close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2013

Blbej den

28. února 2013 v 20:11 | Tom
Přijít o své milované je horší, než žít v cizím těle! :(
Prosím uvědomte si to všichni, kdo se trápíte tím, že jste v jiném těle, ale máte milující manželku, milující děti. Přeměna není vždy nejlepší řešení :( Dobrý je kompromis. Ale čím více se budete přibližovat žádanému tělu, tím více se vám začne vzdalovat milující osoba. To je zákonitost, která platí vždycky, i když si třeba naivně myslíte, že to ve vašem případě může být jinak. Nemůže. Nikdo z těch, se kterými žijete svůj život teď, s vámi nebude žít po přeměně!

Nejde to. Nejde žít. Ať děláte cokoliv, chybí vám. Je vám ukradené, že se najednou můžete stát tím, kým toužíte. Ztratí to pro vás význam, protože rodina je základ, láska je základ, děti jsou smysl života. Každý den vám chybí vaše děti, každý den je všude vidíte, každý den si přejete všechno vrátit, abyste mohli být spolu. A každý den je beznadějnější než ten před ním, protože víte, že o své děti už navěky přijdete. Budou vám je půjčovat, ale to vám nebude stačit. A tenhle stesk po nich je nekonečný, užírající, všudypřítomný. Najednou se nemůžete těšit na to, že sice utahaní, ale šťastní přijdete domů a vykoupete si je, přečtete jim pohádku a pohladíte před spaním. Děti nejsou vaše partnerka, na kterou můžete zapomenout...

Když nad tím tak přemýšlím, jaký JEDINÝ důvod mám pro to, abych tenhle život žil?
Mojí manželku nemám, mojí dceru můžu vidět 4 dny v měsíci a hypotéka se rozplynula jako pára nad hrncem. Někdo udělal fíííí a všechno je pryč. Nemáte nic. Nemáte prostě vůbec nic. Ani ten milovaný krásný slunný velký nový byt, který jednou mohl být místem pro mojí novou rodinu, který miluje Kačenka a pořád se ptá, jestli už bude můj, abysme si do něj pořídili kočičku.

Všechny banky se na mě vykašlaly. Všem je ukradené, že nejsem v registru dlužníků, že jsem vždy všechno splatil včas, že budu ručit nemovitostí. Dnes jsem obvolal a obešel úplně všechny existující v naší zemi - včetně těch německých, slovenských a francouzských. Některé řekly rovnou "ne", některé se opravdu moc snažily. Snažily se vyjednat výjimky, ale opět to končilo každou půlhodinu telefonátem, ve kterém jsem slyšel zase to "ne, nejde to".

Je to paradox. Splátky si mohu dovolit, ale nikdo mi zrovna teď, když to potřebuji, nepůjčí. Začal jsem to řešit hned po zkušebce, když mi ta moje poradkyně říkala, že to vyjde, že stačí příslib. Měl jsem v ruce papír přímo s hlavičkou ČS, že to půjde. Ale někdo někde řekl "ne". Nepočítal jsem s tím. Manželka mi to nevěří. Myslí si, že jí jen balamutím, ale to není pravda. Chce si dát mojí e-mailovou adresu do spamu. Prý proto, že jí pořád píšu jak to řeším a přitom to nijak neřeším.

Výsledky mého dnešního lítání:
Air bank - pracovní poměr nad 1 rok
Axa - pracovní poměr nad 1 rok
Citibank - zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč, jinak by mi to dali, ale chybí kvůli tomu odhadu 80.000 Kč
Česká spořitelna - zamítnuto nevím proč - prý to ještě po mém naštvaném e-mailu, že chci změnit banku, budou řešit
znovu individuálně, ale já tomu nevěřím :(
ČSOB - zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč v rámci "hypotéky bez doložení příjmů a bez zkoumání zaměstnání"
Equa bank - pracovní poměr nad 1 rok, i když po zkušební době se dá domluvit na "Hypotéce bez doložení příjmů"
Evropsko-ruská banka - pracovní poměr nad 1 rok
Fio banka - vůbec se se mnou nebavili
GE Money Bank - zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč
Komerční banka - musí jít alespoň o druhé prodloužení smlouvy nebo zástava v minimální hodnotě 1.000.000 Kč
LBBW - zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč
mBank - pracovní poměr nad 1 rok
Modrá pyramida - jeden řekl, že mám smůlu, když mám dobu určitou, druhý (jiný) mi slíbil, že se pokusí vyjednat výjimku, protože už se mi to v listopadu jednou povedlo
Oberbank - pracovní poměr nad 1 rok
Poštovní spořitelna - musím počkat na druhé prodloužení
Raiffeisen - jediná, která akceptuje kratší pracovní poměr na dobu určitou - to se ještě dozvím, jak to dopadne
UniCredit - pracovní poměr nad 1 rok
Volksbank - pracovní poměr nad 1 rok
Wustenrot - pracovní poměr nad 1 rok
Všeobecná úvěrová banka - pracovní poměr nad 1 rok


ČSOB by mi úvěr dala hned, ale minimální hodnota nemovitosti v zástavě musí být na základě odhadu nad 1.000.000 Kč. A dva odhadci, které jsem kontaktoval a snažil jsem se je i podplatit mi šli maximálně na 920.000 Kč :( Prý se bojí o licenci. To chápu :( Prý před třemi lety by to bylo 1.200.000 Kč, ale nemovitosti šly dolů. Chybí 80.000 Kč, které mohu zastavit jinou nemovitostí, ale já žádnou jinou nemám. Blbých 80 tisíc! Navíc ty lze po splnění podmínek z mé strany (po prodloužení pracovního poměru) "vyvázat" ze smlouvy.
A pak je tu ještě jedna moc ochotná paní z Raiffeisen bank, která jako jediná je mojí šancí a která říkala, že má ráda rébusy. Jediná Raiffeisen bank má totiž v podmínkách přímo uvedené, že "je akceptován příjem i osoby během zkušební doby po odpracování jednoho měsíce s možností čerpání úvěru po ukončení zkušební doby".


