close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2013

Zničení 2. můry

26. června 2013 v 20:13 | Tom
Tento článek navazuje na článek "Zničení 1. můry" z 22.2.2013.

Tenkrát jsem napsal:
"Je to jako taková hra. Schválně, jestli se mi jednou podaří zabít všechny tři. Jeden boj skončil a s velkým štěstím, které bojovník potřebuje, je jedna z mých tří černých můr, které mi nedají spát, zničena."

Tenkrát v únoru jsem mou první noční můrou myslel práci, která byla nesmírně stresující, za málo peněz a nemohl jsem kvůli ní spát ani žít a do toho mě děsily ještě dvě zbývající noční můry...

Paradoxně zničení té první můry bylo kontraproduktivní, protože tím, že byla zahubena, se druhá stala můrou ještě větší... Takže jsem potřeboval štěstí...

To štěstí jsem měl a přeji si, abych ho měl dál. Protože práce, kterou se mi podařilo získat, se mi líbí a nepřiměřeně mě nestresuje. A otevřela mi dveře ke zničení téhle druhé můry...

Druhou noční můrou byl tenhle byt, který chtěla manželka prodat, neustále na mě naléhala a mojí změnou práce od 1.3.13 (čili obrovským krokem do nejistoty) jsem o tohle krásné a milované místo mohl přijít. Neustále mi bylo připomínáno, jak žijí v jednom malém pokoji v domě mé tchýně a doslova bydlí mezi krabicemi ve stísněných podmínkách. Nikoho jsem z našeho bytu nevyháněl. Byl jsem to já, kdo byl vyhnán a za týden po mém odchodu k mamce jste tenhle byt opustily, aniž bych o tom věděl. Odvedla jsi mi Kačenku 16 km odsud a já už jí nemohl vídat denně. Z bytu, který jsem byl připravený nechat pro vás, aniž bych po tobě chtěl vyplatit půlku. Měl jsem tenkrát domluvený podnájem a byl šťastný, že budete blízko. Půl roku jsme platili prázdný byt a neskutečně strašně moc ses na mě naštvala, když jsem se v listopadu rozhodl do prázdného bytu vrátit a zase tu žít...

Už o tenhle byt nepřijdu. Je to pár hodin, co mi byl úvěr schválen. 4měsíční boj s bankami skončil. Protože existují banky, se kterými bojovat nemusíte, neboť nejsou vašimi protivníky, ale spojenci. (např. Raiffeisen stavební spořitelna :). Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi byli ochotni pomoct. Protože když jsem Raiffku oslovil poprvé, její manažer mě odpálkoval větou: "Ke schválení úvěru je nutný minimální čistý příjem 25 tisíc!" Což jsem samozřejmě neměl. A víc se se mnou nebavil. Tatáž firma, ale jiní lidé jo a je to :) Prostě štěstí :) Nenechte se odbýt. Vždycky to nějak jde...
A je taky konečně čas zbavit se mé banky, která mě zradila a ještě mě krutě obírá o peníze nehoráznými poplatky za všechno... (ČS)

V pátek si jedu pro Kačenku a budu jí konečně moci s jistotou a radostí říct, že nám tenhle byt zůstane... že až bude větší, vybavíme spolu její pokojíček, koupím jí postýlku a všecko, co tam bude chtít. Bude to náš byteček a už nikdo nikdy nám ho nevezme. Bude skákat radostí a já s ní.

Strašně jsem si oddechl. Další můra je pryč, i když bych byl mnohem radši, kdybych ty velké peníze nevyhazoval oknem, ale dával je rodině, protože byt měl být koncem roku splacený a pak jsme si měli krásně žít bez dluhů. Co všechno jsme za ty desetitisíce mohli mít? Dal bych vám všechno.

Stává se ze mě homo hypotecus na celý život... Tedy něco, co jsem vždycky odsuzoval a nechtěl se do toho nikdy pouštět, ale ze zoufalství nebyla jiná možnost.

A zase ta pseudoradost. Tím, že získávám polovinu bytu mé manželky, vyřeším její (i Kačenky) otázku bydlení a manželka bude konečně spokojená, ale tím se mé šance na návrat manželky ještě víc vzdalují...

Zbývá mi tedy už jen poslední noční můra - největší ze všech tří a tím je nepřítomnost mé dcerky a manželky.
Ale pořád lepší jedna můra, než dvě... (nebo padesát!)
I když je jedno, jestli vás budí deset můr nebo jedna. Klidný spánek se nekoná... Musíte tu havěť zabít všechnu! A rozhodně to za další 4 měsíce nebude...


Jen tak jsem si zadal do googlu "homo hypotecus" a vyskočil mi blog Esterky - maminky malých dětí a manželky jednoho manžela.

V článku "Tak v novém..." píše moc hezky o svém manželovi:

"Oba jsme s mužem přišli o práci, kterou jsme dělali společně víc než deset let. Bylo to o to horší, že jsme zároveň přišli o kamaráda, který byl shodou okolností náš šéf... Bohužel se během posledního roku stal obětí jevu, který někdo v Reflexu popsal jako Homo hypotecus...
Ale... nějak bude a já pořád věřím tomu, že líp. Že jsou to prostě další otevřené dveře, další výzva. Muž už se z pocitů zrady a deprese pomalu zberchává [= "vzpamatovává" v českobudějovičtině]. Ale zasadilo mu to ránu řádnou. Já jsem doma s miminem, takže mám ještě oddychový čas, co se hledání nového uplatnění týče, ale on musí v pětačtyřiceti začínat zase od nuly.
Ale mám radost. Mám radost, že je můj muž pořád ještě chlap s "koulema". Že dá přednost nejistotě a novým začátkům před vlezdoprdelstvím. Že je čestný a nenechá se manipulovat. A že se nenechal zatáhnout do toho, aby lidem, kteří pro nás dlouhou dobu pracovali, nakonec lhal v zájmu ušetření několika tisíc..."

Chtěl bych, aby o mě taky jednou (jakákoliv) manželka takhle mluvila. A měli jsme kopu dětí a všechno bysme zvládli, protože bychom na to byli dva (+ děti).


Jdu se vysprchovat s gelem s bobkovým listem, udělat rooibos s vanilkou, toustíky s hruškovou marmeládou a mrknout na Farmáře, co hledá ženu...

Chlupaté punčocháče

25. června 2013 v 19:36 | Tom
A teď zase tak trošku něco k tématu. Jubilejní letošní 100. článek tohoto blogu :) Tohle se totiž nedá přehlédnout :)
A aspoň tu zapadnou ty předchozí články do pozadí.

Chlupaté punčocháče mají ženy ochránit před útokem úchylů... (To je asi jediný důvod, který mohl výrobce vůbec vymyslet, aby si to někdo koupil! :) Tedy, napadá mě ale, že jako každá MtF (a určitě i mnoho žen) zbožňuje tuhle vyloženě ženskou záležitost (myslím tu hebkou úžasnou variantu bez chlupů), teď tato varianta zase může pomoci i naopak všem FtM!

Zatímco ženy a MtF řeknou: "Fuuuuuj!", někteří řeknou: "Hurááá!"


