close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2014

Co s tím hlasem III. (kontaktní údaje)

31. března 2014 v 17:58 | Tereza
Ještě než doplním kontaktní údaje k tématu "hlas", musím se tu ještě jako správná ženská pořádně vypovídat a podělit se o své dnešní radosti :)

Jaký byl první den v práci jako Tereza? :)
Hlavně, že jsem ještě nedávno vyprávěla personalistce, že to vidím tak na konec léta, kdy by se to mohlo překlopit :)
Ale co je nové a moc příjemné je to, že když se vracím z práce, už se neženu rychle domů, abych ze sebe shodila pánské kalhoty. Už se domů neženu s tím, že se nemůžu dočkat, jak se převléknu do holčičích věcí. Já je totiž mám celý den na sobě!!! :)
Ten pocit je nepopsatelný! Najednou si můžu nosit, co chci. Čím víc ženské, tím víc je to žádoucí, protože tím spíš mě lidé identifikují správně. A to je něco, co se nedá slovy popsat. To se musí zažít a vy všechny to určitě zažijete jednou taky. (Některé z vás to samozřejmě už běžně zažívají.) Užívala jsem si to naplno a reakce okolí byly moc příjemné. Úsměvy, otázky (mailem), nebo to bylo někomu úplně jedno. Ať si nosím, co chci :) Prostě paráda.

Před chvílí jsem šla jsem z pošty a proti mě soused. Pozdravila jsem ho. Byl zmatený :) Nepoznal mě. Nepozdravil mě, ačkoli mě vždycky zdraví první :) Celou dobu se otáčel a já se jen uculovala :)

Vypadá to, že končím s parukou. Už jí nepotřebuji :) Sice mé vlasy nejsou ještě tak žensky dlouhé, ale už rozhodně nejsou krátké, což mě tak těší! Takže se na paruku už asi vykašlu. Ještě v polovině dubna jedu k Hance a na společné sezení, tak uvidím, vezmu-li si jí naposledy nebo už ne... Jsem moc ráda, že to vyšlo tak perfektně časově, protože přes zimu se dala nosit - krásně hřála a nepotřebovala jsem čepici, ale teď, jak začíná být teplo, už by to byl problém.

V souvislosti s vlasy se mi zdál strašný sen. Přepadli mě, ale nevzali mi nic z kabelky. I peníze mi nechali. Ani mi skoro nic neudělali. Jen něco, čeho se fakt děsím - celou mě ostříhali! :( V tom snu jsem brečela a byla jsem úplně vyřízená. Měla jsem pak obrovskou radost, že to byl jen sen. Na své vlasy nenechám nikoho sáhnout! :)

Ale tenhle článek jsem chtěla hlavně věnovat holkám, které se rozhodly, že podstoupí operaci hlasivek, jako Nikča, která je úplně úžasná a poskytla mi všechny potřebné informace.

Hlasu jsem zatím věnovala tyto 3 články:
7.11.2013 Reedukace ženského hlasu - odborná studie sledující kvalitu života MtF po operaci hlasivek
24.2.2014 Co s tím hlasem? - teorie nácviku ženského hlasu

Ve třetím článku jsou popsané osobní zkušenosti Nikči s operací hlasivek a obroušením ohryzku, ale chybí konkrétní kontaktní údaje - prostě na koho se obrátit?

Když mi Nikča psala, moc se mi líbilo, jak popisovala, že se pořád bránila kontaktu se svým obvodním lékařem. Ten jí samo sebou po 15 měsících na hormonech nepoznal :)

Nejprve jsem se objednala na ORL do Hradce Králové na tel. 495 833 790. Přepojili mě na sestřičku, která mi domluvila první návštěvu u prof. Chroboka (ordinuje pouze ve středu, tak je tam obrovské množství lidí).
Není potřeba žádná žádost, ale náhodou jsem pár dnů na to jela ke své sexuoložce a ta mi sama napsala doporučení. Prý, že to bude jednodušší. A taky bylo.
Stačí se objednat na daném čísle k prof. Chrobokovi a dostavit se. Říct, co konkrétně chcete a pak už jen poslouchat další postup od lékaře.
Obvodní lékař zajistí potřebná předoperační vyšetření a dostavíte se k hospitalizaci.
Nemá cenu s sebou tahat noční košilku. Je tam vedro a za den je propocená, tak stejně skončíte v erární.
Je tam slabý wi-fi signál, ale noťas s sebou :)

S mým novým hlasem se všechno změnilo. Dřív jsem musela pořád přemýšlet, než něco řeknu. Měla jsem většinou strach, že hlas začne třeba v příliš hluboké tónině. Nevěděla jsem, jaký bude, než ho uslyším a tak se mi věčně stávaly momenty překvapení osudnými - byla jsem prozrazena.

To jak vypadáme je důležité, ale hlas má obrovskou prioritu. Vždycky mi kamarádky (biol.ženy) říkaly, že ta ženská z tebe musí vyzařovat a měly pravdu, ale k čemu to je, když nemáme hlas. Lidi kolem mě mi sami říkali, že před tím to byl takový strojený umělý hlas. Teď pusu nezavřu :)) Je to obrovský skok kupředu.

Tak hodně zdaru berušky všechny. A honem do toho! Ať můžeme mluvit a mluvit a mluvit.
Ahojky Nikča z Moravy.


Od té doby, co tu řeším hlas a co Nikča absolvovala tenhle zákrok, na to myslím v jednom kuse. Hlas dotváří totiž náš obraz k dokonalosti. Přesvědčuje okolí. Pomáhá v identifikaci. A i my se potom cítíme sebevědomě, protože náš hlas je ženský. Tedy takový, jaký má být!
Cítím z Nikči popisu takové nadšení, že mě jím rozhodně nakazila a doufám, že už brzy se některá z vás vydáte po jejích stopách. Byla bych moc ráda, kdybyste se i vy potom podělily o své zkušenosti.

Jednou se tu o ně osobně podělím nejspíš i já, ale k tomu musím ještě trochu víc vypadat žensky. Přeci jen vousatou ženu na pokoj s ostatníma holkama nedají :)
I když už ty vousy přestávají být (až na jeden ostrůvek, který odolává nejvíce, pod bradou) otravné.


Dívám se z okna.
Jde tam slečna s klukem za ruku. Houpe se jí culíček, má krátkou bundičku, úzké kalhoty a balerínky.
Je tak ohromně ženská.
Jednou bych na jejím místě chtěla být já...
Ale už mé srdce netrhá představa, že se to nikdy nesplní.
Jednou to tak totiž bude...

Mimochodem - včera jsem při sprchování zjistila, že poprvé nevidím pod svá prsa, jak povyrostla :)
Miluju tyhle změny!

Poprvé v práci

31. března 2014 v 9:18 | Tereza
S novým časem v nových věcech :)
Včera se totiž měnil čas. (Takže mi nedošlo, že ráno budu vypadat jak uschlá mandarinka a potřebovala bych ještě hodinu spánku, ale přesto jsem se rozhodla přijít dnes poprvé do práce kompletně v dámském. Už jsem totiž opravdu moc chtěla a vousy... tak ty nemám :) Někam asi odešly! :) Než narostou ty zbytky dalších zárodků, které zničím taky...

Proto název článku "Poprvé v práci", protože takhle jsem ještě nikdy v práci nebyla... Taky z toho mám trochu nervy :)
Navíc jsem se včera já "šikulka" prvně (byla bych ráda, kdyby taky naposledy :) píchla řasenkou do oka a slzí mi ještě teď. Vypadá to, jako kdybych měla lesk na řasách - což není tak špatné - ale jen levého oka :) Ale stejně se mi povedlo se namalovat a vyrazit.

Strach jsem ještě v noci neměla. Kdykoliv jsem se v noci probudila, strašně jsem se těšila, jak se ráno namaluju, učešu, jak si vezmu své úzké kalhoty a tmavě modrý dámský svetr s výstřihem, co nosím strašně ráda, ale pokaždé vždy jen mimo práci. To nadšení je vždycky silnější než strach.
Nemohla jsem se ráno v zrcadle vynadívat a těšila se i na to, jak mě zhodnotí Jíťa, která se pořád tohoto momentu nemohla dočkat společně se mnou.

V pátek jsem si uvědomila, že je čas zahodit poslední pánské kalhoty a začít to tu v práci hezky všem postupně dávkovat.
I mamka mi v neděli říkala, jak už je ta změna na mě znát, jak mi to sluší, jak jsem štíhlá atd. atd. (prostě maminky :). Ale tak trochu jsem jí to věřila, i kdyby mi to říkala, zatímco bych byla oblečená do pytle. Je zvláštní, jak se ve všech zrcadlech teď vidím jinak... možná všechna zrcadla zkrášlují :) (Nebo že by pilulky? :)

Včera jsem se taky dívala na starší fotky ještě před HRT a ten člověk na nich, to nejsem já. Nevím, čím to je. Možná se jen hezky vidím, protože se tak chci vidět... Nemusí to tak být. Důležité je, že se tak vidím :)

Takže jsem ráno vyrazila autem do práce - samozřejmě jsem nestíhala, protože jsem se snažila vypadat co nejdokonaleji, když je to moje poprvé. A už jsem byla úplně krásně nervózní. Jenže zase to nadšení pořád přebíjelo strach a tak jsem zaparkovala a vykročila do světa...

Je potřeba se nadechnout, zvednout hlavu, jít vesele s úsměvem a nedat na sobě nic znát. Není kam utéct. NENÍ PROČ!

Jíťa mě hned zvědavě okukovala, já se culila a říkala, jak to vypadá hezky, když už mi ty kalhoty konečně neplandají, ale sedí na těle. Připadám si ohromně. Občas mám trochu tendenci se schovávat, ale stejně není kam :) To je totiž pěkný nesmysl. Je potřeba se takhle ukázat všem a ještě dnes, ať si zvykají. Stejně, jako si zvykají na mé namalované nehty a oči.
Je to všechno tak jednoduché. Baví mě to. :) A vůbec k tomu nepotřebuji paruku. Vystačím si konečně s vlastními vlásky!

A vůbec nevím, proč občas tak plaším. No co, tak vypadám jako holka! :) Nebo spíš EMO :)
Jak jsem včera běhala po Lidlu (ta fialová bundička se mi fakt líbila, ale zase jsem neměla odvahu si jí tam před lidmi vyzkoušet :/ ), tak jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří se mě pokoušeli zařadit. Pro většinu jsem stejně byla zase jen EMO :)

Ráno jsem v práci měla ještě jedno překvapení. Dlouhý e-mail od kolegyňky, se kterou jsem byla v pátek na angličtině... Její nadšení mě nadchlo :)))

Sophie se mě ptala, jestli mi dnes začíná Real Life Test.
Ráda bych, aby mi už konečně běžel ten rok potřebný k operaci... ale problém je jinde. RLT znamená žít v ženské roli se VŠEMI aspekty, tzn. aby mě všichni oslovovaly správně, abych chodila na dámské toalety... to tu v práci ještě nemám vyřešené. Vždyť jsem tu takhle teprve první den! :)
Musím se v polovině dubna poradit s Hankou, jak to udělat, protože třeba velká spousta dodavatelů, kteří za mnou jezdí jednou za čas na návštěvu, vůbec nic netuší a najednou se před nimi vyloupne někdo trošku jiný. Oni mě znají z dřívějška a budou mě oslovovat pane... Mám jim vysvětlovat, aby mi tak neříkali? Líbila se mi reakce ředitele, který stojí při mě: "Je jedno, co si dodavatelé myslí. Všichni nám chtějí dodávat a jsou za to vděční."

Ale vyřešit se toho musí víc. Mé jméno v odesílaných e-mailech (mám tam nechat do doby, než budu Tereza Toma nebo mám všem motat hlavu a mít tam Terry? Nejradši bych tam už měla Terezu... ale projde mi to tady?), představování v telefonu... -ů nebo -ová? Nebo pořád po staru klučičím příjmením? No bude to ještě legrace :)

Mimochodem dnes na Sophinku moc myslím, má totiž taky jedno své poprvé - s rodiči u Hanky...

Dnes mě tu neuvěřitelně baví kolega. Zase řeší zmatek kolem mých jmen na poště a těší se na chvíli, kdy budu mít už čtvrté (první klučičí, druhé neutrální, třetí dívčí a čtvrté až se vdám :).
Tak na to se těším taky :)


V sobotu jsme si s Kačenkou užily krmení jelenů a laní... přišli až k nám, Kačenka jim podávala mrkvičku, kterou krásně chroupali a pak jsme si je mohly i chvíli hladit, což se jim moc líbilo :) A nám taky. Nejkrásnější jelen s největšími parohy stál ale opodál, sledoval situaci svým ostřížím zrakem a hlídal své stádo.
Věděli jste, že jelen patří mezi nejinteligentnější zvířata v českých lesích? Narozdíl od daňka...
Poprvé v životě jsem si hladila jelena :) Má tak krásné oči...

I tuhle laňku jsme si hladily na čumáčku

Na poště

29. března 2014 v 10:57 | Tereza
Kačenka kouká na Hurvínka, tak se na okamžik podělím o dnešní zkušenost na poště.
Už zase jsem tam vyváděla psí kusy. Poslala jsem si doporučený dopis na Teri (místo Terry, které mám v občance), ale do toho se mi tam sešel ještě jiný doporučený dopis (krásné tričko od slečny z votocvohoz.cz) na Toma (ještě z doby, kdy jsem psala holkám, ať to posílají na "bráchu", protože je pořád doma, tak aspoň nebudu muset na poštu :), takže jsem nějak předpokládala, že pošťačka bude zmatená.

Když jsem tam vešla, byla otevřená jen jedna přepážka. (To se ovšem během pár minut změnilo, protože jsem tu jedinou zablokovala a za mnou se vytvořila fronta až ven, takže museli otevřít ještě jednu :). Já fakt nerada tvořím fronty!!! :)

Nešla jsem si jen vyzvednout dopisy, šla jsem taky poslat balíky ze včerejších objednávek a Kačenka vyzvednout výhru ze stíracího losu.

Dala jsem tentokrát obě oznámení o uložení zásilek pošťačce najednou (byla tam jiná, než minule a tahle mě už pár let zná), ta si je prohlédla, vrátila mi oznámení pro Teri a ptá se: "To je kdo?"
"No já."
"To nechápu...." (tahle věta pak na poště zazněla asi 5x :). Nikoliv z mých úst :)
"Já to mám teď trochu složitější, víte. Tady mám pas nebo vám můžu dát průkaz zmocněnce, protože mi na staré jméno ještě pořád chodí pošta."
(Opět věta: "To nechápu." :)
Hrozně jí to pobavilo, že už nejsem Tom. Pořád nad tím přemýšlela a nemohla na to přijít. Tak jsem jí řekla, že jí to někdy vysvětlím (teď jsem nemohla, protože pošta byla plná lidí).

Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak hned běží za kolegyní a řeší to s ní :) Vyloženě jí to vrtalo hlavou. Neutrální formy jména jí asi nic neříkají nebo si to nechtěla připustit. A to jsem jí ještě napověděla, že tohle jméno mám jen dočasně na rok a půl a že pak bude jiné.

Na to se usmála a opět pronesla: "To nechápu!" :)

Kdo to má pořád všem vysvětlovat? :)

Měla malý problém s měkkým "i" v mém jméně, kvůli kterému jsem si to nechala poslat, ale nakonec mi řekla, že největší problém by byl se zásilkou do vlastních rukou.

