close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2013

Hra na Toma

31. října 2013 v 15:00 | Tereza
Dnešní rozhovor kolegů u oběda:
"Já jsem vždycky chtěl vnuka, jako kluka, tak tu naší šestiletou vnučku vychovávám prostě jako kluka. Ona se i chová jako kluk, tak co. No bába pořád nadává, že takhle z ní nikdy nebude ženská. Ale mě je to jedno. Když vidím, jak jí ty klučičí hry baví."
A kolega pronese krásnou větu:
"Nebojte. Hormony už se o ní postarají!" :)

Tyhle fajn hormony se už o nás všechny postaraly. Bohužel. Nemůžeme si vybrat.

Nesoulad mezi psychikou a fyzickým tělem mnozí označují za výmysl, rozmar nebo výdobytek dnešní doby. Za něco nepřirozeného, proti přírodě, proti křesťanství, proti lidskosti, proti počasí, proti mimozemšťanům, prostě proti všemu, co vás napadne. Mluvím obecně o všech nesrovnalostech mezi duší, tělem, identitou nebo orientací. Odsuzují to, bojují proti tomu (i tací jsou - asi se toho bojí?), píší o tom knihy a kreslí karikatury (pane Klausi).
Proč ale? Co je k tomu jako vede? Neschopnost přijmout v sobě fakt, že to tak prostě je? Je jim z toho špatně, nemůžou kvůli tomu spát a jíst, musí o tom mluvit a šířit dál své myšlenky, které mají zabránit... čemu vlastně? Rozmnožování takových lidí? Tak to je trochu mimo téma. Uniká mi smysl.

A víte co? Taky mě to štve. Doslova mě se*e (i když normálně sprostě nemluvím), že se mi to v hlavě otáčí jinam, že si kupuju černou koženou pánskou bundu a ostříhám se na krátko, abych neměla pocit, že jsem to, co jsem, abych se cítila tak, jak mám a jak vypadám a měla radost z toho, že to, co mám mezi nohama mi tam patří a každý den mám pocit, že jsem vyhrála, že žádná porucha identity neexistuje (tak, jako si to někteří myslíte). Říkáte: Co si to ti transsexuálové pořád vymýšlí? Ale nemůžete vlastně tuhle větu ani pronést, protože to slovo "transsexuál" nechcete vyslovit, jak je vám nepříjemné. Taky bych raději říkala "žena" místo "transsexuál".

Jakou radost jsem měla, když mi má nová partnerka v srpnu řekla, jaký jsem hezký muž! Cítila jsem se tak mužně! Hurá! Zničila jsem Terezu! Takhle to má být a je to...

Neutečete tomu. Stydíte se za to. Proklínáte to.
Nenávidím to.
Chtěla bych si to z hlavy vytlouct (a taky mojí ženu, jestli můžu poprosit). Chtěla bych žít normální život. Je mi úplně jedno, jestli jako muž nebo žena, hlavně ať už někdo jsem. Bohužel duši neporučím, ale tělo se přestavět nějakým způsobem dá.
Tisíckrát jsem si opakovala: Jsem muž, jsem muž, jsem muž. Můžete si to opakovat, jak chcete. Ale nemůžete pochopit, proč proboha pořád myslíte na to, jaké to je být žena. Proč se snažíte vypadat jako žena, proč chcete být žena?
Dobrovolně se zesměšňujete, když si lakujete nehty a necháte si je barevné, když jdete v dámském oblečení ven, když se fotíte na blog... protože je to jediný způsob, kdy má duše klid. Nechcete o tom mluvit, chcete, abyste mávnutím proutku byly brány jako ženy.
A štve vás, když se někde dočtete, že tohle si jen vymýšlíme, že je to náš rozmar a vlastně žádná porucha identity neexistuje.

A čím častěji se to dočítáme, tím víc na nás sílí ten tlak, díky kterému chodíme do armád, pracujeme u policie, kupujeme si velké motorky, tetujeme se, chodíme do fitka trénovat svaly a zabíjíme tak naši ženskost jak nejvíc to dovedeme. Nalháváme okolí, ale hlavně sobě, že jsme muži a máme být spokojené. Hlavně, že vy jste spokojení a nemusíte vyslovovat slovo transsexuál!
Ale ono to tak nefunguje. Je to ještě horší. Pořád to v té hlavě je. Máme strach, strašně se toho děsíme a chceme to zabít. Myslíme si, že máme vyhráno, ale smůla.

Tak si to klidně zkuste! Ráda Vám svojí hlavu na pár minut přenechám! Nebo si jí nechte napořád. Tohle se nedá vydržet. S tím se jen musíte naučit žít, ale neříkejte mi už nikdy, že si to jen vymýšlíme.

Já vám taky neříkám, že něco hrajete, když vás třeba jenom bolí hlava. Věřím vám. A jestli toho zneužíváte a vymýšlíte si, tak to je jen váš problém, že se k tomu takhle stavíte a jen to dokazuje, jakým jste člověkem.

MÁME DVĚ MOŽNOSTI:
BUĎ BUDETE SPOKOJENÍ VY, ALE MY SE BUDEME TRÁPIT,
NEBO BUDEME SPOKOJENÉ MY, ALE VY TO NEROZDÝCHÁTE.
(mluvím jen o určité netolerantní skupině samozřejmě)

Tak si to všichni přeberte :)


Pardon :)
Tohle měla být jen krátká poznámka k rozhovoru u oběda :)
Nevím, co mě to popadlo. Asi musel ten vztek ven. Já tohle všechno nedělám jen proto, že mě to baví! Ono mě to svým způsobem NEBAVÍ! :) Víte jaká je to otrava přeskakovat mezi oběmi identitami? Nechci už nikam přeskakovat. Chci být tam, kde být mám. (A podle toho, co máme mezi nohama, se to rozhodně určit nedá.) Říká se tomu "pohlavní znak". A znak = jistota.

Teď, kdy píšu tenhle článek, tu sedí Tereza. Myslím tak, sním tak, cítím se tak, ale dělám, že Tereza nejsem. Vlastně si hraju na Toma. To, že mám krátké vlasy, klučičí svetr a kalhoty, ale pod tím vším už je zase jen Tereza znamená, že je to Tereza.

Někdy přemýšlím, jaký je sakra rozdíl mezi černými bavlněnými ponožkami s označením "ladies" a "gentlemen"?
Dámské jsou běžně do velikosti 42, bývají jemnější a mívají někdy moc hezký ornament, který se na pánské nehodí.
Ale všechny jsou z těch samých chomáčků bavlny, která někde vyrostla. Všechny mají pořád stejný tvar - jsou to přeci ponožky!
Chceme někam patřit. Musíme se někam zařazovat. Druzí nás musí nějak identifikovat, jinak je jim špatně a to jim přeci nemůžeme udělat.

A co vy jako s tím?

No nic no. Vždyť říkám, že tenhle blog píšu proto, abych si ulevila :)
Protože ti, co mě chtějí poslouchat, mě poslouchají a ti, co mě nenávidí, mě budou nenávidět na věky věků.
A to jsem jim nic neudělala.
Jen jsem se tak narodila... :/

Na které straně chcete stát vy?

29. října 2013 v 23:19 | Tereza
Někde jsem úplně náhodou narazila na tenhle hezký obrázek:


NA KTERÉ STRANĚ CHCETE STÁT VY?

Většina z vás biologických mužů a žen se přiřadí na tu stranu, která patří jeho pohlaví.
Homosexuálové se nepřiřadí nikam.
Myslela jsem, že se přiřadím vpravo, protože ta slečna se mi líbí a ta situace je tak hezká, roztomilá a intimní. Myslela jsem, že by se mi líbilo mít takovou slečnu, takhle jí držet a cítit její nosík na svém a vůni jejích dlouhých vlásků... Muži mě jako muže nepřitahují, nelíbí se mi.

Ale skončila jsem bez váhání vlevo.

Tolik bych chtěla být na jejím místě...


Bude jedenáct večer. Chtěla jsem tu dopsat své myšlenky z víkendu, které mám nahrubo sepsané, ale už dnes úplně všechny nestihnu (ale pár jo :), když musím ráno vstávat do práce a odpoledne jedu do Žitavy sepsat si kompletní sortiment vlasové kosmetiky John Frieda. Jen jsem se o něm na votocvohoz zmínila, už nevím, co dřív "naskladnit", ale ráda se v tomhle ohledu něčemu přiučím a hrozně mě to baví.
Dost jsem o téhle značce, která se u nás neprodává, slyšela. Jak je úžasná a hodně holek o ní ví.
Nakupuje se v Německu a prodává na mimibazaru nebo různých e-shopech. Tak proč to nedělat taky, když už tam stejně jezdím pro jinou značku? ;)

Ovšem ještě pár měsíců potrvá, než jí budu moct vyzkoušet na vlastní vlásky... :(

Samozřejmě BRILLIANT BRUNETTE ;)


A protože mě to hrozně baví, tak sem dám další svojí fotku :)
A taky pár základních rad pro holky, co řeší s líčením to, co já :)
Čili úplně nelogicky do článku s tímhle názvem. Zamaskuju to sem, jako se mi o víkendu povedlo zamaskovat opravdu tmavé vousky :) Pod jinak výborným make-up Affinitone Maybelline stejně prosvítal, ale teď už ne!
Dokonce je tahkle fotka focená po setmění a já se líčila dopoledne! Tím zázrakem je Dermacol Make-up Cover. Ale o něm až níže...

