close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2014

Vzpomínky přilétly

30. ledna 2014 v 13:40 | Tereza
Cinkla mi sms. "Dnes v noci se vrátím a už spolu zůstaneme."
Ale spím dál. Ráno se probouzím a v telefonu mám další zprávu. "Přijď ke mě, prosím. Měli bysme si koupit novou postel."
V obýváku vidím na matraci polštář a peřinu. A pod ní tebe. Tohle se mi musí zdát, to nemůže být pravda, že bys byla tady.
Tak jdu blíž a pohladím Tvé blonďaté vlasy. Otevřeš oči a usměješ se na mě: "Zůstaň tady se mnou prosím." Díváš se na mě těma svýma krásnýma velkýma očima, vidím zase ty tvé jemné rty a já se od nich pohledem nemůžu odtrhnout.
Jsi to ty. Přesně taková, jakou si Tě pamatuji v letech 2000-2008.
"Nemůžu zůstat, musím do práce." A spěchám, ale současně mám strašný strach. Co jsi mi to udělala?
Rozbrečela jsem se.

V tom jsem se konečně doopravdy probudila.

Včera večer jsem si zalezla pod deku, lehla si na matraci k televizi a odpočívala u horkého voňavého čaje.
Běžel český film ze současnosti. Ale ona to současnost už vlastně nebyla, protože ten film byl natočen v r. 2001.
Tedy v roce, kdy jsem byla (do té doby) nejšťastnější v životě. Byly to první dva roky, co jsem byla se svojí bývalou manželkou. Tolik let se mi ještě před tím líbila a najednou tu byla se mnou. To bylo štěstí.
Mívám to často, když se objeví něco z tohoto období. Vrací se mi vzpomínky na to, jaké to bylo právě v té době. Slyším hudbu z té doby, pamatuji si události, které se tenkrát staly a probíraly jsme je spolu u zpráv...
Nechtěla jsem na to myslet. Jen jsem se zamyslela, vzpomněla si na tu euforii a na člověka, který pro mě tolik znamenal a který už neexistuje. Moje žena tak, jak jsem jí poznala, už není. Je z ní někdo jiný. Prošla taky takovou zvláštní (psychickou) přeměnou, která bude zřejmě trvalá.

Brala jsem to jako nutné zlo, že jsem ve své hlavě vylovila tyhle vzpomínky a měla radost, že se mi jim daří čelit. Není důvod se na ně vázat a zoufat, jak to bylo krásné a že už není. Protože mnoho krásného mě ještě čeká.

Taky za to může slečna s rudými nehty, co se na mě tak hezky smála včera večer v obchodě a přivedla mě po čtyřech měsících na myšlenku, jaké by to bylo doma někoho mít. (Třeba aspoň kočku.)

Do toho navíc začala Lenička svými úvahami řešit boj se svojí ženskostí versus rodina. Jenže Lenka je v jiné situaci. Má milující manželku a dvě děti. Já jsem se manželce hnusila. Ale bojuje s tím podobně, jako jsem bojovala já... Dospěly jsme s Lenkou k názoru, že dokud má důvod zůstat, nemůže odejít. Rozvod by jí utrhl srdce. Jako mě a napořád - ale já právě proto už nemám důvod nepokračovat. Už nemám co ztratit.

Ráno v obýváku opravdu nikdo neležel. Jen moje deka z večera (kromě funkce ohřívací, je tu také objímací).
Nemohla jsem ten sen se všemi těmi pocity chvíli dostat z hlavy.

Ten sen mě postavil do situace, ve které bych nikdy být nechtěla. I když jsem si jistá tím, co dělám a neexistuje jediná překážka, přeji si, aby se mi nikdy nestala. Naštěstí nezměrná a nekonečná ignorace mé bývalé manželky mi otevírá stále další a další dveře. Už na nikoho nečekám, neotáčím se, protože není na koho. Za mnou už nikdo nestojí a nečeká, až se otočím já.

Vzpomínky přilétly. A zase odletí.


Slečna s rudými nehty

29. ledna 2014 v 17:52 | Tereza
Šla jsem na poštu, do obchodu pro zeleninu a nějaký hezký nový šampón.
Na svých vlasech si sice ještě culíček udělat nemůžu, ale přes uši, ofinka i vzádu už to začíná tak hezky přerůstat, že to při mých určitých vlasových kreacích vypadá i žensky :) (Dát k tomu tak náušničky a namalovat se ... jééé).
Kolikrát si žensky přijdu i v práci (když mi třeba kolegyně řekne, jak ve mě vidí tu ženu :) Nebo na wc (bohužel ještě pánském - ale nemůžu chtít všechno hned :) před zrcadlem, když si upravím tu svojí krátkou patičku :) (Dokud budou mít muži kolem mě delší vlasy než já, tak spokojená nebudu!!! :)

K tomu, než půjdu na poštu jako Tereza potřebuji ale dvě věci: zbavit se už konečně těch příšerných vousů a mít delší vlasy (aspoň o trošku). Pak už mi nebude bránit nic. No a v téhle hezky nadšené náladě si to kráčím u obchodního centra, přede mnou se batolí malinkatá holčička v červené kombinéze s tatínkem, strašně se mi líbila, tak jsem se na ní usmála a ona na tátu: "Pán!" :) A táta: "Ano, pán!" :)))
Tak samozřejmě jsem nebyla v holčičím oblečení, takže jsem ani nic jiného čekat nemohla. Jak snadno jsme někdy identifikovatelní už tak malými dětmi... Jen chci říct, jak to bude hezké, až mi ty děti jednou takhle řeknou: "Paní!" :) A tatínek: "Ano, paní!" :) (Doufám, že se shodnou! :).
Tolik mi na tom záleží. I kdyby to bylo za rok, za dva, za deset! :) (panebože jen to ne - to bych nevydržela těch deset).

Líbí se mi, jak v práci už nemusím nic vysvětlovat. Jak všichni chápou, proč se tak chovám. Proč mám nalakované nehty, proč si dávám malé porce, proč si někdy beru jen salát, proč kolegyňce Jitce chválím tričko... :)
Přesně o to mi šlo. Aby už to nikdo neřešil.
Dneska měla Jíťa ale vážně hezké tričko. Černé s velkým trojlistem složeným z malinkatých trojlístků všech odstínů od růžové k bílé, které se pod prsy lehce rozlétly pryč jako ve větru. To se nedalo nepochválit! :)
Na to mi Jíťa řekla, že už se těší na moje trička! :)
(Ona je úžasná! :)
Takže jsme probraly můj šatník, že už mám jen dva svetry, které nosím do práce a které jsou aspoň trošku uni a na to mi řekla: "Tebe už nebaví tohle nosit, žejo?"

Jo. Nebaví. Nejradši bych to už spálila (dala na charitu nebo prodala). Ale jak jsem jí řekla - tohle udělám se svojí první pilulkou. I když je mi jasné, že ještě nebudu vypadat tak, jak bych si představovala... proto si nebudu brát hned "druhý den do práce lodičky" (jak se s humorem obával můj kolega :) (já si do práce lodičky stejně nebudu brát nikdy, protože to budou buď tenisky, balerínky nebo kozačky :) a tak začnu fikaně s těmi ženskými věcmi, co vypadají jako uni :) (Stejně jak jsem tu kdysi psala - všechno co je uni nosí jenom ženy :) A tyhle dva svetry bych nejradsi už nenosila taky, protože jsou původně určené pro muže (je to zvláštní, jak funguje psychologie oblečení - když tam bude napsáno "for women" a přitom to bude vypadat úplně stejně jako to "for men", tak si vyberu "for women" a budu mít radost, že je to ženské :)

Teď s napětím čekám, kolik vousků zase příští týden začne vypadávat. Ten týden je vždycky hrozně dlouhý. A o víkendu mám Kačenku, takže se tu už na ní moc těším. Jednou si bude moct přijet kdy chce... až bude starší. Mám s ní velké plány o cestování. Je to perfektně načasované, protože v září půjde do školy a tak má ještě pár let na dospívání (něco jako teď já :) a hned jak to půjde, chci s ní být ještě víc. Protože všechno jde. Protože pořád je to 12 dní stýskání a 2 dny štěstí. Každý večer před spaním jí posílám vzduchem pusinku na dobrou noc.
Vím, že jí cítí.

V obchodě ve frontě naproti stála moc krásná slečna. Měla bílého kulíška a z něj měla na obě strany rozpuštěné krásné hnědé dlouhé vlasy, měla nádherné řasy a tak jemnou tvář... hned jsem si všimla všech jejích detailů, včetně tmavě červeně nalakovaných nehtů, co kupovala a to nejhezčí, co si z toho obchodu odnáším je její úsměv... celou dobu se tam na mě totiž culila :) Tak jsem znejistěla a dívala se jinam, ale znáte to - ten pohled vás pořád nutí směřovat zpátky. A hned jsem přemýšlela o tom, jak tohle nesmím dělat, protože mi to může nesmírně všechno zkomplikovat. Někomu zase vysvětlovat, kdo jsem a co mě čeká... to by byla rána pro každou holku. Už žádné ubližování. Nikomu.
Tak jsem přišla domů celá tak hezky naladěná a představovala jsem si, jak tu na mě někdo čeká. Komu můžu donést ty věci na večeři a udělat mu jí třeba. Někdo, komu můžu říct všechno, co se mi za ten den stalo, zasmát se s ním a pak se k němu přitisknout ... jako ty z vás, které nemáte sílu, odvahu nebo prostě důvod pustit se na druhou stranu jako já a usínáte každý večer vedle své partnerky...

A teď honem dělat večeři. Sousedi nade mnou natloukají řízky... takže... dnes budu mít zeleninový salát s olivami a rukolou. Těším se na to od rána :) Já totiž olivy a rukolu miluju. A taky jsem si koupila doplněk stravy s přesličkou a nějakou aminokyselinou na vlasy, nehty a pokožku. Musím přeci dbát o svůj zevnějšek a vlasy chci mít tedy rozhodně hezké. (Řekla bych, že nejen ty vlasy. :). Prostě jako vy všechny... :)

Nejčastější reakce

28. ledna 2014 v 18:20 | Tereza
Protože už jsem se setkala s docela velkým počtem lidí, kteří nějakým způsobem reagovali na mojí situaci, utkvělo mi pár jejich reakcí v paměti. Tady jsou i s mými odpověďmi:

"A to jsi najednou zjistil, že jsi žena v mužském těle?"
Ne, najednou jsem to nezjistila. Narodíš se s tím. Jen nevíš, co to je, děsíš se toho, stydíš se za to a nemáš dost odvahy na to vůbec myslet, natož to někomu říct.

"Nedá se to léčit?"
Pilulky proti poruše identity (PPPI, jak jsem je tu kdysi nazvala) bohužel n e e x i s t u j í ! Proto se musí přizpůsobit duši tělo. Naopak to nejde. Už jsem dávno smířená s tím, že si nemůžu spolknout pilulku a ono se mi to v hlavě přepne na tu druhou mužskou stranu tak, abych přemýšlela i vypadala jako muž a ta žena mě přestala pronásledovat. Ta žena je Tereza a jsem to já. Nepronásleduje mě, protože tu prostě je. Stejně, jako vy jste vy (nebo tedy většina z vás biologických žen a mužů). I já si stejně jako vy myslím a vnímám svět tak, jako vy. To že vypadám takhle je na nic, ale to už se brzy změní... :)

"Dá se to nějak v dětství ovlivnit?"
Na to se mě ptal pan ředitel. Narodila se mu totiž nedávno holčička. Řekla jsem mu, že se s tím člověk narodí a buď se přizpůsobí svému tělu nebo ne. Čím šťastnější dětství, tím je to pronásledování menší, protože není proč ho tolik řešit... ale pak to stejně přijde. To samozřejmě neplatí vždycky. I ve šťastném dětství to může přerůst v extrém. To jsou ti šťastlivci, kteří začali už takhle brzo a žijí si pak celý život na té správné straně. Já si ho tam budu žít aspoň půlku.

"A nestačilo by ti, kdyby sis jen občas zajel do nějakého klubu v Praze?"
Nechci se ukazovat v klubech, nechci točit porno jako nějaká shemale, nechci mít extravagantní dlouhé řasy metr před sebe ani dělat nějakou zábavu. Tohle není transvestismus ani crossdressing. Je to neustálé nutkání žít jako osoba opačného pohlaví - včetně touhy po operativní změně pohlaví. Po té transvestité netouží.

