to pako, co si vymyslelo, že bude ženou, zničí tím život tolika lidem a teď si to jako zase rozmyslelo!

Chci říct, že den před Vánoci, byť je ta poklidná atmosféra všude a láska překypuje kde může, tak to, co jsem si udělal ze života, se dá nazvat už jedině jako peklo.

Chci dát všem lidem jednu dobrou radu: Pokud máte rodinu, máte hezkou milující manželku, pokud máte děti, které také milujete a rodina je u vás na prvním místě, NIKDY nedělejte rozhodnutí, jaké jsem učinil já!

Nejde to. Je to silnější než cokoliv jiného. Jestli jste se až dosud trápili svojí identitou, tak tohle je ještě horší. Váš život ztratí smysl. Bude následovat jen beznaděj - tak beznadějná, že už se ani nikdo neopováží Vám říct, že "bude líp", protože ví, že nebude a rovnou můžete zapomenout na to, že by se k Vám Vaše milovaná manželka i s tím nejdražší pokladem co máte - vaším dítětem - měla vrátit. Je to už přes půl roku (od 4.6.12), co jsem je opustil a dva měsíce se den co den a noc co noc přesvědčoval, že jsem udělal správně, ale ten stesk po nich se prostě nedá ničím překonat. Nedá! Proboha neničte si život. Není to jen o hledání své identity. Vaše rodina Vám může dát mnohem víc. Navěky věků si budete vyčítat, že jste je opustili, že jste se rozhodli pro takovou blbost, která zpackala život nejen Vám, ale taky Vašim dětem. Že všecko to pozitivní, co Vám všude vtloukali do hlavy, že to bude lepší, že si musíme splnit svůj sen, že v cizím těle se nedá žít, to najednou přestane být podstatné.

Chcete-li zažít peklo, rozhodně udělejte vše přesně tak, jak jsem to provedl já.

Tereza už nechce být Terezou.

Tereza je mrtvá.

Mám jediné přání a to se mi tyhle Vánoce rozhodně nesplní.

Tohle je ponaučení.

Pro mě. Pro vás. Pro všechny.

Takhle chtít žít nebudete. K čemu vám bude to správné vlastní tělo, když za prvé stejně nikdy nebudete vypadat dokonale, když je ta cesta tak dlouhá, že to chce hodně odvahy a pevných nervů odolávat tomu odsuzujícímu okolí a když nebudete mít už nikdy možnost mít tu rodinu, kterou jste tu několik let budovali. 9 let si dáváte společný byt dopořádku, za rok měl být splacený a mělo se nám žít tak krásně. Jo, občasná nuda ve vztahu udělala své, ale ta vás nesmí zničit. Všechno bylo špatně a nikdo mi to neřekl, protože mi to ani nikdo říct nemohl. Na tohle jsem si musel přijít sám.

Pokud je Vám 18 a nemáte vůbec žádné závazky, jděte do toho!
Ale pokud máte rodinu, vykašlete se na to! Nedělejte to! Já vím, jak se trápíte, ale nebude to lepší!!! Nepomůžou vám ani psychofarmaka, návštěvy psychologa, povídání s ostatními ve stejné situaci...

ZTRATIT RODINU JE HORŠÍ NEŽ ZTRATIT SVOJI IDENTITU.