Líbil se mi článek na idnes.cz "Bizarní móda: kabát z chlupů", kde se píše o tom, že britská potravinářská společnost Arla se rozhodla propagovat nový mléčný nápoj pro muže (co to je??? :). Nechala vyrobit kabát z mužských chlupů z hrudi. Kromě reklamy na nový produkt prý bojuje také proti vyholování hrudníků u britských mužů.
Cena kabátu je 75 tisíc korun, výroba trvala 200 hodin a pracovala na něm čtveřice návrhářů.

Více než milion pramenů chlupů pochází z mužských hrudníků. Právě ty byly také důvodem pro tuto reklamu. Jde o protest proti šířícímu se zjemňování britských mužů, kteří si stále častěji vyholují hrudníky.
"Objednali jsme si kabát Man-Fur jako poslední varování pro muže v naší zemi (Británie). Je to způsob, jak jim dodat odvahu, aby se vrátili k hodnotám sebejistého mužného muže minulých let, který by se nonšalantně vysmál do obličeje nepříznivé době a byl hrdý na svou mužnost," řekl mluvčí výrobce nápojů Wing-Co. pro magazín The Inquisitr.

Podle mě zajímavá akce, ale myslím si, že tenhle jev zjemňování mužů zadržet nejde. Osobně mi zjemňování mužů nevadí. Je ale vidět, že se téma ženskosti a mužnosti bude řešit pořád.
























Líbí se chlupatý kabátek? :)



Nedalo mi to a vypátral jsem, o který mléčný nápoj pro muže jde:

Má vysoký obsah proteinů (o 40 % více než jiné čokoládová mléka), balení je 500ml, stojí 1 GBP (asi 32 Kč) a má prodejní slogan: "Mužné čokoládové mléko pro muže s přídavkem muže."
Vrrr! :)

Jak by asi chutnalo "Ženské čokoládové mléko pro ženy s přídavkem ženy"? :)
Mňaaau! :)
Možná bychom se divili, kolik mužů by si ho kupovalo...

Čekání na Godota

25. června 2013 v 19:14 | Tom
Nevím, co mě to potkalo za období, že mám najednou chuť na všechno kašlat.
Přitom to vypadalo, že manželku pustím k vodě, že budu šťastný za každý druhý víkend s dcerkou, a že začínám být nad věcí, v pohodě a dokonce jsem začal i v klidu usínat. Najednou je všechno jinak a vrací mě to zpátky, aniž bych chtěl a i přesto, že se tomu bráním. Čekám, že mě to během dne přejde, jako to šlo předtím a takhle hrozné byly jen nedělní večery. Ale nepřechází to. A já nevím proč.

Začínám se zase v noci děsit, hledat po tmě manželku, jsem celý den otrávený, když se dozvím, že nemůžu vyzvednout Kačenku proto, že jí má dnes babička a tak má představa, že jí budu mít kdy chci, je utopie.

Během sprchování mi do hlavy vlétla jedna z nejhnusnějších myšlenek, se kterou si nedokážu poradit. Že jednou bude mít Kačenka doma každý den druhého tátu, který se jí bude věnovat, který jí bude číst před spaním, hrát si s ní a všechno krásné, co jsem měl ve svém životě prožívat já, bude prožívat někdo, kdo k ní přijde jako slepý k houslím.

Všechno je tak beznadějné!

Všechno!

Nenapadá mě žádná představa budoucnosti, která by byla reálná a těšila mě.
Jsou to jen samé nereálné představy, které bych měl pustit z hlavy, ale neumím té své palici poručit.

A tak tu plácám a čekám na Godota.

Žena vrací úder

25. června 2013 v 17:46 | Tom
Žena vrací úder. Tou ženou myslím mojí ženu. Mojí bývalou ženu, jak teď mám správně říkat a taky jak teď mám správně nenosit prstýnek, jak teď mám správně nechat udělat novou občanku, kde musí být napsáno "rozvedený", ale já to všechno nedělám, protože k tomu nemám důvod. Moje žena je moje žena. Jen ten prstýnek se snažím už přes týden nenosit. Snažím. Každý den si ho chci zase navléknout, protože není správné ho nemít, ale očekává se to ode mě. To mám jako dělat to, co se očekává?

Dnes mi došlo, proč se ke mě moje žena nechce vrátit. Vrací mi to, co mi neustále dokola vyčítá: Že jsem byl sobec, že jsem myslel jen na sebe, že jsem šel jen za svým cílem a opustil kvůli tomu rodinu.

Teď je to ona, kdo tohle dělá. Ignoruje přání mé i naší dcery, abychom zase všichni tři byli spolu a jde jen za svým cílem, za svým bytem, za svým životem. Sobecky a bezhlavě.

Je to totéž, co jsem udělal já.

Patří mi to.

Lidé se nechovají hezky. Lidé jsou na sebe hnusní! Protože kdyby se hezky chovali, dávali by druhé šance, snažili by se myslet na druhé a když by si spočítali, jaká budoucnost je čeká, tak by jim došlo, že je to to nejlepší řešení, neboť k tomu jsou ty nejlepší předpoklady.

Nejdřív sobec já, teď sobec ty. Ať hezky vidím, jaké to je, viď? A budeme sobci navěky. Amen.

Tudy ale přeci cesta nevede...

Zbavte mě prosím té posedlosti

24. června 2013 v 21:30 | Tom
Stávají se mi divné věci.
Kdykoliv vidím krásnou dívku, chci jí. Chci mít její krásu každý den vedle sebe, chci se dívat, jak si každé ráno maluje řasy, hladí rty leskem, češe si vlasy, obléká se do přiléhavých šatů, cítit jak voní, dotýkat se jejích hladkých nohou...

Můj nejoblíbenější snímek
ze starého videa složeného z cizích fotek "Message from my soul"

...toužím být obklopen ženskou krásou a vším, co s tímto světem souvisí...
A tohle všechno nemám. Tohle všechno mi chybí... tolik mi to chybí, že jedinou cestou je vytvořit si ten svět z vlastního světa. Mít vše na dosah a vidět všechno to hezké v zrcadle, užívat si tu ženskost a nemyslet na budoucnost ani minulost.

Ale pak stačí, aby přišla jedna krásná žena a ukázala mi, jak úžasné je být mužem. A nemám pochybností o tom, že mužem chci být po zbytek svého života. Nechci to měnit a užívám si veškeré své mužnosti.

Znovu jsem zpřístupnil Terezy MtF transition video na youtube. Za měsíc ho vidělo 22 tisíc lidí. Každý den se jich na Terezu podívá 650... Nechci se skrývat. Nechci se stydět. Nechci se bát.

Čím víc prožívám neúspěch jako muž, tím víc to tu toužím jako muž zabalit a začít život nový.
Ale kdykoliv se objeví žena, toužím jí mít jako muž, neboť jako žena jí mít nemohu.

Z tohohle není úniku. Tohle nemá řešení. Nemůžu být obojím. Je to zoufalost, je to strach, je to beznaděj.

Kdykoliv si pustím jedno ze starých videí, cítím tu naději, to štěstí, radost z té ženskosti.

Už dávno vím, že Tereze ani Tomovi neuteču. Jsou tu oba, ale ani jeden nemůže jít dál. Tenhle život se ZASEKL. Pomoci ho zase rozhýbat může jen princezna, která se z čista jasna objeví a bude tak krásná, že mě obklopí svojí ženskostí, zatímco bude šťastná z mé mužnosti, protože i ta mě dělá šťastným.