Oční odličovač extra voděodolného make-upu Nivea (foto č. 110)

Tímhle odličovačem očí to jde fakt krásně. Vypotřebovala jsem v pondělí večer asi 6 tampónků, aby v úterý ráno už v práci nebylo po krásných černých linkách ani památky... (Radost jsem z toho neměla.)
Stačila jedna má otázka ve fóru na votocvohoz, jak dokonale odlíčit oči, aby na nich nezbyla ani částečka linek a hned se mi tam holky sesypaly s radama. Tohle je tak super! :) Některé holky tak rády radí a dělí se o své zkušenosti! Ale zase musím poděkovat Denče, která mi trpělivě a opravdu detailně popsala, jak to dělá ona, co vše používá a na co to je. Včetně technik a postupů. To bych tu ráda někdy sepsala detailněji, protože si myslím, že tohle jsou rady nejcennější. Ty se vyčíst nedají. I když to každá holka dělá trošku jinak, je potřeba si najít ten svůj způsob a styl... a někde se začít musí :)

Takže tenhle dvousložkový odličovač očí Nivea je moje první rada pro holky, co přemýšlí, čím si pořádně a přitom šetrně odlíčit oči.
Moc se mi líbila jedna slečna ve fóru, která prohlásila, že je tu konečně někdo, kdo řeší tohle dokonalé odlíčení očí, že jí taky po linkách zůstávaly malé mikročástečky a bylo to trošku vidět. Zatímco ostatní slečny se dušovaly, že se zásadně vždycky odličují dokonale :)

Strašně nadšená jsem z toho laku na nehty!!! :) Jak úplně září!


Lak na mých nehtíkách je ASTOR FASHION STUDIO
"219 Modern Elegance"

Fashion studio je poměrně nová kolekce laků na nehty od Astor - plná úžasných barev!
Řekla bych, že tohle je předstupeň oranžové - je to vlastně ještě červená, v tomhle světle akorát vypadá světleji. A já se do ní úplně zbláznila! :)
Nechala jsem si v týdnu nehty schválně narůst delší a nestříhala jsem si je, protože jsem věděla, že tenhle víkend bude Tereza řádit! :)
Když jsem se fotila venku nebo v autě, tak tahle červená na fotkách úplně září (a já taky! :). Doslova svítí neonově! Strašně se mi to líbí!
To je tak příjemné jít do DMka a koupit si co chci úplně svobodně... ty prodavačky mě tam vídají denně. Jednou jsem tam pro odličovač, podruhé pro lak, po třetí pro náušničky, pro kabelku, make-up :) A vždycky se na mě usmějí. Fakt to tam mám ráda. Ale samozejmě tam chodím oblečená jako Tom :/ na to ještě opravdu nemám stát tváří v tvář u pokladny k lidem a k pokladní. Z blízka je ta vrstva make-upu vidět :( Pitomý vousy. Ale chodím tam ráda už jen proto, že jsou na mě milé :)
Ta jedna blondýnka má strašně krásné třpytivé náušničky.
Dneska ráno jsem přišla do práce a jedna kolegyně měla naprosto úžasné delší bílé tílko zakončené kraječkou a přes to takovou vestičku černou. Moc jí to slušelo! A druhá kolegyně měla oranžové tričko se spadlým odhaleným ramínkem! To se mi tak líbilo! Tohle na sobě nikdy neměly. Pochválila jsem jí ještě nové světle červené nehty. Kolega hned, že jak to, že si toho všímám, že on si takových věcí za celých 7 let nikdy nevšiml. Kolegyně se smála :)
Takže jsem se hned zasnila o tom, jak jednou přijdu do práce takhle i já... No nic, zpátky do reality :) Tady je ten slavný make-up:

DERMACOL MAKE-UP COVER

Ten kouzelný úžasný make-up - s úplně nejvyšším krytím, jaké se dá v naší zemi sehnat, se jmenuje DERMACOL MAKE-UP COVER. Byl vyvinutý pro filmové studio Barrandov a má opravdu všestranné použití. Jak pro herce, tak na focení. Pro mě je tohle zázrak.
Kdysi jsem tu psala o make-upu MAC, který hodně kryje a používají ho Američanky. Ten se tu ale těžko shání (já psala do několika prodejen, kde se MAC prodává a tenkrát mi odepsali, že ho nemají, ale mohou nabídnout jiný.)
Toho Dermacolu stačí opravdu malá vrstva, takže lahvička vyjde tak na sto let :) Stojí něco přes 260 Kč.
Za tenhle tip děkuju Denče, která mi tím udělala obrovskou radost a rozhodně jsem přesvědčená o tom, že to je přesně to, co hledáte i vy ostatní, když máte problém s tmavými vousky, ale nejen s nimi. Zamaskuje totiž absolutně všechno!

Odličovací mléko GARNIER (foto č. 111)

Hrozně hezky voní, má detoxikační účinky na pleť a je vhodné i na odličování očí.
Já to teď po všech těch radách dělám s odličováním tak, že si nejdřív tu první velkou vrstvu setřu kosmetickými vlhčenými ubrousky na odstraňování make-upu. Stačí dva na celý obličej i krk, pak si odlíčím oči. Tampónkama se jemně snažím směrem od koutku ven odstranit řasenku i linky a teprve na šestém už není černá barva tolik znát. Pak vezmu Garnier odličovací mléko a jen tak nahrubo odstraním make-up. Jdu do sprchy, tam si umyju obličej mýdlem Neutrogena speciálně na pleť, čímž se i čistí a potom se doodlíčím ještě jednou - včetně očí, protože stejně se mi na bílých tampónkách kousek té černé barvy ještě po sprše objeví a to Garnier mléko je tak strašně příjemné na pleť, že i kdybych už tam žádný make-up neměla, tak si ho stejně namažu :) Je totiž takové osvěžující.

A je to.

Návod, jak ze sebe udělat Toma :)

To je vždycky to nejtěžší, protože Tereza se drží drápky pevně úplně všeho a jakékoliv násilné odpoutávání jí bolí...
Ovšem dnešní ráno mi kolegyně řekla: "Ty jsi nějaký veselý!" :) Hm a taky roztržitý. Všechno mi padalo. Sluchátka od telefonu, PET lahve, tužky a tašky :)
Já nechci být roztržitý.
Já chci být r o z t r ž i t á !

Dobrou noc, holky a kluci :)
Mě se poslední dobou nechce vůbec spát tím nadšením.
Zato to ráno potom, jsem na zabití, když se podívám do zrcadla.
Nejhorší je, že se nemůžu zkrášlit, jako to můžete vy...

Prosím, Hanko, už mi konečně pomoz...

Ženy ve tmě

28. října 2013 v 21:23 | Tereza
Nejteplejší večer 28.10. za posledních 33 let :) Ještě teď v osm večer je v Děčíně (momentálně nejteplejší místo v ČR, což zrovna v Děčíně moc často nebývá) 19.5 stupňů! A já byla celý den doma :( No jo, když já si ještě chtěla užít toho volna :) A dofotila poslední sérii fotek, protože v týdnu na to nebude čas a o víkendu mám Kačenku (na kterou už se strašně moc těším).

Teď už ale tak nadšená jako včera nejsem. Neustále jsem oddalovala okamžik, kdy budu muset odlakovat nehtíky, odlíčit se, sundat náušničky, prstýnek s perličkami (abych si ho náhodou na prstě nezapomněla) a uklidit všechny ty krásné věcičky, kterých jsem se nemohla celé tři dny nabažit. Nejradši bych v nich šla zítra do práce. (To bych asi nerozdýchala. A nejenom já, ale dalších 300 lidí, se kterými přicházím v práci do styku :)

Pamatuju si, jak jsem si vždycky stanovila nejzažší možný čas, ve kterém jsem to všechno ze sebe musela rychle strhat, protože hrozilo, že se vrátí mamka (v dětství) nebo manželka. Tohle je pořád stejné. Bylo fajn, že celé tři dny jsem nemusela Terezu krotit. Byla tak šťastná! Nepřipouštěla jsem si, že přijde dnešní večer, kdy to všechno musím zase uklidit. Přála bych si, aby jednou přišel okamžik, kdy si Tereza nebude muset sundat kruhové náušnice, udělá si culíček z vlastních vlásků a vyjde na ulici, kde jí budou známí oslovovat Terezo...

Chtěla jsem dát šanci Tomovi a jeho ženě, protože tu šanci měli. Ale žena nemá zájem a trvá to už dlouho, je to stále tak nepochopitelně beznadějné, že nemá smysl Tereze v čemkoliv bránit. Vím, že by to šlo i bez ní, ale vlastně PROČ jí teď bránit?

Takžeeee...

honem na témata, která jsem chtěla probrat, ale neměla jsem čas, protože jsem fotila jak divá :) A nejenom fotila. Trénovala líčení, zkoušela všechny ty nové věci, co mám a hrála si s vlásky. Zjistila jsem, že budu asi hodně ulítlá na náušnice! :) To je tak super, že si do oušek můžu strčit jakékoliv - a taky se nemůžu nabažit laků na nehty! :) Teď mi Denča poradila, ať vyzkouším místo klasické rtěnky (kterou moc nemusím) tzv. Whisper rtěnky od Maybelline. Stojí kolem stovky, jsou o něco menší, než klasická rtěnka a mají opravdu nádherné odstíny. Jsou to málo pigmentované rtěnky. Akorát jejich problém je, že na rtech tak dlouho nevydrží (ale to lesk taky ne), jsou totiž hydratační a co hodně hydratuje, to málo vydrží :) (slova Denči ;). Samozřejmě mě to hned nadchlo. Moc ráda bych sem dala takový malý krátký manuál pro holky, co se začínají líčit, protože mi všechno Denča tak hezky popsala, že je mi líto to sem nedát, ale všechno hezky popořádku :)

Teď už vím, proč ta žena (MtF) u našeho Kauflandu, co jsem tu na ní několikrát vzpomínala, musela utéct. Tenkrát se snažila stát ve frontě, ale ty pohledy ostatních jí doslova ukamenovaly, takže to vzdala. Je to moje tak trochu černá můra :( Přitom ona se tak snažila! Ale v tom byl ten háček. Došlo mi až po dlouhé době, že neúspěch tkvěl v tom, že se neoblékala, jako se ženy oblékají. Oblékla se extrémně žensky. Možná by se to hodilo na takovou ředitelku podniku nebo hotelu vyzývavě oblečenou na nějaké jednání. Poutala by pozornost i jako biologická žena, natož takhle s těmi mírnými nedostatky. Pořád je mi jí ale líto, protože vím, jak tenhle neúspěch člověka sráží na zem. Jak se takových momentů vyvarovat? Nejsme schopny samy posoudit, jak dokonale ženské jsme, přestože si dokonale žensky připadáme. Nevidíme spoustu znaků, kterých se zbavit jen tak nemůžeme. Nechceme je vidět. Vycházíme ven a radujeme se, že jsme venku. Svět, kde však pro takovou radost není místo.

