close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2013

Jak nebýt sám

29. dubna 2013 v 21:12 | Tom
Trocha inspirace, která mě dojala...










Vždycky je nějaké řešení...

Probuzení

28. dubna 2013 v 21:43 | Tom
Asi bych se měl konečně probudit.
A přestat dělat věci, o které ten druhý nestojí. Myslet na něj, mít o něj strach, mít o něj pořád nějaké obavy, snažit se vyjít mu vstříc, snažit se, aby se cítil jako v bavlnce, zatímco já mu jsem ukradený.

Je na čase nožem natvrdo vyříznout ze srdce všech těch krásných 10 let s Tebou, protože o všechno na světě, co bych Ti dal, nestojíš. Nechceš to. Máš svůj svět, ve kterém se mnou nepočítáš a nedíváš se až tak moc dopředu, abys plánovala, jaké to bude, až budeš mít sama svůj byt, jaké to bude, až budeš sama usínat, sama žít...i když budeš mít narozdíl ode mě Kačenku. A taky pochopit, že rozvod není řešení, že rozvod Tě neudělá šťastnou, že to jsou úplně jiné věci a hodnoty, které nám život dával a kterých jsem Ti až doteď nabízel plnou náruč, ale Tys je mlčky přehlížela, ignorovala s takovou silou, jakobych už dávno neexistoval a jdeš si za něčím, čemu nerozumím... Možná si potřebuješ zkusit žít podle svého, přijít na to všecko sama, zkusit najít štěstí vlastní cestou a třeba ho i najdeš. V tom případě Ti to jen přeju.

Snažím se Ti pomáhat co to jde, dát Ti 85% současné ceny tohoto bytu, místo poloviny, přestože jsme každý vlastníkem poloviny a ještě k tomu z ceny, která platila před 5 lety, ale né teď po realitní krizi, kdy je v každém domě za oknem 5 bytů s plakátem "prodám".
Myslíš si, že tenhle byt prodáš přes realitku za peníze, za které v tomhle městě už neprodá byt nikdo! Ale to Ty nevidíš a nechceš vidět. Víš co? Tak si to zkus! Už jsem klidný, protože vím, že o jahody, co jsme na balkóně s Kačenkou zasadili spolu minulý víkend, nepřijdu...
Maluju si, jak ten Tvůj nový byt bude krásný, když Ti dám víc, jak za ty peníze zařídíš Kačence pokojík, vždyť jste "moje holky", které mám rád a chci, aby Vám bylo dobře. Je mi jedno, že těch 35% navíc budu splácet o 8 let mého života déle, protože bych pro Vás udělal cokoliv a rozkrájel bych se pro vás. Protože mám z toho dobrý pocit, když vím, že je vám dobře, zatímco já Tě vůbec nezajímám.


Říká se tomu blbec.

Možná proto se mnou nejsi.

Jsem tak blbý, až to bolí.

Ač bude deset večer, je prostě na čase se probudit... Zvolnit. Mít zase klidné spaní.
Jen škoda, že ty oči neotevřeš se mnou i Ty...

Když jsi blízko

26. dubna 2013 v 20:50 | Tom
Když jsi tak blízko, že se Tě mohu dotknout,
chci se Tě dotknout.
A pak se mi o těch pocitech zdá...




Pokud znáte někoho, kdo nedělá chyby,
pravděpodobně spí...


Už před 8 lety jsem viděl dokument o českém klukovi, který dostal cenu za to, že se mu podařilo realisticky naanimovat vodu. Ale to co vidím teď je průlom. Za pár let to bude normální - animovaná voda na obrazovce počítače v reálném čase... maličkost :)
Voda je vůbec zajímavá veličina. Chová se úplně atypicky, nepředvídatelně a nenapodobitelně. To proto se nikomu realistická animace vody v reálném čase až dosud nedařila.
A ještě zajímavější je paměť vody...

Rakouský dokument "Tajný projekt - voda"


Včera jsem vystavil na aukru pokojovou anténu pro TV.
Abych věděl, kolik teď tak stojí, tak jsem asi 5 minut hledal na internetu všechny možné odkazy na ní.
A víte co jsem zjistil?
Ať teď vlezu kamkoliv, všude je reklama na pokojovou anténu pro TV!
Úplně všude!
Nejdřív jsem si říkal, že je to náhoda, ale tohle opravdu není náhoda!
Všude vás sledují.
Vědí, co děláte. Vědí, co hledáte.
(Ono je mi to vlastně jedno, ale zaujalo mě to!)
A pěkně Vám to teď budou servírovat přímo před Vaše oči, abyste udělali "klik" a koupili si to.

Nejsem trubka, abych neměl zabezpečený počítač, mám deaktivovaná všechna rozšíření prohlížeče, deaktivovanou historii, cookies, pamatování dat z formulářů a stejně všude vidím pokojovou anténu pro TV, zatímco ještě předevčírem tam tahle divná anténa nikdy nebyla...

No jo. Páteční euforie. Nic mě nehoní do postele, ráno můžu spát jak dlouho chci, můžu si dělat co chci...
Ale nemám si s kým dát čaj a nemám si s kým o všem popovídat.
Tak si zase povídám s tímhle blogem...

Začaly klíčit jahody i ty barevné rostlinky na balkóně.

Dneska byly překonány teplotní rekordy, bylo kolem 28 stupňů a zítra má být 12 (protože je sobota :).

Tvůj bývalý ředitel je teď náš dodavatel.

Zítra jdu na bowling s 60ti geokačery :) Já nespolečenský člověk.
Ty máš oslavu narozenin vaší babičky, kterou si vloni ještě živě pamatuju. Byla fajn, ale tropil jsem už hlouposti, za které se teď stydím. A hodně. Nejde rok 2012 vymazat?

Když v práci objednávám kontejnery z Číny po moři, vychází ta doprava jen na 12 Kč na 1 kus zboží!
Začínám přemýšlet, že si taky nějaký ten kontejnerek objednám...

Těším se na 1. Máj, protože budu mít Kačenku. Zase spolu půjdeme ven, ale tentokrát pro Tebe poprvé žádnou rozkvetlou větývku domů nepřinesu...

Dnes jsem si poprvé koupil čerstvý zázvor a udělal zázvorový čaj s lipovým medem a citrónem. Jsem nadšený!

