close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2013

Rozkvetly orchideje

31. ledna 2013 v 18:40 | Tom


Rozkvetly orchideje.
Všechen sníh roztál během jednoho dne.
Budou nám dělat nové stoupačky.
V Pompu neměli velké pastelky.
Všechna zvířátka pečlivě seřazená vedle sebe v pokojíku mají před sebou svačinu z barevných plastových kroužků.
Budeme mít na sídlišti druhou webkameru.
Šéfová odlétá na měsíc a půl do Ameriky.
Žena mého kolegy odlétá sama na měsíc do Brazílie.
Zlobí mě auto při startu.

Laborantku, co se mi líbí, vždycky v práci propásnu.
Přišel mi spam, abych se seznámil s nějakou Renatou, co chce sex.
Zítra je únor a v něm se každý rok vždycky něco stalo.
Únor je jiný než ostatní.
Sousedka mi ve výtahu ukazovala plato plné větrníků.
Pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštil neexistující hlavu naší kočky, co teď bydlí s vámi.
Stále se budím v pět navzdory všem práškům.
Všude vidím Kačenku.
Musím dojíst 500gramové jogurty s trvanlivostí do 2.2.
Z práce nespěchám, protože nemám kam.

Manželka jednoho staršího pacienta ležícího v Praze na dialýze a akutní kardio jednotce mu posílá tašku plnou věcí i s řízky, protože se jí stýská.
Ája měla na vysvědčení samé jedničky.
Roman zase marodí.
Na poště jsem Kačence koupil krásné omalovánky s Ferdou Mravencem, nutili mi pastelky.
V únoru s Kačenkou zasadíme lesní jahody.
Pořád mě večer zastavují auta a ptají se na nějaké doktory.
Nerosí se nám okna.
Sousedi nad námi čůrají příliš hlučně (aha, to oni mě budí! :).
Občas zapomínám, jaký mám hlas.
Ale dnes jsem si v autě zpíval s radiem:

(Takhle krásně to vždycky začíná... hrajou jí ob den v rádiu v práci...
a vlastně mě doprovází celý můj život...)


(A takhle to končí...)

"...už se nebudem nikdy radit,
až pak někdo z nás dvou bude v nesnázích..."

Kéž bych už tohle dokázal konečně zazpívat mé manželce...

4 dny v měsíci

27. ledna 2013 v 21:10 | Tom
Vedle mě v posteli leží malá, spokojeně oddechuje, ještě jí pohladím, zhasnu, uklidím knížku s pohádkama a uvědomím si, jak je mi dobře. Jak jsem šťastný a jak klidně zavírám oči a spokojeně usínám, jakobych nikdy žádné trápení neměl. Kam se hrabe tisíc Xanaxů a Lexaurinů! Ani jeden nedokáže to, co moje Kačenka.

Bohužel je tenhle stav jen 4 dny v měsíci.

Když jsem dnes Kačenku vracel mamince, pokusil jsem se s ní domluvit, že bych si jí aspoň jednou týdně ve školce vyzvedl. A byl zase oheň na střeše. Že jí používám proti ní (manželce), že bude mít zamotanou hlavu, že takhle je to lepší... a zase ses začala mračit, přitom o víkendu jsem Tě v telefonu, když jsme probírali Kačenky spaní, poprvé od 4.6.12 slyšel zasmát! Věděl jsem, že budeš v pohodě, protože byla sobota dopoledne a to nikdo nic nemusí.

Když jsi zabouchla s Kačenkou dveře, nemohl jsem kvůli tomu tíživému pocitu u srdce ani nastartovat, abych odjel. Na auto se snášel sníh a přál jsem si v tu chvíli, abych tu celý na věky zapadal. Díval jsem se skrz ty tající vločky na okně na oranžové světlo lampy, co nám vždycky svítila do pokoje, ve kterém jsme všichni tři spokojeně spávali. Nepotřeboval a nemohl jsem odjet, protože vše, co potřebuji, je tady. Ale nejhorší byla ta představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní.
Nestačí mi to.
Říkáš, že to je můj problém, že tady jde o Kačenku a kvůli mě jí přeci nebudu motat hlavu. Mám si dojít pro lepší prášky. Posíláš mě k psychologovi, jako jsi chodila Ty. Říkáš, že konečně vidím, jak Ti bylo, když jsi ty prášky musela brát Ty. Nevěděl jsem, že je bereš. Nemluvili jsme už spolu o tom. Nechci Xanax ani žádné jiné svinstvo. Chci Kačenku. Ale nemůžu jí chtít jen proto, aby bylo líp mě. Nevím, co mám dělat. Když zajdu k psycholožce, bude prosazovat střídavou péči. Ale ta je dobrá akorát tak pro rodiče. Dítě lítá zmateně od mámy k tátovi a přitom chce mít oba. Nejsem si jist, zda mi je zrovna psycholožka schopna pomoct.

Člověk by se dokázal odprostit od manželky, když ho bude roky tak tvrdě, nesnesitelně a necitlivě odmítat, ale od vlastního dítěte to nejde.

Čeká mě život, kdy budu se svojí milovanou dcerkou jen 4 dny v měsíci. 48 dní v roce, místo 365ti!

Když jsem po půl hodině konečně mohl nastartovat, že jsem už zase mohl koukat a dojel domů, hned jak jsem otevřel dveře bytu,
slyšel jsem její smích, který mě léčí,
přeskočil žirafu, u které s dobrůtkami klečí,
sešel jsem po schodech z polštářů,
a ve vaně uslyšel: "Koukni co dokážu!"

Smyl z vany některé její vlásky,
a s každým objetím plným lásky,
složil její deku, co byl z ní domeček,
uklidil zpátky proutěný zvoneček.

A víly Winx mi tu kolem hlavy létají,
v duhových barvách svou přítelkyni hledají,
tu s křídly z papíru, co si je sama vyzdobila,
a ani chviličku, ani maličko, mě tu nezlobila.

Všechny ty stopy její fantazie,
jejích úsměvů,
jejích slůvek,
vtípků,
doteků
a kouzelných hůlek,
zapomenuté složené maminčino pyžamo v posteli,
a koláč s kakaem, co je na něj tak pyšná,
banánová pěna do koupele,
nový kartáček na zuby a kelímek - nejlepší hračka do vany,
a taky nafouknutý pytlík a talířek s hrníčkem její zmrzliny,
hlaďounká ručička s jizvičkami, co už jsou minulostí,
fotka s culíčky,
a pytel posmrkaných kapesníků...

Kam se hrabe tisíc Lexaurinů...

4 dny měsíčně tohoto štěstí stojí za život na téhle planetě.
Je to ještě pořád víc než 3, 2, 1 nebo nic.

Zbylých 26 dní s vystresovanou důchodkyní v práci,
stresem, že přijdu o byt,
černými sny, které mě budí,
steskem, který mě nedá spát,
strachem, jak vyjít s pětistovkou měsíčně,
a těšením se na ty 4 dny v měsíci,
je život,
který se nedá srovnat s tím předešlým,
ale nemám na výběr.

Naštěstí se člověk jednou tak unaví,
že na pár hodin usne...

A pak všechno znovu.

Dobrou.

Mhouříte oči?

24. ledna 2013 v 21:05 | Tom
Kolegyně mi dnes říkala, že její kamarádka si našla fajn kluka na badoo.com.
Že tam jde prý vyhledávat podle města.
Tak na to koukám.
Bude to zase 1000 profilů a z toho 6 oslovených?
Proč mám slevit ze svých nároků, že někdo takový existuje?
Jen proto, abych nebyl sám? Aby mi nebylo smutno? Abych byl šťastnější?
A budu šťastnější?
Čím větší kompromis udělám, tím méně budu šťastný.
Nechci se zase zabývat tím, jak moc mám přimhouřit oči, když jsem si v r. 2000 ověřil, že žádné oči téměř mhouřit nemusím. Jo, každý máme své chyby, ale když jsem poznal mojí manželku, bylo to perfektní. Věděl jsem, že to bude perfektní a věděl jsem, že nebudu muset být nikdy nevěrný, že je to ta pravá, se kterou chci založit rodinu, mít děti a zestárnout.
A teď mám dělat kompromis?
To ne.
Nechci být šťastný málo. Chci být šťastný hodně - jako dřív. Holt mám tu smůlu, že mám vysoko nastavenou laťku. Možná tak blbě vysoko, že už nikdy nikoho nenajdu.
To musím cítit u srdce. A ne mhouřit oči.