"No hlavně když budeš teď šťastný..."
:) To mi řeklo hodně lidí. Nedokáží totiž pochopit, jak mě může učinit fyzická změna pohlaví šťastnou. Ono se to vlastně ani nedá pochopit. Jak mi řekla jedna z mých milých kolegyněk: Neumím si vůbec představit, jaké to je. Přemýšlím nad tím pořád.
Poradila jsem jí, ať si stoupne před zrcadlo, protože ona se jistě v hlavě správně identifikuje jako žena a je ženou. A představí si, že v tom zrcadle vidí zarostlého, vousatého muže, od kterého se očekává, že se bude chovat jako muž a bude tak také identifikován.
Někteří lidé se odmítají do této představy vžít. Některé to vyděsí. S některými to nedělá nic :)
Každopádně šťastná jsem už teď, protože vím, že jsem na ten vlak nasedla a už z něj nevyskočím. Ten vlak mě zaveze až k vám, ♥ holky!!! :) ♥
Jak bych nemohla být šťastná?! :)


Přidala jsem se na FB do skupiny "Freunde von Zittau", protože se mi prostě líbí ty romantické obrázky Žitavy a chtěla jsem vědět o všem, co se tam děje. Hned po schválení členství už mi napsal André "Du siehst total süss aus!" :)
A už to jelo... tohohle se asi nikdy nenabažím!!! :) NIKDY!
Ale musím balit balíčky, takže sbohem André :) Zase někdy příště. :)

Já chci léto

27. ledna 2014 v 19:11 | Tereza
Začínám krááásně zarůstat! (Myslím vlasy samozřejmě!!! :) Začíná se mi to už občas i líbit :) Culíček ale ještě neudělám (ani maličký) :/ Ale už se objevuje i náznak ofinky...ještě tak 5 cm (tzn. 4 měsíce) a už s tím půjde něco dělat :) (Jde to tak pomalu...ach jo... i s tím mým šampónem na rychlý růst vlasů. Ještě do sebe začnu ládovat asi nějaké vitamíny na vlasy :)

Dnes mě moc mile překvapila Jitka - druhá moje kolegyně, co má moc krásné dlouhé tmavě hnědé vlasy a líbí se mi i její postava.
Šly jsme spolu na oběd, ona už se na mě hned za dveřmi tak usmívala a když jsme vyšly do haly říká mi: "Já už v tobě tak strašně moc vidím tu ženu - mojí kamarádku! Už bych ti chtěla říkat Terezo a mluvit v ženském rodě... ale nevím, jestli můžu, když vypadáš takhle..." (teď odbočím - no prostě jsem byla v práci nenalíčená s krátkými vlasy a hlavně se spečenými vousy, které nejdou po pátečním laseru ještě úplně oholit ani zamaskovat a v klučičím svetru - jo, v klučičím, protože zatím jsem si koupila asi čtyři svetry, které jsou dámské (a krásné) a vypadají jako uni (tzn. jednobarevné) s tím, že je prostě budu nosit už i do práce, jenže všechny mají tak vykrojený výstřih, že si je vzít nemůžu, protože v tom výstřihu (ačkoli se snažím) nejsem úplně maximálně hladká, jak bych si představovala (což mě nutí plánovat si dekolt pro laser hned jako oblast č. 2 po dokončení depilace vousů - protože já rozhodně výstřih ukazovat chci! :)
Dnes šel kolem mě ředitel a říká: "No, je vidět, že už ty vousy mizí!" :) (On má občas takovou náladu, kdy přijde mezi nás, rozdává úkoly nebo se jen tak dívá a přemýšlí, na co by se zeptal :). Tak jsem mu odpověděla, že mizí (opravdu je to znát už po té první proceduře!), ale že pryč by to mohlo být tak v červenci... (Já chci léto! :)

Ale vrátím se k Jitce, se kterou jdu na oběd:
Tak jsem jí začala vysvětlovat, že mám ráda, když mi někdo říká Terezo už teď, ale že do toho nikoho nenutím, když pořád vypadám takhle. Je tak strašně příjemné, když vás někdo bere takovou, jaká jste a ještě rád a chce vám to všechno usnadnit a podpořit vás!
Z oběda jsem přišla dřív, tak jsem jí hned poslala mailík, že jí děkuju za to, jaká je a jak se k tomu postavila, což mi tu strašně všechno usnadňuje. A jak odběhl kolega (který se o toto téma tolik nezajímá, ale nemá s ním problém - ačkoli v pátek při angličtině jsem poznala, že mě bránil, protože jeden z kolegů neustále komentoval moje obarvené vlasy... odpovídala jsem mu po pravdě, stručně a jasně, že je to pěnová barva, že jsem si jí dala sama...protože se na tyto otázky pořád ptal a začaly se ptát i holky, ke kterým se to očividně ještě nedoneslo... říkaly, že ty krátké vlasy mi slušely víc... a tak jsem je ujistila, že potřebuji vlasy dlouhé! :) Na to mi jedna z nich řekla, že to je super, protože s ní budu moct chodit na fesťáky! :)))) No, tak to jsem jí vyloženě nevyvrátila :) Ony jsou holky (kolegyně z druhé kanceláře, se kterými chodíme na angličtinu) taky fajn. Vlastně tam není nikdo, s kým bych měla problém... (myslím pracovně). Jestli je někdo homofob, tak to se brzy ukáže.
No a čím víc bylo otázek a bylo vidět, že mi to začíná být nepříjemné, tak právě kolega z mé kanceláře navrhl, abychom šli dělat něco jiného a pak mi řekl, že to udělal proto, aby se mě už přestali ptát. Snažila jsem se jim odpovídat sebevědomě (tak, jak máme) bez strachu a bez studu. Stejně mě ty otázky ještě brzo čekají... Ale nějak to zvládnu :)

Pořád odbočuju! :)
Takže jak odběhl kolega, přišla Jitka ke mě a říká mi, jestli mi má říkat Terezo, Terko nebo Terezko... :) Řekla jsem jí, že může jakkoliv, že to jméno má mnoho variant (proto se mi tak líbí) a že teď ten rok mi může dočasně klidně říkat Teri... ale své neutrální jméno chci mít jen pro doklady. Všechny ostatní budu zvykat na Terezu...
A na to mě úplně pohladila slovy, že už se nemůže dočkat na léto, až se to celé "překlopí" a budou mi tu moct říkat Terezo úplně všichni, a že má před očima pořád ty mé dvě fotky, co jsem jí ukázala na mobilu :) Byla tak nadšená, že v mailech už mi psala ve správném rodu i oslovovala tak, jak má :)

Jééé.
Mám takovou radost, že jsem si jí sem chtěla zase zaznamenat. Původně to měl být jeden odstavec o tom, jak mě Jitka potěšila :) Asi je toho ve mě zase moc :)

Už žádné lži

26. ledna 2014 v 12:41 | Tereza |  Básničky
:) Vůbec nevím, jak mám komunikovat s lidmi, které jsem třeba rok, dva, deset neviděla! :) Například mí bývalí spolužáci ze SŠ. Najednou si jeden z nich vzpomene (taky Tom, se kterým jsem seděla v lavici - a pak tam byl ještě třetí Tom a tím klučičí zastupení v naší třídě končilo, takže mi tam bylo náramně dobře :)), že potřebuje něco aktualizovat na svých stránkách, které jsem mu dělala a mě do té jeho odpovědi skáče pořád ženský rod :)
Nejsem až příliš na začátku, abych už je prosila, aby mě oslovovali správným rodem i jménem? Stejně třeba zase rok nebudeme v kontaktu... Ale pořád do nekonečna jim jako Tom odepisovat nemůžu. Možná ještě počkám ten rok, pokud se nebudou ozývat (a nepojedu v červnu na ten jubilejní sraz :). I když zase proč to neříct, když je mi příjemnější, když mě všichni berou tak, jak mají?

Když jsem včera usínala, vlétla mi do hlavy taková hezká myšlenka. Vzpomněla jsem si na mé kolegyně, jak reagovaly, když jsme si o tom všem začaly konečně povídat a zbořilo se tím to tabu... Měla jsem jedinečnou možnost prožít tu nejkrásnější výhodu coming-outu. Přijetí je super a moc příjemné, ale ten pocit, kdy vás někdo začne okamžitě brát správně a probírat s vámi všechny stránky ženského života (pochválí nehty, obočí a vůbec mu nevadí, jak ještě vypadáte, protože pro něj už ženou jste, dokonce vám přinese nádherné náušničky!) a těší se stejně jako vy na všechno, co přijde... to je tak osvobozující!!! A na pracovišti obzvlášť. Měla jsem z toho tak velký strach... Najednou nevadí, že mám nalakované nehty. Najednou nevadí, že mám namalované oči.

Moje maska pomalu padá.
Už žádné skrývání.
Už nejsem na všechno sama.
Tohle je nové svítání.

Najednou nejsem vadná.
Najednou žádné hlídání.
Už se mám i víc ráda.
Už žádné lži a vzlykání.


Psychologie rozdílů mezi pohlavími

25. ledna 2014 v 21:57 | Tereza
Je konec fiktivních zážitků Terezy, které s nadšením vyprávěla klukům na internetu, kde si žila svým vysněným světem a toužila po opravdovém životě jako žena. Začínají její skutečné zážitky! Skutečně chodí po pražských ulicích, jezdí autem a přibyde nakupování, výlety, kultura...

Dívám se na sebe do zrcadla po včerejším druhém laseru a vidím ta prázdná holá místa mezi těmi černými spečenými vousy... A najednou se vidím úplně bez vousů. Přesně tak, jak se znám jen po nalíčení s tunou make-upu. Ale tentokrát bez něj! Je to Tereza, kdo se do toho zrcadla dívá. Aniž by byla nalíčená!
Mám takové světlé chvíle :) Kdy věřím, že bude vše jednoduché a budu mít štěstí...


Včera jsem narazila na zajímavý výzkum (i když z 80.-90.let) - Psychologie rozdílů mezi pohlavími.
Vlastně jsem hledala, zda je Teri i v Česku povolené jako neutrální jméno a jak to tak bývá, narazím vždycky na něco úplně jiného. Jenže ono to bylo zajímavé! :)


1) Kdo častěji dostává od svých rodičů méně obvyklé jméno?
a) chlapec
b) dívka
c) není rozdíl

Výsledek:
b) Dívky dostávají častěji než chlapci neobvyklá jména. V letech 1980 - 1983 dostalo u nás některé z deseti nejoblíbenějších mužských jmen (Jan, Petr, Martin, Tomáš, Jiří, Michal, Pavel, Lukáš, David, Miroslav) 55 % chlapců. Některé z nejoblíbenějších ženských jmen (Jana, Lucie, Petra, Lenka, Kateřina, Martina, Veronika, Eva, Hana, Michaela) dostalo však jen 44 % dívek.
Muži jsou ve svých projevech navzájem heterogennější než ženy. Například při slovních asociacích udávají muži různější slova než ženy, je více způsobů, jak vydělávat peníze než způsobů, jak rodit děti apod. U žen se proto klade důraz na vnější odlišnost. Smyslem nezvyklého jména je dívku z homogenity vyjmout - jméno má zde funkci šperku. Mnohá jména přímo šperk znamenají (např. Markéta = perla).
Poznámky:
1. Neplatí transkulturálně- Přední Východ, Židé, Arabové - tam je mnohá Fátima. Žena není brána jako individualita, nemá tvář.
2. Výskyt ženských jmen podléhá více módě.
3. Bylo by zajímavé zjistit, kdo častěji navrhuje méně obvyklá jména, zda otec či matka.


2. "Jaké mám IQ?"
A. Britští vysokoškolští studenti byli požádáni, aby odhadli své IQ. Bylo jim sděleno, že průměrná hodnota v populaci je 100 a že pouze 2 % populace má IQ nad 130.
Jaký byl průměrný odhad u mužů a jaký u žen?
B. Titíž studenti měli odhadnout IQ svých rodičů.
Jaký byl průměrný odhad IQ u otců, jaký matek?

Výsledek:
A. U studentů byl průměrný odhad vlastního IQ 117, u studentek 109.
B. Průměrný odhad IQ otců byl 116, IQ matek 110.
Jelikož se jednalo o studenty, lze jim přisuzovaný nadprůměr tolerovat.
Poznámky:
1. Jedním z kritérií ženské emancipace by jistě mohly být rozdíly mezi odhady mužů a žen. Snem všech feministek je, aby se odhady nelišily. Zatím lze však tyto rozdíly předpokládat ve všech společnostech.


3. Hry chlapců a hry děvčat
Hry jakého pohlaví mívají obvykle více závaznějších pravidel?

Výsledek:
Hry chlapců jsou pravidly více svázány, a ta platí pro každého. Pravidla dívčích her jsou volnější, často se podle kontextu mění. Smysl pro pravidla a řád bývá daleko více rozvinut u chlapců. (To se může projevit i u soudců.) Jejich hry jsou častěji přerušovány diskusemi o pravidlech. Někdy se zdá, jako by smlouvání o pravidla bylo stejně důležité jako hra sama.
Zajímavou typologii her navrhuje B. Blažek. V zásadě je dělí na tvrdé a měkké. Tvrdé hry mají mimo jiné tyto charakteristiky:
 jejich účelem je výhra,
 pravidlech se během hry nediskutuje,
 většinou představují zcela umělou "herní" situaci,
 mívají přesně vymezený čas a prostor.

Pro měkké hry je charakteristické:
 jejich účelem je sám proces hraní a případná změna v myslích účastníků,
 pravidla mohou být v průběhu hry předmětem diskuse,
 často simulují jak každodenní, tak fantazijní situace,
 mohou se hrát kdykoli a všude, kde je jistá míra intimity.

Poznámky:
1. Říká se, že muži se spíše řídí zákonem, abstraktním principem a ženy jednají spíše podle individuálního případu s přihlédnutím k lidské stránce věci.


4. Známkování
Dvěma skupinám posuzovatelů (americkým vysokoškolským učitelům a učitelkám) byly předloženy písemné práce (eseje) universitních studentů. Každá esej byla vyhotovena ve dvou kopiích. Jedna byla podepsána mužským jménem, druhá ženským.

1. Učitelé hodnotili lépe práce podepsané:
a) mužským jménem,
b) ženským jménem,
c) nebyl rozdíl.

2. Učitelky hodnotily lépe práce podepsané:
a) mužským jménem,
b) ženským jménem,
c) nebyl rozdíl.

Výsledek:
1. a), 2. a)
Lépe byly hodnoceny práce podepsané mužem a to jak učiteli, tak učitelkami. I ve světě práce je muž pravidelně placen lépe než žena - asi o jednu třetinu. Rozdíl existuje všude na světě.
Poznámky:
1. Bylo by zajímavé srovnat s výsledky experimentu na základní škole.- pohlaví (ve smyslu sexuálním) tam nehraje roli a možná jsou holčičky hodnoceny lépe, aby "neplakaly" a chlapci přísněji - a) musí přivykat prohrám, b) chceme z nich mít odborníky - máme vyšší nároky. Je však třeba brát v úvahu, že na úrovni elementární a sekundární školy jsou rozdíly objektivně dány rychlejším dozráváním nervové soustavy dívek.


5. Sebevražda neúspěšná a úspěšná
1. Více sebevražedných pokusů páchají:
a) muži,
b) ženy,
c) není významný rozdíl.

2. Sebevraždu spáchají častěji:
a) muži,
b) ženy,
c) není významný rozdíl.


Výsledek:
1. b), 2. a)
Ženy páchají zhruba dvakrát více pokusů o sebevraždu než muži, naopak ti při nich 2,5krát častěji umírají. Např. v ČR v roce 1994 spáchalo sebevraždu 1094 mužů a 423 žen. Tento poměr platí všude na světě, i když se rozdíly mezi pohlavími postupně stírají.
Suicidální tendence žen jsou pravděpodobně ve vztahu k většímu výskytu depresí. Vyšší míra úspěšnosti mužských sebevražedných pokusů je často daná zvolenou metodou. U žen má sebevražda patrně více funkci volání o pomoc, kdežto muž chce skutečně skončit.
Poznámky:
1. Sebevražedné jednání je často posledním pokusem zjistit, jak nás druzí milují. Příkladem může být Tom Sawyer - dokázal, aby celé městečko k němu pocítilo lásku a zároveňpocity viny.


6. Lidé ve městě
Na jakých místech (mimo jejich pracoviště) ve městě bychom našli více:
A. mužů,
B. žen,
C. lidí osamělých, kteří již nechtějí být sami?