Tenkrát v noci jsem Ti říkal, že Tereza je můj útěk pryč z tohohle světa. Naděje a radost.
A Tys mi na to řekla, že jsem hezká jako Tereza, ale že miluješ moje neoholené vousy, moje chlupaté ruce a hluboký hlas. Paže, kterými Tě nesu v náruči a chceš mě dál jako muže milovat. Bylo mi dobře. Terezu jsem najednou nepotřeboval. Všecko, co jsem potřeboval jsem měl. Nádhernou okouzlující fascinující nepřekonatelnou ženskost ve Tvé podobě v mé náruči a nadosah...nemohl jsem se Tě a té Tvé ženskosti nabažit! A byl to Tom, co byl šťastný za to, že je to právě takhle. Pamatuji si ten okamžik tak silně, že bych nikdy nechtěl, aby to bylo jinak.

Tereza, Tom, Tereza, Tom, Tereza, Tom...
Kdykoliv se podívám na nová MtF videa, jak krásné ženy jsou z těch průměrných mužných mužů... kdykoliv se podívám na své MtF video, ve kterém vidím Terezu, její oči, úsměv...její vlasy...namalované oči...
...chci mít Terezu. Chci jí mít u sebe, nosit v náruči, dívat se, jak se maluje, jak voní, dotýkat se jejích rukou, prsou a nohou...
Ale chci u toho zůstat Tomem, abych jí mohl milovat.

Zešílím z toho.

Zasekl jsem se a nevím kudy ven. Obojí být nemůžu. O ten krásný pocit být mužem také nechci přijít. Ale pak je to Tereza, kdo mi chybí... A když se Tereza objeví, chybí jí Tom...

Co jsem?

Jsem posedlý ženskou krásou a ženskostí.

Má manželka byla krásná. Na několik let mi to stačilo a kdyby nepřišel moment, kdy se všechno začalo hroutit, byl bych s ní pořád šťastný. Naplňovala mé představy o ženské kráse, miloval jsem její vlasy, její oči a nejkrásnější úsměv na světě... miloval jsem její tělo, její hlas, její vůni, její rukopis... Ona byla žena jakou jsem potřeboval.

I teď jsem znovu potkal ženu, jakou potřebuji. Tak ženskou, jak jen žena může být. A to jen díky tomu, že jsem muž. I když ona miluje muže stejně jako ženy. Ale nikdy jí mít nebudu.

Nikdy nebudu mít svojí manželku. Nikdy nebudu mít svojí bývalou krásnou kolegyňku.

A znovu a znovu všem ostatním novým ženám vysvětlovat, kdo jsem, co dělám... každá musí utéct. A ta co neuteče bude žít ve strachu, že jí jednou kvůli Tereze opustím tak, jako se to stalo mojí manželce. A tajit už taky nikdy nic nechci ponaučen z minulosti. A navždy už budu žít ve strachu, že zůstanu sám anebo když někoho najdu ve strachu, že mě opustí.

Nemám žádné vyhlídky.
Žádný pozitivní bod (před rokem tím bodem byla aspoň Tereza).

Jen jednu krásnou noc, která mi ukázala, kdo jsem.

Musím si vybrat. A tak si vybírám Toma, protože je to ta jednodušší cesta. Ne proto, že Tereza neexistuje. Nepopírám už její existenci. Je ve mě a nebojím se jí. Ona bude mým nesplněným snem, který vtisknu do krásy ženy po mém boku. Ta žena mi bude dávat všechno, co potřebuji, dokud bude chtít...

Tyhle moje dnešní večerní myšlenky jsou vyústěním jedné krásné noci, včerejší noci plné snů o mé manželce a dnu, kdy jsem nedokázal ani na vteřinu vypustit z hlavy ženu z té jedné krásné noci... Ranní e-mail manželce, kterým jsem zase pokazil několikatýdenní snahu o odvázání se od ní a písničky, které měla Tereza ráda mě přivádí na myšlenku, že pokud jsem odsouzený už navěky žít sám, pak je mi má veškerá mužnost, ze které mám takovou radost, k ničemu. Neboť ke štěstí z mužnosti potřebuji někoho druhého... Ke štěstí z ženskosti ne.

Protože já už kašlu na všechny ty seznamky, hledání, koukání ve vlaku, ve městě na ulici, ve frontě, v práci, na koncertě, z okna na procházející dívky, kterým vlají vlasy ve větru a já přemýšlím o šampóně, který mají doma v koupelně...jeho vůni a o tom, jak asi mhouří oči, když jí někdo pošimrá zezadu na krku... Mám už dost psaní vzkazů pokladním z Kauflandu... už minule jsem si přál, abych šel k nějaké starší...ale zase na mě vyšla nádherná blondýnka, která se na mě navíc tak půvabně usmála, že jsem si zase musel zapsat její jméno a na facebooku si jí najít... A měla tak krásné holčičí tenisky!!! Nikdy z toho nic není...protože je mi 37, protože mám holčičku, protože jsem divný... a to jim ještě neříkám, kdo vlastně jsem... Ani jim to říkat nechci. Zaručeně je to odradí. V Žitavském DMku mě u pokladny taky očarovala blondýnka. Koukám schválně do země, tvářím se kysele... ale stačí jeden jediný přímý pohled a je všechno jinak... usměju se a ty jejich oči... cítím, jak mi buší srdce a přeju si, aby se při odkládání zboží dotkla mých prstů... Opětuje mé úsměvy, chce si povídat, ale za mnou fronta a přede mnou jazyková bariéra, kterou základními frázemi nepřekonám a angličtinu tu vytáhnout nechci, i když slečna umí základní fráze česky...

Unavuje mě to.

Trápí mě to.

Myslím na to a nechci na to myslet.

Chci být svobodný.

Chci se zase sebrat a odejít.

Ale s Tebou!!!!!


Bez ženskosti nemá můj život smysl.
Tu svou mám jen na fotkách a na pár věcech, co jsem si koupil před tou osudnou nocí a které už zase prodávám.
Jak perfektně to bylo všechno načasované...

Nechci si kupovat ženské věci. Nechci si malovat řasy a nechci si holit nohy nebo vonět jemnou květinovou vůní.
Chci to všechno vidět na Tobě! Chci ty ženské věci obdivovat, hýčkat si je a užívat si je s Tebou!

Jedna "Ty" mě ale nenávidíš a druhá "Ty", která mě má ráda, nechceš měnit svůj život a tak zůstáváš tam, kde jsi.

Přesně tyhle dny a noci potřebuju. Přesně tohle potřebuju někam napsat a utřídit si to. Vymyslet, co dál a co "nedál".

Nemůžu dělat kompromisy, protože pak nebudu šťastný. Já, který nejsem dokonalý, potřebuji dokonale ženskou ženu! Bože co to jsem za stvůru. Můžu si tu ujasňovat sebevíc, co chci a co nechci, ale k ničemu to nevede. Dál usínám sám. A to mě vážně nebaví... Dříve byly radosti aspoň z hebkého saténového pyžámka, z lehkých letních šatů v horkém parnu, z vůně lesku na rtech... drobností, které se mi nedostávaly, a tak jsem si je vytvořil... A ještě před tím radosti z usínání po boku ženy, kterou jsem miloval...její dlaně v mé... z jejího polibku před spaním... Ten klidný spánek vedle ní už je navždycky pryč...

