close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2014

Ošklivá a krásná

31. července 2014 v 20:59 | Tereza
Cestou od kouzelného Olbersdorfského jezera na německé straně Lužických hor, kam jsem si jela jen odpoledne odpočinout ke šplouchajícím vlnkám, k pískání labuťích mláďátek a štíhlým rybičkám v průzračné vodě, naskakovala mi potom v autě husí kůže na rukách, i když bylo horko. Představovala jsem si totiž samé příjemné věci, které by mě mohly s Majom čekat.
Mám ho plnou hlavu.

Ale v zápětí jsem si své sny zakázala, ačkoli to obvykle nedělám.

Nejprve jsem si ten klid, slunce a stříbrné odlesky od hladiny užívala, ale pak jsem začala cítit, že jsem jakožto osamocená žena toulající se po pláži divná. Kdybych měla aspoň psa. A já jediná jsem tam byla opravdu sama. Jako vždy.

Popisovala jsem Majovi, jak je to tam hezké, že sem vezmu v sobotu Kačenku. Ta malá šedivá labuťátka ke mě pořád plavala, pískala a chtěla něco do zobáčku, ale maminka je chránila a vždycky udělala to své "ga ga ga" (nebo něco podobného, tohle dělá husa, já vím). Byly tak roztomilé, rozčepejřené a pak kolem nich proplula kachní rodinka. Táta vpředu, šest minikachniček uprostřed a mamča vzadu. Dokonalá formace.
Bavila jsem se.

Ale jenom chvíli.

Po dvou hodinách jsem v autě ve zpětném zrcátku zjistila, že jsem v koncích a nevím, jak dál.
Majo - v tuto chvíli bezstarostný, šťastný a spokojený muž plánující naše první setkání netuší, že to první setkání (pokud k němu vůbec dojde) může být současně i posledním. Ne, že bych ho pustila k vodě já. Ale on mě. Ani bych se nedivila, protože jsem v autě ztratila veškeré iluze o tom, že se mu můžu líbit, sebevědomí mi spadlo do neskutečné hloubky a jako jediné řešení jsem vymyslela posunout čas o rok dopředu. Ale jen u mě. Pokud možno teď hned.

Jinak nepomůže nic a on takovou dobu jen těžko počká.

Teď ve mě vidí ženu, líbím se mu, myslí si, jak dokonalá už jsem (ačkoli ví, v jaké fázi se nacházím).
Ale až k tomu prvnímu fyzickému kontaktu dojde, nemůžu obstát. Možná pokud se od něj budu držet tak pět metrů.
Sednu si k jinému stolu a budu na něj mrkat.
Půjdu na protější straně ulice a budu na něj mávat.
V kině si sednu na opačnou stranu řady, a když mě půjde vyprovodit domů (jak pořád sním o opření o vchodové dveře), zůstane daleko ode mě.
Jo, to je taky dobrý plán. :/

Přestože jsou dny, kdy si připadám jako supermodelka, ten dnešní je přesným opakem a já stojím před volbou, zda mu připravit zklamání na prvním rande mou účastí nebo ještě dříve mým odmítnutím. Nechci ani jedno. Chci, aby to pokračovalo.

Nechápu, jak můžu přemýšlet o tom, že to vzdám :(

Takže to nevzdám!

Prostě se s ním normálně domluvím, ať se do ničeho nenutí. Holt mu vezmu jeho iluze, že ta slečna na fotkách jsem sice já a ta slečna z webkamery jsem taky sice já, ale... ta slečna, co tu teď stojí před ním já nejsem... Cooo?

Dnes jsem mu chtěla poslat svojí fotku (selfie) s pozadím toho romantického jezera.
Šíleně foukal vítr, takže jsem byla neustále rozcuchaná, pak začalo svítit slunce a já se křenila tak příšerně, že jediné krásné záběry zůstávaly vždycky v pozadí za mnou (jo, ty byly super).

Udělala jsem těch fotek mraky, ale ani na jedné jsem se nelíbila, tak jsem z toho začala být smutná a řekla si, že to zkusím aspoň v autě, kde tolik nefouká a nemusím koukat proti sluníčku. Čert to vem, že v pozadí budou disky druhého auta a křoví místo stříbrných vlnek hladiny, kterou čeří vítr.

Neúspěch přicházel jeden za druhým a nebyla fotka, kterou bych mu mohla poslat. Žádná neprošla mojí cenzurou, až pak nakonec jedna ano. Tu jsem mu poslala na mobil s pozdravem z Německa, aby věděl, že na něj myslím.
Přála bych si být jako jakákoliv jiná žena, která vezme mobil, vyfotí se a pošle fotku. Nemusí jich udělat sto.

To mě tak totálně rozhodilo, že už nejméně stopadesát let z tohohle bytu nevylezu a shniju radši tady.

(Mimochodem o žádné MMS ode mě se nezmiňoval (že by třeba řekl: "Děkuji ti za tu krásnou fotku!" (hmm, to jo), takže buď mu nepřišla nebo jsem prostě prošla jako obvykle a nebo si na ní nevzpomněl. Každopádně kdyby mu přišla a já na ní byla ošklivá tak, jak si dnes připadám, tak mám stoprocentní jistotu, že by mi to řekl. Ale nejsem blbá, abych mu posílala ošklivou fotku. To snad nedělá nikdo.)

Teď si těch sto fotek od jezera prohlížím v počítači a nejsou tak hrozné, jak jsem je viděla před pár hodinami... (Ale jo, jsou hrozné. I když by mohly být horší.)
Ty křenící se jsou nejstrašnější.

Když jsem ale dojela nakonec té hrůzy, čekalo tam na mě překvapení, o kterém jsem ani nevěděla - medvídek Kačenky, kterého před týdnem fotila v postýlce... Rozbrečelo mě to. Ještě že si pro ní zítra jedu.
Viděla jsem jí dnes šťastnou na balkóně s babičkou v domě, kolem kterého pravidelně při cestách do Žitavy projíždím. Ale nesmím tam ani přibrzdit. Přitom bych jí tolik chtěla obejmout...



Těžko ho připravím na situaci, kterou neočekává - tzn. to, že mám stále některé pitomé mužské znaky, které nějakým pro mě naprosto záhadným a nepochopitelným způsobem ani na fotkách ani na webkameře nevidí a stejně tak je ještě více nepochopitelnějším způsobem nevidím ani já, tak proč teď zrovna ano?

Ani ten ohryzek si uříznout nestihnu, i když mě dnes k MUDr. Chrobokovi milá sestřička objednala na konzultaci místo za 1-2 měsíce, jak je obvyklé, už na příští týden! To je prostě paráda! :) Ptala jsem se jí, čím to, že tak brzo a ona mi řekla, že mě tam prostě dá.
Kéž bych takové štěstí měla pořád.
Ale nejde jen o ohryzek (i když ten mi pije krev).
Dnes jsem se sama sobě po návratu od jezera přestala v autě líbit, vykašlala jsem se na nákup k večeři, protože jsem si neustále opakovala, jak takhle ošklivá a nedokonalá můžu jít vůbec mezi lidi a jak jsem tam mohla vůbec jít včera, před týdnem, před měsícem? Nejsem divná? Já, která říkala, že jako muž v dámském nikdy mezi lidi nepůjdu.

Majo je úžasný.
Nabídl mi skype s webkamerou a já to riskla.
Vyšlo to.
Ještě teď mi vypráví o tom, jak jsem se mu na té webce líbila a těší se, až mě zase uvidí. Protože tam viděl ženu. Nikoho jiného!
Já tam taky viděla ženu! Jinak bych to neriskla.
Jenže dneska tam ženu nevidím.
Doprčic to je tak nelogické.
Znamená to, že ani on by ji ve mě dnes neviděl nebo jí nevidím jen já?

Tím, jak jsem se dnes špatně odpoledne viděla, jsem okamžitě do okolí začala vysílat negativní signály a lidé mi to vraceli svými pohledy. Proto jsem už ani nešla nakoupit a stejně nemám ani chuť k jídlu a potřebuju ještě shodit 1 kg, aby mi zmizel ten minifaldík na břiše.

Moment. Je 18:15 - jdu volat Majovi, má přestávku. Aspoň budu mít lepší náladu, až budu dokončovat tenhle článek.
Už si určitě maže rohlík paštikou a já mu do toho skočím...
Nebudu mu kazit den svými náladami. Budu dělat, že mi nic není. Ještě by se vyptával a moc bych se do toho zamotala. Přesvědčovat někoho - koukni, jak hodně jsem ženská, zatímco to není pravda - je dnes nad mé síly, ačkoli jsou dny, kdy si myslím, že to tak je.

* * * * *
za půl hodiny
* * * * *

Aach, Majo. Miluju, když vytáčím tvé číslo a ty se na mě usměješ z displeje telefonu. Nechtěla bych, aby to byl jediný úsměv, který na tobě za celý život uvidím :(

Někdy není na škodu nutit se nemít špatnou náladu, protože ten pokus o to mít dobrou vás okamžitě tou dobrou nakazí :)
Má nějaké starosti v práci, tak jsem si ho vyslechla a bylo mi hezky, že si má komu postěžovat. Jeho starosti byly najednou důležitější, než ty moje dnešní s tím, jak jsem ošklivá. Večer se ještě uslyšíme a začíná mu 14denní dovolená, takže bude v euforii, kterou jsem zažívala před necelými 14 dny já, zatímco teď mě již opustila.

Hlavně, že jsem dnes už nechtěla jít mezi lidi. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a to mě taky ničí :(
Hned po Majovi mi volala mamka, že přivezli jablka a bude dělat džem, takže musím pro želírovací cukr. Ještě teď, jinak se ta jablka do zítra zkazí, protože jsou padaná (a nádherně voňavá!). To zas bude dobrota :)
Jablkům samozřejmě nesmím udělat, aby do rána shnila, protože by mi jich přišlo líto a maminky taky.

Takže další přemáhání - jet mezi lidi a ještě k tomu ošklivá :/ No nějak to tam v rychlosti proběhnu a budu dál vrhat své vražedné pohledy. :)

A to jsem měla mít původně zítra první rande s Majom!
Ještě, že jsem mu dala tu "facku" a on si místo toho naplánoval hned v pátek ráno odjezd za strejdou do jižních Čech, aby tam "vypnul", jak říká.

Já vypnout nechci. Jsem zapnutá a napnutá.
Ale v případě prvního rande si nevěřím a to mě teď trápí ze všeho nejvíc.

Co chci 5 měsíců na HRT a u prvního kluka?

Co asi.
To, co všechny ženy.
A spousta z nich to také nemá nebo stále hledá.

Akorát u mě to hledání vypadá v průměru tak na 100 let. :/


* * * * *
za hodinu
* * * * *

Nechápu se!!!

Z bytu jsem odcházela ošklivá a vrátila se krásná!
A to jsem jela jen koupit mamce želírovací cukr.

Co to je?

Když jsem vyšla ven, měla jsem vztek a nechtělo se mi mezi lidi. Ani do té šišky na silnici jsem nemohla kopnout, protože holky v balerínkách prostě do věcí na silnici nekopou :).
Tak jsem nasedla do auta, vzala od mamky kratší seznam s nákupem a šla pátrat, kde je v Kauflandu želírovací cukr (jelikož mezi cukry ho nenajdete). (Našla jsem ho u alkoholu, ale to je teď vedlejší :).

Potřebovala jsem si koupit černý čaj. Bez něj nemůžu existovat.
Věděla jsem, kde ho najdu, ale našla jsem tam taky nějakou paní, kterou znám od vidění.
"Mladá paní, myslíte, že tenhle černý čaj bude moc černý?"
(Jůůů! Paní si chce povídat a říká mi paní. :)
Dívám se na obsah čaje v jednom sáčku 1,75 g a ujišťuji jí, že ano, že bude hodně černý, protože je to Pickwick Ranní a Ranní je proto, aby vás postavil na nohy, víte?
"No tak to já si vezmu ten černý s citrónem, ten tak černý nebude, ne?"
"Nebude, ten citrón se tam tak hezky rozplyne v hrníčku."
A pokračovala: "Víte který je ještě dobrý? Kdybyste tu někde viděla Pickwick Zelené jablko s vanilkou..."
Začala ho hledat.
Tak jsem hledala s ní.
Narazila na Pickwick Mango se zázvorem.
"Jééé zázvor, ten miluju!", říkám.
"No a vidíte? Je skoro vyprodaný! Ten je totiž úžasný. Určitě si ho vemte, abyste ho aspoň ochutnala."

A následoval asi desetiminutový rozhovor o čajích, kdy jsem byla oslovována "mladá paní" a byla zřejmě považována za znalkyni, zatímco já za ní považovala tu paní.

Mango se zázvorem skončil v mém vozíku taky.
Paní byla moc milá a rozesmála mě.
Celou dobu jsem se pak culila a zjistila, že svět není vůbec tak černý, jak vypadá a že ti lidé kolem na mě nezírají, neciví, neokřikují.

Začalo mi zase stoupat sebevědomí. Ale raketově :)
Začala jsem být zase šťastná, jako před pár hodinami a přemýšlela o tom, proč jsem měla tak divný úlet s tou mojí náladou.

A přišla jsem na to, že je to tím, že mi na Majovi záleží. Že je tak důležitý, že mám přirozeně strach, abych o něj nepřišla. Ten strach si nechávám pro sebe a navíc on mi přitom nedává sebemenší důvod se bát. Zatím je to přesně naopak - říká mi, ať mu volám - klidně o každé přestávce v práci, že mě chce slyšet, vylévá si u mě srdíčko se starostmi na lince a pak vtipkuje.

Nastoupila jsem do výtahu, ve kterém máme obrovské zrcadlo a už jsem nebyla ošklivá.
Najednou jsem byla zase krásná!

:)

Ale jedno ponaučení bych si z toho vzala (už jsem ho tu kdysi zmiňovala): Choďte mezi lidi! Vždycky se objeví někdo, kdo vám to sebevědomí zvedne. Nezničí, jak předpokládáte.
Říkala jsem si: "Kéž bych v tom Kauflandu něco zažila, co mi zvedne náladu. Někoho potkala!".

Ovšem je mi jasné, že paní, pro kterou je černý čaj moc černý mě vidí jinak, než muž, který touží po ženě.
I tak to nic nemění na tom, že je všechno při starém a prosím, ten začátek tohoto článku se snažte tak nějak ignorovat ano?

Děkuji.
Jdu si udělat čaj Pickwick Mango se zázvorem :)


FFS a prokleté Adamovo jablko

30. července 2014 v 19:17 | Tereza
Thyreoplastika (angl. tracheal shave) - snesení prominence chrupavky štítné, neboli odstranění Adamova jablka.

Trochu jsem začala plašit :)

Ačkoli mi v únoru MUDr. Weiss endokrinolog s tím jeho milým úsměvem při promačkání ohryzku a krku sděloval, že je jen mírně dominující a nepovažuje za důležité její seříznutí, já to při pohledu z profilu prostě vidím jinak :) (Jak jinak taky - věčně nespokojená :)
Začala jsem se trochu víc prohlížet, protože chci být přeci pro svého Maja co nejhezčí a nejženštější dovedu. Ohryzek neschovám, nespolknu, nezamáčknu a šátek kolem krku v létě nechci. Je mi jedno, že je jen mírně prominující.
Úkon hradí zdravotní pojišťovna a za dva dny jsem s malou náplastí na krku doma.

Na společném sezení jsem si všimla, že jedna slečna má na krku čerstvou jizvu. Už to mě přimělo o tom přemýšlet.

Takže jsem dnes napsala MUDr. Chrobokovi do FN v Hradci Králové e-mail s dotazy, na které do tří minut odpověděl, ať se zítra objednám k ústní konzultaci do jeho poradny.

Kontakt navázán.

Až doteď všechno s thyreoplastikou probíhalo rychlostí světla. :)

Řekla jsem si: Paráda! Bude výlet do Hradce :)

Ptala jsem se ale hned celá natěšená Lindy (kterou vyhodil), jak dlouho jí trvalo, než se k němu dostala od objednání.
Napsala mi, že 1-2 měsíce :/
Vzhledem k tomu, že k seříznutí ohryzku se dostanu taky tak za 1-2 měsíce od konzultace, vypadá to tedy na takový malý vánoční dárek. Uf. Veselé vánoce!

Tak to do prvního rande zřejmě nestihnu :/
(Počkáš na mě, Majo, prosím?)
(Nemyslím s tím prvním rande. S tím nečekej ani minutu! :)

(Pozn. - nakonec mě sestřička objednala na konzultaci k MUDr. Chrobokovi do Hradce už za týden! Jupí! Takže žádný vánoční dárek. Mikulášská nadílka! :)


Protože jsem si o tom ale hledala nějaké informace, narazila jsem na moc povedené FFS (feminizační operace obličeje - nejen transsexuálních osob), které byly provedeny na jedné klinice v USA. (Čili článek pro Šárku :)
Některé změny pro mě byly naprosto nepochopitelné. Takže se tu o ně prostě musím podělit :)
Taky si říkáte - to jsou tytéž osoby? :)

Levé foto je 1 den před FFS, pravé foto 1 rok po FFS.
(U TS osob kromě FFS měla na konečný vzhled také vliv minimálně roční HRT.)

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.


Dobře, tohle je o penězích, ale já netvrdím, že ne. Důležité je vědět, že vždycky to nějak jde.
(Č. 10 - kdo tvrdí, že MtF nad 50 let nemají šanci? :)


Vždycky mě zajímalo, jak zní hlas u FtM po několika měsících na testosteronu. Ne vždy dojde k úplné mutaci, ale mladičký Benton Sorensen z Kanady natočil srovnávací video z úryvků svých videí a posun z holčičího k 100% klučičímu hlasu je tam tedy opravdu značný:

Po kliknutí se spustí youtube video

Takový hezký obrázek s jeho slečnou.