Jakmile mi schválí hypotéku, změním okamžitě banku a ušetřím 400 Kč měsíčně na poplatcích. ČS, u které totiž mám účet, mi vyjela v kalkulačkách poplatků ze 30 bank úplně na posledním nejstrašnějším místě... Tahle banka vážně zaspala svou dobu...

Píše mi slečna z Františkových Lázní. Studuje dějiny umění, živí se jako webdesignérka, hraje na housle, kreslí, pěstuje rostlinky a je moc krásná. A já blbec myslím pořád na Tebe...
Je to totéž, jakobych se zamiloval do reportérky TV Nova.

Během tří dnů rozkvetly javory.

Šeříky natrhám aspoň mamce, až co nevidět rozkvetou.

Dnes nám říďa pouštěl prezentaci, jak se vytváří LED čipy.
Jsem z toho v šoku.
Každá LED dioda začíná tím, že se na povrchu podložky nechá vyrůst krystal!
Říká se tomu epitaxe. (Na balkóně to vypěstovat nejde :)
Na světě je asi 7 výrobců, kteří to umí.
Ta malá destička má pak hodnotu několika miliónů korun.

Asi si dám zase nějaký přitroublý horror...

Dám 20.000 Kč!

25. dubna 2013 v 19:05 | Tom
Taková moje zoufalá akce...


Tenhle letáček se o víkendu objeví na všech MHD zastávkách v našem městě a taky ho nechám otisknout v místním tisku. Nacpu ho všude, kam to jde.

"Všichni lidé"

24. dubna 2013 v 19:41 | Tom
Co je míň?

Tři noční můry nebo dvě?

Žádná.

Je jedno, jestli máte deset nočních můr nebo jednu. Všechny působí stejně a stačí jedna, aby vás připravila o klidný spánek.

Místo tří černých můr mám pořád ty dvě. Ta, co mi nedala spát kvůli práci, je pryč. Ale jsou tu pořád ty dvě další - nevyřešený byt, o který nechci přijít a manželka, která se nechce vrátit.

Nemám si komu postěžovat, tak to píšu sem. Nemám s kým probírat věci, které máte probírat se svou manželkou. Až do včera jsem se pomaloučku díky jaru, dobré náladě manželky a pozitivně se odvíjejícím věcem kolem hypotéky dával do klidu a usínal čím dál víc bezstarostněji v naději, že všechno dobře dopadne. Tak jsem tomu věřil, že jsme o víkendu s Kačenkou zasadili na balkóně jahody a různě barevné květiny, které si sama vybrala...

Poradce, který mi věnoval hodiny a hodiny svého času a úsilí, který mi dával naději, narazil stejně jako já zase na byrokracii, která je zažraná všude.

Když si to shrnu, pořád na něco čekám. Na žádosti, na vyplnění příjmu, na rozhodnutí od soudu, na právní moc, na první výplatní pásku, na to, až přijde odhadce, na jeho výpočet, na podání žádostí, na výsledek.... trvá to týdny! Nejde přijít, říct: "chci hypotéku" a dostat jí. Nic úmyslně nezdržuju, snažím se co můžu. Všichni Tě litují, že nemáš kde bydlet. 4.6.2102 jsi mi řekla, ať už konečně jdu. Tak jsem šel k mamce, ale Ty ses po týdnu odstěhovala ke svojí mamce. Z tohohle velkého bytu, který jste mohly mít jen pro sebe. Nepotřeboval jsem mít svůj vlastní byt. Mačkal bych se klidně ve studeném pokoji u mojí mamky, jen abych vás měl na blízku. Ale tenhle byt byl půl roku prázdný, přestože jsme platili nájem i zálohy, tak jsem se prostě sebral, začal je platit sám a do tohohle našeho krásného bytu se vrátil.

Někde někdo rozhoduje na základě nevím čeho, nečte pozorně doložené doklady, které nám dalo takové úsilí nashromáždit, naprosto ignoruje, že nejsem v registrech, že mám nadprůměrnou mzdu, zaměstnání, že jsem vždycky vše splatil. Zamítne mi spoludlužníka jen proto, že se překoukne a místo pracovního poměru do 8/2014 uvede, že má pracovní poměr jen do 8/2013. To jen dosvědčuje, jaký přístup ke schvalování měl. Jak byl nepozorný, jak se ničím nezabýval. Prostě to vrátil a hotovo.

"Příjem klienta je neakceptovatelný." To je fakt. Beru jenom necelých 30 tisíc! :/ Už nevím, kolik mám brát! A to jsem měl mít splátku 3.500 Kč! To jo, to se s tímhle platem nedá utáhnout...

Mívám chuť to vzdát. Je to zoufalý beznadějný boj s neviditelným nepřítelem. Dostávám stejný verdikt, jako zadlužení lidé s exekucemi, jako lidé v registrech, jako lidé pohybující se na hranici zákona... Kde vzít ty peníze? Těch pár tisícovek... Jak to vymyslet? Viděl jsem film, jak se pašuje alkohol do Finska. Jak zoufalí lidé riskují, aby se dostali ze situací podobných té mé. Peníze peníze peníze. Stačí jedna cesta a je po starostech... Ale bohužel mě vychovávali, abych se choval dobře, abych nepodváděl, abych nedělal nic, co je protizákonné... Gauneři jsou v balíku. Blbečci nemají nic a píší jenom blogy... Všichni se jim vysmívají, všem jsou ukradení, protože oni jsou ti gauneři, oni nepotřebují pomáhat blbečkům. Jen pár vzácných duší se najde... jako pan poradce z Modré pyramidy, kterého obdivuji za jeho odvahu a poradkyni z Raiffeisen, které to opravdu myslí... ale hlavně nevidí jen žádost na papíře, ale také člověka, který ji podepsal, jeho osud, jeho sny, jeho budoucnost...

Mělo to vyjít. Říkal mi můj poradce, který vždycky tvrdil, že to jde, že to má předschválené a domluvené. Ale moji žádost dostali jiní lidé, kterým se to nelíbilo. Vždycky narazím.