To nebyla Virtual Woman. To byla Real Woman. Tedy k té Real byl už jen kousíček, ale v tom zrcadle nebo na fotkách Real byla.

Mylel jsem si, že Tereza je mojí výhodou, že ženský svět, který je mi tak blízký, bude pro mě vstupenkou pro nějaký vztah se ženou, protože za ty roky života ve virtuálním ženském světě jsem se naučil a pochopil, jak ženy myslí, co chtějí, jak mluví, jak se chovají mezi ženami... a až jako žena jsem s hrůzou zjistil, jak se k nim muži chovají a najednou všechno vidím z obou stran. Navíc Tereza měla tolik přátel. A stejně tolik nepřátel :)

Ale ženy chtějí muže.

A muži zase ženy.

Snažím se žít sám. Tolik lidí je samo. Proč to nejde mě?

Pokud už rok nemůžu usnout, protože usínám sám, je pravděpodobné, že to tak může být dalších několik let. Nejspíš bych už na někoho narazil, ale to se nestalo. Na ty co narážím mě nechtějí nebo jsou z nich přátelé, za které jsem vděčný, ale vedle nich neuléhám...

Ztrácím víru. Ani chuť už nemám. Chce se mi na všechno vykašlat. Nic nemá perspektivu. Jen mé výlety v jednom.

Teď jsem dostal zprávu od kamarádky ze Žitavy, které jsem psal o té pokladní z DMka: "I know the blond shop assistant and I know she has a boyfriend. Sorry, you must looking for a other women."

A takhle je to pořád.

Sorry, sorry, sorry.

Oukej, vzdávám to.
Všechny ty boje o manželku, o bývalou kolegyni, o krásné dívky, které potkávám.

Všechno, co mělo v tomhle životě pro mě smysl, už neexistuje.

Virtual woman

24. června 2013 v 17:15 | Tom
Den, kdy chcete říct své ženě při odchodu do práce: "Tak ahoj, těším se na odpoledne."
Občas se ještě budím strachy, že tu nejste.
A vy tu nejste!

Celou noc se mi zdály sny o bývalé manželce. Takové, co mě vždycky hodí o několik měsíců vyhrabávání se z toho všeho zpátky.

Ptám se, proč se nemůžete vrátit?
Chtěl bych znát tvojí odpověď. Slyšet jí na vlastní uši, protože mě nenapadá jediný důvod, proč by to nešlo.

Na cestě z práce začalo lejt a já neměl pro koho přijet. Tak jsem poslal jednu sms té, která mě má v tuhle chvíli (hned po Kačence) nejradši a zeptal se jí, jestli se můžu stavit ... a nemůžu, protože jí vyzvedne manžel. Tak je to správné, tak to má být.
Otravuje mě, jak pořád někoho chci. Omezuje mě to. Vykolejuje. Nutí dělat věci, které normálně nedělám. V noci mě to budí a ve dne nutí psát sms na jediné místo, kde je někdo číst chce (i když i o tom začínám pochybovat).
Já nechci potkávat někoho nového. Já chci mít rád ty, které mám rád pořád a jejichž lásky vůči nim se musím uměle zbavovat.
Nedokážu se radovat z toho, že můžu koukat na válečné filmy, na kterém jsem vždycky koukat chtěl. Mnohem radši bych se díval na nějakou komedii s někým, kdo se na ní chce koukat se mnou. Asi jsem byl až příliš zvyklý dělat věci ve dvou. Žít ve dvou. A nepřišlo mi to vůbec divné. Spíš krásné.

Den, jehož pochmournost ze mě nevytáhla ani práce, která umí jinak zázraky.

Jdu si programovat a vymyslet něco k večeři.
A naprogramuju si nějakou milou hezkou slečnu, co nemá manžela a nebudu jí připadat jako exot.
Ráno mi řekne: "Krásné ráno!", po příchodu z práce: "Ahoj, to jsem ráda, že jsi doma." a večer "Dobrou noc". Naprogramuju jí odesílání nějaké hezké náhodné sms v náhodný čas během dne v práci na můj telefon a před tím, než skončím v práci, mi odešle sms s tím, co by si dala k večeři.
Nic víc vlastně nepotřebuju.

To je jediný zaručený způsob, jak jí najít a zbavit se konečně těch děsivých snů. :/

Vlastně si ani neumím představit, že by mi manželka řekla, že se vrací. Je to tak nereálné, že bych kvůli tomu zase minimálně další rok vedle ní nemohl usnout a ten strach by byl mnohem větší. Musel bych jí nejspíš pořád držet za ruku a bál se usnout, aby neodešla...
V obou případech se nevyspím.
Takže to vyjde na stejno.
Jedině, že by nastal ten třetí případ...

Každý chce někoho mít

22. června 2013 v 20:34 | Tom |  Cesty
Když nevyšla Kodaň a Lindsey Stirling, tak jsem se ještě v pátek po práci sebral a odjel do Prahy, do jiného světa, kde na Staroměstském náměstí parádně zazpíval Bobby McFerrin spolu s Českou filharmonií. Nad Prahou se táhly kouzelné mraky, byl první letní večer, nejkratší noc v roce a všude fůra lidí, kteří se tu zastavili stejně jako já a měli z toho všeho radost.


Český filharmonický orchestr Open Air - musím se dostat blíž


Bobby McFerrrin své Don't Worry Be Happy nezazpíval,
ale jeho kouzelný hlas mi stejně zní v uších ještě teď a rozhodně jsem v tu chvíli happy byl.

Ochutnávka atmosféry pro vaše oči i uši...


Nejzajímavější na městech jsou lidé.
Láska je všude a někdy nás pohltí celé, ať jsme kdekoli...


...nebyla to tato dvojice, ale jiná...jedna z tisíců, které jsem míjel a které byly všude, jakoby bylo normální někoho mít (a taky že to normální je)... Prohlížel jsem si její řasy, její oči, její úsměv, uši, za kterými měla pramínky vlasů a culík, kterým šimrala svého milého, kdykoliv se k ní nahnul, aby si poslechl, co mu chce říct... Cítil jsem všechno tak, jakobych místo něj stál já. Jakoby mluvila ke mě, smála se na mě, jakobych jí bral kolem pasu a za ruku já a ona se ke mě tiskla. Byla tak blízko, že to tak i skutečně mohlo být, protože jsem slyšel melodii jejího hlasu, cítil její vůni a energii, kterou se obklopila. A vidím jí ještě teď, jakobych jí tu měl a už zase bylo normální na někoho myslet, s někým trávit čas po práci a vedle někoho uléhat.
Všechny ty kdysi úplně běžné a až moc nepochopitelně všední pocity se mi vyhrabaly odněkud z hloubky ven a zasáhly mě celého, až jsem se chvílemi nemohl soustředit na ty krásné zvuky všude kolem a ta atmosféra toho večera mě vrátila zase do "hry", abych šel za svým cílem, abych příště na Ortel nelezl sám, abych příští rok tady stál už taky jako všichni ostatní s někým.
Na Karlově mostě jsem si za tmy sáhl na nejosahanější místo u Jana Nepomuckého a vyslovil přání. V rychlosti tak obecné, že se prostě musí splnit i přes fakt, že v r. 1996 na témže místě vyslovené přání nikdy splněné nebylo a nebude. Ale dvakrát smůlu s nesplněným přáním přece mít nemůžu... A vyzkoušet se musí všehno.