Proto vycházím po setmění, které mě chrání. Víme, že v šeru a ve tmě lidské oko reaguje jinak a hůř rozeznává.
Ale chceme být ženami ve tmě?

Ne. My chceme vyjít ven i přes den a stát v té frontě, aniž bychom poutaly pozornost. Protože pozornost je to poslední, co bychom chtěly. Nestojíme o ní. Potřebujeme být brány jako ostatní ženy. Ale dokud tak nebudeme vypadat, nemůžeme se divit, že z těch front stále utíkáme. Nevzdávejme se ale! Chtěla bych podpořit všechny, kdo s tímhle bojují. Je možnost, jak dosáhnout dobrého výsledku...

Ale Tereza se v neděli samozřejmě vykašlala na setmění a vyšla ven asi ve dvě odpoledne, svítilo krásně sluníčko a říjnové počasí se spadaným listím bylo jak malované. Ideální na focení - na samospoušť samozřejmě :/

Zas takové sebevědomí (i když zpočátku ano) jsem neměla. Dodávala jsem si odvahu celý den. Ale ta touha jít ven ve dne na sluníčku a udělat pár fotek byla tak velká, že jsem si prostě dodala odvahy, podívala se do zrcadla a řekla: "Terezo, vždyť Ty vypadáš dokonale, tak běž!" :) (Taková trošku menší lež no :) Ale připadala jsem si hezky.

Došla jsem po schodech dolů k hlavním dveřím a tam...jsem sice vyšla, ale naproti mě venčil pán psa. Tady je takových pejskařů!!! :) Stál tam a nehýbal se (ten pejskař). Koukl na mě a zase koukal na pejska. (Co jsem jako čekala? :) Že na mě začne řvát: Ty jeden hnusnej transsexuále, podívej se na sebe, jak vypadáš? Že vůbec vylejzáš ven! To je odporný, fuj! :) Ale já prostě tu odvahu ztratila. Vyběhla jsem zase zpátky do bytu a celá naštvaná tak, jak jsem byla v úzkých riflích (tregínách) a krátké bílé bundičce, jsem na sebe narvala vytahaný klučičí rifle, vytahanou šusťákovku, sundala ty krásný vlásky, vzala sluneční brýle, natáhla klučičí tenisky a ostatní věci Terezy hodila do igelitky a šla do auta. Já jsem takový srab :( Štve mě to.

Tak jsem rychle jela za město, tam ze sebe v autě strhala ty klučičí věci, vrátila si kruhové náušničky a kuk, už tu byla zase Terezka :) Vzala jsem si dvoje balerínky. Jedny normální a druhé s tím úzkým podpatkem - no a ty jsem si samozřejmě hned vzala, tak se mi řídilo trošku hůř, ale ještě to šlo, protože ten podpatek není zas tak vysoký.

Kousek jsem popojela, vyskočila z auta a začala se fotit a užívat si chození venku. Ale bylo to za městem. To mě tak nebaví :) Není to prostě ono a tak když v dáli někdo procházel, schválně jsem se ukazovala :) Věřím tomu, že z dálky je to OK.

Pak jsem si řekla, že by vypadalo dobře, kdybych se nechala fotit na samospoušť ve chvíli, kdy za mnou projíždí nějaké auto. Jakože je tam provoz :) No a ono to auto sice projíždělo, jenže neprojelo úplně, protože zastavilo a hned za ním druhé a vyskákali z nich dva hoši jak gorily z nějaké diskotéky a šli pro něco (?) na louku. Strašně jsem zazmatkovala. Vlezla do auta a čekala. A měla taky trochu strach. Dva kluci a já :(
Ale tomu jednomu bych řekla bylo evidentně jasné, že nevěděl, jestli vidí to, co vidí :) Pořád na mě civěl. Tak jsem nastartovala a jela jinam. A protože se mi chtělo aspoň jen tak jezdit po městě, tak jsem jela na druhý konec města.

Strašně jsem si to užívala! Všechny ty křižovatky a ostatní řidiče na nich nebo i chodce. Pro všechny jsem byla paní řidička :) (Extrémně jsem si dávala pozor, abych nezpůsobila nějakou dopravní nehodu! :) Dojela jsem na druhý konec města, ale zase jsem se hned o kousek vrátila, protože tam bylo takové hezké místo, kde byly i domky, chodili lidi a mě to najednou vůbec nevadilo. Svítilo sluníčko a já se tam procházela po parkovišti a štelovala můj malý ohebný stativ. Najednou jsem byla tak sebejistá a odvážná!

V ten moment bych byla schopná jít kamkoliv. Bylo mi to všechno jedno. Vůbec se mi nechtělo zpátky do auta a jít domů. A už vůbec ne se někde zase převlékat do těch hrozných kalhot, takže jsem zaparkovala normálně u domu a šla domů. Tak, jak jsem na fotce v předchozím článku "Jak nosit crossbody" :)
(No dobře, tak já sem dám teda ještě jednu :D :)

(foto č. 112)

POPRVÉ v životě Tereza mezi lidmi ve dne... Bože to byl pocit!
(Původně tady byla věta: "POPRVÉ v životě mezi lidmi ve dne jako Tereza...", ale to přeci není žádná "jako Tereza", to JE Tereza! Spíš bych měla říct: "Chodím bohužel ven jako Tom".)

Najednou mi to ale nepřišlo vůbec divné a absolutně jsem nechápala, proč jsem před pár hodinami, když jsem šla ven, tak plašila... Bojíme se něčeho, co neexistuje.

Na druhou stranu, kdybych si byla tak jistá sama sebou, tak se nebojím vůbec. Ale ta velká ramena jsou prostě děsná! A některé rysy ve tváři taky. Chtělo by to feminizaci obličeje...

Na třetí stranu mě Denča a Dermacol tolik pomohli zbavit se jednoho pitomého klučičího znaku (prosvítající vousy), že mi sebevědomí vzrostlo :)

Takže teď už žádné procházky ve 3 v noci ve strachu, že mě někdo přepadne. Teď hezky v 8 a ať mě vidí co nejvíc lidí :)

V sobotu večer jsem testovala, jak vypadám - hned jak jsem vyšla, tak tam venčila jedna moc hezká blondýnka (v podpatcích) pejska. Nejdřív jsem se zase zastavila ve dveřích (což vypadá divně a podezřele místo toho, abych rovnou vyšla a šla :), ale takhle bych nikam nedošla a nic nezjistila, takže jsem se sebrala a šla.

Ta blondýnka se zrovna s pejskem otočila a šla proti mě. Koukáme chvíli na sebe a dobrý. Nic. Tak jdu dál. Neotáčela se za mnou. Musela jsem nad tím přemýšlet. Já když takhle někam jdu, taky nepřemýšlím, kdo se to pod tím oblečením skrývá... Zjistila jsem, že čím víc si nevěřím, tím větší mám strach a tím víc na sebe přitahuji pozornost. Když jsem si sebejistá a maximálně přesvědčená, že vypadám jako 100% žena, tak i tak působím a okolí nemůže mít sebemenší pochybnosti. O tom to je - o sebedůvěře. Akorát to chce mít co nejméně mužských znaků, protože pak je sebedůvěra k ničemu :) Ovšem to neplatí jen u MtF. To platí u všech lidí na světě, že je důležité si trochu věřit, abychom vystupovali sebejistě a přirozeně. A bylo mi jasné, že večer ve tmě (jen pod světly lamp) prostě nemá nikdo šanci poznat, že jsem někdo jiný (tedy, já jsem pořád já, tedy Tereza, ale víte jak to myslím). Zevnějškem.

Prostě si myslím, že mě nikdo hned poznat nemůže, když mám navíc tu přirozenou tmavě hnědou (mahagonovou) paruku. Dřív ta blond poutala strašně pozornost a já si ještě brala krátké sukýnky a podpatky!
To je to o čem mluvím :) Takže jsem si v sobotu večer nakonec vzala červené úzké kalhoty, balerínky a delší bílý kabátek. A jak jsem si libovala :) Navíc to byla opravdu nenápadná kombinace. Prostě taková normální (podle mého). Ale vlasy a make-up dělá tak strašně moc! Potřebovala bych, aby mě někdo potkal a řekl, jestli je poznat nějaký mužský rys (vlastně to nepotřebuji, protože vím, že tam jsou - bohužel). Snažila jsem se i o dokonale ženskou chůzi :) Myslím si, že mi to šlo. Šla i vzpřímeně s vypnutými prsy (né zas moc), ale samu sebe nevidím :( tak jsem se snažila potkávat co nejvíc lidí, ale jako na potvoru bylo vylidněno i směrem do města. Potkala jsem asi 5 kluků a jeden pár. Tři z nich mě absolutně ignorovali. Jen mrkli a koukali dál do svého mobilu :) (Tzn. že jsem prošla :) Dva na mě koukali asi jako koukáme my, když se nám někdo líbí a jen ho míjíme. A taky dobrý. To byli ale muži. Tam je to kupodivu snažší. Ženy mají lepší vnímání na detaily a odhalí to, co muž nevidí (protože má zatmění - což samozřejmě chápu a je to svým způsobem příjemné) :) Ovšem kolem deváté večer už venku taky moc osamocených holek nechodí - ani já už se nechci potulovat po tmě pozdě v noci městem (navíc bez pepřáku v kabelce), takže jsem to sebejistě posunula na osmou večer, což je ještě přijatelné. No a chtěla bych si zase někdy vyjít přes den...