Výsledek:
A. Místa s velkým výskytem mužů jsou:
hospody, sportovní areály (aktivně i pasivně), posilovny, kluby (např. šachové), erotické salóny, benzínové pumpy, prodejny s technickým zbožím, počítači, pro kutily, burzy, sázkové kanceláře, vězení, sexuologické léčebny, záchytky, rybáři u vody.

B. Místa s velkým výskytem žen jsou:
nákupní střediska, tržnice, hračkářství, cukrárny, pošty, tělocvičny (kde se provozují nesoutěživé aktivity, např. aerobik), dětská hřiště, okolí škol (v dobězačátku a konce vyučování), kadeřnictví, módní přehlídky, dobročinné akce.

Z hlediska počtu mužů a žen jsou zajímavá čtyři místa:
1. Kostely - v době oficiálních bohoslužeb tam bývá více (spíše starších) žen a mimo tuto dobu se tam zatoulá více (spíše mladších) mužů. Často je to pro ženy sociální záležitost, náplň příliš volného času (i sváteční šaty).
2. Hřbitovy - vdovy (od nich se to čeká, dokážou se takto obětovat) manžel je opora, i když je mrtvý a podle romantického stereotypu i mladí básníci, filosofové - sebevrazi.
3. Knihovny (studovny) - do věku 25 let tam bývá poměr pohlaví přibližně vyrovnaný, pak žen prudce ubývá.
4. Nemocnice - přestože muži umírají dříve, více nemocné bývají ženy (častěji navštěvují lékaře, konzumují více léků) - pravděpodobně i v nemocnici jich bude více.

C. Místa s velkým výskytem lidí osamělých, kteří již nechtějí být sami, jsou:
bary, diskotéky, kavárny, kulturní akce, kina, galerie, zájmové kroužky, jazykové kurzy, kostely, bloumání po MHD, parky, bazény, plovárny (seznamování na plovárně vyžaduje jisté sebevědomí, obvykle jsme tam více bytostně a tedy zranitelněji, navíc pohled na polonahé tělo může být i disgustující), u vody, na rušném místě, knihkupectví (intelektuálové mohou "číhat" u svých oblíbených žánrů).
Možná, že se osamělý člověk bude vyhýbat místům, kde by viděl šťastné dvojice. Jsou také místa, kam se chodí převážně ve dvou, a přijít tam sám signalizuje určité selhání (např. kino - ale hodně záleží i na typu filmu).

Poznámky:
1. To, jak staří lidé chodí do kostela, záleží i hodněna kulturních zvyklostech: např. v Polsku hodně mladých.
2. Muži se scházejí po hospodách. Jaké možnosti k dobrovolnému a nezávislému scházení mají ženy (dříve se dralo
peří, dnes snad aerobik, charitativní organizace, kostely)?


7. Konečně dospělí!
Vlastnictví jaké věci, případně jaká zkušenost udělá (v USA):
A. třináctiletého chlapce "konečně dospělým",
B. třináctiletou dívku "konečně dospělou"?

Výsledek:
A.
Podle výzkumu z USA je to holící strojek. Další věci a zkušenosti by mohly být:
 alkohol od někoho, kdo to zakazoval (nejlépe pozvání od otce na skleničku, již se mu při společenských příležitostech nalévá)
 projet se autem, řídit
 aktivní účast na koníčcích rodičů (např. rybářský prut)
 aktovka po tatínkovi
 transformace dětského pokoje (podle vlastní vůle)
 nepřístupný film
 časopis pro pány

B.
 podprsenka
 make up, boty na podpatcích, dražší šperk
 první komplimenty
 zvíře, o které se musí starat
 pozvání matky na pedikúru, do kosmetického salonu.

Pro oběpohlaví by to pak mohlo být:
 vlastní pokoj (samostatné spaní)
 první vydělané peníze
 neznámí dospělí začínají vykat
 jižutichají komentáře typu: "Tys ale zase vyrostl(a)", "Už jsi velký kluk (holka) a ti přece…"
 pokusy s kouřením
 první schůzka, polibek.

Obecně je příkazem dospívání zbavit se okovů minulosti, starých věcí, které příliš připomínají dětský věk.
Dříve se např. slušelo, aby chlapec od jistého věku nosil dlouhé kalhoty. Dále - vlastnit něco, co již není
napodobenina.

Poznámky:
1. Pro dívky je to také první menstruace.


8. Rozdíly mezi rodiči
Američtí vysokoškolští studenti měli za úkol popsat osobnosti svých rodičů. Větší podobnost mezi otcem a matkou uváděli:
a) muži,
b) ženy,
c) nebyl rozdíl.

Výsledek:
b) Větší podobnost mezi otcem a matkou uváděly dcery. Důvody by mohly být tyto:
1. Dcery se snaží uhlazovat hrany, vidí věci dohromady, pro ně existuje hmota rodičů. Nechovají se tak konfrontačně jako synové.
2. Rodiče (podobně jako např. učitelé) se k chlapcům chovají více diferencovaně.
3. Vztah k otci se během života syna často mění (identifikace, vzdor, usmíření) - proto ho i ostřeji vnímá, sleduje. Vztah dcery k otci bývá bez takových skoků (v osmnácti je to stále "jeho holčička"). K matce se vztah synů ani dcer za v průběhu života obvykle příliš nemění.
Zajímavé je, že mnohé řeči nemají společné slovo pro rodiče. Důvodem je, že jsou vnímáni tak odlišně, že dost dobře nejde zahrnout je pod jeden termín.


9. Filmová povolání
Uveďte pět nejfrekventovanějších a tedy patrně nejoblíbenějších mužských a ženských filmových povolání (údaje jsou z let 1920-1990).
Čím jsou (jaké profese mají) hlavní hrdinové či hrdinky filmů?

Výsledek:
Muži
1. policista, šerif, agent (201 filmů)
2. lékař, psychiatr (91 filmů)
3. voják, důstojník (83 filmů)
4. právník (78 filmů)
5. novinář(61 filmů)

Ženy
1. zpěvačka, tanečnice (154 filmů)
2. herečka (72 filmů)
3. úřednice, sekretářka (57 filmů)
4. zdravotní sestra (33 filmů)
5. novinářka (28 filmů)

Oblíbenost filmových zaměstnání je ve vztahu k žádoucím mužským a ženským vlastnostem. (Eventuelně k žádoucí atraktivitě pro film). Možná by výsledky odpovídaly anketě "Čím bych chtěl(a) být, až budu velký(á)". U žen však povolání není, ani ve filmu, tak v popředí.


10. Dokáže to!?
Otcové a matky 3-4letých dětí měli předpovídat výkony svých dětí v různých situacích (např. porozumění čtenému textu, poznávání písmen, malování). Předpovědi rodičů se srovnávaly s dosaženými výsledky. Myslíte si, že:

A. otcové:
a) spíše schopnosti přeceňovali,
b) byli realističtí,
c) spíše podceňovali.

B. matky:
a) spíše schopnosti přeceňovaly,
b) byly realistické,
c) spíše podceňovaly.

Výsledek:
A. a), B. a)
Jak otcové, tak matky výrazně schopnosti dítěte přeceňovali. Kladná korelace byla spíše mezi odhady obou rodičů než mezi odhadem jednoho z nich a výkonem dítěte.
Je možné, že tato tendence přeceňovat v raném dětství se v dospívání otáčí a rodiče nechtějí ztrácet vliv:

U matek by se dalo předpokládat, že budou více fixovány na počáteční období vývoje dítěte a tudíž jeho výkon budou hodnotit níže (maminky jsou také vždy připraveny své dítě omlouvat). Naopak otec bude mít před očima již jeho budoucnost, dospělost. Navíc - otcové tráví s dětmi méně času, méně je znají a přání se může snáze stát otcem myšlenky.
Smutné je, že pokud mají oba rodiče na dítě stejně nerealistické nároky, nemá se ke komu v případě neúspěchu uchýlit.


Mapa webu

25. ledna 2014 v 20:12 | Tereza
Původní záměr ke psaní tohoto blogu byl nezbláznit se. Byla jsem zoufalá a potřebovala jsem ze sebe dostat všecky ty příšerné pocity, kterých ve mě začalo přibývat a trápit mě víc a víc, že už jsem to nemohla udržet. Bylo mi jedno, jak to píšu, co píšu a kolik toho píšu. Potřebovala jsem se ze všeho vypsat a nebylo to určené ani tak pro kohokoliv z vás, jako hlavně pro mě.
Ale protože jsem se díky tomu psaní konečně našla, začala jsem hltat všechny ty informace a shromažďovala je sem, začalo mě to bavit a zjistila jsem, že je to přeci úžasná zkušenost prožít všechno tohla na vlastní kůži!

Ale články v jakémkoliv blogu jsou vždycky řazeny chronologicky. Což je s tím mým prokládáním užitečných informací do vylévání mého srdíčka poněkud nepraktické, tak mě napadlo sepsat hlavní témata a udělat takový obsah.

Protože když někdo hledá třeba jen ty užitečné informace, tak se tu hledají těžko. (Samotné políčko vyhledávání v levém menu nenajde všechno - už jsem to psala administrátorům asi před rokem a odpověděli mi, že vědí, že to stoprocentně nefunguje, ale že na tom pracují.) Zatím to nevyhledává úplně stejně jako před rokem, takže existují dva způsoby, jak tu něco najít.

1) buď je možné listovat jednotlivými články měsíc po měsíci nebo
2) do internetového vyhledávače Google zadat vyhledávaný termín přesně v této podobě (včetně těch teček):
A Google vám pak vyhledá cokoliv jen na tomhle blogu.

A teď je tu ještě třetí způsob:
3) Mapa webu :)
Teď a tady jsem sepsala nejdůležitější témata, zařadila je sem podle abecedy a udělala takový rejstřík čistě jen těch praktických informací:


MAPA WEBU





Bible - co říká Bible o změně pohlaví
Blogy ostatních holek - již téměř neexistují, ale v článku najdete úryvky

Coming-out - definice
Coming-out - výhody
Coming-out - pár tipů
Coming-out - typy reakcí
Crossbody taška - jak nosit

Časová osa - verikální časová osa mé přeměny

Dokument - Teď jsem to konečně já - dokument ČT z r. 2006
Dokument - Coming-out Diaries - dokument televize BBC
Dokument - "Jsem těhotná a můj muž se chce stát ženou" a "Moje máma byla mužem"
Dokument - Changing sexes - Dokument Discovery "Male to female" - součástí článku je: Studie amerických vědců o mozku transsexuálů odhalující důvod transsexuality (v pdf v angličtině)
Dokument - Red without blue - moc hezký dokument o jednovaječných chlapcích - dvojčatech, z nichž jeden se stal ženou


Feminizace - Virtuální feminizace obličeje v Photoshopu
Filmy a seriály z dětství s transsexuální tématikou

Hlas - reedukace ženského hlasu (MtF) + statistika českých klientů
Hormony - vliv hormonů po 2 letech



Jméno - změna jména
Jméno - neutrální jméno
Jméno - neutrální jméno - metodika schvalování pro matriky


Minisukně - jak krátká je minisukně?
Muži vymřou - tvrdí australská genetička


Nohy - jsou vaše nohy sexy? (vzoreček pro výpočet :)


Partner - kde potkat partnera? Vlastní průzkum + hezké video o ženské kráse
Pilulky proti poruše identity - takový můj minikomiks :)
Podprsenka - Logika podprsenky (jak zvolit správnou velikost)
Postava - vlastní výzkum tělesných proporcí v porovnání s biologickou ženou

Prsty - vaše prsty prozradí, zda jste žena nebo muž

Rozkrok - co s boulí v sukni?
Rozchod - epidemie rozchodů


Sexuolog - zážitky z první návštěvy u Hanky Fifkové
Sexuolog - zážitky z první návštěvy prof. Weisse + RAVEN test
Sorry, we are everywhere - krátké video s fotkami žen po přeměně
Spánek - graf
Stát se lišejníkem - jak se zbavit deprese :)
Statistika - 30.000 transsexuálů v ČR
Statistika - móda - s jakým úmyslem se oblékáte?

Test - MBTI typologie - test osobnosti

Uganda - doživotí pro homosexuály

Vlasy - Chlapec nebo dívka? Co dokážou vlasy.
Vlasy - co na růst vlasů?
Vousy - jak vytvořit realistické vousy (pro FtM)
Vousy - IPL - zkušenosti s likvidací vousů pomocí IPL
Vousy - má první zkušenost s velkým laserem
Vousy - má druhá zkušenost s velkým laserem
Výpovědi jiných transsexuálních klientů

Změna pohlaví studenta naší školy - zajímavá diplomová práce ke stažení v pdf
Změna pohlaví studenta naší školy - výsledky výzkumu paní profesorky mezi studenty

Ženská chůze - trénink




Jeden malý psychopatický homofobíček

25. ledna 2014 v 18:33 | Tereza
Homofobie (z řeckých slov homós = stejný a phóbos = strach, fobie) je termín, kterým se označuje diskriminace, odpor nebo iracionální strach z homosexuality nebo homosexuálně zaměřených osob.

Asi mám vážně štěstí. Pořád jsem čekala, jestli se někdo takový objeví. A konečně! Mám opravdu radost. Chodil celou dobu kolem mě, ale až teď vystrčil růžky a tak mě inspiroval k zamyšlení. Už to asi nemohl vydržet.

Takový homofob to nemá vůbec jednoduché.
Ráno nemůže dospat, protože se bojí, že vyjde z domu a uvidí dvě ženy, jak se drží za ruce. Nedej bože, aby si dávaly polibek. Nemůže se soustředit na práci a má kvůli tomu zdravotní problémy, protože čeká, jestli k němu přijede zákazník v růžovém tričku, který bude vonět po květinách a pak z toho nemá ani večer chuť k jídlu. Musí se ale pořád tvářit jako milý a slušný člověk, což mu jde naštěstí perfektně a tak jsme rádi, že aspoň něco se mu daří. To už by bylo moc na jednoho homofoba, kdyby ho ještě přestal mít každý rád.
Vždyť co z toho života chudák vlastně má? (Zde není místo pro lítost.)

Možná bych měla jedno doporučení - báječnou kombinací je homofobie z psychopatií. To už je pak teprve zábava! Vůbec nevadí, že pak vynaloží velkou energii na vymýšlení nejrůznějších akcí, jak všem kolem sebe znepříjemnit život, aby mohl on sám přežít a vůbec si přitom neuvědomovat, že je nemocný.