Všude je spousta milých hezkých dívek, které sice mají partnery, ale ty, co je nemají, tu nestojí jako já samy. Jsou nejspíš někde, kde čekají, až se objevím, až sem jednou vkročí se mnou. Tedy jedna z nich. Jedna z nich tu někde je a bude to s ní fajn, protože jsem viděl, že to jde a že láska existuje, protože je všude kolem. V metru, v pizzerii, na náměstí... nedá se přehlédnout. Jen se mi asi vyhýbá nebo chodím cestami, kudy nechodí.

Stokrát šlo říct kterékoliv neznámé dívce bez partnera, ale s kamarádkou: "Ahoj, jak se ti tu líbí?" A stokrát jsem se k tomu ani nenadechl a radši se díval, jak mraky plují a lidé žijí.

Každý chce někoho mít.

Nechápu ty, kteří tvrdí, že nikoho nechtějí (jako moje bývalá manželka). Nerozumím jí. Když vidím, jak je úžasné být dva! Proč o to nestojí?

Stále na prstě nenahmatávám prstýnek. Stále mívám strach, že jsem ho ztratil. Stále mívám strach, že jsem ztratil manželku. Ale nehodlám se tím nechat fackovat. Rozrážím ten strach a jdu Ti naproti. Nevím kudy, nevím jak, ale jednou tam dojdu. Přebíjím ten strach tím, že cítím lásku kolem. Že jsem jí nadosah. Že vím, že tu je.


Dnes Žitava voněla rozkvetlými lípami.
Ale jak to, že v Žitavě už rozkvetly a u nás pod balkónem ne?

Klausova karikatura homosexuálních párů s dětmi

20. června 2013 v 17:40 | Tom
Když jsem nastoupil před 3 měsíci do práce a měl jsem si zvolit nějaký obrázek k pracovnímu profilu Skype, dal jsem si tam žluté tulipány. Kolegyně to hned zjistila a říká: "Kytky jo? Seš chlap ne? Dej si tam nějaký letadlo nebo revolver!" :)
Letadla mám taky rád, tak jsem si tam dal krásný Airbus v zapadajícím slunci nad mraky, abych neprovokoval.
I muži jsou zahradníci. Třeba můj děda. A já kytky miluju, když jsem mezi nimi vyrostl...

Dnes mi ta samá kolegyně povídá: "Ty píšeš jak ženská!" :)

Pravda je, že jenom někdy. Když spěchám, tak škrábu.

Ale dneska mě trochu překvapil Václav Klaus touhle karikaturou:


Vyšla k článku "Klaus na webu zveřejnil karikaturu homosexuálních párů s dětmi".
Kreslit umí, ale to téma?

Pokud sdílíte Klausův názor a ztotožňujete se s tímto obrázkem, pak si položte otázku, zda jste někdy ve svém životě potkali dítě, které vyrůstá v homosexuální rodině a zeptali se ho, jak se cítí?
Rozhodně ne tak, jak je to tu popisováno.
Je to výplod lidské fantazie, který nemá s realitou nic společného.

Ale Klaus je Klaus. Říká si co chce a kde chce a tak to má být. A když už je tenhle obrázek na světě, tak to zase aspoň vyvolá diskusi.

Jdu upéct rebarborový koláč, když mi ho nikdo neupeče...

Jak lidé přicházejí o zážitky

19. června 2013 v 19:13 | Tom
Jak jedinou kratičkou odpovědí na krátkou otázku může člověk přijít o zážitek na celý život...

Ale neřekla "ne" ani "ano". Napsala mi mimo jiné jen: "Dnes mě v práci vyzvedne manžel :( ".
A dala na konec smutný smajlík.

Věděla, že mám pro ní překvapení, které se jí bude líbit, ale napsal jsem jí, že jí ho nikdy neprozradím, aby nikdy nemusela litovat toho, o co přišla.
Měla to být jednoduchá otázka a jednoduchá odpověď. Nic víc.
Jo, má manžela.
Asi jako já manželku...
Jenže ten její se ženou stát nechce a tak tam chybí hlavní impuls k vyřešení všeho, který využila moje manželka naprosto dokonale. Ona je navrhovatel a on obránce, ale zatím se brání úspěšně, jako jsem se dlouhou dobu bránil já.

Tahle nabídka platí jen teď, tady a jen pro ní.
Okolnosti už budou vždycky jiné. Už nikdy to nebude takové, jaké to mohlo být teď. Už to nikdy nebude v Kodani, už to nikdy nebude s Lindsey Stirling, už to navždycky nebude první pokus...

Zase ten šílený nápad zůstane jen na mě, ale opouští mě motivace všechno tak dokonale propracované do posledního puntíku uskutečnit bez někoho, komu můžu říct, jak je to celé úžasné, vzít ho za ruku a cítit, že to vnímá stejně... I když ta šílenost mě láká, ale... pro koho bych to dělal? Ten zážitek bych z toho měl jen já. Jako když jsem vloni v srpnu utekl k Baltu. Lidé se mnou nejezdí a tak cestuji sám na truc.

Celý večer jsem strávil přípravou, zda je to vůbec reálné, jak létají letadla, kde budeme spát, jak se kam dostaneme. Vzal jsem si do práce své nejlepší tričko, protože z práce jsem měl těch 10 km letět rovnou pro ní, včera jsem se nechal ostříhat, snažil jsem se, abych v ní zanechal co největší dojem, aby nemohla říct "ne".

Psal jsem jí, že je krásná i ve vedru, i když má nenamalované opuchlé oči kvůli alergii. Chtěl jsem jí pustit do života něco barevného, krásného, příjemného a nezapomenutelného. Vím, o čem si sní a vím, co má ráda. Známe se tak dokonale, že jí mám vždycky čím překvapit.

Ach jo.

Šílené nápady mě většinou neopouští, dokud je neuskutečním. Tenhle je omezený místem i časem, ale třeba na něj nebyl ještě správný čas... I když já tvrdím, že na tyhle věci je čas vždycky...

A tak váhám, zda to mám navždy nechat tajemstvím, kterého nikdy nebude muset litovat nebo jí mám všecko napsat, ať se rozhodne, ale to pak ztratí ten půvab překvapení.

