close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2013

Pseudoradost

30. května 2013 v 18:50 | Tom
Ta vůně na chodbě našeho domu...to není vůně večeře mojí manželky, na kterou jsem se vždycky těšil (na manželku i na tu večeři). Tenhle byt je prázdný. A bude ještě prázdnější, až si odsud ostěhuje věci, které bude chtít a potřebovat...
Už mám zase tu svojí pseudoradost. Raduji se z něčeho, z čeho se radovat nemůžu. Raduji se z toho, protože tím splním sen mojí manželce o svém vlastním bydlení, ale současně to nechci. Schizofrenní pseudoradost. Něco tak moc chcete a děláte pro to maximum a přitom si přejete, aby se to nestalo.

Zase jsem věnoval 2 hodiny svého času Raiffce. Ta paní je kouzelnice! Volal jsem před chvílí tu radostnou zprávu o brzkém termínu připsání peněz na manželčin účet. Ještě to není schválené. To jsem se jen dozvěděl jednotlivé termíny. Ale její úterní dobrá nálada je pryč. Zase byla odtažitá, nepříjemná a z jejího hlasu jsem cítil tu nenávist, podezíravost, opovržení a znechucení... jako vždycky. Mluvil jsem na ní klidně, snažil jsem se v hlase usmívat, ale vždycky mě odpálkovala. Zase mi nic nevěřila a bůhví jestli si nevymyslí něco, čím by mi ten úvěr zase krásně zkomplikovala. Ale nechci spekulovat. To už je jen můj strach. Jako třeba nepodepsání kupní smlouvy, kterou sepisovala sama notářka. To je poslední papír, který doložím dodatečně, když dnes manželka ten podpis udělat nemohla (omlouvá jí, že byla v Praze) a tím je dílo dokonáno. Všichni měníme scénáře podle toho, jak manželka řekne. Já, Modrá pyramida, Raiffka. Stačí si něco usmyslet a musí se to předělat. Hodiny práce. Její nesmyslná podezíravost mě vytáčí. Pořád si myslí, že tenhle byt nikdy neprodám. Chápu, že jsem udělal blbost, když jsem chtěl být ženou, ale nechápu, proč mi nevěří. Jakou to má souvislost?????

Ta výborná poradkyně z Raiffky miluje složité případy :) Bere si můj spis domů na víkend. Pročítá smlouvy, vymýšlí, kombinuje a pak mi radí jak to udělat, aby to vyšlo.

Dnes se mi zdál strašný sen. Že mi jeden nepříjemný pán v práci (se kterým jsem já ještě konflikt neměl) řekl, že jsem udělal nějakou chybu a že mě ještě dnes vyhodí. Zítra mi totiž končí zkušební doba.
Přišel jsem do práce a na stole papír podepsaný ředitelem...
...a na něm bylo super hodnocení se závěrem, že si mě tam nechají :) Jupííí! (Tohle není pseudoradost :)

První meta překonána, ještě mě čeká druhá, protože smlouvu mám na dobu určitou do 31.7.13. Tam to bude taky napínavé, ale byt by už měl být vyřešený a manželka spokojená. Jediné, z čeho mám radost je, že Kačenka bude mít svůj pokojíček...svůj prostor a své hračky zase na svém místě v novém bytečku... a bude je mít i u mě, protože ta úžasná poradkyně mi poradila, jak si vybavit byt a neplatit nic navíc :) Ale zatím spí Kačenka v posteli vedle mě. Tam kde spala manželka. Večer si čteme pohádku, pohladím jí a už spinkáme oba :)

Zase leje. Vloni bylo do konce května 461 hodin slunečního svitu. Letos jen 80! Třeba proto je manželka pořád tak znechucená z celého světa.

Jdu povečeřet vanilkový jogurt, jahody a banán spatlané dohromady.

A mám ještě jednu radost. Z lidí, kteří mi pomáhají.
A vlastně ještě jednu a to je vážně veliká radost! Zítra si jedu pro Kačenku na víkend! :)

Angreštový džem

29. května 2013 v 21:45 | Tom
Toasty s angreštovou marmeládou... a potom s jahodovo-vanilkovou... sedím tu a cpu se - naprosto nekultivovaně a nekulturně jen tak halabala u televize u rozházených letáků na stole a zmuchlané deky... a pochutnávám si. Ta chuť mě připomíná dobu, kdy jsme si to dávali všichni a bylo tu veselo.

Pípne mi PC, že mám novou zprávu. Vytrhne mě z reality, protože už zase mi přišla zpráva od jedné slečny z Žitavy. Možná proto jsem si to tam teď tak zamiloval :) Jmenuje se Lisa a takhle hezkou a milou Němku jsem snad ještě nikdy neviděl. Navíc je vtipná a odpovídá mi barvitě, takže mám co číst (a ona ode mě taky :). Ale je zadaná :/ (Jak by taky ne, žejo).

Včera jsme byli s malou v Praze na kontrole. Jeli jsme tam jako rodina. A byl to vážně moc hezký den. Těšil jsem se na něj už dlouho (i když hrozilo, že mě manželka nebude chtít - a taky nechtěla, ale ještě jsem jí ukecal). I když je cíl dost nepříjemný a smutný (když kolem vás chodí nemocné děti), tak ta radost všechno předčila. Měla jí i Káťa a manželka byla tak v pohodě, že jsme se celou cestu smáli - třeba i pomalu sunoucí se koloně vozidel, jejíž součástí jsme byli a komentovali jsme jednotlivá auta včetně řidičů...Káťa pořád chtěla na té R7 zaparkovat a dojít těch 10km pěšky :)) - vůbec mi v tu chvíli nepřišlo, že mám nějaké starosti. Najednou tu byla přítomnost a síla a kouzlo toho okamžiku předčila všechno. Navíc to manželce tak slušelo! Ale už jsem se z toho vyspal...

Náladu kazila a srdce mi rozbušila jen myšlenka, že po příjezdu musím sepsat kupní smlouvu mezi mnou a manželkou na byt (ten stažený vzor byl děsný!) a odnést všechny papíry do Raiffky. Naštěstí mi dneska kolegyně dala okopírovat smlouvu, co pro její kamarádku dělala přímo notářka za peníze. Super! Díky! :) Ušetřila mi 4 hodiny patlání se s tím. To je taková pseudoradost. Není to skutečná radost. Je to radost z toho, že se něco povedlo, ale já přitom nechci, aby se to povedlo. Nechci sepisovat žádnou kupní smlouvu a nechci, aby manželka kupovala byt pro sebe a pro malou někde jinde... a tohle je jen další krok, který dělá a chce dělat, protože si myslí, že je správný, ale podle mě je to krok mimo. Jenže s tím nic neudělám a tak mám malé pseudoradosti z kupních smluv a až se konečně celý ten úvěr povede schválit, nebude tu radost už vůbec žádná... Ale tohle všecko jsou jen papíry. Papíry, papíry, papíry a čísla a jména na úřadech...nic víc.

V Praze svítilo sluníčko a bylo krásně. Zato u nás na severu lilo celý den. V Praze +24, tady +12. (Lepší než -12, já vim). A pak jsem si ještě zajel do Žitavy. Vystoupil jsem na jediném parkovišti v centru zdarma, které mi Lisa poradila jako výborné místo na zaparkování a vylezl do deště. Najednou to město tak zavonělo! Zase jiná realita, která mě vytrhla z té šedi, i když obloha šedivá byla, ale vůbec mi to nevadilo. Tohle je ale taky realita! Není to útěk mimo ní, když tu teď stojím na mokrých dlažebních kostkách a prožívám to. Leje jako z konve na jahody u stánků, na květiny v květinářství vysunuté ven a déšť cáká na výlohy nazdobených pekáren, ve kterých se na mě usmívá osamocená slečna prodavačka, která je v tu chvíli taky sama. Možná si to jen vsugerovávám, že se na mě všichni usmívají...