A já už tu zase hypnotizuju hodiny do chvíle, kdy Majo půjde z práce místo se mnou za ruku, s mým hlasem na uchu :)
Stejně na něj jednou taky takhle skočím! :D


Ve dvě v noci

30. července 2014 v 1:55 | Tereza
Budou dvě hodiny v noci.
Ještě před dvěma lety to byla doba, kdy jsem dokončovala své složité nedokonalé dlouhotrvající zkrášlovací práce na sobě, snažila se zakrýt všudypřítomné černé vousy, které prosvítaly i po důkladném oholení a pod make-upem, který téměř nekryl a vyrážela ven v sukni, podpatkách a paruce, abych si aspoň na chvíli ukradla kousek té ženskosti ze života, ve kterém jsem jí měla tak málo, ale chtěla jí tak moc.
Takhle pozdě proto, aby mě vidělo co nejméně lidí, ale já měla radost, že se můžu procházet městem jako kterákoliv "normální" žena.
Bez ohledu na strach, že se mi může něco stát. Ta touha po svobodě byla silnější.
Kdykoliv kolem mě někdo prošel, otáčela jsem tvář nebo jí skrývala pod pramínky vlasů paruky, přestože byla tma a lidské postavy osvětlovaly jen pouliční lampy. Pokud pršelo, tím lépe, aspoň jsem mohla svou tvář skrýt pod deštník.
A jak se mi pak nechtělo zpátky! Klidně bych byla schopná prochodit městem celou noc, být co nejdéle (do svítání) konečně jistým způsobem "ženou" a pak v těch věcech klidně i usnout, jen abych je nemusela svlékat, odličovat se a vkročit zase do světa, který jsem nenáviděla.

Tahle beznadějná doba je už ale navždy pryč.

Dnes, ve dvě hodiny v noci, končí Tereza neplánovaný 3,5hodinový rozhovor s jedním milým klukem, od kterého dostala tolik pozitivních signálů, že z toho asi neusne. A pokud ano, tak to bude jeden z nejspokojenějších spánků za poslední měsíce.
Tenhle pocit, kdy po mně touží muž, říká mi to do telefonu a přesvědčuje mě, abych uvěřila, že minulost je minulost, ale on se dívá jen dopředu, a že chce zase vidět tu "krásnou černovlasou hnědoočku", co jí poznal před pár dny, mi chyběl.
Je nový, nepoznaný, sladký, nenabažitelný.
Stejně jako on.
Snad to nebyl jen sen!

Co pro nás může být větším štěstím, než když nás někdo bere a chce jako jakoukoliv jinou biologickou ženu i přesto, že jsem mu vrazila tu neskutečnou facku o mé minulosti?
Prosil mě, ať už hlavně žádné facky nedávám a také vyslovil přání, aby tohle bylo to poslední nemilé překvapení, které jsem mu připravila.
A to jsem mu slíbit mohla.
Teď už zbývá jen poslední krůček a tím je opravdové fyzické setkání, na kterém to buď všechno ztroskotá nebo ... ne. :)

Dobrou noc, ty můj anděli strážný.
Dobrou noc, všechny spřízněné duše.
A dobrou noc, můj milý zachránče.
Ještě nemáme vyhráno, ale pořád v tebe věřím.

Data byla (téměř) zpracována

29. července 2014 v 17:10 | Tereza
Ráno jsem si krátila čekání na neočekávatelné (jak jsem si to nazvala) psaním článku o nepotřebnosti samců při rozmnožování u některých živočišných druhů.
To se sem teď ale vůůůbec nehodí :)

Ve 13 h. jsem odcházela k mamce na oběd. Připadala jsem si ošklivá, napuchlá po laseru, poslední malý černý ostrůvek vousů pod bradou po spálených vousech šlo jen ztěží zamaskovat i make-upem s nejvyšší kryvostí v galaxii, byla jsem otrávená, smutná, ale přesto jsem pořád věřila, že třeba ta zpráva přijde, že už se nebudu muset aspoň trápit. Ať napíše, že mě nechce, ale hlavně ať už konečně něco napíše! Já vím, že potřebuje čas, ale jak dlouho to může trvat? :(

Když jsem šla od auta k mamce, viděla mě z okna ségry dcerka s kamarádkou a jak jsem k nim vešla, tak mi ségra říká: "Ona tě Anička viděla a hned říkala: "co tady chce ta paní?"" :) Tohle mě umí potěšit vždycky :)

A to jsem se neoblékla vůbec tak, jak bych chtěla do 29stupňového vedra, ale jen rychle do riflí, tenisek a fialové košile. Ale nehty už mám zase namalované. Párkrát jsem jela na laser vousatá v metru s nalakovanými nehty, ale nedělá mi to dobře, takže včera na jeden den jen bezbarvým lakem. Beztak byly dlouhé... Navíc včera to v metru byla opravdu krize. Zalezla jsem si (jako vždy) do rohu ke dveřím a obrátila se ke všem zády, ale tahle děsná linka nabírá lidi jednou na jedné straně, podruhé zase na druhé ("vystupujte vpravo po směru jízdy"), takže je jedno, kde se zašívám. Všude a odevšad na mě civěli. V odraze jsem pozorovala lidi kolem sebe i sebe samotnou a kochala se svojí postavou (která vůbec nestojí za řeč, ale proti té Tomově je to tak krásný rozdíl :) Ani prsa zamaskovat jaksi nejdou a nehodlám si dělat nějakou klučičí bandáž. Vytahaná trička už taky nemám. No takže vousatá jsem přitahovala dost pozornost (ne takovou, jako Conchita Wurst, i když k tomu nebylo daleko) a když jsem čekala na hlavním nádraží, až přestane ten liják venku, sedla jsem si tam na jedno vyvíšené místo, když se ke mně šoural nějaký bezdomovec. Takže jsem se zase zvedla a šla čekat ke dveřím. Nemíním tu nikoho přesvědčovat o smyslu sociálky. Všude bylo ale milión lidí, nešlo se někam uklidit a tak jsem čekala v tom davu, protože na to, až přestane ten liják, čekali všichni. Kdyby aspoň někteří tak necivěli! Vyloženě blbý pohled snesu, ale ten neodtrhnutelný, nekonečný pohled, který já přetínám svým zuřivým pohledem, kterým říkám: "co je?" a ono pořád nic, tak to jsem nevydržela a vlítla ven do toho lijáku. Je to jen minutu chůze od nádraží, tak jsem to s papírovou taštičkou s kotětem hrajícím si s klubíčkem, uvnitř které byly dárečky pro miminko, co se narodí na podzim mojí sestřičce z Laser klinik, prostě riskla a přišla trochu zmoklá, ale měla jsem klid.

Depilační sestřička je vlastně moc důležitý člověk v procesu přeměny, takže se dobře rozmyslete, kde se rozhodnete ty své černočerné vytrvalé potvory trvale zničit.
Depilační sestřička je jediný člověk, ke kterému chodím nenamalovaná, bez náušnic a ještě k tomu s narostlými vousy, což je nesmírně degradující. Obzvlášť v době, kdy už se všude pohybujete jako žena. Ale jí to nevadí, ona s tím počítá, respektuje vaši identitu a ještě je na vás milá a něžně vám hladí tvář, když vám po ní (nechtěně) ukápne slzička.
Budete jí vídat 8-12 měsíců, někdy i déle a nejlepší na tom celém je, že ona jediná vás většinou uvidí jen jednou za 6 týdnů a tak se vám (jako mě posledně) může stát, že k ní přijdete a ač se sobě nelíbíte ani trošku, uvítá vás slovy: "Jéé, to je vždycky za těch 6 týdnů taková změna!" :)

Musela jsem dnes ještě na poštu mezi lidi a to je druhý den po laseru vždycky problém. Alespoň pro mě. Z dálky to jde, ale zblízka je vidět struktura spálených vousů i přes make-up místo toho, aby pleť byla krásně žensky hlaďoučká :/

Jenže...

:)

Teď je mi to všechno úplně jedno :)

Data byla zpracována! :)

Dívám se už doma do zrcadla a buší mi srdce jako o závod. Najednou se už zase vidím krásná :) Nemůžu se zbavit úsměvu na tváři a nemůžu se dočkat večera. A možná i pátku.

Ve 13:25 mi totiž přišla ta nejočekávanější zpráva, o které jsem byla přesvědčená, že přijít musí! Nemusela být vyloženě pro mě pozitivní, ale hlavně ať už je prosím jakákoliv.
Nesedělo mi na něm, že by se nevyjádřil. Asi potřeboval opravdu čas... A teď se mi chce štěstím brečet.

Čekala jsem na ní dva dny - ve dne v noci. Budila jsem se, jestli náhodou nepíše. A pořád nic. Tolik jsem si přála, aby napsal. Ať už napíše - třeba cokoliv!
Ráno se mi zdál sen, že mi napsal sms: "Teri, děkuji ti za téma k zamyšlení a uvidíme se v pátek!"
Jenže já tu sms v mobilu nenašla, takže to byl opravdu jen sen.
Ale tahle sen není!!!

Vím, že si od toho ještě nesmím nic slibovat, ale napsal mi, ať mu večer o přestávce do práce zavolám, a že se nemám čeho bát. Připojil smajlík :-) (pro mě v tu chvíli nejhezčí úsměv na světě, který mi tak chyběl).

Tak snad jsem to dekódovala správně :)

Vím, že si nesmím hned malovat svatbu. Ale s touhle radostí je to tak těžké :) Musím se uklidnit. Už teď jsem nervózní z toho, co bude, ale tak šťastná!
Kéž by to opravdu vstřebal a jen se o to třeba stále nepokoušel (i když je to dlouhý proces a já mu v tom maximálně pomůžu). Jen musel udělat ten krok a on ho udělal!
Nemůžu se na nic soustředit :)
A jestli mi řekne, že v pátek chce opravdu přijet, tak budu asi bulet do rána a celou noc si budu zkoušet šaty, které si vezmu, bez ohledu na to, jestli bude lejt nebo padat sníh :).
Já už se totiž vidím, jak ke mně jde, jak mi dává kytičku (mojí první kytičku od muže! Jestli to udělá, tak se asi rozbrečím na místě, protože o tom tolik sním), jak mi dává pusu, jak mě bere za ruku...
Chci si užít tyhle chvilky, i kdyby neměly trvat dlouho a já měla o to štěstí zase přijít.

Tolik jsem se bála.

I když byl teprve první a po něm by přišli jiní.
Ať už to dopadne jakkoli, nějak se začít musí. A tohle tak trošku jako začátek vypadá, i když bych to nerada zakřikla :)

Netuším, jak tohle dopadne, třeba budu zase za týden brečet, ale je to tak nesmírně napínavé, vzrušující, krásné a těším se na večer, až uslyším jeho hlas.
Tak já se tedy nebojím, jak mi píše, abych se nebála :)

Měla jsem ho po té sms samou radostí sto chutí obejmout a úplně umuchlat.
Tu záplavu endorfinů fakt nepobírám :)



-----------------
19:20
Data byla zpracována, ale ještě ne kompletně.
Ještě stále jsou zpracovávána, protože na to opravdu pouhé dva dny nestačí (ačkoli bych chtěla výsledek teď hned).

Hezky jsme si před chvilkou popovídali. Bylo to tak příjemné konečně slyšet jeho hlas a vědět, že můžeme pokračovat v téměř všem, v čem jsme začali a už se tolik netrápit. Říkal mi, že se trápil i on a prosil mě ještě o čas, který mu samozřejmě dám, takže musím být trpělivá, netlačit, ale nevzdát to. Ptal se na spoustu věcí kolem přeměny a kolem ženského těla po přeměně. I na to, v jaké jsem fázi (což mi zrovna do not nehraje). (Tak nemůžu za to, že vstoupil do mého života zrovna teď!) Ptal se na ostatní holky, na jejich vztahy, partnery. Zajímalo ho to. Přemýšlí o tom.
Vzala jsem mu tím celou přestávku na svačinu v práci, takže si u mě pak dal rohlík s paštikou :) To měla být jako večeře. Jak ráda bych ho tu měla a nakrmila ho něčím lepším...

Obdivuji i tak jeho odvahu. Spoléhám na ní a vážím si jí a tak tiše doufám, že v téhle obrovské konkurenci jiných biologických žen, které kolem sebe má a se kterými nemusí řešit to, co se mnou, se jen tak nevzdá.

Nakonec to vlastně rozdýchat nemusí, ale aspoň se snaží.

Na své první rande musím však ještě počkat. To páteční se nekoná, protože místo toho odjíždí na týden do jižních Čech popřemýšlet. Takhle se rozhodl schválně a já to musím respektovat.

Slíbil mi, že budeme v kontaktu, protože k té osobě, co viděl na obrazovce, co s ní mluvil a co jí poznal, cítí stále to samé a nedokáže to v sobě zabít. (Cítila jsem, že je to silné a spoléhala jsem na to, že to bude důvod, proč to nevzdá.)
Ale ta osoba na obrazovce, co jí tak rád viděl, jsem přeci pořád já a nikdo jiný!

Otázkou je, na co časem přijde, až zhodnotí všechna pro a proti.
Až se o svou starost podělí s nějakým jiným mužem a ten ho hezky vyvede z míry, co že je to za hrůzu, že vůbec uvažuje o vztahu se mnou?
Zatím mou minulost nechce moc řešit, protože ho bolí. To je ta fáze, kdy si to lidé kolem nás nechtějí připustit.

Těší mě na tom to, že všechny jeho city ke mě jsou tak silné, jako k jakékoliv jiné ženě. Že se mě nechce vzdát a tak to zkouší vstřebat. Snaží se o to.
Vrazila jsem mu nedobrovolně dýku do zad a moc mě mrzí, že už zase kvůli mé vlastní pitomé poruše identity trpí někdo jiný, než já :(


Hned po něm mi volal operátor, ke kterému budu přecházet a ačkoli jsem u něj vyplnila žádost pod mým starým mužským jménem (protože na něj mám smlouvu u původního operátora a nehodlám jim nahlašovat to nové dočasné, protože to nepovažuji za důležité), hned mě do telefonu oslovoval v ženském rodě, aniž bych se představila svým ženským jménem :)
Hned mě ten ženský rod totiž zaujal a pohladil do ouška :)
Tak se ho ptám: "Pod jakým jménem jsem u vás vyplnila tu žádost?"
Mám tady: "Tomáš Novák"
Faaaajn :)
No takže jsem mu to musela vysvělit. Naštěstí ho to moc nezajímalo. Šel profesionálně jen po aktuálních údajích a neřešil ani mužské rodné číslo ve spojení s oslovením "paní" před jménem. S tím neměl problém. Prostě paní.
A jde to.

Nedávno jsem přišla k mamce do bytu a ségra říká: "Hele, jaký má vysoký hlas už!" :) Nějak jsem si to ani neuvědomila. To bylo totiž těsně po hodině skypování s ním. (To byly ještě ty krásné bezstarostné chvilky, kdy nám nechybělo vůbec nic a všechno se zdálo být tak perfektní.)

V televizi je reportáž o českém fenoménu - tanečních. Už několik měsíců přemýšlím o tom, že se na jeden takový kurz pro dospělé jednou přihlásím. Podruhé, ale tentokrát ne jako muž a už neuteču po třetí lekci, protože mi bylo v tom saku a na mužské straně neveselo. Cítila jsem podvědomě, že tohle není to, co mám dělat. Tolik jsem záviděla té druhé straně. Chci být taky krásná, jako ony!
Samozřejmě bych tam šla po nějaké delší době, až bude po všem a až si budu moct dovolit bez problémů vyjít bez obav na tak velkou společenskou akci v krátkých šatech, načesaná a namalovaná tak, jak jsem si to celý život přála. Na svůj maturitní ples jako dívka už nikdy přijít nemůžu, ale do tanečních ano. A ještě kdyby k tomu byl po mém boku nějaký partner...? ;)

Letím do sprchy a těšit se na chvíli, až půjde můj milý z práce (měla bych mu vymyslet nějaké jméno tady pro blog), abych mu před spaním ještě zavolala. (To byl jeho nápad, po kterém jsem já bleskurychle chňapla :)
Můj milý, který netuší, že tu o něm takhle veřejně básním :)
Potřebujeme se slyšet... Nejsem v tom sama.
Je tu se mnou člověk, který je muž, jenž neměl o lidech jako jsem já ještě před pár dny ani ponětí.
Neutekl, i když jste mi říkali, že uteče.
A i kdyby to jednou stejně vzdal, tohle bylo přeci od něj moc hezké. Za jeho odvahu a odhodlání nevzdát to má ode mě velký obdiv.
Vlastně jsem si lepší scénář nemohla přát. Nemohla jsem přeci čekat, že řekne hned ano a já se vždycky snažím věřit, že to dopadne dobře.
Vím, že to zvládne.
Je to můj hrdina.


Please wait

28. července 2014 v 10:53 | Tereza
To byla zase noc. :/
Nemohl to pochopit a já to zase nebyla schopná dlouho říct narovinu, ale už jsem k ránu chtěla ukončit to trápení.
Ani po nějakém naznačování na to člověk není schopen přijít. Byla to samozřejmě ta úplně nejposlednější možnost, kterou je člověk vůbec schopen ve své hlavě si představit, natož přijmout.
Šla jsem na to přes Hanku. Neznal jí. To je naprosto normální u člověka, který o něčem takovém slyšel jen okrajově: "Už jsem o tom kdysi někde četl, že existují lidé, kteří se cítí být v jiném těle."

Teď přišel proces schvalování, u kterého mi nezbývá nic jiného, než čekat.
Hodiny, dny, týdny.
Nemusím se taky dočkat nikdy.
Do poslední chvíle všechno vypadalo tak hezky.
Děkuju ti za těch pár dní štěstí,
za to, jak jsi o mě do poslední (nebo spíš předposlední) chvíle bojoval,
za ty nejhezčí chvilky za poslední dva roky,
za sny, které jsem si začala snít,
za tvůj úsměv, který si nechám v paměti uložený na vždycky.

Je zvláštní, jak samotný fakt, že žena byla (nebo je) ve špatném těle dokáže ovlivnit skutečnost, která byla na první pohled tak jasná.
On ve mě viděl ženu.
Já jsem já.
Neskrývala jsem se. Neměla jsem masku. Všechny mé pocity byly skutečné, má slova byla skutečná, mé pohledy, úsměvy, doteky přes obrazovku.
To, co viděl, jsem byla taky já.
Chtěl mě. Chtěl tu ženu, na kterou se díval a já toho muže, na kterého jsem se dívala.

A teď najednou už to nemám být já?
Nic se na mě přeci nezměnilo...

Neopouštěj mě, prosím.
To říkám v bitvě, která je už vlastně několik hodin dávno prohraná.




Ten první

27. července 2014 v 22:49 | Tereza
Půl jedenácté večer.
Měla bych balit balíky.
Měla bych jít do sprchy.
Měla bych si přelakovat nehty.
Měla bych se konečně navečeřet a udělat si nový čaj, když v tom z rána plave s takovým nadšením moucha. To má z té své nenabažitelnosti!