Vím, že psychopaty tohle čtení nebaví - ale nás ostatní ano: Existují takové zajímavé stránky s návodem, jak rozpoznat psychopata. Bohužel i když budete tvrdit, že přesně tohle nejste, tak jste... Vážně. Smůla. Prostě pech.

"Ne podle tváře, podle hlasu. Podle jejich činů poznáte je..."

Ono být věčně nespokojený je docela otrava. (Vaše výmysly ovšem pro nás docela taky. - Musela jsem to tu říct, i když jsem chtěla být ohleduplná. Ale dnes se mi nechce. Dnes to tu říkám narovinu, jak to je, protože přišel čas vám to říct.)

Výhodou je, že vím, že tenhle blog čte (to je stejně ale paradox, co?). A také to, že ho tu vůbec nejmenuji. Přesto si dobře uvědomuje, že je to on. (Právě proto, kým je. Protože zdravý člověk se v tom nepozná.) A teď má sto chutí nám všem říct, jak strašně nás nenávidí, jak jsme zlí, odporní a prolhaní. Je mi líto, že má tuhle nemoc. Ale jeho mí líto není a fakt mu nemůžu pomoct...

A proto mu posílám tento vzkaz.

Nikdo z nás tě k životu nepotřebuje. Je nám úplně ukradené, jak se cítíš. Máme tě přečteného. A také jsou nám ukradené tvé pohádky, které tak rád píšeš. Piš si je klidně dál, když ti to dělá dobře. My se u toho stejně koukáme na film nebo dojídáme v klidu večeři. Vím, že nikdy nepochopíš, že to nemá smysl. Ale jednou jsem tenhle článek chtěla napsat. (Jednou a naposledy, protože nemíním ztrácet čas někým, jako jsi ty). Dokonce už ani tvé urážky nás neuráží. Víme totiž, že za to nemůžeš. Ty ses už tak totiž narodil. Stejně jako já zase s touhle svojí "nemocí"... Jsme svým způsobem ÚPLNĚ STEJNÍ! To musí být pro tebe opravdu strašný pocit.

Zase někdy napiš. Baví nás to! (I když... občas nás to už nudí, promiň.)
Sbohem.

Matrika - neutrální jméno (díl I.)

25. ledna 2014 v 11:08 | Tereza
Protože se informace o způsobu schvalování žádosti o neutrální jméno českými matrikami všude možně liší a závisí také na dané úřednici, rozhodla jsem se zjistit, jak je to se změnou jména na matrice v našem městě.

Napsala jsem dotaz přímo vedoucí matriky (s obavami a předpokladem, že se se mnou ani nebude bavit), ale přišla mi moc milá odpověď, ze které vyplynula snaha mi co nejvíce pomoci.

Tenhle článek nazývám "Matrika - díl I.". Díl první proto, že jsem na matrice ještě nebyla. (Potřebovala jsem nejprve vědět, podle jaké metodiky postupují, abych si nepodávala předem neschvalitelnou žádost).
Díl II. bude o samotné návštěvě matriky (s žádostí o neutrální jméno) a díl III. bude poslední - o návštěvě matriky s žádostí o ženské jméno (tedy konečně ta moje vysněná Tereza...).

Tady jsou informace z matriky:

Změny jmen a příjmení při změně pohlaví mají v naší legislativě pevně dané normy.
Jména neutrální ověřujeme v publikaci paní Dr. Miloslavy Knappové - Jak se bude vaše dítě jmenovat.

Kniha už bohužel není téměř v prodeji.
Naše městská knihovna má pouze starší vydání, kde chybí 3000 nových jmen.


Změna jména a příjmení zákona o matrikách č. 301/2000 Sb.

§ 72

(1) Jméno, popřípadě jména, nebo příjmení, popřípadě více příjmení, která je fyzická osoba povinna užívat, lze změnit fyzické osobě pouze na základě její žádosti, případně žádosti jejích zákonných zástupců.

(2) Změna příjmení se povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný důvod.

(3) Změna jména se nepovolí, žádá-li fyzická osoba mužského pohlaví o změnu na jméno ženské, nebo naopak, žádá-li o změnu jména na jméno zkomolené, zdrobnělé, domácké, nebo na jméno, které má žijící sourozenec společných rodičů. Vzniknou-li pochybnosti o správné pravopisné podobě jména, je žadatel povinen předložit doklad vydaný znalcem.

(4) Změna jména nebo příjmení se nepovolí, jestliže by změna byla v rozporu s potřebami a zájmy nezletilého.

(5) Matriční úřad povolí na základě žádosti fyzické osoby a potvrzení poskytovatele zdravotních služeb změnu jména, popřípadě jmen, a příjmení

a) na neutrální jméno a příjmení, byla-li zahájena léčba pro změnu pohlaví, nebo

b) na jiné jméno, popřípadě jména, a příjmení, byla-li léčba pro změnu pohlaví dokončena.
Nepožádá-li fyzická osoba po změně pohlaví o změnu jména a příjmení, matriční úřad uvede v knize narození její příjmení v souladu s pravidly české mluvnice ve tvaru odpovídajícím novému pohlaví; jméno do knihy narození nezapíše a učiní o tom oznámení soudu.

(6) Fyzické osobě, která není občanem, lze povolit změnu jména nebo příjmení, jen má-li povolen trvalý pobyt podle zvláštních právních předpisů.

Pokud rodiče vyberou pro dítě jméno, které není uvedeno v matriční příručce "Jak se bude vaše dítě jmenovat" - Dr. Miloslava Knappová, obsahující přes 11000 jmen (v posledním 5. vydání z r. 2010 je jich dokonce už 14000) českých a cizojazyčných, a to i orientálních, je nejvhodnější se obrátit s dotazem na možnost volby takového jména na rodnou matriku, která bude dítě zapisovat.

Nenajde-li matrikářka požadované jméno a má pochybnosti o zvoleném jméně, může podle zákona doporučit rodičům, aby požádali o jeho (pravopisné) ověření soudní znalkyní. Při znaleckém jazykovém ověřování existence oficiální podoby jména a jeho pravopisu se používají speciální cizí slovníky osobních jmen vydané pro jednotlivé jazyky evropské i mimoevropské, dále pravidla přepisu z jazyků užívajících jiného písma než latinky a další odborné materiály, popř. též vyjádření odborníků na speciální (orientální apod.) jazyky či oblasti. Pravomoc rozhodnout o zápisu ovšem přísluší matrice.

Kniha od Dr. Miloslavy Knappové, kterou matriky používají, se na internetu stáhnout nedá :)
Existuje ale server babyonline.cz, který vytvořil databázi z části jmen z této knihy na adrese:


Má jít o databázi právě z posledního 5. vydání této knihy, která obsahuje místo původních 11000 již 14000 jmen, ale těch jmen je tam jen pár.

Navíc - sice si tam můžete vyjet i seznam jmen podle počátečního písmenka (případně zadat přímo jméno, které hledáte nebo dokonce vyhledat jméno podle zadaného data v roce), ale uváděno je pouze, zda je jméno ženské nebo mužské. Lze vyhledat jméno podle původu, kde je nabízeno "anglické obourodé jméno", ale zobrazí se jen zhruba 20 anglických jmen. Chybí zde jasná informace o tom, že jméno lze použít pro obě pohlaví (tedy přesně to, co hledám - Nikola, Vlasta, Míša...).
Např. u Nikoly je uvedeno, že jde o jméno mužské! U Vlasty, že jde o jméno ženské. Míša tam není vůbec, přitom v neutrální podobě (pouze pro osoby, u kterých probíhá hormonální léčba) tyto domácí podoby jmen použít lze.
Já to ale chápu - ta databáze je vytvořená pro budoucí maminky, které neřeší neutralitu jména...
I tak je to ale pořád jedna z nejrozsáhlejších databází jmen, která se na českém internetu dá najít. Pro nás ovšem (díky chybějící informaci o neutralitě) nepoužitelná :/ A také tam nejsou ani zdaleka všechna jména z této knihy.

Trochu jazykově krkolomný server http://www.vyznamy-jmen.com/ zase využívá databázi jmen z FACEBOOKU. Porovnává 80.000 jmen a řekne vám, jak časté je vaše jméno právě na zmíněné sociální síti. Bohužel opět rozlišuje pouze jméno mužské NEBO ženské. Chybí logický operátor "and".

Té moc milé paní vedoucí matriky jsem odepsala, že jí moc děkuji za pomoc i informace a poslala jí jednu svojí fotku... Musela jsem. Protože mi navrhovala, zda by nešlo přečkat tu přechodnou dobu do operace s původním mužským jménem.
Taky jsem o tom nedávno přemýšlela, ale nejde to.
Když mě zastaví policie nebo budu sedět u doktora a budu to já Tereza, kdo tam bude sedět třeba i v sukni a najednou se na celou čekárnu ozve: "Pan Novák!" To se mám jako zvednout já? (To příjmení jsem si vymyslela).
Vyjmenovala jsem jí tam další situace, včetně těch na úřadech, kdy nám naše doklady s mužským jménem vlastně komplikují život a zatímco do místnosti vkročíme jako žena, po přečtení údajů úřednicí z našich dokladů máme být (úředně) muž... Těch nepříjemných situací je mnoho.

To není naše kratochvíle - měnit si jméno. Neděláme to jen kvůli tomu, abychom se cítily ženštěji. Má nám to pomoct v téhle společnosti...

Terezy se nevzdám. Jméno Nicol, Nikola nebo Andrea mi přijde hodně ženské, ale asi na ten přechodný rok překousnu to cizokrajné Terri nebo Teri (s měkkým). Pořád bude lepší, když mi všichni budou říkat "Teri", než "Nicol". I když to vypadá divně s tím mým českým příjmením. Terri s měkkým i žije v ČR jen jeden/jedna. V Teplicích :) Nejdřív to jméno ale musím najít v té knize, jinak mám smůlu. Teri (s jedním "r") v ČR nežije žádný/á.

Zajímavé je, že třeba zrovna u jména Nicola žilo v ČR v r. 2009 1400 žen, ale jen 40 mužů s tímto jménem. Tzn. že jen 3% mužů nosí toto jméno (takže je tím pádem hezky ženské). A ta 3% u mužů platí i pro jméno Nikola.

A ještě jedna zajímavá statistika Ministerstva vnitra - v České republice je nyní 55.000 křestních jmen!
Kniha Dr. Knappové (nejrozsáhlejší databáze u nás) jich obsahuje ale jen 14.000.
Samozřejmě mě napadlo čerpat ze statistik Ministertva vnitra, ale křestní jména se nedají vyfiltrovat podle pohlaví. Jsou tam mužská a ženská dohromady.

Závěr:
Kouknu do knížky, kterou používá ma trika a která se nedá sehnat a ověřím si použitelnost. Anebo rovnou napíšu na matriku, ať se mi tam mrknou :) Když jsou tam tak hodní :)

Laser podruhé

24. ledna 2014 v 23:15 | Tereza
Bude jedenáct večer a já se před hodinkou vrátila z Prahy z druhé procedury laseru, který je tak hodný, že ničí mé vousky. (A milá sestřička Péťa taky! :)
První proceduru jsem popisovala v článku "Můj přítel laser" z 5.12.2013.
Tenkrát jsem ze všech nových zážitků byla vykulená, ale teď už to bylo úplně jiné.
Dnes je 24.1.2014, takže jsem to krásně stihla. Nejpozději do 8 týdnů se musí dojít na druhou proceduru, aby se už ničily jen ty vousy, které jsou ve fázi, ve které se zničit dají. (Narozdíl od první procedury, kdy se musely ničit prostě všechny bez ohledu na to, v jaké jedné ze tří fází jsou.)

Sestřička Péťa mi minule říkala, že při první proceduře se může zničit maximálně 20% vousů.
Tak jsem si to dnes porovnala...
Protože je cena impulsu pořád stejná, dá se to lehce spočítat podle výsledné ceny.
O proti první proceduře jsem teď zaplatila přesně o 18% méně. I Péťa říkala, že je to dost a měla z toho radost.
Mě tedy těch 18% připadalo naprosto úžasných - viděla jsem na tváři místa bez vousů - takové ostrůvky - některé i docela velké (např. 2x2 cm) a spousta míst prořídla.
Vousy na horním rtu sice po první proceduře vypadaly téměř všechny, ale zase tam začaly růst jiné (+ ty, jejichž cibulku laser nemohl zničit, protože nebyly v té správné fázi). Horní ret je ale jedno z nejnepříjemnějších míst na depilaci. (Spolu s intimními partiemi). (Což nepíšu proto, abych tu někoho odradila, ale zapisuju si tu fakta :) Samozřejmě že se to dá vydržet a za pár hodin už je ten nepříjemný pocit pryč.

Když porovnám pocity při (a po) první proceduře, tak tam jsem se opravdu hodně potila a už mi ty impulsy byly vážně nepříjemné. (To bylo tím, že tam bylo těch vousů maximum - a tím pádem každý zasažený vous zabolel. Platí, že méně vousů = méně bolesti). Nechtěla jsem, aby laser nastavila na nízký výkon. Chtěla jsem co nejvyšší únosný bez ohledu na bolest. Chci těm vousům dát co proto, když mi tak ničí život :) Ale nesmí se to zase přehnat a za každou cenu nastavovat nejvyšší.
Obličej mě po první proceduře v prosinci pálil hodně. Nemohla jsem to ani uchladit ledovým polštářkem, který jsem dostávala do ruky a pálilo mě to celou cestu domů, kde jsem byla šťastná, když jsem si to mohla postříkat Panthenolem. Ráno už to bylo lepší. (Ale šťastná jsem byla hlavně proto, že mé vousy začnou mizet! :) Ten pocit byl úžasný.