A nebankovní hypotéka je finanční sebevražda. Četl jsem dnes, jaké jsou to podvody, jak z lidí jen vytahají peníze, jak přijdu o všecko... to to radši převedu zadarmo na manželku, protože z toho něco bude mít i moje dcera, kterou miluju.
Mezitím mi píše zase naštvaná manželka, že zítra dává byt na prodej realitce... že jsem ho nikdy prodat nechtěl, že jsem jí nikdy ty peníze dát taky nechtěl, jestli neberu drogy, že jí nabízím, aby tu bydlely, než si koupí svůj byt a klidně budu platit nájem. Uráží mě to, co si o mě myslí. Je mi to líto.


Když jste nespokojení v práci (a hodně nespokojení), tak uvažujete o změně. Tak tu práci prostě vyměníte. Ale život se vyměnit nedá. Ten máte jen jeden. A když si ho zničíte, když ztratíte ty nejmilovanější - je jedno jestli rozvodem nebo smrtí - když se vám nic nedaří, když ta tíže toho všeho překoná tu váhu lásky vašich ostatních bližních, pak není důvod tady zůstat.

Nevím co mám dělat :(

Nemám manželku, nemám dceru, nebudu mít tenhle byt. Co tady vlastně ještě dělám? Bez lásky, bez minulosti, na které bylo postavené vše hezké. Minulost, kterou si vytváříte společně s někým, kdo když vás opustí, tak už si žádnou novou minulost po 12 letech znovu nevyčarujete. Minulost je jen jedna. Vznikají tam vazby na celý život. Desítky vazeb na lidi, které najednou nemáte potkávat. A když se objeví náhodou někdo nový, přijde do hotového bytu do hotového života. Přichází tím o tu krásu toho všeho budování hezky od začátku - společně.

V tuhle chvíli říkám, že nemám důvod žít.
Pokusím se ten důvod najít, ale fakt nevím kde.
Nechci takhle žít. Nechci se probudit.

Dobře, že jsi zlá

27. února 2013 v 11:10 | Tom
To je dobře, že jsi na mě zlá, protože tím to budu mít aspoň jednodušší.

Vlastně nevím, proč se na mě pořád zlobíš, proč na mě křičíš, proč se tak úzkostlivě bráníš jakémukoliv setkání se mnou. Nejraději bys mě vymazala ze života. Jakobych vyvraždil Tvou rodinu nebo Tě celý život mlátil. Ale tahle zloba pochází jen z toho, že jsem z nudy chtěl být žena... a místo toho, abysme to řešili, tak jsme práskli dveřma.

Nikdo Tě nenutil jít z tohohle bytu. Zel prázdnotou několik měsíců, přestože jsme platili nájem.

Chtěla jsi, abych si našel dobrou práci. Tu už mám.
Chtěla jsi, abych se choval tak, jak mám. To už se chovám.
Chtěla jsi, abych se uměl postarat o rodinu. To už můžu.
Chtěla jsi, abych vás měl rád. To mám.
Nenávidíš mě, zatímco já necítím ani kousek nenávisti.

Asi bych kus té nenávisti potřeboval. A Ty mi v tom pomáháš. Nevědomky svým jednáním, urážkami a osočováním zařizuješ, abych jednou vybouchl a abych se konečně vykašlal na všechny ty své sny o Tobě, o malé, která mi tak chybí, o rodině, o tomhle bytě, ve kterém budeme zase všichni tři. Děsíš se takových představ, jakoby tu bylo peklo.

Jen do mě. Jen si kopni. Křič. Čím častěji to budeš dělat, tím dřív přijde okamžik, kdy se konečně naštvu a pustím Tě z hlavy. Vyčtu Ti všechny ty Tvé pseudopředstavy, že blokuju prodej bytu, že Ti nechci dát ani korunu... nevím, kde se to v Tobě bere. Kdo Ti říká ty tvé oblíbené věty: "Oni mi říkali, že neuvidím ani korunu..." Ani ve snu, ani vteřinu by mě nenapadlo Tě obelhat nebo podvést. Sbalila sis všechny šanony s papíry od bytu. Pro jistotu. Pro jakou jistotu? Bolí mě Tvé chování, protože ho nechápu, protože mu nerozumím. Někdo Tě někde nahlodává nesprávnými myšlenkami a Ty ho věrně posloucháš. Věříš cizímu člověku, zatímco svému vlastnímu muži, se kterým máš dceru a který by pro Tebe udělal cokoliv, ne.

Dal bych Ti milión, dva, kdybych je měl. Pro mě jsi pořád moje manželka, moje dcera je pořád moje dcera. Peníze jsou mi ukradené. Jestli vám mají pomoci ke štěstí, tak budu jenom rád.

Buď zlá, ať je mi už konečně líp a přestanu na Tebe myslet.

Tohle nejsi Ty.

Moje žena zemřela.

Překážky

26. února 2013 v 19:10 | Tom
Proč je pořád taková?
Proč se pořád zlobí?
Proč mi pořád nevěří?
Proč mi pořád něco vyčítá?

Je to pořád stejné. Nezměnila se ani trošku. Žádné city, žádné pochopení, absolutně nulová důvěra, jen zloba a touha mít už vše "za sebou". Snažím se co to jde, ale nevěří mi vůbec nic. Nenaléhám na ní, neříkám jí, jak mi chybí, dělám že je mi ukradená... Nerozumím tomu. Teď už tomu nerozumím. Takhle se člověk dlouho chovat přeci nedokáže? Nerozumí mi a nechce mi rozumět. Neví, jak mi je a nezajímá jí to. Nevyčítám jí to. Je to její normální reakce.
Nemyslím na ní ve zlém. Jsem trubka. Snesl bych jí modré z nebe. Místo toho bych měl asi bouchnout do stolu. Nevím si rady.