Tenhle blog mazat nikdy nebudu. Protože je tu úplně od začátku do detailu popsáno, co vše jsem cítil a jak se lidská psychika postupně mění. Jak se mění naše cíle, pokud začínáme něco ztrácet, přestože to, co získáváme, je silnější... ale to je jen klam. Chybujeme, děláme špatná rozhodnutí, trpíme a trápíme se. Dostáváme za vyučenou, abychom pochopili, o čem život je a co chceme a potřebujeme. Abychom otestovali sami sebe, jaké naše city jsou, ke komu je chováme a jaké máme v životě mít cíle. A když na to přijdeme, je už pozdě, protože jsme někoho tak ranili, že není schopný se vrátit. Vymaže vás ze svého života tak rychle a tak silně, že se budete divit! Jenže máte spolu jedno krásné nejúžasnější dítě na světě a to se vymazat nedá, takže na něj den co den myslíte, těšíte se, až půjdete z práce a pokud máte to štěstí jako já, že každý druhý den mám krátkou směnu, můžete rychle utíkat pro něj do školky a užít si ho aspoň 4 hodiny. A když ho odvezete k mámě, která bydlí provizorně u své mámy a vracíte se domů, nedokážete v sobě zadržet ty slzy. Ty zpropadené slzy, které vás budou provázet večer co večer a už se jich nezbavíte, protože se vám prostě a jednoduše stýská. Jako kdyby ty vaše lásky byly v nemocnici, jako kdyby odcestovaly tak daleko, že nemůžete být s nimi, jenže vy jim ani nemůžete psát, že vám chybí! Zakazují vám to! Otravuje je to. Nemůžete usnout. Nemůžete usnout ani s práškama, stejně se budíte. Ráno jste jak praštění. O víkendu se vám povede domluvit, že u vás může to milované dítě přespat. Celou dobu vás dobíjí energií a každou vteřinu se snažíte věnovat jemu, protože víte, že vám ho zase seberou. Že zase budete usínat sám v bytě se spoustou rozházených hraček, domečku z dek a nedopiteho čaje. S knížkou pohádek položenou u postele... přesně v té posteli, kde ještě teď leží pod peřinou noční košile vaší manželky, ke které když přivoníte, začnete mít vztek ještě větší. A pak se Vám o nich zdá. Jak leží vedle vás, jak se spolu probudíte a ty sny jsou jediné okamžiky, kdy je vám dobře, protože to je to jediné, po čem toužíte. Nedej bože, že se ale z těchto snů probudíte ve tři nebo ve čtyři... to už je pak konec nějakého spaní.

Tohle je peklo. Co bylo tamto nevím. Taky mě to trápilo, ale v momentě, kdy jsem se k tomu začal přibližovat víc a víc jsem věděl, že také něco ztrácím víc a víc. A i když jsem si myslel, že jdu za svým štěstím (za tím druhým štěstím), že se mi to díky tomu povede překonat, nejde to.

Ještě nikdy v životě mi nebylo hůř. Tohle je beznadějnější než rakovina, kterou měla malá ve dvou letech. Beznadějnější, než když se předčasně narodila a měla 600 g... Tenkrát to bylo těžké, ale vždycky se našel někdo, kdo řekl, že máme věřit, že je tu naděje a když bylo nejhůř, tak jsme se s manželkou obejmuli a spolu věřili. Ale teď je můj život zpackaný, bez těch, které miluji a bez sebemenší jiskry naděje, že se ke mě vrátí. Tohle je beznaděj, u které ztrácím víru.

Manželka na mě tlačí, aby se byt prodal. Nebráním se tomu, ale za půl roku tu nebyl jediný zájemce. A tak tenhle byt, který miluju a který miluje i malá - udělaný a krásný - pro rodinu jako dělaný - zkusím získat já. Zadlužit se na 26 let místo toho, abychom jako rodina už konečně začali pořádně žít. A věřit, že se třeba jednou vrátí.

Život utíká. A každý den bez nich je prázdný. Těch dnů už začíná být moc a ještě jich moc bude. Potřebuji, aby už si manželka (jo, už jsme rozvedení :/ ) našla byt, našla nového chlapa a zkusila si nový život tak, jak po tom touží. Aby už tyhle fáze absolvovala, protože já si myslím, že bychom měli být rodina.

A vy taky koukejte být rodina. Važte si těch, které máte vedle sebe. Važte si každého okamžiku, který můžete trávit v jejich blízkosti. Vemte je za ruku, pohlaďte, něco hezkého pošeptejte a večer je ujistěte, že je milujete. I kdybyste jim to měli říkat jednou měsíčně, bude to stačit. Úplně obyčejné věci staly by se jinak něčím tak vzácným, že Vám po nich bude jednou opravdu hodně moc smutno. Víc smutno, než kdy předtím.