Teď jsem při druhé proceduře na některých místech skoro necítila žádnou bolest (tam, kde už byly vousy prořídlé). (Kromě horního rtu - tam je to pořád nepříjemné - ale fakt se to dá vydržet! :) A hlavně - uděláte cokoliv, aby ty vousy zmizely a je vám jedno, co to bude stát nebo jak moc to bude bolet. To se v tuhle chvíli neřeší.
Bylo mi krásně, když se nade mnou snášel usměvavý anděl s milým úsměvem s pramínky vlásků spadlých do čela a dotýkaly se mě hebké prstíky s blankytnými nehtíky s kytičkama a třpytivým kamínkem...
Povídaly jsme si. Pořád! :) Nestačila nám ani hodina...ani dvě... :) A to jsme ještě seděly po práci v místnosti pro veřejnost... byla jsem její poslední klientka. Zůstala tam už sama, tak jsem na ní počkala a jely jsme ještě spolu kousek metrem po stejné trase :) Neuvěřitelně jí to slušelo. Měla strašně krásný černozelený šátek od jedné slavné návrhářky, takže přišla řeč na módu a vyprávěla mi, jaké to bylo, když měla jednou půjčené šaty celé z hedvábí! Záviděla jsem jí ten pocit :) To muselo být kouzelné... Vyměnily jsme si pro radost dárečky, dostala jsem troje naprosto úžasné náušničky a ozdobu na krk, které vlastnoručně vyrobila. Jsem nadšená ještě teď. Do náušnic jsem blázen! A tyhle jsou jedinečné.
S Péťou si totiž od první chvíle občas píšeme a je tak milá, že tu prostě musím Laser Esthetic s.r.o. v Praze udělat reklamu! :) (Paní šéfová Péti! Ani nevíte, jaký tam máte poklad!!! ;)
No a vousky už cestou skoro vůbec nepálily. I pleť už si na ten "zásah" zvykla.
Jen ta vůně spečených vousů a pohledy do zrcadla mě vždycky znechutí :) Ale to je mi jedno. Ono to stejně začne do 14 dnů vypadávat a bude to zase o něco hezčí!
Po třetím laseru porovnám opět účinnost v procentech! :)

Dnes jsem byla v práci příšerně zarostlá kvůli tomu laseru (2,5 dne jsem se neholila). Což vypadalo fakt odporně. Navíc některá místa byla už opravdu holá a tak si toho všiml i ředitel a ptal se, jestli ty vousy mám kvůli laseru a že si všiml na těch holých místech, jak to funguje! :)

Jsem zvědavá, jak to bude vypadat za 14 dní. Teď to hlavně musím všecko skloubit dohromady tak, abych mohla do Prahy jezdit jako Tereza s hladkou tvářičkou (což teď tak 10 dní vždycky po laseru nelze, protože ty spečené vousy tam prostě čekají na vypadnutí) a taky jsem začala přemýšlet o tom, jak se vlastně nafotím na nové doklady na ten přechodný rok? :)

Odepsala mi i paní vedoucí z matriky z našeho úřadu, takže už vím, podle čeho se posuzuje, zda je či není vybrané jméno vhodné... ale o tom bude až další článek a zítra, protože teď už jdu spinkat a nechat si zdát krásné sny o budoucnosti Terezky... :)

Já a moje kolegyně

23. ledna 2014 v 22:31 | Tereza
Lámala jsem si hlavu s tím, jak to říct už posledním třem mým kolegům (dvě ženy a jeden muž), se kterými sdílím kancelář, aby se to dozvěděli dřív ode mě, než od někoho cizího. Pořád k tomu nebyla vhodná příležitost. Čekala jsem na nějaký příhodný okamžik, ale ten najednou vůbec nepřicházel. Štěpánka (ta moje milá kolegyňka, která to věděla a poznala jako první) mi říkala, že mi pomůže a tomu našemu kolegovi to naznačí nebo řekne. Oni jsou totiž taková nerozlučná dvojka :) Což taky ráno v mé nepřítomnosti udělala, ale potřebovala jsem mu to říct i sama. Probírali jsme Koreu, tanky, diody, jeho manželku... ale pořád tam nebyla ta příležitost...
Štěpánka měla včera ráno na uších strašně krásné kulaté třpytivé červené náušnice. Hned jsem si toho všimla, tak jsem jí ty její "maliny" pochválila :) Prý to nejsou maliny, ale jahody! :) Když jsem jí pak dnes ráno psala, že jsem to kolegovi neměla ještě příležitost říct, přišla řeč i na náušnice a vypadlo z ní, že mi chtěla jedny přinést, když se mi ty třpytivé jahody (co má od ségry) tak líbily :) Ta je tak hodná!!!

Když jsem šla na oběd s Jitkou - to je zase druhá kolegyně, kterou mám ráda, tak mi řekla, ať si sednu k nim ke stolu (k ostatním kolegům, kteří vždycky spolu obědvají). A to já si zas sedla docela ráda.
Všimla jsem si, jak si několikrát po sobě prohlíží mé obočí... :)
Když jsme se najedly a vyrazily zpátky do kanceláře, šly jsme samy a najednou mi říká: "Tak už nám to konečně řekni!" :)))

Začala jsem se culit... :) Bylo mi to jasné. Zastavily jsme se ještě ve výrobní hale, dívaly jsme se jedna druhé do očí a najednou jsem zase cítila ten osvobozující pocit, který mám pokaždé, když někdo ze mě tu masku sundá... "Všimla jsem si, že máš hezčí obočí než já! A ty krásně narůžověle nalakované dlouhé nehty! (A to jsem si myslela, jak jsou nenápadné :))) Toho se nedá nevšimnout! Tak jsme si s kolegyní říkaly, jestli Ty náhodou nechceš být žena!"
Zase ta ženská všímavost. Paní personalistka jim totiž prý jen něco naznačila, ale neprozradila mě, jak jsem původně předpokládala :) Když jsem v kanceláři zrovna nebyla, tak se spolu o mně bavily a řešily mé obočí, nehty, vlasy... :)
Bože jak mě to potěšilo, když mi řekla, že je mám hezké! Řekla jsem jí na to, že bych chtěla mít tak hezké vlasy, jako má ona!
A bavily jsme se dál v tom smyslu, že je teď ráda, když bude chodit na oběd se mnou a nikdo jí nemůže vyčítat, že chodí s kolegou (mužem). Takhle je to vlastně bez problémů, protože jsem žena! :)
Říkala, jak strašně moc mi fandí a jak se těší na výsledek!

Přišly jsme do kanceláře a tam jsem té druhé kolegyňce (které jediné vykám) řekla: "Tak už víte, proč se nemůžu už nikdy oženit?" :) A bylo to.
Všichni jsme si oddechli, že se tam vyčistilo to napětí, že už to není tabu a můžeme se o tom všichni normálně bavit.

Takových otázek! :) A toho nadšení! Tohle mě fascinuje... to, že jsem v euforii já, bych pochopila, ale že i ostatní? :) Najednou mám možnost sdílet tu radost s někým i v práci! Najednou se můj život neuvěřitelně propojuje s tím, kdo doopravdy jsem a zapadá to perfektně do sebe. Tak jak má...

Probíraly jsme spoustu věcí kolem celé přeměny, mé pocity, které jsem měla celý život a jak jsem se zapřísahala, že to nikdy nikomu neřeknu. Obdivovaly zase mé nehty - tentokrát už naprosto přirozeně, bez skrývání a zblízka. Ptaly se, jestli jsou to mé vlastní nebo umělé - že to tu už předtím spolu řešily :) (To jsou moje vlastní nehtíky :) Taky se mi moc líbí :)
Ukázala jsem jim některé mé fotky v mobilu, jak jezdím do Prahy a taky jednu, co jsem si fotila v sukýnce s tou žlutou gerberou... tam prohlásily, že vypadám tak na 18! :) Tak jsme zase probíraly, že mi taky píšou 18tiletí kluci... (přitom je mi o hodně hodně víc). Tolik se mi líbilo, když mi říkaly, jak mi to na těch fotkách sluší! (Ačkoli já sama se sebou spokojená nejsem, což mě ale právě žene dál.) A nasmály jsme se, když mi kolegyňka chtěla dát už hned teď část svých širších boků, na které já se tak těším, což nemohla pochopit :))) Ptaly se mě, jak se budu jmenovat a hrozně se jim líbilo jméno Terezka :)

Vysvětlila jsem jim, že teď jsem zrovna zarostlá, protože jedu na druhý laser kvůli vousům... zrovna v době, kdy jsem to v práci po mé pondělní návštěvě Hanky všechno tak hezky oznámila.

Ty reakce mých nadřízených a kolegů jsou fantastické. Až se mi tomu nechce věřit. Vím, že jednou se nějaký blbec najde, ale na toho já kašlu. Ještě je tu další kancelář (kde to nikomu ale už oznamovat nebudu) a hlavně výrobní hala s 200 lidmi... :)

Došlo mi, že maska, kterou si pomaličku sundávám, už nemůže být nikdy nasazena zpátky. Že s každým poodkrytím ze mě padá ta nesnesitelná těžkost bytí, která mě doprovázela celý život. A teď už zpátky nejen že nemůžu, ale hlavně ani nechci. Potřebuji jít dál dopředu. Těším se na to. Myslím na to pořád... jaké to bude, až se to úplně překlopí...

Kolegovi jsem to napsala v e-mailu... že nemůžu už několik dní najít vhodný okamžik, abych mu to řekla a že nechci, aby se to dozvěděl od někoho jiného dřív, než ode mě. A připsala tam, že tak za rok a půl už v téhle kanceláři bude zase jen jediný muž :)
Odepsal mi, že není slepý a že se toho nedalo nevšimnout :) A že už na škole měl spolužáka, který prošel tím samým, takže s tím nemá problém a popřál mi, abych byla šťastná, až budu ženou i zevnějškem... A ráno mi Štěpánka říkala, že jí pobavilo, jak bylo jeho reakcí (kromě přijetí) i to, hlavně abych hned druhý den nepřišla v lodičkách!!! :))) (Tak jsem jí hned ujistila, že to je přesně to, co nemám ráda - když člověk vypadající jako muž nosí ženské věci. Žádný mozek to potom není schopen dekódovat správně a má s tím problém. Včetně mě samotné, když nejsem nalíčená a učesaná a zkouším si krásné holčičí věci na sobě... Nelíbím se sama sobě. A přitom je tak jednoduché se zkrášlit :) Ale ty jeho lodičky mě pobavily taky! Toho bych opravdu schopná nebyla hned teď. I když už se těším, jak se začnu měnit a s tím i můj šatník... jméno... oslovování... podepisování... hlas... způsob komunikace... mé vlasy... Kéž bych byla identifikovatelná správně brzo... Ale být výstřední je to poslední, co bych chtěla...

Do toho mi odepsala vedoucí matriky v našem městě, protože jsem se jí včera narovinu e-mailem zeptala, jakým způsobem se posuzují žádosti o neutrální jméno (chtěla bych tu Teresu nebo Terez, když nejde hned teď Tereza). Začala jsem tím, že k ní budu upřímná, protože si myslím, že je to ten nejlepší způsob komunikace.
Odepsala mi, že ví moc dobře, jak těžké to pro nás je - ten začátek a pak i samotná přeměna - a že mi to rozhodně nechce komplikovat - spíš naopak. Takže zjistí, co se s tím mým návrhem na neutrální jméno dá dělat a napíše mi ještě :) Že bych měla štěstí i na matrikářku? :)

Lidé kolem vás jsou vaše zrcadlo.
Jak se k nim chováte vy, chovají se oni k vám.
(Až na pár psychopatických výjimek samozřejmě.)


Denně najdu ve své poště jeden e-mail od někoho, kdo ještě ten první krůček neudělal. Kdo o tom přemýšlí nebo má stovky argumentů a důvodů ten první krok neudělat. Jsou jimi naše děti, naše partnerky, naše rodiny... naše konzervativní rodiny, malá města nebo vesnice... a všudypřítomný strašný strach z toho, co na to všichni řeknou, jak je to raní a jak to nepřijmou...
Chci vám všem říct, že ten strach jsem měla taky. Ale čím víc jsem na druhé straně, tím je ten strach slabší a slabší. A už nad ním začínám vyhrávat... Jo, najde se pár jedinců, kteří mě zase srazí na zem, ale tím, jak jsem teď silná, se zase rychle zvednu a půjdu dál.
Je to jako se sáňkama... musíte nejprve udělat ten první krok a rozjet se.
Pak už je to ale pořádný SEŠUP! :)
Já už frčím tak rychle, že už to nejde ubrzdit :)
Ta jízda se mi moc líbí a užívám si jí :) Protože vím, co mě čeká na konci. Kde navždy vystoupím a už nikdy nepůjdu zpátky nahoru... vydám se tam, kde jsem měla být už od narození...

Hodně odvahy vám všem!
Stojí to za to.

Filmové a knižní střípky z dětství

22. ledna 2014 v 18:36 | Tereza
Pamatujete na Sexmisi? Teď jí o víkendu dávali. Polský film z r. 1984. Sledovala jsem ho už od malička se zatajeným dechem... Strašně jsem se u toho styděla před rodiči, ale nemohla se od toho odtrhnout. Přemýšlela jsem o tom pak vždycky několik dní... Bylo mi špatně z toho, že to byl jen film a že se tohle nikdy nestane. Nikdy bych jim z toho operačního sálu neutekla!!! A taky se mi moc líbila ta hlavní představitelka, jak byla neuvěřitelně ženská... a nosila culíček! :)

Všichni muži vymřeli! A na světě zbyli jen tihle dva... co s nimi? :)
Uděláme z nich taky ženy!!!
(Bože to byla tak krásná myšlenka! :)

Když jsem hledala fotku z toho filmu, narazila jsem na polský článek, ve kterém se píše, že film se natáčel v solných dolech Wieliczka (u Krakova). Tam jsem v r. 1998 byla, protože jsem jednou viděla dokument německé televize a tak mě nadchlo, že všechno je ze soli (schody, zdi, lustry, oltář v podzemním chrámu...všechno!), že jsem to musela vidět a jela jsem tam s tím, že si olíznu zeď :) (Jo, fakt byla slaná a ošklivě černá :) Všude byly ale vystavené krásné solné krystaly. Hodně zajímavým zážitkem už byla jen cesta výtahem 300m do hloubky - původním výtahem, kterým jezdili horníci a který nemá světlo! Několik minut v dřevěné někam se řítící kleci v absolutní tmě ve stísněném prostoru s deseti lidmi, které neznám... :) (Vůbec jsem neměla strach! :)
Jednou jsem prostě popadla spacák, baťůžek a jela vlakem přes krásnou Wroclaw poslechnout si kostelní zvony do nejkrásnějšího polského města - do Krakova. Wieliczka je odtud kousek. Původně jsem měla namířeno až do Lvova na Ukrajině, ale Krakov mě očaroval a v hostelu mě ubytovali na pokoj spolu s učitelem literatury z Los Angeles, co se právě vrátil z Moskvy a s klukem z Japonska, který se jmenoval Ikuro (teď je oční neurochirurg) a s ním jsem pak chodila na výlety. Několik let jsme si psali. Když přijel na stáž do nemocnice v Berlíně, přijel i na dva dny ke mě na návštěvu. To bylo moc fajn setkání dvou kultur. Ale už moc odbočuju :) Jen jsem chtěla říct, jak nás lidé ovlivňují, jak nám mění život a každý, koho v životě potkáme, nám přináší něco nového.
Tenkrát jsem ovšem netušila, že ten film se točil tady.