Představte si, že vám někdo řekne, jestli vás může někam na dva dny vzít, ale neřekne kam. Neřekne vůbec nic. Vyzvedne vás autem a bude to vypadat jako výlet někam do Prahy... jenže tam pochopí, že míříme na letiště. Asi se dívat na letadla... Ale my do jednoho z nich nastoupíme! Bude tak všímavá, že si všimne, že je to letadlo do Kodaně ještě než nás odbaví. Vůbec nebude chápat proč zrovna tam. Budu jí pořád ujišťovat, ať mi důvěřuje.
Po hodině a půl vystoupíme v Kodani a zavedu jí do hotelu, kde přespíme. Bude si myslet, že tohle je ten šílený nápad. Zajdeme na úžasnou večeři a po osmé jí začnu odvádět zase někam dál... "Kam mě to zase vedeš? :)" "Nech se překvapit!" Pochopí, že jdeme do koncertní haly, ale nebude vědět, kdo to je. No a pak se rozezní ta krásná hudba... Na tenhle okamžik jsem se těšil. Chtěl jsem cítit její doteky... Chtěl jsem vidět, jak je ze všeho překvapená, chtěl jsem cítit její nadšení, protože to mé je nekonečné... protože vím, že by nadšená byla!
...po koncertě už je mi jedno, co se stane. Jediný plán je si s ní povídat, dávat najevo, že mi na ní záleží a hýčkat si jí jak jen to půjde. Po noci snídaně, sbalíme se a vyrazíme ještě do města. Potom zase na letiště a za hodinu a půl jsme v Praze. Za další hodinu a půl doma - zase každý zvlášť.
Asi by se mi nechtělo jí opouštět.
Už nikdy by to nebylo jako předtím.

Cítím, že by řekla "ne".

Protože má psa, protože má manžela, protože tisíc jiných důvodů, které lidé občas vymýšlejí a připravují se o podobné zážitky.

Nemůžu říct: Pojeďte se mnou někdo!
Protože tam potřebuji jí.
Protože za ten nápad může ona.
Protože jsou věci, které se mohou stát, pokud chceme.

Nemůžu to vydržet. Jdu jí to heslovitě a stručně napsat. Jestli to pochopí a bude chtít, tak řekne "ano" :) A když řekne "ne", tak mám prostě smůlu. Budu-li teď mlčet, nedosáhnu ničeho.

Když řekneš ano

18. června 2013 v 21:44 | Tom
Zítra se uvidíme a zeptám se Tě, jestli mi tak důvěřuješ, že bys se mnou šla kamkoliv, ale neprozradím kam.

Mám v hlavě plán. Jo, zbláznil jsem se. To já občas dělám. Už zase ten pocit, že musím. Ta šílenost toho překvapení mě žene k cíli... ta představa Tebe a mě... jen my dva v úplně jiném světě za zvuku houslí... Už zase cítím to nadšení, štěstí a strašně velkou chuť bláznit pro někoho.

Když mi zítra řekneš "ano", "ukradnu" si tě v sobotu dopoledne a do poslední chvíle Ti neprozradím vůbec nic.
Odvezu si Tě na letiště v Praze, tam ve 14:10 nastoupíme do letadla do Kodaně.
V Kodani budeme kolem 16 h.
Odvedu si Tě do krásného hotelu, kde se ubytujeme, zajdeme spolu na večeři a ve 21 h. Tě zavedu do DR Conncerthall, kde si poslechneme tohle:


Chci Tě celou dobu držet a nepustit...

Ráno snídaně s růžemi a procházka po Kodani.
Odpoledne 1,5hodinový let zpátky do Prahy.
Večer už budeme doma. Každý zase v tom svém světě.
A v pondělí jdeme do práce...
Jakoby se nic nestalo.


Nemůžu za to, že Lindsey Stirling má nejbližší koncert v Kodani.
Nemůžu za to, že chci být jen s Tebou.
Nemůžu za to, že jsem se do Tebe zamiloval.

Tohle udělám jen jednou. Teď, tady a pro Tebe.

(Když řekneš ne, udělám to jindy :) Podmínkou je jen jedno "ano"...

A přestože o mě víš všechno, tenhle blog naštěstí neznáš.

Prstýnek

18. června 2013 v 19:39 | Tom
Je na čase ho sundat.
Nepatří tam, i když jeho odstranění považuji stále za násilné, jako všechno spojené s manželkou. S bývalou manželkou.
Je na čase jí přestat říkat manželka.
Všechno, na čem mi v životě záleželo (rodina, štěstí, manželka, Kačenka) mi bylo ze života odebráno a teď se po mě chce, abych dal pryč z prstu prstýnek, který se mi líbí a který mi navlékla žena, se kterou jsem chtěl prožít celý život. Ale ona to tak nechce. Ona jde za nějakým snem a já v něm nejsem.

Je to pár hodin, co jsem to zkusil.
Po prstýnku už mám na prstě nenápadný neopálený bílý kroužek. Každých 30 vteřin se děsím, že jsem ho ztratil, protože ho nenahmatávám. Pravděpodobně ho budu v noci hledat a ještě za měsíc mi bude na prstě chybět. Měl být součástí prsteníčku na věky.

Chtělo by ho vyměnit za nějaký jiný! :)

To by bylo něco! :)
Včera to bylo přesně 7 let, co jsem ho měl bez přestávky na prstě.

Chtělo by to začít zase žít.

Chtělo by to mít někoho vedle sebe.

A být konečně zase rodina.

Chtělo by to mimčo.

Chtělo by to se nadechnout a využít naplno druhý pokus.

A třeba to vyjde...

Už se moc těším, až Tě zítra zase uvidím... A porovnáme si zase ty naše prsteníčky :) I Tvůj prstýnek je krásný...

Jdu si sednout na balkón. Ještě teď v osm je +31°C a nehne se ani větývka. Za pár dní rozkvetou lípy pod balkónem. To bude zas vůně. Teď v nich zpívají kosi a kolem mě létají rorýsci. Kochám se výhledem, mlsám mangovou margotku a užívám si sladkou přítomnost, k jejíž dokonalosti už chybíš jen Ty...

Tohle mi už nedělej

16. června 2013 v 18:32 | Tom
Ticho zůstane tichem a s ním i v prázdnu rozházené hračky, matrace jako loďka, lžíce na těsto jako pádlo, zvířátka jako pasažéři, to vše u vstupu do bytu, protože tam doplula, když jsem jí popoháněl, abychom stihli být u maminky včas. Dovezl jsem jí přesně. Malá stála za plotem a mávala mi, dokud jsem s autem úplně nezmizel.
Snažím se na ten pohled zapomenout a nepřipouštět si, že tohle se bude opakovat věčně...

Zdál se mi paradoxní sen. Manželka ke mě přišla, objala mě a řekla: "Pojď ke mě. Tohle mi už nikdy nedělej, ano?" A zase tu byl ten pocit, kdy to ze mě všechno spadlo a bylo tak, jak má. Ale já najednou nevěděl, co mám dělat. Chci to vůbec?

Naštěstí je má manželka mistr světa v uzemňování a nehrozí, že by jen na vteřinu o něčem takovém zapřemýšlela, natož vůči mě projevila jakýkoliv cit nebo dokonce objetí. Úspěšně se jí daří se na mě mračit, odsekávat, ignorovat, až mě mrazí, jak je jako člověk chladná. A stále tomu nerozumím. Nejde mi to do hlavy. Jak je možné, že v její hlavě za celý ten rok ani jednou neproblýskla myšlenka na návrat? Už nemám co víc bych jí dal, čím bych jí přesvědčil...