A nejel jsem tam za Lisou, jel jsem tam do DMka "dělat byznys" :) Lisa je jen můj obchodní poradce :) Ona zná přesně všechny poměry a informace, které mi z téhle oblasti chybí...

Joo...dětičky si hrajou...

Stejně je to divný.
Když chci najít jakoukoliv holku si usmyslím, tak jí najdu.
Ale když chci najít holku-partnerku, tak ne.
Dokud budou zadané, tak budu mít smůlu.
A to žádnou nehledám! :)

Shodou okolností mi dnes napsaly dvě "slečny", které čtou tento blog proto, že jsou na tom podobně jako já. Nebo spíš jako jsem byl já. Tyhle lidi prostě tyto věci spojují.

Párkrát už mi napsaly, ale dneska byl od jedné ten mail plný nadšení a radosti. To štěstí se z obrazovky úplně rozlévalo až ke mě...musel jsem se usmívat, protože jsem měl radost taky :) Někomu se podařilo dostat se k začátku přeměny...a k tomu se stal zázrak - šel tam i se svojí partnerkou, se kterou má dítě... mě jich bylo asi před dvěma měsíci strašně líto, když mi napsala poprvé...že to "jeho" partnerka ještě neví atd. Viděl jsem sebe a hned mi došlo, jak rychle o ně přijde. Ale nepřišla!!! Domluvili se s psycholožkou, jaká úskalí je čekají jako pár... a že jich nebude málo... ale tohle je láska. Něco, co jsem myslel, že se nemůže stát se stalo.
Rozhodně chápu to štěstí, které teď musí prožívat jeden z nich. A ten druhý... to zvládne! Musí to být úžasný člověk. Osoba, která zhodnotila všechna pro a proti a řekla si: "Jsem člověk a chci žít s člověkem."

Jsem zvědavý, jak to dopadne a držím palce!!!

Když skončí zprávy na TV Prima, přepínám na Novu. Jako kulisu sice, ale občas tam nakouknu. V tu dobu končí seriál Ulice. Asi milión dílů se tam řešilo, jak byl jeden nevěrník vykopnut z bytu, kde bydlel s partnerkou před svatbou a malou holčičkou... a teď těch milión dílů se tam soužil, trápil...přesně jsem věděl, jak mu je... a pořád si přál, aby už ho konečně vzala zpátky! A v nějakém nedávném díle to fakt udělala, jenže to nešlo... takže mu řekla, ať se odstěhuje... A zase jsem viděl sebe, jak tam sbírám ty hadry do pytlů a padám ven... a manželka mě chce ještě před odchodem obejmout, ale já naštvaně cukám a rozzuřený mizím ve výtahu... v Ulici na něj taky natáhla ruce... ale on dveřma nebouchl......... tak se na sebe vrhli....
Najednou mě to naštvalo. Protože jsem mu záviděl. Protože takhle to mohlo dopadnout a takhle to může dopadnout i kdekoliv jinde. Je to jen na nás. Nemusí se to stát. Ale my jsme hrdí, trucujeme a zahazujeme poslední šance úplně nesmyslnými způsoby...

Chce se mi jen tak psát. Prostě si s někým povídat. A myslet na někoho... volat mu, co mám koupit k večeři, jestli pro něj mám přijet nebo jen tak... A tak jdu radši spát.

Co dokáže Tereza...

27. května 2013 v 21:09 | Tom






Je mi z toho na nic :(




Tajemství změny tkví v soustředění
veškeré své energie
ne na boj s věcmi minulými,
ale na budování nových.
Seneca.

Záhada jménem Selenium

26. května 2013 v 19:47 | Tom |  Cesty
Tenhle článek je dost mimo téma (teda hlavně ta první polovina), ale přijde mi to zajímavé.

Začalo to v r. 2010. Vlastně už pár let předtím, kdy firma L'Oreal vymyslela nový šampón ELSEVE (tmavě modrý s oranžovými prvky) proti lupům obsahující aktivní selenium neboli Selenium S Activ neboli disulfid selenia. Tato látka je proti lupům tak účinná, že pokud vám do téhle doby nezabíralo nic, tohle zaručeně pomůže a to hned po prvním umytí. To není reklama, to je osobní zkušenost.
Jenže firma L'Oreal má ještě dva šampóny proti lupům. Jeden je světle modrý a druhý šedý. Ale bez selenia. Zato oba obsahují pirocton-olamin, což je šetrnější látka a najdete jí téměř v každém šampónu proti lupům. Ta ale není tak účinná.


Najednou začal kolem roku 2010 ELSEVE Actie Selenium S Aktiv z obchodů mizet. Nejprve jsem si myslel, že je to dočasné, ale pak jsem se zeptal v Rossmanu, zda bude k sehnání a prodavačka mi řekla, že už ne. Napsal jsem tedy firmě L'Oreal, jak je to tedy je s tímhle šampónem. Odpověď žádná. Podařilo se mi v drogerii u Vietnamců sehnat poslední dvě velká 400ml balení, která mi vydržela rok a půl a tak jsem nic neřešil.

Občas jsem hledal na internetu, zda se nedá koupit a pomalu se začal ve všech e-shopech objevovat nápis: "vyprodáno", "není skladem" nebo "prodej ukončen". Když si zadáte do googlu Elseve Selenium S Activ, vyjedou vám i diskuse, kde se probírá, kde je tento šampón k sehnání (nebo spíš k nesehnání) a že už se neprodává. Vychvaluje se tam a srovnává se šampónem Vichy Dercos, který má také obsah 250ml a disulfid selenia, ale stojí 265 Kč místo 70 Kč od L'Oreal.

Vichy tu totiž v tuto chvíli nemá vůbec žádnou konkurenci, když se Elseve stáhl. Že by nějaká tajná dohoda? :) Doufám, že mi tu teď na dveře nezaklepe nějaká mafie! :) Tak to teda ne tohleto! Jak se jako liší česká hlava od té německé?

Napsal jsem tedy do L'Oreal podruhé. Začal jsem tušit, že jednou ho budu stejně potřebovat, ale 3x dražší (avšak stejně účinný) výrobek se mi kupovat nechtělo. Zase žádná odpověď.

Tak jsem se asi před 14 dny rozhodl s tím něco udělat.
Ta záhada je totiž hlavně v tom, že v ČR nebo SR se tenhle šampón koupit nedá, ale v západní Evropě ano! Přišel jsem na to, když jsem ho hledal na internetových e-shopech v zahraničí. Někdo se tu v ČR dokonce živí tím, že prodává německé výrobky! A u tohoto šampónu píše, že v ČR a SR už se neprodává. Ale proč???

Na můj třetí dotaz mi z firmy L'Oreal přišla konečně odpověď, že stažení výrobku z trhu předchází dlouholetá studie a že mám zkusit jiný šampón proti lupům z této řady atd. Na mojí otázku, proč šampón k sehání v ČR není, ale v Německu ano mi neodpověděli. Dokonce tento šampón najdete na jejich oficiálních stránkách pro ČR:

Na to mi odpověděli, že jejich stránky bohužel nejsou aktualizovány.
Už tři roky tam nabízí šampón, který v ČR nejde koupit.