Nemůžu z toho vůbec nic.
Jsem přikovaná.
K němu.

Venku jeden hrom za druhým, samé blesky a liják. Ještě před chvílí bylo tohle město nejteplejším městem v ČR.
Ale svět venku je jaksi mimo mé vnímání.
Jsem teď v pohádce, která mě každou minutu pokládá otázku: Co mám udělat, aby neskončila?

Je mi smutno a jsem šťastná zároveň.
Nechávám ho ještě jeden večer, noc i ráno žít v bláhové nevědomosti, nechávám ho cítit se šťastně, spokojeně oddychovat, když usne a mít sny o nás dvou.
Pro něj jsem žena. Líbím se mu jako žena. Tolik si od toho slibuje! A tolik bych se chtěla bezstarostně těšit na pátek.

A mně je tu do breku.

Neřeším už totiž jen KDY mu to říct, ale taky JAK mu to říct?
"Víš, já jsem táta Kačenky!" nebo "Ještě mám pindíka, ale brzo ho mít nebudu" :(
Vůbec nejsem na tuhle situaci připravená (ono na ní ani připravit nejde) a tak mi nezbývá než se nadechnout a jít do toho. Někdy.
Měla bych asi brzy, protože celý dychtivý mi před chvílí oznámil, že v pátek dopoledne přijede.
Já jsem ale dychtivá taky, takže jsem ho celá šťastná zasypávala úsměvy a nadšením, a když jsme se na skypu rozloučili, začalo mi být tak smutno, že místo všech svých povinností sedím u počítače a píšeme si ještě, protože toužím po jeho objetí, po jeho dotecích, po jeho přítomnosti a chci slyšet: "Já tě nikdy neopustím. Pro mě jsi tou nejhezčí ženou na světě a chci tě takovou, jaká jsi."
Nic mu nenaznačuji. Nemám na to odvahu ani sílu teď to udělat.
Jen jsem se ho zeptala, co mám udělat, aby ta pohádka nikdy neskončila:

"to nieje rozprávka, ale skutočnosť a tak to aj ostane"
"a nikdy to neskončí, vieš veľmi dobre, že každý vzťah má aj svoje chyby, nijaký vzťah nieje dokonalý, ale keď sa dvaja majú radi a sa milujú, tak sa všetko vyrieši a stále budem tu pre teba či budeš mať nejaký problém, budeš sa musieť vyrozprávať, som tu pre teba ako partner, tak isto aj kamarát"

Hmm. Chyby...
Chyba byla, že jsem se narodila do mužského těla.

Jeho zprávy jsem si zkopírovala do počítače, aby mi zůstaly, až mi je přestane psát.
Mám z něj tak zamotanou hlavu, že přemýšlím, zda to byl dobrý nápad pustit ho do svého života. Ale on do něj vešel úplně spontánně sám. Najednou tu byl a já se tomu nebránila, protože se tomu nedalo bránit a nebylo proč bránit.

On je ten první, kde ta chemie mezi mužem a ženou funguje téměř na 100 % i z očí do očí! Vidí mě několik hodin denně ze vzdálenosti 50 cm. Teď už chybí jen ten pátek, jeho objetí, jeho vůně, jeho dech, co cítím na své tváři.

Začátkem příštího týdne mě čeká 6. laser.
Není ale téměř co spalovat. Mám z toho radost. Snad to tak už zůstane a zase to nenaroste jako na 5. laser. A tak mám o starost méně.

Mám dvě možnosti:
Buď ho v pátek nechám přijet nebo mu to řeknu dřív.
Pokud mu to řeknu, už ve mě ale neuvidí tu ženu!
Jenže já jsem žena a chci, aby mě bral jako ženu. Tak, jako mě bere teď. Aby jeho odhodlání udělat mě šťastnou neskončilo a já mohla být tou ženou, která ho šťastnou udělá.

Jak moc je taková skutečnost o naší minulosti pro muže přijatelná?

Vím, že je to individuální a těžko se to odhaduje u každého z nich.
Hanka mi říkala, že se setkala s muži (partnery MtF dívek, které k ní chodily), u kterých by tu pozitivní reakci nikdy nečekala. Pak jsou také muži, u kterých by pozitivní reakci čekala, ale ta nepřišla. Čím to asi je? Co má vliv na jejich konečné rozhodnutí? Výchova? Společnost? Parta? Charakter? Osobnost?

Na to tu teď nepřijdu a navíc nemám čas dělat si všelijaké analýzy.
Už jsem do toho skočila a nemůžu vyskočit.
Pokud bych to chtěla bezdůvodně udělat, ještě víc bych posílala jeho touhu zjistit, co za tím vězí a jen tak by se svého cíle nevzdal.

Tenhle článek je výjimečný tím, že ho píšu v době, kdy nemám věšteckou kouli a tak nevím, jak to všechno dopadne, zatímco za pár dní bude stačit nalistovat o pár článků dopředu a tam to všechno bude.
Tohle prožívám úplně poprvé, bez zkušeností, nepřipravená a bez sebevědomí. Ale s takovou touhou a nadšením!

Trápí mě, že raním jeho city a trápí mě, že mu vůbec musím sdělovat něco tak neakceptovatelného, jako je fakt, že jsem se narodila v mužském těle.
Jak to slovo "v mužském" nesnáším! :(

Chtěla bych se teď k němu schoulit, poslouchat déšť a povídat si o budoucnosti tak, jak chce vyprávět i on mně. Ale být už ženou od narození a nemít v hlavě tenhle strach, který je pro mě nový.

Místo toho se tu snažím uklidnit psaním a i když bych měla být šťastná (což jsem), krade mi má minulost to štěstí po velkých kouscích, aniž bych chtěla a aniž bych to dokázala ovlivnit.

Neměla bych nad tím asi tak přemýšlet.
Jenže to já neumím.
Záleží mi na tom.

On je ten první.

Tak proč nemůže být i poslední? :(


Svým způsobem mohu tohle trápení ukončit (a zahájit jiné) teď hned.
Ale až tak silná nejsem.
Ještě chviličku prosíííím. Aspoň kraťoučkou. Nechte mi to štěstí...

Život má svůj vlastní scénář

26. července 2014 v 23:51 | Tereza |  Přeměny
TO JE TAK ÚŽASNÉ BÝT ŽENOU!!!

Musela jsem to napsat.
Jsou momenty, kdy nic jiného ani říct nemůžu, protože některé věci prožívám úplně poprvé - jako malá holka a zatímco bych měla být opravdu tou zkušenou zralou ženou, jsem puberťačka, co se to snaží regulovat, ale moc jí to nejde a tak se to učí a spolu s tím se učí být i trpělivá.

Že ještě není čas pro prince?
Vlastně nevím, jak to s tím pravým časem je. :/
Nic jsem neplánovala, ale život si jede tak nějak podle svého vlastního scénáře :) (To mě na něm baví). Ačkoli je spousta věcí jen v našich rukách, je tu další spousta věcí, které závisí na náhodě. (Protože v osud nevěřím). Prostě se probudíte, myslíte si, že ten den bude jako každý jiný a ono je všechno jinak.


Včera jsem se nemohla dostat z té pochmurné nálady po vrácení Kačenky mamince. Nemohla jsem dostat do hlavy jakoukoliv jinou myšlenku, než na Kačenku. A už jsem to po pár hodinách nakonec vzdala. Ten týden s ní utekl jako nic. Vůbec to nebyl týden, ale tak dva tři dny. Nestačily mi.

Večer jsem přemýšlela, jak zaměstnat mozek. Věděla jsem, že když si pustím nějaký trapný horror, že to kolikrát pomůže. Ale ty horrory byly fakt zrovna až moc trapné, takže nepomáhaly. Pirani mě nevzrušovaly, příšera z Himalájí, co žrala horolezce, byla ještě trapnější a aspoň trošku blbě se mi udělalo z (pardon) blijících oživlých mrtvol v márnici.
Myšlenky v hlavě mi ale konečně trošku rozhýbal opravdu ošklivý brazilský film Andělé slunce o dětské prostituci na základě skutečných událostí. Něco tak odporného, špinavého, brutálního a smutného jsem dlouho neviděla. Asi tak po padesáti chlapech, kteří se na ní přes noc vystřídali, se dvanáctiletá slečna s pláčem ptá druhé slečny: "Co se jim na tom tak líbí? Vždyť to bolí? Cítím se tak špinavá."
Co se jim na tom tak líbí? Tu ženu to bolí. To dítě to bolí. Mě to bolí skrz obrazovku.
To je zase ten testosteron. Příroda si krutě zajistila reprodukci bez ohledu na city. Protože kdyby ti muži nějaké city měli, nedošlo by k něčemu takovému a nemusel by být natočen tento film.
Ale svůj účel - vyhnat stesk po Kačence z hlavy - to splnilo. Čím hnusnější film, tím lépe. Léčba šokem.

Byly dvě hodiny, ale spánek s mokrýma očima stejně pořád nikde.

A přitom stačilo tak málo...

Jakoby to ti kluci věděli. Z ničeho nic zpráva. Ve dvě v noci. Tím to jen začlo.
Tohle se mi stává pořád. Jakoby mě někdo pozoroval a když zjistí, že něco potřebuji, tak mi to dá. (Nefunguje to ale vždycky nebo možná ano, ale ne v případech, kdy není žádoucí, abych to dostala - jako např. aby se ke mě kdysi vrátila manželka. Tehdy jsem si myslela, že je to správné, ale teď vím, že správné bylo, aby se ke mě nevrátila).

Jedna zpráva, druhá zpráva, už jsem začala být rozmazlována (je vidět, na co ti kluci v noci myslí, ale tentokrát to nebyly žádné nechutnosti). A pak z ničeho nic zpráva od kluka, který mi už párkrát napsal, ale až teď se rozepsal nějak víc... On snad opravdu vycítil, jak mi je.
Ani nevím, jak se to stalo, že jsme ráno pokračovali a během dne už jsem to nemohla vydržet, tak jsem se jen koukla, jestli něco nenapsal...

V jedno sobotní červencové odpoledne na posekaném trávníku leží na lehátku na zahradě své sestry na okraji Prahy jeden muž, který jinak bydlí 30 minut autem ode mě. (Nesnáším vztah na dálku, nemám sílu na ta loučení).

Nerada si s někým volám a už vůbec ne přes skype s kamerou. Jsem spíš spisovatelka :) Naposledy to bylo nedávno s mojí milou kamarádkou z východu (joj má to hezké v tom svém pokojíčku a měsíc nevybaleným kufrem (né, dělám si legraci :), ale to se nepočítá a pak před třemi lety při flirtech s klukama, po kterých jsem tolik prahla, ale nesměla jsem to dělat a při kterých jsem ale musela skrývat svou tvář, což bylo nepříjemné mně i jim.

Když mi po pár hodinách psaní navrhl videohovor, zase se ve mě ozval ten rarášek, který mi říkal: "Po telefonu sis to už s hlasem vyzkoušela a prošla jsi. Taky ses tak bála - a vidíš! Vyšlo to. Teď máš jedinečnou možnost zkusit to poprvé i s obrazem! To už je skoro jako v reálu! Zkus to! Musíš to zkusit! Tak honem do toho!"

Byla jsem připravená, že neprojdu. Měla jsem v úmyslu ze vzteku a smutku upéct bábovku (zaměstnat mozek). Zítra jdu k mamce na oběd a vzala bych jí s sebou :) (Ale to jim neřeknu, že ta bábovka by byla vlastně smuteční :)

Mělo to být 5 minut hovoru, ale byla z toho nakonec hodina. Prošla jsem!!! To jsem nečekala. Tolik jsem si nevěřila!
Byla to tak krásná hodina, že bych jí nejradši vrátila zpátky a zase ho viděla, ale nemůžu být tak hrrr. (To jsem si ale hezky zaměstnala mozek :)
Nešlo mi ale jen o to vyzkoušet si, zda projdu. I když to pro mě mělo samozřejmě taky velký význam. Ta kombinace obrazu úplně poprvé a hlasu. A vyšlo to! Šlo mi o to, aby ten kluk neutekl, protože se mi líbí. Aby mi zítra ráno zase napsal něco hezkého. Nevyužívám téhle situace jen pro svůj prospěch, abych si něco dokázala. Nemyslím to zle. A myslím to vážně. Každý člověk má své city, které nechci ranit, i když teď přichází část, která je těžká. Jakobych si nepřipouštěla, že jsem v nějaké mezifázi. Rozhodně mi to většina lidí nedává najevo a tak často (a ráda) zapomínám, že ještě nejsem na konci své cesty. Mívám pocit, že už tam jsem. I kdybych se v tento den měla zastavit a lepší už to nebylo, dalo by se s tím žít, ale s tím dole ne.

Dívali jsme se na sebe a povídali celou hodinu, o které jsem si myslela, že je to tak deset minut. Ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se smála. Byla jsem ze začátku ale tak nervózní! Čtvrt hodiny před tím jsem se upravovala a nakrucovala před kamerou, abych se mu líbila. A pak to stejně bylo jedno, protože jsem s tou kamerou pohybovala, aby viděl i můj byt, nedomalovaný hrad Kačenky, jaké to tu mám a neřešila jsem už žádné hezké nebo hrozné úhly záběru. Jak jsem pochopila během hovoru i po hovoru z jeho vzkazů, neřešil to ani on.

(117)


Úplné detaily tu samozřejmě popisovat nebudu. (O sexu tu nikdo nemluví).

"nechcem od teba si odpočinúť, ale pri tebe odpočívať"
"velmi sa tesim na teba"
"som spokojný lebo si píšem aj hovorím s krasnou a nadhernou zienkou"

Sedím tu a nemůžu se pohnout. Zaznamenávám si ten silný zážitek plný nepoznaných emocí, jakobych se zamilovala a k tomu poprvé v životě. Dívám se zasněná z okna, poslouchám jeho oblíbenou pomalou zamilovanou písničku od Chinaski, kterou jsem si teď měla poslechnout "chci líbat tě na tvoje ústa, chci koupat se ve tvým smíchu..." a chce se mi brečet i křičet radostí zároveň. Proč se tak cítím? Proč nejsem schopná se na nic soustředit? Proč se nemůžu odlepit od jeho slov, která mi teď po hodině hovoru píše na monitor? Proč jim tak věřím? Proč mám výčitky, že něco tajím? :(

A je to tady.

Za prvé řeším Kačenku. (Ukázali jsme si fotky svých dětí). Řekl mi: "Krásná po mamince." :) Aaaach.
Není běžné, když jí maminka nemá každý den, ale jen o víkendu jednou za 14 dní.
Nevím, co na to říct. Budu muset s pravdou ven.
Ptá se na partnera.
Nechci lhát. Že ex není on, ale ona. A tak nelžu, ale současně ho neopravuji.
Nechci už nikdy lhát.

Nedávno jsem (i díky vám) přišla na to, že v 99 % případech rozhodně svoji minulost prozradit. Ale KDY? Teď NE!
První pokus (před seznámením) už jsem prošvihla. A momentálně jsem v rozpoložení, ve kterém nejsem schopná něco takového říct.
Před první schůzkou, jak to plánuje Linda?
To je možná nejrozumnější.
I když to bude bolet (mě určitě a jeho ještě víc).
Ale nechodíme spolu rok. Je to pár dní, tak co?
A tohle bude pořád dokola, než to jednou vyjde, ach jo.

Desítky euforií, desítky šťastných čtyř očí a desítky neskousnutelných skutečností. Nebo ten scénář může být jiný? Může. Když to nezkusím, tak se to nedozvím.
Beztak k tomu jednou dojde, ačkoli jsem to neplánovala zrovna teď.

Jsem v sedmém nebi z dnešního zážitku, kdy jsem prošla přes skype poprvé s webkamerou bez jediné pochybnosti a navíc se mi povedlo ještě víc posílit tu vzájemnou touhu poznat se.
Teď mě čeká rande.
A na to tedy odvahu vážně nemám.
Ale jedno rande už jsem nedávno zrušila a podruhé už to s tímhle klukem po dnešním zážitku asi zrušit nedokážu.
Tak neprojdu no.
Co chci 5 měsíců na HRT?

Mám stejně jen dvě možnosti:
Buď mu to ještě neříct a tím rande si dokázat, že projdu (v tom si ale tak nevěřím) nebo mu to o sobě říct a doufat, že se z toho stane vztah bez obav (pohádka a utopie?).

Ono je to stejně jedno.
Nadšení z dneška mi už nikdo nevezme a videohovor pro někoho běžnou záležitostí, pro mě jedinečným okamžikem, kdy mi byla tak neuvěřitelně krásným způsobem dokazována má ženskost, je v životě každého člověka první jen jednou. U některých vyvolených lidí je videohovor v životě první ale dvakrát ;). Jako spousta věcí. Je to jako znovu se narodit a zrychleně dospět do druhého života.
Je třeba si to užít!

A je pravda, že kolikrát za našimi neúspěchy nestojí žádná přeměna. Ale úplně jiné souvislosti, které nám brání v tom uskutečnit své sny o našich vysněných mužích stejně, jako brání ostatním ženám.


Ale stejně pořád myslím na Kačenku. Na mojí princeznu, která mi tu chybí.

Vidím jí, jak jdeme třeba z pekárny a z ničeho nic mi řekne: "Tobě to tak sluší! Tyhle kalhoty jsou moc hezké totiž a hodí se k tomu tričku," nebo "To jsou hezké šaty" (po sobotním cirkuse na začátku naší dovolené, kdy mi ještě připadalo, že dovolená nikdy neskončí).


A ještě něco zvláštního :)
Dnes se mi na hlavní stránce na blog.cz podsunula nabídka s titulkem: "Kde to nejvíc žije? - Čtěte nejdiskutovanější články!"

Tak mě zajímalo, kde to nejvíc žije...
Nooo a kde to nejvíc žije ze všech blogů na blog.cz, kterých je už přes 1 milión? :)

No jasně.
Kde jinde že? :)

Za posledních 7 dní - 1. místo:

Za posledních 30 dní - 5. a 13. místo:

Za to můžete vy! :)

Jinak já o popularitu nestojím. Nepropaguji tenhle blog vůbec nikde a nechala jsem ho i vyřadit z katalogu blogů tady na blog.cz i z katalogu toplist.cz.