Teď už mám připravený poslední dopis, který mi ale podle mě nevydají, protože že na něm Terry -ová. S ženskou podobou příjmení :) Ale chci to aspoň zkusit.

Pak jsme se s Kačenkou couraly a vyhřívaly na sluníčku. Za výlohou v Takko fashion je velké zrcadlo, do kterého jsem se vždycky dívala... nesnášela jsem ho, protože jsem si v něm připadala ošklivá a neskutečně mužná.

Dnes ale poprvé ne...

A to mi tak zvedlo sebevědomí!!!

Ale stejně se těším, až mě mí bývalí spolužáci ze základní školy přestanou zdravit, protože mě nepoznají. Je sice fajn, když na nich vidím, jak přemýšlí a až pak pozdraví, ale to bude moment, kdy budu vědět, že se to povedlo a že už jsem v cíli, takže můžu celá šťastná vychutnávat všech stránek ženského života...

Když ráno se maluji

28. března 2014 v 10:07 | Tereza
Když ráno se maluji, kdo v zrcadle se to na mě dívá?
To její lesklé rty se na mě tak sladce smějí.
To její zrak mé tahy řasenkou hlídá.
A tak neskutečné věci se se mnou dějí...

Když ráno se maluji, svět mi hned přijde veselejší.
Už mi za to nikdo nic špatného neříká.
Má stovky let vězněná duše je svobodnější
"Proč to tak dlouho trvalo?" je jediné, čím si teď naříká.

Když ráno se maluji,
konečně poprvé v životě
VIDÍM SEBE.


Každé ráno si teď dávám záležet na vláskách, pečlivě se maluji a nevyrazím do práce dřív, než se líbím sama sobě. Užívám si ty holčičí vlasy a teď i oči :) Ale chci ještě víc...
Když se ráno maluji, každé ráno si ale říkám: "Nepřeháním to?"
Když vidím své zvýrazněné řasy, které vypadají tak dlouze a žensky... ty oči jsou ženské. Namaluji si horní i dolní linku a nemůžu se vynadívat, ale pak začnu mít strach, že je to moc, tak si ty linky trošku zúžím (otřu) a řasy taky. Ale jen trošku, protože když to udělám moc, zase si je musím domalovat. Bije se ve mě Tereza se strachem.

Nerada bych chodila do práce jako na nějaký večerní ples v opeře. Nechci vynikat. Chci být obyčejná. Jako ostatní mé kolegyně (které ovšem obyčejné nejsou. Jsou krásné, protože jsou ženy).
Jenže tím, jak se toho nemůžu nabažit, mám tendenci se překrášlovat. Chci si tu ženskost užívat naplno.

Pak se celou cestu prohlížím v zrcátku v autě a když přijdu do práce, tak v mém malém zrcátku, co mám opřené u monitoru. Ty oči mi dělají radost, protože se smějí, protože v nich vidím radost. Ale stejně mám ještě pořád trošku strach - to je zakódované z doby, kdy jsem si malovat oči nesměla a bylo mi neustále připomínáno, že se to nesmí, že je to hnusné, že tohle se nedělá...

Ale jen co vejdu do práce, každému je jedno, jestli je mám namalované nebo ne. Jsou namalované viditelně (proto se mi to tak líbí :), ale co by mi asi tak proboha měli všichni říkat? :) Určitě si myslí, co chtějí a nechávají mě žít (příp. mi některé kolegyně řeknou, že mi to sluší.
Když z toho někomu bude na zvracení, ať se klidně pozvrací :)

Strašně ráda jim to takhle začínám pomalu dávkovat.
Včera jsem si lakovala nehty. Odpoledne jsme byly s Nikčou pro nové laky, protože jsme jimi obě úplně posedlé a měla jsem takovou chuť nalakovat si je už výrazně - ne tou slabounce růžovou barvičkou, co sice vypadá luxusně a je vidět, ale velmi decentně. Chtěla bych svítit jako moje kolegyňka, která je má jasně zářivě růžové a všichni jí je tu obdivují (včetně mě). Ta touha vypadat žensky je tak obrovská! Nezvladatelná! Proč se krotím? Čeho se bojím? Toho, co mi tu kdo řekne? Co by mi řekl? Vždyť už to všichni vědí. Všechno, co dělám a všechny změny, které se na mě objevují, jsou už dávno vysvětleny.
Před coming-outem v práci bych nikdy takhle namalovaná nepřišla. Ani s tímhle účesem. Ale je to tím, že tak, jak vypadám třeba dnes, může vypadat muž i žena...je to taková unisex image. Tedy kromě namalovaných očí a nalakovaných nehtů. Kdežto jakmile si vezmu třeba (ženské) náušnice nebo nalakuju nehty na červeno, už to nebude unisex. Už to bude ženské.
No však jo :) Vždyť o to taky jde. Nemůžu pořád vypadat uni :) A ani nechci.

Nikča mi přinesla taky dvoje kalhoty, o kterých usoudila, že by mi mohly být. Stěžovala jsem si jí totiž, že nemám žádné neroztrhané do práce. Smála jsem se tomu a nevěřila jsem, že mi budou, protože Nikču považuju za krásnou štíhlou modelku, zatímco já k tomu mám ještě daleko...
Ale když jsem se koukla na velikost (W28/L34), tak jsem zajásala, protože přesně tuhle velikost teď nosím. A taky že jo! Perfektně mě padly oboje a vypadají tak úžasně, že jsem si je nechala.
Když se podívám na Nikču, tak absolutně nechápu, jak můžeme mít stejnou velikost :)
Lichotí mi to. A to jsem o 12 cm vyšší. A stejně nejsem spokojená! To bude asi tím, že jsem ženská :)

Včera jsem se moc těšila, až budu moct popřát Ditušce k svátku. Občas si napíšeme nebo mi tu nechá nějaký hezký komentář a taky mi umí vždycky poradit ohledně věcí na sebe.
A pak mi večer napsala mail, o kterém musím přemýšlet ještě teď.
Stěžovala jsem si totiž, že už mě nebaví nosit do práce ty poslední pánské kalhoty, které jsou obrovské a prostě pánské!

Napsala mi:
A proč je už nevyměníš? Jsou ti protivné, nemáš je ráda a ještě máš teď tolik fajn nových kalhot. Myslím, že kdyby sis dala svetr nebo obyčejné tričko, nic tím nezkazíš a určitě to nepřeženeš. Přece nebudeš nosit široké pánské kalhoty, když jsi teď shodila a máš plno nového šatstva. :)

Proč je vlastně pořád nosím?????

Tak já ráno přijdu do práce namalovaná s holčičím účesem v uni svetru, který by mohly nosit i holky (i když jeho velikost je poněkud plandavá) a vezmu si k tomu vytahané pánské rifle. Jsem já normální? :)
Co dělám?
Nepřijde všem spíš divné, že nosím ty pánské?

Je to teprve týden, co jsem se začala do práce výrazně malovat a česat na Terezu :) A to měl být moment, kdy jsem měla tyhle kalhoty navždy vyhodit...

Dituška má pravdu. Přece nebudu nosit široké pánské kalhoty, když mám teď tolik hezkých dámských? Očekává se to ode mě. I já sama si to přeju. Tak co blbnu? :)

Dituška bude teta! Gratuluju! :) A víte, jak se její neteřinka bude jmenovat? :) No Terezka přeci :)


Dnes ráno přiběhla naše personalistka a strašně se smála, protože držela klíče od místnosti s barely s vodou a říká: "Hodný pane, mohl byste prosím přinést vodu?" Utahuje si ze mě :)
Směje se vždycky, když to říká, protože dřív to říkala pánovi (mě), zatímco teď už dávno ví, že to není žádný pán a tak se tu tím všichni nesmírně baví a vždycky mají nesmírnou bžundu z toho, že mi říká "pane" :)
Jediný pán, který tu sedí vedle mě, je můj kolega, ale ten se směje taky místo toho, aby pro ten barel s vodou došel sám. Ale já ho přinesu ráda. Nejsem přeci žádná barbína :)

Mě na tom baví, jak se všichni baví tím, že nejsem už pán :)

Já už nechci být nikdy pán...


Dnes mi bude předávat tašku Kačenky moje bývalá žena u vrátnice. Uvidí mě poprvé takhle. Namalovanou s vlásky za ouškem. (To před dvěma lety nepočítám, to jsem vypadala jinak.)
Vůbec mě to netrápí. Jestli se jí pořád hnusím nebo jsem jí ukradená? Je mi to jedno. Já jsem konečně já a ona má svůj život.
Bude se mnou muset stejně ještě koncem léta absolvovat jednu (jedinou) návštěvu rodinné poradny v Motole kvůli Kačence. Bez toho se za rok a půl při žádosti o operaci neobejdu. Snad se mi jí podaří přesvědčit, aby tu jednu (poslední) cestu kvůli mě udělala...
Já už se ale omezovat nebudu. Žádné vracení nebo přeskakování zpět jen kvůli ní. Pojedu tam tak, jak budu v té době prostě vypadat. Jak jinak taky?

-----------------------------------
11:55
Teď jsem přišla z toalety (bohužel ještě pánské, i když už mi jednatel i personalistka nabízeli, jestli nechci chodit na dámský, což mě mile překvapilo :) a v zrcadle jsem se tam lekla. Dneska mám ty oči opravdu výrazně namalované. Hlavně horní řasy. Nebo tedy řekla bych, že "standartně žensky" :) Na Toma dost, na Terezu málo :) Tom už ale neexistuje, takže má smůlu. "Neexistující Tome, nekecej Tereze do toho a nech jí jo? Tohle jsou její oči."
I když si toho lidé všímají (vidím to na jejich pohledech), co mi můžou říct?

Čeká mě za 10 minut ještě pracovní angličtina. Všichni kolegové a kolegyně jsou ok, až na jednoho, který tam chodí z výroby. Taky je v pohodě, ale hrozně rýpe. Minule řešil celou hodinu mé nabarvené vlasy, až musel kolega zakročit a měnil pořád záměrně téma, protože v mých silách už to nebylo. Já mu odpovídala podle pravdy: "Ano jsou nabarvené. To je pěnová barva. Ano, chci dlouhé vlasy...." :) Ono to bylo docela úsměvné.

Teď mě uvidí namalovanou v tomhle účesu... bezva. Upřímné lidi mám ráda :) Obzvlášť ty, co řeknou bez rozmýšlení hned první myšlenku, která je napadne. Jsem připravená mu odpovídat s úsměvem (a anglicky! :))
"Ano, mám namalované oči. A taky mám namalované nehty, koukni. Chceš vědět, co mám pod tímhle svetrem...? :)))" Bude legrace. Doufám, že se zeptá :)

Tohle je moje věc. A já si chci svých dlouhých namalovaných řas užívat už každý den...
PROTOŽE MŮŽU.
Stejně jako růžových nehtů, náušnic, úzkých kalhot a svetru nebo košilky s výstřihem...

Těší mě, jak se ta moje loďka pomaličku přesouvá k tomu hezčímu a správnému břehu...


----------------------------
14:25
Dnes to mám tak trochu na pokračování :) Ale nechci kvůli tomu začínat nový článek, protože to navazuje.
Kolega otravný vůbec nebyl. Nevšímal si mě. Seděl vedle mě, tak neměl takový výhled a tak nerýpal. Zato mé dvě jiné kolegyně sedící proti mě ano - mladé holky, které jsou z opačného konce vedlejší kanceláře, takže se jim toho ještě tolik asi nedoneslo...
Viděla jsem, jak si mě prohlíží, tak jsem se na ně usmála a ony na mě. Jinak spolu vycházíme skvěle.
Pak jedna z nich tak, abych to neviděla :), napsala na papír: "Všimla sis, že má T. namalované oči?"
A dala to přečíst své kolegyni (pořád tak, abych to neviděla :) Ale já si všímám, jak se lidi dívají a poznám, co řeší.
Odpověď přišla zašeptaná: "Taky jsem si toho všimla!"
:)

Tak jsem se na ně zase jen usmála a ok.

Po angličtině jsem jim oběma poslala anglicky dotaz, jestli mají ještě nějaké otázky na mě nebo na mé oči :)

Od Hanky mi přišla odpověď:
"No tedy, trochu jsi mě zaskočil touhle otázkou. Oči pěkné, jen si na to nějak stále nemohu zvyknout ;-) Ale fandím ti ;-)"

Zaskočil, ne zaskočila :/. Ještě mi tu kromě Jíti nikdo neříká správně. Není se čemu divit, když jsem sama ten krok ještě neudělala a pořád se představuju svým klučičím jménem). Ale i tak je ta odpověď vlastně fajn.
Napsala jsem jim, že mi šlo jen o to, aby nebyly ještě víc vyděšené, protože to není poslední změna, která je tu na mě čeká, ale že jim to budu dávkovat hezky postupně :)

A Deniska se rozepsala:
"Ahoj Tomí, nebudu tady hrát, že jsem si ničeho nevšimla, i když já jsem poněkud natvrdlá, co se týče všímání si okolí, dokonce dokud někdo neporodí, tak si pomalu ani nevšimnu těhotenství, a to jako fakt :) Každopádně jsem něco zaslechla, když už teda si tak píšeme a nebudu říkat, že jsem nebyla překvapená, ale upřímně řečeno, oči neoči -> abych trochu okomentovala tvůj e-mail :), tě prostě obdivuju, obdivuju tě za tu odvahu. Jinak otázek mám plno :), ale nebudu Tě jima trápit a jsem fakt zvědavá na výsledek.
Doufám, že ti ten e-mail není nepříjemný, všechno jsem napsala fakt upřímně. Jak psala Hanka, i když jsem chtěla najít jiné slovo, ale mám teď nějak vygumováno, FANDÍM TI.
D."

Tohle se mi na holkách a na ženách líbí. Ty emoce. Hrozně mě to zahřálo u srdce.
Tak a je to. :)

Holky, přeji vám krásný víkend a my se s Kačenkou chystáme v sobotu krmit jeleny mrkvičkou přímo do tlamičky :) To bude zážitek :) Takže víkend téměř bez internetu a zase ze mě bude mamina :) Nemůžu se dočkat, až si to moje zlatíčko přivezu za hodinu domů.

Průkaz zmocněnce

26. března 2014 v 21:25 | Tereza
Já nevím čím to je, ale každý den mě ten život tak baví! :)

Po dnešku, kdy jsem se cítila zase celý den tak žensky, mě odpoledne čekal "boj" na poště. Nechala jsem si totiž poslat dva doporučené dopisy současně. Jeden na Toma, druhý na Terry, abych se do téhle situace dostala co nejdříve a mohla jí případně řešit, protože na Toma mi toho chodí ještě pořád hodně a na fotce v cestovním pase už rozhodně nevypadám aktuálně.

Na poště naštěstí skoro nikdo nebyl (za to po nás se vytvořila fronta :). Šla jsem tam s Nikčou, protože jsme šly potom spolu ještě do Jysku, do Rossmanna, do Tety a vlastně ještě na druhou poštu, protože tady na té (mé ukládací) jsem moc nepochodila...