Tak velká, prestižní a jinak dobrá firma udělá takovýhle krok. Vy to chápete??? :)

Takže jsem projel internet a vyskočila na mě akce jednoho britského e-shopu V Británii se ELSEVE jmenuje ELVIVE a v Německu ELVITAL.

Nedalo mi to a napsal jsem jedné slečně ze Žitavy, jestli se dá v DMku koupit. Odpověděla mi, že jo. Tak jsem se tam v pátek vydal a samozřejmě ho tam měli. Stál mě 60 Kč (jako ostatní šampóny této řady, které u nás stojí kolem 70 Kč).

V ČR se dá koupit jen tady: http://www.katja.cz/

(V únoru 2018 přestal LOreal tento šampón vyrábět, takže jedinou alternativou s disulfidem selenia je tentýž šampón, ale od Vichy.)

(V listopadu 2019 ho ale LOreal opět vyrábět začal, pouze však pro svůj francouzský trh a zablokoval jeho distribuci mimo Francii. Na http://www.katja.cz se dá občas koupit. Jsou to nové šarže nakupované právě ve Francii.)



HEZKÝ ZÁŽITEK Z NĚMECKÉHO LIDLU
Když už jsem tam byl, chtěl jsem se podívat do Lidlu. Nevím proč jsou ty ceny nižší než v českém Lidlu, ale když jsem si mlsně naskládal do košíku samé dobroty a stoupl si do fronty ke kase, stál přede mnou starší pár, který byl hrozně veselý. Pán se pořád usmíval a mluvil se mnou (německy). Jenže já německy rozumím jen málo, tak jsem mu vůbec nerozuměl a pořád se jen usmíval. Jenže on chtěl vždycky nějakou odpověď, tak jsem řekl "oukej" :))) Když byli na řadě a pokladní chtěla namarkovat kytici karafiátů, nevěděla cenu, tak se zvedla a šla se podívat ke kytkám. Mezitím se za mnou vytvořila obrovská fronta a do toho na mě pořád mluvil ten starší pán a pořád se tak usmíval. Vlastně jsme se na sebe usmívali oba a on si chudák myslel, že mu rozumím. Mluvil něco o své manželce. Nejspíš: "Ježiši co si to ta moje ženská zase vybrala za kytku? No jo, teď to ta pokladní bude hodinu hledat..." atd. :) Vypadali ale spokojeně.

Pokladní se vrátila, domarkovala, pán zaplatil kartou a šli.

Já vyložil půlku vozíku na pás, pokladní na mě mrkla, usmála se, pozdravila "halo", namarkovala, dávám to zpátky do vozíku a mezitím jí podávám kartu Visa a ona na mě, že tuhle kartu neberou! :))) To mi šla najednou němčina! "Ich habe keine euro!" Strašně jsem se styděl. Za mnou fronta až na druhou stranu marketu, ale ta prodavačka se na mě pořád jen usmívala, byla hrozně milá. Klikla něco na pokladně a bylo to. Ne jako u nás, že musí volat druhou, když někdo něco vrací. Půlku vozíku někam naskládala a jelo se dál. Ještě jsem stačil říct "Entschuldigen" a šel jsem. Asi byla zvyklá.

Mrzelo mě, že ty dobroty nemám, tak jsem šel do města pro ten šampón, prošel jsem si Žitavu a úplně náhodou jsem se ocitl v Zelené a Růžové ulici (Grüne a Rose strasse).

Už jste někdy viděli na zdech paneláku chodit berany? Rozházená jablka? Kentaury? V průčelí jednoho vchodu na stropě připevněné zlaté lístky, které se ve větru hýbaly? A dva hlavní vchody spojené dvojitou šroubovicí! Byl jsem z toho vedle!

Tady jsou fotky:






A tady je video :)
Hudbu jsem nepřidával, protože mi tam pěje krásnou árii jeden žitavský kos :)


Koho to zaujalo (jako mě), může si přečíst více o projektu na http://www.mandauerglanz.de/

Všimli jste si, že podél silnice neparkují stovky namačkaných aut? To nebyla jen tato ulice! A kde jsou lidé? Pejskaři? Papíry na zemi? Zlaté lístky v průčelí by u nás "záhadně zmizely" během týdne.
A ještě pár otázek mám: Proč před zavíračkou byly v Toomu narvané regály čerstvým pečivem? A masem? V Čechách čerstvé pečivo hodinu před zavřením neseženete. Mohl bych pokračovat, ale nechci. Žiju v téhle zemi právě proto, abych koukal, když z ní vyjedu :))

Venku je +8, v západních Čechách napadly 3 cm sněhu. Bože to počasí je tak vtipné!!! :/ Žiju v zemi nikdy nekončící zimy! Jdu se zachumlat do peřiny ke zprávám, dánskému sýru a sladovému chlebu :) A už se těším, až se zase vydám do Žitavy. Ještě by tam na mě mohla čekat nějaká milá průvodkyně...

Bože proč pořád hledám nějakou průvodkyni? Já nechci nikoho hledat! Je to vysilující a deprimující pořád někoho chtít. Já chci být sám! Proč nemůžu být sám a nemyslet na to, že někoho chci? Asi proto, že už vím, jak je to hezké někoho mít. Někoho milovat a být milován. Protože pořád hledám svojí manželku. Protože i v Žitavě byly její kroky, když jsme tam byli asi před 8 lety spolu. Nechci na to myslet, ale když jsem tam tak stál, tak to přišlo samo.

Včera jsem si dal inzerát na seznamku tady v ČR a taky jsem napsal pár vzkazů vybraným slečnám z Žitavy. Protože mi je jedno, když ta holka bude z Děčína nebo z Žitavy. Je to stejně daleko. Nechci už se tím ale zabývat. Otravuje mě to. Chci žít normální život. Jenže normální život žít nemůžu, protože normální život je mít u sebe svojí dcerku, vyzvedávat jí ze školky, být jejím tátou jako dřív. Nejsem schopný žádného nového vztahu. Vím to, ale přesto někoho hledám. Nejsem trubka? :/
Asi proto, že je to vzrušující. To hledání a namlouvání.

A nedám si říct, i když jsem už dlouho neúspěšný.

Otázkou je proč.

Něco dělám špatně.

A dívka nebo žena, která bude volná, asi taky něco dělá špatně, když ještě nikoho nemá. Takhle jí přeci nemůžu nikdy potkat? Bydlím asi v blbé části země. K čemu mi je, že v tomhle okrese jsou nejmladší obyvatelé v ČR a největší počet žen na muže?

Záhada jménem Selenium je prkotina.

Mám tu jiné záhady, které ne a ne vyřešit.

Kdy už budu žít zase svůj normální život? Je to jako když čekáte u postele v nemocnici, až se vám dotyčný vrátí...

Kde jste potkaly toho pravého?

26. května 2013 v 13:04 | Tom
KDE JSTE POTKALY TOHO PRAVÉHO?
Jednoduchá otázka, kterou položila slečna v jedné diskusi:

"Ahoj holky, zajímalo by mě, kde jste potkaly svou (zatím) největší lásku, nebo jak jste se seznámily.
Byl to čistě jen osud, nebo v tom měl prsty někdo z vašich známých?
(A taky chci okrajově zjistit, kde bych ho mohla potkat já.)"