Už zase chci utíkat. Pryč. Navždy. A neřešit to.
Už zase tady na tom světě musí člověk nést své břemeno až do skonání.
Další bezesné noci, dokud tuhle druhou noční můru nezabiju...

Až se mi podaří koupit její půlku bytu, už mi nebude mít co vyčítat, už bude mít "to své", už by se měla zase uklidnit, mít radost z maličkostí (?), žít a užívat si života... Kde je ta moje nejmilejší holka na světě, kterou jsem v r. 2000 poznal?

Nic nezdržuji, nic neblokuji, nic se nesnažím prodlužovat. Neříkej mi tyhle věci. Nevím, co Ti na to říkat. Hned první den po zkušební době jsem běžel do banky. Jsem tam denně. Denně kontaktuji další a další finanční společnosti, které mi mohou pomoci. Nechceš čekat ani minutu, zlobíš se, nezajímá Tě, že mi celou částku dají až za tři měsíce úplně v pohodě a bez problémů. Chceš to teď hned. Musím ukecat, uplatit (nebo co vlastně???) odhadce nemovitostí. Ceny bytů klesly tak, že nemám šanci se odhadem dostat na cenu, kterou chceš.
Je to jakobych jednal s mafií. Je stejně neústupná a taky jí nezajímá, kdy kde co - a chtějí to teď hned.

Aspoň že jsou ještě lidé, kteří se mi snaží pomoct. Musím pochválit ČSOB. To co tam umí, v ČS nejde.

Proč prostě nemůžu přijít, říct že chci hypotéku a dostat jí? Proč to není jednoduché? Proč tam musí pořád být nějaké překážky? Proč pořád někde musí být nějaké překážky a vznikat nové a nové??? Kdo je tam pořád hází?????

Za peníze se dobrý život koupit nedá

26. února 2013 v 13:06 | Tom
Za peníze se dobrý život koupit nedá - tak to tvrdí nadpis článku, který dnes vyšel na serveru novinky.cz.
Přišli na to Australané.

Ten článek má smysl. Rozumím mu a přesně se ztotožňuji s tím, že nejdůležitější je fungující a uspokojivý vztah, dobré manželství, láska a šťastná rodina. Vím to, ale...

Tady je nejdřív celý článek:

"Šťastný rodinný život a uspokojující partnerství jsou klíčem k dobrému životu. Podle australských psychologů experimentální výzkumy dokazují, že dobrý život si za peníze koupit skutečně nelze.

Pokud mají lidé v pokročilém věku vyjmenovat nejpodstatnější hodnoty svých životů, pak nejméně důležité pro ně jsou bohatství, status celebrity či moc.

Naopak nejvyšší hodnocení získávají fungující a uspokojivý vztah, blízké přátelství, dobré manželství, láska a šťastná rodina. A tyto hodnoty dosahují vysokých priorit i u osob mladých, které mezi nimi ještě často uvádějí také úspěchy v kariéře, moc a slávu.

"Skutečný blízký vztah se často vůbec neblíží zábavě, ať je člověk v manželství, vychovává děti nebo musí vycházet s dlouholetými přáteli a kolegy, všechno toto má svá úskalí a zkoušky. Z dlouhodobého hlediska mohou tyto vztahy obsahovat momenty, které nejsou vůbec zábavné, ale stále většina z nás věří, že tyto vztahy jsou tím, co dává životu skutečnou hodnotu. To nám napovídá něco víc o povaze lidské přirozenosti," uvedl doktor Gregory Bonn z Monashovy univerzity v Melbourne.

Z jeho studie také vyplynulo, že pro lidi je důležité vychovat děti, které budou jednou úspěšné. Zmoudřet a vést morální život je pro většinu důležitější než být respektován. Nejníže pak mezi hodnotami byly vysoké společenské postavení a sláva či náboženská víra."


Potřebuji přes půl miliónu. Čeká mě běh všemi možnými existujícími bankami, které budu přemlouvat, že zrovna já potřebuji hypotéku, protože tenhle byt mám rád, protože už nechci v budoucnu řešit otázku bydlení pro rodinu, protože tenhle byt má ráda moje dcera, protože jsem tu strávil 12 let a všechno je tu takové, jaké jsme vždy chtěli... A taky protože na to mám! Splácet ano, ale celou částku bohužel ne.

A banky kroutí hlavami, některé se snaží a vymýšlí, jak to udělat, některé se nesnaží pro jistotu vůbec (FIO). Má vlastní banka (ČS) mě zklamala nejvíc. Beru to od ní jako zradu! :)

Tlačí mě čas (a manželka) a čím víc času plyne, tím blíže jsem tomu, že o tenhle byt přijdu ne proto, že nemám na splátky, ale proto, že mám prostě pracovní poměr na dobu určitou. Přísliby jsou k ničemu. Bonita je k ničemu. Bezdlužnost je k ničemu. Že budu ručit celým bytem - nic z toho nikoho nezajímá. Kdo ví, třeba za tři měsíce budu mít smlouvu na dobu neurčitou a najednou by mi všechny banky otevřely dveře, jenže tři měsíce moje manželka nepočká. Jedině, že bych ji do té doby nastěhoval sem do bytu, ve kterém bydlet nechce.

Takže se hezky seznámím se všemi existujícími bankami a lidmi v nich a když mi všechny zabouchnou dveře, jsou tu "nebankovní hypotéky", kde je super, že nikoho nic nezajímá. Ručíš bytem, tak tady máš prachy. Máš sice vyšší úrok, ale máš, cos chtěl. Ani se mi nechce počítat, kolik přeplatím.