Nejdřív jsem dala u okýnka oznámení o uložení zásilky na Toma. Vytáhla jsem pas, Nikča se mohla strhat smíchy, že jí přijde komické, když někdo na poště vytahuje pas :) Paní u okénka si ho vzala, překontrolovala mojí totožnost a vydala dopis.
Pak jsem jí dala druhé oznámení na Terry.
Vzala si ho do ruky a kouká na něj: "Kdo je Terry?"
Povídám: "Taky já! :) Tady mám občanku - teda náhradní doklad zatím..."
To jí stačilo a už mi připravovala dopis k předání, ale já se zeptala, jak to mám dělat, až pas na staré jméno mít nebudu, že mi zásilky na Toma nevydají... Potvrdila mi, že mi je nevydají a tak jsem jí nabídla, zda bych si tedy mohla dát sama sobě plnou moc k přebírání Tomovy pošty.
Na to mi řekla, že sama sobě si plnou moc napsat nemůžu, že jí stačí pas (který ale mít nebudu, jak jsem jí pořád opakovala) a že pokud chci, tak musím k notáři a s nějakým papírem pak chodit na poštu.
Oponovala jsem, že jsem se na internetu dočetla, že plnou moc k přebírání zásilek si Česká pošta vyřizuje zásadně sama a nelze použít jinou (ani od notáře). Trvala na notáři. Žádnou plnou moc se mnou sepsat nechtěla.

Tak jsem se naštvala, že jedu na jinou poštu, kde jsou ochotnější :) Tam rovnou řeknu, že chci plnou moc k přebírání pošty a nebudu jim nic vysvětlovat. Prostě si jí napíšu a hotovo.

U okénka byla moje nejoblíbenější pošťačka - taková milá, usměvavá a chytrá blondýnka, která mi vždycky ve všem vyšla vstříc a často jsme si i jen tak popovídaly. U ní jsem věděla, že mi zařídí co budu chtít :) Kačenka vždycky říkala, jak se jí líbí :) (Mě taky).

Dostala jsem dva papíry k vyplnění. Napsala tam Toma, který zmocňuje Terry, aby vyzvedávala jeho poštu. Super bylo to, že totožnost se ověřovala jen u Toma (pasem). Terry poštu nezajímá, protože ten průkaz zmocněnce bude napsaný na ní a já jí ho pak dám :) Tom by musel být úplný idiot, aby zmocňoval někoho, u koho nechce, aby mu poštu vyzvedával.

Vůbec jí netrklo, že Tom i Terry se narodili ve stejný den. Zaplatila jsem 61 Kč a mám průkaz, který platí 3 roky. Což je taky super.

Líbilo se mi, jak mi řekla: "Tak, tenhle průkaz dáte slečně Terry a ta bude vyzvedávat vaší poštu." :)
(Myslela si samozřejmě, že Terry je Nikča :) Ještě se mě zeptala, jestli je to opravdu Terry a příjmení končící na "-ů"... Opravdu ne "-ová"?

Tak tady nebyl žádný problém. Až na tu frontu za námi :) Ale hlavně, že to mám vyřešené.

Zeptala jsem se ještě, jestli je problém, když Terry přijde nějaký dopis a bude tam místo tvrdého y měkké.
Prý až takoví hnidopichové nejsou a měkké "i" nikdo řešit nebude.
No to mě potěšilo moc! Schválně, jestli to tak bude! Nechávám si zítra poslat doporučený dopis na Teri (místo Terry).
Je mi jasné, že někde to jde, někde ne. Záleží na lidech. Ale tím pádem bych všude používala "Teri" místo "Terry" :)

To je on. Sama sobě si teď můžu konečně přebírat bez starostí tři roky poštu :)
Nepředpokládám, že to budou tři roky, protože jakmile budu Tereza, budu si muset nechat udělat nový, aby Tereza mohla přebírat poštu Terry. :)


To jsou takové maličkosti, které jsem dnes řešila.

Nikča hned jak jsme se dnes sešly prohlásila: "Tyyjo taková změna!" :)
Jéé. To mě potěšilo.
Řekla jsem jí, že už se brzo chystám přijít do práce tak, jak chci. Ale že ještě potřebuju kalhoty (hned se po nějakých podívá doma - začínáme mít podobné velikosti :)

A měla radost, že už to konečně udělám a jí se aspoň povede říkat mi konečně Terezo a v ženském rodě. Ono u lidí, kteří vás znají dlouho, to jde totiž hůř.

Já měla radost samozřejmě taky a jsem zvědavá, kdy ten den nastane.
Slíbila mi ještě přinést červené pecky do uší, což je parádní, protože si chci do práce koupit na sebe něco červeného... a k těm černým vlasům se to bude hodit.

Zítra jdeme spolu ještě do Tety, kde mají zlevněné laky na nehty v neonových barvách. Už se nemůžu dočkat, až si své nehty budu lakovat do práce i jiným lakem, než slabě růžovým...
A vůbec, až to celé vypukne naplno!!! :)

Zapomeňte na pravidla a oblečte si to

26. března 2014 v 15:05 | Tereza
Tak jsem si včera spokojeně lehla v osm k televizi, že si vypiju horký čajíček, který mě konečně zahřeje a budu se chvíli bát u majora Zemana.
A jako vždy v posledních dnech mě hormony nezklamaly - ani nevím, kdy seriál začal, protože jsem do minuty usnula ani nevím jak a probudila se za dvě hodiny. A zase ta všudypřítomná skvělá zima! :) Ani pod tou peřinou už se nezahřeju. :) Ale vůbec mi nevadí, protože vím, že je to přeci "ženská zima" :)))
Pak se mi samozřejmě nechtělo spát, takže jsem si aspoň dovyřídila maily a napsala pár smsek :)

Nikča mi na to řekla: "Vítej v mém světě!" :)

Dneska mi volala termín návštěvy PhDr. Gjuričová z centra rodinné terapie z Motola, ke které jsem se musela objednat kvůli tomu, že mám Kačenku a Hanka mi říkala, že jejich zpráva bude potřeba potom ke komisi, až budu žádat o operaci. I když si myslím, že to není až tak potřeba, na škodu to určitě nebude a rozhodně chci spolupracovat. Na první schůzku prý přijdu sama, na druhou už s manželkou, abychom obě vysvětlovaly Kačence tytéž věci.
A to je celé :)
Byla tak hodná, že mě objednala na začátek června, kdy je u Hanky společné sezení a tak to zase ráda spojím.


Zapomeňte na pravidla a oblečte si to, jestliže vás to učiní šťastným.

Včera jsem viděla jedno nové video o přeměně. Byla to slečna z Holandska, kterou už jsem na jejím starším videu viděla před dvěma lety, ale teď na těch fotkách byla ještě dokonalejší (taky je už půl roku po operaci). Měla u toho moc hezkou písničku, ale místo toho videa sem dám jen tento jeden snímek, který tam měla. Moc se mi totiž líbil.

Poslední dobou mi život připravuje zajímavé situace, které jsem až dosud nemusela řešit.
Co dělat, když se vám ozve člověk, kterého jste rok dva (nebo víc) neviděly a víte, že ho zase dlouho (nebo dokonce nikdy) neuvidíte?
Podepíšete se jako Tereza, Teri nebo Tom? (Já to obvykle obejdu jen písmenkem "T.")
Samozřejmě se nabízí, že to není třeba řešit a určitě ničemu nevadí, když se podepíšu jako Tom a budu psát v mužském rodě.
Ale zase si říkám, proč? A jak dlouho se mám takto podepisovat? Nemůžu přeci celý život?
Já nejsem Tom. Mužský rod mi vadí.
Ale proč zase motat někomu dalšímu hlavu?
I když - proč ne? :)
Nechci to vyprávět každému na potkání. Ale nechci se představovat Tom, když nejsem Tom.

Něco jiného je, když se s takovým člověkem setkám osobně. Samozřejmě kvůli němu nebudu doma hledat své klučičí oblečení (které už stejně není) a dělat ze sebe něco, co nejsem. Navíc mi to už vůbec nevadí a vychutnávám si reakce okolí :)

Mám v plánu už brzo přijít do práce jako Tereza. Žádný konec léta nebo červenec, jak jsem si původně plánovala.
Můžou za to moje vlasy. :)
Dnes jsem si namalovala oči ještě výrazněji (prostě už normálně tak, jak si je holky malují) a připadám si tak božsky, že mě začíná štvát, že mám uni svetr a poslední klučičí rifle. Vychutnávám si každé moje procházení výrobní halou nacpanou lidmi. Líbí se mi, když mě zdraví, když se na mě usmívají, když mě takhle akceptují (co jim zbývá? :). Ale to je mi jedno. To bude tak krásné, až tam budu procházet komplet jako Tereza... Až mě tak budou i oslovovat... On ten rozdíl mezi tím, jak vypadám teď a potom už začíná být stejně čím dál menší a kolegům by mělo časem docházet, že oslovovat mě "pane" se už moc nehodí...

Beztak už nevypadám jako Tom a očekává se ode mě, že budu chodit oblečená adekvátně vůči mému pohlaví :) Navzdory prosvítajícím vousům, které jsou naštěstí stále řidší, i když mě otravují život a jediný problém, který budu muset řešit, je jednou za 6 týdnů dva dny před laserem narostlé strniště. No co. Tak se těch pár dní nebudu malovat a budu vypadat divně. A zase všem vysvětlovat, že jsem si nic nerozmyslela. To je kvůli laseru, víte? :)

Ach ty vousy. Můj poslední nepřítel.
Bojuji s ním už od 5. prosince 2013. Ten den jsem byla nejzarostlejší v životě, protože mě čekal první laser a černé vousy byly všude. Hrůza. Nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla a v práci jsem čelila neustálým dotazům, proč jsem tak zarostlá a všichni se tehdy shodli na tom, že jdu určitě dělat čerta, protože chodil Mikuláš :) Nechala jsem je v tom.

A včera jsem dostala ještě jeden moc hezký e-mail. Od Sophie ze severních Čech (takže sousedka :), kterou teď čeká první krůček za štěstím u Hanky... Je jí 17 a chtěla bych říct, že kdykoliv vidím, že někdo tak mladý začne uskutečňovat svůj sen, neuvěřitelně mu fandím! Má celý život ve správném těle před sebou. Žádné manželky, děti, rodiny, kterými se snažíme zahnat svá trápení. Pokusy o zabití naší pravé identity. Žádná rozsáhlá devastace testosteronem, který se jí za chvilku úplně zastaví a ještě víc podtrhne její ženská krása...

Krása....

Tohle slovo je v tomto případě opravdu na místě.
Dostala jsem od ní svolení dát sem její fotku, kterou mi poslala.
Umíte si představit, jak tahle slečna bude vypadat např. rok po hormonech? :)

Sophie se takto líčí už tři roky a chce být vizážistkou.
Jde jí to perfektně. A strašně jí to přeju!

Ale ani ona to neměla lehké. Když se rozhodnete takhle chodit na veřejnosti, do školy, doma, kde máte oba rodiče, kteří s tím zpočátku nesouhlasí, vadí jim to a zakazují vám to... Je to boj, který stejně jednou musíte vyhrát, protože není jiná možnost. Nakonec to pochopí (skoro) každý. Alespoň rodiče by měli... vždyť jsme jejich děti bez ohledu na to, jak vypadáme. To oni nás stvořili :D

V případě Sophie ale není o čem přemýšlet.
Sophie: Z prof. Weisse máš zbytečný strach ;)

Znáte svůj řidičák?

25. března 2014 v 10:33 | Tereza
Chcete říct fór? :)
Já to taky nevěděla a když jsem to řekla v práci, tak se všichni hned museli podívat na řidičák.

Žádná kolonka pohlaví na řidičáku totiž NENÍ! :)

Vtipné je, že na žádosti o řidičák ano, proto mě to zmátlo.
Z Ministerstva dopravy mi samozřejmě napsali, ať se uklidním, že tahle kolonka už z našich řidičáků zmizela. (Jak jsme pokroková země! Takže z toho přeci jen částečně radost mám.)
Popsali mi kvůli tomu dvě stránky A4 (to dokáže jen úředník :).

Zůstává na něm už tedy jen genderově odlišné rodné číslo.

A já měla takovou radost, že tam budu mít to své F! :)
Takže teď budu maximálně ženou jen v registrech řidičských průkazů, ale na průkaze to nikdo nepozná (pokud nebude šťourat do rodného čísla).


Nevydržela jsem a vyrazila do výroby a do skladu. Chtěla jsem mít tohle "poprvé" v tomhle účesu, ve kterém se tak líbím sama sobě, za sebou. Je to takový křest ohněm, protože jdu nejprve kovodílnou, kde pracuje asi 10 mužů + 10 vězňů (ti upřímností nešetří :) a potom ve výrobní hale aktuálně asi 100 žen. Všechny vidí každého, kdo prochází, pokud se zrovna dívají. A dívají se vždy...

Jenže já nasadila svůj úsměv, bezstarostný krok a zdravila jsem, koho šlo. Většina se na mě usmála taky a vůbec nikdo proboha neřeší, jestli mám na hlavě kulicha nebo holčičí účes. Předpokládám, že to tak bude i později, až přijdou na řadu náušnice, sponky, úzké kalhoty... sukně :)

No tou poslední položkou si ohledně bezstarostnosti nejsem tak jistá, ale do výroby se vlastně sukně nosit nesmí. To mi tu minule říkala paní bezpečačka.

Možná, že kdybych měla na hlavě toho kulicha, tak budu poutat větší pozornost, než když přijdu ve svém dnešním účesu, namalovaná a oblečená jako Terka :) (Napadá mě, jaký je vlastně rozdíl mezi touto představou a dnešní skutečností? :) Jen ten, že nemám náušnice, prstýnek a mám pánské rifle, které sice jako pánské nevypadají, ale nemám je ráda, protože jsou pánské :) Kulich by nebyl přirozený... pánská košile by nebyla přirozená... začínají být přirozené úplně jiné věci... Ty ženské. A ty se ode mě očekávají.

Je to moc příjemné.

Nějak se ten rozdíl sám začíná stírat... a přirozeně přejde v obraz, po kterém tak toužím.

Mimochodem - ty vlasy za ušima... Už samotný akt jejich zastrkávání je tak ohromně ženský! :) Strašně ráda se upravuju :)

Největší změnu ale pociťuji v tom, že už nejde o strach nebo stud před ostatními. Stává se z toho potěšení. Chci být takto viděna. Těším se na oběd, protože tam potkám velkou spoustu lidí, kteří mě takhle uvidí :)

A čeká mě ještě jedna zajímavá návštěva - v mém předminulém zaměstnání, kde jsem prožila dva roky a během kterého se to u mě "zlomilo". Tam bylo prostředí poměrně nepřátelské. Už jen to, že jsem si dovolila nabarvit hlavu... nalakovat nehty, namalovat oči nebo vzít náušnice bylo (mými kolegy) snášeno hodně těžce.
Nebyla jsem tam několik měsíců a teď tam musím :)
V mém holčičím účesu :)
To bude fajn :) Už se těším.