Dnešní rána do zad mě tak dostala, že jsem hned zavolal do ČS a chtěl vysvětlení, proč mi koncem února byla hypotéka zamítnuta. Já to totiž dodnes nevím! Už jsem tam psal třikrát stížnost a jedna moc milá zaměstnankyně klientského centra mi odpověděla, že vše bude ještě jednou individuálně posouzeno a dají mi do 30 dnů vědět. Jenže 30 dnů je pryč a nikdo se mi neozval. Operátorka mi řekla, že tam vidí, že byla celkem 3x podávána na naší pobočku urgence o kontakt se mnou. Ale důvod zamítnutí má nepřístupný. Musím tedy navštívit pobočku. Tak tam volám, že bych chtěl přijít. "Mám tu moc klientů, určitě tu s nimi budu dlouho po 17 hodině. Takže dneska ne. Nashle." A položil to. Nestihl jsem se ani domluvit, kdy teda přijít můžu. Jsem tak blbej, že se ještě objednávám, místo abych tam prostě zašel a chtěl vysvětlení, co jsem tak strašného provedl. Asi to, že mám pracovní poměr na dobu určitou, protože ČS má úplně nesmyslnou podmínku minimální odpracované doby 13 měsíců k získání hypotéky! Operátorce jsem narovinu řekl, že tohle mě nutí přejít jinam. K bance, která mi nabízí hypotéku s tím, že přejdu k nim (ČSOB, Raiffka, KB). Vždycky to nějak jde. Ale všude jsou lidé, kteří tvrdí, že ne a naopak ti, kteří tvrdí, že ano. Je to v lidech, ne ve značce nebo ve společnosti.

Odhadce odhadl byt totálně pod cenou. Vlastně udělal odhad celého bytu na částku, kterou mám dát jako polovinu své manželce.

Ta mi hned napsala, že příští týden kontaktuje realitku a byt chce prodat. Že už má dokonce zájemce, který by se chtěl přijít podívat.

Odepsal jsem jí, že klidně může. Vím totiž, že v každém domě je pět bytů na prodej, včetně domu, ve kterém bydlím. Jsou tu luxusní zrekonstruované byty za nižší cenu už půl roku neprodejné. Ale tohle moje manželka nevidí. Myslí si, že všechno zdržuju záměrně. Nechci jí to zazlívat, potřebuje své bydlení, ale já se snažím co můžu! Všichni jí litují, že nemá bydlení, ale nikdo nevidí odpoledne strávená místo doma nebo s Kačenkou v kancelářích bank a poradců, že protelefonovávám hodiny hovorů, že pořád věřím, že to jde.

Napsala jsi mi, že "všichni lidé kolem ti říkali, že to nevyjde".
Tohle mě fakt nakoplo ještě víc.
Kdybych měl dělat všechno tak, jak mi to říkají "všichni lidé kolem", tak se nikam nedostanu. Jakým právem to oni vědí? Oni to zkusili? Oni si zkusili získat hypotéku během zkušební doby? Jo, všichni lidé vědí, že to nejde. Ale ono to jde!!!

Jsou banky, které to umí řešit (Raiffeisen, ČSOB, Modrá pyramida...). Individuálně, ale jde to. Ale "všichni lidé" říkají, že to nepůjde. Kdybych je poslouchal, nesedím už teď tady a bůhví kde bych byl. "Všichni lidé" Ti říkají, co máš dělat. "Všichni lidé" vědí, jak Ti je a jak je mě. Jakou jsem udělal chybu a jakým směrem máš teď jít. "Všichni lidé" Ti radí, co máš dělat a Ty je posloucháš.

Ale já ne!

Kašlu na "všechny lidi"!!!!!!!!!!!!

"Všichni lidé" mi říkají, ať se vykašlu na Tebe, ať se vykašlu na tenhle byt, ale já to neudělám! Víš, jsem dost tvrdohlavý na to (stejně jako Ty), abych si šel za svým. A já půjdu klidně sám proti všem, protože tomu prostě věřím. Protože vím, že to jde a že se mi to povede!!!

A taky věřím, že když si přivedeš do bytu třeba britskou královnu, že si tenhle byt stejně nekoupí, protože částka, kterou za něj chceš, je nepřiměřená. Za tohle se dal tenhle byt prodat před třemi lety, ale teď se tu prodává kde co a ceny bytů klesají. Musím to risknout a stihnout tenhle byt koupit dřív a myslím si, že mám šanci.

Říkám Ti, že máš možnost dostat ode mě tolik, co Ti jiný nedá.

A sama jsi mi nedávno řekla, jak by se mi líbilo, kdybych dostal za byt méně? Že chceš jednoznačně ode mě původně dohodnutou cenu.
Totéž teď já říkám Tobě... Prodej si tenhle byt, ale chci jednoznačně původně dohodnutou cenu. Jak by se Ti líbilo, kdybys dostala za byt méně? :)

To je věc, na kterou spoléhám. Myslím si, že ten byt neprodáš, ale nechci Ti v tom bránit. Potřebuji, abys zjistila, že je neprodejný. Musím to risknout, abys mi nikdy nevyčítala, že jsem to brzdil... abys byla šťastá za to, kolik jsem Ti za něj dal a znala hodnotu těch peněz, kterých bych Ti dal i víc, protože vy jste pořád moje "holky" a chci, abyste byly šťastné tam, kde si myslíš, že šťastné budete...

Hned po práci jsem běžel do Raiffky, ale narazil jsem tam na jedinou věc - potřebují dohodu, ve které bude věta, že od Tebe kupuju půlku bytu. V původní ověřené dohodě je totiž napsáno, že byt prodáme a rozdělíme si každý polovinu. Jenže Ty tuhle větu nechceš podepsat. Tím mi to vlastně neusnadňuješ a tím se mi všechno prodlužuje.

1.6. už nebudu ve zkušební době - otevírá se mi cesta asi k 10% bank.
1.8. už budu mít druhé prodloužení pracovní smlouvy - otevírá se mi cesta asi k 50% bank!

Věřím, že to dopadne dobře a ty lesní jahody si z balkónu s Kačenkou na sklonku léta sklidíme...

"Všichni lidé" říkají, že mi ty jahody neporostou.
"Všichni lidé" říkají, že se nevrátíš. (Vlastně kromě jednoho...)
"Všichni lidé" říkají, že jsem idiot, že jsem si nechal utéct tak hezkou ženu.
"Všichni lidé" mě za to odsuzují.
"Všichni lidé" vědí, co je správné a co je špatné a "všichni lidé" nechybují.
"Všichni lidé" jsou dokonalí a měli bysme je poslouchat.
"Všichni lidé" mají vždycky pravdu.