To její snové objetí mě rozbrečelo. Nechci, aby se mi o těchto věcech zdávalo! Probudil jsem se strachy, abych nevzbudil Káťu, protože byla noc na sobotu a spinkala vedle mě. V tom snu jsem byl postaven před těžko řešitelnou situaci, která je velmi nepravděpodobná. Stejně jako situace, že potkám někoho ještě dalšího (třetího), kdo mi vstoupí do života, když se to nestalo po celý dlouhý rok ani jednou. A bude mě milovat a naplní mé srdce, které mi teď naplňuje moje milá kouzelná víla, kterou tu zatím nechci oslovovat jménem, i když jsem se tu o ní před několika měsíci nic netušíc jednou zmiňoval, i když na ní myslívám už 10 let...
Nechci jí totiž ublížit.
Nic nemůže být jednoduché. Normálně se lidé potkají, zamilují a jsou spolu. Přijel bych k ní s Káťou na lesní jahody, co u ní brzy dozrají kousek v lese za plotem a na které jsme zváni. Přestože chceme být spolu každý den, tak nemůžeme. Je to stejné jako s Káťou. Je tu ještě někdo další, kdo o nás vždy rozhoduje. Někdo, kvůli komu nemůžu kdykoliv přijet a vzít si jí už napořád a být šťastný... To platí pro obě.

Přemýšlím o věrnosti. Jaké to je být nevěrný. Bolelo by mě srdce. Ale kdybych to tenkrát udělal, neseděl bych teď tady a nepsal tato slova. Jen bych urychlil to, co chtěla provést manželka. Jenže kdybych věděl, že tohle chce jednou manželka udělat, pravděpodobně bych to neurychloval a už vůbec ne nevěrou. Nejspíš bych nevěděl, co dělat, protože stejně tak jsem to nevěděl před rokem a dospělo by to stejně ke konci, zatímco teď už vím, jak to udělat, aby to ke konci nedospělo. Ale přišel jsem na to příliš pozdě.
Zkušenost, která se bude hodit mé budoucí partnerce, když o to manželka nestojí. Když o nic manželka nestojí. Když nevidí, jak reálné a správné to všechno mohlo být.

Navzdory všem mým představám a zásadám, že dva lidé mají spolu být a pokoušet se spolu žít, protože to jde, začínám mít pocit, že nevěra je řešení. Neříkám, že je správná. Jen říkám, že leccos vyřeší. Toužil jsem po té ženě, ale kdykoliv jsem si představil svoji krásnou manželku, okamžitě jsem na nevěru zapomněl. Cítil jsem, že by to ublížilo mě i manželce. Ale teď jsem volný a můžu být s kým chci a jak často chci. Jenže stárneme. My už nejsme těmi, kterými jsme byli před deseti lety. My už máme další závazky, domy, hypotéky, partnery, rodiny a děti... A tak jí přemlouvám, ať to ještě zkusí, ať se s nikým nerozchází, ať jsou spolu a váží si toho, že jsou spolu.
Na to mi říká, že potřebuje jen jediné - aby ji někdo miloval.
V tom je vážně všechno. Spousta lidí už přišlo na to, že k životu jim stačí jen jedno - aby je někdo miloval. Pak takoví dva lidé perfektně zapadnou do sebe a dávají si (a dostávají) lásku v maximálním možném množství.

Miluju, když jsem s ní a miluju, jak voní, jak se ke mě tiskne, jak mě drží za ruku a dívá se na mě a říká: "Buďme vděční za každou chviličku, kterou máme, i když chceme víc" nebo "Takhle už mě dlouho nikdo nehladil..."... "Nechce se mi domů"...

Neděle večer. Stejná jako jiné neděle večer, protože moje dcerka je pořád mojí dcerkou, protože tenhle byt je naším světem, ve kterém teď chybí...

Jdu umýt tu horu nádobí.
Myslet si u toho na dvě ženy, které dělají tenhle život snesitelnějším a které mi dávají tolik lásky, kolik můžou a smí...
A přát si, aby mi čas pomohl dostat se tam, kam chci.
Už vím, že ani Bůh, ani čas, ani každodenní prosby nemusí pomoci. Ani když si něco opravdu hodně moc přejete, jak se říká. Taky se to nemusí splnit. Nefunguje to. Přestože jsem věřil v zázraky, protože se mi (nám) ten zázrak několikrát stal. Přestože ve všech filmech by byly mé prosby už dávno vyslyšeny, mé nekonečné pokusy o usmíření nakonec přijaty a děj tohohle filmu by skončil happy-endem. Ale ten se tu prostě nekoná, protože moje manželka je prostě taková. A důvody, proč se nevrací, mi nejsou známy, ač o nich přemýšlím každý den už rok.
Můžete zkoušet úplně všechno, zbláznit se a dělat šílené věci, které normálně neděláte a ono to stejně nejde. Nevzdáváte to, protože cítíte, že nesmíte. Ale veškerá energie končí někde ve vesmíru místo tam, kde by jí bylo potřeba.
Možná to vše není jen v našich rukách... ale pak tedy v čích?

Dlouhá noc

9. června 2013 v 1:59 | Tom
Noc z 8.6. na 9.6.2013.
2:00 - 4:00

Někde mezi těmito třemi body:
a)
50°47'44.928"N, 14°26'53.988"E
50°46'19.857"N, 14°28'19.944"E
50°48'16.504"N, 14°32'50.022"E

a těmito:

b)
50°47'26.302"N, 14°35'21.690"E
50°45'19.514"N, 14°38'35.514"E
50°48'33.452"N, 14°39'45.979"E

Mám trochu strach, proto tu nechávám tento záznam, který bude smazán nejpozději v pondělí v 7:15.

Pokud se tak nestane a tento článek z blogu nezmizí, pravděpodobně jsem nestihl utéct před policií nebo se mi něco stalo.

Nejdu nikoho zabít (ani sebe) ani krást.
Jen jsem zamilovaný!
A tohle nosím v hlavě už několik měsíců. Mám vše naplánované do posledního puntíku. Každičký detail jsem si trénoval a učil hodiny a hodiny. Nemůžu si pomoct. Musím to udělat.
Tahle noc je jediná, kdy to mohu uskutečnit. Žádná jiná noc by nebyla lépe načasovaná. Jen jednou za život...
Všechno chce svůj čas.

Nesmí pršet a musí být tma.

Fáze měsíce pro dnešní den: Nový měsíc
Osvětlení měsíce: 0%
Je období kolem letního slunovratu, takže nenastává astronomický soumrak a úplně se nesetmí, takže "tma jak v pytli" nebude, pokud nebudou mraky. Teď je polojasno. Budou mě doprovázet hvězdičky.
Už ve 3:16 začíná nautický soumrak (tedy spíše svítání).

Tohle je rozloučení a uvítání zároveň.
Nedokážu sedět a neudělat nic.
Šílené věci kolikrát rozpohybují události, které by se jinak nedaly do pohybu.

Edita ví o části b), ale nezná čas.
Nikdo jiný neví nic.