"Jsem inteligentní, pohodová a sexy."
Uff. Tak to ne.
To každý vidí, že taková je! Ale nemusí to o sobě psát.

"Myslím si, že jsem good."
Ježiši, co to je za lidi?

Došly fotky.

Asi je to ve mě.

Nechci jí hledat. Chci jí zase potkat jen tak na ulici, usmát se na ní - dvakrát třikrát - pak promluvit - vhodit jí do schránky pohled se zašifrovaným vzkazem, který rozluští jen částečně a proto se mě vydá hledat, nenajde mě, ale já jdu zrovna úplně náhodou kolem! A bylo to. Příliš mnoho náhod.
Příliš mnoho náhod = osud, na který nevěřím?

Kde jsou ty náhody teď?

Už jsem je asi vyčerpal a svojí blbostí je zase zahodil.

Někdo se rozjede v autě a napálí to za městem, kde často jezdím, rovnou nepřipoutaný do domu, do kterého udělá díru.
Někdo žadoní, aby se vrátila, ale čím víc žadoní, tím ještě víc jí ztrácí.
Někdo se mstí, jak může.
A někdo píše tenhle blog.

Stejná příčina, jiný způsob.

A pak do jednoho víkendu s Kačenkou vtěsnat všecko to, co jsem během 14 dnů nemohl, po čem jsem toužil, co mi chybělo a co jsem s ní chtěl udělat, vymyslet, navštívit...nejde to stihnout. Nestačí mi to. Ani nemůže. Nemůžu už se dočkat. Ale je to jako když dáte vyprahlému poutníkovi na poušti místo sklenice vody jen jednu malou kapku. Jak dlouho takhle může přežít?

Mé sny mi každý den dokazují, že ještě není ten správný čas na lásku.

Ani na tu, co si sním o jedné moc milé laborantce, která nám občas nosí materiál.

To jí přeci nemůžu udělat... stačí, když z toho šílím já.

Takže co?
Takže nic!

Z Badoo už jsem se odhlásil. Dobrý pokus no.
Ono je totiž jedno, kde hledám. Jde o to, koho hledám.

Za těch 10 minut od prvního přihlášení mě ohodnotilo 18 žen.
Zajímavé :)
Ale holku z druhého konce republiky nehledám.

9.2. budeme mít výročí. Ten večer z r. 2000 si pamatuju minutu po minutě. Nejde to vymazat.

Jdu spát.

Ráno bude obzvlášť nepříjemné.
Musel jsem vyndat autobaterii, aby byla v teple, protože bude velký mráz a nenastartoval bych. Potřebuji nastartovat, protože hned z práce jedu pro Kačenku. Dnes večer byla schůze SVJ. Musel jsem z práce dřív, ale o to dřív musím ráno přijít. A to ještě musím ráno ve tmě s baterkou zase zapojit autobaterii, která se jen tak nevyndavá, ale musí se šroubovat (to v našem starém Renaultu 19 šlo bez použití nářadí). V tom mraze a nevyspalý to bude báječné. Hlavně myslet pozitivně :) Jen vymyslet, jak na to. :)

Už zase ty sny

24. ledna 2013 v 7:05 | Tom
"Jak Ti je?"
"Smutno."
"Mě taky."
"Tak přijeď..."

Jak málo stačí...

Už zase ty sny.

Téměř každou noc záplava štěstí a kámen, který konečně spadl ze srdce. Konečně je mám zase obě u sebe.

A ono nic.

Doživotí?

23. ledna 2013 v 19:46 | Tom
Každý odsouzený ví, kdy mu skončí trest.
Většina z nich žije pro tu chvíli, kdy bude zase žít svůj vlastní život. Vědí, že to jednou skončí.
Dokonce mají šanci na jeho zkrácení!
Jak jim tu naději závidím.

Nejhorší je, když nevíte, kdy to skončí...
Nevidíte ten bod, který vás jednou vrátí do života.

Něco jsem provedl a teď mě za to trestají.
Dostal jsem rok, dva nebo doživotí?
Mohu požádat o milost? Kde?

Chci taky vědět, že jednou to bude zase všechno vpořádku a budu moct klidně spát. I kdyby to mělo být za 10 let...
Ani metr nemůžu stříhat. Není na kdy se těšit.

Že máme svůj život ve svých rukách?

Tak proč mi je pořád tak svazují mé myšlenky a vzpomínky?

Nenávidím je a nemůžu je dostat z hlavy. Jsou všude. Kdy už to ten trapný mozek pochopí?

V jedné pohádce o víkendu řekla princezna: "Chci, aby můj vyvolený pro mě trpěl, aby si vážil naší lásky."
Jenže v pohádce potom následuje svatba a šťastný konec.

Proč nám neřekli, jaký je život?

Proč nás přivádí na tento svět?

Proč jsou všechny jistoty, láska a štěstí v mžiku pryč, jakoby neznamenaly nic?

Chci řešit, kam pojedu na Silvestra, jaké boty si mám koupit, proč je ta paní na recepci tak neochotná a večer si o tom doma postěžovat, na jaký film se večer podíváme, proč máš tak zpomalený notebook, jak bude vypadat Káti velikonoční fotka ze školky, kdy pojedeme nakoupit, co si uděláme k večeři, být co nejdřív doma, abych byl s vámi, kde vás mám vyzvednout a ne, jak usnout, jak to udělat, abych každý den byl s Káťou, když každý den jsme zase o den starší, jak přežít, když to nejde, ale musím...

V jeden takový ošklivý den 4.6.2012 v 00:52 jsem ležel sám v posteli. Kačenka už dávno spinkala ve své posteli v pokojíčku a z obýváku se ozývalo jen ťukání do klávesnice... takový běžný obrázek posledních měsíců. Nemohl jsem usnout. Chtěl jsem, abys přišla. Abysme si povídali jako dřív. Měl jsem přijít já...
Díval jsem se na velkého papírového ptáčka pověšeného u stropu, kterého jsme s Kačenkou kdysi spolu vyrobili, aby nás chránil a kterého hezky vymalovala.


Otáčel se pořád dokola a tenkrát jsem si myslel, že už ho vidím naposledy. Byl jsem o tom tak skálopevně přesvědčen, jako jsem teď přesvědčen o svém odsouzení žít bez lásky, bez svého milovaného dítěte! Večer v ten den už jsem byl pryč.
Teď uléhám do postele, dívám se na něj a vím, že už tu spolu budeme napořád. Uklidňuje mě ten pohled a mám z něj radost. Člověk často vzdává věci předčasně, má zbytečný strach a teprve čas ukáže, že všechno je jinak...

Původně jsem chtěl napsat tak tři věty. Neumím být stručný. Ale jednou přijde ten krásný okamžik, kdy tenhle blog přestanu psát.
Říkají mi, že rozumí mé manželce, že jí chápou. Já jí chápu taky.

Člověk se honí, trápí, snaží, stresuje... a přitom to máme všichni na světě stejné.
Projděte se někdy po hřbitově.
Život jsou jen dva datumy.



A mezi těmi datumy máme to nejkrásnější stvoření na světě zrozené z lásky - Kačenku.

Květen 2012 - hraje si na klávesy v domě, do kterého už nesmím nikdy vstoupit.
Ležím na posteli, poslouchám jí a nasávám do sebe tu energii, to štěstí a radost,
kterou mi tenhle okamžik dává, aniž bych tušil, že o to všechno jednou přijdu.


Zatímco naše princezna nic netušíc spinká rozvalená v obýváku na gauči,
protože v pokojíčku se bála
a manželka se mě snaží v chodbě naposledy obejmout, jakoby to byl jiný člověk
já nafoukaně odmítám její napřažené dlaně
a hážu se slzami v očích věci do výtahu...
4.6.2012 20:49
Tuhle podobu má konec?


----------------------------------
Prosím vás, nečtěte tenhle blog.
Já se jen prostě nemám komu vyzpovídat.
Ale za to vy nemůžete.