Foto z mé sobotní večerní procházky:
(Dávám je sem takhle po troškách, ale ono to stačí, ne? :)

Levé foto: poslední foto těsně před večerní procházkou (113)
Pravé foto: celá šťastná ve výtahu z procházky (114)

detail krásných nových botiček a ty červené úzké slimky...
ten pocit se nedá popsat! :)

Jednou jít takhle nakoupit, do kina, na lavičku s kamarádkou. Co by mi chybělo? :) Ale to bude až za hodně dlouho...

Pro dnešek by to stačilo.
Půjdu spinkat. Ráno zase do práce... šupky hupky do realit(k)y... I když, co je vlastně realita? Tereza je přece taky realitou. Žije, sní, zamilovává se. Tedy existuje.

A píše tenhle blog. Aby si měla s kým povídat... a být Terezou i ve chvílích, kdy je po ní požadováno, aby se třeba v práci chovala jako někdo jiný.

Mimochodem - krátké vlasy a strniště - výborný způsob, jak zaručit, že Tom je přeci Tom. I když to Tereza nesnáší.
Jednodušší řešení nemusí být ale tím šťastnějším...

Jak nosit crossbody

27. října 2013 v 23:07 | Tereza
Jsem trošku zaneprázdněná :) Ještě že je zítra volno a budu tak moct dát těch 1500 fotek dohromady. Chci vybrat jen ty nejhezčí (jak jinak taky :). Fotila jsem jako divá. Jak kdybych 16 měsíců nefotila! ;) Až do úplného zaplnění 4GB karty a pořád nemám dost. Naštěstí jsem neměla čas ty fotky z foťáku smazat, takže jsem tu a píšu si svůj blog, protože nemám na co fotit! :D

Je toho hodně, co chci probrat. A tak fotky ještě chvíli počkají. Dneska jsem celé odpoledne lítala venku :) Nadšená a šťastná. Netěším se na zítřejší večerní návrat. Odlakovat nehty na rukách, sundat náušničky, nepoužívat make-up. Nevěřila bych, že to bude tak těžké. Jakmile Tereza vystrčí růžky, už není návratu. Už by nejradši hned zítra šla nakupovat do Sparu něco k obědu v úzkých riflích a balerínkách :)

Dneska mám strašně dobrou náladu. Už ani nevím, kdy jsem se takhle měla a zasmála. Všechno mě baví, jsem strašně nadšená, nejradši bych vyběhla ven a šla někam jen tak nebo za někým na pokec (nikdo takový zatím není) - třeba k Pavlínce, kdyby nebyla v Brně nebo Danče, kdyby nebyla v Třebové. (Jéé, to je na jedné železniční trati! :) Vůbec v ničem nevidím problém a chvílemi bych řekla, že vypadám, jako bych si něco dala ;) Ne, že bych to znala z vlastní zkušenosti, ale z filmů jo. Čím to, že má člověk i tyhle stavy? Nemůžou tu zůstat? :)

Mám asi 5 témat, která bych tu chtěla probrat, ale to by byl jeden článek moc dlouhý, takže teď se chci věnovat tématu Jak nosit crossbody tašku.

Dneska ráno jsem totiž letěla zase do DMka pro kruhové náušnice (budu o nich psát v jednom z dalších článků, teď bych se moc rozepisovala), pro červený lak a když jsem ráno hledala na internetu, od kolika mají otevřeno, tak jsem zjistila, že za 150 bodů dávají takovou decentní hezkou tašku crossbody, která se mi hrozně hodí k úzkým riflím (ona se tedy hodí ke všemu, v tom je kouzlo crossbody, jak jsem se dočetla :). Akorátže jsem přemýšlela, jak vysoko se crossbody nosí, jestli na zadečku, na boku nebo výš? No a najít něco v češtině (kromě diskusí) je nadlidský výkon i pro mě, tak jsem zadala "how to wear crossbody" a tady je výsledek ze tří amerických serverů, ať si i Češky (a Češi - abych na ně nezapomínala, protože i muži je nosí) počtou :) To zas budou rady nad zlato, tyjo! :) Nečekejte žádný třístránkový manuál, je to jednodušší, než si myslíte (a než jsem si myslela já). Ostatně jako většina věcí :)

Tašky crossbody jsou pořád velmi populární (já je mám strašně ráda - mám teď už tři! :) A líbí se mi i na ostatních holkách), protože vám umožňují mít volné ruce a přitom mít své věci neustále při sobě. (To je právě to úžasné na nich a navíc to tak hezky vypadá!). Podle velikosti do nich naskládáte i těžší věci, časopisy, elektronické tablety, ale jsou i menší crossbody vhodné vyloženě jako doplněk k oblečení. Problém s nimi mohou mít ale ženy s velkým poprsím.

Na boku, vzadu nebo vpředu?
1) nedávejte si tašku na bok, ale posuňte ji za sebe tak, že ji budete mít téměř na zádech. Nebude to vypadat divně. Pokud vám vadí, že na tašku nevidíte a máte obavy o její obsah v přeplněných obchodech, noste ji vpředu. (To jsem se dočetla na více místech - nenosit na boku, což občas dělám).

Dole nebo nahoře?
2) ujištěte se, že nemáte moc dlouhý popruh. Nízko visící bimbající taška působí nehezky a při chůzi vás bude obtěžovat neustálé bouchání do vašeho těla při každém kroku. (Tak sláva, ne moc nízko. Ale jak moc teda nízko / vysoko?)
Nastavit si popruh musí každý podle sebe. Zvolit takový bod, kdy taška už neskáče při chůzi a přitom je pořád po ruce.


Takže je to na vás, holky! :)
(115)
A tady jsem já dneska odpoledne s novou crossbody z DMka,
kterou mám momentálně vpředu, ale béžovo-tmavě modrá barva splývá
s riflovou barvou tregín (tregíny = kombinace kalhot a legín) :)
(tzn., že sem stejně vložím fotku té tašky samostatně)
+ balerínky na úzkém podpatku

Nedokonalosti mé ženskosti a mé neobjektivní posuzování,
zda jsem takto poznat nebo ne,
se chystám řešit v jednom s budoucích článků...
V tu chvíli mi to bylo ale jedno :)

A už vůbec neřeším můj outfit, se kterým jsem měla
hodně velký několikahodinový problém :)



Konec blondýny

27. října 2013 v 1:35 | Tereza
:)

Dnes byl náročný, ale moc krásný den. A zítra bude taky.

Nevydržela jsem to a dávám sem malou ochutnávku toho, jak teď Tereza vypadá.

Úplně nejčerstvější fotka, jak jen může být - jen pár hodin. A bez jakýchkoliv úprav. Žádný photoshop. (Některé partie bych ráda časem fyzicky upravila ;) A některé se upraví po časem díky HRT (jak tomu pořád věřím :).
Před chvílí jsem dala všechny fotky do počítače...

A jak budu mít čas, tak sem vrhnu novou Terku se vším všudy :)

Blondýny je konec :) Ale Terezy ne! (foto č. 116)

Slečna z Domažlic

25. října 2013 v 10:39 | Tom a Tereza
Po mém neúspěšném pokusu o usínání, během kterého jsem z ničeho nic kolem jedné usnul, jsem měl kouzelný sen. Tom měl kouzelný sen.
Na ulici mě zastavila strašně krásná slečna s dlouhými rovnými hnědými rozpuštěnými vlasy nahoře část sepnutou malou černou gumičkou, se slunečními brýlemi ve vlasech, v úzkých kalhotách, bílých teniskách a crossbody přes rameno, s leskem na rtech, s roztomilým úsměvem a říká: "Chceš políbit?" :)
Normálně takhle přímo mezi lidma na hlavní třídě z ničeho nic na mě :) A já celý zoufalý z toho všeho plácání se v hlavě se na ní usměju a říkám: "Tak jo!" :) Protože těm rtům se fakt nedalo odolat!
To byly slaďoučké polibky! Zajímalo by mě, co jsem musel nevědomky v noci v posteli líbat, když jsem to tak prožíval.
Chvíli jsme se líbali, chytli za ruku a šli. Pořád jsem se jí na něco ptal, říkala, že je od Domažlic. Název té vesnice od "P" měl ve 2. pádě tři slabiky. Ale že teď bydlí tady na severu Čech. Přitom s Domažlicemi nemám vůbec nic společného. Byl jsem tam jen jednou před 20 lety a ani o nich v posledním roce nemluvil, nečetl, nepřemýšlel...
Hrozně hezky voněla. Zašli jsme do cukrárny a asi poprvé po půl roce mě vzbudil budík v mobilu! :(
Tak tohle jsem fakt zrovna teď nechtěl. Vstát a do práce.

Mám ten úžasný pocit ještě v sobě, ale taky mám v sobě současně strašné výčitky z mého předchozího dvouměsíčního vztahu, kdy vlastně vše skončilo jen proto, že jsem nebyl schopný přestat myslet na manželku a sladit život s novou partnerkou a s Kačenkou. Nemůžu se tedy vrhat do dalších vztahů a vím to. Proto ani nikoho nehledám. Ale bylo to tak příjemné.
Jak jsou ty sny zajímavé, že to, co v nich prožíváme, prožíváme doopravdy. Že jsme v nich schopni se třeba i zamilovat!
Fascinují mě ty detaily.

Vlastně mi ale neřekla jméno. Možná to byla Tereza... (jo, chtěla bych takhle vypadat :)

Protože jsem ještě před usnutím přišel na to, že nemám moc možností se z toho vyhrabat.
Když Tom zůstane Tomem, bude si navždycky vyčítat, že tu není Tereza, protože Terezou chce být strašně moc. Ale bojí se to udělat... protože... když tu bude jen Tereza, bude si navždycky vyčítat, že tu není Tom, aby mohl jít s právě takovouhle dívkou po ulici za ruku. Nebo dokonce s manželkou...
Jako kdybych s variantou vztahu žena+žena nepočítal. Ale proč?