Není otázka, jestli to jde. Je jen otázka JAK. A někdo musí chtít. Jeden (já) k tomu bohužel nestačí. Chystám se jim nacpat půl miliónu navíc! Haló, kdo má zájem o půl miliónu jen tak pro nic za nic za to, že mi půjčí? No jo, vy se vlastně všichni bojíte, že jsem rizikový, když nemám dobu neurčitou.

Věděli jste, že existuje Evropsko-ruská banka?
Já už je teď budu znát všechny - i ty, co bankami nejsou.

A na závěr jedna zajímavá tabulka. Jsou tu jen vybrané banky, ale schválně, jestli najdete banku, která je pro mě vítězem? :) Za chvilku do ní vletím...


Banka
Podmínka pro akceptování smlouvy na dobu určitou
Česká spořitelna
Smlouva na dobu delší jak 1 rok nebo minimálně jednou obnovená smlouva na dobu kratší jak 1 rok. Do konce platnosti smlouvy musí zbývat více jak 3 měsíce
ČSOB
Smlouva na dobu delší jak 1 rok nebo minimálně jednou prodloužená smlouva na dobu kratší jak 1 rok
Hypoteční banka
Smlouva na dobu delší jak 1 rok nebo minimálně jednou prodloužená smlouva na dobu kratší jak 1 rok
Komerční banka
Smlouva na dobu delší jak 1 rok
LBBW Bank
Pravidelně obnovovaná smlouva
mBank
Minimálně jednou obnovená smlouva uzavřená na dobu delší jak 1 rok
Raiffeisenbank
Smlouva na dobu delší jak 6 měsíců, do konce musí zbývat min. 3 měsíce (u státních zaměstnanců bez omezení)
Unicredit Bank
Pravidelně obnovovaná smlouva
Volksbank
Smlouva na dobu delší jak 1 rok
Wüstenrot hypoteční banka
Minimálně jednou obnovená smlouva uzavřená na dobu delší jak 1 rok

Boj s bankami

26. února 2013 v 8:27 | Tom
Druhá noční můra začíná narůstat do obřích rozměrů.
Že mám práci?
Pravidelný příjem, který bohatě stačí na pokrytí splátek?
Že jsem přes 15 let klientem své banky?
Všechny své předchozí půjčky jsem vždy splácel včas a vždy je bezproblémů splatil?
Že mám nejlepší bonitu, jakou mohu mít?

Moje banka (ČS) mi řekla, že historie splacených úvěrů jí nezajímá.

Má problém s mým pracovním poměrem na dobu určitou, přestože mám příslib, že bude prodloužen o 1 rok. Ale protože mám tedy bonitu č. 1, tak to prý zkusí na centrále, která povoluje výjimky, když jde tedy o to vypořádání manželů, které spěchá.

Zase někdo někde u stolu rozhodne o budoucnosti několika lidí.

Jenže když to zamítnou (dozvím se to během dvou dnů) a neuspěji v žádné bance, budu muset do nebankovního sektoru. Čili tam, kam se uchylují lidé v registrech dlužníků, bez příjmů, bez zaměstnání...
To je paradox.

ČSOB mi řekla, že by stačil spoludlužník, který bude mít pracovní poměr na dobu určitou alespoň na 1 rok (nebo neurčitou) a hned jak se i můj pracovní poměr prodlouží na 1 rok nebo na neurčitou, bude můj spoludlužník vyvázán ze závazku . Hypotéka mi bude tím pádem ale schválena. Nikoho takového ovšem neznám, takže mě napadla manželka. Zavolal jsem jí, jestli by nechtěla být spoludlužníkem svých vlastních peněz :) Vůbec nevím, jestli to jde - dnes se na to zeptám.

FIO banka mě naprosto zklamala. V naší pobočce byla na dveřích cedulka "přijdu za 5 minut". Bylo vidět, že je používaná často a skrz dveře jsem zjistil, že tam (podle počtu židlí a stolů), pracuje 1 zaměstnanec. Takže jsem na něj čekal, protože FIO všude hlásá, jak poskytuje super hypotéky bez poplatků za vedení a na internetu jsem si vyčetl, že řeší i majetkové vypořádání manželů po rozvodu apod. Po pěti minutách se mě ujal pán, který nebyl oblečený tak, jak býváme v bankách zvyklí do společenských kalhot, saka nebo košile, ale úplně normálně civilně. Na svetru měl cedulku "vedoucí pobočky", tvářil se otráveně a když jsem mu řekl, že bych chtěl hypotéku, protože potřebuji koupit polovinu bytu, kterou vlastní manželka odpověděl mi, že "tohleto oni nedělají". No comment.

Finanční poradkyně, se kterou jsem byl v kontaktu už od prosince a která mi radila, jaké všechny doklady budu potřebovat, co mám udělat atd. se mi v den, kdy měla zavolat (před 14 dny hned po zkušební době) přestala ozývat a nereaguje na žádné mé zprávy. Musel jsem jednat, takže jsem šel do mé banky, kde jsem si teprve musel sjednat schůzku a vše se takhle zdrželo 14 dní a manželka na mě tlačí... Snažím se. Někdo se přeci najít musí, kdo mi půjčí, když na to mám. Copak to nikoho nezajímá?

Co mě potěšilo bylo, že rozsudek o rozvodu, který banka chtěla a který jsem před pár měsíci vzteky roztrhal, mi soud vydal ihned na počkání a úplně zadarmo i s právní mocí! To se dneska nevidí :)

Zajímavý byl tzv. on-line odhad nemovitosti, který si moje banka dělala přes internet, kam se zadala spousta informací a vyskočila hodnota nemovitosti. Náš byt vyšel jen na 55% své ceny, za kterou jsme ho chtěli prodat! Za tuhle cenu se prodávají nerekonstruované byty na největším betonovém sídlišti. Náš byt je v lokalitě, která zvyšuje cenu bytu, ale tahle lokalita banku zase nezajímá.