Vědět co mě čeká, nepouštěl bych se do toho. Budou vám říkat, že se můžete konečně věnovat svým koníčkům, že můžete začít žít nový život, že si můžete plnit sny...atd. atd... jo, chvíli vás to bude bavit, ale to ticho v jinak veselém bytě vás hodně brzo připraví o iluze. Nebudete schopni se ani znovu zamilovat. Jo, budete to zkoušet, ale váš debilní mozek to bude automaticky vyhodnocovat jako nevěru vůči vaší manželce, kterou pořád milujete, ale ta na vás bude i po půlroce křičet do telefonu... Nezmůžete se vůbec na nic. A tak vám nezbyde, než čekat, až vás to přejde. A tak čekám. A ono pořád nic. Já vím, že to jednou přejde, ale za kolik let? Snažím se to tak nebrat - pomáhá mi v tom moje hodně stresující práce, ze které je mi blbě, takže mi nezbývá čas být blbě z tohohle.

Chtěl bych vrátit čas. Vidím přesně pár okamžiků na podzim, v zimě a na jaře 2012, když šlo ještě leccos změnit. Vrátit zpátky. Zachránit. Tolik šancí, které jsem promarnil jen proto, že jsem si myslel, že vyřešit svou vlastní identitu je ta nejdůležitější věc na světě...

(Uff. Trochu a dočasně se mi teď ulevilo.)



"To jsi ty, maminka a já."

Podobné obrázky vás budou pronásledovat celý život...


----------------------------------------------------------------------------------
Říkám Ti do telefonu: "Proč na mě tak křičíš? Jsou Vánoce!"
Neposloucháš mě. Mám dát pokoj Tvojí rodině. Byli jsme s Káťou na návštěvě u Tvého taťky, protože vyšli zrovna ven, když jsme tam bobovali a říkali, že mají pro Káťu ještě Mikuláše. Byli nadšení, že jí zase vidí. A mě to problém nedělá. Ale bojím se teď o to víc brát Tvoje telefonáty. Mluvíš sprostě o mojí mámě. Nemůžu ani nic říct a položíš to. Jen slyším Káti hlásek, jestli si může pustit Winx... :/



Tenhle blog se teď asi stočí do trochu jiné roviny... protože to musím někam psát...

Básnička: Vrána

16. prosince 2012 v 13:08 | Tereza |  Básničky
listopad 1998, Ostrava - Martinov, ubytovna s okny u topolů se zasněženými větvemi s výhledem do polí v dáli.
30 cm sněhu v ulicích i na chodnících, které nikdo neuklízel.
Na jedné té větvi seděla vrána. Byla tam úplně sama a skoro se nehýbala.
V mojí hlavě bylo v té době plno ideálů. Bylo mi 22.
Že si tam najdu práci, že tam najdu lásku...
Stýskalo se mi po Ostravě, po tramvajích, po lidech, kteří mě tam rok doprovázeli při mém studiu...
Té vrány mi bylo líto.
Byla tam tak sama...
Hýbala se vůbec?
Vrána

Vrána na zasněžené větvi
ospale, ale přísně hledí
na sníh, co padá okolo,
tiše kráká a jen tak sedí.

Obloha spí v temné šedi,
snad ani slunce dnes nevyšlo.
Na černou vránu hustě sněží,
zaboří svůj zobák pod křídlo.

Je ospalá a nemá sílu,
na jejím temeni září sníh.
Přitiskla svou hlavu k tělu,
je zima, zůstala sama ve větvích...


Touha...po čem?

10. prosince 2012 v 20:33 | Tereza
Co je silnější než touha po vlastní identitě?

...

To je kvíz, jehož odpovědi znám.


TOPlist