Na druhou stranu jsem zjistil trochu znepokojující věc, že takovéhle sny mi stačí. Když nemůžu tohle štěstí prožívat přes den se skutečnou dívkou, prožiju si ho aspoň v noci ve snu. Výsledek (tedy pocity a výsledky chemických reakcí) jsou na člověka úplně stejné.
Nač mít skutečné fyzické kontakty. Pořád lepší ve snu, než nic.
Navíc to neovlivním a je to hezký. Taková malá virtuální realita. Lekáme-li se v ní, lekáme se doopravdy. Padáme-li z výšky, prožíváme totéž, co bychom prožívali, kdybychom z výšky padali ve skutečnosti. Všechno je skutečné. I sny.

Zaseklá

24. října 2013 v 23:58 | Tom
Po strašně dlouhé době jsem si lehl na zem na matraci k televizi puštěné v počítači a než jsem se do ní stihl zakoukat, usnul jsem. Probudil jsem se před chvílí asi po hodině a první, co mi vlétlo do hlavy bylo, kde jsi a jestli už jsi šla spát, zatímco já tady ležím v obýváku a rychle šup šup za Tebou do ložnice.
Proč je člověk vždycky po probuzení tak mimo?
Samozřejmě to na mě hned padlo. Začal jsem si říkat, že Ti musím napsat, ale hned to zase zavrhoval, abych nebyl nařčený ze stalkingu. Chtěl jsem Ti říct, že každý den čekám, že každý den na vás myslím. V sobotu jsou na zámku kousek odsud strašidla s Bílou paní, to by se mohlo Kačence líbit...
V té tmě a tichu najednou cítil jsem se tak zaseklý. Najednou jsem se takhle cítit nechtěl, tak proč mi tak je?
Vůbec se nemůžu pohnout. Je to, jako bys tu byla, jako by to bylo včera a ne před 16 měsíci, cos odešla. Jsem totálně zaseknutý tam, kde být správně nemám a jen čekám, až řekneš a já přihupkám jak pejsek. Nelíbí se mi to, ale kašlu na to, co se mi líbí, na trucování, které všechno zabíjí a na to, co mám nebo nemám dělat. Mívám nesprávný pocit, že Ti bývá taky smutno, že o mě přemýšlíš a že je to jen hrdost, co Ti brání v tom se vrátit.
Ale pak mě napadá, kdo z nás dvou je tady zaseklý...

A zděšením, že už je to 16 měsíců, teď nemůžu usnout. :/

Ich bin eine Frau

23. října 2013 v 22:11 | Tereza
Na votocvohoz holky probíraly aplikace, které mají na svém androidu. Protože mám asi měsíc taky android (a jsem z něj nadšená, i když jsem ho v prvních minutách po rozbalení měla sto chutí vyhodit, protože jsem strašná konzerva a nerada se vzdávám zažitých modelů - naštěstí to doufám neplatí u oblečení :), tak jsem koukala, co si holky instalují. A líbila se mi aplikace pro výuku cizích jazyků zábavnou formou "Duolingo". Protože mě jazyky baví a protože se snažím už pár let začít s portugalštinou a teď i němčinou, když jezdím "obchodně" do Žitavy komunikovat s Jessicou, která ovšem anglicky hovoří velmi stroze a já jí zrovna potřebuji být (obchodně) co nejblíže, tak jsem si tam hned nastavila němčinu a dala první lekci.
A hned první věta: "Ich bin eine Frau" :)

Nemohla jsem začít lépe :D
Víc vlastně na cesty do Německa nepotřebuji :)


Minulý týden se mě kolega ptá, jestli znám tuhle docela známou písničku (občas probíráme muziku):

Macklemore & Ryan Lewis - Same Love feat. Mary Lambert

Že jel autem a moderátor povídá: "Teď si pustíme takovou pohodovou písničku pro hezký den."
Tu písničku jsem taky znala, ale kdo z nás přemýšlí o anglickém textu, že?
Tak ho napadlo si vyhledat text a ... malé překvápko! :)
Kdyby ten moderátor věděl, o co v téhle písničce jde, nebyla by to písnička pro hezký den, i když ta hudba je kouzelná. Ač je kolega značný puritán, podával mi ten text s respektem. Na to se snad ani jinak reagovat nedá. A mě se moc líbí (ten text :). Tolik velkých a zajímavých myšlenek v jedné písni!

Rozhodla jsem se ho sem dát, protože je dobré vědět, o čem se někdy zpívá...
A nedávám ho pod čáru pod článek, přestože je dlouhý. Tak tu holt zabere víc místa no.
Takže... "Kdy jsem byl ve třetí třídě, myslel jsem, že jsem gay..." "Proč vůbec citujeme knihu starou 3500 let?" "Ale já se nemůžu změnit. I kdybych chtěla. I kdybych se snažila..."

Když jsem byl ve třetí třídě,
myslel jsem, že jsem gay.
Protože jsem uměl kreslit, můj strejda byl...
a udržoval jsem si čistý pokoj.

Běžel jsem za mámou, slzy mi tekly po tvářích.
Ona na to: "Bene, ty jsi za holkama běhal už ve školce."
Byl jsem celej zmatenej. Ale měla pravdu, že jo?
Spousta stereotypů se mi honila hlavou.
Vzpomínám, jak jsem se učil matiku.
Říkal jsem si: "Možná takhle zapadnu."

Vnucená představa o tom, co to všechno znamená.
Pro ty, kteří mají rádi stejné pohlaví tu máme charakteristiky.
A upjatí konzervativci si myslí, že si snad člověk může vybrat.
A že tahle "hrozná nemoc" může být vyléčená náboženstvím, nebo snad léky.
Myslí si, že vědí všechno. Snaží se měnit to, jak se člověk sám narodil.
Hrajou si na Boha.
Ach jo, tady to máme.
Amerika, tak statečná.
Stále se ale čertí něčemu, co nedokáže pochopit.
To, že Bůh miluje všechny svoje děti - na to se zapomnělo.
A proč vůbec citujeme knihu starou 3 500 let?

Fakt nevím.

Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Má láska, má láska, má láska.
Ona mě drží v teple. (4x)

Kdybych byl gay,
myslel bych si, že hip-hop mě nenávidí.
Prošli jste si teď někdy komentáře na YouTube?
"Člověče, to je teplý" (gay se používá jako urážka).
To vídám každý den.
Už skoro nevnímáme to, co říkáme.
Naše kultura je zakládaná na útlaku.
A k těm "jiným" nechováme respekt.
Navzájem si nadáváme do buzen zpoza obrazovek.
Slova plná nenávisti.
Přesto se jimi bez problémů oháníme.
Gay jako by se stal synonymem k tomu nejhoršímu.

Přesně takováhle nenávist způsobovala války.
Pohlaví, barva kůže, tvýho pigmentu
Ten samý boj, který vede lidi k tomu, aby stávkovali.
Lidská práva pro všechny!
Není tu žádný rozdíl!

Žij dál! A buď sám sebou!
Když jsem byl v kostele, naučili mě něco jiného.
Když šíříte nenávist na bohoslužbě,
Vaše slova nejsou pomazána.
A ta svěcená voda,
do které si máčíte ruce.
Je pak otrávená.

Všichni ostatní zůstávají zticha,
protože je to pohodlnější.
Raději než aby bojovali za ty,
jejichž lidská práva byla ukradena.
Možná nejsem stejný,
ale to není důležité.
Tohle není žádná svoboda, dokud si nebudeme rovni.
Ano, zatraceně, podporuju to.

Fakt nevím.

Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Má láska, má láska, má láska.
Ona mě drží v teple. (4x)


Stiskněme tlačítko k přehrávání.
Nemačkejme to pauzující.
Musíme pokročit vpřed!

S černým závojem před očima
se obracíme zády k problémům.
Ale já chci, aby moji strýcové byli spojeni zákonem.

Děti se rojí v chodbách.
Srdce mají černá nenávistí.
Svět je tolik plný nenávisti.
Někteří by raději zemřeli,
než aby byli tím, kým jsou.
A certifikát na papíře.
To všechno nevyřeší.
Ale je to zatraceně dobrý začátek.
Žádný zákon nás nezmění,
musíme začít u sebe.

Ať už věříte v jakéhokoliv boha,
vězte, že uvnitř jsme všichni stejní.
Sundejte tu roušku strachu,
pod kterou je přece ta samá láska! (hetero love=gay love)
Je načase se nad to povznést.

Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Ale já se nemůžu změnit.
I kdybych se snažila.
I kdybych chtěla.
Má láska, má láska, má láska.
Ona mě drží v teple. (4x)

Láska je trpělivá, láska je laskavá.
Láska je trpělivá (Neplač o nedělích). (5x)
Láska je laskavá (Neplač o nedělích). (5x)

O stýskání

23. října 2013 v 10:37 | Tereza
Bez ohledu na počasí, na roční období, na stravu, na dostatek spánku nebo na momentální úspěchy či neúspěchy se občas ráno probouzím a strašně se mi stýská. Po smíchu mé dcery, po jejích otázkách, po pohledu na její spokojený spánek. Chybí mi ta radost.
Za den mi vzpomínky na ně vklouznou do hlavy několikrát a vždycky mě srazí na zem, ať mám jakoukoliv náladu.
A takovéhle ráno je pak těžké. Strašně dlouho mi trvá, než se z něho dostanu. Většinou v práci pod stresem tak za tři čtyři hodiny. Ještě, že máme zaměstnání, která nás stresují a nemáme čas týrat svou duši steskem a podobnými nepříjemnými nežádoucími a neodbouratelnými lidskými pocity, kterých se nemůžu zbavit, protože to ani nejde.