Všechno se to zase komplikuje...

Potřebuju teď štěstí.

Možná bych měl jednodušší tu banku vykrást, než tohle...

Velká modrá bandaska

23. února 2013 v 10:56 | Tom
Usínám. Pokouším se o to.
Dal jsem si k posteli rádio, abych se myšlenkami soustředil třeba na text.
Jedna písnička: "Stačí když ty tu seš."
Druhá písnička: "S tebou...jsem ráda s tebou..."
Dám si tam Radiožurnál, kde skoro pořád jen mluví.
Ještě se pokouším napsat sms Monice o usínání v letním parnu a usínám. Ráno zjišťuju, že jsem jí dokonce stihl ještě odepsat, ale nemělo to moc hlavu a patu. Ani nevím, že jsem to psal. V příbalovém letáku prášků na spaní se píše, že můžu dělat věci, o kterých nebudu vědět. Nesnáším tu chemii. Snažím se to občas vynechat, ale hned je tu ta černá můra zase. Stejně se budím. Jen se vám chce víc spát, ale ty myšlenky jsou silnější. Až je doberu, už je nechci.

Chci zpátky svůj bezstarostný spánek vedle Tebe...

V týdnu jsem viděl na jednom německém programu úplně náhodou dokument o poruchách spánku. Jsou dva druhy poruch - s usínáním a se spaním (probouzení se uprostřed noci). Někdo trpí jen jednou z nich, někdo oběma. Nemůžete usnout, protože stres produkuje adrenalin a další látky, které znemožňují vytváření melatoninu, bez kterého prostě neusnete. Prášky na spaní fungují tak, že receptory reagující na melatonin zbaví adrenalinu a melatonin se vesele může začít vytvářet a donutit vás usnout. Jenže to má háček - čím déle ty své receptory na melatonin oblbujete, tím více se stávají rezistentní vůči práškům na spaní, takže potřebují stále větší dávku, aby to pomohlo. No a nakonec je z toho závislost, ze které se už člověk dostane těžko - jen psychoterapií, dlouhodobým léčením apod. Dobrá je údajně jóga. Méně učinné (ale nezávadné) jsou přírodní doplňky obsahující tyto květiny:

- kozlík lékařský (kořen)
- chmel plazivý
- meduňka lékařská
- třezalka tečkovaná
- mučenka pletní
- pepřovník opojný

Všechny tyto rostliny obsahují látky, které způsobí tytéž reakce na vaše receptory jako chemické prášky na spaní, ale bez závislosti. Jenže to má zase háček - nemají takový efekt. Funguje to na lehké poruchy. Pokud více než tři týdny nemůžete usnout, je to prý už v háji. Prášky na spaní řeší situaci jen dočasně. A jak to tedy vyřešit? V Německu jsou lékaři specializující se na poruchy spánku, ale neodstraňují následky práškami na spaní. Řeší příčinu. Je to dlouhodobý proces (několikaletý). Je důležité umět pracovat se svým stresem, protože ten je dnes všude. Důležité jsou rituály. I ty před spaním. Zklidnění těla i mysli, strava. Tělo musí najet na nějaký neustále dokola se opakující systém - chodit spát vždy ve stejnou dobu za stejných podmínek. Člověk prý potřebuje jistotu. Potřebuje vědět, že je všechno vpořádku. Pak funguje normálně.

Hledal jsem čaj na spaní - kdysi se z těchto rostlin prodával - ale nedávno byl zakázaný (píšou v internetových lékárnách).

A přitom já vím, co mi může pomoct zase klidně spát. Je to tak jednoduché!!! Ale tak nedosažitelné a beznadějné.
I když jsem si jist, že kdybych měl svůj život zase takový jako dřív, tak bych nejméně půl roku zase nespal strachy, že ode mě zase někdo odejde... že někoho ztratím... budil bych se a pořád kontroloval, jestli tu jsou...


Pak vždycky pár hodin přes den funguje vzorec: Žádné emoce + žádný smutek + žádná radost = klid.
Ale není právě ta radost (i z maličkostí) nebo štěstí (i malé) něčím, co člověka dokáže právě "nakopnout" do pohody?

Dokud budu neovlivnitelně cítit štěstí a euforii po každém telefonátu mé manželky, i když volá kvůli prkotinám typu "vezmi svíčky na dort", bude to stát za nic.

Nemyslím si, že tomu jde nějak pomoct. Že jde urychlit proces, který směřuje k momentu, kdy přijde zase období klidu. Musí to přijít samo. Můžete si to usnadňovat, snažit se zabavovat mozek, vymýšlet aktivity, bojovat proti tomu a tím překlenout to pitomé období snadněji. Až pak najednou se to ve vás zlomí. A to bude ten okamžik.

Čekám na "paradoxní fázi". Ale to je špatně. Ta přichází přesně až v momentě, kdy na ni čekat přestanu. Do té doby prostě nepřijde.
A prý může přijít až za rok, dva, tři... nebo až za pět... není to o týdnech ani o měsících...

Od čtyř do šesti jsem se pokoušel usnout.
Nakonec se povedlo.
Zdálo se mi o tom, jak jsem šel v létě do kopce po silnici za městem, svítilo sluníčko, bylo teplo. Najednou vidím, jak přede mnou letí nějaká velká modrá bandaska. Viditelně zpomaluje, klesá, až padá na trávu k silnici. Běžím tam. Vyskočí z ní jemná a krásná blondýnka v letních šatech - takový romantický typ, chci si ten výjev rychle vyfotit mobilem, ale ona si lehne na trávu, podává mi ruku a říká: "Jestli mě chceš najít, kup si dva balónky, dej je do sebe, nafoukni héliem a vypusť."