Taky mě to zajímalo, tak jsem se výsledky rozhodl napsat sem a udělat z toho takový velký krásný graf :)

Berte to jako takový malý návod, kde k tomu může dojít :)

Hodně holky věří osudu a odkazují se na něj! (Že bychom tomu osudu trošku pomohli? :)

Velké množství míst seznámení patří škole a akcím s ní spojeným (maturitní plesy).
V téhle době to prostě začíná. Ideální začátek vztahu na celý život. Takhle hezky od začátku je to nejlepší.

A nemyslete si. Takhle to vypadá, jak jsou všichni šťastně zamilovaní, ale neuvádím tu ty odpovědi, kde holky uvádí, že jsou pořád samy. Jedna slečna napsala, proč hledat chlapa, když si toho nejvěrnějšího porodila sama :)) Ale věrnost vlastně stejně nemusí být zárukou toho, že vztah neskončí :/

Shrnutí:
1. MÍSTO - ZÁJMOVÉ AKCE
Největší šanci na seznámení mám na nějaké akci spojené s mými (společnými) zájmy. Úplně nejvíc na diskotéce! Tam ale nechodím. Moje zájmy nejsou moc společenské, ale hodina japonštiny by být mohla :)
Hned na druhém místě z těchto akcí je maturitní ples, takže příště, až mě kolega na jeden bude zvát, tak půjdu :)

2. MÍSTO - INTERNET
Na druhém místě je internet. Tak tomu rozumím. Tohle se mi nějak nedaří a nevím proč.
Ale co je na celé věci fajn je skutečnost, že k seznámení dochází stále ještě ve většině při osobním setkání. Internet je "až" na druhém místě! Paráda tyjo! :)

3. MÍSTO - ŠKOLA, 4. MÍSTO - PRÁCE
Na třetím místě škola - to už se mě netýká, ale na čtvrtém místě je práce! Jenže tam to nehrozí.

5. MÍSTO - DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK
Líbí se mi ale páté místo - dopravní prostředek! Konkrétně vlak! :) Měl bych víc cestovat vlakem.

6. MÍSTO - MĚSTO
Šesté místo patří seznamování ve městě při nakupování. To osobně moc nechápu :) Neumím si představit, jak se tam s někým seznamuji :)

7. MÍSTO - PŘES EXPŘÍTELE
Tak tohle je hustý! :)

8. MÍSTO - PŘES KAMARÁDY
Docela málo na to, jak jsem si myslel, že tohle funguje víc.

9. MÍSTO - DOKTOR
Nutno podotknout, že slečna se zamilovala přímo do svého lékaře a on do ní :)

A ještě pro zajímavost:
Z celkového počtu 111 respondentek je v dlouholetém vážném vztahu s někým, koho zná už od narození nebo od základní školy celkem 10 dívek. Takže 9% z nás má vztah, který je prověřen časem... o tom jsem tu kdysi psal.

Tak a tady je ten graf. Kochejte se jako já! :D




Tak a ještě jedno malé video o ženské kráse, které se mi moc líbí:
(není potřeba komentovat)

Jestli chcete, napište do komentáře váš způsob a místo seznámení se svým partnerem a taky do které skupiny patříte.
Já bych patřil do 4% skupiny seznámení na ulici.


Jednotlivé odpovědi (včetně některých detailů) najdete po kliknutí na "Celý článek", protože jich je hodně...

Druhá šance pro srandu králíkům

21. května 2013 v 17:17 | Tom
Pořád nechápu, proč si nemůžeme dát druhou šanci.
Zlobíš se na celý svět a taky vůbec nechápu proč.
Máme teď takovou šanci žít celý život ponaučeni z našich chyb a mít vztah, který prošel krizí, ze které se dostal.
Já i Káťa čekáme a přejeme si, že jednou budeme zase všichni. Dva lidé na tomhle světě si nepřejí nic jiného. To je Ti málo? Udělat šťastnými nás všechny na celý život! Změnit všechny naše (i Tvoje) starosti a trápení v radost a štěstí! Máš takovou šanci! Máš strach? A z čeho? Nebylo těch chyb až dost a nebyly až příliš velké, aby už se neopakovaly? Byli bychom hloupí, kdybychom to dopustili.
Vždycky když vystoupím z auta, kterým jsem přijel z práce a vidím všude kolem ty děti, maminky a tatínky, tak cítím, jak je můj život prázdný. Dva lidé si přejí být šťastní a chtějí udělat šťastnou i Tebe. Ale Ty se tomu bráníš zuby nehty, kopeš kolem sebe, mračíš se na svět a boříš s chutí jeden most za druhým, po kterém jsi mohla v klidu přejít na bezpečnou zem. Sem k nám. A stále v tom pokračuješ hlava nehlava. Jakobych byl vrah nebo provedl něco tak strašného, co ti ublížilo navěky věků a neodpustí mi to ani deset generací... Snad jdeš za nějakou vidinou šťastného života...?
My se nezlobíme. My tu čekáme s otevřenou náručí. A tiše přihlížíme Tvému běsnění, které postrádá význam, smysl a logiku.
Vím, že tenhle blog nečteš a ani o něm nechceš vědět. Nesmí se před Tebou o něm mluvit a bráníš se jakékoliv informaci, která by Tě na něj mohla navést. Ale kdybych Ti tohle napsal na papír, je to jakobych ten papír hodil do koše já sám. Absolut ignoration.

Nedávno se mě někdo v mailu zeptal, proč jsem si nešel za svým cílem, který byl tak důležitý. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, která cesta je správná. Na těch vahách byla Tereza a moje rodina. Ale manželka do mě strkala, tak jsem si myslel, že správná cesta je jasná. Nebyla. Rodina byla mnohem důležitější. Zeptal se mě tedy, co se změnilo, že jsem teď Tom a ne Tereza? Mám snad díky tomu třeba častěji dcerku?
Zamyslel jsem se a zjistil, že se nezměnilo nic! Vůbec ničemu to nepomohlo. Jsem na tom úplně stejně, jakobych byl Terezou. Manželka vůbec neakceptuje, že důvod, který dal příčinu rozpadu našeho vztahu, pominul. A tak už vím, že Tereza nebyla tou příčinou. I tak jí ale nepotřebuji oživovat. Něco, co bylo ještě před rokem nejdůležitější na světě najednou neexistuje. Ale neexistuje ani ta druhá důležitá věc na vahách - láska mé manželky.

Takže výsledek je ten, že nemám vlastně nic. Tak proč jsem to všechno dělal? Abych takhle skončil?
Ne. Věřím, že to utrpení mě jednou osvobodí. Protože jsou jen dvě možnosti - buď to takhle zůstane až do mé smrti nebo ne. Špatná a dobrá varianta.


Tohle jsme měli překonat a né se vzdát...

Nerozumím tomu.

Nakreslená máma v autě

19. května 2013 v 18:34 | Tom
To už je zase ta neděle? :/

Mé týdny nemají sedm dní, ale dvanáct.
A vždycky na začátku tohohle nekonečného týdne v neděli večer, kdy odvezu Kačenku k mamince, kdy vejdu do úplně mrtvého bytu, ve kterém leží na zemi (souměrně) rozházené hračky, v sobotu vyčištěném akvárku se prohání hejno neonek mezi kameny tak, jak je tam Kačenka naaranžovala, aby mohly proplouvat "tunelem" mi další pátek, kdy si pro ní budu smět přijet, přijde tak strašně nekonečně vzdálený. Na ty neonky jsme koukali půl hodiny, jak jsou šťastné a jakou mají radost. A my jsme z nich potom měli tu radost taky.