Mám vás "všechny lidi" na háku!!!

Naštěstí nejsem jediný a občas narazím na ty, kteří mají svůj vlastní úsudek. Kteří věří svým snům, kteří pro to něco dělají a kteří bojují za svojí pravdu, snaží se pomoct, když to jde a vědí, že "všichni lidé" nikdy nedosáhnou ničeho...

Na zítra si beru košili, kterou jsi mi ještě žehlila Ty...

Hezký holky jsou zadaný

18. dubna 2013 v 18:41 | Tom
Z blondýny z bowlingu nic nebylo.
Z blonďaté prodavačky z Kauflandu taky ne.
Z okouzlující Míši 10 min. chůze odsud taky nic.

I když dobrý - tři pokusy za týden :)

Je jaro. A je to znát. Nebo spíš - dýchlo na mě léto! Dnes obzvlášť, protože bylo +26 stupňů. Všechno se probouzí. I lidé. Láska. Listy na stromech ještě nepučí, ale chuť do života má každý větší. S kým se mám o všecku tu krásu dělit? Tak aspoň tady... s vámi - všemi těmi známými i neznámými, co tohle vůbec čtou... aspoň si člověk nepřipadá tak sám, když ví, že jsou s ním lidé, kteří jsou taky sami.

Říkala to hezky slečna z Kauflandu, když tvrdila, že je připravená dát své číslo skoro každému! To je nabídka, která by se měla využít, ale koho z nás to napadne? Navíc každá to má jinak...

Blondýnu z bowlingu neseženu. To by musela být náhoda, abych na ní zase někde narazil a ještě větší náhoda, že dostanu odvahu jí oslovit.
A Míša před týdnem oslavila tříleté výročí se svým klukem. Taky jsem na ní narazil náhodou na netu... teda trošku jsem té náhodě pomohl.

Ale jinak je to jasný.

Hezký holky jsou zadaný.

Mám otevřený balkón. Miluju ten výhled. Na chodníku jde pán se psem, kterého mu prodávala Tvoje mamka. Ani se mi nechce rozestavět židle, na kterých jsme si tu vždycky dávali nanuk nebo se v bazénku koupala Káťa. A neumím si ani představit, jak tu vedle mě někdo stojí, někdo kdo mě miluje a potřebuje a chce mě obejmout. Asi se toho bojím, proto i přes všechny ty příležitosti, které mi teď samy padají do klína, nemůžu jít dál. Nevěřím si. Cítím, že nedělám správně, když mě někdo okouzlí a já mu podléhám.

A k čemu mi je auto, byt, dobrá práce... když nejhezčí na tom všem je, když právě tohle budujeme společně s někým, koho máme rádi, hezky od začátku... z ničeho...?


Opouštění

14. dubna 2013 v 9:17 | Tom
To není volné pokračování Havlovy hry. Ale kéž by bylo místo toho, aby se mi o tom každou noc zdálo.
Navzdory poměrně příjemným zážitkům z pátku a soboty s blondýnou s bowlingovými koulemi a krátkém flirtu s milou prodavačku v Kauflandu přes facebook (která mě překvapila svým výrokem: "Právě že nikdo už v dnešní době neumí holku oslovit. Já bych dala číslo téměř komukoliv, kdyby se prostě zeptal, protože by to na mě udělalo dojem.", což stojí za přemýšlení...fakt to takhle některé holky berou? :) jsem se probudil tím nejhorším způsobem, kdy Vám mozek hezky připomene, co je realita, proč tu ležím sám, proč je tu ticho, proč musím na výlet bez vás, proč musím pořád dokola Kačenku opouštět, proč se tak okrádám o ty nejhezčí chvíle jejího dětství...
Rychle rychle, už je moc hodin, už jí musím vrátit, už zase 14 dní bez ní. A pořád pořád pořád dokola...

Jak se zdá, život je opouštění. Ještě do loňského roku jsem to ale nevěděl.
Je na nás, zda budeme nebo se necháme opouštět. Nemusí to tak být.

Už nevím, co by tohle všechno změnilo. Nefunguje nic.

Chybí mi řád. Chybí mi, že něco můžu pro někoho dělat. Klid, kdy víte, že máte všechno co potřebujete...

Ale jednu obrovskou výhodu to má.
Můžu koukat na válečné dokumenty kdy se mi zachce...

Blondýna s koulema :)

13. dubna 2013 v 20:15 | Tom
Celý týden chodím spát mezi 20. - 21. h., abych byl vůbec ráno schopný vstát a v pátek (včera) jsem musel na bowling s kolegy z nového zaměstnání, domů jsem přišel v 1 h. v noci a chtělo se mi jako spát? Vůbec! Lehl jsem si, koukal do stropu, přemýšlel, proč tu jsem zase sám, tak jsem zase vstal, pustil si dva trapné horrory (konečně filmy, které mi nepřipomínají manželku, protože jsme na ně spolu nekoukali) a najednou bylo 5 ráno. Hurá, nový den! Už se nemusí spát. Cítil jsem se, jakobych byl vyspaný. Necítil žádné bolení hlavy, žádné pálení očí, prostě nic. Tak jsem čekal, že se mi začnou během dne zavírat oči a zase nic. Už asi spát vůbec nikdy nepotřebuju. (To je super! Teď toho udělám 2x tolik! :) Dneska jsem položil úplně nové "dlaždičkové" lino do koupelny a vyhodil to příšerné staré 30 let - poslední zbytky předchozích majitelů. To se bude Kačence líbit, až si tam bude dělat domeček příští víkend. A Tobě by se líbilo taky. Jenže Tebe to nezajímá...
...na tom bowlingu byla na vedlejší dráze jiná skupina mladých lidí. A mezi nimi jedna krásná něžná blondýnka s dokonale ladnou chůzí a úsměvem, který mě odzbrojil. Nějak mě ty oči pořád cestovaly k ní. A pak mi došlo, jak krásné by bylo mít někoho takového. Někoho, komu můžu slibovat místo Tebe, že už to nikdy neudělám, že už bude všechno dobré, že máme tolik šancí na vztah, který konečně bude napořád... Byl by tu někdo, kdo bude stát o Toma věrného, pozorného, milujícího, který nikoho nebije a který si nesmírně váží téhle druhé šance. Chci jí dát Tobě, ale Ty jí nechceš. Odmítáš jí takovým způsobem, který mě udivuje. Nechápu to.
V téhle zemi určitě žije někdo, kdo stejně jako já touží po druhé šanci (nebo i po první). Někdo, kdo to má v hlavě srovnané a ví co chce. Ví, že rodina má nejvyšší hodnotu a já někomu takovému můžu nabídnout všechno znásobené svými zkušenostmi, které bych raději nikdy nezískal. V tuto chvíli ale už jen výhoda pro tu, která chce milovat stejně jako já...

