close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2014

Transsexualita a rodičovství

31. srpna 2014 v 20:21 | Tereza
Copak je to za divný reflex, mít stažené hrdlo? Jakou to má souvislost s mým pocitem? A proč je mi u toho tak divně? Jaký to má smysl?

"Večer dej žirí (žirafku) do postele, přikrej jí, nezapomeň vyvenčit Pluta (dřevěný pejsek). Až se půjdeš sprchovat, vezmi je s sebou, ať jim v ložnici není smutno. Žirí dej k jídlu tu kytičku. Ráno i večer. A dej jí pusu na dobrou noc. Každý večer! Ano? Dobře?"

Každých 14 dní dostávám tytéž instrukce. Už dva roky chodí se mnou spát gumová žirafa a dřevěný pejsek, protože Kačenka je miluje a když tu není, musím se o ně přeci starat já.

Není ideálnější den, než předvečer 1. září, kdy jdou děti poprvé do školy, k napsání článku na téma rodičovství (i když se týká jen 12 % všech transsexuálů v ČR, které mají podle statistik děti). Nesmírně se těším na zítra, až uvidím svou dceru s taškou na zádech a potom, jak sedí v lavici. Vypouštím z hlavy všechny obavy, které se týkají mého vzhledu, protože jediný důvod, kvůli kterému jdu do přeplněné školy do třídy plné rodičů a dětí je Kačenka.

Občas mi chodí dotazy, jak to má dcera zvládá. Myšleno mě, mojí přeměnu. Kdysi jsem tu psala o britské studii, která se jako jedna z mála věnovala pohledu dětí transsexuálních rodičů. Ta studie byla velmi pozitivní, protože zjistila, že pokud se dítěti věnujeme, nelžeme a vše vysvětlíme tak, jak to je, děti přijímají veškeré změny přirozeně a bez předsudků. Platí, že čím mladší dítě, tím lepší reakce.

Když jsem kdysi před rokem Kačence na radu dětské psycholožky sdělovala svůj osud, setkala jsem se s nadšením, se kterým jsem nepočítala. Tehdy jsem měla ještě paruku s blond dlouhými vlasy a Kačenka pořád vyžadovala, abych jí nosila. Hrály jsme si na princezny. Vzpomněla si na tu paruku i včera a ptala se, jestli jí ještě mám. Řekla jsem jí tehdy stručně narovinu, kdo jsem a co se se mnou děje. A bylo to. Pochopila to a vzala to (možná až příliš) přirozeně. Až příliš proto, že teď vstupuje do nové etapy svého života - na základní školu - kde si sama svým bezproblémovým přístupem může nechat ublížit, protože zatímco ona s tím žádný problém nemá a bere přeměnu člověka v opačné pohlaví jako věc, která se prostě stává, jiné děti to nemusí pochopit a může se tak stát terčem posměchu. Největším nepřítelem jsou teď zlé děti, před kterými jí nikdo ochránit nedokáže. Ale takových nástrah na děti čeká spousta. Transsexualita jen jednou z nich.

Proto můj připravovaný úterní rozhovor s její paní učitelkou, která jako jediná může v nejhorším případě zasáhnout a dětem to vysvětlit. Protože až si jednou pro Kačenku přijdu do školy, může se na mě vrhnout se slovy: "Ahoj tatínkuuuu můj!"

Snažila jsem se jí já i Hanka naznačit, že když vypadám takhle, že už nevypadám jako tatínek, ačkoli tatínek jsem a budu navždy. Že vypadám spíš jako druhá maminka.
To, jak má dítě říkat svému rodiči je volbou dítěte.
Kdysi se mě Kačenka ptala, jestli mi má tedy říkat maminko nebo tatínku. Nechala jsem to na ní.
Teď když se jí zeptám, jestli už mi nechce říkat maminko (protože jsem její rodič, nechci být oslovována jménem, jako nějaká teta a okolí - celý svět - nás stejně vnímá jako dceru a maminku) mi odpoví, že už si na oslovování "tatínku" zvykla a ačkoli sama o sobě mluvím v ženském rodě, ona u mě střídá ženský i mužský.
Vím, že ještě nedospěla k tomu, aby si to ve své hlavičce přehodila. Aby zhodnotila, co to znamená pro mě, ale také pro ní. Že zatímco kdyby mě při vyzvednutí ve škole objala se slovy "maminkooo" a nikdo si ničeho podivného nevšiml, oslovením "tatínku" komplikuje situaci mě i sobě.
Přináší to určitá omezení a nepříjemnosti i v běžném životě. Chtěla jsem pozvat kamarádku s dětmi na víkend, zrovna když tu Kačenka bude. Aby si děti pohrály. Jsem si jistá, že by si to užily. Jenže ty děti neví o mé minulosti nic. Pro ně jsem teta Terezka a jakmile by mi před nimi začala Kačenka říkat "táto, ty jsi uvařil dobrotu...", dostala bych sebe i ty děti (potažmo i jejich rodiče) do komplikované situace.