Když už jsme u těch statistik zase, tak na youtube, které nepropaguji už vůbec a chystám se ho zrušit, bylo právě dosaženo přes 200.000 shlédnutí a necelých 1000 odběratelů. Nedávno jsem si je prohlížela :) (ty odběratele). Někteří z nich jsou moc zajímaví.
Zaujala mě ale i statistika shlédnutí v jednotlivých zemích:

USA
ČR
Velká Británie
Mexiko
Německo

Kde se tu dlouhodobě vzalo to Mexiko?



Tak fajn.
Je půl dvanácté, nemůžu spát, tak si tu tak píšu, koukám na statistiky a vlastně bych měla být v peřinách a psát svému milému "dobrou noc", protože na to čeká. Tak já za ním letím :)

Ale ještě než tam doletím, chtěla jsem si sem dát jednu přeměnu z Velké Británie.

Christine


Co se to s ní stalo za dva roky?

Píše, že po 6 měsících jí začala růst prsa a pak přišla FFS (Facial Feminization Surgery) - tady tak často diskutovaná feminizační operace obličeje.

Christine své transition video nemá, ale má videa, na kterých promlouvá k divákům youtube.
Na jednom z prvních videí mužským hlasem, na posledních už ženským.

Foto vlevo je focené v poslední den, kdy se Christine rozhodla přijít do práce jako muž.

Co k tomu ještě říct?
To je tak neuvěřitelný posun.
Hormony z ní po roce a půl udělaly taky už moc hezkou slečnu, ale FFS jen přispěla k dokonalosti.

Vždycky existuje nějaké řešení. (Ano, vždycky.)
I když slečna třeba nemá vlasy.

Takže hurá do peřin a já se jdu těšit, co mi pan scénárista Život vymyslí zase zítra :)

Myslím to vážně, když říkám, že je tak úžasné být ženou!

Ještě není čas ani pro prince (ale bude :)

22. července 2014 v 11:32 | Tereza
Včera jsem konečně pochopila, v jaké fázi jsem.
Ve fázi, kdy jsem sice identifikována správně, ale to až po důkladném prozkoumání mého dámského oděvu, které vyvrátí nejistotu a rozpaky nad zbytkem mého těla. Přijít ve vytahaných teplákách, jsem identifikována nesprávně.

Moc tomu sice nerozumím, protože např. v ordinaci u foniatra plné lidí to bylo ok, v obchodech je to ok, v práci je to ok, na obchodním jednání je to ok, na dětském hřišti v Rajské zahradě je to ok a pak vyjedeme na Žižkovskou věž a ... sice mě tam nikdo neidentifikoval nesprávně, ale cítila jsem, že to nebylo stoprocentní. (Má to být stoprocentní po 5 měsících HRT?) Cítila jsem to v těch pohledech. Nebo to tak nebylo? Igora Bareše jsem tam vedle sebe v tu chvíli neviděla, tak co to bylo za pohledy? Proč je tak zkoumám? Proč mi tak vadí? Proč z nich mám strach a je mi z nich smutno, když už ty lidi nikdy neuvidím? (Protože potvrzují (opravdu potvrzují?), že to není tak, jak bych si představovala.) Proč mě umí vykolejit pohled jediného člověka, zatímco ostatní jsou zase ok? Proč tam ten jeden je? Nic neřekl, byly to jen pohledy. Nechci takové lidi potkávat (to bohužel změnit nejde) a tak mi nezbývá, než změnit něco na sobě.

Co mají tito lidé za problém?
Dívám se tu do malého zrcadla, u kterého se každé ráno maluju a nevidím (nebo tam nechci vidět) Toma. Už dávno tam není. Ale oni mi říkají, že je. Nebo mi to neříkají? Co mi vlastně říkají? Že jsem divná? Že jsem divná žena?
Pořád lepší, než být divný muž.
Konečně jsem dospěla do fáze, o které jsem kdysi psala - že raději budu divná žena, co vypadá jako muž, než se každé ráno budit jako muž, co chce být ženou. A přeci nejsem spokojená?

Ale ano. Vlastně jsem. Mohu toho tolik. Mohu jít v sukni na Žižkovskou věž nebo do cirkusu v letních šatech, vyřizovat pracovní poštu pod svým ženským jménem, používat ženský rod... Mám TÉMĚŘ všechny privilegia (i nedostatky) ženství.
To ovšem může mít kde kdo. Teoreticky i kterýkoliv muž... :/

Svým způsobem i tohle je pro mě ale úspěch, protože o to mi přeci jde a 5 měsíců na HRT si vlastně ani nemůžu víc přát, ale proč o tom píšu je to, že jsem si uvědomila, že tahle fáze rozhodně není tou správnou fází na hledání partnera.
To, že mi píší kluci na internetu, že se jim líbím na fotkách neznamená, že totéž mě čeká ve skutečnosti.
Je to sice divné, protože na těch fotkách jsem taky já, ale když jsem dnes létala s Kačenkou po Žižkovském vysílači plném lidí, nebyla jsem si jistá, jestli ty některé pohledy nebyly právě zkoumavé a podezřívavé, něco jako "sakra a to je co? Jo aha, ono to má sukni. Tak to bude asi žena, ale stejně se mi to nějak nezdá." (Stejně tak si mohl říkat: "Ta má ale bílé neopálené nohy" nebo "Ach jak je krásná" :) (tak ta poslední možnost je samozřejmě s pravděpodobností 0,0001 %).
Silně pochybuji, že ty pohledy byly tytéž, které mají muži na mé fotky na internetu. Chtěla bych, aby je měli i ve skutečnosti.
Proč to tak není, to si ještě neumím vysvětlit, ale nejspíš to bude tím, že fotky vybírám výhradně ty nejženštější, kdežto ve skutečnosti se ty střípky z minulosti ještě občas projeví a tak jsem se aspoň uklidnila a nehoním kluky na každém rohu a nepodnikám všechny kroky ke svému prvnímu rande, které (jak cítím) by nemělo šanci na úspěch, ač si to hodně přeji (a o to by to bylo horší). (Stejně to dlouho (nic nepodnikat) nevydržím.) A pak budu narážet na dno a zase narážet a narážet, až to vzdám nebo zase chvilku počkám v naději, že už je to lepší a že už ti kluci budou reagovat stejně, jako na internetu.

Pořád lepší, než když jsem v minulosti na fotkách byla v paruce a když mělo dojít k opravdové schůzce, musela jsem říct "ne", i když jsem nechtěla, protože to jsem zkrátka nebyla já a nebylo možné se sejít. (A pak tu hrála roli ještě jedna věc - já přece nejsem na muže! Jak by se mi proboha mohli líbit muži? :) Rychle jsem podobné myšlenky na rande s mužem zaháněla.)
Teď už to já jsem. (A nemusím nic zahánět). Ale přesto nejsem? Tak jsem nebo nejsem? Ale jo, jsem. Tak v čem je problém? Nevím, proč v metru jsem žádné pohledy nepřitahovala, zatímco na věži ano. Co to bylo za pohledy? Analyzovala jsem je správně? Zase ten strach. Je tu pořád. Vůbec si nejsem jistá, ačkoli jsem si jistější, než dřív. Takhle moc jistá jsem si ještě v životě nikdy nebyla. A přesto to nestačí.

Ještě nepřišel čas pro princeznu (jak jsem pochopila už v jednom z předchozích článků). A tedy ani pro prince.

Výlet s Kačenkou to byl krásný.
Darovala Hance barevný obrázek, který možná brzo uvidíte vystavený v její ordinaci :)
Pokaždé, když tam přijdu, se na mě bude usmívat její kouzelná princezna a připomene mi tenhle prázdninový den, kdy jsme byly spolu v Praze na výletě a kdy jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že jí budu muset vůbec někdy vrátit zase mamince.

Rozhovor se mnou a s Hankou byl moc milý, dětský, nevinný a z Kačenky odpovědí vyplynulo, že to má v hlavě srovnané.

Hanka se mnou a s Kačenkou probírala, že tohle nebyla má volba. Že jsem zakletou princeznou. Ale to všechno už Káťa věděla.
Pak mě Hanka potěšila tím, že dala kontakt na mě a na tento blog jedné slečně. O tom ale s kýmkoliv nerada mluvím, natož s Hankou.
Fajn. Můj blog jako součást terapie :) To abych se teď bála psát něco negativního :) (Myslím, že to nehrozí.)
Ačkoli tenhle článek začal tak negativně (protože bych chtěla víc, jako my všechny chceme víc a některé už jsme toho "víc" dosáhly a tolik bychom si přály být na jejich místech), vlastně z celkového pohledu to až tak strašné není.
Jde jen o to být trpělivá (už zase).
Kolikrát se ještě budu přesvědčovat, abych byla trpělivá? :)


Já si na svého prince tedy budu muset ještě hodně dlouho počkat a jen si o něm potají před spaním snít. Tolik jich dnes kolem mě projíždělo v kolonách, v jejichž autech jsem se viděla, měla prsty zezadu v jeho vlasech při řízení nebo si pochutnávala na hamburgru, který jsme si před chvílí do auta koupili a těšila se, až přijedeme domů a budeme si spolu užívat letního večera...


Dnes ráno z ničeho nic nakreslila Kačenka obrázek, na kterém jsem byla já.
Udělal mi ohromnou radost, protože byl první, na kterém jsem v sukni :)

Dvě otázky

20. července 2014 v 10:50 | Tereza
Měla bych dvě otázky:

1.
MtF potřebují odmužňovací (Androcur) a zženšťovací (Estrimax) pilulku.
FtM potřebují jen zmužňovací, ale odženšťovací ne.
Jak to?

2.
Říkali nám, že mužský hlas vzniká mutací v období puberty.
Poslouchali jste někdy některé děti v mateřské školce nebo na základní škole?
Už ve věku 6-10 let se hlas chlapců liší od hlasů dívek.
Jak to?

3.
Né, třetí otázku nemám.
Spíš jsem se chtěla podělit o včerejší zážitek.
Byly jsme s Kačenkou v cirkuse. V tom horku kolem 30 stupňů jsem neváhala ani chvilku a vzala si své nové modré letní šaty. A ještě předtím jsme sjely do Deichmanna pro sandálky na klínku. (Prodavačky otázku: "Pokud budete něco potřebovat, mladá paní, neváhejte se zeptat," už ani nebudu komentovat :). Ačkoli mě to pořád dokola umí udělat radost.

Po cirkuse jsme šly pro pažitku do nedalekého obchodu, protože Kačenka si na dnešek poručila řízky a bez pažitky to prostě není ono :)
Stála jsem ve frontě u pokladny a najednou jsem si všimla, jak po mně všichni pokukují.
Dva kluci přede mnou se pořád usmívali, rodinka u vedlejší pokladny si pořád něco šuškala a usmívali se taky.
Začala jsem být pěkně nervózní, nejistá, smutná a chtělo se mi utéct.
Sice mi to nesedělo, protože kdykoliv jsem se koukla na svůj odraz, prostě jsem tam toho muže neviděla. Byla jsem si tím tak jistá a nechápala, proč jsem neprošla. Ale ty pohledy tolika lidí mě přesvědčily, že si ještě nemůžu být tak jistá. Možná ty šaty tolik přitahují pozornost? Už mi ani nešlo se na lidi kolem mě usmívat, jak to někdy dělám a přála jsem si co nejdřív vypadnout a zalézt někam hluboko do jeskyně. Na jednoho podezřívavého člověka sílu mám, ale když jich je kolem mě tolik (dá se říct všichni - (pomooc, všichni se proti mě spikli!)), mám problém. Kromě pokladní. Ta byla v pohodě. (Uf, aspoň někdo.)

Když jsem se blížila k pokladně, koukla jsem se na pána za mnou. A to byl ten "problém". :)
Byl to herec Igor Bareš se svojí rodinkou. Mají tu nedaleko chalupu a vzal holky do cirkusu. Všimla jsem si ho tam.

:)

Ti dva kluci toho herce pozdravili a on jim úplně v pohodě odpověděl svým "ahoj kluci" :)
A najednou mi došlo, že ty pohledy nebyly směřované na mě, ale na něj! Že to šuškání bylo o něm, ne o mně. Že můj mozek vytvořil pseudostrach, který začal úspěšně ničit mé sebevědomí.

Stála jsem půl metru vedle osobnosti, která byla centrem pozornosti a propadala zbytečné panice, která mě celou úplně ovládla a byla jsem z ní v koncích.

Kolikrát se mě i vám asi podobná situace může stát denně na ulici, v obchodě, v tramvaji?
Kolikrát denně dochází v našich hlavách k takovým omylům?
To máme z toho, že se pořád bojíme.
I když si myslíme, že už se bát nemusíme.

O nadšeném foniatrovi

18. července 2014 v 15:28 | Tereza
Už zase jsem unešená!
Já prostě nejsem schopná neradovat se. (A proč bych to jako měla dělat? Celý život se snažíme vymyslet, jak to udělat, abychom byli šťastní a když jsme šťastní, máme se brzdit, abychom tolik šťastní nebyli? Snad jen proto, abychom si nenamleli, až poletíme zpátky na zem? Nesmyslný přístup tohleto. Tohle nikdy nepřijmu za svojí filozofii.)

Ředitel nás pustil dřív domů. Začíná nám totiž 14denní celozávodní dovolená, při které se bude malovat a dělat nové podlahy, takže jsme museli odstěhovat všechen nábytek na jednu stranu a u toho nemohou být puštěné počítače, tak bysme tam akorát seděli a koukali a mluvili o tom, jak bysme chtěli jít domů :).

Tedy - já nic nestěhovala :) Nosila jsem lehčí věci, protože ty těžší odtáhli kluci.
Líbilo se mi, když kolegyně volala na kolegy: "Potřebujeme nějakého chlapa!" :)Jelikož v kanceláři zrovna žádný nebyl :)

Já se nebráním tahání těžších věcí, ale dneska jsem zápolila i s kancelářskou židlí, kterou jsem dávala nahoru na stůl. Kolegyňka na mě kouká a říká: "Ale já ti zrovna nemůžu pomoct, Terez". Držela krabici. Z jejího výrazu jsem pochopila, že má strach, aby mi ta židle nevyklouzla.
"To zvládnu!"

Už některé svaly hezky ubývají. Ale nebudu toho zneužívat. (Jen po mně už konečně nikdo nechce, abych s mýma úzkýma rukama nosila 50 kg skříně, jako jsem to musela dělat dva roky v obchodě, ve kterém jsem pracovala a tahat takové skříně z kamiónu 10 hodin vkuse (v ruce!) si tak akorát koleduje o průšvih).

Tím, že nás ředitel pustil domů dřív, mám možnost napsat tu ještě než pojedu pro Kačenku článek.
Musím se totiž s něčím pochlubit :)

Po první hodině hlasové terapie v Praze mi p. Huťa řekl, ať si dojdu na foniatrii, kde mi zjistí, zda mám hlasivky zdravé a vpořádku, aby s nimi mohl pracovat.
Objednala jsem se tedy u nás na foniatrii - jediné, kterou jsem na internetu našla - sestřičce jsem se představila jako Tereza Nováková, ale při objednávání jsem jí řekla, že mám jiné (podobné) dočasné jméno, pod kterým jsem u své pojišťovny. Jenže když jsem jí ho začala diktovat, tak v půlce řekla: "Tak končíme. Tohle je na mě moc složité. Nechávám si tu napsané Tereza Nováková." :)

Neprotestovala jsem. Byla jsem ráda. A líbilo se mi to potom i v čekárně, protože jsem věděla, že mě bude volat rovnou jako paní Nováková (ne Nováků).
Měla jsem tam být dnes v 8:45. Přičemž v 9:30 mi v práci naplánovali tu studentku ekonomie, která se přišla podívat na elektronickou aukci, která zrovna od 10 h. probíhala a já byla její administrátor. Takže jsem to měla tak trošku na honem a raději přišla do čekárny o 20 minut dříve.

V čekárně byly dvě starší paní, pak přišla maminka s chlapečkem a pak ještě jeden starší pár.
Byla jsem úplně v klidu. Ale současně mi bušilo srdce RADOSTÍ, jak mě nikdo neřeší. Žádné civění, žádné podezřívavé pohledy.
Tak tohle jsem si fakt užívala.
Lidé se v ordinacích obvykle dost nudí, takže zkoumají okolí včetně ostatních lidí.
Jenže já necítila žádné negativní reakce. Žádné pohledy. Byla jsem pravděpodobně nezajímavá, jako všichni ostatní navzájem :) Ale zase nerada bych si moc fandila. To taky není dobré.

Vyšla sestřička a vyjmenovala jména všech sedících kromě mě. Představila jsem se jako Nováková - hned věděla - vzala si kartičku pojišťovny, ale tam bylo "Nováků", tak jsem jí poprosila, jestli bych jí mohla vysvětlit situaci a zavřela za sebou dveře. Jenže skrz ty dveře šlo slyšet dost nahlas, co si tam s ostatními povídají ("jéé pane doktoreeee helejtee, dostali jsme med!" :), což jsem zjistila při čekání v čekárně, takže jsem mluvila obecně a řekla jsem jí, že jméno na kartičce pojišťovny je jen dočasné, to ať použijí při vykazování úkonů mé pojišťovně, ale ať mě normálně oslovuje Nováková a víc jsem jí nevysvětlovala. Sedla jsem si zpátky do čekárny.

Asi za tři minuty mě volá: "Paní Nováková, pojďte." (Mé jméno v ženském tvaru je jedno z nejhezčích slov, jaké mohu slyšet. A to i během dne třeba v práci, kdy jsem takhle oslovována kolegy nebo dodavateli do telefonů nebo v e-mailech). Buď Terezo nebo paní Nováková.
Vzala jsem si kartičku a šla k doktorovi, kterému ještě sestřička vysvětlila, že v počítači jsem Nováků, zatímco mi má říkat Nováková :) (ta je hodná).

A teď to přišlo.
Pan doktor nebyl vůbec starý a mrzutý, jak jsem si ho představovala. Byl to krásný, sympatický, veselý, usměvavý a hezky vonící chlap! Nemohla jsem z něho odtrhnout oči :)
Říkám mu, že jsem začala v Praze chodit na hlasovou terapii, kde po mě chtějí vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mohlo pokračovat.
On se na mě tak podíval, usmál a řekl: "Jaké hlasové terapie? Teď vám nerozumím."
Vysvětlila jsem mu, že u mě probíhá přeměna (lékařům to fakt říkat asi budu :) na ženu. (On mě rovnou identifikoval jako ženu :)
Podíval se znovu a říká: "Vážně? A vy tedy ještě nemáte po přeměně? (jakobych měla mít? - To mi lichotilo). Navíc mně přijde, že váš hlas je ženský. Co s ním chcete ještě dělat?"
To mě tak potěšilo, že jsem se na něj už začala culit a zeptala se svým: "Jooo? Myslíte?" :)
On se toho hned chytl: "No ano, třeba teď to vaše "joo?", to bylo vyloženě žensky i s tou intonací na konci. Takovou tou ženskou kličkou." :)
Sebevědomí mi začalo vzrůstat raketovou rychlostí.