Papír pro blondýnu

21. ledna 2013 v 19:21 | Tom
21.1.2013
Dnes jsem v práci dostal do ruky poslední papír, který mi chyběl k získání hypotéky. (Ne pro mojí blonďatou manželku, ale pro mojí finanční poradkyni, která je taky blondýna :)
Mám velkou radost!
Dnešním dnem jsem získal jistotu, kterou jsem potřeboval k tomu, abych nepřišel o tenhle krásný byt. Jsem šťastný a mám o důvod víc klidně spát, protože budu moct říct Kačence, že byt mi zůstane, že její pokojíček tu zůstane, její samolepky na dveřích tu zůstanou... bude to pořád ten byt, který máme (já a Káťa) rádi. A manželka se uklidní, protože si konečně vyřeší svojí situaci, začne žít svůj život, jak říká. Navíc Kačenka se mě každý víkend ptá, jestli už tu bydlím, jestli už vím, zda tenhle byt budu mít a taky plánuje, jaká zvířátka si mám pořídit :) Těší se, jak tu bude se mnou. A já taky.

Na druhou stranu to znamená, že se do konce svého života zadlužím. Ale kdo ví, jak dlouho budu sám. A ve dvou se to lépe táhne a ve dvou to určitě půjde. Je otázkou času, jak dlouho budu takhle živořit v jednom. I kdybych měl ale zůstat sám, tak v tomhle bytě rozhodně zestárnout chci. Miluju ty výhledy na město, na střechy, na kopce, lesy a pole, tu atmosféru tohohle sídliště uprostřed zeleně a mám radost, že všechny ty propocené hodiny strávené nad úpravami, když jsme tenhle byt koupili, nebyly marné. Je to jako když 12 let malujete obraz a pak byste se ho měli vzdát...

Ještě přijde okamžik, který bude těžký - až si manželka bude odsud všechno stěhovat do svého nového bytu, protože jsem jí řekl, že si může vzít co chce. Že nepotřebuji nic, než jí a Káťu. Ale rád jí pomůžu, když bude chtít. Protože Kačenka bude mít svůj pokojíček, manželka své bydlení. Za tu jejich radost mi to stojí. Zůstanou mi tu zase jen dvě matrace, jako v r. 2000, kdy jsme se poznali s manželkou a začali bydlet v malém novém bytečku na druhé straně města. Dvě matrace, jeden starý stůl a pár starých skříněk. A taky úplně stará malá televize. Neměli jsme nic a přeci to byly ty nejkrásnější chvíle mého života. Takhle to prostě mělo být. Správný začátek, správný průběh, akorát ten konec se nepovedl.
Nepotřebuji tu téměř nic. Důležitější pro mě je, že bude mít Kačenka věci, které zná, které má ráda. Nepotřebuji elektroniku, nepotřebuji nic (jen PC, které mi zůstane). Jediné, co potřebuju, je někdo, kdo mě bude mít rád. To mi stačí. A s ním už se dá bydlet kdekoliv, jakkoliv a v jakémkoliv prostředí...

Moje finanční poradkyně je moc ochotná, sympatická a dlouhovlasá blondýna :)

K tomu, aby mi tenhle byt zůstal, už mi tedy nic nebrání.

Teď ještě musí ta milá a ochotná poradkyně vymyslet, jak to udělat, aby mě to co nejméně finančně zatížilo (tzn. doplatit (refinancovat) např. tenhle byt, který měl být za rok splacený a ostatní úvěry jako je auto, notebook manželky k narozeninám, kontokorent...). Bude to jen tak tak, šetřím kde můžu, ale možná si budu moct nechat i auto! To by bylo fajn.

Takže první pozitivní zpráva. Snad to nezakřiknu. A vlastně jí to ani nemusím říkat, protože některé (ty, které se mu hodí) věci, které tu napíšu, jí stejně někdo vždycky řekne. Oni si spolu notují. Nevadí mi to. Neřeším to. Nemám co skrývat a nedělám nic proti své manželce. Neničím jí život ani po ní nic nechci. (I když bych chtěl.) Vím, že nechce, abych s nimi jel na kontrolu do Prahy právě proto, abych jí nefňukal na rameni, abych jí nepřesvědčoval, aby mi nebylo ještě hůř, když jsem s nimi. Potřebuje vidět, že jsem nad věcí. Protože ví, jak moc je chci zpátky a automaticky a přirozeně se brání jakémukoliv kontaktu se mnou.

Bez toho, abych začal být nad věcí, to nepůjde. To je začátek všeho.

Ale stejně se těším, až jí to řeknu. Čeká na to. Neskočí mi kolem krku, ale bude mít pocit, že už má vše vyřešené. Už mi nebude mít co připomínat ani vyčítat. A snad se to všechno začne konečně uklidňovat. Protože už nevím, co víc pro to udělat...

Modrá

20. ledna 2013 v 21:23 | Tom
Sorry, ale už mě ta růžová barva tohohle blogu štvala,
takže jsem ji v rychlosti změnil na modrou :)
Ale nechal jsem tu některé holčičí prvky, aby bylo jasné, o co tu vlastně původně šlo...

Prokleté sny

20. ledna 2013 v 20:24 | Tom
Už vím, že spánkem se černé myšlenky zahnat nedají. Spíš je to ještě horší.

Neustále dokola se mi zdávají tyhle sny:
(Já vím, že je to otravné číst, co se druhým zdá. Tak to nečtěte. Já to sem potřebuju napsat, protože mě to štve. Nechci, aby se mi to zdálo, ale neovlivním to. Noc je ten nejpitomější čas, jaký může být. Všude je tma, melatonin znásobuje strach a do toho se vám zdají sny, které chcete honem rychle zapomenout, protože vás děsí.)

1. Jdu z práce domů. Odemknu dveře. Svlékám si bundu. Netuším, že je někdo doma. V tom se objeví ona. Pomalu přichází z obýváku ke mě. Má svoje domácí dlouhé šaty s velkými fialovými květy, které jí moc slušely, a natahuje ke mě ruce. Chce mě obejmout a taky to udělá. Úplně bez jediného slova. A pak řekne: "Promiň. Už nikdy neodejdu."

...dál to nikdy nepokračuje, protože mě to probudí a už neusnu, ať dělám co dělám.


2. Ležím v posteli vedle ní. Probudím se (v tom snu). Jsem vyděšený, je mi do breku, je mi špatně. Chytne mě za ruku a řekne: "To se ti jen zdál nějaký strašný sen! Všecko to byl jen sen! Já jsem tady u tebe!"

...tenhle sen mě děsí. Na druhou stranu si občas říkám, že třeba jen doopravdy jen dlouho spím a tohle je ten nejhorší sen mého života, ze kterého se jednou probudím. Vedle ní. Ta představa je osvobozující. Ta myšlenka mě uklidňuje.


3. Jedu si pro Kačenku. Naložím si jí do auta a jedu s ní do bytu strávit víkend. Když přichází neděle večer a vezu jí zpátky, už nás někdo vyhlíží venku u dveří. Už to mi přijde divné. Je zima, ale stojí tam manželka. Otevřu dveře, vyndám Káťu, ta se jde hned do chodby zout, ale manželka stojí ve dveřích a říká: "Nechceš tu dnes s námi zůstat? Do práce můžeš jet odsud až ráno!"

...tohle mi totiž v minulosti několikrát nabízela a nikdy jsem to neudělal... Teď bych to udělal okamžitě a bez váhání. Byl bych s nimi kdekoliv a kdykoliv, i kdyby to bylo tisíc kilometrů daleko. Můj mozek to ví. Takže když se probudím a zjistím, že tu manželka neleží, že "návrat" se nekoná, že ty opravdové pocity štěstí, které mi zaplavily tělo i mozek, protože jsem je jakoby skutečně (ale jen ve snu) prožil (nicméně chemie zafungovala) jsou falešné a je po spánku.

Zdají se mi obden.

A když ne o manželce, tak o práci. Čtu si jména pacientů, volám řidiče, hlásím se do vysílačky, křičí na mě kolegyně, bouchá do stolu. Zase se probudím. Bývá to tak ve tři ve čtyři ráno. Zavřu oči a pokouším se simulovat spánek. Nejde to.

Prokleté sny!