Na bowlingu jsem si řekl: "Jo, to je ona! Přesně tahkle si jí představuju!" Ale hold nejsem oprsklý, což mojí situaci rozhodně neusnadňuje, takže jsem jen tiše pozoroval, kochal se, snil a vyhodnocoval zase její situaci, přičemž jsem vyhodnotil, že tam s partnerem rozhodně nebyla... ale to bylo taky všechno. Jinak nevím nic.
Mí kolegové fotili jako zběsilí, takže až dají fotky na server, doufám že tam někde bude i ona. Ale co dál nevím. To je jedno. Třeba jí zase jednou potkám...
...ale o to nejde. Jde o to, že jsem pochopil, že tohle je ta správná cesta.

Jenže kde tu pravou najít?

A za druhé - jak zařídit, abych padl do oka i já jí?

To nezařídím. To musí samo. Vždycky je to risk. Ale stojí za to to zkusit.

Je mi líto, že nechceš využít druhou šanci. Stálo by to za pokus a výsledek by Tě překvapil.
Takhle budu mile rád věnovat všechna svá ponaučení, co jsem si vzal k srdci, do vztahu s někým, kdo o to stojí. Ne jen kvůli mě, ale i kvůli němu...

A doma "Tě" nenajdu... musím mezi lidi... i když je mi to sebevíc nepříjemné...

Jdu předstírat spaní. Třeba usnu... (To asi těžko!) (hele nekecej mi do toho jo?)

15%ní táta

7. dubna 2013 v 18:53 | Tom
Miluju pátky a nenávidím neděle.
Venku je sice po dlouhé zimě konečně nádherně, svítí sluníčko, ale ať si s Káťou skáču na trampolíně před odjezdem sebevíc, abych ze sebe vyklepal tu tíseň u srdce, stejně tam ta tíseň je a ovládá mě, ač se jí snažím vytlačit pryč. Pak mě Káťa muchlá v autě a ještě u Tvých dveří. Dá mi třikrát pusu, Ty zamračená zavřeš dveře a je tu zase to strašné ticho. Sedím v autě, nemůžu se nadechnout, nemůžu se toho zbavit, přichází to tak rychle a samo. Sedím tam a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se ty dveře zase otevřely a stála jsi tam Ty, kdyby mi zazvonil telefon a do něj bys řekla, ať vylezu z auta... Jak by ses sama divila, jak dokáže člověk milovat, jak dokáže být vděčný, jak správné je to rozhodnutí dát mi ještě jednu šanci...
...místo toho mi napíšeš, ať pohnu s tou žádostí na úvěr a že mi už žádný další papír dávat nebudeš, takže zaplatíš daň 25 tisíc, kterou bys jinak platit nemusela. Nechápu nelogičnost Tvého počínání. Nechceš platit za právníka a přitom k tomu právníka nepotřebuješ. Je to jen běžná praxe, když se prodává byt mezi manželi po rozvodu tak, aby se prodávající vyhnul dani z převodu nemovitosti díky jedné správně formulované větě. Myslíš si, že to dělám schválně, vidíš v tom nějaký skrytý záměr, ignoruješ kontakty na mého finančního poradce, které Ti posílám a který se Ti také snaží vysvětlit, že těch 25 tisíc budeš platit Ty. Je Ti jedno, že by Ti to řekl každý finanční poradce, notář i advokát. Radši přijdeš o 25 tisíc, za které jsi mohla vybavit pokojíček naší Kačence. Tobě to nevadí, že je vyhodíš oknem? Mě ano. Protože mí dva nejmilejší se mohli mít o 25 tisíc lépe...

Zabedněnost. Promiň. Jinak to nazvat nemůžu. A takhle je to se vším.

Musí to být tak krásné mít možnost si s Kačenkou povídat 26x v měsíci. 26x jí můžeš uspávat, koupat, poslouchat jak zpívá novou písničku, co se naučila ve školce. Zato já mám tu možnost jen 4x v měsíci. A za víkend 1x za 14 dní si nestačíme ani všecko říct, natož pohrát, dokreslit všechny omalovánky, dokoupit všechny kreslící potřeby... den je tak krátký! Nestíháme chodit spinkat v osm jako dřív, budíme se brzy, abysme toho stihli víc, protože dva dny nám vždycky utečou a je tu zase těch nekonečných dlouhých 14 dní. Už mám seznam všecho možného, co jsme nestihli a uděláme "příště"... (zasadit lesní jahody, vyčistit akvárko, koupit velké pastelky, a do toho výlety, návštěvy, divadlo...)

Chtěl bych tak strašně moc nemyslet na to, že za dva dny...za den...musím Káťu zase na 14 dní někam odvézt, že tu nebude, že každé vykoupání v její růžové vaně není obyčejným koupáním, ale tak vzácnou chvilkou... dřívě běžné věci jsou tak jedinečné! Tak krátké!!!

Někdy si říkám, že tohle snad nikdy neskončí. Že své dítě nemohu přeci přestat milovat a proto mi zákonitě bude pořád chybět. Představte si, že Vám berou vlastní dítě... neuvědomíte si ten pocit, dokud se Vám to doopravdy nestane. Nechci ho brát jeho vlastní mamince a nechci mu brát maminku, proto se s tím musím vypořádat sám, proto čekám, až bude starší a bude už na ní, kde chce spinkat a třeba na sebe budeme smět mít konečně víc času...

Závidím Ti Tvých 26 k mým 4...
To je jakobych byl tátou jen z 15% :(

A možná už chápu, proč stát v dnešní době nepodporuje rodinu. Takhle přece víc vydělá, když každý bude odvádět daně zvlášť, protože každý zvlášť musí nakupovat jídlo, každý zvlášť platit elektřinu, nájem... a ze všeho hezky dvojnásobně odvedeme daně...