Vzal malé zrcátko na dlouhé tyčce, vysterilizoval ho, na jazyk mi položil hadřík a šup ke hlasivkám: "Řekněte éééééé".
No nebylo to moc příjemné mluvit s tyčí v krku, ale bylo to hned hotové.

Ale on pokračovat: "Já bych se na nějaké hlasové terapie vykašlal. Vy máte krásně sytý ženský hlas."
Oponovala jsem, že bych chtěla dokonalejší.
"Joo to bysme chtěli všichni mít všechno dokonalé. Váš hlas bych zařadil do kategorie, jako třeba Aneta Langerová. Vemte si, že ona má krásný hlas."
A kouká mi na ohryzek: "Plánujete operaci hlasivek nebo ohryzku?"
"Ne, jen si chci nechat seříznout ohryzek. Dělají to v Hradci..." "Ano, znám, p. doktor Chrobok. Pozdravujte ho ode mě!" :)
A zase ten úsměv.
Byla jsem z něj tak vedle.

Jedna z nejhezčích lékařských zpráv, jaké jsem kdy dostala. Obvykle sem lékařské zprávy nedávám, ale tahle tím slovem "ženský" a "ve správné poloze" přesahuje mé očekávání. Myslela jsem, že to bude jen banální prohlídka mých hlasivek, že tam strčí zrcátko nebo kameru, napíše "hlasivky ok" a jdu.
Tohle ale asi p. Huťa nechce slyšet. Nepotřebuje, abych měla ženský hlas.
I přesto p. Huťu (který je pedagog) vnímám právě jako pedagoga, který umí s hlasem pracovat. I když jsem teď na vážkách, ke kterému z těch dvou specialistů se mám přiklonit. Navíc k Huťovi mě váže i zvědavost :) Jenže dneškem jsem ztratila tu hlavní motivaci :)
Dneškem jsem se zbavila některých dalších zbytečných obav.

Můj pan primář foniatr mi ukázal přístroj na měření frekvence hlasu, který tam má taky, kdybych jako chtěla někdy v budoucnu ještě přijít (což bych tedy chtěla, ale zapomněla jsem se s ním na tom domluvit). On se tím přístrojem vyloženě chlubil :) Padl mi hned do oka! :) (Ten foniatr :).
Nevím, jestli jsem ho nakazila tím nadšením já nebo on mě, ale když si to tak vezmu, mám vlastně neuvěřitelné štěstí i na lékaře. Všichni jsou tak milí! Tenhle mě ale navíc připravil příjemné překvapení.

Celou dobu se na mě tak hezky usmíval a popovídali jsme si krátce o lékařích v Praze, o přeměně, o operacích hlasivek, kdy se někdy k hlasivkám vkládá implantát, který je zvedne výš (což jsem nevěděla).

Probrali jsme i hlasové terapie u p. Huti.
Říkal, že u mě jsou to vyhozené peníze.

Nedávno jsem tu dávala video, na kterém jsem poprvé promluvila.
Ptal se mě, jestli se natáčím. Že bych měla, abych slyšela, jak krásně sytě žensky to zní :) Jak artikuluji :)
"Ano, nahrávám se, ale chtěla bych ten hlas mít ještě dokonalejší." :)
Můj hlas mi nepřipadá tak ženský, jak o něm pan foniatr mluví.

Nejsem spokojená, ale když nad tím tak přemýšlím, říká mi to kolegyňka (která se zapřísáhla, že mi vytloukne z hlavy, pokud se rozhodnu pro operaci hlasivek), říkali jste mi to i někteří z vás (zatímco někteří z vás mi říkali, že to tak jednoznačně ženské není), ale teď je mi to všechno jedno.

Lékař specialista mi řekl svůj názor a ten se mi líbí :)

Všimla jsem si, že Huťa se nikdy k barvě mého hlasu nevyjadřuje. Jen řekl, že nepatří mezi hluboké. Ale neřekl, že jde o hlas mužský nebo ženský. Chce s ním pracovat, ať je jakýkoliv. I kdybych byla biologická žena, jde s ním pracovat. Však také většina jeho klientů nechodí za Huťou kvůli změně výšky hlasu, ale kvůli tomu, aby se naučili mluvit.
Mám stejně podezření, že potřebuje, abych tam chodila a nosila mu honoráře :)

Takže teď přemýšlím o tom, že hlasovou terapii nedokončím. (Ten foniatr mi to neměl říkat :).


Běžela jsem rychle do práce, kde za chvilku dorazila moc hezká mladá slečna s neuvěřitelně modrýma očima (to byly čočky) v modrých šatech s krásně udělanými červenobílými nehty. Už jsem nezáviděla, jako dřív, tu její ženskost, kterou já nemohu mít. Cítila jsem se tak šťastná a přirozená, že za pár minut jsem přestala řešit svůj vzhled a chovala se normálně bez jakýchkoliv obav.
Žádná negativní reakce po celou dobu. Normálně jsme si povídaly (i o mimopracovních věcech - kde studuje, že chodí na brigádu na čtyřsměnný provoz (netušila jsem, že existuje) atd.) Normálně se ptala, já odpovídala a po hodině jsme se rozloučily.

Zase tu píšu o normálních věcech, o kterých biologické holky nepíší, já vím :) Jenže já musím. Protože tyhle "normální" ženské zážitky mi dělají radost. Zvykám si na ně a jednou budou opravdu každodenní záležitostí, ale teď se jich nemůžu nabažit, protože jsem na začátku. Jsou plné splněného očekávání a splněných snů, které si sníme celý život.
Ano, ony holky opravdu do svých blogů nepíší: "Dnes jsem byla v šatech nakupovat a nikdo na mě necivěl." Protože žena v šatech je běžná záležitost, která nikoho nezajímá (když nepočítám chlapy z úplně jiného důvodu :).

Do toho euforie ze včerejších šatiček a jsem zase na vrcholu blaha :)
Sedím tu ve svých bílých kalhotách, které mi kolegyňky pořád tak chválí, v mentolovém tričku s kytičkama a náušničkama ve stejných barvách, venku je léto, sluníčko, za půl hodinky jedu vyzvednout Kačenku, sjedeme pro lístky do cirkusu, který jsem jí slíbila, v pondělí na výlet do Prahy, pouštím si tu veselé písničky a mám neuvěřitelnou radost ze života.
Ze života, který jsem chtěla ukončit. Ze života, který ztrácel smysl a který byl prázdný, nezvladatelný a plný smutku.
Jak to, že se to tak změnilo?
To všechno už je minulostí, protože jsem svůj život vzala do svých rukou a rozhodla se s tím něco udělat.
A krok po kroku, které se stávají snažšími a snažšími, se dostávám tam, kde mohu s klidem říct, že už jsem 4 měsíce šťastná jako nikdy v životě.

Moc bych si přála ještě někdy vidět mého foniatra :).

Které šaty si mám nechat?

17. července 2014 v 19:19 | Tereza
Já vím, že jsem praštěná. (A pubertální chvílemi být ale můžu :)
Že mě kvůli tomu spousta lidí nenávidí, ale já si nemůžu pomoct. Prostě si dělám, co chci. (Teď, když už konečně můžu.) (Pak je tu ještě větší spousta lidí, kteří mě mají ale rádi :) A pak ta největší, které jsem ukradená :)

Tenhle článek není ani o vás, ani o transsexualitě, ani o Hance - je sobecky jen o mně! :)
Takže ho klidně přeskočte, jestli vás nezajímám :)
Právě teď mám radost.
Pravou nefalšovanou ženskou radost, protože jsem si přinesla z pošty balíček, ve kterém byly troje šaty.
Jsem nadšená a šťastná a tohle radování má jen jednu chybu: nemůžu si nechat všechny :/

Už když jsem je objednávala jsem věděla, že je to moc peněz a nechám si jen jedny.
Tušila jsem, že určitě jedny z nich mi nebudou sedět a taky že jo, takže se výběr zúžil na dvoje.

Vůbec schválně nepíšu o tom, které se mi líbí víc, ale napadlo mě, že můžu vlastně nechat udělat takové hlasování :)
O tom, které z nich si mám nechat, protože oboje se zásadně liší - jedny romantické na léto, druhé lehce formální do práce. Potřebuju oboje, ale nemůžu si nechat oboje :/

Je to úplně poprvé, co nechávám o něčem takovém hlasovat a jsem zvědavá na výsledek (ke kterému stejně jen lehce přihlédnu :) Ono je to vlastně něco jako hlasovat o jablku a banánu. Dvě odlišná ovoce, obě máme rádi a jednoduše volíme to, na které máme zrovna chuť. Kéž by to bylo i s ostatními věcmi v životě tak jednoduché.

V tomto případě nejsem nerozhodná. Jen mě zajímá váš názor.

Takže tady jsou :)
Které se vám líbí víc?
(118)

Anketa by měla být pod článkem - až po kliknutí na název článku nebo tady (pod článkem a reklamou).


Anebo jo. Ještě přeci jen něco připíšu.
Jsem sice ještě z toho zkoušení šatů nadšená, ale ono to vlastně nevadí.

Po práci jsem jela do obchodu, zaparkovala jsem a když jsem vystoupila z auta, už ty lidi nějak moc nesleduji, protože oni nesledují mě a jdu si to ke vchodu. Tam ale procházela mladá rodinka a ta slečna/paní šťouchla svého manžela do boku, aby se na mě podíval.
V tu chvíli mi problesklo hlavou: Jak to? Tohle se mi nestalo ani nepamatuju! Všude normálně procházím!?
Trošku jsem zpanikařila.
Měla jsem totiž na sobě sukni a vím, že přitahuje pozornost.
Ale tohle nebylo tou sukní.

V podstatě jsem měla dvě možnosti: buď z toho být zoufalá, nervózní a nesvá nebo jít jakoby nic dál svým ladným krokem, usmát se na ně a projít :)

Vždycky jsou tyto dvě možnosti.

Tu slečnu nebo paní ale znám.
A ona zná mě.
Dělá na lince v naší firmě.

V tu chvíli mi došlo, že já jsem vlastně pro ně atrakcí. "Hele, to je ta (nebo ten), co jsem ti o ní (něm) říkala, víš? Jak byl(a) předtím chlap."

Ty dvě možnosti, které jsou na výběr, jsou ale dost odlišné.

V každém případě je to na nic, že mě takhle někdo někomu ukazuje a chlubí se, že mě zná.
Jenže tohle ovlivnit nejde. Je to součást naší přeměny. Nemůžeme chodit do práce, kde je 300 zaměstnanců (Míša mi včera po sezení vyprávěla, že u nich je těch zaměstnanců 3000! To je paráda :), aniž bychom se pořád někde skrývaly a nikdo nás neviděl.
Takoví lidé nás budou ukazovat ostatním vždycky. Nemůžeme nikdy ovlivnit to, aby tuhle nepříjemnou skutečnost dál nešířili.
Nezbývá nám tedy než to prostě přijmout.
Ovlivňuje to negativně náš život?
Ne.
Mám se kvůli tomu rozbrečet?
Ne.
Kdybych tam šla zrovna s partnerem a on slyšel, o čem si povídají, bylo by mi to příjemné?
... pokud zvolíme tu možnost, že se nikam nestěhujeme a pohybujeme se i po přeměně v původním prostředí, musíme s něčím takovým počítat a nemůžeme to tedy před svým partnerem tajit. To je vyloučené. (Tím si konečně odpovídám na svojí otázku, kterou jsem tu nedávno (a pořád) řešila (Říct či neříct?)).
... pokud ale žijeme stovky kilometrů od svého původního prostředí v novém těle, je úplně jedno, co si ti lidé šuškají, protože si nejspíš šuškají o tom, jak ten pán má vyfouklé kolo u auta nebo jaká je fronta u bankomatu.

V obou případech je ale fajn, když to ten partner o nás ví.
Chytne nás ještě víc za ruku a přitáhne. Dá nám jistotu a sebevědomí. My (a celý náš vztah) se pak cítíme neohrozitelní.
Kdyby naši minulost neznal, tak by naší ruku pravděpodobně už navěky pustil a mohly bysme skončit třeba skopané, jako slečna, která tedy ani neměla šanci tomu chlapci říct o své minulosti, protože se znali sotva pár desítek minut na diskotéce, kde jí políbil. (Až takhle rychle bych to partnerovi (a každému na potkání) tedy nesdělovala).
Když mi podává ruku gay, taky u toho neříká: "Dobrý den, já jsem Jarda a jsem gay."
"Dobrý den, já jsem Tereza a byla jsem chlap." :)

Ta situace slečny z diskotéky byla ale extrémní a nepravděpodobná. Zdravý člověk - potencionální partner - se takhle nechová. Psychopat ano. Gratuluji (biologické) slečně, která si ho nakonec vybere.

Tak abych to shrnula.

Nebudu z toho dělat žádnou vědu.
Mám jedinečnou možnost jim ukázat, že jsem sice možná byla chlap, ale teď jsem ŽENA.

Nemá smysl za každou cenu bezhlavě utíkat do neznáma jen proto, abychom už nemusely čelit těmto situacím.
Každá atrakce se jednou omrzí.
A některá dřív, než se vůbec stihneme rozkoukat.

Odstěhovat se daleko je totéž jako to partnerovi neříct.

Dobře, můj partnere, chci, abys to věděl, protože to všechno usnadňuje.
Tak potom ale dobře, nové prostředí, chci, abys to vědělo, protože mi to pak všechno usnadňuje.
(Nevyzdvihuji žádnou variantu (odstěhovat se nebo neodstěhovat?). Je to velmi velmi individuální.)

Který strach je větší? Z toho, že budeme prozrazeny nebo z toho, že na nás zase někdo ukáže?
Aby řekl svému manželovi: "Koukni, jak je krásná! A to byla chlap. To je co?" (To nemyslím mě, ale obecně připouštím u nás i tuhle variantu).

Takoví lidé nám přeci nevadí.
Nikdy s nimi žít nebudeme, nebudeme je ani často potkávat ani s nimi trávit večery. Jsou to lidé, které musíme přijmout jako součást naší mezifáze a ne se jich bát, protože je nevygumujeme.


Zítra mě čeká v práci takové zajímavé setkání. Asi na hodinu přijde studentka ekonomie, kterou posadili ke mě (bezva). Mám ráda setkání s novými lidmi. Ale ona bude sedět v bezprostřední blízkosti - tak blízko, jak mi jednou budou mí potencionální partneři. A tak jsem zvědavá na její chování. Přeci jen dokážeme vycítit od druhých spoustu zajímavých věcí. Je to takový náš šestý smysl, který nám potvrzuje "ano, prošla jsem" nebo "uf, neprošla jsem", aniž by dotyčný cokoliv řekl.

Zrovna teď mi přišel e-mail z aukra, že se mění obchodní podmínky a pro používání plateb PayU je nově nutná osobní identifikace uživatele na pobočkách aukra. Pokud se neidentifikuji, v září mí zákazníci nebudou moci platit kartami.
Nemohli počkat 9 měsíců? Já tuhle přechodnou fázi prostě v institucích, kterým může být ukradená moje idenita (myšleno pohlaví), řešit nechci. Beztak mi AirBank odmítla k neutrálnímu jménu (na které ale stejně přišli sami - já jim to nechtěla na ten rok říkat - kvůli nové občance nesouhlasící s číslem staré občanky v registru neplatných dokladů) přiřadit "Paní". Nesnáším to jejich oslovení "Pane", přestože jsem je (mile) žádala, aby tam operátorka překlikla na "Paní", že někde to jde. Ale ona si pořád opakovala byrokraticky tu svou: "Máte potvrzení o změně pohlaví?".
Pan Nikola, Pan Andrea, Pan Maria...
Ale co, ten rok to přežiju :)

Teď mi došla jedna věc v souvislosti s tou anketou o šatech.
Přišla jsem domů, rozbalila je, navlékla a vyfotila.
Naprosto normální průběh. Co je na něm divného?
No právě ta přirozenost a normálnost :) Dříve, abych mohla takovou fotku udělat, jsem musela strávit 2-3 hodiny zkrášlováním a zženšťováním (a stejně to nestačilo, bojovala jsem s vousy, s parukou, než uschly nehty, které bylo nutné ještě ten den odlakovat...). A to všechno třeba jen kvůli půlhodině, kterou jsem pak pro sebe měla a rychle zase zpátky... tam, kam už se nechci nikdy vrátit...


Chtěla bych ještě pozdravit Vicky, která má dnes v Praze vystoupení v kapele, se kterou hrála několik let jako muž, ale teď poprvé po dlouhé době dostala příležitost zahrát si tam jako Vicky. Takže držím palce, ať z dnešního večera mají všichni příjemný zážitek. Včetně tebe! ;) Zítra už budeš mít za sebou zase další poprvé a posune tě to dál.


Slečna na ulici se snaží navléknout motorkářskou helmu. Přijel si pro ní asi její chlapec. Ta motorka strašně řve. Nejspíš probudila všechny už spící miminka na tomhle sídlišti. Slečna zápolí se svými dlouhými vlasy. Nechce si je totiž rozcuchat :). Chlapec jí pobízí, aby nasedla. Ale ona tam postává a z toho postoje jde vyčíst nejistota. A pak frrrrnk. Drží se ho zuby nehty, protože tak šlápl na plyn, že oba brzy odletí, ale motorka pojede dál. Ne, drží se pevně.
To je kouzlo motorek. Slečny se drží tak pevně svých partnerů, protože oni v tu chvíli mají absolutní moc nad jejich životy.
Může být snad větší pocit bezpečí? :)

Pro mě ano. Třeba v objetí v posteli.
Nepotřebuji lézt na motorku.
Mám z ní strach. (Ale vy si na ní klidně lezte :)

Jinak se tu nic neděje. Ospalé líné prázdninové čtvrteční odpoledne.