Nemůžu si přikázat, aby se mi po svém vlastním dítěti nestýskalo.

Mám si přikázat, aby se mi nestýskalo po mé ženě, protože to tak ona chce, ale taky to samo nejde.
Zkouším to. Zaměstnávám mozek. Nechávám Terezu žít, protože ona má úplně jiné starosti a Tomovi neuvěřitelně pomáhá. Ale stává se mi to i při zaměstnaném mozku. Řídím nebo píšu nebo počítám materiál a najednou jsou tam. Moje žena a moje dcera. Proč za mnou pořád takhle chodí? :(

Dokud se budu vracet domů s tím, že tam možná bude stát zaparkované auto mé ženy, bude to pořád stejné. Asi se s tím musím smířit a nečekat, že to přejde. Už nevím, co víc udělat, aby mi přestaly chybět. Hypnóza? Výplach mozku?

Proč vlastně spíme? Abychom si vyčistili mozek. Říkají američtí vědci ve studii zveřejněné před 5 dny.
Jo, ale to bychom taky museli opravdu spát.
Je to paradox.
Spíme hodně a dobře, když je nám dobře. Není proč mozek čistit.
Jakmile máme trápení, už ho spánkem nevyčistíme. Dokonce ani umělým. Prášky na spaní nefungují na psychiku. Umožní odpočinout jen vašemu tělu.

Nerozumím tomu, proč lidé vůbec prožívají stesk.
Proč jednoduše nejsou spolu?

Protože i stýskání má svá pravidla. A musí na to být dva.

Co chci, to dokážu

22. října 2013 v 21:01 | Tereza
Je půl deváté večer a já přišla z příjemné večerní procházky. Řekla jsem si totiž, že doma těch pár kilo, co mi brání v pohodlném nošení upnutých kalhot a sukní, neshodím. Navíc v lednu bych ráda u Hanky trochu vypadala. A půl hodina chůze denně ještě s příjemnou hudbou v uších mi rozhodně neuškodí. Ráda chodím, ale poslední dobou chodit nestíhám, protože vozím balíky na poštu rovnou z práce.
Mám nové džíny z Kenvela, které mi přišly od Mišky z Mostu :)


Jsem z nich naprosto unešená, protože se samozřejmě úžasně hodí k balerínkám. Takže jsem si naplánovala, že teď navečer půjdu ven zrovna v nich. Navíc mi přišla strašně krásná přirozená paruka - takové delší mikádo s rovnými tmavě hnědými vlásky, které jsem si dala do culíčku :) a kterou jsem prostě nedokázala sundat, ale když jsem si brala (klučičí) bundu a tu paruku musela na ven sundat, protože jsem nebyla namalovaná a prosvítaly vousy, tak jsem zjistila, že se sama sobě v těch krátkých vlasech nelíbím ani trošku.
Nemám ráda, když vypadám (nebo kdokoliv jiný) jako muž, ale mám na sobě ženské věci. Ta kombinace je strašná. Buď jsem žena nebo jsem muž. A vyděšené z toho bývá většinou i okolí, když není schopno si toho dotyčného někam zařadit.

Takže jsem vzteky strhla ty krásné holčičí džíny a natáhla klučičí a šla ven. Samozřejmě se nabízela možnost se namalovat, vzít tu krásnou novou paruku a jít ven jako Tereza (teda, já jsem Tereza a taky nijak jinak nechodím, ale zvenku občas hold vypadám jako Tom no :/ ), ale líčení by mi zabralo dvě hodiny a ráno bych nevstala. Těším se na prodloužený víkend :)

Na votocvohoz.cz nakupuju jako divá za pár kaček... já tam opravdu jen nakupuju! :) Ale ty strašně milé slečny mi najednou z ničeho nic napíší třeba: "Tyjo, škoda, že bydlíš tak daleko. Jsi mi fakt sympatická!" (Lucka z Kutné Hory) nebo "Přijeď do Mělníka. Ráda si s tebou popovídám u kafíčka, jsi moc milá." (Péťa)... no to je něco pro mě! :) Dokonale ženský svět. Holky ani nevíte, jak ráda bych přijela! Dělá mi to tak dobře! Ale do tohohle světa (normálního holčičího) mám ještě daleko... :/ Nedávno mi napsala Denča tak milý vzkaz (na votocvohoz.cz) jako reakci na tenhle blog, který už čte (chudák) od začátku, že jsem z toho šťastná ještě teď. Tak přeci ještě existují milí lidé! To mě baví, líbí se mi to, vyžívám se v tom. Jsem strašně ráda, když mě někdo bere jako toho, kým jsem.

Péťa chtěla, abych se jí nafotila v některých věcech od ní, takže to chci o víkendu zrealizovat. První fotky Terezy s hnědými vlásky :) Umím si úplně živě představit, že jsou mé vlastní. Je to tak příjemné, jak ofinka šimrá, jak culíček bimbá, jak se pramínky vlasů hýbou při chůzi do tváře... Dala bych sem fotku té zase další velmi milé slečny z Prahy, co mi jí prodávala, ale nechám to jako překvapení na moment, kdy se mi podaří konečně nafotit své vlastní fotky.

Při chůzi mě vždycky leccos z ničeho nic napadne :)
Třeba jsem se zamyslela nad tím, co jsem kdy chtěla dokázat a zjistila jsem, že jsem to vlastně vždycky dokázala. Jo, je dobré si věřit :) Ale nejsem si jistá, jestli bude tahle šňůra mých snů pokračovat takhle šťastně, protože jsem přes rok chtěla, aby se manželka vrátila a ono nic. Tak to nevyšlo, to je divné. Vlastně pořád věřím tomu, že to co chci, to dokážu. Nemám důvod v to nevěřit.

A jak to máte vy? Když něco chcete, dokážete to?

Možná mám jen štěstí.

Život a smrt jsou věci, které se ovlivnit nedají, ale to ostatní ano. Pořád říkám, že naše budoucnost je jen v našich rukách a je na nás, jak s ní naložíme.

Takže tenhle článek je vlastně pozitivně laděný :) I když jsem nakonec nebyla venku v těch úžasných slimkách, ale oblečená jako Tom, který se beztak culil celou dobu, protože mi na displej přistála zrovna zpráva z votocvohoz.cz od Lucky, které jsem tak sympatická :) (Mimochodem ona mě taky :). Probraly jsme počasí, jak to dnes bylo na sukýnku, když bylo 22 stupňů a že ta její je fakt hezká. No co jiného taky mají holky na votocvohoz probírat, než hadry, žejo? :D

Pětiminutový placebo efekt

20. října 2013 v 18:26 | Tereza a Tom
Tak mám za sebou pravidelné nedělní odloučení. Tohle je přesně okamžik, kdy potřebuju blog k tomu, aby to ze mě spadlo. Dostat to hlavně nějak ze sebe, jinak zešílím.
Je to pořád stejné. Ani nečekám, že si na tohle někdy zvyknu. Ale při odjezdu z domečku, kam jsem Kačenku přivezl, jsem měl dnes výjimečně dobrý pocit. Byl to tak trošku manželčin placebo efekt, ale fungoval.
Pět minut jsem si totiž povídal s manželkou. Bezstarostně. O kočičkách, o Kačence, o její nové mikině. Než kočička shodila květináč s kytkou v okně a naznačila mi tak, že pět minut štěstí je u konce.
Došlo mi, že tenhle stav není tentýž, jakobyste už na světě nebyly, jak jsem si v minulosti myslel. Je to jiné. Vídám vás, povídám si s vámi, existujete!
A tak jsem začal přemýšlet, jaký je rozdíl mezí tím, co bylo a mezi tím, co mám teď.

Taky jsem vás opouštěl, ale vracel jsem se k vám.
Teď se přeci taky vracím - i když jen jednou za 14 dní na 5 minut.

Teď jsme se taky rozloučili, akorát jsi mě neobjala a nedali jsme si pusu. Jediný rozdíl. Jinak jsem si úplně stejně prohlížel Tvoje krásný oči.

Akorát kdysi si můj mozek z nějakého důvodu myslel, že se mám kam vracet, že je tu člověk, který mě miluje a který má o mě starost. A který mi poskytuje nějakou jistotu.

Proč tedy už rok a půl tak jančím? Proč nemůžu každou neděli přenést přes srdce, že musím Kačenku vrátit a uvidím jí zase až za 12 dní? Že Tě třeba ani neuvidím těch krásných pět minut?

Zjistil jsem, jak moc mě těch pět minut za 14 dní naplňuje. Jak jsem šťastný aspoň za ně. Dávají mi vždycky falešný pocit štěstí, že tu pořád jsi a že jsme tu spolu. Chci-li tomu věřit, můžu. Pět minut.
Tolik mě vždycky nabijí, že mám pocit, že mi tohle musí stačit, než se uvidíme zase za dalších 14 dní (pokud nebudeš zrovna zase někde na výletě, jako minule, když jsem Kačenku přivezl).

Vlastně v tom není žádný rozdíl. Měl bych být šťastný, že jste zdravé a že se máte v rámci možností dobře. Pokud vás miluji, mělo by mi to stačit. Dnes jsem měl právě takový zvláštní nepoznaný pocit, že mi to stačí. Že v tom vlastně až takový rozdíl není. Bylo mi hezky, protože jsem Tě viděl.

JE TO JAKOBYCH BYL NA NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ STÁŽI, NA MONTÁŽI V ZAHRANIČÍ NEBO NA MISI V AFGHÁNISTÁNU. Jen telefonovat domů Ti nemůžu (zřejmě proto, že v Afghánistánu není signál). Je to vlastně úplně totéž. Co totéž, tohle je lepší! Vidím vás jednou za 14 dní! Měl bych se vlastně radovat.