Když už se mi daří přes den zaměstnávat mozek, aby neplodil tyhle zatracené myšlenky nazývané vzpomínkami, tak mi to dává pěkně sežrat přes noc.
Vyspím se jen, když si vezmu prášek. Ten, co vyvolává závislost. Ten, co se s ním nesmí řídit auto. Ten, co mě otupí vůči všemu a jsem pak jak praštěný.

Je neděle večer - nejkritičtější okamžik týdne. Ten příští bude horší - to tu budu zase sedět po víkendu s Kačenkou, kterou už zase nebudu mít u sebe a přede mnou 14 dní bez ní :(

Povídám si přes vzkazy na lide.cz s jednou slečnou. Jen tak o všem. O jejím klukovi, o buchtách od babičky. Zaměstnávám mozek a je to fajn.
Dal jsem si asi po pěti letech opravdovou koupel ve vaně s úžasným vonným olejíčkem, co dostala ségra od Léni.
Jak jsem si tam tak lehl do horké vody a poslouchal to ticho, vzpomněl jsem si, jak jsem v minulosti právě ve vaně přicházel na ty nejlepší nápady. Tam mi to vždycky pálilo. Ale teď jsem vypnul.

Mrzí mě, že chce jet manželka sama s malou do Prahy na kontrolu. Vždycky jsme jezdili spolu a minule jsem žádné problémy nedělal. Ona mě tak nenávidí. Tak strašně jí vadím!

A přeci existuje člověk, který mi s klidným hlasem říká, že všechno bude zase fajn. Že jednou budu zase šťastný. A možná se i život vrátí tam, kam má...

Nečekal jsem, že po 12ti letech budu někoho hledat. Měla to být láska na celý život. Nechci nikoho hledat. Stojím uprostřed prázdna a nevím kam jít, kudy jít a co dělat. Ale abych jen tak nestál, pokouším se dělat kroky. Vždy je to do neznáma. A vždy zjistím, že to není ten správný směr. Jeden ale přeci být správný musí!

Bojím se zase usnout. Bojím se snů, které mě na pár vteřin či minut poskytují falešné štěstí, kvůli kterému pak nejsem uprostřed noci schopný se zorientovat. Kde je manželka? Neprobudila se malá? Kde spí naše kočička? Nespadla? Proč tu jsem sám? Jak je ten mozek ubohý, že se nechá tak snadno oblbnout.

Mám jeden opravdu oblíbený film, nad kterým neustále (už několik měsíců) přemýšlím.
Sice mi zase připomíná chvíle, kdy jsme na něj koukali s manželkou, ale dám tu odkaz na jeho český trailer.
Moc to tam sluší Emily Blunt :)

Správci osudu / The Adjustment Bureau (2011)
Romantický sci-fi thriller :) - dobrá kombinace ne?

ŽIVOT
JE ŘADA
UDÁLOSTÍ.

TENHLE MUŽ.
TENHLE POHLED.
TYHLE CHVÍLE.
TO VŠE PROBĚHLO
PODLE PLÁNU.
JEJICH PLÁNU.

POKUD VĚŘÍTE VE SVOBODNOU VŮLI
POKUD VĚŘÍTE NA NÁHODU
POKUD VĚŘÍTE V MOŽNOST VOLBY
TAK O TO BOJUJTE.

a jedna moc hezká skladba "Elise" z tohoto filmu
(video není z toho filmu)

Věřím v náhodu, protože mi přinesla tolik krásného... jen se ptám, kde je teď? Kdy na mě zase mrkne a přihraje mi do života něco, co bude stát zato. (Pokud možno prosím už na celý zbytek života ano?)

Kouzelný dědeček z Ortelu

19. ledna 2013 v 20:54 | Tom |  Cesty
Zaměstnat mozek - to je teď můj každodenní úkol. Dávat mu jakékoliv vjemy, jen aby neměl čas se zastavit, protože jakmile to udělám, už se tam zase derou myšlenky, které pořád odháním.

Omlouvám se za tenhle spíš cestovatelský zápis, ale moje vjemy potřebují být vypsány. A přestávám tajit zeměpisné body, které mohou prozradit moji identitu. Beztak je to jedno.

Miluju Luž - nejvyšší vrchol Lužických hor 793 m.n.m. To místo je asi jediné, které mi sice manželku připomíná, protože jsme si tam jednou udělali moc hezký výlet, ale ten výhled a představa, že stojím na nejvyšším bodě východního Německa a dívám se chvíli na jih do Čech a chvíli na sever do Německa, ty lesy, atmosféra, krása všude kolem prostě předčí jakékoliv zážitky z minulosti. Všechno zůstává dole. Té krásy je tolik, že můj mozek nestíhá vzpomínat. Stíhá jen vnímat přítomnost... Je to asi moje nejoblíbenější hora. Také proto, že se dá na ní dostat poměrně nenáročným výšlapem a má ještě jeden půvab - tam jdete z Čech, ale sejít se dá po německé straně a vracíte se už z ciziny. Tenkrát tam šla s námi i malá čtyřletá dcerka, kterou jsem téměř nenesl. Ťapala hezky nahoru i dolů a bylo to myslím v březnu, takže na německé straně byla ještě fůra neroztátého sněhu, do kterého jsme se bořili až po kotníky, byla nám zima (zatímco na české straně nás hřálo sluníčko, že jsme si museli sundat i bundy) a malá z toho měla neuvěřitelnou srandu :)

Nejradši tam chodím ve všední dny, kdy tam není moc lidí. Strávím nahoře i hodinu.

Rozhodl jsem se, že se tam dnes vypravím, protože bylo mínus 6 stupňů a krásná slunečná obloha. Takhle uprostřed zimy jsem na Luži ještě nikdy nebyl. Představoval jsem si ty zamrzlé větve stromů a tu krásu všude kolem. Jenže už při příjezdu do Horní Světlé byla silnice lemována automobily a protože k Chatě Luž vede velmi úzká cesta, na kterou se vejde jen jedno vozidlo, bylo mi jasné, že se tam asi nevyhrabu. Přesto jsem to zkusil, ale v půli té úzké cesty bylo zapadlé auto, které se jiné auto snažilo vytáhnout. Musel jsem v tom prudkém kopci zastavit, ale jak jsem se zastavil, už jsem se nerozjel. Takže jsem chvíli couval, až jsem se mi povedlo se otočit a vzít to zpátky. Chtělo to řetězy, které nemám. I tak jsem se ale cestou pod Luží pokochal:

Zimní království pod Luží a slunce, které se snaží prodrat mezi mraky (-8 st.)
Tady přijde na jiné myšlenky každý.

Tenhle zápis je úplně mimo téma. Ale úplně :) Vlastně né tak docela, protože s tím, že jsem se nedostal na Luž jsem se nesmířil a vydal se na jiný kopec - podle psychotroniků na nejnegativnější místo v ČR - kopec Ortel u Cvikova. Byl jsem tam už v létě a člověk se tam cítí opravdu zvláštně. Všude se píše, že je radno se tomuto místu vyhýbat. Je to místo opředené tajemstvím, nazývané někdy Strašidelnou horou, na jejímž vrcholu bývala šibenice. (Článek o negativních silách této hory najdete zde na stránkách časopisu Spirit.) Jsou tu někde i kameny s nápisy podobným runám, které nikdy nebyly rozluštěny. A spousta dalších a dalších tajemství... brrr, až mi jde mráz po zádech! :)

Tenkrát v létě jsem tam byl v červenci a našel jsem úplně nahoře jednu rozkvetlou fialku. Dokonce voněla! Červencová fialka! Teď jsem tam slyšel zvláštní vrzání a taky to tam bylo zajímavé. Zima úplně všechno změní k nepoznání. Ale co se mi na tomhle výletě líbilo bylo setkání na vrcholu. Šel jsem tam sám. Říkal jsem si: Třeba potkám nějakou holku! A taky že jo! Proti mě šly se psy dvě sympatické slečny. Zajásal jsem :) Ale ne moc dlouho, protože za nimi šli jejich dva chlapci... Všichni jsme se pozdravili a já pokračoval. Když jsem se blížil k vrcholu, stál tam nějaký starší vousatý pán. Člověku proběhne hlavou ledasco. Díval se na mě a vyloženě čekal, až dorazím.
Když jsem byl u něj, pozdravili jsme se a on ze svého baťohu vytáhl krásný kovový foťák. Chtěl zvěčnit. Zvěčnil na nejnegativnějším místě i mě a fotky mi poslal e-mailem. Povídal mi o čaji, který má z Nepálu a taky o tom, že už není aktivním horolezcem, ale spíše turistou... vytáhl termosku a v ní měl voňavý sypaný čaj s cukrem a citrónem. Nabídl mi. A povídal o kopcích, o atmosféře, o přírodě kolem. Pak přišel třetí muž. Taky vousatý. Taky dostal čaj. Malá svačinka na kultovním místě, kde se dříve prolévala krev obětí. Tři chlapi na Ortelu.
Co jsem čekal? Zástup blonďatých modelek? :) A i kdyby, tak by šly se svými partnery hezky za ručičku. To je přeci jasné.