Chce se mi křičet. Zbavit se toho pocitu, kterého se zbavit nedá, protože moje dítě bude vždycky moje dítě. S ním se rozvést nemůžete. Takhle by to mělo fungovat i s partnerem. Brát a milovat ho takového, jaký je, protože tak jako dítě je moje dítě, můj partner je můj partner. Ti, co to pochopili (a je jich naštěstí dost), mají vyhráno.

Co dělají lidé, když potřebují křičet a nemohou? Kreslí malby, píší básně, tvoří sochy, skládají hudbu...snaží se všechny ty pocity někam "odložit" a zbavit se jich. Ani já už to nemůžu v sobě držet a "zakřičím" si. A následky, které mohou ublížit jedině mě, jsou mi ukradené. Protože mě už nemá co ublížit.

Občas mi do hlavy vlétne představa, jak by bylo šťastné naše dítě, kdybychom mu teď řekli, že se k sobě vracíme. Že zase budeme rodina. Že jeho postýlku zase stěhujeme do jeho fialovorůžového pokojíčku. Jak by skákalo radostí, kdyby mě a mojí manželku vidělo zase v objetí - to, o co se snaží pokaždé, když jsme spolu a tahá nás za ruce k sobě. Copak to za to štěstí našeho dítěte nestojí??? Jde vůbec udělat naše dítě nějakým jiným způsobem šťastnějším?
Já vím, má to háček. Nejde to jen kvůli němu. Musí to jít proto, že to chceme všichni.
Jo, jsou to nesmyslné představy. Ale létají mi do hlavy samovolně. Jako vzpomínky nebo jiná přání - a všechna se týkají vás. Vůbec nemá smysl počítat dny, týdny, roky... je jedno, jestli je rok 2013 nebo 2023. Bude mi pořád stejně a pořád to budou 12tidenní týdny místo 7denních. Už opravdu nežiju na Zemi, ale na Marsu, kde rok trvá 1,881 pozemských let, tzn. 98 našich týdnů místo 52 pozemských, takže týden má 13 dní. Všechno trvá déle, jen život má pořád stejnou délku. Jsem vystřelený na Mars. Ale já blbec jsem se tam vystřelil sám.

Ptal jsem se mailem psycholožky, ke které jsem vloni vlétě zašel s úplně jiným cílem, co říkat dítěti po rozvodu na otázky typu: "Proč s námi nemůže být maminka?" apod. Jde o psycholožku specializující se na dětskou psychologii. Odepsala mi, že to mám vždy dítěti říct tak, jak to je.
No jo, ale zkoušel jste někdo někdy říct dítěti něco tak, jak to je?

Jen co jsme dnes vyjeli, Kačenka seděla za mnou v autosedačce a dívala se ven. Snažil jsem se pustit víc nahlas rádio a zpívat, aby měla veselou náladu (a já taky). V tom mi řekla, že až přijede příště, namalujeme si mámu. Vlasy, oči, šaty - všechno na velký papírový pytel a ten nasadíme na sedadlo vedle mě... takže tak bude maminka jezdit v autě s námi...

Tam na zahradě mezi ostružinami a třešní, kam jsi vklouzla, hned jak jsem tě dnes vyložil, za babičkou a dědou, za pejsky, za maminkou...tam je svět jako dřív. Tam je všechno stejné - jen já tam chybím, ale na to jste si už zvykli. Tady u mě je svět převrácený naruby. Není tu stejného vůbec nic. Jen vždycky ty dva dny s tebou mě dělají radost a užívám si každé vteřiny s tebou. Odháním strach, že přijde zase neděle odpoledne a udělal bych pro tebe všecko. Nejsem schopný utrhnout si ani minutu pro někoho jiného, protože nechci přijít ani o okamžik s tebou. Akorát máma nám tu chybí, já vím...
Chtěl bych žít taky normální život. Vyzvedávat tě ve školce, vařit ti večer večeři, koupat tě i ve všední den a číst ti před spaním pohádku. A ráno s tebou rychle do školky a večer zase pro tebe. Že si moc nestíháme pohrát? Ale jsme spolu, povídáme si, říkáš mi, co je nového, víme jeden o druhém a máme tu tolik potřebnou jistotu.
Zjistil jsem, že jak jsme si teď vzácní, o to víc si chybíme a chceme být spolu.
Nechci tě brát mamince. Chci, abysme už nikdy nemuseli všichni tři mít strach, že nebudeme spolu.
Je ale jen jediný člověk, který ho nemá - a tím je naše maminka.

Před rokem

15. května 2013 v 21:26 | Tom
Nesmím číst mé staré zápisky. Přemýšlel jsem, kdy jsem vlastně tenhle blog začal psát a samozřejmě mě lákalo podívat se vůbec poprvé na 15. květen přesně před rokem...
To jsem neměl dělat.

Nic se nezměnilo. Jen Tereza odešla.

Všechny ostatní pocity týkající se rodiny jsou pořád stejné. To, co jsem si tenkrát uvědomoval, že nastane (že mi tak budou chybět), tak opravdu nastalo. Nechybí mi ani o trošičku míň a to je naprd.

Jen tehdy před rokem šlo ještě v této době v rozkvetlém květnu všechno změnit... ale za nedlouho to už nepůjde...

Dříve se můj život rozděloval na "před rokem 2000, než jsem potkal manželku" a "po roce 2000, kdy už jsme byli spolu".
Teď se rozděluje na dobu před 4.6.2012 a na dobu po ní, kdy jsem odešel, protože jsem odejít musel, protože mi to bylo neustále dokola denně předhazováno a já si myslel, že utéct je jediné řešení. Nebylo.

Kouzelný dědeček na Ortelu mi (aniž bychom o tom předtím mluvili) řekl: "Máš všechny trumfy mládí! Tak si koukej najít holku." Pořád o tom přemýšlím a nemůžu s tím nic dělat. Štvou mě dotazy některých lidí kolem, jestli "chodím za holkama" apod. Nechodím, protože za prvé nevím kam, za druhé po dvanácti letech ani nevím, jak se holky balí a za třetí jsem otrávený z namlouvání, které nikam nevede, i když může být příjemné. Ale naštěstí holky (pro mě) došly. (Bohužel né doslova).

Můžu se jít se svými trumfy mládí tak akorát vycpat. Jestli má někdo o ně zájem, rád je zdarma přenechám jakémukoliv zájemci. Beztak je mi někdy jako kdyby mi bylo 100.

Četl jsem článek, kde vědci v Británii seřadili asi 300 kluků a chlapů. Třetina měla plnovous, třetina 10tidenní strniště a třetina byla hladce oholená. Tipnete si, kdo u žen dostal nejvíc bodů jako nejpřitažlivější? Muž s 10tidenním strništěm! Všímám si kolem, že to nevypadá blbě a ani dědkovsky (jako třeba plnovous). Na druhém místě byl hladce oholený muž a na třetím plnovous. Jasně, že jsem to musel hned zkusit! Jenže... co to je 10tidenní strniště? Co 11. den? To se má jako přistříhnout? Oholit se to nemůže, protože by trvalo zase 10 dní, až z toho bude 10tidenní strniště. A plnovous taky nechci :) Po třech dnech jsem to nevydržel a oholil se. Když se ke mě totiž dcerka přitiskne, píchá jí to. A to nechci. Jo a ještě tam psali, že 10tidenní strniště dostalo víc bodů než 5tidenní :)

Ale proč to vlastně řeším? :/ Nemá to smysl.
Rád chodím do Kauflandu. Jsou tam hezký prodavačky :)
A v práci na lince taky.
U obchodního domu kolik jich sedí na lavičce!
Některé se i usmějí a já jen sklopím zrak.