Můj pokus o ženský řidičák

24. března 2014 v 18:15 | Tereza
Udělala jsem si svůj oblíbený Teekane Black Lemon, krásně mě tu hřeje do dlaní (když zrovna nepíšu :), mám puštěné hezké písničky a taky mám radost.
Dnes jsem se opravdu bavila.
Nejen, že jsem si připadala zase o pěkný krok blíž k mému vysněnému břehu a s Jíťou celý den probírala, jak mi ty vlasy sluší a jak mi prý bude slušet červená (tu mám celý život moc ráda). Na oběd jsem šla s jinou kolegyňkou a tam se mi dostalo dalšího potěšení (kromě dobrého oběda). Mirka nás dvě přivítala slovy: "Tak co holky, jak se těšíte na oběd?" :)

Neustále jsem se musela dívat do zrcátka a hledala v sobě mužské rysy... Ale ony tam nebyly! :) Dnes nepřišly :) Ty vlasy a namalované oči dělají tolik! Cítím (asi za to můžou ty hormony), že mě vnímání mé mužské stránky a hledání mužných detailů čím dál víc opouští. Ještě před měsícem jsem měla dvě tři světlé chvilky v práci za den, zatímco třeba dnes nepřišla ta špatná žádná. Kam se ten Tom poděl? :)

Kolegyně něco potřebovala zjistit na úřadě, kde jsem kdysi pracovala a tak mě poprosila, zda bych se svých bývalých kolegů nezeptala... Moc ráda! Jenže jsem tušila, že se zeptají na otázky typu: "Jak se máš? Co je nového?" :)
Napsala jsem kolegovi a Editě ("Dohasínající plamínky"... nesmím tenhle článek číst), kterou vidím vždycky ráda, ale od Dohasínajících plamínků vloni jsem jí neviděla (protože nechtěla - naštěstí!). Kolega mi odepsal stručně a jen se zeptal, co je nového. Tak jsem to nějak neřešila. Ale Edita se rozepsala... Napsala mi, že se k ní dostalo, že už mám změněné jméno a dokonce ví jaké! Tak to jsem fakt nechápala. Moc lidí tohle neví. Začala vyzvídat... :) (ženská zvědavost :). Ale pak jsem musela už odejít.

Takto nadšená a dostatečně povzbuzená jsem se vydala podat žádost o řidičský průkaz s novým jménem.

Pamatuji si, jak jsem po pár letech na úřadě začala trpět tzv. formulářovou slepotou :)
Byly kolonky, které jsem vůbec nevnímala. Pokud klient přišel s vyplnou žádostí, registrovala jsem pouze, zda je políčko vyplněné či ne. Obsah už jsem nevnímala.

A tak mě napadlo něco zkusit.

Žádost o řidičák se nedá stáhnout. Je na papíře předepsané tloušťky, protože se potom zpracovává strojově. To jsem se dočetla. Jde o žádost ve formátu A4, kde je spousta údajů na přední i zadní straně. Na přední straně je u jména taková malinkatá pidikolonka skoro mikropísmem, která ovšem mezi datem narození a státním občanstvím zcela zaniká. Ona se totiž jako jediná nevyplňuje, ale škrtá to, co není pravda.

Škrtla jsem tedy muž a nechala (správné) žena.

Když jsem vešla na úřad, čekárna byla prázdná. Vzala jsem si číslo a rychle ještě běžela pro druhou žádost a začala jí vyplňovat pro případ, že by měla úřednice nějaký problém...

Stihla jsem ale vyplnit jen jméno, příjmení, rodné číslo a už mě volali.

Dala jsem jim tam tedy tu svojí "ženskou" žádost, zaplatila 50 Kč (narozdíl od změny občanky je změna řidičáku zpoplatněná, to aby Ministerstvo dopravy mělo dost peněz na opravu našich silnic, které potom vypadají tak hezky, jak je známe :) a čekala.

Úřednice jela svým ostřížím zrakem po všech nevyplněných kolonkách, zkontrolovala si jméno s rodným číslem podle občanky (náhradního dokladu s neutrálním jménem - protože novou ještě nemám), dala si tam milión razítek a řekla mi, že si za 14 dní můžu přijít pro řidičák...

Teď jsou tři možnosti:
1) buď mi za 14 dní žádný řidičák nevydají a budu si muset podat žádost novou
2) za 14 dní mi řidičák vydají, ale bude tam pohlaví opraveno na "muž"
3) projde to :)

Ne že to na mě prásknete! :)))
Mě se tak líbilo to aspoň zkusit. Měla jsem připravený doklad o potvrzení diagnózy od prof. Weisse a věřila jsem tomu, že bych jí tak dokonale zmátla, že by tam to "žena" nechala. Podle jména v neutrální podobě totiž neví, jestli jsem MtF nebo FtM :)
Dá se to ale zjistit podle rodného čísla.
Takže to nejspíš vypadá na variantu č. 2 :/

Ale zase si říkám, že pokud se žádosti opravdu zpracovávají strojově... a ta úřednice jí orazítkovala, přijala a pustila dál...? :) Že ten stroj nebude posuzovat, jestli jsem správně muž nebo žena. Je mu to jedno (bezva věc tyhle stroje :).

Když já bych už chtěla být tak žena!

Pak jsem letěla na občanky. Tentokrát jsem šla ještě k jiné paní, než v předchozích dvou případech a ta byla moc příjemná. Ptala se mě, zda může použít mou původní fotku z občanky, kterou jsem si pořizovala před měsícem. Ale usoudila sama, že bude lepší mě vyfotit znovu :) Měla jsem totiž ten svůj holčičí účes a byla oblečená žensky (i když kalhoty, svetr a bundu). Jen náušničky mi chyběly. Rodinný stav "rozvedený" jsem tam uvést odmítla a zdůvodnila jsem to tím, že mi nevadí ten fakt, ale to, že jde o mužský tvar tohoto slova :)

Při podání žádosti o řidičák jsem se snažila mluvit v neutrální formě. Nepoužívat ani mužský ani ženský rod. Např. místo "změnila jsem si jméno" jsem řekla "mám změněné jméno"... to abych jí dokonale zmátla.

U občanek mi ale jednou ulítla věta v mužském rodě. Asi proto, že měla na náhradním dokladu napsáno mé staré mužské jméno a mě bylo jasné, že to neokecám.
Strašně se těším, až se zbavím toho starého jména na dokladech. Takhle mě to pořád přiřazuje na tu stranu, ke které nepatřím.

Při focení jsem se trochu usmála, měla dobrou náladu a s napětím očekávala, jaký můj vyděšený výraz mi na obrazovce ukáže. Žádná katastrofa se nekonala. Ta fotka je hezčí než na řidičáku :) (To ty vlasy a lehce namalované oči).

Super. Za tři týdny bude občanka, za dva řidičák.

Už se na ně moc těším.


Mimochodem ten Turek, co se mě zeptal, zda jsem "ladyboy" mi na mou otázku, co mě prozradilo, odepsal (anglicky):
"Rád tě poznávám! :) Můžeš mi dát svůj skype?" (Tyhle nelogické odpovědi miluju :)

No chápete to?
Takže jsem to řešila úplně zbytečně.

Tím, že jsem byla dnes poprvé v práci v ženském účesu s namalovanýma očima jsem "posunula" určitou hranici vnímání mých kolegů a kolegyň. Vždy je nejtěžší ten první den.
Je to jako když se ostříháte a přijdete do práce s úplně novým účesem. První den si toho každý všimne. Druhý den už o tom nikdo neví...

Druhý den je zítra. Můžu "přitvrdit", ale ještě jsem dnes nebyla ve výrobě a ve skladu, takže tam své "poprvé" musím ještě absolvovat. A pak to zase posunu o kousíček dál.

Tohle mě vážně baví.
Hrozně jsem se těšila, jak takhle ráno přijdu do práce. I kdyby si nikdo ničeho nevšiml, byla bych z toho všeho nadšená, protože jsem se sama cítila dobře.

Jíťa říkala, že tenhle účes rozhodně ano.
Čekala jsem na moment, kdy půjdou vlasy zastrčit za ouško 7 měsíců...
Jak to asi bude vypadat za dalších 7 měsíců? :)

Jak přestaly být mé vlasy krátké

24. března 2014 v 7:40 | Tereza
Jsem na dalším svém vrcholu blaha (jak řekl Tomáš na společném sezení) :)
Protože jsem včera zjistila, že mé vlasy už přestaly být krátké a z toho zjištění jsem se málem zbláznila radostí, okamžitě jsem si je upravila tak, že jsem se líbila sama sobě a nasadila vyloženě ženský účes. Namalovala jsem si taky výrazněji oči (ale pořád decentně, ne žádné večerní líčení na ples - prostě než obvykle do práce nosím) a s napětím čekala, jestli si toho dnes někdo všimne. Říkala jsem si, že kdyby aspoň jen jeden člověk, budu šťastná. Navíc jsem si vzala uni svetr, který jsem v práci ještě nikdy neměla.

Budu jim to tady dávkovat hezky postupně po malých dávkách. :)

Jen co jsem vešla, už se na mě vrhla Jíťa: "Jéé ahoj, ty jsi nějaká jiná! No to je krása! Ty máš nějaké jiné vlasy! Vypadá to tak žensky! No to teda koukám..." :)
Ach bože. Ten pocit je nepopsatelný. Je to jako když se vám něco hodně podaří, mozek vás odmění záplavou endorfinů a cítíte se nejsilnější a nejšťastnější v životě. Nebo jako když ležíte v objetí někoho, koho milujete. Máte pocit, že se vznášíte.

Další minikrůček za mnou.
Ať si zvykají.
Kratší vlasy už nikdy mít nebudu :)

A odpoledne hurá na řidičáky + na občanky. Třeba ta fotka na občanku dopadne dneska trošku lépe, než na řidičák, i když jí vyloženě neřeším.

Moc hezky by na ouškách vypadaly ty pecky, co jsem nechala doma...

Cítím se dnes zase tak žensky!

Kdybych neměla všechny holčičí kalhoty někde schválně roztrhlé (protože se mi to líbí, ale nesmí to být moc), tak bych v nich přišla do práce. Musím si co nejdřív pořídit věci do práce. :)

Hrozně se mi líbí pozorovat reakce okolí, když se na mě dívají :)

Tak a rychle pracovat :) Asi se dneska uculím.

BMI a ideální váha

23. března 2014 v 19:12 | Tereza
BMI - body mass index. Taková ta zkratka, kterou všichni známe a kterou ženy nemají moc rády.
Vůbec bych se tím nezabývala, ale dnes se mě ptala Míša N., jestli po hormonech dochází také k úbytku svalové hmoty, protože jsou mi všechny věci malé (jak píšu na blogu).
Malé mi jsou, ale ne kvůli hormonům. K úbytku svalové hmoty (a to často dost razantnímu) dochází tak po roce a více během HRT.

Svojí váhu jsem musela řešit, protože se mě ještě v létě snažila jedna slečna patřičně vykrmit. Měla ráda mužné typy, co nosí kanady, maskáče, jsou to silní chlapi a tak jsem si myslela, že když si takovou slečnu najdu (byla vážně moc krásná a hodná), tak se mi povede v sobě tu ženu zabít. Přihrál mi jí osud, abych si zkusila, jaké to je být tím 100% mužem! To proto jsem šla (byla odvedena) do kadeřnictví, kde mě kadeřnice ostříhala jako nikdy v životě na 1 cm. Měla jsem radost, jak tu ženu v sobě zabíjím a všechno bude fajn. (Tehdy jsem tu psala, že asi tenhle blog brzo skončí :). Přísahala jsem kadeřnici, že už si své vlasy nikdy nenechám narůst do takové délky, s jakou jsem tam přišla (přerostlé přes uši až ke krku). :)

Z mých původních 70 kg jsem se díky extrémně dokonalému kuchařskému umění té slečny (ona byla snad čarodějka! :) za dva měsíce dostala na 78 kg a viděla jsem sama, jak začínám tloustnout. Což se slečně líbilo. Měla takové urostlé muže ráda. Můj poslední pokus... který jsem si asi musela prožít, abych se dostala tam, kde jsem teď.

Když jsem šla potom v prosinci na Laser klinik a sestřička viděla, jaký mám krásný přetékající faldík na břiše, bylo mi hrozně. Věděla jsem, že s tím něco musím udělat. A měla jsem obrovskou motivaci.

A tak jsem si v BMI kalkulačce nechala spočítat rozmezí, kdy je při mé výšce optimální váha (měla bych říkat hmotnost, ale budu říkat váha :)
Na 177 cm je to 58 - 78 kg. Jo, bylo to přesně do 78 kg, které jsem měla, ale rozhodně jsem se necítila dobře a ty faldíky a sádlo všude na břiše. Hrůza! Takhle jsem tedy vypadat nechtěla.
Takže jsem se odhodlala dostat se na podle mě optimálních 65 kg (které mám čerstvě asi týden).
Začala jsem chodit do práce pěšky, denně nachodila asi 10 km, snídaně a obědy jsem množstvím neřešila, ale večeře jsem si dělala lehké (třeba jen jogurt, zelenina, apod.) a nejpozději v 18 h. To byl celý ten zázrak.

Sestřička v Laser klinik si všimla toho, jak jsem teď štíhlá. A v práci taky.

Napadlo mě ale, že musí existovat kalkulačka, která bere v potaz pohlaví a věk. Tedy ne pouze výšku a váhu.

I v takové kalkulačce mi vyšly podobné hodnoty (samozřejmě jsem tam zadala ženu).

Ale podařilo se mi najít jinou zajímavou kalkulačku - a kvůli tomu tenhle článek píšu.

Když se tam vyplní váha, výška, věk a pohlaví, zobrazí se, zda máte podváhu, normální váhu, nadváhu nebo jste obézní.

Ale to není všechno.

Tahle kalkulačka vás totiž porovná s výsledky americké populace (která jak známo není zrovna nejštíhlejší - ale to Češi také ne).

Dá se tedy dozvědět, jak moc jste výjimečně štíhlí nebo tlustí nebo je váš BMI srovnatelný s průměrným Američanem.

Nevýhodou pro někoho je, že jde o kalkulačku v angličtině. (Škoda, že není žádná taková v češtině, která by porovnávala českou populaci). Tak jsem tu do náhledů doplnila české termíny.

Je potřeba si tam přehodit americké jednotky na evropské (kilogramy a centimetry):

BMI + porovnání s americkou populací


Hned se vám zvedne sebevědomí, když zjistíte, že jste mezi 1. - 49. percentilem, protože tím pádem vážíte méně, než většina americké populace. Čím nižší číslo, tím více se vzdalujete od průměru. Je mi divné, že jsem na 12. percentilu a 88 % všech Američanů mého věku váží víc než já.


Pořád jsem řešila, KDE je ta moje IDEÁLNÍ VÁHA?
Abych to nepřepískla a nebyla vychrtlá jak vyžle - s malýma prsama a žádným zadkem. Já chci zadek! Potřebuju zadek! :)
(Mimochodem přemýšleli jste někdy, co to ta vyžle, když už je ve vyjmenovaných slovech, je? :)
Já nikdy! Ale teď mě to tedy začalo vrtat hlavou.
Hodně dávno byl termínem vyžle označován slídící pes (ve staročeštině jedno z menších plemen loveckých psů s hubenýma nohama a přišlo k nám z maďarštiny). Postupně se ale jeho význam dost posunul a teď ho všichni používáme ve smyslu hubené. (Neboť vyžle je rodu středního. Ne "ta vyžle", ale "to vyžle".)

Takže jsem nechtěla být žádný slídící lovecký pes, ale spíš hezká urostlá kočka :)

A tak shodou okolností na téže stránce byl odkaz na výpočet IDEÁLNÍ VÁHY.