Stěžuješ si, že nic nestíháš, protože musíš hned po práci letět autem do školky. Tak Ti nabízím, že si můžeš občas věci v práci v klidu dodělat, jako jsi to dělávala dřív, a já Kačenku vyzvednu. Byl bych nadšený a Kačenka taky! Ale zase jako vždy žádná reakce... Raději si budeš pořád stěžovat, že nic nestíháš...

Občas jsem svědkem, kdy o Tobě někdo nemluví hezky. Podvědomě mám snahu Tě bránit, chci chránit svojí manželku... ale najednou si uvědomím, proč bych to dělal, když o to nestojíš? Cokoliv udělám se vždycky stejně obrátí proti mě.

Nemůžu už se dočkat, až budu mít v létě dovolenou a budu s Kačenkou aspoň týden.

Jdu uklízet tu horu hraček na stole a umeju tu horu nádobí. Přeci se nebudu o víkendu s Kačenkou zdržovat něčím takovým jako je mytí nádobí... na to je čas, až když tu nebude. Každá minuta s ní je tak vzácná...

Tohle chcete prožívat?
Opravdu se ještě pořád chcete stát ženou?
Nemůžet si pomoct?
Vaše děti za pár let vyrostou a celé jejich dětství bude pryč. Bez vás!
Neboříte jen svůj život. Boříte ho lidem, kteří za to nemůžou (stejně jako vy).
Ještě pořád je čas řešit věci jinak.Tohle bych přesně před rokem nikdy nenapsal. A už vůbec bych něco takového nechtěl ani slyšet.
Ale kdybych takovýhle blog přesně před rokem četl, nepsal bych ho teď...

Muselo to přijít. Tohle je můj trest. Abych pochopil, která cesta je ta správná.
Jen nevím, jak se teď na ní vrátit...

Kdybych byl spáchal doopravdy nějaký zločin, budu na tom líp.
Budu souzen a budu se moct hájit. Dostanu trest a ten si odpykám. Budu vědět, za co jsem ho dostal a budu vědět, že ten trest jednou skončí.
Denně v práci vidím odsouzené, jak v černošedých šatech tiše pracují. Jejich trestem je "odnětí svobody". K čemu je mi teď ale svoboda bez těch, které miluji? Jaký zločin jsem to musel provést, že můj trest je nadoživotí?

Taková moje blbá vize

4. dubna 2013 v 19:46 | Tom
Taková moje blbá vize:
5. duben 2023 (tzn. o deset let později)

Tři roky jsem doufal, čekal, trápil se. Pak jsem zjistil, že se ke mě nevrátíš, přestože nevím proč. Dal bych Ti všechno. Je to tak jednoduché změnit náš život. Dalších 7 let jsem sám a v dubnu 2023 poznávám někoho, koho konečně můžu milovat.
Naší dceři je 16 a má už svůj svět. Chtěla jsi, abych jí vídal jen 1x za 14 dní. To bylo pro mě málo. Utekl mi její život pod rukama. Nejkrásnější bylo prvních 5 let, kdy jsme byli všichni spolu. Pak už to nestálo za nic...

Kde budeš v dubnu 2023 ty?

Nikdy už to nebude lepší, ať udělám cokoliv.

A přitom stačilo tak málo...

Nerozumím, proč tomu tak je. Je tu tisíc důvodů to změnit. Ještě pořád je čas, život máme před sebou. Nemusíme jít cestou, která není správná.

Jen v rychlosti mě napadlo srovnání. Na první pohled je nelogická cesta, kterou sis vybrala...

EKONOMICKÉ HLEDISKO

Roční náklady navíc pro každého zvlášť oproti nákladům ve společné domácnosti za 1 rok

Povinné ručení 2300 Kč / rok - každý máme jedno auto, místo jednoho auta pro celou rodinu
Nafta 9600 Kč / rok - jedna stejná cesta do práce - dvěma auty
STK + emise 600 Kč / rok - (jednou za dva roky)
Nájem 48000 Kč / rok - platíme dva nájmy místo jednoho, kdybychom bydleli spolu

CELKEM: 60500 Kč / rok
5041 Kč / měsíc

Peníze, které vyhodíme z okna místo toho, abychom je věnovali naší dceři nebo abychom se z nich těšili společně.

RODINNÉ A SOCIÁLNÍ HLEDISKO
- rodina a láska má pozitivní vliv na naše děti
- ve dvou se to lépe táhne - zvládání těžkých životních situací
- radost ze života, z maličkostí, z rodiny
- stáří ve dvou

Co nás čeká, když zůstaneme sami???

Pohled jedné ženy

3. dubna 2013 v 19:13 | Tom
"Někdy mě trošku mrzí, že nejsem schopná snít o mém manželovi. (myšleno exmanželovi)
Bylo by vše tak jednoduché!
A přitom vím, že kdybych chtěla, mohli bysme se k sobě vrátit.
Dětem bych to přála. I sobě. Ale fakt mi to nejde.
Nepřitahuje mě vůbec."

A je to v pytli.

To je doslovný reálný pohled na rozvod jedné ženy, která je o rok dál než jsem já. Stále sama.

Teorie o délce vztahu

2. dubna 2013 v 20:40 | Tom
Mám takovou teorii, že
šance na přežití a síla našeho vztahu s partnerem roste spolu s délkou doby,
po kterou jsme ho znali před začátkem takového vztahu.

Čas totiž prověřuje. A pokud zjistíte, že chodíte několik let kolem krásné slečny, která se vám těchto několik let líbí, že za celou tu dobu nemáte ani jednou pocit, že je hrozná, divná, trapná, nepřitažlivá... a pořád vás přitahuje, je to důkaz a záruka šťastného vztahu (pokud je to oboustranné). Prostě máte pocit, že s takovým člověkem byste mohl žít. Líbí se vám bez přestání. Ať je jaká je a v jakékoliv situaci. Je to ten nejvhodnější partner s nejmenší mírou kompromisů. Né teď ve chvíli, kdy se poprvé poznáváme a máme růžové brýle, ale teď po letech, kdy se pořád potkáváme... Stojí zato takového člověka oslovit. Co když to cítí stejně? Tenkrát jsem to před 12ti lety udělal a vyšlo to. Protože to několikaleté potkávání se bylo oboustranné...

Proto když se zamyslím nad tím, zda existuje v mém životě někdo, kdo se mi vlastně tzv. celoživotně líbí, pak zjistím, že nikdo takový VOLNÝ už není. Kromě mé manželky...