Myslel jsem si, že ještě tak 15 let, než bude Kačenka velká, bude stát na vlastních nohách a pak že si zkusím založit novou rodinu. Ale v 51 letech asi těžko. V 70 nikomu na maturiťák nedolezu...

Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat!

Vymyslel jsem něco šíleného :) Něco, co nosím v hlavě už pár měsíců. Něco, co promýšlím do posledního detailu a až to udělám, budu v tu chvíli fakt šťastný a odvázaný, protože budu mít pocit, že jsem vyjádřil své pocity na správném místě správným způsobem. Dokonce tak, že to uvidí několik let tisíce lidí! :) (Doufám, že milióny! :) Je jen jediný člověk, který o tom ví, se kterým se radím o technických věcech a věřím mu, že mě nepráskne, protože to dělá taky :)

Chce to trochu vzrůša do života, ne? :)

Proč jsem tak tvrdohlavej, ach jo :) Co si umanu, za tím musím jít. Tak jako srpnový výlet k Baltu. To vzrušení v autě, kdy odjíždím z města daleko na sever, cítím ještě teď. Jaká blbost mě napadne příště? A když jsou takhle tvrdohlaví lidé dva a žijí spolu, tak si jednou pořádně namelou... ale měli by se otřást, udobřit se a jít zase dál.

Nelítám za holkama, protože ony nelétají za mnou - jsem mimo jejich zorné pole. Neexistuji pro ně.

A zakazuji si číst už navěky své staré články.

Mezinárodní den rodiny

13. května 2013 v 18:02 | Tom
"Oslavte s námi Mezinárodní den rodiny"...
Já vím, že je ve středu Mezinárodní den rodiny! Nemusíte mi to připomínat. Je to v kalendáři, ale že mi to přijde i do mailu jako nevyžádaná pošta s letákem lékárny, abych koupil malé laktobacílky a dostal kachničku zdarma, to jsem nečekal.
Na to vytržení z rodiny si pořád nemůžu zvyknout. V práci musím poslouchat sáhodlouhé rozhovory kolegů o rodině, kdy se řeší starosti, které jsem řešívával i já. Najednou k tomu nesmím nic říct. Jakobych nikdy žádnou rodinu neměl. Jakobych nikdy každý den nečekal od manželky tu radostnou zprávu, jestli je těhotná, pak se neradoval a 9 měsíců (vlastně jen 6) nehladil a neposlouchal každý večer její bříško. Jakobych k ní v noci spolu s manželkou nevstával a nedělal jí každé dvě hodiny mléko. Jakobych jí nevozil v kočárku a nebyl pyšný na to, že jsem táta. A každý den se těšil z práce domů, abych byl s nimi. S těmi, které miluji.
Najednou nemám nic. Jen útržky. Ale i za ty jsem vděčný.

Taky chci rodinu, děti a manželku.

Někdo jí má a někdo ne. Nemůžeme jí mít všichni. (Proč ne????)

Často na Tebe myslím a ani si to neuvědomuji. Zadávám v práci čísla do počítače a u toho přemýšlím, proč se na mě pořád zlobíš. Vybavuji si chvíle, kdy ses nezlobila, kdy to bylo jako dřív. Ještě pořád to má hlava i srdce nedokážou pochopit. Jak to, že Ti nechybí lidský dotek? Povídání před spaním? Společné procházky? A radosti ve třech? Že Ti nikdo nevolá, jestli pro Tebe může přijet do práce, když tak prší nebo v neděli večer si postěžovat, že zítra musíme zase vstávat? Vůbec nevím, kdy budu smět zase někoho vzít za ruku. Cítím Tvou dlaň na místech, kdes mě za ní vždycky brala. Jako vzpomínka na vůni konvalinek hluboko zarytá v nás. Ten pocit spojení je jedinečný a nenahraditelný. Vždycky jsem si ho užíval. Ale Tobě nechybí. Ani ten můj ani žádný jiný. Proč?

Proto si myslím, že to nejsi ještě pořád Ty. Že je v Tobě někdo, kdo živí Tvou nenávist vůči mě a já se pak ptám, co jsem Ti vlastně udělal, že mě pořád tolik nenávidíš? Nemůžeš si říct, že mě začneš mít ráda a prostě si to poručit. Rozumím Ti. Jen to, co jsem Ti udělal, muselo být strašné, když to nejde překousnout, spláchnout, odpustit... Ať pykám a trápím se. Co čekám??? :/

Ty jsi zmáčkla tlačítko STOP a DELETE.

Neřešíš, jestli odpustit, spláchnout nebo nespláchnout.

Ty jsi utekla.

A nechtěně režíruješ život nám všem už jen Ty. Jsou to Tvá rozhodnutí a Tvé cíle.


Nic neslyším.

Je tu pořád ticho.

Nejsem mrtvý?

Light Painting in Children's room

12. května 2013 v 2:06 | Tom
Nemůžu spát a tak zaměstnávám hlavu, nadšením trávím hodiny v temném prázdném pokojíčku a nechávám se honit nočními příšerami, přerostlými šneky a pavouky a kreslím si světlem, protože se mi chce, protože mě to baví a protože chci, aby byl v tomhle pokoji zase život...

Hudebním doprovodem je moje písnička z r. 1997 "Keep fine", kterou jsem nedávno vyhrabal...

Svět si můžeme namalovat takový, jaký chceme.

Stát se lišejníkem

11. května 2013 v 21:06 | Tom
Taky způsob, jakým se zbavit starostí...
Tahle scéna z filmu "Mám rád Huckabees (2004)" mě prostě dostala! :) (Vlastně dvě scény! :)


(Všechny servery, kam jsem tuhle ukázku nahrál, mi jí hned z důvodu autorských práv mažou,
takže tu není on-line. Chcete-li jí vidět, klikněte na obrázek pravým tlačítkem
a dejte "Uložit odkaz jako" nebo "Uložit cíl jako".
Měl by se vám stáhnout 31MB .avi soubor přímo z mého serveru)

Naše holčička má štěstí

9. května 2013 v 20:47 | Tom
Jestliže je pátek ideálním dnem k páteční euforii a rok by byl rozdělen do sedmi dnů, pak by květen byl tím pátkem... Zima je fuč, léto před námi, prázdniny, dovolené, všechno kvete, zelená se, člověku se chce až zakřičet tou krásou, ale stejně ho nikdo neposlouchá... tak to píše sem...

Je 9. května - svět si připomíná konec II. světové války. V televizi jsem skoukl pár zajímavých válečných dokumentů, ze kterých mi šel mráz po zádech. Dá se to srovnat s pocity, které mám při sledování horrorů. "Zatmí" to všechny starosti. Akorátže válka je realita. O to je to horší.

Ale jeden dokument se mi vryl do srdce. Zdá se mi o něm a nemůžu kvůli němu spát. Mám slzy v očích, když si na něj vzpomenu a ta slova slyším pořád dokola. Byl to jeden z nejděsivějších dokumentů, které jsem kdy o válce viděl. Nešlo tam o letadla, bombardování, tanky a pluky vojáků... vyprávěla to 14tiletá židovská holčička Eva Erbenová, narozená v Děčíně, která ztratila před koncem války maminku. Napsala o tom knihu "Vyprávěj mámo, jak to bylo" a na základě této knihy natočila ČT polohraný dokument "O zlém snu".