Ideální váha


(Kdyby se vám tam jakože pořád nic neukazovalo, tak musíte kliknout vlevo nahoře na to tlačítko "calculate" ;)

S těmi svými odhadovanými 65 kg jsem se skoro trefila do představy lidí mého věku, váhy, výšky a pohlaví (protože ti považují za ideální váhu 64 kg). Pod tím je váha, kterou doporučují lékaři jako ideální (na základě výpočtu BMI).

A to je celé.

Už v tom mám jasno.
Takže letím do sprchy a taky prohlédnout si své tělesné proporce, jak to s nimi vypadá.
Začala být pěkně citlivá má prsa. Na endokrinologii mi Dr. Weiss říkal, že ucítím takový tlak a občas i bolest.
Jen ať hezky rostou, holky! ;)

Are you ladyboy?

23. března 2014 v 9:22 | Tereza
Tak fajn.
Sto kluků mi napíše, jestli by se se mnou nemohli seznámit, že jsem sexy, že milují české holky s čokoládovýma očima, že mám krásné nohy, že mám krásný úsměv, že jsem nejkrásnější dívka, co tu poznali, atd. atd. (však to znáte) a po dlouhé době jeden z nich velmi stručnou, ale dostatečně vypovídající zprávu: "Are you ladyboy?".

Jak to, že mě jeden vidí tak a druhý jinak??? Proč jsem pro jednoho "real good looking and attractive, sweet and lovely, full of life and attraction, glad to see you here and wish to get know you, I live in London..." a druhý ve mě vidí muže?

Měla bych zpomalit.

Dělám maximum a stejně to nestačí. Lepší fotky už fakt nemám a ani je nedokážu udělat.
Dokud budou tyhle otázky, nejsem 100% identifikovatelná.
Neříkám, že bych už být měla. Stejný problém mají i holky po půl roce HRT, ale člověk si někdy myslí, bůhví jak na tom už není dobře a mýlí se.

Je otázkou, jestli je dobré mít vyšší sebevědomí, než by mělo být...

Tak mi nezbývá než čekat, jestli to bude za půl roku lepší. Zítra rozhodně s náušničkama do práce nejdu.

I když nevím, co mě tak naštvalo, když jsem ve fázi, kdy jsem vlastně "obojí". To je taky fakt.
Turek jeden všímavý :/ I když třeba není všímavý. Třeba je jen drzejší a řekl nahlas to, co si jen ostatní myslí...

Zachovám se jako Luca. Zeptám se, co mě prozradilo. A až mi to napíše, hodím to sem.


Řeším Českou poštu.
Dokud mi budou chodit zásilky na staré jméno a nové zvlášť, tak je to v pohodě, protože jsem si nechala pas se starým jménem. Ale ve chvíli, kdy mi úřednice v jeden moment bude vydávat zásilku na Tomáše i na Terry, to bude už zajímavější :)
Otázkou je, jak dlouho budu ztotožnitelná na fotce v pasu se skutečností. Už teď se to dost liší.
Proto mám sto chutí udělat totéž, co udělala Andrejka, když jí odmítli vydat zásilku na staré jméno.
Udělit sama sobě na poště plnou moc. Já Tomáš (který už není Tomáš, ale má platný pas) zplnomocňuji Terry, aby přebírala Tomášovu poštu. Plnou moc nelze sepsat u notáře. Česká pošta si totožnost prověřuje vždy sama osobně.
Ještě větší problém mám s Terezou, která nemá doklad žádný. Obyčejné zásilky a pohledy mi přijdou (a chodí), ale doporučené ne. (Tedy pokud budu zrovna v den doručení doma, tak mi je dají, ale potom uložené na poště ne! Kde je logika?) A co když místo Terry bude v adrese třeba Teri? To se pošta zblázní a já taky. :/

Není nic lepšího, než to vyzkoušet :) Takže si pošlu čtyři doporučené dopisy:
1) Jeden na Tomáše + jeden na Terry přesně tak, jak to mám v obou dokladech a pošlu je současně, aby mi byly vydány současně. Když bude problém, aspoň se hned na místě vyřeší (plnou mocí). (To bych chtěla točit na video :))
Po nich potom s malými odlišnostmi ve jméně každý zvlášť na:
2) Teri s neutrální formou příjmení, kdy křestní jméno v dokladech nesedí (protože je tam Terry), ale příjmení ano
3) Terry se ženskou formou příjmení, kde s doklady souhlasí jen křestní jméno, zatímco příjmení má koncovku -ová :)

Jsem fakt zvědavá, jak tohle dopadne :)
Výsledek na blog samozřejmě napíšu taky. Nezáleží na České poště. Záleží totiž na člověku, který tam bude sedět.

Moc ráda bych už odesílala zásilky jako Tereza. Což není problém, ale ten by nastal, pokud by se zásilka ztratila nebo nebyla vyplacena dobírka na můj účet (což se stává tak jednou za čtvrt roku pravidelně z mě neznámého důvodu a nakonec je dobírka po mé reklamaci vyplacena). Tom nebo Terry to asi těžko za Terezu vyřídí.

Jo a ještě jeden test dělám.
V pondělí jdu požádat o řidičák a zaškrtla jsem tam "žena" :) Protože já jsem přeci žena! Odmítám tam zaškrtávat "muž". Klidně jim to tam vysvětlím.
Nebo si toho úřednice nevšimne (je to malinkatá kolonka) a vezmou mi to :) Nebo mi to omlátí o hlavu a já tu žádost budu muset přepsat :/ :)
Nehledě na to, že kolonka pohlaví v řidičáku mi přijde zbytečná.
Nikoho vůbec neprovokuju. :) Jen chci všechno tak, jak to ve skutečnosti je.

U občanky v pondělí ale taková frajerka nebudu. Tam se totiž žádná žádost nepodává. Úřednice si vše zaznamenává do počítače a získává informace z původního dokladu nebo dotazem na klienta.


Navzdory mému dnešnímu označení za ladyboye mám stejně dobrou náladu :)
Je totiž 13. den od třetího laseru a to je den, kdy hromadně vypadávají ty potvory vousy ven! Stačí si přejet prstem po tváři a jsou venku - po nich zůstává hladká světlá tvář bez jakýchkoliv náznaků černých vousů. Miluju vždycky tenhle den :)
Pro srovnání - mužskou tvář před laserem jsem musela holit 15-20 minut! Nešla ta doba zkrátit, i kdybych se zbláznila. Vousy byly všude hustě po celé tváři. Teď mi to zabere 2-3 minuty :) Paráda! Tenkrát už jen ten akt samotného holení mě štval, protože byl tak mužský! :/ Teď už je tam vidět jen pár ostrůvků (pod bradou a vedle ní). Ostatní místa jsou už tak řídce zarostlá, že to jde krásně zamaskovat.

Ale zjistila jsem ještě jednu úžasnou věc! Dnes jsem poprvé strčila vlásky za ouško! :) Vzadu už mi přerůstají pod uši asi 10 cm a nádherně se kroutí do strany, což vytváří úplně božský ženský účes.
Moje vlasy přestávají být krátké!!!!!!!!!!!!!!

Ještě k tomu, jak mám ty náušničky... tak tu šílím radostí a uvědomila jsem si, že v dubnu už bych možná mohla jet k Hance bez paruky! Na ten den se těším.
Nemůžu se na sebe vynadívat, pořád koukám do zrcadla a čechrám si vlasy za krkem, strašně se tu culím a nějaký ladyboy je mi úplně ukradený! :)

Žádné zpomalování nebude. :)

Co s tím hlasem II. (operace hlasivek)

22. března 2014 v 20:53 | Tereza
Ach ty maminky.
Dnes jsem u ní byla na obědě a říkala mi, že když jsem posledně odcházela v sukni a v kozačkách, že tajně koukala přes okno, aby zjistila, jakou mám chůzi :) Já jsem se otáčela, jestli nekouká, ale neviděla jsem jí.
Už dávno jsem si chtěla zajet za město, dát na střechu zaparkovaného auta kameru a nahrát svou chůzi, abych zjistila, jak humpolácky chodím :) Protože to je něco, co nejsem schopná jinak zjistit.

Jenže skutečnost je jiná.
Mám prý dokonale dívčí chůzi a nemám se bát, že by mě má chůze prozradila. Prý nic nepřeháním a působím přirozeně žensky.

To mi zase zvedlo sebevědomí! A měla jsem takovou radost.
Je tedy pravda, že já se na těch podpatkách pohybuju s takovým nadšením a chutí. Dokonce bych řekla, že je mi to přirozenější, než na plochých podrážkách :) Líbí se mi v podpatkách chodit, užívám si to, dělá mi to radost. Změní se styl chůze i všechny pohyby. Cítím se tak žensky!

Tyhle zpětné reakce (i když méně věrohodné, když jsou od členů rodiny :) jsou moc důležité a fajn. A to i tehdy, když nejsou zrovna pozitivní. Protože pak je aspoň co zlepšovat.


Dnes jsem zase řešila pecky v uších. Mám se s nimi sprchovat? Nespláchnu je? Nezačne mi na nich koroze? Mám v nich spát?
Nakonec jsem si je stejně zapomněla do sprchy sundat, takže prošly dokonalou očistou spolu se mnou :) A sundávat je prostě zatím nebudu.


Tak a teď jak jsem slíbila v jednom z nedávných článků, bych tu chtěla podat další informaci o tom, co s tím naším hlasem :)

Máme tedy dvě možnost:
1) trénink - ten popisuji v článku Co s tím hlasem? a je to běh na dlouhou trať (9 měsíců)
2) operace hlasivek - výsledek se dostaví za 14 dnů :)

K bodu č. 2 moc děkuji Nikolce (MtF), která mi poskytla opravdu detailní informace a osobní zkušenosti, se kterými se s Vámi podělím taky, protože výsledek mi přijde úžasný. Sama jsem byla zvědavá, jak to tedy je.

Nikča je ve fázi na hormonech s plánovanou operací pohlaví 2015, ale vypadá velmi žensky už teď.
Je tedy docela důležité být už nějakou dobu na HRT, protože vás ubytují na ženském oddělení, kde neměla ani jedna spolubydlící podezření a tak se spolu mohly všechny holky nerušeně bavit. :)

Na oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové, na klinice ORL bylo dvanáct žen, na pokojích po třech.

Přijata k hlasové reedukaci a snížení chrupavky štítné (Thyreoplastika IV se současným snížením laryngeální prominence).
Nález: hlasivky normální mužské velikosti, hlas čistý hlubší barytonového zabarvení.
Hospitalizace od 10.3. do 18.3.:
První den mě prohlédl profesor Chrobok a přidělil doktoru Dršatovi. Bavili jsme se o obecných věcech.
Druhý den se mi už od rána věnoval Dr. Dršata. Protože jsem se sama naučila mluvit jak nejlépe dovedu (hodnotil to jako "hlubší ženský hlas"), učil mě mluvit ve falzetu. Nešlo mi to. Hadičky s kamerou do nosu, nahrávky a jiná otravná vyšetření.
Třetí den: Učení. Nešlo mi to, tak jsme to vzdali a zítra se rozhodne, kdy půjdu na sál.
Čtvrtý den: Kecání s babama, flákání, relax :)
Pátý den: Kolem desáté to budou dvě hodiny, co se mi kuchají v krku. O půl jedné jsem se probrala na jipce. Dokapala kapačka a už mě vezli na pokoj. Nedalo se polykat, všechno teklo do plic. Brrr. Prášky proti bolesti a na spaní. Byla jsem mrtvola, ale dodatečně poobědvala a dostala do sebe i večeři.
Šestý den: Neodvažuji se promluvit, jen šeptám. Ženské mě litují, ale už polykám jak mám a jím s plnou chutí.
Sedmý den: Půl dne jsem protelefonovala a pak dostala vynadáno od prof. Chroboka, že mluvím. Už je mi dobře.
Osmý den: Věnuje se mi doktor, zjišťujeme výsledek operace. Nahrávky, zase kamera do nosu a brr věci.
Devátý den: Nechtějí mě pustit domů. Už jen papírování.
Desátý den: Po vizitě se loučím s ženskýma a hurá domů.

Sestřičky byly po celou dobu neuvěřitelně hodné. Doktoři ochotní a vstřícní. Byl to pro mě křest ohněm. V košilce mezi ostatními ženskými hlas nic moc, ale nepoznaly, kdo jsem. Bylo to naprosto úžasné. Mohla jsem s nimi mluvit jak jen jsem chtěla a byla jsem pro ně jen obyčejná baba. Štěstí, že mi jakž takž narostla prsa.

Doktor mi popisoval operaci. Na vývrtku, co mi tam dělali a jak to jde blbě. Jeden stahoval chrupavky násilím k sobě, druhý frézoval otvory pro nitě. Pak vystužit silikonem, aby se tlak rozložil a šít tlustou pevnou nití brrr. Nakonec odfrézovali ještě tu štítnou chrupavku (ohryzek).

Oficiální výsledek: Na hlasovém poli došlo ke zvýšení o 7 půltónů.

Vyšlo to nejlépe jak mohlo. Teď bez jákékoliv námahy mluvím ženským hlasem. Odkašlání, odchrchlání, zívnutí, říhnutí nebo jen aaah zní prostě tak žensky. Sebevědomí my vylétlo neuvěřitelně vysoko a uvědomila jsem si, jak krátce a minimálně jsem dřív mluvila. Je to teď opravdu svoboda projevu. Jizva je moc pěkně zašitá a krček bez hrbolku. Jsem ráda, že mě k tomu jedna má kamarádka dokopala a hurá na další level.

Výsledek převálcuje drahé mnohaměsíční docházení k foniatrovi. Vše hrazeno pojišťovnou.
------------------------------------

Tak to je paráda! Musela jsem tu nechat některé její autentické zápisky, protože mi přišlo nejlepší nijak moc to neupravovat.

"Absolventka Nikča" mě poprosila, abych tyhle informace zveřejnila, protože je vidět, že nejde o žádnou brutální operaci a sám Dr. Dršata prohlásil, že takových pacientek potřebuje více, protože transsexuálek je málo :)

Tak která z vás bude další? ;)

Sobotní ráno s Lanou Del Rey

22. března 2014 v 9:43 | Tereza
Další euforie :)
Rozhodla jsem se koupit jarní bundu v Takku, kam jsem dostala k vánocům poukázku. Dívám se na jejich nabídku a líbí se mi kabátky, trička, svetry, kabelky... a najednou jsem si uvědomila, jak je nesmírně osvobozující koupit si tričko, co je vyloženě holčičí a mě se tak líbí a ještě k tomu ho i smět nosit! Najednou prohlížení letáku nekončí jen v mé hlavě myšlenkou: "Ach bože, to je tak krásné tričko! To já nikdy nebudu moct nosit (protože nejsem žena a to tričko je dámské) :("
Raduju se, protože si můžu koupit a nosit CO CHCI! Žádný stres, smutek, bolest u srdce a zoufalství z nesplnitelného.
Zrychluje se mi při prohlížení toho letáku tep :) Okamžitě si totiž představuju, jak v tom jdu do práce, k Hance, k mamce. Jak v tom nakupuju a jak mi to sluší! :) (To já nevím, jestli by mi to slušelo, ale představuju si to :)

Trochu mě mrzí, že už nemůžu kupovat věci po Lucce, se kterou jsem obchodovala na votocvohoz a měla naprosto stejné míry jako já. Teď už mi její kalhoty padají. Potřebuju o číslo menší. Totéž platí pro ostatní věci, co jsem si kupovala před půl rokem. Plandají na mě.