Pak nám nezbývá, než to risknout. A jít do vztahu s někým, s kým "to nemáme vyzkoušené" - tyto své vlastní pocity a city k němu po velmi dlouhou dobu.

Na začátku je všechno růžové.

Už několikrát se mi stalo, že jsem poznal dívku, do které jsem se (jednostranně) zamiloval, ale po pár měsících (aniž bych vyvíjel jakoukoliv snahu o to získat jí) jsem přišel na to, že tohle prostě není ta pravá. A pak jsem si říkal, že je to dobře, že tyhle pocity mám. Je potřeba věřit svým pocitům. Protože tím jsem si ověřil, že šance na náš vztah je malá. Nebo větší, pokud zvýším míru svých kompromisů, což zase negativně snižuje hladinu štěstí ve vztahu.

V lásce přeci nemůže jít o kompromisy. V lásce má jít především o lásku...

Na druhou stranu to ale vyjít může. Určitě každý z nás zná páry, které se neznaly dlouho a teď jsou spolu šťastní. Prostě to vyšlo. Proto tahle teorie nejde použít univerzálně na všechny. Ale myslím, že je to určitý druh jistoty, který funguje.

Máte-li ve své blízkosti někoho, kdo se vám už několik let líbí, pak máte jistotu, že je to ten vhodný partner napořád...
Protože už se vám podařilo odprostit se od fyzické přitažlivosti (která je pořád velká) a vnímáte i ostatní stránky takového člověka.

Takže čím déle se znáte před tím, tím déle budete spolu potom.

Zlatý déšť

1. dubna 2013 v 20:05 | Tom
Léčebna dlouhodobě nemocných.
Vůbec nevím, proč má v názvu "léčebna". Co se tam léčí? Léčí se tam vůbec někdo? A vyléčí se tam vůbec někdo?
Vím jen, že tam všichni leží a čekají... a dlouho. A když už se vám poštěstí se tam někdy za někým podívat máte jistotu, že tam určitě uslyšíte minimálně jedno životní moudro.

Jen tak mimochodem si tam ležící teta strejdovi (svému manželovi, se kterým teď bude 60 let) povzdechla: "Tak teď už jsme tu (na tom světě) zůstali jen sami pro sebe." A nemluvila z cesty. Sice už třetí měsíc kouká do zdi, ale moc dobře věděla, že teď koncem března většinou kvete zlatý déšť. Chtěla ho natrhat, ale nevěděla, že letošní zima je nejdelší za posledních 200 let, že všude je ještě sníh a mráz, takže nekvete skoro nic, natož zlatý déšť. Uvědomila si tak, že žije "mimo realitu", jak řekla.
Ale pořád tu má svého manžela. A ten má zase jí. Mají se navzájem. Jsou staří, ale jsou na to dva. Každou minutu jsem viděl, jak jeden druhému projevuje lásku, aniž by se dotýkali. Svými pohledy, intonací, vtípky... Stojí zato být dva.
Při odchodu mi strejda říká, ať Tě pozdravuju. Nebylo možné jim tam cokoliv vysvětlovat... Tak jsem Tě pozdravoval.

Veškeré naše předchozí vztahy (natož ty delší a životní) už navždy ovlivní náš budoucí život, naše další budoucí vztahy. Už nikdy své bývalé partnery nevymažeme úplně z mysli ani ze života. Má někdo chuť potkat někoho nového a zase znovu se seznamovat s jeho rodinou, přizpůsobovat jeho přátelům, jeho zvykům (dobrým i špatným), navíc v tomhle věku, kdy máme každý děti, čímž se navazování dalších vztahů zase komplikuje? Budovat "novou" historii, protože ta naše s původním partnerem skončila, ale nejde jí vymazat. Historie, na které se několik let budoval vztah, který měl být silný a který měl vydržet až do stáří... Historie, která je společná a která prostě neměla skončit. To je něco, co už se nedá znovu vybudovat. S nikým jiným na světě, protože žijeme jen jednou a 12 let s někým prožíváme poprvé také jen jednou.

Shodou okolností jsem nezávisle na sobě potkal tři rozvedené ženy s dětmi.

Jednu manžel před lety podvedl s její o deset let mladší kamarádkou, kterou si nakonec vzal.
Druhá už nesnesla, jak o ní její manžel nejeví zájem, jak se nestará o rodinu, o děti, o byt, který pustne, tak se s ním po dlouhé době přemýšlení rozhodla rozejít a ten teď žije s jinou ženou a jejími dětmi.
Tu třetí partner opustil, když byly jejich dítěti dva měsíce...

Využil jsem jejich situace i zkušeností s takovým životem a zeptal se jich, jak se jim žije. Co by změnily, co by v minulosti udělaly jinak a co by nejradši udělaly teď.

Všechny tři mi říkají, jak jim jejich kamarádky na kafi nadšeně vypráví o tom, že se budou taky rozvádět, jak se těší na život konečně bez toho "obtěžujícího" partnera a vůbec neposlouchají, když jim tyto tři ženy vypráví o svých zkušenostech, jak to nadšení vyprchá a zůstane samota a prázdno.

Ta první se snaží žít pro sebe. Vzdělává se, navštěvuje koncerty, cestuje, užívá si života... snaží se zaměstnat mozek a daří se jí to, ale když se zastaví a přemýšlí o životě, vyleze z ní, že by někoho chtěla, protože život je ve dvou jednodušší. Chybí vám ten někdo druhý pořád. A všechny tři se shodly na tom, že by se hned v mžiku vrátily ke svému bývalému partnerovi. Ale nepřiznají si to, natož mu o tom říct. Není to tak jednoduché, protože ti většinou mají už své vlastní životy a navíc to těmto třem ženám taky nedovoluje jejich hrdost... Ale mě to řeknou! Proč to neřeknou i jim? Učím se je pochopit, vzít si od nich co nejvíc, protože je pravděpodobné, že se jednou i moje manželka bude takhle chovat.