S fotkami, které mi poslal mi do e-mailu mi naprosto neočekávaně napsal: "Máš všechny trumfy mládí - tak si příště vem na kopec nějakou fajn holku." Aniž bychom probírali ženy, aniž bychom mluvili o mé situaci. Asi to bylo na mě hodně vidět, že bych tam byl radši s nějakou "fajn holkou", jak říká. Třeba to byl kouzelný dědeček. Takový moderní. S termoskou a čajem z Nepálu. A chtěl mi jen říct, že nemám ztrácet hlavu... Pak s úsměvem odešel.
Měl pravdu. Jednou budu starý, vousatý, s těží se vyškrábu na vrchol a ženy už o mě nebudou ani zakopávat. Musím s tím něco udělat, dokud jsem mladý.

Cestou dolů jsem ještě vyfotil zimní západ slunce a měl radost, že jsem tu nebyl sám...

Zimní západ slunce z Ortelu

Když cestujete ve dvou, má vás vždy kdo vyfotit.
Ale když cestujete sami, poznáte víc lidí.

Ortel je strašidelná hora, kterou mám rád. Lidé tamější atmosféru vnímají různě. Buď máte strach, cítíte negativní energii nebo je vám tam dobře. Nikdy vás ale Ortel nenechá odejít bez zážitku. Tajemství tohoto místa je cítit na každém kroku.
Místo, kde i stromy mají oči (přirozeně od přírody) a všude vás sledují.

Co za tajemný artefakt je ukryt uprostřed této hory, že její vrchol byl uměle zasypáván od prehistorických dob až po středověk?

Pokud vám bude někdy opravdu hodně blbě, vydejte se sem.
Dva zápory se totiž negují, takže z negativní energie hory a negativní energie z vás se stane pozitivní :)

A kdo ví? Třeba i vy potkáte kouzelného dědečka z Ortelu, který nad vámi vyřkne svůj ortel...

Kdybych byl žena

18. ledna 2013 v 21:14 | Tom
Kdybych byl žena a četl tenhle blog, tak bych takovému zoufalcovi nikdy nenapsal... Ani bych s ním nechtěl mít nic společného. Natož se s ním seznámit, zamilovat se do něj a žít s ním! To bych musel být fakt blázen.

Chci se vyspat

17. ledna 2013 v 22:17 | Tom
Najdi 1 rozdíl:

"Kde jsi byl?"
"Venku."
"Cítím z tebe její parfém!"
"Dali jsme si jen pohár!"
"Jsi můj manžel! Miluji tě! Která to je? Kolik jich bylo?"
"Promiň. Taky tě miluju... je mi to tak líto!"
"Proč mi to děláš? Mezi námi i v sexu nám to přeci tak funguje!"
"Já ani nevím. Asi proto, že jsem muž a cítím to jinak. Už to neudělám. Nechci tě ztratit..."
Objetí. Jednou ztracená důvěra se těžko znovu nachází, ale vše je odpuštěno.


"Kde jsi byl?"
"Venku."
"Cítím z tebe její parfém!"
"Musel jsem to udělat!"
"Jsi můj manžel! Miluji tě! Která to je? Kolik jich bylo?"
"Promiň. Taky tě miluju... je mi to tak líto!"
"Proč mi to děláš? Mezi námi i v sexu nám to přeci tak funguje!"
"Já ani nevím. Asi proto, že jsem se musel bránit a cítím to jinak. Už nikdy nikoho nezabiju! Nechci tě ztratit..."
Objetí. Policie. Léčba. Jednou ztracená důvěra se těžko znovu nachází, ale vše je odpuštěno.


"Kde jsi byl?"
"Venku."
"Cítím z tebe její parfém!"
"Nebyl jsem s žádnou ženou!"
"Jsi můj manžel! Miluji tě! Která to je? Kolik jich bylo?"
"Promiň. Taky tě miluju... je mi to tak líto!"
"Proč mi to děláš? Mezi námi i v sexu nám to přeci tak funguje!"
"Já ani nevím. Asi proto, že nejsem muž a cítím to jinak. Už to neudělám. Nebudu se převlékat za ženu. Nechci tě ztratit..."
Objetí se nekoná. Jednou ztracená důvěra se těžko znovu nachází. Odpuštění se n e k o n á.

I nevěra se dá odpustit.
Dokonce i vražda se dá odpustit. (Ano dá.)
To, že se váš manžel chtěl stát ženou a nakonec se jí nestal se odpustit nedá?


Zjistil jsem, že Xanax funguje skvěle. Jen tupě zírám a nerozhodí mě nic. Bohužel ale ani ty pozitivní zprávy. Loutka. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Tužka. Papír. Odchod. Příchod. Spánek. Práce. Jídlo. Spánek. Žádné emoce. Žádná radost. Žádné nadšení. Žádný stres.

Co je lepší?

Po devíti hodinách spánku máte hezkou pleť. Není svraštělá nevyspáním. (To psala jedna paní na internetu, co užívá Xanax.)
Po čase nastavené dávkování přestane stačit a zvýší se dávka. Potom už nastává závislost.

Nechci závislost.
Nechci stres.
Chci se vyspat.
Chci se probudit vedle Tebe.

A Xanax vyhodit.
Pitomá chemie.
Ale která je horší?
Ta v těle bez Xanaxu nebo ta v těle po Xanaxu?

I v jabku je chemie: E330 - kyselina citrónová, E296 - kyselina jablečná, E160a - karoten, E375 - kyselina nikotinová (niacin), E101 - riboflavin, E440 - pektin, E363 - kyselina jantarová, E270 - kyselina mléčná, draslík, železo.
Molekuly jakékoliv sloučeniny, např. kyseliny citrónové jsou naprosto totožné se všemi jinými kyselinami citrónovými atd.

Proč nad tím vlastně přemýšlím?

Myslel jsem si, že to budu já, kdo půjde za svým snem, ale jsi to vlastně Ty, kdo si svůj sen chce uskutečňovat...

Chemie mě fascinuje.

A Beřkovice taky :)

Oblblá mrtvola

15. ledna 2013 v 19:07 | Tom
Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad zbavovat se stresu jiným stresem.
Je sice fajn, že v práci nemyslím na starosti s manželkou, ale je mi tak blbě, že když vyjdu z práce, nejradši bych nemluvil, nechodil, nepřemýšlel... a do toho za chvíli sám od sebe naskočí ten první stres (s manželkou) a zase likviduje ten stres pracovní. A tak pořád dokola. Žádný ventil. Začínám si připadat divně. Nejradši bych chodil spát v pět odpoledne, jsem úplně vyšťavený a tyhle dva stresy mi rozhodně moc klidný spánek nepřináší.

Když můžu ráno spát déle a zkusím si vzít prášek, připadám si jak chodící oblblá mrtvola, které to nemyslí. (To si připadám stejně, když jdu z práce).

Dnes jsem poprvé od 12.11.12, kdy jsem nastoupil do nové práce, nerozdejchal tu důchodkyni, co bouchá do stolu, křičí, všechny kolem sebe (včetně řidičů a ostatních kolegyň) považuje za malé haranty a občas padne i nějaký ten pohlavek - to vše kvůli maličkostem. Po celé dva měsíce jsem od ní neslyšel jedinou pochvalu - stále jen kritika. Když se mi ten den povede vše na jedničku (tzn. navézt všechny pacienty na místo včas), tak jsem se jednou nahlas pochválil a to byl oheň na střeše. "Vůbec se vám to nepovedlo!", mě hned zchladila. Říkám jí: "Jak to, vždyť tu byli všichni včas?" A začal výčet nesmyslných malicherností, které jsem udělal, které ale vůbec nikoho nepoškodily ani nezajímaly. Co na tom, že šéfová (která je tam jen občas a před kterou se snaží většinou držet) je úžasná?