Je sobota. V televizi mi hrají Lanu Del Rey - National Anthem.

"Bože, jsi tak krásný!
Řekl mi, ať se uklidním, ale já ještě nevím jak
Vítr v mých vlasech
Ruka na mém krku
Nebe je ve tvých očích
Držím tě jako krajtu
A ty ze mě nemůžeš sundat ruce
Nebo si nechat nasazené kalhoty.
Bože, jsi tak krásný!"

Moc krásná zpěvačka. Tolik ženskosti! V ní i v té písni.
Venku vykukuje sluníčko a já si ohřívám své studené ruce o horký hrníček voňavého čaje a prohlížím si na něm své dlouhé nalakované nehty. Hladím si jeden po druhém a nemůžu se vynadívat. Tolik let už se tímhle pohledem kochám a ještě se mi nezprotivil.
Těšila jsem se, jak se vyspím, jenže jsem se vzbudila v půl páté a už nemohla usnout, jak jsem byla zase plná té své holčičí euforie ze všeho :) Asi nejsem normální (i když to už tu ví vlastně každý :).

Včera jsem byla s Nikčou v Německu pro zboží. Když jsme odjížděly, přecházel tam na červenou jeden kluk a my jako jediné mu tam zrovna vjely, což ho trochu zaskočilo a tak ho nenapadlo nic jiného, než ten dlouhý přechod přejít s naprosto dokonalým odzbrojujícím úsměvem a nekonečným hlubokým pohledem do našeho auta! Okamžitě ze mě spadla ta zlost, že jde na červenou a že musím kvůli tomu čekat. Měl na tváři strniště, tašku přes rameno, krátké černé vlasy, sluchátka v uších a Nikča se z jeho úsměvu málem rozplynula :)
Nejhorší na tom je, že já taky...
Od té chvíle ho nemůžu dostat z hlavy. :/

Jako muž jsem tohle nikdy neřešila. Logicky jsem neměla (až na pár nevyužitých výjimek) žádné nabídky od mužů. U ženy se ale automaticky předpokládá, že o ní budou projevovat zájem muži. (Jako o muže ženy). Ne že bych si nějak fandila, ale myslím že se to může stát i mě. (Čistě teoreticky nebo virtuálně zatím). Vůbec na tu situaci nejsem připravená. Nikdy jsem jí neřešila. Nikdy se mi nestala. Vím jen, že to nebyl Tom, kterému se líbil ten Němec. Líbil se Tereze...

Nikča mi přinesla nový pásek. Mám totiž jen jeden - takový ten látkový bílý a musím ho pořád přehazovat. Tohle ale není obyčejný pásek! Místo klasické přezky má takový zaoblený kříž vyskládaný drobnými modrými kamínky! Je celý kožený a černý! Ke krátkému tričku naprostá dokonalost! Vznáším se tu! :) Už jsem takhle byla dneska na poště... a Nikča mi udělala ještě jednu radost - dostala náušnice, které nenosí - takové pecky - třpytivý černý kamínek ve tvaru čtverce. JE ČAS ZAČÍT NOSIT NÁUŠNICE NON STOP :)
Vlasy už mi tak rostou, že mi přerůstají přes uši a ty náušnice na nich trošku zaniknou, ale stejně jsou vidět. Vypadá to tak úžasně!!! Chtěla bych si je vzít v pondělí do práce - prostě už je nosit pořád (ale záleží na tom, jak se uvidím v pondělí ráno v zrcadle. Pokud tak hezky žensky jako dnes, tak v uších zůstanou, pokud budu zase vytřeštěná z mužných rysů, tak půjdou dolů, protože NECHCI být muž v dámském. Ať už jsou to jen náušnice...třebaže jen pecky. :/
Jo, jsem srab. Potřebuju jistotu. Přitom třeba Linda si hezky nosí svoje pecky pořád a nikdo (ani ona) to neřeší :)
Nicméně dnes je nesundám ani když půjdu k mamce... Nevidím v tom (teď) problém. Nechápu, proč se ten problém v mé hlavě z ničeho nic musí vždycky někde objevit a donutit mě je sundat.

Zjistila jsem totiž zajímavou věc.
Jakmile se obléknu do paruky, výrazně namaluju, obléknu žensky a vyrazím ven, mám přeci jen ještě trošku strach z odhalení... ale... jakmile si nechám své vlasy (které už začínají vypadat rozhodně žensky!!! (mám z toho takovou radost!) - nechám si namalované oči, ale bez make-upu, protože ten stejně pořád ty hrozné prosvítající vousy nepřekryje, oblečená do dámských úzkých kalhot, tenisek a uni bundy, tak žádný strach nemám! Najednou si to venku užívám a přitom si vůbec nepřipadám jako muž. Ve skleněných dveřích vidím ženu a když jsem se vracela domů z pošty, celou dobu na mě u dveří koukala jedna paní a přemýšlela :) (To je pán nebo paní?) :)))
Tak, jako řekla Luca prodavači pizzy: "Obojí!"
A hotovo! :)

Když na mě pokladní z firmy, do které jsem šla v týdnu pro šroubky poznala hned, že u mě probíhá tahle přeměna, tak to asi vidět je :)

Blbé na tom tedy je, že tento přechodný rok nejsem ani to ani to :) Ale chce to ze všeho vytěžit jen to dobré, takže je třeba si užít i tohle (jinak nepříjemné) období a vychutnat si třeba reakce okolí, jako Luca :) S každým dnem to bude lepší a lepší, až jednou to budu já (aniž bych si brala paruku), kdo bude stát venku a bude komplet žena. Nejde tuhle fázi přeskočit. Je potřeba jít opravdu krůček po krůčku.

Chci říct, že až dosud jsem rozlišovala "jít ven jako Tereza" a "jít ven jako Teri". Zatímco Tereza se snaží být maximálně ženská, protože po tom nesmírně touží a žene se kupředu, Teri je něco mezi :) Jenže to mezi má z muže už jen rysy ve tváři a prosvítající vousy. To ostatní je Tereza. A jak se tak postupem času bude stírat tenhle rozdíl, úplně krásně plynule přejdu v Terezu a to bude můj první den. Mé znovuzrození, na které myslím denně.

Na poště jsem poslala balíky a šla si tam trochu postěžovat s obálkou, na níž byla moje adresa a jméno "Tereza N...." Jenže tam, kam si bývalá manželka nechala přeposílat veškerou poštu, pošta poslala i tuhle zásilku (byla to flashka, kterou jsem vyhrála). Dala mi to jednou při předání Kačenky. Tak jsem je poprosila, jestli by Terezu mohli nechat žít u mě, kdežto manželku + dcerku nechat tak, jak je nahlášená.
Slečna u přepážky se hezky usmívala a psala si na papírek: "Paní Tereza N... bydlí na .... Prosím nedosílat."
Paní Tereza...to znělo tak hezky.
Oni totiž pošťáci viděli automaticky mé jméno končící na -ová a šup k manželce.

Dnes jsem si ověřovala, zda si paní na živnosťáku nevymýšlela, když jsem si zřizovala živnostenský list a ptala se, zda se případná změna jména automaticky projeví ve všech registrech. A fakt to tak je!

Když si nechám zobrazit informace podle mého IČ, už je tam nové jméno. Když dám "zobrazit s historií", tak je tam ale informace, po jaké časové období jsem byla registrována s původním jménem...

To mě trochu vyděsilo, protože je to přesně to, co říkala Hanka... neudělat něco, co by mě mohlo v budoucnu spojovat s minulostí.

Umím si představit, jak je tam za dva roky třetí změna jména a když někdo klikne na "zobrazit s historií", tak se krásně dočte, že Tom byl Tom, pak se změnil na Terry a pak na Terezu. A to se mi ani trošku nelíbí. Ok, beru, aby tahle informace o historii byla někde zaznamenána, ale nelíbí se mi, že je veřejná.

Proč by měl můj zákazník vědět, že jsem byla Tom a teď jsem Tereza? Já jsem Tereza už od narození, jen to chvilku trvalo, než se to povedlo "spravit"...

Jsem zvědavá na ostatní registry. Např. katastr se zatím neprojevil a mám takový pocit, že to s tou automatickou změnou jména ve všech registrech nebude tak horké a budu si většinu z nich muset stejně oběhat sama.

Psala jsem na Ministerstvo dopravy, proč je na řidičáku kolonka pohlaví. Po týdnu mi paní napsala, že jsem je kontaktovala na špatném e-mailu (vypnila jsem kontaktní formulář na stránkách :), ať dotaz podám na jiný. Tak jsem to udělala a už týden zase nic. Jsem zvědavá, co vymyslí za výmluvu. Určitě to bude něco moudrého typu: "Informace o pohlaví na řidičském průkazu je dána povinností vyplývající ze zákona.... xyz... " Jasně. To vím taky, že jim to ukládá nějaký zákon, ale to není odpověď na to, proč tam ta kolonka je.

Tohle vše ovšem nic nemění na tom, že jsem dneska zase šťastná a mám radost z každé ženské maličkosti :)

Přemýšlela jsem, jak to, že se tak líbí některým klukům mé fotky. Já si na nich nepřijdu až tak ženská - dokonce na některých vnímám mé mužné rysy ve tváři. Ale oni mi píší, jak jsem "the most beautiful girl" atd. :) Jasně, že to píší každé, ale tak dali si tu práci napsat to i mě.
Ten, kdo mě zná, na těch fotkách asi mužné rysy uvidí, ale lidé, kteří mě vidí poprvé už jako Terezu ne! Pochybuji, že by se tak rozplývali nad ženou s mužnými rysy :)

A tak si to užívám aspoň v téhle rovině a plánuji si, jak jednou přijde den, kdy už si budu tak sebejistá, že se s někým z nich doopravdy sejdu :) To bude teprve ta pořádná zkouška. Ale to už budu mít dávno stokrát ověřeno, že jsem identifikována správně.

Líbila se mi Péťa, u které jsem v týdnu byla pro šroubky, když v reakci na můj coming-out říkala: "Teď se budeš mít! Kluci za tebe budou platit večeře, zmrzliny, kino. Budeš si konečně užívat! Je to super, uvidíš!" :)

Není to jen o penězích. Všechno je jiné. Jako žena získávám úplně nové zkušenosti, prožívám nové zážitky a vznikají situace, které jsem si kdysi jen vduchu představovala. Teď se stávají skutečností. Ženy se od mužů liší v tolika věcech! Nechápu, jak někdo může chtít být mužem :) (Jo, rozumím tomu nutkání všech FtM, ale je to fakt zvláštní, co se v tom mozku děje, že si tak striktně uvědomuje, že je ženský nebo mužský...)

Tak já si jdu doprohlédnout ten leták :)

Jak jsem šla pro šroubky

20. března 2014 v 20:43 | Tereza
Linda mi včera vyprávěla, že nechávala vykastrovat kocoura a řekla to v práci.
Jedna kolegyně se na ní zle podívala a povídá: "To je hrozné, tak kocourkovi necháš vzít koule a sám páníček si je nechá, co?"
:)
No co na to říct, když to u ní v práci ještě nikdo neví :)
Dneska jsem tím pobavila celou kancelář. Kdyby jen ta její kolegyně tušila...

Mé včerejší šokující zjištění, že se mi tak viditelně zvětšují prsa, jsem řešila v hlavě celý den (v pozitivním smyslu).
Nemohla jsem spát a tak jsem usnula někdy v 1 h. a vzbudila se už ve 4, protože se mi v hlavě odehrávaly všechny ty prožité věci a příjemné situace, kdy jsem byla ve správném těle a identifikována správně (třebaže jen skupinou u Hanky). Ale i to je tak povznášející! A vůbec, jak jsem byla od rána až pozdě do noci Terezou... myslím i zevnějškem, to bylo tak příjemné, že jsem měla problém se ráno obléknout do těch mých posledních klučičích riflí a jít do práce. Taky jsem si odlakovala červené nehty a už si je nestihla nalakovat tím růžovým, který je okolím skousnutelnější (u někoho, kdo ještě jako dokonalá žena nevypadá). Nešlo mi jen o kolegy v práci, ale taky o prodavačky v obchodě, kam prostě musím. Ty nehty vyloženě zářily (byly tak nádherně výrazné!!!). A já cítila, že je to špatné, když je musím odlakovávat...

Do kanceláře jsem ráno přišla první a jako druhá přišla Jíťa, která je na všechno natěšená, jako já a strašně mi drží palce. Takže se ke mě hned postavila a zeptala se, jak bylo. Já jak byla pořád nadšená v té své euforii, jsem na ní vyhrkla spoustu informací, nevěděla jsem, co říct dřív a Jíťa se pak usmála a řekla: "Teri, ty úplně záříš!"
Jo. Zářím ještě teď. Asi jsem nabitá kladnými částicemi a ty negativní jsou v tuto chvíli nevím kde.
Nedokázala jsem to nadšení skrývat, nedokázala jsem se vůbec soustředit na tu horu práce, která se mi tam za den mé nepřítomnosti nahromadila, ale na všechny jsem se usmívala a byla tak šťastná! Tak strašně šťastná, že ten pocit je pořád ve mě.
Řekla jsem jí samozřejmě i o tom, jak mi rostou prsa. Protože mě to neskutečně fascinuje a obrovsky motivuje udělat se sebou něco dřív, než jak si plánuju někdy koncem léta. Těžko mi za pár týdnů půjde ta prsa skrývat - a ani nechci! Vždyť budou tak krásná a ženská! Takže bůhví jak to bude s tím mým dnem, kdy se všechno překlopí už napořád do té správné polohy...
Nikča mi hned radila, ať si koupím sportovní podprsenku, aby se prsa hezky vytvarovala. Takže to budu asi hodně brzo řešit. (Tak strašně ráda!) Nechápu, jak můžou po měsíci ta prsa už začít růst. Mám z toho tak úžasný pocit, jako asi zažívají FtM, když o svá prsa přijdou :)
Ale kromě sportovní podprsenky nemám ještě ani jarní boty, jarní bundu, trička... začínám propadat panice! :)))

V práci jsem odevzdala propustku už s novým neutrálním jménem a za chvíli přiběhla personalistka, že to musí nahlásit na mzdovém oddělení (říkala: To z té změny bude paní pěkně zmatená :).
Zjistila jsem, že díky té neutrální formě mého příjmení, jsem oslovována pátým pádem téměř totožně.
Jako např. kdybych se jmenovala Jelínek, tak teď bych byla Jelínků.
A když mě někdo oslovoval, volal na mě "pane Jelínku", kdežto teď "pane/paní Jelínků".

To "pane" mi tam hodně vadí, stejně jako mi vadilo, když mi teď přišlo z pojišťovny náhradní potvrzení o tom, že jsem u nich pojištěná pod novým jménem a na obálce bylo "Vážený pan". Ach jo :/ No jo, když tam mám pořád "M" místo "F"...

Dnes ráno jsem poprvé dosáhla váhové hranice, kterou jsem si vytyčila jako cíl - 65 kg.
Mých letních 78 kg je pryč a měla jsem z toho takovou radost! Řekla jsem si, že to udržím, ale pro jistotu si ještě dvě kila uberu jako takovou rezervu. Sama se cítím lépe, když jsem štíhlá :) I když to nesmím přehnat, protože pak budu mít malá prsa i zadek a to nechci.