Zítřek už bude jiný. Budu tu mít uprostřed obýváku bunkr a na stole tisíc obrázků na vymalování. Hromadu pěny v koupelně každý večer, parník, delfína a pohádky před spaním, které mě tak krásně uspávají vedle toho mého andílka. Smím ho každý večer pohladit a když otevřu oči, leží vedle mě. Je to ta nejspanilejší princezna na světě. Její dlouhé vlásky jsou tak jemné, když je češu. A na její řasy nemá žádná z modelek Maybelline.
Přichází nejhezčí část roku.
Na kterou čekám vždy 51. týdnů.

Žádný strach

16. července 2014 v 21:10 | Tereza
Jsou prázdniny, což má jednu fajn výhodu - ti, co studují, nemusí do školy :)
Téhle výhody dnes využila i krásná blondýnka Lauren (dříve Sophie, o které jsem tu kdysi psala) a jela s námi poprvé na společné sezení k Hance.
Normálně bych už o takových sezeních nic extra nepsala (pokud by se tam neprobíralo něco vyloženě extrémně zajímavého). Jenže dnešek byl jiný.
Jely jsme do Prahy už čtyři! Čtyři slečny ze severu a Laurinka úplně poprvé. Mě samozřejmě každé "poprvé" (mé i cizí) fascinuje, takže jsem byla ráda u toho a pořád Lauren přesvědčovala, ať nemá strach.

A vzpomínala jsem na sebe ještě před mou první návštěvou Hanky kdysi před lety, kdy jsem četla o skupinových sezeních a představovala si je jako seance u psychiatrů v protialkoholní léčebně, kdy terapeut mluví jako cvok, klienti odpovídají jako cvoci a všichni jsou tak trošku švihlí :)
Mám zapotřebí někomu sdělovat své soukromé informace, pocity a sny? To nemůže být k ničemu. Tohle bude hotové utrpení.

A nebylo.
Myslím, že neexistuje člověk, který by o takových sezeních prohlásil, že mu nic nedávají nebo že stály za nic. (Ten, kdo to říká, na takovém sezení nikdy nebyl a jeho představy jsou zkreslené.)

Netušila jsem, že se mi to bude tak líbit :) Jsem vždycky neuvěřitelně šťastná, když vkročím na půdu země Tolerance, ve které můžete vypadat jakkoli mužně, mít na sobě sukni a nikdo se nám nesměje, neuráží nás, jsme identifikovány správně a veškerý strach je pryč.
Tato země má ale zatím příliš malé území (zhruba pár metrů čtverečních) a nachází se přímo u jedné Rajské zahrady.
Zní to jako pohádka.
A taky to vlastně taková pohádka je. Jenže tuhle pohádku prožíváme každá z nás, která k Hance chodí.
Laurinka jí dnes prožila poprvé, což jsem moc ráda, protože jsem věděla, že z toho bude mít zážitek a bude se jí líbit poznat ostatní holky ve velmi různých fázích od "před HRT" do "po operaci".
Do té doby máme totiž strach z toho, jak takoví lidé vypadají. A až když je poznáme zjistíme, že žádný strach neexistuje.

S holkama jezdím nesmírně ráda.
Lindu (4 měs. HRT) a Adélku (těsně před HRT) už hezkých pár měsíců znám a vždycky jsem se těšila i na tu cestu do Prahy s nimi. Dnes, když k nim přibyla i nová tvář Laurinky (která je před HRT už tak ženská, že je identifikována správně - někde tu bude i společné foto, až mi ho holky pošlou, což je pro mě rarita, protože trojselfie nebo vůbec nějaké společné foto s holkama od Hanky ještě žádné nemám :). Navíc tyhle holky jsou pro mě kamarádky, se kterými jsme si padly do oka.
Linda i Laurinka měly tílečka (která já se bojím nosit kvůli tomu, že si myslím, že mám širší ramena), moc hezké kraťásky a botky, které jim neuvěřitelně slušely a nebylo pochyb, že jde o slečny na prázdninovém letním výletě do Prahy :)
O tobě Adélko bohužel ještě nemůžu napsat, že jsi měla hezké tílečko nebo dámské sandálky! Tak to koukej brzo napravit :)

A Anito - tady máš tu Lindu, co jsem na ní prý závislá, jak v nějakém komentáři píšeš :)


Mamka s dcerama :)
Linda (4 měs. HRT), Lauren (před HRT) a nevím kdo :) (šla kolem, tak jí Adélka taky vyfotila :).
Holkám to prostě sluší :)

To focení bylo vtipné. :) Biologická slečna vezme foťák, vyfotí se a dá fotku na facebook.
My vezmeme foťák, fotíme, fotíme, fotíme.... fotíme... po dvacáté fotíme... a na každé fotce jsme některá z nás tak, že fotka prostě neprojde naší cenzurou a pravděpodobnost, že se najde fotka, kde budeme spokojené všechny tři, je dost nízká :)
Tato fotka je zde jen díky Laurince a není klikací, protože takhle malinká stačí :D


Pár slov o Laurince ale musím říct, které stojí za to napsat a je to vlastně důvod, proč píšu tenhle článek (jako hezký příklad toho, jak to v některých rodinách může fungovat).
Má nesmírně velkou podporu rodiny a lidí kolem sebe. Je jí sedmnáct a maminka už jí slíbila, že od září, kdy půjde do školy poprvé jako žena (protože koncem srpna jí začne HRT a bude mít neutrální jméno), jí pořídí šaty a už teď jí spoří na výdaje související s přeměnou. Oni jsou rodiče, kterým záleží na jejich dítěti bez ohledu na to, jakého pohlaví je. Rodiče totiž milují své děti, které budou pořád jejich dětmi.
Když si před dvěma lety Laurinka uvědomila, že asi nebude gay, ale něco jiného a našla na internetu první videa o přeměnách (stejně jako já), navždy to změnilo její život, protože pochopila, kým skutečně je. Řekla to rodičům a maminka si dlouho psala s Hankou, ke které Laurinku maminka nakonec objednala, čímž jí definitivně zbavila nesvobody a věčné masky, kterou teď mohla odhodit.

Když slyším některé komentáře holek na společném sezení, jak jim rodiče vtloukali do hlavy, že to, co dělají, je špatné, že je to nemoc, že je to úchylka, že se mají chovat tak, jaké mají tělo a podpora veškerá žádná a pak slyším, co vypráví Laurinka, hladí mě to po duši.

Potřebujeme spřízněné duše.
Jsou pro nás nesmírně důležité, protože nám pomáhají překonat 90 % všech překážek, které bychom jinak museli zdolávat sami a to bolí. (Je spousta z nás, které je takto samy překonávat musí.)

A pokud máte kromě rodičů ještě kamarádku, se kterou sedíte v jedné lavici a která je do věcí kolem přeměn zapálená snad ještě víc, než my, která se o všechno tak zajímá a chce jednou následovat kroky Hanky a stát se sexuoložkou, pak nám mohou být všichni nepřátelé ukradeni.
Laurinky spojenkyně se jmenuje Míša. (Tímto tě zdravím, Míšo, ať jsi kdekoliv a příště už s námi, jasné? :) Kromě spojenkyně je to také moc krásná skoromodelka :), která ve všem Laurinku podporuje. Jsou to lidé, kteří většinou nejsou vidět. Jejich podpora také není vidět. Ale my jí cítíme. Potřebujeme vás! A děkujeme vám za to, že jste.

I já vás mám :) A děkuji vám z celého srdce, že jste.

Moc se těším, až Míšu jednou poznám, protože každý, kdo jakýmkoliv způsobem pomůže někomu z nás, si zaslouží obdiv, přestože mu to může připadat jakkoli normální, že má být na naší straně. Obzvlášť, když jde o biologickou ženu.

Je to o štěstí?
Ano. To jsou ty náhody v životě, kdy potkáváme různé lidi, kteří vstupují a odchází z našich životů a máme-li štěstí, můžeme počítat s tím, že náš strach nad námi nikdy nevyhraje.


Na společném sezení se probíralo téma strach.
Každá jsme měla říct jeden ze strachů, který jsme prožily. Některé se opakovaly (strach z prozrazení byl nejčastější) a bylo jich spousta. Když to tak vezmu, strach je jeden z našich hlavních společníků během přeměny, ale nejhorší je asi ten před tím, než uděláme první krok.
Obdivovala jsem Michelle, která na sezení vyprávěla, že se svým strachem začala bojovat a řekla si, že už nehodlá dál žít ve strachu, který jí negativně ovlivňuje naprosto ve všem.
Můžeme se bát.
Nebo se bát nemusíme.
Obojí je jen v našich rukách.
Strach je totiž něco, co lze překonat.

Všimla jsem si ale jedné věci.
Jakmile se něčeho bojím a ten okamžik nastane, ten strach potom zmizí.
Strach je překážka, kterou přeskočíme a jdeme dál.
Strach je tááááákhle obrovský, ale čím víc se k němu přibližujeme, tím je menší a menší až je najednou takhle malinký a my zjistíme, že jsme se bály malinkého broučka místo řvoucí Godzilly.
S Godzillou bych si to nechtěla rozházet. A přesto nás "něco" nutí postavit se jí vrhat se do kroků, které nám přijdou neuskutečnitelné, složité a těžko zvládnutelné. Jenže ono to tak nakonec není. (Překvápko :).
Schválně si to zkuste. :)
Vy všechny, které jste ještě ten první krok neudělaly. Zkuste ho udělat. Jen tak na zkoušku. Zkuste udělat ten první krok, vrhnout se na svou prnví překážku a zjistit, jak je prťavá.
Vždycky je možnost se vrátit.
Ta radost, která vás okamžitě pohltí, je motorem, který vás pak žene dál.
Já přece musím vědět, o čem mluvím :)


Na společných sezeních miluju pozorovat úplně všechny holky ve všech možných fázích. Ale vážně úplně všechny! Od těch šestnáctiletých po ty přes padesátku. Některé jsou vtipné, nad věcí, některé v totální depresi nebo euforii.
Každá vypadá jinak a ty, které jsou těsně před komisí nebo po operaci mě fascinují svými ženskými tvářemi, ňadry i ženským vystupováním, které mě utvrzuje v tom, že TO JDE. Protože to vidím na vlastní oči a mám ráda, když se to podaří.

Ale miluju i holky, které tam přijdou v pánském oblečení se zarostlým obočím a bez jediné známky ženskosti (navenek). Uvnitř jsou to ženy.
Otázkou je, jak se cítí, když se jich servírka zeptá: "Co byste si ještě dal?" místo otázky, kterou použila u nás: "Co byste si ještě dala?"

V nedaleké restauraci ("LGBT friendly") si pak sedíme u své kofoly nebo kapučína a povídáme si, jakoby tenhle svět byl "normální". Jakoby tenhle svět byl bez předsudků, bez homofobie a bez lidí, kteří se za hloučkem podivně vypadajích žen otáčejí. A myslím, že to je smysl těchto sezení. Ne jen předat si vzájemně zkušenosti z toho, jak zvládnout přeměnu a podpořit se, ale také cítit se alespoň pár hodin dobře ve světě, ve kterém žádné nebezpečí nehrozí.

Takže společná sezení u Hanky určitě ráda doporučuji. Vyslechnete si sice i skuhrání a černé myšlenky, ale vždycky se najde někdo, kdo je zneguje a vytvoří protiklad :)
Tak jako to funguje tady na blogu :)
Nemyslím si, že některý z těch názorů je špatný. Je to jen odlišný pohled na věc. Každý se na svět díváme jinýma očima.

A konečně jsem dnes viděla Péťu, která je 4 měsíce po operaci a o které kdysi mluvila Linda, že je tak krásná, že si tehdy myslela, že je biologická slečna. Přišla totiž na sezení a její dlouhé vlnité černé vlasy mě naprosto dostaly. Tohle chci! :)
Péťa má přítele. Doprovodil ji před ordinaci Hanky a pak tam na ní čekal. Mimochodem moc sympatický chlapec.
Nerozumím tomu, když někdo říká, že je problém najít partnera. Já říkám, že to problém není. Nebo takhle - že je to stejně těžké (nebo lehké), jako bychom byly biologické ženy. Neposazovala bych naši minulost do role nevýhody. Jsme jen jiné, jako každá biologická žena je jiná.
Budu-li jednooká biologická žena, budu taky jiná. Ale i jako jednooká budu mít šanci najít si partnera.

Nevím proč, ale s Lindou a Lauren se cítím naprosto skvěle. S Adélkou samozřejmě taky, přestože nás stále doprovází jako bodyguard v pánském, ale my všichni víme, že je to žena. Těším se, až se to rozjede i u ní a u Lauren si nedovedu představit, jak ještě po hormonech zkrásní, když už teď je krásná skoro jako moje milá kamarádka z východu (jo, takhle jí teď budu nazývat :), na kterou jsem dnes moc myslela, protože původně měla jet s námi :)
Ale začíná jí 2 měsíce po operaci nový život.
Normální život ženy.
Přítel, práce, každodenní starosti.
Transsexualita je minulost.
Už jí to začalo.

Vždy po příjezdu domů, kde holky vyložím a pokračují dál svým autem, ve kterém je rozvážela dnes Linda dál na severovýchod, se najednou ocitnu v prázdném bytě, ve kterém neslyším žádný smích, žádné nadšené vyprávění, žádné sny mých kamarádek, které tak ráda poslouchám.

A z toho je mi vždycky smutno.
Je ale normální, že je nám smutno, když nás opustí někdo, koho máme rádi.


Ráno jsem šla ještě do práce, protože toho mám moc a potřebovala jsem dořešit některé věci. Včera byla u ředitele návštěva z Osramu a protože se to týkalo LED diod, které objednávám, musela jsem být na chvíli u toho. Oba pánové byli moc sympatičtí (toho jednoho bych nejradši snědla, jak se na mě hezky usmál :) a tak jsem se cítila moc příjemně a důležitě. Dnes ráno mi ředitel říká: "Tak Terezo, představte si, asi vás potěším. Ti pánové z Osramu mi řekli, že by nikdy neřekli, čím procházíte. Mysleli si, že jste žena."

Tak.
A teď jsem měla dva absolutně neslučitelné pocity současně. Jeden euforický a nádherný, druhý vztek na říďu :)
Musím mu říct, aby mě neprozrazoval na potkání! Musím to říct i kamarádovi a lidem, kteří to ještě sami nepochopili, že není žádoucí, aby to věděli. (Babička u pokladny na svého vnuka, kterého jsem s úsměvem pozdravila, protože je to můj kamarád: "Kdo to je ta slečna?" "To je kamarádka, babi. A představ si, ona byla předtím muž!") Aaaach jooooo :) Bez toho dovětku prosím! Tohle už nejde NIKDY vzít zpátky, víte? NIKDY!
Vím, jak je těžké tohle tajemství v sobě udržet. Jak moc se chcete pochlubit, že někoho takového znáte, že prochází nebo prošel něčím tak senzačním, pozoruhodným a jedinečným, že to prostě musíte někomu říct. Ale zkuste se vcítit do naší situace, kdy celým svým srdcem a celý život toužíme být ženou (nikoli člověkem, který ženou nebyl a stal se jí až v průběhu toho života). Cítíte ten rozdíl?

Nechci být atrakcí i přesto, že jejich reakce je pozitivní. Že mi vlastně dodávají potřebné sebevědomí a tak důležité impulsy, že je vše vpořádku.

Poslední dobou mám ale hodně obchodních schůzek - s muži i ženami - a (probírali jsme to i na sezení) nesmírně mě baví, jak mě muži pouští do dveří, jak mě nechávají jít první do schodů, jak mi poskytují "výhody" ženství, kterých já si tak cením, užívám a děkuji jim za ně (ačkoli jsou pro galantní muže samozřejmostí).
Jakýkoliv projev ženskosti od někoho cizího je nenabažitelný.

A tak jsem si dnes užívala malých střípků štěstí, které dohromady ale dávají pořádný ranec radosti a poselství, které si z dnešního dne odnáším (a o kterém už vím z vlastní zkušenosti dávno) je:
ŽÁDNÝ STRACH! ;)


Mouchy zlodějky

14. července 2014 v 22:41 | Tereza
"Toho hadru si nevšímejte. Já ho tam musím mít, protože ty mouchy potvory vždycky na tom citlivém displeji něco namarkují a otevřou mi šuplík s penězi!" :)
20 km před domovem na zpáteční cestě z Prahy v zapadajícím sluníčku mě pobavila pumpařka svým hejnem much, které potají markuje naftu a otevírá šuplík. A potom si tajně odnáší peníze do svých skrýší :)
Viděli jste někdy markovat mouchu? Já skoro jo. Létalo jich kolem ní hned několik. Ale pumpařka byla rychlejší :)

Měla jsem radost. Proto ráda chodím mezi lidi. Vím, že jakmile mezi ně vejdu, něco se stane. Vždycky se něco stane.

Bohužel to byla jediná veselá historka, která se mi dnes přihodila.
Zbytek dne stál za nic.

Vyjela jsem brzo ráno, abych byla v Motole dřív, než ex s přítelem a s Kačenkou, která tam jezdí na pravidelnou kontrolu. Seděla jsem tam asi 15 minut a už tam byli. Kačenka se na mě hned přilepila, chytla za ruku a mazlila. Když jsme si sedly před ordinaci, hladila mě a říká: "Ty máš tak krásné vlásky! Moc se mi líbí ta ofina. Ta je tak hezká." :) (Neměla jsem sponku, tak mi ta ofinka, teprve pár dní konečně česaná přes celé čelo, pořád padala do očí :).
Kačenka je takové zlatíčko moje! Miluju jí.

Z ordinace jsme utíkaly k nástěnce se zdravotními klauny, které Kačenka dobře zná. Nestihly jsme tam ale doběhnout, ex na nás křičela: "Stůj Kačenko, počkej na mě a nikam nechoď!". Asi si myslela, že jí někam táhnu.
Ignorovala jsem tyto příkazy ředitelky zeměkoule a došla k nástěnce, kde mi Kačenka hned ukázala, které klauny zná. (Mimohochodem já je mám ráda taky. Jsou neuvěřitelní a to co dělají - přinést do nejčernějších a nejsmutnějších míst nemocnic smích - je snad ta největší lidská dovednost, jakou může člověk mít.)
Ex byla spokojená, že jsme se zastavily a pak už jsme šly už s nimi.