Ten dokument není volně ke stažení a ani bych sem na něj odkaz nedával. To je totiž taková hrůza, že to každý neskousne (jako třeba já). A to mi válečné dokumenty nedělaly problémy...

Jenže tady je dítě. Holčička. Popisuje svět okolo, jak nic nechápe. Jak válka pořád nekončila a přitom už bylo všechno zničené, že už nešlo nic víc zničit! Detailně popisuje moment, kdy jí umře maminka v náruči, jak na ní pak ještě mluví, dává jí chléb, protože nevěří, že nežije... a jak se pak vydá sama někam pryč... a v jedné vesnici kolem ní projdou kluci, kteří si mezi sebou jen zašpitnou: "To kolem nás prošla mrtvola?" Zaťukala na okno jednoho domu a tam se jí ujali. Ta holčička vzpomíná na svojí maminku a taky si přeje, aby si pro ní přišel jednou tatínek... Ale ten si po válce pro ní nikdy nepřišel...

holčička z dokumentu - Eva Erbenová v současnosti v r.2013 v rozhovoru na ČT
(Chcete-li dnes usnout, na obrázek neklikejte.
Je tam odkaz na článek s hrůznými autentickými citacemi, u kterých si ale člověk uvědomí, jak malicherné a nepatrné jsou jeho dnešní starosti...).

Na konci rozhovoru se p. Erbenové moderátorka zeptá, co je pro ní dnes nejdůležitější. Odpoví, že rodina...

Uvědomil jsem si, jak jsou mé starosti naprostou prkotinou proti tomuhle... Pořád slyším a vidím všechno, co řekla, co udělala a jak to udělala... Jak byla pořád s maminkou a ta jí najednou opustila. Tváří v tvář! Jak potom myslela na tatínka a věřila, že si pro ni přijde. Ty detaily jsou děsivé, protože je viděly oči dítěte.
A příště, až budu se svojí dcerkou, tak jí řeknu, jaké máme štěstí, že se můžeme vidět jednou za 14 dní. A budeme si toho užívat a těšit se, že máme na sebe toho času TOLIK!

Naše holčička má maminku i tatínka. I když ne jako dřív každý den dohromady, pořád je to lepší, než kdyby je neměla vůbec.

I mít své dítě jednou za 14 dní může být štěstím. Menším, než ho mít denně, ale pořád velkým...

V příštím životě

8. května 2013 v 19:45 | Tom
V příštím životě se chci narodit kdekoliv, třeba v chudém Ekvádoru, ale chci mít rodinu, manželku a spoustu dětí.

Je totiž jedno, ve kterém světě žijete, jestli máte peníze nebo jestli živoříte. Jediné, co potřebujete, je RODINA. Bez ní jste nula. A hledáte jakési náhražky typu sport, obžerství, alkohol, ženy... někdy se tomu říká "mít zájmy". Jo, to je fajn, mít své vlastní zájmy. Ale k tomu zase potřebujete rodinu. Bez ní jsou to jen náhražky...

Rodina Aymeových z Ekvádoru

Na serveru novinky.cz totiž dnes vyšel článek amerického fotografa Petera Menzela, který zdokumentoval 30 rodin z 24 států světa. Spočítal, kolik každá rodina utratí týdně za jídlo a pak je s tím jídlem vyfotil.
Všimněte si, že čím chudší země, tím čerstvější potraviny... ale... veselí a usměvaví jsou všude stejně. Na obrázcích totiž vidíte rodiny...

Jaké mám vyhlídky já a jaké moje manželka na šťastný život?

Jaké asi?

Starosti... stáří... nemoci... a na to všechno sami. I na radosti sami. Není je s kým sdílet.

Protože trucuješ, protože nejsi (bohužel) splachovací (jak často a ráda říkáš), protože se nedíváš dopředu.

To nečtu z hvězd ani ze skleněné koule. To vidím a poslouchám tam, kde už pár let od rozvodu uplynulo. Neříkají mi to všichni, ani mi to neříká každý. Není to průměrný rozvod. Je to realita. A tohle je tvoje obrana.

Napadlo mě vytvořit dotazník, který by v krátkosti analyzoval, jaké to je žít po rozvodu... Hrozně by mě zajímaly Vaše odpovědi, Vaše zkušenosti, Vaše představy, sny, výčitky...
Pokud máte rozvod za sebou, můžete mi ho vyplnit zde:


Veškeré odpovědi jsou anonymní, ale kompletní výsledky tu jednou shrnu do jednoho článku.



Půlka života

8. května 2013 v 8:49 | Tom
"Tak jsem dal včera manželce kytku za to, že je se mnou půlku svého života," říkal v pondělí kolega mé kolegyni. "Tak strašně jí to potěšilo!"
A hned jí spočítal, kdy bude polovinu svého života se svým partnerem i ona.
O tohle přesně jde. Můžete mít partnerů kolik chcete (pokud na to máte žaludek), ale kolika partnerům můžete dát kytku za to, že je s vámi půlku svého života?

"Minulou středu bylo volno, tak jsme se šli projít pod rozkvetlé stromy k jezeru..."
Včera jdu do práce a ráno mi ta samá kolegyně ještě u auta říká: "Dneska jsem měla výbornou snídani. Čerstvé křupavé houstičky, co jsem dostala skoro až do postele..."
Taky jsem vždycky v sobotu ráno vyběhával do pekárny a nosil je domů, aby si holky pochutnaly. Teď už nevybíhám. Odbydu se něčím, co tu je a stačí mi to. Chybí mi ta radost z maličkostí, kterou jsou viděl kolem sebe.

Oni si tak povídají, protože je to hezké. Chtějí se s ostatními podělit o tyhle malé velké radosti. Rozumím jim. Jenom mě to teď fakt nebaví poslouchat...

Káťa mi v autě pronesla, že by chtěla, abysme byli spolu všichni tři. Abysme se nemuseli střídat v tom, kdo jí zrovna má. Kdykoliv jí předávám mamince, tak se k ní přitiskne a táhne jí k mojí ruce, kterou taky drží. Chce nás spojit. Ale tohle vždycky způsobí maminčin zamračený výraz. Vůbec si tenhle výraz z minulosti nevybavuju. Neexistoval. Vznikl až teď v posledních dvou letech. Mnohem hezčí byl její úsměv, za který jako malá dostala i diplom... Tenhle úsměv už ale neznám.

Večer mi přišla sms, co že jsem to zase udělal, že Káťa brečí a nemůže usnout, protože jsem jí řekl, že mi bylo bez ní smutno. A byl oheň na střeše. Ale Ty máš vůči mě permanentní vztek. Vybíjej si ho na mě. Už mi to tolik nevadí, zvykl jsem si na něj... Důležité je, abys u ní byla, když je jí smutno.
Neřekl jsem jí, že mi bylo smutno. Řekl jsem jí, že jsem se těšil, že si pro ní dneska přijedu a budeme spolu, když jsme v neděli odpoledne spolu být nemohli. Byla lítostivá už když jsem pro ní přijel do školky. Občas jsou děti smutné, i když mají oba rodiče u sebe. A před spaním je to ještě horší. Snažil jsem se tu náladu rozpustit a šli jsme na hřiště a pak na trampolínu... v autě jsme ještě dělali blbinky a šklebili se na sebe. To vím, že vždycky pomůže, protože se rozchechtá :) (A já taky). Má právo na to být občas smutná. A o Tobě mluvíme vždycky jen hezky. Nikdy jí proti Tobě úmyslně nevyužiju.