Důležité je pozitivně myslet. Říkám to tu pořád, že když půjdete po ulici v holčičím oblečení a budete si říkat, jaký máte strach, co když vás někdo odhalí a ten strach z vás úplně vyzařuje, tak se to prostě stane!

Hanka nám vyprávěla o jednom pánovi, který měl problém s tím, že měl strach, jestli se ho všichni neštítí. Jezdil denně autobusem a měl panickou hrůzu, že si vedle něj nikdo nepřisedne! Jenže jak se strašně bál, tak si vedle něj nikdo nikdy nesedl.
Bylo to tím, že ten strach z něj vyzařoval. Tak mu Hanka poradila, ať si čte noviny a že uvidí, jak si k němu někdo přisedne...

Funguje to tak podobně i v jiných situacích. Chce to trochu přehnaného sebevědomí, které způsobí, že do okolí vyšlete pozitivní vlny a ty se vám pak vrací v dobrém. Strach je cítit.

Odpoledne jsem po práci letěla pro šroubky do jedné firmy prodávající stavební materiál, ve které jsem kdysi pracovala. Strašně jsem se těšila na všechny bývalé kolegy a na bývalou skorokolegyni Péťu, se kterou jsme se jen minuly, když jsem tam skončila a ona nastoupila za mě. Byla vždycky tak usměvavá a milá a psala mi do mailů, jak už se na mě těší :) I já na ní.

Vešla jsem s úsměvem příjemně naladěná dovnitř, kde seděl můj bývalý kolega, nový kolega a Péťa.
Ještě ve dveřích mi řekla: "Ty máš ale dlouhé vlasy!" :) A kolega hned na to: "A nabarvené žejo?"
No už jsem se začala stydět a nevěděla jsem, co mám říkat.
A Péťa začala vyzvídat.
Jak to, že jsem tak jiná, jestli nejsem nemocná, jestli nejsem v nějaké sektě, jestli ze mě není EMO :)... hrozně jí to vrtalo hlavou.
Šla jsem k pokladní (se kterou si taky tykám a je moc milá) zaplatit ty šroubky.
Pořád se na mě dívala a pak říká: "Co je na tobě jiného? Ty jsi nějaký jiný!" :)
Přitom já jsem si až tak jiná nepřipadala - tedy přála jsem si, aby si toho všichni všimli, protože já to na sobě nevidím. :)

Šla jsem s Péťou ven do skladu, kde byli kluci a hned se začali usmívat. Okamžitě si všimli, že mám nabarvenou hlavu na černo (ve skutečnosti je to černohnědá :) a začali se mě na to ptát. Říkala jsem jim, že jsem prostě nabarvená a hotovo. Do toho přišel pan ředitel (kamarád :) a už z dálky na mě ostří zrak... a přemýšlí... :)
Tak šel blíž a první co bylo: "Jo to jsi ty!!! Ty jsi hubený! A máš nabarvené vlasy! No to teda koukám." :)
Všichni to tam řešili! :)

Pokud si chcete někdy ověřit, jak moc jste se změnili, pak není nic lepšího, než přijít někam, kde jste rok a více nebyli a kde ty lidi dobře znáte. Jejich zpětné reakce vám řeknou hodně.

Péťa, které to moc slušelo, začala pořád vyzvídat. Nevěděla jsem, jak jí to říct. Nepřišla jsem se o tom s nikým bavit, přišla jsem pro šroubky a popovídat si o životě s Péťou, protože jsem jí vždycky viděla ráda.

Chvíli se mi dařilo strhnout téma na ní, ale pak to stejně přeskočilo zase na mě.
Vzala jsem jí autem domů na druhý konec města a už měla tolik indicií, že z ní nakonec vypadlo: "Ty se chceš nechat předělat na ženu?" :)
No a bylo to venku.
Jenže tím to neskončilo. Musely jsme si sednout na lavičku před jejím domem, kde krásně svítilo sluníčko a Pétě se vůbec nechtělo domů, ačkoli měla za chvíli zumbu. Mě se taky nechtělo domů, ačkoli jsem spěchala, protože jsem musela zabalit velkou objednávku a ještě jí stihnout poslat.
Péťa se začala vyptávat, pořád se usmívala a tolik jí to nadchlo, že si začala plánovat, jak spolu půjdeme dvě holky nakupovat hadříky, že se musíme co nejdřív vidět, abych jí o tom všem povídala a strašně jí to zajímalo. Neměla s tím nejmenší problém a její nadšení mě fascinuje ještě teď.

Prožívám neustálou euforii, která mi způsobuje velkou radost, protože mi brání mít pochybnosti o své kráse, o své ženskosti, ačkoli ty pochybnosti (jako každá žena) mám - a já k tomu mám o to větší důvod, když se teprve tou ženou stávám...

Takže jsme se dohodly, že se zítra uvidíme a přijdu k ní na návštěvu.

Jenže dnes mi pán tou velkou objednávkou vykoupil všechno zboží skladem a tím, že hned přišla objednávka další, musím zítra pro zboží do Německa, tak jsem naše setkání přesunula a uvidím, kdy bude mít Péťa čas. Strašně se těším na další setkání s ní. Ona je tak pozitivní člověk!

Ještě na lavičce jsem jí ukázala náhodně nějakou svou fotku, aby měla představu, jak jezdím do Prahy nebo chodím k mamce a taky pár cizích fotek přeměn před a po tady na blogu... ze kterých byla úplně vedle! :)

Její reakce byla naprosto dokonalá.

Ještě v autě si stěžovala, jak zhubla a zmenšila se jí kvůli tomu prsa.
Dívám se tak na ní a na ta její prsa a říkám: "Vždyť já je vidím, tak co děláš? Máš je hezká!"
Na to si rozepla blůzku a normálně mi je ukázala s odchlípnutou podprsenkou. Což mě jako ženu potěšilo, protože když vám žena ukáže prsa jako ženě, je to něco jiného, než jako muži...

No samozřejmě je měla větší, než já a to o dost! A to si stěžuje, zatímco já jsem z těch áček tak nadšená :)))

Měla taky moc hezky udělané vlasy - vyloženě ženský účes. To musím odkoukat.

Začala jsem mít strach, že kvůli mě nestihne zumbu a já poštu, takže jsem se snažila nějak rozloučit, moc nám to nešlo, ale nakonec se nám to povedlo :)

Ovšem to byl pro mě tak silný a příjemný zážitek, kdy vás někdo okamžitě bere správně a ještě ho to nadchne, že je mi z toho zase tak krásně a to se odráží úplně ve všem, co dělám. Tenhle coming-out u bývalé kolegyňky jsem neplánovala a ani jsem ho plánovat nepotřebovala, protože jsme se vždycky potkaly tak jednou za rok. Ale vyměnily jsme si okamžitě čísla a myslím, že se uvidíme dřív, než za rok :)

Pokud jsem byla v minulosti šťastná, když se mi podařilo na pár minut převléknout a cítit se dobře, tak tohle je superluxusní pocit, který je asi tak miliónkrát silnější.

Chtěla bych tak moc už být na té správné straně celá a napořád...
A už nikdy si nemuset odlakovat výrazně červené nehty jen proto, že do práce ještě nejde Tereza :/

Naštěstí ani tohle "vracení se" už není vracením v pravém slova smyslu tak, jak jsem ho prožívala kdysi.
Můžu mít lehce namalované oči, růžové nehty, holčičí kalhoty a všichni to přijmou, protože to o mně jednoduše vědí a očekávají to.
Proto je coming-out na co největším prostoru tak důležitý.

Mé první společné sezení

19. března 2014 v 22:07 | Tereza
Teď jsem přijela z Prahy, ale nedokážu usnout. Je toho ve mě tolik, že to sem musím ještě dnes všechno hezky postupně napsat. A protože je deset večer, budu se snažit to napsat stručně a rychle (to je vtip samozřejmě, protože to já nedokážu :) Myslím to "stručně".

Jsem tak šťastná, že z toho stejně neusnu :)

Nevím, kde začít...

Možná dotazem :) Holky přiznejte se, která z vás byla včera u Hanky a říkala jí o mně? ;)
Hanka se mě na to ptala, ale já už ztrácím přehled, kdy která kam jedete :)))

Dnešní den jsem si opravdu užila. Mé starosti z fotky s mužnými rysy na řidičák jsou pryč. Vyprchaly jako bublinky z limonády (se kterou jsem ještě schválně pořádně zatřepala). Mé sebevědomí se během dne zvedalo asi stokrát!

Vstala jsem už ve 4:40, abych se stihla hezky upravit (stejně jsem nebyla spokojená s vlasama, ale to je asi normální a měla bych si zvykat :) Ale už bych chtěla nosit své vlastní holčičí účesy.
V 6:00 jsem vyrazila nabrat Lindu, která je 9 dní na homonech (zatímco já dnes přesně měsíc), ale řekněme, že jsme na tom téměř stejně, takže se budeme moct hezky porovnávat.

Linda je moc milá holka :) Jela oblečená hezky, ale ne vyloženě žensky, což mě trochu mrzelo, ale respektovala jsem to. Každý ví moc dobře, kdy je ten jeho čas na vystupování v holčičích věcech takhle na veřejnosti. Neměla jsem problém jí oslovovat Lindo a líbilo se mi, že i ona o sobě mluvila v ženském rodě. Prostě tak, jak to má být správně.

V 10:00 jsem měla být u Hanky, což hezky vyšlo. Já jela samozřejmě jako vždy tak, jak to miluju - počasí bylo na kozačky a akorát místo modrých úzkých riflí jsem si vzala úzké červené rifle, což bylo trošku odvážné, ale měla jsem v té samé barvě nalakované i nehty a připadala jsem si ohromně žensky. Na fotku na řidičák už jsem zapomněla, protože jsem se ráno líbila sama sobě a moc si celý den užívala. Navíc jsem měla doprovod (Lindu), což mi vše nesmírně usnadňovalo, protože když jdete s někým (s kýmkoliv!), tak je všechno jednodušší a cítíte se silnější.

U Hanky jsme probraly, co se mnou dělají hormony. Popsala jsem jí změny (hladká kůže, že se pořád hladím a taky že je mi pořád zima a cítím se jinak naprosto skvěle až pohádkově). Vůbec jsem nezmiňovala má prsa, protože jsem si je pár dní detailně neprohlížela, ale kdybych to udělala, jako dnes v koupelně, tak bych zjistila, jak se mi začínají zvětšovat a taky bradavky! Jsem z toho tak nadšená, že i když jde o hodně intimní záležitost, tak to sem prostě musím napsat a pochlubit se :) Fascinuje mě, jak pouhý měsíc na hormonech stačí k takovým znatelným změnám! Ta prsa jsem takhle brzo nečekala! Jo, byla tam už před tím, ale to byly takové malé švestičky, teď už z nich začínají být broskvičky :) Jsem zvědavá, kam až to půjde! Nemůžu se vynadívat!

Jedna slečna, která byla na společném sezení, měla naprosto dokonalý výstřih i prsa! :) Taky jí v květnu čeká operace a musím říct, že vypadala skvěle! Byla 100% identifikovatelná jako žena, mluvila jako žena, vystupovala jako žena a byla to žena! Zmiňovala se o tom, jak moc by chtěla už mít po operaci, protože další léto s boulí mezi nohama už nechce prožít :) V tom jsem jí naprosto chápala a tak trochu záviděla... Ale taky se jednou dočkám.

U Hanky jsme ještě probraly pár detailů o Kačence a o tom, kdy začnu vystupovat jako žena už napořád. Chtěla vědět, jestli je ještě nějaké místo, kde to nevědí, ale takové místo snad už není. Zda to vědí všichni sousedé nevím, ale sousedy řešit fakt nebudu. Jako že bych se u každého zastavila a řekla mu: "Dobrý den sousede. Pan Tomáš už tu nebydlí, teď tu s vámi bude Tereza" ? :) To bych musela udělat u každého obyvatele tohoto města. Ale Hanka myslela rodinu a zaměstnání.
Shodly jsme se na tom, že mám ideální podmínky k tomu začít Real Life Test. Protestovala jsem, že ještě není ten správný moment, protože když jednou vejdu do práce jako žena, už tam chci vejít pokaždé jako žena, což nemůžu vždy dva dny před laserem, kdy se musím nechat zarůst.

Na to se na mě Hanka podívala a řekla: "Ale já žádné vousy nevidím!" :)

(Ale já jo! :)

Jak to, že ona je nevidí???

Probíraly jsme to i s Lindou a ta mi říkala, že na druhou stranu mé okolí (včetně práce) očekává, že nebudu ještě dokonalá, takže čeká, že i když vejdu jako žena, můžu mít prosvítající vousy, než je úplně zničím a že chodím na laser, před kterým si je musím nechat narůst do strniště.
Jenže já bych chtěla do práce vypadat už trochu k světu a taky tam nechodit v paruce. Ta mi vadí. I když mi přináší takovou radost a připadám si v ní tak žensky, protože je úžasná.

Říkala jsem Hance o mé hrozné fotce na řidičák.
"Terezo, kdybyste viděla mojí fotku na řidičáku! Tam máme všechny hroznou fotku! To vůbec neřešte! Vypadáte dobře a mám radost, že jste spokojená..."

To bylo něco na mé sebevědomí.
Vousy nejsou vidět (protože jsem měla vrstvu make-upu, který se také odpoledne už začínal pěkně rozmazávat a nejradši bych se celá nalíčila úplně znovu, jenže nebylo kde a tak jsem to už vydržela domů) a ještě mě Hanka pochválí, jak mi to sluší! :)

Ať už to byla pravda nebo ne, tím jak jí hodně důvěřuju mi samozřejmě do hlavy vštípila, že to tak je :) A taky jsem si ten euforický pocit potom náležitě užívala.

Dostala jsem ještě tři oestrogely, protože teď se na jeden doplácí 50 Kč, kdežto od 1.4.2014 to bude už 100 Kč. Hanka říkala, že některým holkám to pomáhá zeslabovat ochlupení nebo zvětšovat prsa. Je to gel, který obsahuje estradiol, ale v menším množství, než tablety. Tak jsem řekla, že to prostě vyzkouším a uvidím. Ne na každého účinkuje, jenže jak se znám, tak já už budu po 14 dnech zase ze všeho vedle, jako jsem z hormonů už teď :)

S Lindou jsme pak zašly na oběd do Schnitzle King :) Ten název mě rozesmál, ale obsluha byla parádní (moc to slečně slušelo, mile se usmívala a já si díky Lindě připadala jako nějaká její kamarádka a cítila se bezpečně, protože ona vystupovala jako muž).