23. únor před šesti lety:
Mokro. Zbytky sněhu. Teplota kolem nuly. Z práce za Tebou rovnou do nemocnice. Vyděšený doktor. Záchrankou do krajské nemocnice. My za Tebou. Jak křehký je život? Strach. Nemocniční chodba. Nekonečno. Křik. Další několikaměsíční nekonečno. Každý druhý den hodinu jízdy za vámi. Už vás chci mít doma...
Toho dne jsme ráno vstali do úplně normálního dne, ještě jsem Ti večer hladil bříško a večer vám šlo o život.
Od těch dob věřím na zázraky.
A věřím na ně dodnes...

Zničení 1. můry

22. února 2013 v 8:54 | Tom
Tak.
Jeden boj skončil a s velkým štěstím, které bojovník potřebuje, je jedna z mých tří černých můr, které mi nedají spát, zničena.
Zbývají ještě dvě.
Paradoxně zničení té první je teď kontraproduktivní, protože tím, že byla zahubena, se druhá stala můrou ještě větší... Takže budu potřebovat zase štěstí...
A ta třetí - tak její zničení je pořád v nedohlednu :/
Ale pořád lepší dvě můry, než tři... (nebo padesát!)

Je to jako taková hra. Schválně, jestli se mi jednou podaří zabít všechny tři.


Druhý život

17. února 2013 v 7:49 | Tom
Od chvíle, co jsem přišel od doktorky je to už lepší.
Dostal jsem něco na noc a něco na den.
Usínám rychle. Myšlenky mi přes den nervou srdce. Říkala, že budu bez emocí.
Ty emoce, které mě celý život dělaly šťastným mě teď ničí. Tak je zrušíme úplně :/

Těsně před usnutím už mozek nedokáže vyhodnocovat všechny podněty logicky, takže slyším, jak šustíš v obýváku, jak vypínáš televizi, jdeš uklidit hrnek a pak se vysprchovat. Slyším, jak se naše kočička protahuje na plovoucí podlaze a drápkama do ní zaškrábe. Čekám, kdy skočí ke mě do postele. A Ty taky...
Naštěstí ihned usnu.

Budu prý spát 7-8 hodin. Po 6 hodinách se s těžkými víčky probudím ze snu, ve kterém jsem si s Tebou povídal. Říkám Ti, co je u mě nového a poslouchám zase Tvé zážitky. Všechno je úplně normální. Jenže jsem se probudil.
A nemůžu usnout.
Ale víčka tak padají, že do půl hodiny mě spánek přemůže a ještě usnu.
A pak se zdají další sny o Tobě.
Žiju si s Tebou po nocích úplně normální druhý život. Nakupujeme spolu, bydlíme spolu, povídáme si a smějeme se.
Ale hlavně si povídáme...
Obdivuji, jak jsi krásná a nemám žádné negativní emoce. Spíš naopak. Prý nebudu mít žádné...

Každé časné ráno teď nechtěně patří Tobě.
Bude super, až to přejde úplně, ale už se dá aspoň zase normálně fungovat.
I v práci je mi všechno jedno a nic neřeším, i když tam někdo křičí. Ono se totiž nic nestane, když někoho někam dovezeme později.

Povídám si s Tebou po nocích a nic mi nechybí.
Stejně jako si občas povídám s tátou, který už pár let nežije.
Prostě najednou přijdete a všechno je tak, jak má být.

"Na této zemi není smrti. Jsou jenom staří a mladí."
"Napsali znamení do stromů, do květů, že žijí."
(Jiří Wolker, Hřbitov ...úryvek z básně, kterou jsem se naučil před maturitou a v hlavě jí mám pořád)

Epidemie rozchodů

15. února 2013 v 20:15 | Tom
Už je to tady zase.
To se nám před Valentýnem rozešlo celebrit. A těch dětí, co po nich zůstalo.
A TV Nova o tom ještě natočí reportáž. Jen tak prostě. Normálka.
To zas bude rozchodů.
Zase ten mor. Epidemie rozchodů.
Když vidíme rozchody všude kolem, přijde nám to normální a začneme o tom přemýšlet.
Jestli se ve vašem vchodě rozešly už všechny páry a jen ten váš zůstává?
Nebojte, tahle epidemie zachvátí i vás. Nahlodá vás to. Začnete si totiž připadat divně, když přeci všichni kolem se rozcházejí a jenom vy ne?!
Všichni mají přeci už novou televizi. Všichni koukají na Ordinaci. Všichni chtějí mléko za 9,90!
Hele, oni ukazují celebrity, jak se rozešly a jsou úplně v pohodě!

To ale není normální! Nemusíme se rozcházet. A už vůbec ne proto, že ti druzí to udělali také.
Takhle to ale nefunguje... :/
Zastavte to už někdo!

Funkce deky

15. února 2013 v 19:58 | Tom |  Básničky
FUNKCE DEKY

Napadly mě jednou vzteky
tři určité funkce deky.
Kromě funkce zahřívací,
dále funkce ukrývací,
je tu ještě jedna skvělá
a to funkce objímací.


Zima roku 2000

11. února 2013 v 20:10 | Tom
Venku je hrozná zima,
přesto jí mám rád,
protože je to přesně ona,
co lezla nám tenkrát pod kabát.

Uprostřed našich prvních i druhých
těch dlouhých únorových procházek,
hřáli jsme se dlaněmi, objetím i polibky,
od konce města až na začátek.