Hlavní představitelé po 25 letech :)
(Tak z nich přeci jen zůstali ti muži :))

A na kouzelném krakovském náměstí chtělo se mi darovat ty nejdelší růže na světě koupené za poslední zloté všem těm rozzářeným usměvavým dívkám, které mě míjely. Navždy se zaznamenat do jejich života touhle malou epizodou. Ale vedle mě si sedl takový hezký mladý pár, který se držel za ruce, tak jsem tu růži dala jim. Chyběla mi ta moje odvaha. A jelo se domů. A ve vlaku si proti mě sedl moc sympatický Francesco z Verony :) Pořád někoho potkáváme :)
Proč o tom cestování ale píšu... Miluji cesty. Jsem na nich tak svobodná a šťastná. Už nějaký čas si ale uvědomuji, že jako žena můžu na osamocené cestování zapomenout. Jako žena můžu zapomenout na pozdně večerní proklouznutí z vlaku domů zadem přes louku, kde je pusto a spousta ponurých zákoutí nebo chození pěšky do práce temnými uličkami. Jako žena začínám mít o sebe mnohem větší strach. To mě ale neodrazuje. Říkala jsem, že chci přijmout vše ženské - tedy to dobré i špatné. Potřebuji obojí.


Moc hezký byl (zase! :) polský seriál Toša a Tomek - to byl první pořad, kdy jsem si všechno uvědomila! Sourozenci, kteří měli jet na prázdniny, ale protože se jim nějak nechtělo, prohodili se. S napětím jsem vždycky očekávala, jaké to bude, až si ten chlapec oblékne ty modré šatičky. Ostatní scény mi byly téměř ukradené... Ale moc mě to neuspokojilo, protože jich tam moc nebylo.

Toša a Tomek, v polském originále "Holka nebo kluk"



Mívali jsme doma starou knížku "Odvážná školačka". Byla to ruská knížka s obrázkami. A uprostřed byla kapitola, kdy se její spolužák převlékl za školačku - v Rusku se nosily (a asi ještě nosí) stejnokroje a tak měl na sobě krásné šatičky s mašlí... musím tu knížku někde najít (nejspíš jí už mamka ale vyhodila)... Milovala jsem ten obrázek... Byla to moje nejoblíbenější stránka ze všech knížek...

Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké to je být tou školačkou a mít ten holčičí stejnokroj... Vůbec jsem nechápala, proč na to myslím, styděla jsem se za to, ale tak nesmírně moc mě to přitahovalo pokaždé, když jsem tu knížku měla v ruce...

Pokud mě ještě nějaké filmové nebo knižní střípky z dětství s touto tématikou napadnou, tak je sem připíšu.
To jsem si zase zavzpomínala :)

Ahoj beruško :)

22. ledna 2014 v 17:29 | Tereza
Ráno jsem přes pracovní Skype napsala té mé oblíbené kolegyňce, že jsem včera byla u jednatele, u ředitele a že to se mnou všichni v dobré náladě řešili :) Prý si toho všimla :) A probíraly jsme, jak to říct ještě posledním dvěma kolegyním a kolegovi (všechny mám ráda), se kterými sdílím kancelář. Je nejvyšší čas jim to říct a pak už bude klid. Zbytku podniku to říkat nebudu (protože ani nemusím :). Ale bylo by dobré, kdyby se to zrovna ten kolega, co sedí vedle mě, dozvěděl nejprve ode mě, než od někoho cizího. Poslední tři...
Tak mi kolegyňka slíbila, že ho nějak "naklepne", dá mi vědět a já už mu to dořeknu :)
Řekla jsem jí, co všechno mě teď čeká a ona mi na to řekla: "A nešlo by to nějak uspíšit?" :) Těší se jako já! 1-2 roky na kompletní přeměnu jí totiž přišla jako docela dlouhá doba :) Což je tedy fakt, ale ono už to za pár měsíců bude jiné :)
V papíru pro zaměstnavatele mám napsáno, že byl kromě jiného zahájen RLT (Real Life Test). To je věc, kterou teď řeším, protože v této chvíli mám v práci dveře otevřené, najednou si můžu přijít v čem chci a jak chci... to je ohromná úleva! Ale mám problém s těmi vousky pořád. Ještě, že teď jedu na druhý laser. Zase jich pár zmizí. Jenže celý příští týden je budu mít zase vidět, jak pár dní zůstávají chvíli vidět "spečené" na tváři, než vypadnou. A nejpozději do začátku února (prostě do mé návštěvy na endokrinologii v polovině února) chci mít už vyřešené neutrální jméno. Ale na matriku chci jako Tereza a to s těmi spečenými vousy na tváři prostě nejde! Ty vousy mě vážně ničí! Potvory jsou to! Nevím o ničem strašnějším, co by mi víc snižovalo ženské sebevědomí.. :(
Už i s postavou začínám být spokojená. Padají mi kalhoty a před dvěma dny jsem si musela dát pásek na poslední dírku. Tam jsem zapnutá nebyla několik let...možná tak 10... Přichází čas změnit šatník o jednu velikost menší :) Jupííí! Ještě maličko a budu spokojená úplně.
Když to tak vezmu, tak vousy (a taková hrubší tvář díky těm vousům i pod make-upem) je to jediné, co mi brání se rozlétnout... vykvést... Po hormonech a po ukončení těch laserových procedur v létě by měla být pleť hladší. Přesně jak říkala Andrejka - že jí měla taky takhle hrubou jako já po těch vousech, ale teď už ne. Přála bych si nepoužívat tolik make-up... a vypadat žensky i bez něj... Proto tolik usiluji o hormony co nejdřív. Není na co čekat. Nemám důvod se někde zdržovat. Nepotřebuji už být mužem. Je to pryč. Poslední zbytky mužství neustále upadávají do minulosti (a ještě tak rok upadávat pomaličku budou), než z nich nezbyde (snad) už žádný. Doufám a věřím v to.
A moc ráda bych na tu matriku přišla jako Tereza, abych si ověřila, jak jsem identifikována :) Protože to bude kontakt s veřejností. Přímý kontakt, včetně pohledů do očí, rozhovoru, reakcí... Je potřeba chovat se sebevědomě a být v pohodě :) Vím z vlastní zkušenosti, že jak se chovám k někomu já, tak se chová i on ke mě. Na úřadě se nám ovšem často stávalo, že jsme měli třeba 50 otrávených vzteklých nevonících agresivních a neschopných uchazečů po sobě a když po nich přišel ten jeden chudák vzorný hodný šikovný, tak to chvíli trvalo, než jsme se "přeorientovali" zase na tu správnou vlnu :) Kolikrát jsem se mu musela omluvit, že jsem na něj byla ošklivá, ale jak je člověk nastartovaný... :)
Akorát matrika je zrovna ústav, do kterého vkročím jako Tom (naposledy). Což tu mojí ženskost rozhodně moc nepodpoří...

Dnes jsem volala naší bezpečačce (běžně jí nevolám, spletla jsem si číslo :) Je to strašně fajn veselá paní a taky jí mám ráda. Zvedla to a říká: "Ahoj beruškooo! :) Co potřebuješ!? :)" To mě ale vážně potěšilo!

Dostala jsem taky další dva termíny k Hance (ten jeden únorový týden bude zase pěkně nabitý a pro mě to budou v práci dost velké nervy, abych to všechno stihla a zvládla. Teď nesmím nic pokazit, protože jsem vedení ujistila, že to nebude mít vliv na můj pracovní výkon. Takže přesčasy, trochu stres a práce i z domova po večerech, ale nějak ten čas dohnat musím.

Když si představím, jak hezky mi teď bylo v Praze, když jsem si to kráčela po ulici v kozačkách... a představila jsem si, že snad za rok budu vypadat ještě víc žensky... že by to snad dokonce i mohlo vyjít, abych byla jednou správně identifikována :)
Ten pocit na správné straně je jedinečný. Až donedávna (před dvěma lety) to byly jen střípky, které jsem se snažila urvat z toho klučičího života... utéct... každý den jsem utíkala... během dne několikrát v myšlenkách a pak doopravdy, když jsem byla doma a snažila se využít každou chvilku, kdy jsem byla sama... Na druhou stranu jsem ale měla doma taky to svoje malé štěstíčko a (tehdy ještě) milovanou manželku, které teď nemám.

Píší mi lidé, co řeší to, co řešila já. Děti a rodiny. Své první kroky, které ještě nenastaly. Výčitky a bolest, kterou musí denně překonávat, ale kterou jim vynahrazuje právě rodina. Nemohou ode mě čekat, že se je nebudu snažit přetahovat na tu svojí stranu. Jsem už jednou nohou na ní a je tu tak krásně, že se nechci a nebudu vracet. To nadšení mě táhne dál a oni ho ze mě cítí. Vědí, že stejně nadšení by byli i oni. Že tohle je vysvobození a záchrana.
Někteří z nich mi píší, že to jejich partnerky vědí, jiní zase, že ještě ne... A když je tam ještě to děťátko, tak to je pak vážně jedno z těch nejtěžších rozhodnutí v životě.
Vůbec si netroufám odhadnout, jak bych se chovala, kdyby se ke mě žena i s dcerkou vrátila. Tolik jsem jí milovala a násilně tu lásku ze sebe každý den rvala, až se mi to nakonec povedlo. Teď je mi dobře. Cítím, že bych po nějaké době zase sklouzla sem. Myslela jsem si, že ne. Ale nejde tomu utéct. A neutečou tomu ani ti, co mi píší. Mají na výběr: buď se s tím snažit celý život v sobě bojovat, ale nepřijít o rodinu nebo do toho jít a o tu rodinu přijít. (Prostě tyhle dvě věci dohromady většinou nepůjdou a štve mě to.) Nemůžeme mít všechno. Já měla štěstí. Teď už vím, že to nejhorší období, kdy moje žena rozhodla za mě, bylo vlastně potřebným krokem dostat se dál. Tam, kde jsem teď. A její nenahraditelná a nezměrná ignorace, která mě tak ničila, mě vlastně úžasně pomohla. Jak to najednou vidím jinak! (Jen jsem zvědavá, kdy proběhnou ty fáze rozchodu). Ale je mi to vlastně už jedno. Žádné couvání se nekoná. A ulevilo se mi i proto, že stůj co stůj splašeně už nehledám někoho, vedle koho bych usínala a radovala se. Toužím po tom, ale řeším teď úplně něco jiného. A až to dořeším, budu řešit zase jiné věci :)

Tak jsem se tu zase vypovídala a můžu jít psát ještě druhý článek - trochu kratší naštěstí, ale na jeho téma mě přivedla Lenička :) Moje milovaná houslistka, co má moc fajn ženu ;)

Půlroční čekací doba

21. ledna 2014 v 18:55 | Tereza
Udělala jsem si svůj oblíbený čaj z čerstvého zázvoru s citrónem a medem, krásně mi tu voní a čekám, až trošku vychladne, venku letos poprvé sněží, pustila jsem si v televizi písničky a hned klip, kde tancují dvě holky v šatičkách... a detaily na jejich řasy... jak skáčou do bazénu v plavečkách... od toho se nikdy nemůžu odtrhnout, protože si zase představuji, jaké by to bylo na jejich místě. Jen s tím rozdílem, že celé dětství, dospívání i dospělost jsem o tom jen tiše snila a potom zoufalá usínala, že to nejde... kdežto teď už vím, že to jde... A nemůžu na to přestat myslet, jak se těším.

Už si musím začít dávat pozor na to, co píšu a to mi vadí :) Jak jsem psala, nesnáším cenzuru. Ale čím víc lidí o mně ví z mého okolí, tím víc z nich o tom všem chce vědět víc informací a to znamená, že narazí na tenhle blog, i když jim o něm neříkám.
Nikoho tu vyloženě neidentifikuji, takže se nemusím bát, že bych někomu nějak ubližovala, ale pokud si někdo přečte, že jsem sem napsala něco, co mi řekl, tak si příště rozmyslí, co mi říct a co ne. A to by mě zas mrzelo, protože mám ráda, když se mnou lidé mluví bez zábran. A tak tu budu psát všechno dál, ale ještě s větší anonymitou osob, kterých se můj život dotýká přímo (rodina a práce především). A taky tu nechci vykecat úplně všechno! ;)