Nějaký papír, kde někdo napsal, že nás rozvádí, je jen cár papíru. Pár písmenek, která někdo napsal, aby rozhodl za nás (za mě). Lásku a vztah nemůže nikdo žádným papírem rozdělit. Kašlu na úřady, které mi nutí myslet si, že jsem o Tebe přišel. Nepřišel. Ty tu jsi pořád. Se vším všudy. Jen mi víc chybíš, protože jsme méně spolu a tak si přirozeně přeji být spolu víc.

Ale co s prázdným bytem, ve kterém teď sedím?

No vždyť říkám, že je to jako být na misi. A co ten nedokreslený obrázek Kačenky? Rozestavěný bunkr? Úhledně rozmístěná zvířátka v řadě, která teď musím uklidit? Nejradši bych si to tu nechal. Nevadí mi to. Jen je mi smutno, protože mi vždycky připomínají Kačenky smích. A stýská se mi úplně stejně, jako bych byl na nějaké misi a nikdo nás nikdy nerozvedl. Je to úplně stejné. Ty pocity, představy a sny. Jen si stačí nepřipomínat, že já se z téhle mise nikdy nevrátím do náruče Tebe s Kačenkou kolem krku... Že Ty jsi ten velitel, který rozhodne o tom, kdy půjdu domů...

Ženo moje. Až mě ta touha po Tobě přejde, tak mě přejde. Nemůžu si poručit. Nijak Tě to neomezuje ani neubližuje. Už nekreslím grafiti před Tvým domem (mělo to prý vydržet věčně, ale mám takový pocit, že po dvou zimách to zmizí), už Ti neposílám každý týden nějaký dopis. Neexistuju. Ale přeci tu čekám a když budeš chtít, můžeš kdykoliv přijít nebo s námi (se mnou a s Kačenkou) jet na výlet. Zatím nechceš, ale třeba jednou pojedeš. Stejně nemám jinou možnost než čekat.

Jo, Terezu tu mám, ale ona je až na druhém místě. Na prvním jste vy. Mám jí tu, protože tu nejste.
Mám pocit, že tohle už jsem kdysi slyšel: "Uděláš-li to, udělám to." Protože já jí nechci upřednostnit před vámi. Na nový vztah se ženou nebo s ní dokonce zakládat rodinu teď prostě nemám a ještě dlouho mít nebudu. Z toho tedy logicky vyplývá, že mi opravdu zbývá jen tohle.

Budu čekat, až se vrátíte. A když se vrátíte, vrátí se i Tom. Protože ta pravidelná pětiminutová radost každých 14 dní ze setkání s Tebou ho přesvědčuje, že mu na Tobě pořád záleží a staví Tě na první místo. Já si to umím všechno tak perfektně představit! Už bych si tuhle druhou šanci nenechal nikdy vzít. Byla bys šťastná i Ty a tím pádem i Kačenka.

Ale Ty mě tu necháváš jít směrem, kterým Tom jít nechce. Jestli mě v tom necháš, už to po čase nikdy vrátit nepůjde. Já vím, že to víš a stejně je Ti to jedno. Tak krásně bezstarostně nevědomě bláhově jedno.

Ty jsi vlastně hybná síla Terezy. Čím víc mě nenávidíš, čím víc mě nemiluješ, čím víc mě odmítáš, tím víc potřebuji získávat štěstí jinde. Protože zdrojů štěstí je v životě člověka několik. Není omezen jen na jeden.

Přesto pořád říkám totéž. Vraťte se mi, holky moje. Jak dlouho to ještě bude trvat? (Osm deset let?)
Větší štěstí než rodina neexistuje.


Tereza: "Já vím, že mě chceš úplně vyšachovat, Tome. Vím, že je pro tebe rodina na prvním místě, ale první místo je teď neobsazené... tvoje žena tu není. Nechala tě tu. Tak si tu seď a čekej - nebo pojď za mnou. Tam, kde ti je přeci taky dobře. Stejně jiné varianty nejsou. A vrátit se zatím můžeš vždycky. To je na tom to nejlepší. Ještě pořád máte oba spoustu času, i když tu teď budu víc a víc."

Má ženkost mi pomáhá snášet mé mužské trápení. A tím vznikají zase druhořadá ženská trápení, která jako muž nemám a nemusím je řešit, ale Tereza je řešit musí, protože bohužel není tak ženská, jak by chtěla a tak se z důvodu jednoduchosti vrací zase k mužnosti. A tak se do toho zamotávám a točím stále dokola.

Čas ukáže, která cesta je správná.
Ale nikdo už nám nevrátí štěstí, o které jsme přišli za dobu, po kterou my tři nejsme spolu.

Potřebuji dalších 5 minut s Tebou.
Ty mi je nedáváš.
A tak jde Tereza do sprchy a vybalit své nové heboučké pyžámko...


V mém malém e-shopíku koupil před chvílí pán hrozně krásné dětské povlečení. Dala jsem je tam jen na zkoušku a čekám, jak se budou prodávat. Říkám si, jak je hezké, že je někde rodina, kde milující manžel myslí na to, jak své dcerce udělat radost. Jaká je tam doma asi pohoda?
Normálně to nedělám, ale to telefonní číslo v objednávce bylo tak prominentní, že jsem ho zadala do vyhledávače...
...a nestačila jsem se divit.
"Zadaný podnikatel hledá ženu za účelem sexu... Orientace: beru všechno. Děti: nemám."

Tak fajn.

Co tu řeším?

Čí dcerka má lepší vyhlídky do budoucna?

Rodina už dneska asi pro nikoho nic neznamená.

Katie a Arin

14. října 2013 v 20:45 | Tereza |  Přeměny
Tak a rychle změnit téma :)
Možná jste to zaregistrovali v médiích, ale kdo ne, tak ten se může podívat tady.

Článek převzatý z Blesku pro ženy:
(jakoby to muže nemělo zajímat! ;) To je pořád škatulkování!

Život někdy dokáže "zrežírovat" neuvěřitelné příběhy. Mezi takové patří i ten, který prožívají dva mladí teenageři.
Oba museli se svojí odlišnou sexualitou "bojovat" celé dětství. Protože byli "jiní", děti se jim posmívaly, šikanovaly je.

Osmnáctiletá kráska Katie Hill totiž nebyla vždycky roztomilou holčičkou. Prvních patnáct let svého života strávila jako kluk Luke. Narodila se jako jediný syn námořního plukovníka.
Její přítel, šestnáctiletý Arin Andrews, se zase narodil jako dívka. V těle roztomilé holčičky jménem Emerald exceloval v baletu, vyhrával dětské soutěže krásy.

Katie odjakživa měla pocit, že je dívkou uvězněnou v chlapeckém těle, zatímco Arin zažíval opačné pocity.
"Když jsem byl první den ve škole a všichni říkali, že se mám zařadit k holkám, cítil jsem se zmatený," svěřil se se svými pocity usměvavý mladík a dodal: "Holčičí věci mě nikdy nezajímaly. Říkali o mně, že jsem lesbička, ale já se necítil jako holka. Byl jsem kluk, který se nějakým nedopatřením ocitl ve špatném těle."

Oba mladí lidé se setkali v Tulse v Oklahomě, kam přijeli kvůli změně pohlaví. Okamžitě se do sebe zamilovali.
"Jsme si souzeni. Skvělě si rozumíme, stále si máme o čem povídat. Je to proto, že jsme oba museli v době dospívání řešit totožné problémy," prohlásila pohledná brunetka, která už má díky hormonální léčbě i dokonalá dívčí ňadra.
Rodiče obou z toho zpočátku nebyli příliš nadšeni. Měli problém přijmout transsexualitu svých dětí. Teď však už pevně stojí při nich.










------------------
Myslím, že Katie měla štěstí a prošla si změnou pohlaví už v 15ti (Amerika no :). Proto jim to tak sluší. Nestihla si v životě nasekat žádné závazky, neměla žádnou svazující minulost. Ideální stav.
Tady na youtube je krátká 3minutová reportáž (v angličtině). Můžete tam slyšet i jejich originální hezké hlasy:



Jsou úplně v pohodě! Líbí se mi!

Výborné jsou ty komentáře pod článkem. Nadšení se nekoná. Je to nemoc, je to nenormální, zvrhlé a já nevím co ještě. Někteří se snaží to překousnout, ale nejde jim to. Chápu je. Nikdy bych nechtěla, aby se o mně vědělo, v jakém těle jsem se narodila... Lidé jsou zlí.

Musím to sem napsat :) To je totiž tak hezkýýýý! Na votocvohoz.cz mi teď napsala po vzájemném poklábosení jedna moooc milá slečna:
"Jsem ráda že věci prodávam tak užasné hodné slečně jako Tobě :-)"
To tak potěší!!! :)

Dobrou :)

Všudypřítomné vzpomínky

14. října 2013 v 19:28 | Tereza a Tom
Jedna strana mi říká: "Ty jsi žena! Chovej se jako žena. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!"
(to říká Hanka a nejbližší)

Druhá strana říká: "Ty jsi netvor. Ani muž ani žena. Co tedy jsi? Je to proti přírodě. Fuj. Hnus."
(to říkají kolegové)

Třetí strana říká: "Ty jsi muž! Chovej se jako muž. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!"
(to říkají některé kolegyně a kamarádky)

Mluví na mě tyhle tři strany. A každá zní tak přesvědčivě. Jen si vybrat... Nabídka dne. Proč jsou ty nabídky tři? Proč není jen jedna?
Co ta taxikářka z našeho města, o které si lidé vypráví? Pořád slyším kolegy, jak znechuceně říkají: "Z dálky dobrý, ale z blízka?" Jaké jsou šance? A jaké šance má tenhle můj život? Vždyť ani nemůžu mít holku. Pořád bych jí jen ubližoval. :(