Voňavý čaj pak jsem Ti já
mezi holými zdmi vařil,
na jedné matraci jsme ho pili,
a aby Ti bylo krásně jsem se snažil.

Protože tahle zima roku 2000
nebyla s Tebou vůbec žádnou zimou.
A vůně Tebe i toho vzduchu,
se od toho dne ke mě teď každý den tiše linou.

Cestou z práce nás potkávám, držíme se za ruce a přesně si pamatuji, jak nám nevadila ani zima, ani únorový déšť. Venčila jsi svého zlatého kokříka a já jsem venku běhal s vámi. Hustě chumelilo, ale my jsme jeli do vedlejšího města do cukrárny. A potom se hřáli na té jedné matraci, ke které pak přibyla druhá.

Nikdy jsem nic takového nezažil.
Bylo to tak silné a tak věčné.

Já vím, že nesmím takhle vzpomínat. Ale v každém dni jsi skrytá a každý den ke mě mluvíš. Ze vzduchu, v jeho vůni, ve všech blondýnkách, co ladně jako Ty kráčí po městě, v dětském hlásku, co z ní na ulici jako by byl naší dcerky, v hrnci, co ještě voní Tvým gulášem a pořád to moje hlava nechápe, protože pořád se v noci budí a bojí se, abych Tě nezalehl, abych neshodil naší kočičku, jestli nám malá nespadla z postele... Snažím se před spaním počítat, ale stejně se mi nezdá o matematice...

Je to první zima po 13 letech, kdy vzpomínám bez Tebe.
Tak mi nezakazuj na to myslet.
První zimu se přeci může...

Prášky na stesk

10. února 2013 v 19:13 | Tom
Zase ten pošmourný nedělní podvečer bez smíchu Kačenky, bez jejích vtipných průpovídek, bez jejího líbezného usínání. Jdu uklízet. Protože veškerý úklid, včetně mytí nádobí, je pro mě ztrátou času, kterého mám tak málo, když jsem s Kačenkou.
Přes týden mám času fůru, ale o víkendu jednou za 14 dní mi chybí. Uteče vždycky tak rychle. Přál bych si neřešit čas. Mít Kačenku ve vaničce denně, denně jí uspávat pohádkami a denně jí vozit do školky. Jako dřív.

Včera jsme měli 13. výročí seznámení s manželkou.
Nejhezčí den mého života. Ještě teď cítím to štěstí, kterým jsem byl na hodně dlouhou dobu zaplaven. Bylo to jako splněný sen, jako naplnění smyslu života. Něco, co se jen tak neprožívá. Pamatuji si všechno přesně do detailů a i když se bráním vzpomínkám, nejde to vymazat. Takový den bývá nejkrásnějším prostě už na celý život. Protože mi dal lásku, protože mi dal nejhezčí holku v ulici, protože mi dal naší dceru a tolik let zážitků, které jsem mnohdy zapomínal nazývat šťastnými, přestože šťastnými byly.

V červnu, kdy jsem je musel opustit, jsem si myslel, jak jsem nešťastný. Ale utíkal jsem z reality ve druhé identitě, která řešila jen svoje problémy, které (kupodivu) řešit šly, což mě naplňovalo a hnalo dál. Na druhou stranu čím víc jsem se vzdaloval manželce i Kačence, tím hůř mi bylo, až se to někdy koncem srpna 2012 přehouplo do stesku po rodině a má druhá identita zanikla.

Teď teprve vím, co je to být nešťastný. Zase ten svíravý pocit u srdce, zase ty bezesné noci. To nejsou noci. To jdou děsy. Nemůžu takhle dál.

Dnes mi Kačenka během dne řekla, ať si lehnu, že mě očaruje (jako víly Winx, protože ona by chtěla být jednou z nich). Měl jsem zavřít oči a jednu ruku mi položila na hlavu, druhou na srdce a takhle mě posílala energii. Přesně věděla, co mě bolí, aniž bych cokoliv říkal a přestože jsem to na sobě nikdy nedal znát. Její dotek byl tak silným, že jsem z něj ještě teď nabitý. Ona je úžasná.

Přesto jsem celou noc nespal.
Budily mě děsy z práce.
Celou noc jsem posílal někam sanitky, šílel z toho, že se nevracejí včas a do toho padaly další a další převozy, které byly vždy různým směrem a akutně "teď hned"! V úterý je tolik převozů, že se to nedá zvládnout včas. Nervuju se z toho, protože vůči té práci cítím zodpovědnost. Cítím jí i vůči mé šéfce, která je teď v Americe na dovolené až do půlky března a než odjela tak mi řekla: "Tomáši, všechno se mnou klidně řešte přes maily. Já vám budu maximálně nápomocna." Teď mi došlo, co tím myslela. V úterý mi totiž končí zkušební doba. To je poslední den, kdy můžu jen tak z ničeho nic položit tužku na stůl a jít. Čili nenervovat se. Být v klidu. Zase klidněji usínat. Ale jak dlouho - bez práce?
Jenže to já nemůžu. Jsem v šachu. Potřebuji dojet zkušebku a okamžitě zažádat o hypotéku, jinak přijdu o tenhle byt.
Nemůžu ho prodat, protože co se tím vyřeší? Momentální finanční situace? A jak budu později v budoucnu řešit otázku bydlení pro rodinu? Nechci zůstat na věky sám! To si to raději vyřeším takhle. Smlouvu mám na dobu určitou do konce června, takže... to musím vydržet a jediné, co mě dnes trochu uklidnilo bylo to, že si do té doby zkusím najít jinou práci. V té původní v obchodě, kam jsem se chtěl vrátit, zatím nic volného není, i když jsem první v pořadí (jak říká oblastní manažer).
Nejde o ty nervy z práce jako takové. Jde o ty nervy z té důchodkyně, která na mě opět křičí, bouchá do stolu, nervuje všechny okolo...trošku hysterie, trošku fašismus (jak řekla jedna uchazečka o místo dispečerky po pár dnech s ní, kdy bouchla dveřmi a odešla, že v takovém kolektivu pracovat nebude). Jo, chápu jí. Jenže já nemám na výběr. A tak nespím.
Stýská se mi a do toho se nervuju. Chybí mi Kačenka, chybí mi manželka, chybí mi rodina... a pak ty starosti s bytem, utáhnu to? Dostane manželka peníze brzy? A do toho ta pitomá práce, ze které je mi denně špatně.