A tak počkám, až se jí bude chtít přehodit oslovení i rod na ženský, i kdyby to mělo trvat roky a nepříjemným situacím budu předcházet. Kačenku totiž nikdy nutit do oslovování "maminko" nutit nebudu.

Toto řešila i psycholožka, ke které nás před pár měsíci starostlivě objednala moje ex, aby potvrdila, zda nemám na její vývoj negativní vliv. Potvrdila, že nemám (i když si ex potom stejně myslela své), ale řešila se mnou o samotě právě oslovování, přičemž mluvila o příkladu, kdy lesbický pár vychovává dítě. To obě ženy také často oslovuje "maminko". Má tedy dvě maminky. Kačenka má dvě maminky, protože Kačenka je dítě dvou žen. Ale to je pohled můj a celého světa, kromě pohledu Kačenky. Tam zůstávám otcem celý život, ať se mi to líbí nebo ne. Proto Kačenky pohled i rozhodnutí v tomto směru respektuji a čekám, jak se to celé vyvine. To nejdůležitější, aby pochopila, co se se mnou děje, už má dávno za sebou a neřeší to. Bere to jako fakt. Jako normální věc, která se děje s tatínkem, který se omylem narodil do špatného těla, jako zakletá princezna.

Reakcí dětí při sdělování toho, co se děje s jejich rodiči při přeměně, se mnohdy zbytečně bojíme.
Neublíží jím to? Nebude to mít negativní vliv na jejich výchovu, vývoj, chování?
Ne.
Nic z toho se nekoná.
Nejtěžší úlohu tak mají pubertální kluci, kteří mnohdy těžce nesou v tomto věku přeměnu svého mužského vzoru. I tam ale nakonec dochází k pochopení situace a porozumění.

Britské studie a odborné články na téma transsexualita a rodičovství však (stejně jako spousta jiných informací o nás) se často nedostanou ale příliš daleko, natož tam, kde by byla taková osvěta potřeba.
Mám teď na mysli například české soudy.

Už nějaký měsíc mi píše Péťa. Ta má malou dceru Káťu, jejíž maminka (bývalá Péti partnerka) zablokovala veškerý styk s dítětem, neboť si myslí, že to má negativní vliv na její vývoj. Dohnala to tak daleko, že se to dostalo k soudu.
Mě samozřejmě zajímalo, jak takový příběh dopadne, protože mi přijde naprosto nepřípustné, aby rodič neměl možnost se vídat se svým vlastním dítětem právě z důvodu toho, že prochází přeměnou pohlaví.
Péťa mi dala svolení, abych tu její příběh popsala, takže v jednom z posledních e-mailů jsem se dočetla, že už tři měsíce neviděla svou dceru. Soud totiž vydal předběžné opatření, ve kterém zakázal Pétě styk s dítětem do doby, než doloží příslušná psychologická vyšetření. Péťa je teď ve fázi těsně před (zářijovou) komisí.
Její psycholog jí ujistil, že veškerá psychologická vyšetření zcela zaručeně budou na její straně. Že se nemůže stát, aby soud nakonec rozhodl v její neprospěch.
Teď čeká na jednání, ve kterém soud k tomuto závěru dospěje a Péťa po třech čtyřech měsících uvidí zase svou dceru.
Čtyři měsíce života bez vlastní dcery, kterou miluje, o kterou se chce starat a na kterou má úplně stejný nárok, jako její biologická maminka.
Tohle má na svědomí Péťi bývalá partnerka. Tak obrovská averze k přeměně jako takové a strach z neznáma jí donutil bránit se nesmyslně proti něčemu, co dítěti ani nemůže nijak uškodit. Navíc to dítě má už mužský vzor - nového partnera jeho maminky.

Jsem sama zvědavá, jak to jednání dopadne, ale nevěřím, že by české soudy udělaly takovou hloupost a styk s dítětem kvůli transsexualitě zakázaly. Jsem si jistá, že soud rozhodne správně. Věřím tomu. I když mě mrzí už samotné předběžné opatření, který styk zakázalo, co jsem nečekala. Ale co mohla Péťa v takové situaci jiného dělat, než čekat, dokládat psychologická vyšetření a zase čekat, než soudy milostivě zasednou a rozhodnou?
Nikoho nezajímají desítky probrečených nocí, zoufalství ze ztracené dcery a prázdno, které člověku zůstane v srdci po vlastní dcerce, když jí tři měsíce nevidí.

Jak je mě, když jí nevidím "jen" 12 dní?

Na Péťu moc myslím a držím jí palce. Už takhle má život komplikovaný a aby toho nebylo málo, její bývalá partnerka si vymyslí tohle.


Na téma transsexualita a rodičovství jsem našla pár zajímavých odborných textů, které snad pomohou transsexuálním rodičům překonat tohle nejtěžší životní období, kdy nám často chce někdo naše děti brát z naprosto nepochopitelných a ubohých důvodů...