Tom:
Chtěl bych říct své ženě: Všecko to hezké, co mohlo být, jsi už teď zazdila jen Ty. Proč? Vím, že jsem udělal chybu, ale napravil jsem jí a chtěl jsem druhou šanci. Přeci jsme se milovali. Máme spolu krásnou dceru. Nechceš jí dopřát zase rodinu? Vzpomínky jsou všude a pořád. Bylo jich totiž tolik. Měli jsme dar prožívat všechno intenzivně a uměli jsme si dělat radost maličkostmi. Denně je mám a denně na ně narážím. Nechci je mít, ale bohužel nejdou jedním tlačítkem vymazat. Bůh nebo kdo nás stvořil zapomněl na tlačítko Delete. (Můžu to reklamovat?)
Psychika je kurva (pardon). Jde s kýmkoliv a kdykoliv a dělá si co chce. Úplně na vás kašle. Je jí jedno, co pak máte v hlavě.
Když jedu autem z práce a před bránou na kolegyni čeká manžel. Nechá jí sednout k volantu. Mávají na mě. Oba se na mě smějí. Oni se mají rádi, jako jsme se měli rádi my. Taky jsem na Tebe čekával a pak jsme jeli spolu domů. DOMŮ. Tam, kde jsme byli spolu. Hodili jsme se k sobě. Myslím si to. Víš přeci, jak nám to říkali i úplně neznámí lidé (tenkrát v nemocnici ta babička). Vidím páry, které se k sobě hodí. Tohle nemělo končit. Podle mě je to chyba, ale nedáváš mi na vybranou. Jsi tak chladná a nepřístupná. Odhodlaná mlčet. Absolute ignoration. Jakobych nikdy neexistoval. Nechceš si se mnou ani povídat. Bojíš se? (Pokud ano, je to špatně, protože tomu neutečeš. Pokud ne, jsi za vodou.) Odstřihla jsi mě a já se s tím pořád nedokážu smířit. Miluju naší dceru. Chybíte mi. Chybí mi všechno, co jsme měli a co si tak živě dovedu představit zase. Nedáváš nikdy druhou šanci? To Ti to za to nestojí? Štve mě to. Mrzí mě to. Trápí mě to. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.
Na to se nedá zvyknout nebo se s tím smířit. Ty to máš jednodušší. Tys udělala šmik a hotovo. Neexistuju.
Tolik se těším, až to šmik udělám taky... Kolikrát jsem už tady tuhle větu pronesl...

Tereza:
Tak já měla ráno takovou úžasnou náladu a Ty myslíš na tohle? Já vím, že se tomu nedá ubránit. Chápu, že si pořád myslíš, že se jednou vrátí. Máš za sebou 14 měsíců úplně bez nich. Vím, jak Ti chybí. Možná to ještě chvíli potrvá. Já nevím. Tak si třeba mysli, že tohle je stav, který bude trvat celý život. To chceš? Já vím, že ne. Že si nemůžeš pomoct. Myslíš si, že Ti nikdo nemůže pomoct? Říkáš si, že si vždycky se vším poradíš sám? Že všechno zvládneš? Že Ti nikdo nemůže říct nic nového?

Dneska mi napsala Hanka (když budu říkat Hanka, myslím tím Fifková) jednu moc hezkou věc. Nečekala jsem, že mi napíše. Vlastně mě ten názor překvapil! Hrozně mi to pomohlo. Jedna věta, ale mě tak potěšila... Nemám co ztratit. Jen získat. Tak si spolu jen tak popovídáme. Tom nebo Tereza, to je teď jedno. Nejen o Tereze, ale i o manželce, o životě, o šancích, které by se neměly nechávat promarnit. Není si co rozmýšlet, protože se nevrhám pod nůž chirurgovi, aby mi uřízl penis. Je to jen rozhovor, který mi může pomoct se konečně ze všeho vyhrabat... Tak šup šup :) A nikomu to neřeknu! :D ;)



**********************
nechceme vypadat takto.......................................chceme vypadat takto

Moc se omlouvám australskému surfaři Peterovi Drouynovi (58), který se nechal přeoperovat na ženu, že jsem použila jeho (podle mě před HRT) fotku jako foto ilustrující nedokonalou ženskost. Nechci nikomu ubližovat, jen tu chci ukázat na ten rozdíl... (Už vidím, jak za to budu kritizována. :) Oba chtějí být šťastní, já vím! Já taky nejsem žádná nádhera z druhého obrázku :( A ve skutečnosti už vůbec ne.
Druhé foto je transsexuál z Itálie. Kdybych to sem nenapsala, tak to stejně nepoznáte...

Obě varianty jsou skutečností. Oba tvrdí, že šťastní jsou. Ale ta druhá je jiná.
A přišla jsem na to proč.
Je to věk.

Ale je tu ještě jeden rozdíl. Přirozenost.
Ta vpravo má vlastní vlasy a tričko, které holky prostě nosí. Ale která z žen se obléká jako Peter? Jde tu o přirozenost. Říkala mi to i Hanka hned na první schůzce. Extravagance je rána do zad, která vás může položit. Nepůjdu ven v podpatkách, když mi ještě rostou vousy, přestože cítím, že to tak chci a je to tak správné. Myslím, že ženu z vás dělá to, jak vás vidí okolí. A já na druhém obrázku ženu vidím.
A taky je tu ještě jeden rozdíl - testosteron, který denně páchá víc a víc škod. To ale souvisí s tím věkem...

Proč tu píšu zrovna o tomhle?
Většina lidí nás vidí jako ty na prvním obrázku. Připadáme jim směšné.
Ta většina lidí ale najednou úplně akceptuje ty z druhého obrázku.
Tak o co tady sakra jde?

Jdu povečeřet pomelo.

Píšu (nadšená) ráno z práce

14. října 2013 v 8:55 | Tereza
Nemůžu si vychutnat ten pocit hladkosti po celém těle. Myslím na to od probuzení, cítím to pořád a všude! A to mi má teprve dnes dorazit epilátor, takže jsem večer nohy vzala jen hopem žiletkou, ale v tuhle chvíli (kromě rukou) na mě není jediný chloupek. To je tak strašně příjemné! Ta hebkost a když se mažu nějakým voňavým krémem, jak se tak jemně roztírá a jak je potom všechno hebké a sametové... Ruce musí počkat na epilátor, protože na nich je holení žiletkou vidět, když pak chloupky vyrůstají. Už se konečně zase nebudou nikde povalovat chlupy po bytě :)

Proč mám pocit, že se úplně vznáším? Ta hladkost mě fascinuje. Nejen na mě. Miluju pohled na ženu, která vyjde třeba z koupelny a její nohy se doslova lesknou! (Takové krásné je mívávala moje žena.)

Do práce si musím koupit nějaké svetříky s dlouhými rukávy, nechci tu nikoho šokovat žensky hlaďoučkýma rukama.

Blbé je, že ačkoli se připojuji přes nevysledovatelné připojení, sledovací program v práci zaznamenává také veškerý text zkopírovaný pomocí CTRL+C a ten si pak říďa může přečíst. Což je fakt chytré, až na to, že tohle fakt nikomu tady dávat číst nehodlám a přepisovat to přes miniklávesnici mobilního telefonu se mi taky nechce a protože to píšu v Outlooku, ze kterého jsem se chystala to překopírovat, pošlu si to na mail, tam to zkopíruju a vložím v mobilu na blog.cz. Uff.

Zítra by mi měly přijít nové strašně krásné vlásky! Nebude to blond ani černá, ale bude to nádhera! Objednala jsem si pár úžasných tíleček s kraječkama (našla jsem si na votocvohoz.cz tílka za 20 Kč) a taky slimky za 50 Kč, balerínky za 50 Kč - všechno v mé velikosti. Akorát jedny naprosto dokonalé bílé tenisky s ornamenty z Deichmanna za 100 Kč mi vteřinu před nosem vyfoukla jiná slečna :(

Potřebuju nutně legíny!!!

Jakou barvu? :)

Zjistila jsem, že neexistují jen černé, ale taky žluté, červené, růžové, zelené, kytičkované! Tyjo! Dokonce nějaká slečna založila fórum s názvem "Závislost na legínách" :) A k tomu nějakou tuniku nebo dlouhé tričko a balerínky... ach bože! :)

Joo, hold budu takhle vytrslá z každé pro vás ostatní holky úplně běžné normální věci :D To se prostě nedá. Nemůžu si pomoct. To nadšení je obrovské, aniž bych to dokázala ovlivnit. Tohle je fakt posedlost! :) Když opomenu všechny starosti, které s tím jsou spojené a které jako holky máte, tak bych měnila okamžitě. Není mezi vámi nějaká čarodějnice, která by uměla prohodit dvě těla, jak to tak ve filmech bývá? ;)

Jak jsem v předchozím článku "z DMka" psala o té kolegyni, co má pořád narážky na mojí ženskost (s úsměvem ale právěže, což je úplně jiné a milejší), tak jsem si ještě vzpomněla na to, jak okomentovala můj první vzkaz, který jsem jí tam nechala napsaný spontánně na stole na papírku, když někdo volal a ona tam zrovna nebyla. Prý: "Kdo to psal?" Říkám, že já. A ona: "To je nějaký divný ne? Tohle je přeci holčičí písmo!" :) (To mě vždycky tak potěší.)
Je fakt, že si pamatuju, jak jsem už ve škole zkoušela vyloženě holčičí písmo a hrozně se mi to líbilo... Ráda tak píšu i dneska, když teda zrovna nespěchám a chce se mi :)

A pozítří mi přijdou tregíny! Já se tak těšííím! :) Tohle miluju.
Když já se vždycky tak strašně snadno a ráda nadchnu :)

Tak schválně - zase anketa - holky jakou barvu legín nejčastěji nosíte? :)
(Anketu najdete tady - po kliknutí na celý článek pod tou hroznou reklamou.)

Píšu v noci z peřin

13. října 2013 v 23:26 | Tom
To ovšem nic nemění na tom, že se mi stýská...

(Ale ta růžová je hezká, že jo? ;)
TOPlist