Myslel jsem si, že to překonám, že se nad tím povznesu, že to snesu, když zatnu zuby. Ale je to čím dál horší.

V úterý se jdu zase pokusit dostat k doktorce pro nějaké prášky. V úterý má totiž odpolední ordinaci pro pracující a minule měla zrovna dovolenou.

Je to pořád dokola.
Jsem unavený a ospalý, tak se těším do postele, ale jak si lehnu, tak kolem mě začnou lítat všecky ty děsy. Když už to tělo nevydrží a fakt usne, tak se za hodinu vzbudí. A za další znovu a znovu a ve čtyři ráno už neusnu vůbec. Takže jsem nevyspalý a těším se, jak se večer zase vyspím... V noci je mi blbě, ráno je mi ještě hůř. Nemám přes den vůbec chuť k jídlu, nemůžu jíst. Nejím ani skoro nepiju, protože prostě nechci a nemám chuť. Připadám si během dne jak vycuclý a do toho mě ještě dodělává ta důchodkyně, nezvládnutelné úterní sestavy převozů, kde vše co udělám, je špatně, jsem neschopný, neumím se rozhodnout, poradit si... zkrátka od listopadu, kdy jsem tam nastoupil, jsem neslyšel jedinou pozitivní připomínku. Jen samá kritika, bouchání do stolu, pohlavky!

Asi po měsíci od nástupu jsem zvedl telefon v momentě, kdy kolegyně zase křičela a najednou od té sestry, co chtěla nahlásit převoz slyším poznámku: "Ježiši tam u vás je zase nepřátelská atmosféra!"
No divil jsem se. Jak "zase"?
Jo "zase".
Ta je tam pořád.
Řidiče, kteří mají krátkou směnu od 7 do 12 nesmím pouštět na oběd, přestože na něj mají nárok. Blbost! A žádný z nich obvykle nejde domů tak, jak má v rozpisu směn, ale končí o hodinu, dvě, tři i čtyři později! Přesčasy? Přežitek. Mažemeee... ostatně jako dnes všude. Nespokojení řidiči (na jejichž straně jsem asi holt víc než na straně mého zaměstnavatele, ačkoli by to mělo být naopak - ale to je dané mojí minulostí - vždy jsem byl na straně zaměstnanců - už jako zprostředkovatel práce nebo jako personalista), stres na pracovišti, důchodkyně... to všechno jsou věci, které (ač se šéfová snaží sebevíc) dělají z této práce práci nesnesitelnou...

Změnil jsem tedy názor. Přesto v úterý nemůžu jít a položit tužku na stůl.
Zrovna v pátek jsem četl článek, že je nejvíce nezaměstnaných od r. 1933!
Hrůza.

Nebudu-li mít práci, nebudu mít tenhle byt. Získám-li hypotéku a budu mít tenhle byt, ale ztratím práci, ztratím i tenhle byt, protože jím budu ručit bance.

A do toho stesk po Kačence, nevyspalost, žádný světlý bod (kromě toho pátečního jednou za 14 dní, kdy si jedu pro Kačenku) v mém životě... Občas mě udělá radost, kdy zajdu k mamce, která mě pozve na nějakou dobrotu. Přestože nemám chuť, nedá se nakonec odolat.

Takže v úterý (pokud ho v práci vůbec přežiju), zajdu si pro prášky na stesk.

A chci, aby mi bylo všechno jedno.

Jde to vůbec?

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak už by to brali všichni...

Ach jo.

Chci si dát už konečně svůj život do pořádku. Náš život...

Stres a trojobjetí

5. února 2013 v 21:10 | Tom
Stres nezpůsobuje ta moje děsná práce, i když je stresující.
Nezpůsobuje ho ani strach o bydlení.
Nezpůsobuje ho ani to, jak utáhnu všechny účty se svým platem.

Způsobuje ho (a to nepřetržitě) to, že nepřijdu domů a nedám si se svou manželkou horký čaj s citrónem a medem k televizi, že si s ní nemůžu popovídat, že vedle ní pak nemůžu ulehnout, chytit za ruku a přitisknout se. Že nemůžu koupat naší dceru a přečíst jí pohádku...

Tyhle jistoty a jinak běžné činnosti odbourávají jakýkoliv stres a ze všech velkých životních problémů stávají se ty nejprťavější. To ovšem nevnímáte, dokud je neztratíte.

Pokud tyhle jistoty nemáte, děsí vás v noci i čerstvě napadaný sníh nebo upadlý květ orchideje... Proboha! Co se mohlo stát, že upadl?!

Když zavřu oči a ony tu jsou, na vteřinu všechny děsy mizí...

Co je víc, než tohle trojobjetí?
Snad už jedině čtyřobjetí.
Neznám nic na téhle planetě, co by se tomu vyrovnalo.
Viděl jsem ho dnes mockrát.
Takže ještě pořád někde existuje...
...a to je dobře.
Jsme tu dva ze tří, kteří po něm touží, a přeci je to málo.

Bezva věc

1. února 2013 v 19:03 | Tom
Každý den se těším,
jak se zítra vyspím.
Ale nemůžu spát.
A tak se mám aspoň
každý den na co těšit.
TOPlist