Dnes ráno jsem nesla personalistce propustku ze včera. Měla jsem k tomu připravený i papír pro zaměstnavatele od Hanky, takové vyjádření o tom, kým jsem (včetně mého dívčího jména), co se se mnou bude dít (že mě čeká real life test, hormony, změna jména nejprve na neutrální podobu...) a že by bylo vhodné, kdyby mi nějakým způsobem umožnili projít přeměnou. Bylo to tam moc hezky a profesionálně napsané. Ale nevěděla jsem, jestli jí to dát hned nebo až později. Nebo jestli nejdřív řediteli... ale byly jsme tam samy a ona se na mě tak podívala a zeptala se: "Tak co...?"
"No, budu teď jezdit do Prahy častěji." A začala jsem být trochu nervózní, ale nebylo proč.
A začala větou, kterou jsem dnes slyšela celkem 3x :)
"Víte, já nikoho takového neznám..." a už jsme se rozpovídaly. Dala jsem jí ten papír s tím, že to chci říct i řediteli a s obavami čekala, co mi paní personalistka řekne.
Její reakce byla úžasná! (Trochu jsem to tušila, ale dokud to člověk neslyší, tak si moc nevěří.) Říkala, že se nemusím bát o místo a že se spíš teď bojí oni, abych se neodstěhovala někam do velkého města - kvůli anonymitě, kterou potřebuji.
Hned jsem jí ujistila, že to je přesně to, co nechci - někam se vytěsňovat nebo ustupovat.
Hrozně mě potěšila!
Za pár minut mě volala, ať jdu k nejvyššímu do kanceláře... Pozdravila jsem, sedla jsem si a se strachem čekala (proč se pořád něčeho bojíme???)... Usmál se na mě a říká: "Nikoho takového neznám, ale hodně cestuji a viděl jsem na svých cestách spoustu takových lidí. Ode mě můžete počítat s podporou a kdyby měl s vámi někdo nějaký problém, přijďte mi to říct."
A začal se o to zajímat, ale nebylo moc času, tak jsem šla zase pracovat a za dvě hodiny si nás ředitel (pod kterého spadám) zavolal na poradu. Po ní řekl, ať tam zůstanu a mě bylo jasné, co se bude zase probírat :)
Začal: "Nikoho takového neznám..." :)) A že četl ten papír...
Ten papír od Hanky mi všechno nesmírně usnadnil. Jak to totiž člověk vidí napsané s razítkem, tak to má docela jinou váhu, než když to někomu jen tak říkám. To pak vyzní, jakože si to jen vymýšlím, že je to můj rozmar.
I tak se ale ředitel ptal na spoustu otázek typu, jestli se tomu dá nějak zabránit, jestli je to dědičné, jestli budu mít prsa :) Bože to mě potěšilo! :) Říkal, že soudí lidi podle toho, co umí...
Jsem šťastná, že jsem natrefila zrovna na tuhle liberální firmu, ve které už budu za chvíli rok!
Všechny jsem ujistila, jak ráda bych tu pracovala dál, že nebudu dělat žádné výstřednosti (myslela jsem tím, že hned zítra přijdu v sukni a zmalovaná :))) a do toho přišel nejvyšší, sedl si tam a zeptal se, jestli probíráme zrovna tohle téma :)
A zapojil se do hovoru. :) Vyloženě ho to zajímalo.
Začal řešit takové detaily, jako jestli mi už může říkat Terezo (to mě dělalo tak dobře!) nebo že pokud budu potřebovat chodit na dámské toalety, tak že se stačí domluvit s paní personalistkou :) Smáli jsme se tomu.
Nejvíc mě pobavil, když řekl: "Vy máte takový jemný obličej (tím jsem si jistá tedy nikdy nebyla, ale je hodný, že to řekl :). Počkejte - my si spolu jednou zatancujeme!" :)))
To už je několikátá nabídka k tanci! :) Řekla jsem, proč ne! :D
Nakonec mi zase vyprávěl o transvestitech a transsexuálech v Thajsku, jak se jim nejprve nechtělo na jedno jejich představení, ale nakonec šli a jak to bylo úžasné! :) Že jediný detail, podle kterého se daly poznat, byly větší nohy :)
A mluvil také o tom, zda se nechci odstěhovat (jak to, že mají takovou představu?), o tom, že musím mít obrovskou odvahu tohle udělat a vypustit ven a taky to, že tohle město je malé, že to bude zajímavé... :)

Pak si mě ještě odpoledne jednou ředitel zavolal, abysme to prý dopovídali :) A začal se ptát zas. Jak to bylo s manželkou, jak to dlouho potrvá, než budu vypadat jinak a na spoustu dalších věcí. Řekla jsem mu, že ten piercing, co si myslel, že budu mít, to tedy nebude :))

Pro někoho to není jednoduché skousnout, ale mám zkušenost, že když se to podá s úsměvem a humorem, tak to jde lépe. I tak bych byla ale ráda nezajímavá a zase tou obyčejnou šedou myškou v tomhle podniku, která se nikomu nevnucuje a nikoho nezajímá... Ať už je ta zimní olympiáda, ať se pozornost zase přesune jinam!

Takže jsem měla po ránu moc příjemný zážitek, ze kterého jsem měla největší strach.
A najednou vidím, jak ten strach byl zbytečný. Jak to ze mě spadlo a že už bych klidně zítra mohla přijít jako Tereza :) (Kdybych vypadala konečně ženštěji - bez těch vousů a s delšími vlásky... navíc od středy se nesmím holit, protože mě čeká zase laser :) Ale to jsem jim taky vysvětlila, že tu teď hlásím, jak ze mě bude žena a zatím jsem zarostlá :) Ředitel hned podotkl, že by se mu taky líbilo se neholit :)))

Ale myslím si, že právě to, jak vlásky rostou pozvolna, má svůj význam a důvod. Takhle se okolí pomaloučku může připravit na tu mojí změnu... Personalistka mi říkala, jak si těch změn už všimlo víc lidí (já přitom až takové změny neprovádím - jen mám dlouhé lesklé nehty, lehce namalované oči a černohnědé vlasy :). Jenže to je právě tou ženskou vnímavostí a intuicí... A pořád se mě někdo ptá, proč se tak usmívám! :) (Ale s tím já mám problémy už od školy. Šla jsem na oběd a kuchařky se mě hned ptaly, co že mám tak dobrou náladu, jak se usmívám :) Potkám jednu milou sousedku a ta mi pak řekne, že můj život musí být v pohodě, když se pořád tak usmívám. Nebo taky manželka, která mi pořád říkala, ať se tak neusmívám... A já přitom nevěděla, že se usmívám :) Fakt za to nemůžu! :) Až mi bude blbě, tak se usmívat nebudu. (Jako jednou - a to mě potkala vedoucí ještě z úřadu a říká: "Usmívejte se! Sluší vám to víc!" :)) No jo, ale ona byla extrém. Taky se pořád usmívala a když jí teď vidím v televizi, jak vystupuje za Ministerstvo školství, tak se zase pořád usmívá :)) Asi to má nějakou zvláštní moc - ten úsměv :) Někdy si ale říkám, jestli takhle potom nevypadám moc hloupě nebo naivně :)


Název tohoto článku byla pro mě dost deprimující záležitost. Říkám byla, protože už to není pravda, ale já ho tak schválně nechala.
V poledne jsem si totiž měla zavolat na endokrinologii na Polikliniku v Modřanech a objednat se (kvůli odběrům a vyšetření, které potřebuji k tomu, abych mohla dostat hormony).
Sestřička byla milá a snažila se, ale úplně mě vyděsila, když řekla, že jsou tu dlouhé čekací lhůty a nejbližší volný termín je 8. července!!!
To mě zlomilo :( Další půlrok čekání :(
Snažila listovat v sešitě zpátky, jestli tam někdo nevypadl, ale dojela až k únoru a nic. Tak mi řekla, že mi napíše 8. července s tím, že pokud se uvolní místo, zavolá mi.
Měla jsem po náladě a bylo mi do breku. Ani jsem nebyla tak vzteklá, jako smutná.
Hanka říkala, ať se připravím na dlouhé čekací lhůty, že mě můžou objednat klidně až na duben! Ale červenec jsem slyšet nechtěla... :/

Buď jsem měla štěstí nebo někdo zapracoval, ale za pár hodin mi sestřička volala, že pro mě našla místo dříve - a to už v polovině února!!!!!! A hned byla moje euforie zase zpátky! :)

Tak to jsem potřebovala!

Zas takové štěstí, jako měla Míša, že ráno tam zavolala a ještě ten den v 11 tam šla, jsem neměla, ale únor je pro mě naprosto skvělý! Vždyť je to za měsíc! :)

Moc ráda bych ještě v lednu stihla zajít na matriku. Ale přemýšlela jsem, že bych tam šla jako Tereza... prostě proč ne. Když jsem si teď v Praze ověřila, jak mě lidé neřeší a identifikují správně. Ale tady budu stát tváří v tvář nerudným úřednicím zblízka! Na druhou stranu ony stejně budou vědět, proč tam jdu. A jít tam jako Tom mi přijde zbytečné a nevhodné...
Záleží na tom, kdo tam bude sedět. Náš městský úřad je zvláštní. Znám tam velkou spoustu lidí ještě z dob, kdy jsem byla taky úřednice. Naše město má sice několik desítek tisíc obyvatel, ale prostě je malé. A chtěla bych zkusit je tam prostě ukecat, abych si mohla zvolit jméno Tereza :) Tedy... já vím, že to nejde. Ale byla jsem 12 let úřednicí! A proto vím, že jde všechno, když se chce :) (Jenže ono se obvykle nechce :))). Dobře no, tak to mi neprojde, ale zkusím to stejně :)
Terry nebo Terri je přijatelné, ale moc cizokrajné.
V týdnu jedu s Nikčou do Německa pro zboží, tak to s ní proberu :) (Že bysme byly obě Nikči na tu přechodnou dobu? :))
Ono totiž cizokrajné jméno poutá až moc pozornost - a to je přesně to, co pořád nechci.
Navíc jsem teď zjistila na www.magicbabynames.com, že je ...
Terry - americké jméno, které nosí 79% mužů.
Terri - americké jméno, které nosí 95% žen (to je jasné - kluci jsou s tvrdým! :)
Tereza - české jméno, 100% žen... (nemůže tam být aspoň 99%? :)
Terez - 84% žen! (Takže by to bylo jako Tereza, ale jenom vypadlo písmenko "a" na konci. Stejně mi občas říkají Terez :) No jo, jenže některé servery ho uvádí jako řecké 100% mužské jméno :/ Tak to teda ne! Nechci mužské :) Ale tady nejsme v Řecku ;)
Theresa i Therese - 99% žen! (Tak to taky nevypadá beznadějně :)
Teresa - anglické jméno - 99% žen! - tak a jdu pátrat, který muž je to 1% :) (Tak nic... to 1% mi jiné servery zamlčují a prezentují Teresu jako exkluzivně 100% ženské jméno. Což mě tedy samozřejmě na jednu stranu těší :)

Našla jsem hezkou diskusi, kde nějaký američan řeší, zda je Theresa mužské nebo ženské jméno. Odpovědi mě pobavily.
Slečny mu odepsaly:

"Jo, je to holčičí jméno.
Pouze krutí a bezcitní rodiče by pojmenovali chlapa Theresa.
Nebo ti, kteří místo něj chtěli dívku..."

"Je to holčičí jméno a zní velmi žensky!"
(A to se mi na něm právě tak líbí :)


No jo, řeším detaily. Ale proč ne. Tohle mé klučičí jméno mi sice dali rodiče a trochu je mi líto, že jim ho po tolika letech musím vzít, ale nemám jinou možnost. Jenže vyřešit to chci, protože mé jméno je provázané na velkém množství veřejně dostupných míst. Nechci mít e-shop na jméno "Therese Copperfield" nebo tak něco :))) Chci ho mít na jméno Tereza N. :/ (I když doménu už na to jméno mám a pošta mi na něj taky občas chodí - vždyť říkám, že to někdy jde, když se chce...)

Dnes jsem si uvědomila, jak mi bude krásně, až spolknu první pilulku. Nejde jen o to, jak budu vypadat. Jde i o to, jak se budu cítit! Celý život jsem se zabývala otázkou, JAKÉ TO JE BÝT ŽENA!? Jak se cítí? Jaké to je? A zkoušela jsem všechno možné, abych to zjistila sama na sobě. Ale oblékání, líčení, vystupování na internetu pod ženskými jmény a ženskou identitou - to všecko bylo moc fajn, ale pořád jsem nevěděla, jaké to je cítit se jako žena! Jenže teď to najednou budu vědět! Tolik se toho změní. Mé tělo bude reagovat na záplavu ženských hormonů (a na blokátory těch mužských) nejen fyzicky, ale i psychicky.
Já vím, že mi spousta z vás řekne, že to někdy nestojí za nic :) Ale já to "za nic" chci prožívat taky! :) Protože je to ženské "za nic"!
Je to v naší hlavě. To, jaké jsme a jaké budeme. Nejde jen o to změnit náš design :)

Psal mi můj spolužák ze školy, kterému jsem dělala stránky, abych tam něco aktualizovala. V červnu bysme měli mít sraz po dvaceti letech a já tam od té doby nikdy nebyla. Ptal se mě v mailu, co je u mě nového, kde pracuji atd. (Přes rok jsme si nenapsali). Ještě jsem mu neodepsala. Vůbec nevím, jestli mu to říct nebo ne. Nechci to vyhlásit úplně všem hned teď, kdy jsem ještě na začátku - navíc on mě přeci nevidí :) Ale jsem tak nadšená, že to nadšení ze mě přímo přetéká :))) Tak ještě uvidím, co odepíšu a jak vyřeším červnový sraz. Dvacet let mě nikdo z nich neviděl!!! :) Jenže v červnu ještě nebudu vypadat vůbec tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu je to zrovna moment, kdy nebudu už chtít vypadat ani jako Tom (to jméno ještě existuje? :).

Tak to jsem se zase vypsala :) Ale když ono se mi vždycky uleví...
Takže polovina února! ;) A ještě čekám na další termín od Hanky, až ho nějak vymyslí. Výsledky z endokrinologie budu mít nejspíš dřív, než pojedu zase k Hance. (Samotné vyšetření na endokrinologii probíhá dopoledním odběrem krve a pak rozhovorem s p. doktorem (MUDr. Vladimír Weiss). Nejde jen o jednorázovou návštěvu. Tady bych měla být i v budoucnu sledovaná jako ostatní holky a kluci :) Modřany jsou pro mě ovšem na úplně opačné straně Prahy. (Což mi samozřejmě vůbec nevadí a neřeším to, ale nikdy jsem tam nebyla.)

Ještě vyšetření z interny, kde prý taková dlouhá čekací doba není a kam dostanu doporučení na další návštěvě a je to :)

Jak to, že mě vždycky tak dostanou komentáře od kluků na facebooku nebo na youtube u mého videa. Třeba jako teď: "Terka je prostě kočka! :)" To se mi tak líbí! :))) Líbí se mi líbit se! :) Jako žena ovšem. (To už ani jinak neberu). Tohle "ženské líbení se" je totiž jiné, než to mužské...
Někdy potkávám kluky, kteří mají tak jemné ženské tvářičky! A říkám si: Ach bože, jak krásné by z nich byly ženy! A oni těmi ženami vůbec být nechtějí, zatímco muži chlupatí, zarostlí, urostlí a s vyloženě mužnými rysy jsou ve skutečnosti uvnitř ženy. To je nějaká spravedlnost?