Já vím, že to nemá lehké. Nemáme to lehké ani my. Snažíme se co to jde. Učím se, jak s ní mluvit, abych jí neranil ještě víc, ptám se dětské psycholožky (mailem, už k ní nechodím), jak reagovat, jak odpovídat, atd. Otázky typu "Proč nemůžeme být všichni tři jako dřív?" nebo "Máš rád maminku? Tak proč nejste spolu?" není jednoduché řešit. Odpovídat? Neodpovídat? Nereagovat? Vysvětlovat? Nejsem dokonalý a jakmile udělám nějaký nedostatek, hned to od tebe schytám, ale já taky chci, aby byla šťastná jako dřív a nemusela řešit tenhle hnus, který minimálně mě a jí zkazil už navěky život :/ A přitom si myslím, že existuje záchrana, ale tyhle dveře jsou pořád zavřené. Nic ti ale nevyčítám. Máš to taky těžké. A nemůžu se pořád dokola omlouvat a litovat svých chyb. Snažím se!

Nedělní bublinky

5. května 2013 v 13:42 | Tom
Došlo mi, že stesku po vlastním dítěti se nezbaví rodič nikdy. Že to přejde až za pár let, kdy bude velká, ale to zase přijdou na řadu výčitky, že jsem ten čas nestrávil s ní, když byla malá.

A jestli si myslím, že i psaní tohohle blogu jednou skončí, až bude zase vše vpořádku a nebude důvod ho psát, tak stále více přicházím o iluze, že tomu tak jednou bude...

Ještě před chvílí tu lítala s bublinkama, smála se a měla z nich radost. Vesele na mě křičela, ať se podívám na právě vykouzlenou bublinu, zatímco já musel vzít telefon, který zazvonil a v něm jsi na mě začala mluvit Ty... Vždycky se bojím Tvých nedělních telefonátů... protože jsi jiná, protože máš zlost, protože všechna radost je rázem pryč...
...po pár minutách ještě během hovoru bublifuk položila, vlezla mi na klín, schoulila se ke mě a já se snažil zadržet slzy v očích, protože jsem byl najednou ten nejhorší, nejnenáviděnější, největší sobec na světě, který nesmí s Kačenkou na kontrolu do Prahy, protože bych Ti zkazil den, přitom minule jsem jí tam dvě hodiny na chodbě bavil, aby neměla dlouho chvíli, vzal vás do Mekáče, neřekl jediné slovo proti Tobě, nenaznačil jediným gestem, co cítím, protože jsme tam přeci kvůli ní... najednou jsem byl ten, který s ní jezdí po výletech, jen abych se ukázal jako fajn táta, který nesmí koupit tenhle byt, protože máš zrovna zlost, který jí zneužívá ke svému prospěchu, aby jí měl co nejvíc a který si jen pořád stěžuje, že jí nemá, přitom jí přeci máme každý 4 volné dny v měsíci - takže úplně stejně.
Jo, akorát s tím rozdílem, že já jí mezi tím 12 dní nevidím. Taky bych jí vozil do školky a ze školky, staral se o jídlo, koupání, uspávání a neměl jí jen o víkendech. Těch 12 dní je pro mě tak dlouhých a nekonečných, že je potom každá minuta s ní pro mě tak vzácná, důležitá a drahocenná, že bych pro ní udělal cokoliv. A taky nesmírně krátká. Jsem šťastný, když vidím, jak se raduje nahoře na kopci, ze kterého nechce dolů nebo z kapky rosy v lístku v lese. Ty výlety jsou společné zážitky, na těch výletech si povídáme, na ty výlety pak vzpomínáme a jediný, kdo nám na nich chybí jsi Ty, myslíme na Tebe, mluvíme o Tobě hezky a posíláme Ti MMS z vrcholu, kde je vyfocená jen Kačenka, protože Ti chtěla poslat pozdrav...

"A tati, vyfotíme si tu kapičku?"

Chybíš jí Ty a chybím jí já. Protože my jsme její rodiče. A tohle řeším dnes a denně, jenže to vyřešit nejde. Jak jednoduché to mají děti i rodiče, kteří si ubližovali. Stačí říct: "tvůj táta mě bil" nebo "je alkoholik a nezajímáš ho" a i když je to náš táta a trochu nám chybí, není to ten náš milující táta, který by pro nás udělal cokoliv a který se tak těžko opouští, stejně jako se naprosto totožně opouští těžko i milující máma.
Tolik zlosti je kvůli mě v Tobě, že všechno co dělám, je špatně. Nevěříš mi a automaticky předpokládáš, že Tě chci kvůli bytu okrást, že Tě chci připravit o Kačenku, že chci jen všechno pro sebe a že jsem se jako sobec narodil. Neposloucháš mě ani nikoho jiného. Jen "své rádce", tzv. "všechny lidi", které neznám a ve své hlavě si vytváříš závěry, ve kterých se utvrzuješ, útočíš jimi na mě a neposloucháš, když říkám, že to tak není. Chceš slyšet jen své vlastní myšlenky a protože jsem Ti zničil život, jsem ideální cíl k tomu, abys mi to minimálně každou neděli připomínala...
Dva dny nejsi s Kačenkou a už Ti chybí, viď? A myslíš, že jsem rád? Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nikomu nechyběl. Ale to je ve Tvé hlavě absolutní utopie. Přitom nevím proč. Odkud se pořád bere ta nenávist, když už skoro rok nevyvíjím žádné akce, které by Tě měly poškodit?

Kačenka teď měla být ještě se mnou, ale domluvili jsme se, že s Tebou pojede na výlet na místo, kde se jí určitě bude líbit. Domluvili jsme se!
Měli jsme v plánu dodělat polevu na koláč, kterou jsem ale v mikrovlnce v tom spěchu spálil, jít na klouzačku, na kterou se těšila od pátku, k mojí mamce na nedělní oběd na řízečky a pak poprvé vlakem za Tebou... Těšila se, jenže Ty jsi zavolala, že už podruhé Ti kamarádka s dětma řekla, že jede na výlet a zrovna jako na potvoru mám Kačenku zase já u sebe.
Když jsi mi nabídla, že si můžu ve čtvrtek pro Kačenku dojet do školky a užít si s ní aspoň odpoledne, rychle jsem všechny věci sbalil, vysvětlil jí, že výlet s maminkou bude fajn (protože vím, že se jí bude líbit) a že všechno, co jsme nestihli, uděláme ve čtvrtek a snažil se stihnout aspoň tu klouzačku. Což se zdálo jako schůdné pro všechny. Navíc jsem udělal ústupek, který mi třeba jednou přičteš k dobru... Když jsme vycházeli z výtahu směrem na hřiště, zrovna jsi ale zavolala, že už jsi tu...

Jeden Tvůj telefonát a všechno je jinak. Museli jsme všichni tři tohle krásné nedělní odpoledne prolít slzy?

To nejsou slzy, to jsou bublinky...

Doteď se tu vznáší, padají mi na klávesnici a já jí ještě okřikuju, ať mi je na ní nepouští...
Kéž by tu teď tak byla a ty bublinky foukala kamkoli...
TOPlist