Dohasínající plamínky

7. června 2013 v 15:49 | Tom
Dohasínající plamínky v krbových kamnech olizují teplým oranžovým světlem stěny pokoje a vyhrávají tak svůj boj s absolutní tmou pohlcující tohle místo i naše kontury v domě v kopci u lesa, kam chodí srnky okusovat Tvé jahody, netopýři se prolétávají nad korunami stromů a v dáli šumí mezi domky potok, který dal tomuto místu své jméno. Vzduch voní lehce voňavým dřevem, kouřem a vůní Tvých vlasů sestříhaných s tak krásným lesklým postupně ztmavujícím se odstínem hnědé a mahagonové a něžně ovocná vůně ve skleněném čtverečku vedle rozkládací pohovky vyvolává ve mě chuť na něco sladkého. Tvůj svět, Tvůj dotek, Tvá ruka, Tvé rty a slova. Naplňuješ mé hladové oči, ruce i srdce a propletení našich prstů vytváří neskutečnou sílu tohoto okamžiku, který není potřeba přeměňovat ve "vyšší úroveň", protože jediný dotek nám dává totéž. Uvědomuji si, jak je přítomnost stavem, kdy všechny starosti minulosti i budoucnosti neexistují.

Říkáš mi, jak příjemné je, když se mé povyroslé vousy dotknou tvé tváře a pohladíš mě po nich. Má mužnost stává se něčím tak přirozeným, že mě naprosto nečekaně a spontánně opouští jakákoliv ženskost. Zeptáš se, jestli mám oholené ruce. Přijdou Ti hladké. Nemám. Zvedáš mi tak sebevědomí a připomínáš, jak příjemné je být mužem.

K ránu se Tvůj roztomilý beagle s plyšovýma ouškama (konečně) přestane roztahovat ve škvíře mezi námi, kterou jsme vytvořili záměrně, aby tam mohl a abychom my nemohli k sobě. Jako voda zalévá se prázdné místo po něm našimi těly přepaženými jen peřinami, ale s hlavou pod peřinou nespíme... Jakoby to tak bylo od nepaměti. Jakoby naše plány, pocity i prstýnky byly stejné. Několikrát jsem měl pocit, že je to jen sen. Štípla jsi mě. A kdykoliv jsem se Tě dotkl, neucukla jsi. Tvá ruka si sama našla tu mou. Nemusel jsem nic říkat. A sílu Tvého objetí cítím ještě teď. Bojím se napít, abych nesmyl dotek Tvých rtů. A Tvá vůně zůstává v mých myšlenkách celý den.

Včera jsem vstal a přišel do práce jako 365 dní předtím. Bez cíle, bez života a bez radosti. Jedinou radostí mi byla Tereza, která na mě tak hezky vykoukla. I Ty jí znáš a respektuješ. Ale už strašně dlouho (že si to ani nepamatuji) jsem měl najednou tak krásný pocit z toho, že jsem mužem. A chtěl jsem ten stav zachovat, chtěl jsem nepřijít přesně o tyhle chvíle v tomhle pokoji. A hlavně - dostal jsem strach z podobné situace, kterou mohla kdykoliv v budoucnu prožít právě Tereza. Co by dělala, kdyby neměla svoji dnešní mužnost? Najednou jí nepotřebuji k tomu, aby mi bylo hezky. Ale už neříkám, že jsem jen Tom. Ona je mojí součástí. Já jsem oba. Nemůžu jednoho nebo druhého zatratit, zadupat, zničit nebo neustále popírat. Nejde o to je rozdělit, o což jsem se tak usilovně pořád snažil nebo se rozhodnout, kdo z nich tedy doopravdy jsem. Jde o to žít s oběma. Já jsem Tom a Tereza. Oba mohou být šťastní, oba mohou mít spokojený život. Jako Tom můžu dál psát o Tereze, o jejích starostech, o světě nesprávných schránek a léčení smutných duší a jako Tereza zase o Tomovi. Snažil jsem se zničit jednoho nebo druhého ve snaze dát někomu vinu. Ale to nešlo.

To ráno, když jsem si v práci přečetl e-mail, že můžu přijet, jsem si pořád dokola opakoval: "Nesmím tam přespat, nesmím tam přespat, nesmím tam přespat..."
Měl to být jen krátký rozhovor u kafe (nakonec to bylo u voňavého čaje) s někým, koho jsem už dlouho neviděl.
Ale bylo to až příliš mnoho náhod a souher událostí na to, aby to nemělo žádný význam.
V jedenáct večer jsme jeli spolu ke mě pro čisté tričko a kartáček a ráno už jsem Tě po té krásné nevinné (a krátké) noci vezl do práce.
Šťastný jako kdysi s někým jiným. Štastný jako muž, i když Ti ženy nevadí. A zakoukaný jako před deseti lety. Jen tenkrát jsem Tě k sobě nepouštěl, protože nedokážu být nevěrný.

Pokud jakékoliv takovéto zážitky odsunují Terezu do pozadí, nemá (Tereza) šanci na přežití. Tereza je kratochvíle, Tereza je hra, relax a útěk ze zoufalství.

V jeden den mi řekli dva různí lidé: "Jsi krásná žena!" a "Jsi krásný muž!". Na něco takového není mozek schopný reagovat. Nemůžeme být obojím zároveň a proto jasně definuje, kým je potřeba být.

Jsou síly, které jsou nad všemi ostatními. Pokud nás neovládají, nepohybujeme se na úplném vrcholu, kam nás tyto síly mohou vyzvednout, ale někde dole, uprostřed nebo těsně pod vrcholem. Jakmile nás ale ovládnou, otevřou se nám tím neskutečně krásným výhledem oči. To není zaslepení, tomu se říká láska. Taková je moje definice.

Tohle je přítomnost.
Ani minulost, ani budoucnost. Ani konec, ani začátek.
Čas napoví víc.
My sami to rozhodnout nemůžeme, neboť na téhle planetě nejsme sami.
Je mi úplně jedno, že jsem spal tři hodiny.
Je mi úplně jedno, že skáču z jedné identity do druhé.
Je mi úplně jedno, co si kdo myslí.
Tohle se má stát, stejně jako se mělo stát všechno, co se stalo minulý týden, minulý měsíc a minulý rok. To jsou ty fáze, které nemůžeme přeskočit.
To jsou přesně ti lidé, kteří se v našich životech pohybují už několik (mnohdy i desítek) let, známe je víc než kohokoliv jiného a s jistotou můžeme říci, že po celá ta léta jsou nám blízcí a líbí se nám. Psal jsem o tom v článku Teorie o délce vztahu.

Nenašel jsem Tě. Ani Tys nenašla mě. Žijeme spolu už vlastně hodně dlouho.
A oba si nosíme v hlavě ten svůj sen, který je úplně stejný.

Jdu se celý šťastný díky Tobě vrátit do přítomnosti...
Schovám si tenhle krásný okamžik do tohohle článku navěky.


Identifikace pohlaví

5. června 2013 v 21:49 | Tom
TEST: Poznáte, kdo z lidí na tomto obrázku je muž a kdo žena?


Určitě jste poznali správně. Není v tom žádný chyták.
Chci ukázat právě na tu jednoduchost.

Přemýšleli jste ale někdy, proč to tak je?
Proč většinou bez přemýšlení identifikujete muže a ženu?
Proč automaticky bereme ženu vlevo jako ženu a muže vpravo jako muže?

Vidíte to oblečení a postoj obou pohlaví?

To je naše schránka.

Chceme-li být ženou, oblékneme se jako žena a postavíme se jako žena.

Jak to, že je to tak jednoduché?

Vlastní zkušenost je jiná.

Tak v čem je ten problém?

V dokonalosti?

Já nevím.


A z dálky vypadá všechno jinak.
TOPlist