Den D č.1

20. ledna 2014 v 19:08 | Tereza
Tak. Schválně jsem teď žádný článek nepsala, protože jsem nechtěla nic dopředu prozradit. (Z důvodu své bezpečnosti, aby to nevěděl celý svět, kde zrovna budu :) Od pátku jsem tedy psát nemohla, protože jsem se věnovala Kačence, ale včera jsem věděla, že napíšu až dnes :)

Začala jsem ale psát už v neděli večer:

Dnů "D" bude několik. Vlastně už i nějaké byly, takže tenhle by měl být č. 2, ale nechám ho jako jedničku. Tento je jeden z těch nejdůležitějších.
Tenhle článek píšu v nedělní předvečer před pondělím 20.1., kdy jedu do Prahy k Hance, ale záměrně ho nezveřejňuji hned. Nechci předem prozrazovat, kam a kdy jedu. Proto si tenhle začátek článku uložím a zveřejním ho až s jeho druhou půlkou po příjezdu z Prahy.
Kačenku už jsem odvezla k mamince, jely jsme vláčkem a to jí moc baví (mě taky). Bylo nádherně, skoro 12°C a zase jsme se od sebe nemohly odlepit. Všichni nám říkají, že to uteče a budeme zase spolu, ale jen my dvě víme, jak dlouhých je těch 12 dní... Je už to rok a třičtvrtě, ale ty neděle jednou za 14 dní jsou pořád stejné. Ten pocit, kdy to moje největší štěstí musím pustit z náruče, mě pořád tíží u srdce. Jediné, co mě teď těší a z čeho jsem příjemně nervózní a nadšená je zítřejší návštěva u Hanky. Vím, že je to jen začátek (vlastně druhá návštěva s 15timěsíční pauzou), kdy bych chtěla všechno hned, ale musí se hezky schůdek po schůdku...
Nejvíc nervózní jsem z toho, že nebudu v pondělí v práci, kde je asi 8 rozdělaných docela nepříjemných problémů a doufám, že to tam beze mě nějak ten den zvládnou. Z Prahy přijedu večer a ještě se musím připojit k PC do práce aspoň na 4 hodiny, abych dodělala to, co jsem přes den nemohla. Takže trochu nervy. Ale předpokládám, že budu v euforii, takže se to nějak zvládne. A v úterý mě čeká přesčas do setmění. Do toho objednávky, balení balíků, pro zboží do Německa po práci a koncem týdne zase do Prahy na druhou proceduru laseru.

V týdnu se mě ptal říďa, že mám nějaké obarvené vlasy a obočí. Tak říkám, že obočí ne a to moje provokativní "však to taky není jediná změna, která přijde" :) No a on začal vyjmenovávat různé změny, které by mohly přijít a za nejpravděpodobnější usoudil, že budu mít percing! :))) To mě rozesmálo (já piercing moc nemusím, připadá mi jako nevymáčknutý pupínek, který mi tam vadí :). Tak mu říkám, že to bych si nedovolila :) A šla jsem. Jenže je to trochu problém, protože teď to budou vědět všichni, kromě něho a to není dobré, když je to říďa. Takže mi ta moje milá kolegyňka říkala, ať to hlavně řeknu nejdřív oficálně jemu jako první. Zase jsme si povídaly, protože jsem jí říkala, že v pondělí jedu k Hance a říkala mi, jestli jsem četla článek o tom transsexuálním páru Katie a Arin, že prý si na mě hned vzpomněla :) To mě potěšilo. Říkala jsem jí, jak je Katie krásná a ona s tím souhlasila, ale pak podotkla: "No jo, ale ta doba - ten rok dva, než takhle vypadá, to je příšerné! Vždyť musíš i po tu dobu fungovat ve společnosti!" :) Jo, to má pravdu. To je to nejtěžší, ale stojí to za to. Tohle přeci nemůže být důvod do toho nejít.

Jdu do sprchy a nalakovat nehtíky na zítra. A taky vymyslet, v čem teda nakonec pojedu! :)

Zítřek... den plný očekávání.... tolik si od toho slibuji... tolik po tom toužím... a potřebuji... konečně je to tady... Zítra už touhle dobou budu zase o krůček blíž.
Dnes se asi moc nevyspím... ale chci nechat průběh všem emocím tak, jak jsou... protože to k tomu patří.


A toto je pokračování z dneška 20.1. - v pondělí večer... :)
Teď jsem přijela. Tedy... jela jsem z Prahy ještě k mamce a k ségře popovídat si a sdělit jim všechny ty dojmy a taky vrátit ségře auto. No a zpátky jsem se hezky prošla pěšky. Pustila jsem si písničky a místo toho, abych se odličovala nebo odstrojovala, sedím tu a píšu. Je mi totiž tak krásně!!!
A nedokážu se zase vrátit... nechci se odličovat, dát pryč ten culíček, pramínky vlásků do tváře spadlých... prstýnek... odlakovat ty červené nehty a dát tam zase tu nenápadnou růžovou... už je mám pěkně dlouhé, ale chci si je takhle už nechat...
Odlíčím se asi tak o půlnoci! :) Nejradši bych až ráno... nebo už nikdy! No já vím, že to nejde... ale mě tyhle návraty do klučičího světa prostě nebaví a jsou tak těžké. :/ Obzvláť po dnešku.

Děkuji všem, kdo jste na mě mysleli! Moc mi to pomáhalo!
V Praze jsem byla o hodinku dřív - chtěla jsem tam být s předstihem, kdyby mě něco potkalo po cestě. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě a navíc to nesnáším. A takhle jsem dnes do Prahy přijela:

po příjezdu z Prahy u mamky

a ještě jedna teď doma

Trošku nuda, já vím :) pořád jenom já, já a zase já :)))

(Včera jsem si měřila pas a když jsem si ho zaznamenávala do své tabulky, tak jsem zjistila, že za poslední měsíc a půl je o 6 cm užší :) To mi to chození pěšky do práce prospívá! :) Taky už mi padají mé první holčičí úzké kalhoty, takže akorát víc utahuju pásek, než si koupím nové! :)

Mimochodem - přemýšlela jsem, zda sem dávat své fotky a psát tyhle osobní informace, ale řekla jsem si, proč ne! Já se nechci skrývat...

Teď jsem tak strašně šťastná! Hanka i sestřička mě přivítaly moc hezky, měla jsem tam ještě kartu z léta 2012 z té mé jedné návštěvy, po které jsem pak 15 měsíců řešila manželku (naštěstí dořešila) a v té kartě výsledek vyšetření od prof. Weisse. Je to takový hezký papír ze Sexuologického ústavu, který se jmenuje "Vstupní psychologické vyšetření". Je tam vyjmenováno 6 vyšetřovacích metod a výsledek, který mě potěšil :)
Hanka říkala, že s tímhle posudkem půjde vše lehce, že je úplně bezproblémový.

Podle FDS (Figure drawing testu) se identifikuji jako žena, je tam taky IQ, osobnost a psychická stabilita.
No a závěr: transsexualismus male-to-female (to mě teda překvapilo! :)))
S doporučením na standartní postup. Jupííí!

Na Hanku jsem byla trochu hrrr. :) Až se tomu smála, ale já jsem si řekla, že tím nic nezkazím, když se hned na všechno zeptám kdy a jak :)
Dostala jsem doporučení na endokrinologii, kam se musím objednat a kde jsou strašně dlouhé čekací lhůty, takže na mě může vyjít klidně i duben :/ Potom bude vyšetření na interně a cesta k hormonům by měla být otevřená. Hanka říkala, že bych musela být jedině na smrt nemocná, aby to nevyšlo (zeptala jsem se jí totiž přímo :) a podotkla, že tedy nemocná rozhodně nevypadám :) Já tam byla totiž tak nadšená, že to na mě asi bylo hodně znát :D
Pak jsem dostala žádost o změnu jména a příjmení (o tu jsem si taky řekla :) a teď budu muset na ten rok vymyslet nějaké neutrální (pokud možno co nejženštější) jméno (a taky na písmenko "T", což zrovna v tom seznamu jmen, který jsem dostala, není ani jediné! :) Terezku si vybrat nesmím, protože je absolutně ženské (však právě proto jsem si ho taky před lety vybrala! :) Ale já se jí nevzdám! Tu si můžu vybrat až po operaci. Teď je to jen formalita kvůli dokladům, abychom neměly problémy, když nás zastaví dopravní policie nebo budou volat u doktora (sedět tam v sukni a zvednout se, když zavolají "Pan Novák!" by asi nebylo moc příjemné.)
Další papír, který jsem dostala, je vysvětlení pro zaměstnavatele, aby mi umožnil pokud možno bezproblémovou přeměnu v ženu a potvrzení pro matriku.

Takže jsem vlastně spokojená. Je mi jasné, že nemůžu hned dostat hormony, i když bych chtěla. Hezky všechno postupně.

V únoru pojedu na společné sezení (propustky Hanka potvrzuje i na ně! Proč ne, když je to návštěva zdravotnického zařízení :) a další termín návštěvy zatím nevím, protože měla úplně nacpaný sešit jmény na celé 1. čtvrtletí a říkala, že se mě pokusí někam vecpat. Termín mi pošle mailem.

Teď tedy všechno závisí na termínu vyšetření na endokrinologii na Poliklinice v Modřanech. Další schůzku s Hankou budeme probírat životopis.

Ptala jsem se i na Kačenku - nebo spíš se mě zeptala Hanka. Řekla jsem jí, že jí mám jednou za 14 dní a ona usoudila, že jí ještě nic přímo říkat nemám. Před operací bude potřeba ještě spolupráce s "rodinným terapeutem v Motole", který by to měl Kačence vysvětlit a prý by bylo dobré, kdyby spolupracovala i moje bývalá žena, aby věděla, co Kačence říkat... No tak to už vidím to její nadšení. :/ Ale třeba jí to vadit nebude.

:) Je mi tak hezky z celého dne. Užila jsem si to. Nesla jsem se tou ulicí, ve které má Hanka ordinaci, a moje podpatky krásně klapaly... došla jsem až na konec ulice a to zcela záměrně - bydlel tam totiž vrchní Dalibor Vrána, alias inženýr Králík! :) Já ten film miluju!!! Je to odtamtud jen kousíček. A tak jsem si to nám všem známé místo taky vyfotila:

Stěrače stírají!
Jo, mrholilo! Bylo fakt ošklivo, šedá obloha, vlezlé počasí, ale mě to nevadilo. Zachumlala jsem se do bundičky s kožíškem a vesele kráčela Prahou. Byla jsem přeci U Rajské zahrady - a tam ani nemůže být ošklivo :)

Pokud tohle čtete holky, co už máte tohle všecko za sebou, tak vás to asi nudí! :) Ale pro mě je to jeden z nejdůležitějších krůčků vpřed. Vlastně takový druhý krůček. Ten první byl v červenci 2012 a díky tomu jsem teď to toho mohla skočit rovnou po hlavě.

:) fotím si kozačky při focení domu pana vrchního :))) protože se mi to líbí!
Jen škoda, že mě neměl kdo vyfotit...byla by to hezká památka na tenhle první den.

Ale jednu legrační příhodu sem stejně musím ještě napsat :) Stala se mi hned ráno a dost mě nejdřív vyděsila! Když jsem vyšla z bytu, čekala jsem, až neuslyším jak jezdí výtah, abych se na chodbě nepotkala s nikým ze sousedů. Vlezu do výtahu, ten jede dolů a najednou slyším, jak bouchly hlavní dveře... a už se v okýnku objevuje nějaká postava, která čeká na výtah!
Našpulila jsem pusu a v rychlosti přemýšlela, co udělám! V první vteřině jsem panikařila, protože už jsem věděla, že tam stojí soused, co bydlí pode mnou a je předsedou celého výboru tady - takový ten nejdůležitější (starší) pán ve vchodě.
No, ale nakonec jsem si řekla, Terezo, vezmi nohy na ramena a zmiz! :) Otevřely se dveře, podívala jsem se mu do očí a zamumlala jsem: Dobrý den :) a usmála se.
No a on mi řekl jen "ahoj ahoj" a odjel...
Říkala jsem si, že to je takový můj coming out tady ve vchodě (stejně to jednou muselo přijít), jenže pak mi v autě došlo, že on mě nepoznal! :) My se totiž normálně zdravíme "dobrý den" a vykáme si. Viděl prostě mladou holku, tak řekl "ahoj ahoj" :))) Takhle mě nikdy nezdraví. Nezdravil tedy mě, ale Terezu!!! :) No a to mě samozřejmě potěšilo, zvedlo sebevědomí a potom v Praze jsem si jen potvrdila, že nikdo na mě neciví, nekouká...že mě taxikáři nebo kolemjdoucí kluci sjedou očima a zase pokračují :) To se mi moc líbilo - patřit na tu správnou stranu.
Když jsem pak šla od mamky k sobě domů, vychutnávala jsem si to klapání podpatků a řidiči mě pouštěli najednou i mimo přechod! :) To Tom nezná :))) Každý (třebaže maličký) důkaz ženskosti ze strany okolí je pro mě tak příjemný a důležitý...

Zítra mě čeká odevzdat potvrzenou propustku v práci. Sestřička se mě ptala, jestli chci oficiální razítko se vším všudy nebo to, co se dává těm, kteří to chtějí ještě tajit :) Tak jsem řekla, ať mi tam dá to normální, že to tajit nechci :)

A až si zajdu na matriku (až vymyslím to přechodné neutrální jméno) a budu se jmenovat jinak, dám personalistce i papír pro zaměstnavatele, kde je všechno naplno napsané.
Ona to vlastně žádná senzace není... všichni lidé, kteří byli v tom velkém sešitu u Hanky, jsou jen zoufalí vězni v cizím těle... na tom není nic k smíchu. Škoda, že to někteří nechápou. Ale to je jedno. Ať se třeba postaví na hlavu :)

Měla jsem cestou domů z Prahy zase takovou euforii, že už jsem se viděla, jak takhle jdu klidně pro chleba do obchodu nebo do Takka konečně nakoupit. Ale už mi na světle prosvítaly lehce tmavší plochy, kde jsou vousky (tam, kde už po první proceduře vypadaly a už tam nejsou, to vypadalo hezky! :) a řekla jsem si, že ještě musím počkat takhle chodit na prudké světlo v obchodech do fronty plné lidí... až zničím ty vousky... Všechno jednou bude...
I moment, kdy už přeskakovat zpátky nebudu...

Jdu se tedy odlíčit, odstrojit všechny ty krásné věci, vysprchovat a těšit se, až si je zase brzy vezmu na sebe i ven včetně těch úžasných kozaček! :) Hlavně se nedívat do zrcadla, nebo mi bude zase špatně :)))
A "hurá" do práce :/ Trošku mi to ten dnešní den kazí, ale pořád je to práce, díky které můžu uskutečňovat všechny své sny (tenhle byt, laser, dárečky Kačence...)

-----
Mimochodem, teď jak jsem se rozhodla odlíčit a vysprchovat a sundala ty dlouhé vlásky s culíčkem... je to poprvé, co se líbím sama sobě i v krátkých vlasech! :) Asi je to tím nalíčením, jak jsou ty oči zkrášlené a moc hezky vyniknou kruhové náušnice :) Ale stejně jsou dlouhé vlasy hezčí! :) Už aby mi nerostly... (nebo nakonec zkusím ty clip-in a bude to :) Těším se na to taky jako malá! :D
TOPlist