Dnes poprvé jsem měl strašnou chuť utéct a vzdát to. Ten rok, než půjde do důchodu, tohle prostě denně nevydržím. Nemám to kde ventilovat, ale nemám na výběr.
Rovnice je jednoduchá: zůstat vyšťavený v práci a snášet urážky (to jsem fakt ještě nikde neviděl takovýhle přístup!) = schválená hypotéka = jistota, že budu v tomhle bytě pořád (což se líbí i Kačence)

Jel jsem hned do bývalé práce v obchodě, abych si vyčistil hlavu. Pomohl jsem jim tam ve skladu, pokecal, strávil tam zase přes hodinu. Skončila tam kolegyně, tak prý jestli nechci zpátky. To mě teda nahlodali! Ale nemůžu skočit zase do další zkušebky! :/ Když porovnám stres v tomhle obchodě, v O2 jako operátor a tady, tak v tom obchodě to bylo proti tomuhle úplně v klidu. Ale nemůžu. Teď nemůžu. Teď je prioritou dořešit tenhle byt. Takhle blbě mi nebylo ani v O2, kde jsem 8 hod. vkuse musel mluvit a přemlouvat lidi a měřeno vám bylo úplně všechno, včetně doby čůrání, vyplňování formulářů, doby hovoru, skok pro radu ke garantovi... To přemlouvání bylo sice krásně zaplaceno, ale 4500 Kč na naftě za měsíc se nedalo udržet a takhle mám aspoň obden do 14 h. a teoreticky můžu vidět Kačenku. Teoreticky, přestože jsem si původně myslel, že to bude i prakticky. Teď se už týden snažím z mé ženy dostat, kdy půjde malá k zápisu do 1. třídy, že bych šel rád s nimi. Žádná odpověď. A zápisy do její školy jsou už zítra a pozítří. Pokud nebude mít odklad - což bych byl radši.

Tohle asi dlouho nevydržím. Myslel jsem si, že jo, ale dneska je mi z té kolegyně tak blbě, že už nevím, z čeho je mi blbě víc. Nejsem schopný ničeho. A ve čtvrtek bude tolik převozů, že se z toho zblázním. To prostě nedám - vím to, protože je to extrém. Šéfová mi říkala, ať mám s kolegyní trpělivost, že je před důchodem a už nezvládá stres, ať vydržím půl roku, že pak se ukáže... věřím jí, jenže to každodenní vysávání energie, ponižování a zacházení jak s malým dítětem mě ničí.

Teď jsem si postěžoval a je mi trošku líp. Jdu do sprchy a spát. Večer usínám teď rychle, ale v noci už se budím. Nevím, kam jinam všecko tohle psát, nemám to komu říkat, nikdo mě nepřitiskne a neřekne: "Vykašli se na ní! Teď jsi tu se mnou a já tě miluju..." Tenhle "motor" mi chybí.

Oxytocin jako nosní sprej

14. ledna 2013 v 22:04 | Tom
Chtěl jsem se dívat na Majora Zemana. Úplně se mi při něm vypne mozek. A taky čím víc se bojím, tím méně myslím na svoje starosti. Horrory vůbec dobře fungují proti stresu, i když jsou hnusné.
Ale jako minulý týden jsem při reklamě projížděl programy a zase skončil na německé stanici a už to musel dokoukat.
Tentokrát se pořad jmenoval "Sex ve 21. století" a byl o tom, jak se změnilo pojetí sexu oproti minulému století.

Do výzkumného střediska se pozval milující se pár, kde každý z nich měl napíchlou malou kanylu, ze které proudila krev při milostném aktu a počítač zaznamenával hladiny hormonů a různých látek.

Byl také sledován pár, který se seznámil přes internet, kde muž vypovídal, že hledá pouze sex.

První pár byl přirozeně během milování doslova zalitý vysokými hodnotami hormonů, přičemž nejvyšší z nich byl oxytocin. Takže udělali test, kde si pozvali dobrovolníka, který byl vystavován velmi stresovým situacím. V prvním případě mu nebyl aplikován oxytocin (stříknutím do nosu), v druhém případě ano.

Výsledek byl asi nepřekvapující.
Na grafu bylo vidět, že hladina kortizolu (hormonu vyvolávající stres) byla bez stříknutí oxytocinu velmi vysoká. Po stříknutí oxytocinu byla více než poloviční. Křivka stresu gradovala někde uprostřed, kde byl dobrovolník vystaven nejvyššímu stresu (různými otázkami, včetně početních na čas), ale "pod vlivem" oxytocinu byl jeho stres více než 2x menší.

To je přesně ono.

Nejlepší psychoterapeut je váš partner!

Stačí pohled, dotek, pohlazení a okamžitě stoupá hladina oxytocinu. A ten si se stresem umí perfektně poradit. Člověk je vyrovnanější, klidnější, šťastnější. Dokáže lépe čelit stresovým situacím. To, že váš život ovládne stres zjistíte, až když o svého partnera přijdete... Člověk si velmi rychle zvykne na něco, co jiní považují za luxus a vnímá to jako standart. Bohužel. Já to jako standart nevnímal. Věděl jsem o účincích oxytocinu už dlouho, ale abych si to v hlavě srovnal, to ne... :/

Pár, který se seznámil na internetu a který se znal jen z fotek pozvali, aniž by to oba věděli, aby se projeli na bruslích v parku a při tom je snímala kamera. Vůbec si jeden druhého nevšimli. Ve skutečnosti by se ani nikdy v reálném životě neseznámili. Jeden druhého ničím nezaujal.
Potom oba požádali, aby se domluvili na schůzce (opět v parku) a aby se konečně sešli. Výsledek byl zajímavý - muž byl nadšený, už na první schůzce jí začal líbat, mazlili se, i jeho ženskému protějšku se to líbilo, ale potom byl střih, ve kterém žena sdělovala své pocity a řekla tam, že se necítí šťastná, protože ten muž chtěl jen sex. Neměl potřebu hledat lásku. Patřil mezi ty, kteří rozlišují: "Sex nebo láska". Nikoliv "sex a láska".

No prostě - pokud jste už několik let zvyklí na každodenní přísun oxytocinu, pak si neuvědomujete, že jste na něm závislí (to je přirozená věc). Oxytocin nám dodávají i naše děti, milovaná zvířata atd. To proto je mi s Kačenkou tak dobře. To proto je s ní stres taaakhle maličký! Ale když s ní nejsem, nemám svou dávku oxytocinu a je to v pytli.

Dneska mi kolegyně říkala, ať si někoho najdu, ať nejsem sám. Že můžu klidně i nějakou mladou holku přeci! Tak jsem se jí jen tak ze srandy zeptal, jestli nemá dceru. A ona zrovna jo! Ukázala mi jí hned na facebooku! Fakt krásná!!! Ale - obsazená! :) (Teda zadaná se říká vlastně.)

To je jako s hledáním práce. Taky jsou ta dobrá místa obsazená. A lítáte z jednoho výběrového řízení do druhého a pořád nic, všude vás odmítají. Stojí to zaprd.

Jinak jsem se ještě dočetl, že stres způsobuje obezitu (mě a manželce teda ne, protože se předpokládá, že kvůli stresu víc jíme). Při stresu se totiž vylučuje více kortizolu a kortizol mobilizuje cukr z jater. Svaly ale cukr nepotřebují, hladina inzulinu a cukru stoupá, enzymy spalující tuky zastavují svou činnost a kontrolu přebírají sacharidové enzymy. A tenhle stav určitě znáte - pokles hladiny krevního cukru = záchvat hladu. (V takovém případě vás prý zachrání tabulka čokolády. Ne vůle zůstat štíhlí. Stres je totiž vždy silnější než vaše vůle.)

Málo spánku zvyšuje hladinu kortizolu. Kortizol brzdí i funkci štítné žlázy. Jste pak unavení, slabí a hromadí se stále více tuků, protože metabolismus běží v úsporném režimu. Tělo má následně, tedy po stresové situaci, znovu možnost se zregenerovat, opět vše nastavit do normálního stavu. Tak je to myšleno. Jenomže to neděláme.