Tam jsem poprvé vyzkoušela dámské toalety! :)
Dnes jsem měla dvakrát mé poprvé :) (Dámské toalety a společné sezení)
Měla jsem takovou radost, že nesmím na pánské!!! :) Zatímco Linda musela na pánské.
Musím říct, že má první zkušenost s dámským záchodkem je rozpačitá. Řeknu to takhle: čekala jsem ho čistší. :)
O pánských si myslím své, ale že i dámy budou dělat takové čuňačinky? Leda že by to byly pozůstatky po nějaké neslušné pánské návštěvě, nebo nevím. Budu si asi muset zvyknout :) Ještě uvidím, jak dopadnou druhé, třetí.... padesátépáté! :)
Shodou okolností jedno z témat, které jsme pak s Hankou všichni probírali, byly i toalety, takže jsem se podělila o svůj první dojem z dnešního dne :)

Kolem restaurace chodily venku krásně oblečené slečny, protože nedaleko odsud je VŠE a my je s Lindou probíraly, ale taky jsme probíraly kluky... Tedy spíš já. Linda si stojí striktně za tím, že bude lesba, maximálně bisexuální, ale to jen v krajním případě. Já si tím krajním případem u sebe nejsem tak jistá, ale neřeším to. Teď rozhodně nemá smysl řešit vztahy.

Po příjemném obědě jsme za krásného klapotu mých podpatků opustily restauraci a šly odnést mé výsledky na internu v nemocnici na Žižkově. Tam mi paní doktorka hned napsala zprávu a pomalu jsme se připravovaly na společné sezení, které začínalo ve 13 h.

Byla jsem dost nervózní. Bylo to přeci mé poprvé! :)

Před dveřmi domu, kde sídlí Hanka, už stála slečna, která se mi moc líbila a nevěděla jsem, jestli je tu správně, protože mi rozhodně nepřipadala jakkoli mužná. Měla černé rovné vlasy do mikáda a opravdu fantasticky namalované oči. A taky úžasnou postavu, kterou dokreslovalo holčičí oblečení. Další 100% identifikovatelná jako žena.

Když nás tam stálo celkem 16 (bylo to zrovna smíšené sezení holek i kluků, z čehož jsem měla velkou radost, protože jsem vždycky chtěla kluky poznat), tak se otevřely dveře a šli jsme dovnitř, tam se rozebraly skládací stoličky a všichni jsme se posadili do kruhu, abychom na sebe viděli, včetně Hanky.

Přišla i Luca, kterou jsem potkala na endokrinologii a která je moc milá a taky si na mě pamatovala.

Bylo tam celkem 14 žen a 3 kluci. Z těch žen tam byly tři biologické ženy: Hanka, partnerka jedné paní v přeměně a sexuoložka, která tam přišla na pozorování a byla také moc milá a usměvavá.
Když jsme se všichni usazovali na židličky, tak jsem se na ní dívala a říkala si: "Bože ta už snad musí být po přeměně, ne?" :) Ale pak se sama představila s tím, že je biologickou ženou.

Nerada bych sem vynášela nějaké soukromé informace, které mají zůstat za dveřmi ordinace Hanky, ale budu psát anonymně (jen s křestními jmény) a některé věci si nechám jen pro sebe.

Nejprve jsme se každý stručně představil a řekl o sobě jednu větu. A pak už mluvil, kdo chtěl - na téma, které zvolila Hanka.
Nemohla jsem se vynadívat na ty tři kluky!!! Byl tam Alex, Adam a Tomáš (?). Tomášovi bude teprve 17, ale vypadal fantasticky! Jeho věta, kterou se představoval byla: "Já jsem Tomáš a jsem teď na vrcholu blaha!" (To myslím vystihovalo pocity všech.)
Do prváku na střední školu už nastupoval pod mužským jménem jako muž, což jsem naprosto chápala. A neměl prsa!

Prsa kluci řeší jako to největší zlo.
Baví mě, jak mají kluci proti nám holkám všechno obráceně! Alex se pochlubil, že už mu rostou vousy! Což mu každý kluk závidí! :) A Tomáš neměl prsa, protože si je nechal chirurgicky odstranit. Odstranění prsou u FtM je možné i před věkem 18 let, protože k této operaci není potřeba být plnoletý. To samozřejmě hned nadchlo Alexe, jak to, že už může mít prsa pryč! :) Ale slušelo to i Adamovi. Linda mi potom říkala, že se jí libil :) Mě taky. Shodly jsme se na tom, že se nám nelíbí ti vyloženě testosteronoví samci, ale obyčejní kluci. Tedy Linda stále tvrdila, že se jí líbí samozřejmě holky! :)

Nakonec jsem byla víc fascinována klukama, než holkama, ale samozřejmě jsem řešila i holky :)

Řešilo se, zda je správné, když ochranka odmítne pustit ženu v přeměně na dámskou toaletu, protože usoudí, že nevypadá dostatečně žensky... Neexistuje před tím žádná obrana, protože v našem státě je všude na dokladech uvedeno pohlaví a lze ho vyčíst i z rodného čísla. Stát se může tak situace, že budete vypadat krásně žensky, jako ty dvě slečny, co tam byly, ale v dokladech máte stále "M" místo "F". Jen proto, že tam dole mezi nohama je něco, co je stejně nefunkční, ale je to tam a naše společnost identifikuje pohlaví zásadně podle toho, co máte mezi nohama. Nikoli podle toho, kým doopravdy jste.

Ale byla jsem i dojatá. A strašně moc!!!
Byl tam totiž pár (kolem 40-45 let), který popisoval, jak to bylo na začátku těžké, protože manžel pořád někam mizel a nechtěl nic říct, takže manželka začala mít strach, že někoho má.
Všechno to bylo ale samozřejmě jinak.
Po několika letech manželství se partnerka rozhodla, že to zkusí. Že zkusí žít s člověkem, kterého miluje, váží si ho pro jeho vlastnosti a je přeci jedno, jakou bude mít schránku - jestli mužskou nebo ženskou, že to pořád bude on, i když už vlastně ona. Sama nevěděla, jak to zvládne, ale zjistila, že tohle soužití dvou žen jí naplňuje. Samotnou jí to překvapilo!
Měla jsem (a se mnou úplně všichni) radost, že se tohle někomu povedlo. Že měl takovéhle štěstí... A myslela jsem hned na Leničku, která tohle řeší denně, protože ví, že by jí její manželka opustila a tím přišla i o děti (ve skutečnosti by o ně nepřišla, ale nevídala by je tak často jako teď).
Nemůžeme nutit naše partnery, aby s námi zůstávali.
Ale obdivuji každého, který to udělá...

Paní popisovala, jak se vyrovnávala s reakcemi okolí, reakcí vlastní dcery, která si to představovala tak, že kdykoliv přijde na návštěvu, bude její partnerka (v přeměně) chodit zase oblečená jako muž a že nebude muset vysvětlovat dětem, že nemají dědu, ale vlastně dvě babičky. Na to jí řekla, že se jí taky neplete do života a tohle štěstí je její.
Popisovala i reakce v práci, kde řešili, jestli se z ní teď vlastně stane lesba...
Všechny okamžitě odháněla se slovy, že se taky neptá, jak jim to funguje v posteli. Tohle je soukromá věc, do které nikomu nic není.
Ta paní byla taky moc milá a hezká a tu radost z nich cítím ještě teď, protože vím, že to ani jedna neměla (a nemá) jednoduché, ale jsou na to dvě a ve dvou je to všechno snažší. (Mimochodem to už je třetí MtF, kterou poznávám a která se živí jako řidička kamiónu!)

Slečna, kterou čeká v květnu operaci a která vypadala úžasně popisovala, co všechno po ní chtějí do nemocnice a jaká musí mít předoperační vyšetření (např. i na HIV). Nebo že je nutné pořídit si celokovový vibrátor, aby ho bylo možné sterilizovat (což ty plastové nelze), ale celokovový není zrovna snadné sehnat a rozhodně to není levná záležitost. (Vibrátor není hračkou pro chvíle oddechu, ale "zdravotnickou" pomůckou po operaci, kdy je nutné denně "dilatovat" proto, že tělo má tendenci zacelovat všechny díry a tuto díru zrovna opravdu zarostlou mít nechceme, čemuž má právě vibrátor pomoct (a taky pomáhá)).

Hodně zajímavou zkušenost, která nás všechny pobavila, měla Luca.
Vyprávěla, jak si šla koupit pizzu a prodavač se jí ptá: "Vy jste pán nebo paní?"
To jí samozřejmě zaskočilo a tak mu vtipně odpověděla: "Obojí!!!" :)))
A chytře se zeptala, co jí prozradilo, že nevypadá jako žena?
Prodavač se dostal okamžitě na její stranu, kde jí chtěl pomoct a nebyl protivníkem. Navíc dostala zpětnou vazbu, která je nejcennější. Výborný způsob, jak se někam posunout a zjistit, na co se na sobě zaměřit. Určitě to udělám stejně, až na někoho takového narazím :)

Ten největší strach z toho, že holky budou až příliš krásné nebo až příliš ošklivé (když to řeknu takhle nehezky) byl zbytečný. Vůbec nešlo o to, jestli je někdo dokonalý nebo ne. Šlo o to, jak se každý cítí a jak na něm bylo znát, jak je šťastný. Většina holek, co byla už delší dobu na hormonech, vypadala skvěle! Fascinovaly mě úplně hadké krásně ženské výstřihy a hladké tváře... tedy něco, po čem tak toužím a plahočím se po tom.

Byly tam holky a kluci z Brna, z Ústí n. Orlicí i nad Labem, ale i z Prahy.

Moc se mi celé sezení líbilo a těším se na další v dubnu.

Jsem si jistá, že tohle kdyby absolvoval někdo, kdo není ještě rozhodnutý, tak ho to nasměruje na tu jedinou možnou cestu k vysvobození okamžitě...

Linda mi říkala, že minule Hanka mluvila o tom, že má jednoho šestiletého (!) klienta (FtM). (Aspoň myslím, že to byl FtM).
Rodiče byli natolik všímaví a ochotní se celé té věci věnovat, že s ním zašli k Hance a ta rozhodla, že ho budou do 10 let pozorovat a pokud u něj nepřestane tohle klučičí chování, nasadí mu hormony ještě před pubertou a tím zamezí devastaci těla nesprávným hormonem. To je úplně ta nejúžasnější varianta, jaká mohla nastat a o které jsem zatím četla jen na stránkách v Americe.

Hanka nám pak ještě říkala, že má asi 65letou klientku, která má 90leté rodiče, takže real life test sice ano, ale vždy, když jde k rodičům, tak se musí obléknout univerzálně, protože takto staří lidé už by to nepobrali.

Po společném sezení jsme měly s Lindou ještě jednu schůzku - s další moc milou paní, která píše bakalářskou práci na téma "Mediální obraz sexuálních menšin v časopise Reflex".
Hanka vyzvídala, co mě ještě čeká, tak jsem jí prozradila, že budu dělat rozhovor :) To se jí líbilo, ale poradila mi, ať si dám pozor, abych se nenechala fotit ani nikde zveřejňovat své budoucí ženské jméno.

Mohlo by se totiž stát, že se mi stane to, co jedné klientce, která kdysi prošla přeměnou ještě za studií, ale maturovala už hezky v krásných šatech a když přijel režisér, že natočí dokument, ona se přihlásila, ale teď, když kdokoliv zadá její ženské jméno do vyhledávače, je hned v druhém odkazu informace o tomto dokumentu s transsexuální tématikou.
Shodly jsme se na tom, že nikdo nechceme, abychom se do této situace dostaly. Že chceme být ženami nespojovanými s mužskou minulostí... Přesně tak to cítím i já. Proto jednou odsud všechny fotky zmizí, ale blog nechám žít. Není v něm mé celé jméno a není (a nebude) ani nikde spojované právě s mojí minulostí.
Teď si na to dám ale ještě větší pozor.

Katka, se kterou jsme s Lindou dělaly rozhovor, byla hrozně fajn. Říkala nám "holky" (což je samozřejmě normální, ale člověka to tak potěší!) Nakonec jsme spolu strávily tři hodiny! Ale to prostě nešlo zkrátit :) Moc ráda jsem jí poznala a těším se, až celou práci napíše, protože to téma je moc zajímavé. Celou dobu jsme seděly ve vitariánské restauraci Secret of Raw, což byl už jen to zajímavý a příjemný zážitek (hlavně z toho menu). Tři hodiny nakonec utekly jako nic. Nechápu, jak může být čas tak relativní. Nejradši bych tenhle den natáhla a to klidně do jednoho roku, protože je mi moc hezky.

Takže jsme s Lindou nakonec vyjely z Prahy až kolem 18 h. a já přijela domů kolem 21 h., což mi vůbec nevadilo, protože dnes mi nevadilo vůbec nic :) Bylo to nádherné, ženské, osvobozující. Zase jsem se cítila tak nepopsatelně šťastná! A říkala si, jak to bude úžasné, až takhle budu chodit všude a všichni mě budou oslovovat jako ženu, pouštět mě do dveří, neříkat "pane, co si přejete?" a já si budu moct konečně nosit, co chci, chovat se, jak chci (tedy žensky) a žít tak, jak je mi to příjemnější a přirozenější...

V době, kdy jsem byla v Praze, mi napsala Nikča (MtF), která podstoupila operaci hlasivek a před chvílí mi poslala detailní informace o tom všem, což bych tu ráda popsala, ale dnes ne. Teď letím do postýlky celá šťastná a voňavá a moc se těším, až zase prožiju takovýhle krásný ženský den...

V pondělí mě čeká podání žádosti o řidičák a zajdu na občanky, kde si nenechám uvést rodinný stav, přestože je všem jasné, že když tam není, tak je dotyčný rozvedený nebo ženatý, ale já s tím mám jiný problém.
Nevadí mi, že kdokoli se na občanku podívá uvidí, že jsem po rozvodu.
Vadí mi, že je tam "rozvedený" - a ne "rozvedená"!!!
Ten mužský tvar nesnáším. A tohle taky řeknu úřednici, až mě zase bude přesvědčovat, jak je dobré to tam mít. Jsem zvědavá, co mi na to řekne. :)

Ona češtině je tak neuvěřitelně striktně genderový jazyk! V angličtině bych byla "divorced" bez ohledu na to, zda jsem muž nebo žena. Ale v češtině ne. Rod se promítá úplně do všech oblastí našeho jazyka.
Například větou typu: "Pracovaly jsme na zahradě" všem říkáme, že my ženy jsme pracovaly. Aniž bychom ale o ženách vůbec mluvili / mluvily! :)
Na druhou stranu je to fajn, protože si tu ženskost (příp. mužnost) můžeme užít i jazykově :) A to do sytosti.

Jsem moc ráda, že jsem měla dnes tak krásný den a že už neřeším, jak je moje fotka na řidičák hrozná :) Je mi úplně ukradená. Já jsem já a vím, že si můžu říct: "Bude to lepší, neboj."

A taky mám radost, že jsem poznala jiné holky a kluky. Je neuvěřitelné, jak přátelské prostředí a atmosféra tam vládne. Člověk se tam aspoň chvíli cítí jako v normálním světě. Tedy v takovém, ve kterém vás všichni identifikují, oslovují a berou správně...
Tohle je sen. Který se nám ale nezdá...

Bude půlnoc a já letím do peřin. Je mi jedno, že ráno vstávám do práce, že tam ještě nemůžu přijít jako Tereza, ačkoli to všichni očekávají... protože já tam vlastně už jako Tereza chodím. Všichni to o mně vědí a nic neřeší. Jen se těším na chvíle, kdy to celé vypukne naplno.

Snad jsem tu nevyklopila všechno moc na přeskáčku a dá se v tom nějak vyznat. Je to přesně jako v jednom českém filmu:
"Když ti to neřeknu, tak neusnu!"
"Tak to řekni a usneš!" :)

Tak já jsem to tedy řekla a usnu :)
TOPlist