Přemýšlel jsem, jaké šance mám já. A dospěl jsem k názoru, že nemohu prožít už druhé štěstí. Šlo by to jen tehdy, kdybych si namluvil nějakou 23letou slečnu, pro kterou bych byl první (nebo jeden z prvních), jako moje manželka a život by začal znovu... Seznamování, láska, první bydlení, zařizování bytu, dítě, rodina... tentokrát bez všech těch chyb, které jsem dělal, takže s velkou šancí na přežití vztahu, který vždycky všichni plánujeme na celý život. Znáte všechny nemoci vašeho bývalého partnera, víte o každém jeho neduhu, umíte odhadnout jeho reakce, znáte ho nejlépe ze všech lidí na téhle planetě, k nikomu nemáte tak blízko jako k němu. Pokud vás váš partner nebije, nekrade, nebere drogy a stará se o vás (miluje vás), pak by stálo zato o tom trošku víc přemýšlet... Už zase jsem tu se svým bojem proti rozchodům.

Ale zažít nové štěstí úplně od začátku tak, jako jsem ho začal prožívat s mojí manželkou před 12 lety, je taky nesmysl. Už nikdy nebudeme těmi před deseti lety. A mám svojí Kačenku. Nemůžu (a nechci) si vybrat: buď nová partnerka nebo ona. Jsem pořád tím, kdo z práce utíká hned první minutu jen proto, aby byl co nejdéle se svojí rodinou, aby si s ní stihl co nejdéle pohrát, aby stihl nakoupit večeři, aby jí mohl vykoupat a pak ulehnout vedle své manželky, se kterou si chce povídat a taky jí poslouchat. Ale tenhle důvod proč utíkat z práce včas najednou zmizel...

Tohle nemá řešení a víme to všichni. Snažíme se někoho najít, ale jakmile někoho najdeme, promítá se nám do vztahu naše minulost, ovlivňuje nás a také jsme ovlivněni tou touhou po lásce a strachem, že už nikoho nenajdeme. Snažíme se být více tolerantnější, abychom toho druhého neztratili. Náš vztah se nestává až tak šťastným, jako spíš rozumnějším. A přesto nás tito noví partneři po čase zase opouští nebo je opouštíme my.

Všechny tři ženy by se vrátily, ale žádná to neudělá. Všechny tři ženy pochopily, co jde udělat jinak a život bez partnera nikdy nebude hodnotnější než s ním.

Věřím, že existují ženy (u mužů je to jednodušší), které i přesto, že mají děti, našly svou novou lásku.
První žena našla po rozvodu před deseti lety takové lásky tři. Všechny nakonec skončily. A říká mi: "Uvidíš, že jednou (třeba za hodně dlouho) budete zase rodina." Protože to vidí na mužích, kteří jí opustili. Všichni mají partnerku, nové rodiny... Copak to jde, když to takhle kolem sebe vidím, v tom tu mojí manželku nechat? :) Nechci nový vztah. Nedokážu ho mít. Mám v sobě blok, který mi říká, že jakékoliv city k jiné ženě jsou nevěra vůči mé manželce, protože takhle se můj mozek choval 12 let. Co na tom, že mám na nějakém papíře napsáno, že jsme rozvedeni? To přeci nesouvisí s mým srdcem. Dokud to ve mě bude, budu se snažit o to mít svou rodinu zpátky. Jakmile mě to přejde, tak mě to přejde. Neudělám s tím nic. Ale nač se hned bezhlavě pouštět do nějakého pochybného vztahu? Nechci to tak. Chci si užívat své dcerky, chci v tomhle bytě být, chodit do práce, jezdit na výlety a snít si o lásce, která třeba jednou přijde (ať už od kohokoliv). Kde je napsáno, že správné je na manželku nečekat? Kdo má to právo mi to říkat? Co se tím nečekáním zlepší? Trápím se tak jako tak, že nikoho nemám.

Druhá žena bojuje sama se sebou několik let kvůli novému partnerovi, který pije. Možná už to není ani tak její partner. Ale má ta žena vůbec na výběr? Dvě děti, po třicítce... Říkala mi, že v tomhle městě už žádný chlap pro ní není. Že už to vzdává. Přestože má velké srdce připravené milovat. Přestože má zkušenosti ze samoty, z předchozího vztahu plného chyb... K čemu nám je takové ponaučení? Už dávno neplatí, že každý by měl dostat druhou šanci...

A ta třetí má už několikátou krátkodobou známost.

Na světě jsou lidé, kteří žijí ve dvou a lidé, kteří žijí sami.

Všechny pokusy začít nový vztah po rozvodu jsou už jen logickým vyústěním svazku rozumu se zoufalstvím, nikoli pravým šílenstvím z lásky, jiskřičkou, která zažehne nový vztah, nový život, nový krásný život.

Už 7 měsíců pro mě neexistuje nic z toho, co mi zničilo manželství a milovanou rodinu. 7 měsíců jsem ani vteřinu neměl chuť vrátit cokoliv z ženského světa, který patří ženám a ne mě. Navíc místo chuti je to spíš nenávist. To Tereza mi všechno zničila. Nenávidím jí. A jsem si více než jistý, že už se nikdy neobjeví.

Říkají mi, že to nikdy nemůžu vědět. Že nesmím dělat ukvapené závěry, že se to ve mě může kdykoliv v budoucnu probudit, ale já prostě vím, že ne. Tohle byla lekce. Trest, který Terezu zničil. Udupal jí a už nikdy jí nechce vidět. Nebráním se ničemu. Nenalhávám si to. Čekám, jestli se objeví, ale čím víc času plyne, tím větší získávám jistotu, že je pryč. Už nikdy nechci prožít totéž. Chci zpátky svůj život a rodinu. Když si představím, co jsem přesně před rokem vyváděl, je mi hrozně. Nechápu se. Nikdo mi to nevěří, ale já sám sobě jo. Pokud má Tereza ještě někdy přijít, tak ať si klidně přijde, ale u mě má smůlu. Já si nenechám zase zkazit život.

Dnes mi manželka udělala radost. Nejspíš nechtěně, ale přijela na velikonoční koledu s dcerkou do města, takže jsem je obě vyšupal. Usmívala se, byla veselá, mluvila normálně. Hrozně jí to slušelo. Oběma. A pak mi zase odjely...

...měl jsem sto chutí jí stůj co stůj chytit, nepustit a říct:
Copak chceme, abychom jednou leželi na posteli v léčebně dlouhodobě nemocných a neměli komu říct:
"Natrháš mi zlatý déšť?"

Vidím všechno tak jednoduše...
...protože to jednoduché je.
TOPlist