Co se týče oxytocinu, mám uložený jeden takový hodně zajímavý článek s názvem "Biochemie lásky". Možná ho znáte, ale pokud ne, můžete ho na konci tohoto článku po kliknutí na "Celý článek" otevřít. Blbé na tom je, že je tam popsané čistě chemické pojetí lásky. Ale otevře vám oči. Vlastně v dobrém slova smyslu, protože jsem pochopil, co to vlastně láska je a proč cítím to, co cítím. Že náhlé vzplanutí má na svědomí fenylethylamin, zatímco dlouhodobý vztah oxytocin...



V tom německém pořadu ještě ukazovali seznamku, která se jmenuje "Gene-partner" z Curychu.

Za 249 EUR se zaregistrujete, pošlou vám špejli, kterou oslintáte, vhodíte do obálky a odešlete zpátky.

No a pak se dějí divy!!! :)

Na jejich webu můžete vidět, jaké máte třeba dispozice k umění, k pořádku, zda jste klidní, vyrovnaní, zda máte symetrický obličej, tělo, atd. atd. Taková hloubková analýza vaší DNA. Nejlepší na tom je, že systém vám nabídne partnery, kteří by vám mohli vyhovovat! A na ně když kliknete (pod takovým dlouhým číslem), tak se vám ukáže, jaké má zase ten partner různé předpoklady, vlastnosti, vzhled... Fotka vidět není, ale graficky jsou znázorněny jeho znaky.

A můžete vybírat :)


Vždy, když jsem ob den v práci do 18 a jdu si ještě před odchodem domů odskočit, jdu prázdnou nemocniční chodbou, kde hučí zářivky, je cítit nemocniční vůně a je ticho... Tak strašné ticho, které mi připomíná chvíle, kdy jsme takhle čekali s manželkou v těch nejhorších chvílích našeho života na výsledky naší dcerky. Vyjdu ven do té tmy a na parkovišti vidím pořád to naše auto - jediné na obrovském parkovišti, v rozsvícených oknech dětské části siluetu manželky, kterou tam nechávám kolem třetí ráno s dcerkou, abych se šel domů na pár hodin vyspat a druhý den tam přišel s tím, aby nám řekli, že musíme odjet do Motola... Tolik těžkých situací jsme spolu překonali, tolik jsme toho vydrželi a najednou ta láska nebyla dostatečně silná? Nebo jí zničila nuda?

Zaměstnal jsem si zase na chvíli mozek.
Zítra ráno další přísun kortizolu. Vlastně už v noci.
A pořád dokola.
Čím více stresu, tím méně spánku. Čím méně spánku, tím více stresu. Žádný oxytocin. A zase prostředí, které vyvolává stres, důchodkyně, která řeši každou prkotinu, kvůli které se rozčiluje a vlastně si tak zvyšuje taky kortizol. (Možná proto je obézní - čímž se jí nechci dotknout.)

Mám zvyšovat svůj noradrenalin fyzickou aktivitou. Snažím se chodit pěšky. Pomáhá to. Chvíli.
Mám spát pořádně. A jak asi???
A mám dodávat tělu hořčík. Jo, minerálka Magnesia mi chutná, ale piju vodu z vodovodu. Je totiž nejlevnější a není zas tak špatná.

Potřebuji oxytocin.

Dá se koupit za 29 USD ve spreji... ta nejmenší lahvička :/ (to taky ukazovali v tom německém pořadu jako kontroverzní téma, zda je to etické).


Nechci sprej.
Chci svojí ženu.
Nebo tu hezkou dceru mé kolegyně :)
Zadanou :/ Takže nic.
A tak je to pořád dokola.
Kdy já se konečně z tohohle pitomého období vymotám?




Po kliknutí na "Celý článek" se zobrazí článek "Biochemie lásky" o tom, co se v nás děje, když se zamilujeme...

3 roky přeměny ve 2 minutách

13. ledna 2013 v 19:10 | Tom |  Přeměny
Tak a protože tenhle blog by měl být kromě toho, aby se mi ulevilo, taky ještě pořád určitým zdrojem informací o transsexualitě, kterou neztracuji a která mě pořád zajímá, přestože jsem si ujasnil, kým jsem, narazil jsem úplně náhodou na článek na novinky.cz s názvem: Zdokumentoval svou přeměnu v ženu, tři roky vtěsnal do dvou minut

Po kliknutí na tento odkaz se vám článek zobrazí i s videem:

Tenhle článek se mi náramně hodí, protože už jsem dlouho chtěl napsat o tom, jak vidím přeměnu druhých teď.

Nedávno mi jeden řidič v práci říkal: "Tyjo, viděls toho taxikáře? Z dálky ženská! Skoro z blízka taky, ale jak se na tebe podívá nebo jak promluví, to je chlap! Předělanej chlap! Fuj!"

A podobné věci jsem slýchával v kantýně v předchozím zaměstnání nebo o nich četl, aniž bych je vyhledával.

Došla mi jedna věc.

Tenhle článek dokumentuje tři roky během dvou minut ve videu dvacetiletého transsexuála.
O tom to totiž je!
Pokud je vám 18, 19, 20... to je ideální věk do toho jít!
Těch 20 je tak horní hranice. Na tom videu jsou vidět feminizační operace obličeje, které už musel podstoupit, protože testosteron napáchal škod víc než dost a ty už nejdou vzít jinak zpátky.

Pokud je vám 30, 40.... stojí to za prd.

Tady najdete video o přeměně, která začala v 15ti letech! To je přesně to, o čem mluvím. Takhle to má být a takhle to funguje. Tady je úspěch zaručen. S každým rokem navíc se dokonalé ženě vzdalujete diametrálně.

Možná se vy osobně budete cítit lépe, protože budete moci vystupovat jako žena, ale jako žena nikdy vypadat nebudete. Okolí, která vás bude mít rádo, vám bude sice říkat, že jste krásná, že vás miluje a že jste žena (a taky vás tak bude brát), ale vždycky se najde někdo, kdo se nad vámi bude pošklebovat. A to proto, že v tomhle věku se už mužské znaky odstraňují jen těžko. Zůstanou vám ramena, která se sice trochu zmenší, ale pořád budou mužská a taky hlas už nikdy nenatrénujete stoprocentně žensky.

Teď nikoho neodrazuji. Mrzí mě, že tohle musím napsat, ale tak to prostě vidím. Já vím, že na prvním místě je to, jak se ten člověk cítí - čili že bychom mu měli umožnit přeměnu, pokud se on bude cítit lépe.

Já jen říkám, jak to vidím z pohledu druhých.

Jsem tolerantní a vždycky takovou osobu budu brát jako ženu. Vím, jak to pro něj musí být těžké, ale taky uvidím, jak ho vidí "ti druzí", které bychom si tak přáli ignorovat a ono to kolikrát nejde.

Přeměna má smysl - a velký! Ve dvaceti tak akorát. Později už ne. Už jste navěky v mužském těle a nešťastní. Někdo víc, někdo míň.

Nejhorší je, že do dvaceti člověk ani pořádně neví, co se s ním děje, natož aby už měl vyřešenou přeměnu. To ten pud a podpora stát se tím, kým doopravdy jsem, musí být opravdu silný a člověk si musí jít tvrdě za svým cílem. A to je dobře, protože pak to má smysl a vypadá to hezky.

Však mrkněte na to video :)
Ostatně jako jakékoliv jiné tady nebo na youtube, když jde o mladého člověka.