Do všech ordinací chodil její přítel s námi. Takže přišla Kačenka a tři dospělí lidé. Máma, táta a někdo. Ten někdo měl správně pochopit, že tam být nemá, ale protože je to hodný člověk, který nemůže za to, že je omotán kolem prstu, nechávala jsem ho tam. I když to vypadalo divně. Jako kdybych si já šla poslechnout výsledky vyšetření jeho dítěte (kdyby nějaké měl). (No možná to budu dělat :). Néé, taková provokatérka zas nejsem a hnusná taky ne, abych tam dělala scény, že ho tam nechci, když není člen rodiny. (Není.) Jen mě trošku zklamal, že nemá svou hlavu ani názor. Že je z něj nosič tašek, i když je moc chytrý (což si trochu rozporuje :), vtipný, milý a na Kačenku hodný.

Nejlepší scéna dne ale teprve měla přijít.
Já, blbá, ubohá, trapná a věčně nenapravitelná trubka přející mé ex jen to nejlepší jsem si dovolila vyslovit větu, která ale způsobila, že jsem začala ignorovat doporučení psychologů z poraden, abych mou ex prostě tiše snášela, neřešila jí a mlčky zatla zuby. Chtěla to, tak to má. Je to její volba. Nenechám na sebe DVA ROKY házet špínu, že jsem já ten největší vyvrhel světa a zatínat u toho zuby. To už myslím stačilo a po dvou letech by si měla uvědomit, že možná je ředitelkou zeměkoule (jak si myslí) a bude dál organizovat životy všem a rozhodovat, co je dobré a co špatné, ale já b o h u ž e l pod její moc nespadám.

Ex totiž měla plné ruce a Kačence se chtělo čůrat.
V jedné ruce měla ex horkou čokoládu, v druhé Kačenky svetřík, ve třetí kabelku :)
Její přítel byl ověšený taktéž, ale ten na dámské záchody nemůže, tak jsem řekla: "Počkej, já tam s Kačenkou dojdu."

(Dozvuk té věty jí zní pravděpodobně ještě teď v uších, jak jí nemohla rozdýchat.)

Paní ředitelka zeměkoule okamžitě položila vzteky všechny věci na židli, popadla Kačenku a začala na chodbě nahlas vykřikovat, že chlap přece nechodí na dámské záchodky a že kdyby na dámských záchodcích potkala chlapa, že by musela zavolat ochranku. A já přeci jsem chlap, takže nechápe, co to tu plácám.
Kačenka se vyčůrala, ex vzala přítele za ruku (asi mu jí pěkně drtila) a plnou chodbou lidí začala řešit, že jsem si jí dovolila nabídnout, že bych mohla jít na dámské záchodky místo ní! "Kdo to kdy viděl, chlap na dámských záchodcích!", jsem slyšela za zády.
Tak jsem se na ní otočila a říkám: "Nebudeme z toho v šoku ale celé odpoledne, že ne?"

Teď tu příhodu nejspíš všem vypráví jako ten největší vtip dne a vůbec jí nedochází, že je to ona sama, kdo se ztrapňuje. (To ale ředitelce zeměkoule nikdo do očí nepřizná, protože z ní sálá strach. Už vůbec ne ta laskavost, něha a romantický úsměv jako v roce 2000).

A její přítel? Ten radši nemá žádný názor. Pro něj jsem teď vzduch (ačkoli jsme si kdysi normálně povídali, kdykoliv ex někam odběhla).

Celý den v Motole mi připomínala, že jsem chlap. Pořád.
Mluvila na mě v mužském rodě a zdůrazňovala slovo "chlap" před lidmi tak, aby ho slyšeli.

A já blbá jsem se ráno rozhodla, že jí nebudu provokovat a nenamaluju se, nevezmu sponku, náušnice, prstýnek a místo balerínek si vezmu tenisky. I tričko jsem si vzala modré k riflím. Jenže já už ze sebe nemůžu (a ani nechci) dělat něco, co nejsem. Takže jsem si po zaparkování v Motole namalovala aspoň linky na očích. Byl to takový můj malý vzdor. Přišly mi ty oči nějaké chudé a smutné bez nich. Hned se mi rozzářily a já taky. Zatla jsem zuby a šla tak, jak bych ven už nikdy nevyšla. Ale hned v prvním odraze ve dveřích jsem si všimla, že stejně vypadám žensky :) Hodně to dělají ty vlasy. A pak taky rifle i tričko, které už nemám pánské, prostě to na mě tak nějak hezky sedělo a já se v těch odrazech kochala, což jsem potřebovala vidět jako sůl :) (A odskočila jsem si ještě před jejich příjezdem na dámské záchodky. :)

Myslela jsem si, že bude ex klidnější, když to nebudu přehánět (myšleno když se nebudu oblékat tak, jako se oblékám denně už 4 měsíce).

Nemělo to žádný efekt.
Byla stejně zlá, podlá a vyčítavá, že i kdybych přišla v bikinách, chovala by se stejně.

Sedla jsem do auta a bylo mi do breku :(

Já jí štěstí přeju, tak proč ona mně ne?

Opakovala jsem si doporučení psychologů, ať zatnu zuby a přenesu se přes to.
Nemohla jsem.
Než jsme se s Kačenkou rozloučily, stihla na mě ex na schodech k lékárně vyštěkat monolog, jak jsem zase Kačenku naočkovala, že zase určitě pojedou do Mekáče. Proč prý to pořád dělám? Proč pořád říkám Kačence tyhle věci?

Nemohla jsem se bránit. Musela bych se hádat, ale to před Kačenkou nikdy nedělám. Snažila jsem se jí říct, že jsem jí nic neříkala, že to Kačenka mi od první chvíle tiše šeptala do ouška, že se už těší, jak spapá 9 kuřecích nugetek, což je dospělácká porce, jak říkala. A opakovala mi to asi 10x za ten den, kdy byla nalepená na mně na klíně a tolik se těšila, že jsem netušila, že ex žádný Mekáč neplánuje a ještě v tom Kačenku podporovala.

Nemíním se tu přít o zdravé dětské stravě, ale jednou za půl roku se Mekáč s dítětem prostě zvládnout dá. Navíc pro Kačenku to byl tradičně vždy jediný světlý bod z celého dne, kdy jí několik hodin moří doktoři vyšetřeními, která jí jsou nepříjemná, že u nich i kolikrát pláče. Vždycky se těší do Mekáče. Je to taková její dětská motivace a myslím, že si i tentokrát Motol prostě jen automaticky zase spojila s Mekáčem, který po něm bude následovat jako vždycky.

Kačenka je ještě moc malinká na to, aby se mě zastala. Aby mamince (pokud na to bude mít Kačenka odvahu, protože jsem se ex bála i já, ačkoli jsem se snažila nebát, ale ona opravdu působí jako rozzuřený pes bez vodítka puštěný na volno) řekla, že to tak nebylo. Že si prostě jen Kačenka myslela, že jako vždycky pojede na nugetky.

Poslední foto mé ex.


Viděla jsem její smutný výraz.
Byl rázem smutný i můj (ne jen kvůli nugetkám).
Měla jsem sto chutí jednu ex vrazit (teď už vlastně téměř můžu).
Potřebovala by dostat výprask.

V autě jsem se domalovala, nalakovala nehty (které jsem si kvůli ní odlakovala), převlékla do ženštějších věcí, přezula do balerínek a cítíla jsem se lépe. Ale ten smutek ve mě byl pořád. Proč je taková?

Dnešní den byl pro mě zkušeností, že takhle blbá už nikdy nebudu. Že nemá žádný význam odlakovávat si nehty a nemalovat se, když jedu jednou za pár měsíců s Kačenkou na kontrolu. Výsledek (chování mé ex) je stejný, takže to byl poslední den, kdy jsem něco takového udělala. Příště (v listopadu) to budu už celá já. Ano, dovolím si ignorovat ředitelku zeměkoule, kterou každý poslouchá, jen já ne.

A napsala jsem jí dlouhou sms, že se chová jako malý fracek, který po dvou letech není schopný se přenést přes problém, proč je problém vzít Kačenku do Mekáče a hlavně, že pokud mě bude dále oslovovat mužským rodem, budu jí to dělat taky!
Pokud mi řekne, že jsem chlap, řeknu jí to taky.
Pokud to řekne před lidmi, řeknu to taky.

Já už se víc zesměšnit nemůžu, jsem na to zvyklá.
Ona si neuvědomí, jak mi je. Nepřinese to žádný efekt, bude jen víc naštvaná a zlá, ale je to to jediné, co můžu dělat.

Nezlobila bych se, kdyby tiše tolerovala to, čím procházím a v sobě byla naštvaná. Ale s takovou chutí před lidmi nesmyslně zdůrazňovat, že jsem chlap, je podle mě masochismus. Ona se v tom vyžívá.
Tak já se v tom budu vyžívat taky.
Skončilo příměří.
Tohle si vybrala dnes ona sama.

Šla jsem pěšky přes celý areál k autu, zatímco oni už odjeli. Myslela jsem celou dobu na Kačenku, jak jí vezmu na nugetky, až jí tu za týden budu mít na celých 7 dní, což jsem jí i slíbila. A jak si spolu zase užijeme prázdniny.

Z ultrazvuku jsme měli donést papír na druhou stranu areálu, kde jsem parkovala. Oni tam tudy už nejeli, zatímco já šla kolem, protože jsem tam měla auto. Nabídla jsem se, že to tam odnesu, ale to jsem si zase dovolila moc. I kdyby měli objet stokrát zeměkouli, tak si to tam donesou sami!

Tak to ne.
Mám toho dost.
Jsem člověk jako ona!
Její krásné nohy teda nikdy mít nebudu, její postavu taky ne ... a naštěstí ani její povahu ne.

Mrzelo mě, že jsem jí musela psát věci, které jsem jí nikdy psát nechtěla. Ale jí očividně nemrzí nic, co řekne a ublíží mi. Kouše kde může. Dává mi čočku každou chvíli a po 4 hodinách se přejí čočka každému...

Dva roky.
Má všechno, po čem toužila.
Nic špatného jí nedělám, neříkám, neubližuji jí.

Měla by si uvědomit, že i jí se může na konci léta narodit transsexuální dítě... když se pořád takhle stresuje tím, jak vypadám a jak mě má Kačenka ráda.


Před dvěma lety jsem tu psala o lidské vlastnosti, kterou je zabedněnost.
Ta vlastnost je věčná a poměrně dost rozšířená.
S klidem můžu říct, že má ex je už dva roky zabedněná.
Nevysvobodí jí nikdo, protože se to nepodařilo ani jejímu současnému příteli.
Jaký život jí asi čeká?
Život ve strachu? Ve vzteku? V nenávisti?

Udělala bych pro svojí dceru a její maminku cokoliv.
Ale v téhle větě dnešním dnem škrtám část "a její maminku".

Ano, jsem naivka. Vždycky do poslední chvíle věřím v dobro.
Teď přišla ta poslední chvíle. Dál už není nic. Dál je boj za mojí hrdost, za mojí ženskost a za mojí lidskost.
Nic víc nechci. Než to, co dávám jí a ostatním lidem - že jí respektuji jako ženu a jako člověka.

Nechápu, co je na tom tak těžkého.

Ale je fajn, že jsem narazila zrovna na takového člověka.
Ono mě to zase někam posouvá a je aspoň o kom psát :).
Kam to pousouvá jí ví jen hvězdy nebo mouchy nad stolem...

V 17 h. jsem měla druhou hlasovou terapii s Huťou, kterou se ale také vyznamenal (detaily tu psát nebudu, protože jsem mu slíbila, že to nikomu neřeknu). Nesnáším nespolehlivé lidi. Ale on jinak spolehlivý prý je. Tak abych tu nečernila jeho jméno.

Trénovali jsme rozsah hlasu a dýchání. Ukazoval mi (na mě), jak zní hlas jinak, když dýchám hrudníkem a když břichem. Zvuk, který šel z hrudníku "krásně" mužsky bručel. Z břicha ne. A když jsem pak měla zkoušet vyslovit dlouhé ááá na jeden nádech, měla jsem si představit, jak jde odněkud z místa nad nosem u čela, nikoliv z krku.
Z krku to znělo tím mým původním hlasem :), z čela hezky skoro žensky :)
Celý život mluvím krkem, takže mozek musím přetrénovat na jinou techniku a dostat hlas do jiných rezonančních míst v hlavě.
Vůbec mi to nešlo.
Slyšela jsem, jak hezky to zní, když se mi to jednou dvakrát povedlo, ale zbytek stál za nic.
Chce to trénovat a trénovat.

Když jsem vycházela, pochopila jsem, jak může neutrální jméno přinášet i negativa. Viděla jsem v počítači, kdo jde po mně, ale jeho/její jméno bylo neutrální a na chodbě seděl (s maminkou) někdo, o kom vůbec nejsem schopná říct, jestli to byl FtM nebo MtF. :) (Ono to moc k smíchu vlastně nebylo.)
Potřebuji jasnou identifikaci!!! My všichni jí potřebujeme!

Milí rodiče,
jestli si myslíte, že vaše dítko ochráníte tím, že mu nedovolíte projevovat svoji osobnost naplno a zakazovat mu například podpatky, lakované nehty nebo líčení, přivádíte ho do mnohem většího nebezpečí, než kdyby to udělalo. Oblečete-li ho do unisex oblečení, učešete unisex a přejmenujete unisex, buďte si jistí, že okolí v tom bude mít takový zmatek, že víc centrem pozornosti už být nemůže.
Když mu dáte ale volný prostor, uvidíte jak rozkvete a tak to má být. Okolí dostane jasný impuls k jasné identifikaci.
Unisex je nesmysl. Nemám ho ráda. Ačkoli jsem tak v jednu dobu také chodila, ale teď už vím, že to období bylo hrozné a zbytečné.
Vystihla to moje kolegyně, která prohlásila: "Pokud chceš, Terezo, abych tě oslovovala jako Terezu a vnímala jako ženu, musíš se jako Tereza obléknout. Ne takhle. To, že máš unisex oblečení z tebe ženu nedělá."

Jdu se zachumlat do peřin, přitisknout k žirafě a snít o dokonalé muší loupeži... :)

Útržky z novin

13. července 2014 v 10:28 | Tereza
O půlnoci jsem tu zveřejnila článek s názvem "Vraždy transsexuálů". Ale zůstal tu jen hodinu, protože byl tak hnusný, že jsem ho prostě musela stáhnout.
Zvěrstva, která někteří lidé (jsou-li to ještě pořád lidé) dokáží provést jinému člověku jsou tak příšerná, že jsem jich spoustu nemohla ani zveřejnit. Potom jsem si dala v telce ještě horror a myslela jsem si, jak budu mít černé sny. Vůbec ne. Zdálo se mi o létě, mém dlouhém culíku a krátkých šatičkách vlajících ve větru na hradní zřícenině...

Nechám tu jen odkaz na interaktivní mapu světa těchto vražd od r. 2008 pro masochistické povahy, které zajímají detaily. Já tu prostor takovému zlu dávat nebudu. U mapy je poznámka, že uvedené detaily jednotlivých vražd jsou pouze zlomkem skutečných faktů. Pravda je ve skutečnosti mnohem horší.

Nejčastější detaily vraždy jsou "Prostitutka - zabita klientem".

Něco bych k tomu ale přeci jen ještě chtěla říct.

Co se týče Česka, Slovenska a Rakouska, tak máme zatím čistý štít a doufám, že to tak dlouho zůstane. Polsko (1), Německo (2) a Maďarsko (1) už ne.

V Polsku se stala v r. 2011 jediná vražda, kdy si oběť s vrahem vyměňovala SMS a MMS po dobu šesti let, než se sešli. Jakmile vrah zjistil, že oběť byla mužem, pobodal ji.

V Turecku v r. 2010 zemřela 35letá zpěvačka a klavíristka Julia Collier. Oběť byla ruského původu žijící se svým britským manželem v Turecku. Její manžel, 40letý Chris Collier, obchodník, ji udusil ve vlastním bytě poté, co zjistil, že jeho manželka prodělala operaci změny pohlaví. Jejich manželství trvalo 13 let. Byl odsouzen tureckým soudem dne 6. srpna 2012 na 24 let vězení.


Tím chci říct: Vybírejte si své partnery opatrně!
A je to navíc další z důvodů, proč to říct...
Nebo to Julii za těch 13 let společného manželství stálo za to? Kdyby to svému muži řekla hned, žádné manželství by se pravděpodobně nekonalo. (Což by v tomto případě bylo ale asi jedno, protože Julii si Christ "koupil" na ruském portálu, který nabízí ruské nevěsty a stala by se nejspíš nevěstou nějakého jiného cizince).

Včera vyšel na serveru novinky.cz článek Hanky Fifkové "Těžký úděl transsexuálů".
Napané je to hezky, ale diskuse už od jisté doby nečtu. Nemá to smysl. Nic nám to nepřinese. 95 % lidí bude stále zabedněných a vůbec nepochopí, o co tady jde. (Ještě že je tu těch 5 %, kteří to chápou a někteří se nás dokonce zastávají). Nepotřebuji k životu těch 95 %.

Ale pod článkem byly další zajímavé články z části "Vztahy a sex".

Některé se mi moc líbily, takže sem s nimi:

Přípravami na první noc s přítelem stráví ženy několik hodin

TOP 10 procedur před první společně strávenou nocí
1. Profesionální vlasová péče 76 %
2. Dieta 74 %
3. Investice do spodního prádla 63 %
4. Odstranění chloupků 53 %
5. Kosmetika 33%
6. Umělé opálení 32 %
7. Nové šaty 31 %
8. Manikúra a pedikúra 28 %
9. Nové povlečení 20 %
10. Kontrola příjmu alkoholických nápojů u partnera 19 %

Myslím, že tohle úplně chápu! :) A výsledek? No přeci pohled na spokojeného partnera vždycky stojí za to, ne? :)



Až 90 % Češek se nelíbí vlastní odraz v zrcadle

Zrcadlo v ženách vyvolává toho nejhoršího kritika. Místo toho, aby se ujišťovaly o své kráse, vidí jen samé nedostatky a chyby. Přitom takový pohled do zrcadla vypovídá spíš o nízkém sebevědomí než o vadě po fyzické stránce. Protože jen zdravě sebevědomá žena je schopná vidět svou vlastní krásu.

Jak vyplynulo z rozsáhlého celosvětového průzkumu společnosti Dove, pohledu do zrcadla se obává až 90 % Češek. Skoro 50 % z nich má především obavu z toho, že jsou příliš silné, dále že vypadají unaveně (36 %) či že jsou špatně oblečené (11 %). Celkově se většina z nich cítí neatraktivně.

Z průzkumu také vyplynulo, že Češky stráví denně díváním do zrcadla v průměru 34 minut. Což není mnoho, ženy z ostatních 16 zemí světa pohlížejí na sebe průměrně o 16 minut déle. Jestli jsme ale v něčem výjimečné, tak v kreativitě hledání náhrad, když po ruce není žádné zrcadlo. Rády se prohlížíme ve výlohách obchodů, v oknech automobilů, v metru, ve výtahu či v odrazu slunečních brýlí ostatních lidí.

V zrcadlech nás pak nejvíce zajímá, jak máme klenuté bříško (až 21 % z nás donutí odraz v zrcadle zatáhnout břicho), jak vypadáme zezadu či jak vypadáme při nejrůznějších pohledech. Usmívá se na sebe přitom jen pětina z nás.


Když jsem si domlouvala dnešní (mnou zrušené) rande, měla jsem dobrý pocit. Každé ráno, když se namaluju a upravím, líbím se v zrcadle sama sobě, jsem si tak jistá svou ženskostí, že jdu s vysokým sebevědomím do práce. Během dne ale to sebevědomí z nějakých důvodů kolísá, klesá a zase stoupá. Nechápu, co na to má vliv. A tohle popisují i holky, které vypadají úžasně nebo biologické ženy.
Jakmile jsem přišla domů (to rande jsem si domlouvala v autě cestou z práce, protože mi volal) a prošla jsem kolem zrcadla, měla jsem úplně jiný dojem než ráno. Bohužel zrovna ten horší. Úplně příšerný.
Jak se píše v článku, že ženy zkoumají v zrcadle, jak vypadáme při nejrůznějších pohledech, to jsem dělala taky a neměla jsem to dělat.
Potom, když v noci přišly ty smutné zprávy od kamarádky a hodinu jsme si ještě povídaly, už stačilo málo, abych ráno to rande zrušila.
Napsala jsem mu, že ho vlastně rušit nechci, že nevím co chci, teda že vím, ale že se neznáme a takové ty nerozhodné řeči.
Proč muži nikdy nemohou pochopit, že když někdy žena řekne ne, je to vlastně ano?
Sice jsem to zrušila, ale spoléhala jsem na to, že stejně přijede. Mluvil o tom do telefonu: "co bys dělala, kdybych ti teď řekl, že už jsem ve městě u tebe?". "No co bych dělala - jela bych za tebou" :).
Teď se to přímo nabízelo.
Večer jsem už byla zase smutná, že jsem to rušit neměla, ale nebudu přece měnit své rozhodnutí, to bych vypadala jako žena, co se neumí rozhodnout (taky že neumí!).
Mé pokusy o hovor během dne ale troskotaly:
"Jsi naštvaný?"
"Néé nejsem." (= "jo jsem"). (Proč lidé neříkají to, co si doopravdy myslí?)
"Je mi smutno." (Pokus o vrácení rande do hry.)
"Musím opravit to auto, nemám teď čas." (= "Dej mi pokoj, jo?")

"Dobře, nebudu tě zdržovat." (Kapitulace)
"Je to tvoje rozhodnutí. Nemůžu ho ovlivnit. Znáš to: Kdo se bojí, nesmí do.... "
"Ale můžeš ho ovlivnit!" (Pokus o sdělení, že to může vzít do svých rukou, pokud o mě stojí. - Takové pokusy a narážky většinou ale muži nechápou. Neřekneme-li jim přímo "tak sakra přijeď", nikdy to neudělají. Myslí si, že nechceme, aby přijeli, protože jsme jim to tak řekly.)

Výsledek:
Naštvaná jsem já sama na sebe, ale neudělám krok, který by to změnil.
Naštvaný je i on. Jeho hrdost byla pošlapána a on přece nebude ten, kdo za mnou přijede, když to nechci.
A tak oba přestáváme komunikovat, protože jsme naštvaní, čímž dochází ke sfouknutí posledních jiskřiček naděje.

Ale co. Takových ještě bude :)
Každá bysme si přála muže, který za námi přijede i tehdy, když mu řekneme, ať nejezdí, zatímco to ale myslíme naopak. (Je důležité rozlišit, kdy to tak myslíme a kdy ne.) To je logika, kterou nechápu já sama na sobě, natož pak nějaký muž.

On nebojuje.
Nesnáším, když se někdo takhle rychle vzdává.
A to ve mě vzbuzuje pocit doprovázený slovy "ať si trhne".

Přitom to tak vůbec nemuselo být.


Pokračuji dalšími zajímavými články:


Homosexualita je pro většinu Čechů morálně přijatelná

Za nejvíc gay friendly zem světa je považována bývalá katolická bašta - Španělsko. Obyvatelé této země se chovají vůči osobám přitahovaných stejným pohlavím nejpřátelštěji. Španělsko je také třetí zemí na světě, kde bylo manželství povoleno všem párům bez ohledu na jejich sexuální orientaci a pohlaví. Z průzkumu jasně vyplynulo, že jen pro 6 % obyvatel tohoto pyrenejského království je homosexualita morálně nepřijatelná.

Na druhém místě skončilo Německo, kde je homosexualita morálně nepřijatelná pro 8 % lidí, morálně přijatelná pro 51 % a není morálním tématem pro 38 %.

Třetí místo obsadili právě Češi, pro které je homosexualita morálně nepřijatelná jen ve 14 %, pro 56 % je morálně přijatelná a pro 27 % není morálním tématem.

Na opačném konci žebříčku stojí Ghana nebo třeba Rusko, kde považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou 98 % respektive 72 % obyvatel.


Mám pocit, že to je opravdový pokrok. Ještě před 10 lety by výsledky z ČR dopadly jinak.
Jsem ráda, že alespoň homosexuálové mohou mít menší strach a žít naplno bez toho, aniž by se obávali předsudků.
Kdy tahle vlna pochopení přijde u nás? Řekla bych, že se pomalu přibližuje... ale tak pomalu, že někdy v r. 2100 by tu mohla být.


Najít lásku na internetu může být reálné

Najít si životního partnera přes internet? Proč ne. I přes nejrůznější úskalí, lze tento způsob seznamování stále považovat za jeden z nejefektivnějších. Což potvrzuje i průzkum společnosti Seznam.cz podle něhož až 49 % partnerství započatých na internetu je považováno za zdárné a dokonce 6 % z nich končí sňatkem.


Tak teď teda nevím. 49 % je hodně. S mojí ex jsem se přes internet neseznámila. Potkávaly jsme se prostě jen tak na ulici, až to jednou přešlo v úsměvy, pozdravy, zastavení... Ach jo. Teď žádného prince ale nepotkávám. Tak kde ho najít? Chtěla bych se seznámit zase tak spontánně. (Problematice hledání partnera jsem se věnovala (vlastně v té době byl blog zrovna dočasně modrý, takže to psal Tom) v článku "Kde jste potkaly toho pravého" z května 2013 mým průzkumem na 111 respondentek a výsledky ovšem stále ještě platí: 1. místo - společné zájmové akce, 2. místo - internet.)


A ještě jeden článek mě hodně zaujal. Přemýšlím nad tím docela dost často, protože já chodím ven sama. Včera večer jsem se byla projít a rozhodně jsem se trapně cítila. Všichni kolem mě chodili v páru nebo ve čtyřech. Jen já sama. Taky na mě zase troubila auta a kluci volali z otevřených okýnek: "Ahoooj!" :) (To je důvod, proč ráda chodím ven :)


Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná?

Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná? Vyrazte v každém případě. Už jsem zde kdysi psal, jak se my chlapi divíme, kde jsou ty ženské zalezlé. Zapomeňte na to, že by vás někdo z mužských odsuzoval jako "zoufalku, která loví". (Maximálně některá žárlivá manželka přítomného muže.) Naopak oceníme, že něco podnikáte pro vypořádání se s osudem a nakonec je to i v našem zájmu. K naší škodě sedí každý večer tisíce žen samy doma, protože "nemají, s kým by vyrazily" a "jak by to vypadalo, kdybych šla sama".

Teď jde o to, co nazýváte "do společnosti". Mlčky předpokládám, že vám jde o takzvanou dlouhodobou seznamovací strategii, tedy o trvalý vztah, nikoli o jednorázovou sexuální avantýru. O tu ovšem půjde většině mužského osazenstva v barech, restaurantech, na plovárnách a podobně. Přesto bych tuto arénu neopomíjel, protože i původně jednorázová "alotrie" se mnohdy přetaví v trvalý vztah - pokud jste ovšem ochotna tu jednorázovou aférku (opakovaně) zariskovat.

Problematiku dvou žen jdoucích do společnosti už mistrně rozebral Milan Kundera (….ta hezčí doufá, že její krása vedle té ošklivější ještě více vynikne a ta ošklivější si myslí, že zkrášlí v odlesku té hezké). Z pohledu běžného single muže, který pozoruje dvě kamarádky u stolku (někde u tance) je trapné jednu k tanci vyzvat a druhou tam (chudáka) nechat sedět. Trapně musí být i té k tanci vyzvané kamarádce před tou druhou, kterou opouští a zanechává u stolku samotnou. Navíc si chlap, rozhodující se, zda ke stolku jít či ne, myslí - a to ho odrazuje - že by mohl dvě dobře se bavící kamarádky rušit.

Ideální by tedy byli dva single mani, ale to je a) málo pravděpodobné a b) nastane zde problém s tím, že oba budou chtít tu hezčí. (Pohádku o dvou stejně krásných single kamarádkách na lovu dvou princů přenechme snílkům.)


Nedovedu si ale představit, jak jde osamocená žena večer do baru temnou ulicí, jak přitahuje pozornost úplně každého muže v okolí svými ťukáním podpatků a krátkými šaty. Chce přeci vypadat dobře a sexy. Jde ulovit chlapa!
Když jdou takhle ženy dvě, už na tom není nic divného. Jaké jsou však šance na seznámení, jsme se dočetli výše...
Další věc je ta, že já vždycky budu ta druhá ošklivější.



Až já se jednou prokecnu! :)

"Jééé ahoj kluci! Tak co, jak je? Co šéfka, nezlobí vás?" :)

Jo aha, pardon, já vám to neřekla. Já už se vlastně nejmenuju Tomáš a asi koukáte, co mám na sobě... hmm." :-/

Kolikrát jsem měla chuť se takhle přihlásit k bývalým kolegům - řidičům sanitek, se kterými byla vždycky legrace a zjistit, jak se jim daří. Potkávám je denně.

Každý den v obchodě také potkám někoho z Tomova života a už už chci nadšeně zdravit, ale... nemůžu!

Chtěla bych ale.

Jenže je to buď a nebo.

Ani bývalý spolužák ani bývalá sousedka mě nepoznávají. Dívají se na mě, míjí mě, jsem pro ně cizí člověk.

Jediným slůvkem "ahoj" bych narušila svůj ženský svět, který si tu teď tak pečlivě buduji. Jsem si jistá, že by začali teď nebo později pátrat ve své paměti a někam mě dosadit. A je docela možné, že by na to přišli. Obvykle si v obchodech nebo na ulicích lidí moc nevšímáme. Nepozorujeme je upřeně a soustředěně, takže můžeme snadno minout i podivína, aniž bychom zaregistrovali jeho přítomnost. Ale pokud na nás někdo upře zrak, jsou dvě možnosti: buď mě pozná nebo nepozná. To první je pořád ještě pravděpodobnější.

Pokud mě ale tito lidé, kteří znali Toma, nepoznávají, je potřeba někam utíkat a začít život na úplně novém místě?
Nikdy jsem utíkat nechtěla, ale je pravda, že minulost tu zůstane zakořeněná na věky věků. Chceme-li začít úplně znovu, je jen jediná možnost - přestěhovat se. Je to výborná příležitost k tomu, jak začít konečně žít podle svých představ.
Přesto bych to ráda zkusila tady. V místě, které miluji, ke kterému mám vztah a chybělo by mi, pokud bych se přestěhovala jinam. Uvidíme, jak moc mě má minulost dostihne.
Pokud ale přijde muž, který si mě odvede k sobě, připouštím i tuhle možnost.
To jsou pořád jen mé sny, o kterých si holky sní před spaním pod peřinou. Nejsou to plány. Na ty je ještě příliš brzy... :-/

Noc a slzy

12. července 2014 v 13:17 | Tereza
Je to čím dál horší s tím nekontrolovatelným smutkem a pláčem.
Stává se mi i dvacetkrát denně, že mám slzy v očích.
Z filmu, z reklamy, z obrázku zabaleného miminka v osušce, z polibku, co dostala slečna na ulici, ze seriálu ve Studiu kamarád, z fotky mé dcery u počítače nebo jen tak bezvůvodně z nevím čeho, často i v noci, kdy se probudím a je mi prostě smutno. (Za pět minut už se ale zase usmívám a za dalších pět minut jsem v tom zas.)
Ale abych tu jen nebědovala, pořád převažují chvíle šťěstí a euforie asi z 90 % :) A to je dost.

Dnes v noci nebylo smutno jen mně.
Ve 2 jsem se z ničeho nic probudila a chtělo se mi brečet.
(Nechci brečet!!!)
V tom z ničeho nic ve 2:05 přišla zpráva od kamarádky ze Slovenska, že je jí smutno, protože přišla z venku, kde byla s kamarádkou na skleničce a něco se stalo.
Hodinu jsme si povídaly.
Byl to hodně smutný rozhovor o zážitcích z té noci.
O tom, jak i když můžeme vypadat dokonale žensky, že nikdo nic nepozná, stále můžeme být celý život tam, kde jsme vyrostly, atrakcí a také o tom, jaké to je, když se to dozví náš partner, kterého nade vše milujeme (raději ho kvůli tomu opustit, než mu jednou ublížit?) nebo když krásnou (MtF) slečnu po dokončené přeměně na diskotéce líbá hezký kluk, který když přijde zpátky ke své partě a chlubí se, tak dostane ledovou sprchu: "Co ty to nevíš? Ta holka byla přeci chlap!" a pak tu slečnu krásně skope...

Mé nedělní rande jsem tím pádem zrušila. Mělo to být mé první rande s mužem v životě, které přišlo naprosto spontánně a byla jsem z něj nadšená. Dostala jsem několik rad a všechny se shodovaly v jediném: buď přirozená!
Jsem ráda přirozená. Můžu se chovat tak, jak je mi to příjemnější. Tak, jak je mi to přirozenější.
Ale stačí mi teď v téhle fázi být přirozená?
Mám tak nízké sebevědomí, že nechci zůstat ležet skopaná na parkovišti a počkám si, až dorazí nějaký princ, který mě pozve na rande ne přes internet (jen díky mým fotám), ale v reálu. (Na což můžu čekat roky.)
Nemůžu hledat kluka na internetu, i když už jsem si vyzkoušela, že to jde a je to až příliš jednoduché.

Jsem smutná, vzteklá a nevrlá.
To přejde.
Nesnáším tuhle rychlopubertu, kdy bych chňapla po každém chlapovi, zatímco musím dělat, že nejsem laciná, že mi není patnáct a jsem přeci dámou, která má úroveň. Jsem tak hladová po objetí, polibku nebo toho, jak mě muž vezme za ruku a řekne "miluji Tě", jak mi to píší do vzkazů, že bych se nejradši vrhla kolem krku prvního muže, který mi to nabídne. Ztrácím pak nad sebou kontrolu, ale naštěstí mám kamarádky, které (narozdíl ode mě) nějaké zkušenosti mají a předávají mi je. Ony si svoji pubertu prožily, prožily svůj první vztah s klukem, svůj první sex. Já ve svém věku mám být zkušenou zralou ženou, o které ovšem nikdo netuší, co prožívá, že je právě teprve v pubertě a je vlastně panna.

Jediný možný způsob jak tohle meziobdobí překonat je nechat to být. Vrhám se do všeho po hlavě, ale tohle je tak tenký led, že se musím uklidnit a počkat. Došla jsem k nejvyššímu možnému bodu (komunikace s muži po telefonu a po internetu), ale ten další - v reálu - je teprve vytyčován. Ještě k němu (bohužel) nemůžu.

To, že jsem to rande zrušila, ranilo mě i jeho. Jak vysvětlit klukovi, který se mi líbí a kterému se líbím já, že se s ním nemůžu sejít, protože si nevěřím?
Zase je mi smutno.
Mělo to být jen kafe a popovídání. Nic víc.
Mám kluka, který se mi líbí, je milý, galantní a sympatický. Já se líbím jemu, hýčká si mě. Když jsem s ním, cítím se šťastná. Tak to by přeci mělo být vše vpořádku? To je úplně normální, že muž flirtuje se ženou, že to jiskří, že je tam to napětí, kdy nemůžeme kvůli němu usnout a provokujeme ho řečmi o svých vlasech, které voní, o svých rtech, které chutnají po jahodách a o svých nohách, které hladké míjejí jedna druhou v krátké sukni na ulici, na které jsem si s ním chtěla dát zmrzlinu a zabořit své prsty do jeho vlasů...

Zítřejí rande mělo několik možných scénářů:
1) přijede, uvidí mě, otočí se a odjede
2) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, otočí se a odjede
3) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, zeptá se, jestli neprocházím přeměnou, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím
4) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, nezeptá se, jestli neprocházím přeměnou a nenapadne ho nic v souvislosti s tím, jakou mohu mít minulost, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím

Když jsem si ty scénáře ve své hlavě vytvořila došlo mi, že bod č. 4 si sice přeju ze všech nejvíc, ale (jak mi kdysi řekli na FF UK na přijímačkách) "váš zájem je vyšší, než vaše současné možnosti".
Jo, to já mám vždycky ten vysoký zájem a možnosti řeším dodatečně. Protože mám zkušenost, že to tak jde.

Vlastně bych brala i bod č. 3. Přemýšlela jsem o tom, že to asi nedokážu partnerovi neříct. Ne hned, ale postupem času, až zjistím, jaký je a jak moc silný náš vztah je. Už nikdy nechci svému partnerovi lhát.

Třeba ty první dva scénáře tak pravděpodobné zase nejsou? Třeba se podceňuji. (Ale kdo mi to řekne? Jedině muž, se kterým přijdu na rande...)
Ale nechci riskovat.
Byla jsem nadšená, že si to konečně vyzkouším.
Ale ztratila jsem dnes v noci tolik sebevědomí, nadšení a síly, že to nedokážu...


Nepotřebuji žádné rady ani utěšit.
Není to tak hrozné, jak vypadá.
Chce to jen trpělivost.
TOPlist