Hluchá místa

13. ledna 2013 v 18:54 | Tom
Neděle večer. Hluché místo. Můj nejnenáviděnější okamžik týdne. V sobotu ráno po probuzení mi Kačenka ještě v posteli smutně řekne: "To už tu budu spát jen jednou?"
Nemyslíme na konec víkendu a užíváme si ho spolu.
Pozoruji, že najednou neřešíte maličkosti, které vám dřív vadily. Že si vaše dítě po příchodu ze zasněžené ulice nezuje boty a místo toho nadšeně shrabuje nahnědlý sníh, který zbyl na bobech a nese jej do nejbližší skleničky v kuchyni, aby pozorovalo, jak taje? Že nechce z vany, protože musí ještě vyzkoušet archimédův zákon na nafouknutém pytlíku v žínce na mytí, že musí všechnu vodu vycákat kopáním svých nohou, že začíná být nejživější, zatímco by mělo za chvíli usínat? Že vás ráno vzbudí se slovy: "Tati, otevři oči!" :) Je jedno v kolik. Jste šťastní, že můžete vstát a že si můžete o hodinu dvě spolu déle hrát. Neřešíte maličkosti, které vám dřív vadily. Snažíte se pohltit každou volnou vteřinu během těch pár hodin, kdy můžete být s někým, koho milujete a kdo miluje vás.
V neděli se podvědomě bojím, že přijde odpoledne. Až se setmí, že musím Kačenku obléknout a vrátit jí k mamince. Ale uklidňuje mě, že Kačenka je v pohodě, protože zatímco se sice loučí s tátou, těší se na maminku. Pořád se má na koho těšit. Je veselá. Chce se mi občas spát, jak jsem unavený, ale proplesknu se a hraju si s ní do poslední minuty.
Před odjezdem se jdeme ještě jednou sklouznout na bobech. Oba bysme chtěli víckrát, ale musíme jet, abysme splnili slovo, které jsme mamince dali.

Vtípky v autě, hádanky, smích, objetí, poslední pusa, vůně mé ženy... rychlé zabouchnutí dveří.
Nemůžu nastartovat. Snažím se zadržet ten pocit, kterého se pokaždé bojím a nedokážu se ho zbavit, přestože se snažím. Sevře se mi hrdlo, rozbuší srdce, zadržuju slzy. Nastartuju. Rozjedu se. Stejně mám mokré brýle, ale držím se.
Vystoupím z auta. Je mráz. Studí to na tváři. Vytahuji prázdné boby. Táhnu je bez Kačenky domů. Ještě víc se mi svírá hrdlo. Přemýšlím, jak tohle zastavit, co udělat, abych tenhle pocit, kdy se mi stýská, neměl.
Přede mnou vchází do domu jedna hodná sousedka (vdova) se psem.
"Byl jsi bobovat?", ptá se.
"Jo, s Kačenkou na Tolštejně." A už si fakt přeju být doma, protože jak se na mě podívala, řekla: "Stojí to za hov*o, viď?"
Už jsem neměl sílu na to odpovědět. Pohladil jsem jejího psa, co má už dva roky rakovinu a jakmile vyskočila z výtahu, už se to nedalo zadržet.
Zase to ticho. Namalované obrázky pro mě. Rozrochňaná deka. Nedopitý čajík.

Vím, že na tohle nepomůže nic, protože člověk, který mě z tohohle může vysvobodit mě nenávidí. A tak použiju ještě jeden lék. A zaměstnávám si mozek. Rychle umýt nádobí, vysát, vytřít, vymýt koš... a najít něco, na co se můžu těšit - jo, zarochňat se do deky u televize a otevřít si broskvový kompot od mamky, která je na mě tak hodná, zatímco moje žena jí nemá ráda.

Snažím se s tím bojovat, jak jen to jde, ale představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní mě tíží u srdce. Minule mi žena říkala, že nechce, abych Kačenku vyzvedával každý druhý den ve školce. Nechápu prostě proč. Prý aby neměla v hlavě guláš... Nevím. Musím nad tím přemýšlet. Chybí mi. Je to moje největší radost. Podle mě to přeci nevadí.

Rozchod s partnerem je něco jiného, než rozchod s partnerem, se kterým máte dítě.
V tom je tak zásadní rozdíl, že na oba dva druhy rozchodů nelze aplikovat stejné rady. To dítě vás totiž už navždy poutá k bývalému partnerovi.

Týden má 168 hodin. Dva týdny mají 336 hodin. Moje žena chce, abych mohl být s Kačenkou jen o víkendu jednou za 14 dní. Celkem jen 51 hodin za 14 dní. To je jen 15 % veškerého času, kdy mohu být s Kačenkou!

Měl bych být šťastný i za to. Nemuseli jsme mít ani to... Místo 100% jen 15%.
To je jako spát místo 100% (8 hodin) jen 1,2 hodiny!
To je jako sníst místo 5 knedlíků jen 0,75 knedlíku!
To je jako brát místo 15 tisíc výplatu jen 2250 Kč!
To je jako jet vlakem místo 100 km jen 15 km a zbytek pěšky!
Nebo vidět místo 90timinutového filmu jen 13,5 minut z něj!
To je jako říct někomu: "Mi...." místo "Miluji Tě!"....

Připravil jsem se o 85 % života, který jsem mohl strávit se svojí dcerou.

A tak se snažím zaměstnat mozek, abych na to nemyslel.
Ale stejně jsou tu hluchá místa, jako vždycky v neděli večer, když mozek zaměstnat nemůžu, protože sedím v autě a musím dojet domů, musím vystoupit z auta a dojít do bytu... a tady uklidit její hračky...

I teď zaměstnávám mozek, tak je mi líp.

Těším se, až budu zase s ní.

Někdy mám pocit, že přeměnou jsem neprošel já, ale moje žena.
Je z ní jiný člověk, kterého neznám. A někdy mám taky pocit, že to bylo její rozhodnutí, ne mé...

Dříve než jsem věděl, jak jednou dopadnu, jsem si povídal s dcerou kolegyně z bývalé práce, která je z rozvedené rodiny. Vyprávěla mi, jak rozvod rodičů nejdřív brala těžko, ale jak brzy pochopila, že je jí najednou s tátou líp, protože kdykoliv jí měl na víkend, udělal pro ní první poslední. Nikdy se nehádali. Vozil jí na výlety, kupoval jí dobroty, snažil se jí všechno vynahradit a jí se ta pozornost líbila. Milovala svého tátu (než tragicky zemřel) a on zase jí.
To dítě to pak bere jinak. I ten rodič vlastně. Uklidňuji se tím. Protože je mi šuma fuk, jestli mě bude blbě. Bude mi každopádně líp, když budu vědět, že Kačence je fajn.

Můj pokus s tím, zda jde začít znovu úplně od nuly s někým novým mladým, který ještě za sebou nemá žádný dlouhý vztah, skončil docela rychle. Výsledkem bylo, že všech 6 dívek z 1000 mi napsalo, že je sice moc hezké, co jsem ji napsal, že je to zahřálo u srdce atd., ale že přítele už mají. Co jsem jako čekal, žejo? Tak to mám aspoň potvrzené. Je to blbost začínat vztah znovu úplně od začátku, když je mi 36.

Pak ale fakt nevím, jaký vztah mě čeká. Vím, že člověk nesmí přestat hledat, protože to hledání je naděje, kterou člověk potřebuje. Je jedno, jestli někoho najde nebo ne. Jen nesmí přijít o tu naději, i když ví, že je to k ničemu.
A taky představa, že se do mě někdo zamiluje a já mu budu nechtěně ubližovat tím, že nemůžu jít do téhle cukrárny, protože jsme tam chodili s manželkou, i když je nejlepší v okrese nebo že nemůžu vidět tenhle film, protože ho měla žena ráda atd. atd. - to není fér vůči ní. Na druhou stranu i vytlouct klín klínem je určitý způsob řešení... třebaže by mělo krátké trvání. Tomu se nebráním, ale zase je to nefér.

Tohle je začarovaný kruh, ze kterého nevím jak ven.

A do toho ještě zase začátek pracovního týdne - stres, který mě v noci budí, když mě nebudí zrovna stres z toho, že nemám vedle sebe Kačenku ani manželku... Ale z práce utéct nehodlám, i kdyby mě tam měli škrtit! To mě budou muset vyhodit oni, ale já si dám sakra pozor, abych neudělal nějakou botu! Nemůžu o tuhle práci přijít, protože mi dává peníze, za které si můžu vzít hypotéku, protože mi dává takovou pracovní dobu, že můžu být víc s Kačenkou, protože práce prostě není a hledat novou je dnes nadlidský výkon. A taky protože šéfová je skvělá ženská a ta důchodkyně už příští rok v lednu půjde do důchodu. Rok stresu vydržím. Protože díky tomu získám mnohem víc...

Jdu do sprchy a k telce s kompotem... Bojím se noci (další hluché místo, kde nelze zaměstnat mozek). Strach je můj nejlepší kámoš :)
TOPlist