Transsexuální člověk se může stát po přeměně pohlaví rodičem několika standardními způsoby, jako je adopce, získání dítěte do pěstounské péče nebo umělým oplodněním. Své dítě pak vychovávají úplně stejně jako ostatní rodiny, akorát pro ně je jediným problémem, který musí během výchovy vyřešit, zda budou se svými dětmi o své minulosti hovořit. Existují ale i klienti, kteří se stali rodiči dětí ještě předtím, než si svoji transsexualitu uvědomili. O to je potom horší přistoupit na změnu pohlaví, neboť dítě může být traumatizováno a frustrováno. Ale to mohou být i jiné děti, pokud se v jejich blízkosti děje něco, čemu oni nerozumí a co je od rodiče oddělí. Tím jsou desítky dalších důvodů než je jen transsexualita.

Pro dítě je největší jistota, když vidí, že rodiče drží pospolu a navzájem si vyjadřují podporu a pochopení. Dítě, které dostane otevřené informace od obou rodičů a které uvidí, že spolupráce rodičů dále funguje, má větší předpoklady ke klidnému vývoji než dítě, jehož rodiče se dramaticky rozejdou a jeden z nich se ztratí. Dospělí většinou podceňují schopnost dětí pochopit situaci, ale porozumět transsexualitě bývá leckdy pro dítě snazší než pro mnohého dospělého. Podle průzkumu se dětem daří celkově lépe tehdy, nastane-li změna pohlaví rodiče v mladším věku dítěte. Terapeuté zastávají názor, že odkládání přeměny na starší věk a zatajování skutečnosti staví děti do složitější situace. Výjimkou je období pozdní puberty, kdy většina terapeutů doporučuje počkat až do dospělosti dětí. Transsexuální rodiče mohou být plnohodnotnými rodiči i po přeměně pohlaví a děti jsou schopny své rodiče chápat a poskytnout jim adekvátní oporu.

Britská studie
V Londýně proběhl v roce 1998 výzkum 18dětí, které mají pohlavně atypického rodiče. V rozhovorech těchto dětí a rodičů byly dvě typicky citované oblasti soustředění jako potenciálně problematické pro děti, jejich pohlavní identita a útoky vrstevníků.

Ani jedno z dětí netrpělo poruchou pohlavní identity. Jeden chlapec a jedno děvče přemýšleli o změně pohlaví krátce po tom, co se dozvěděli o transsexualitě rodiče, ale byla to jen zvědavost. Jejich touha změnit pohlaví se dále nevyvíjela. Nevyskytl se žádný významný případ neočekávatelného chování.

Děti informovaly o svém rodinném problému vrstevníky, o kterých si myslely, že jim mohou věřit a nebudou se jim vysmívat. Tři děti byly zpočátku vysmívány, ale jen přechodně. Zbytek neuvedl žádné problémy.

Tři z dětí si nepamatují svého rodiče v minulé roli. Děti naprosto chápaly rodičův nesouhlas s pohlavím a průběh léčby. Následně uvádím citace reakcí dvou dětí. Desetiletý chlapec s otcem, jenž se nechal přeoperovat na ženu:

Co na to říkáš?
"Je to v pořádku."
Proč to tvůj táta dělá?
"Nelíbí se mu být mužem."

Čtrnáctiletá dcera s matkou, která se stala mužem:
"Má matka je nešťastná ve svém těle. Má maminka je od té doby, co žije, jak se cítí, o hodně šťastnější. Když mi bylo 13 let, má matka řekla "Já chci být muž, vadí ti to?". Já jsem jí řekla, že ne, pokud zůstane uvnitř stejná a bude mě ještě mít ráda. Nestarám se o to, jak vypadáte. Je to jako čokoláda, má nový obal ale uvnitř je to stejná čokoláda."


Dostupné zkušenosti dokazují, že transsexualita rodiče nemá nepříznivý dopad na děti. Dětem se daří celkově lépe, kdyžpřeměna rodiče nastane v ranějším vývojovém stupni dítěte. Období puberty se moc nedoporučuje pro tak zásadní přiznání dítěti, neboť je to již tak dost obtížné období jak pro dospívajícího člověka, tak pro jeho rodiče.

Rodiče si ale musí uvědomit, že oni sami, ne děti, nesou odpovědnost za zabezpečení, že tyto situace projednají vhodným způsobem. Měli by navštívit se svými dětmi psychologické poradny, zkusit si promluvit s učiteli o pochopení jejich situace a v případě potřeby o podporu.

Pro děti je nejdůležitější citový vliv rodičů, domácí klid a pohoda, pocit bezpečí a pocity toho, že se na svého rodiče mohou spolehnout. A není důležité, čím jejich rodič dříve byl. Pohlavní přeměna určitě není neutrální událostí v životě dítěte, ale při správném a citlivém přístupu nezanechá žádné dlouhodobé následky. Mnohem horší dopad na dítě mají rodičovské rozpory, neshody a hádky. A je klinicky dokázáno, že daleko větší újmu na děti způsobuje rozvod a přerušení kontaktu rodiče s dítětem.

Naštěstí většina lidí vidí "světlo na konci tunelu přeměny". Společenské potíže obvykle utichnou, když dokončí svou pohlavní transformaci a postupně se pro společnost stávají opačným pohlavím. Mnozí z nich, v touze po klidném životě, nechávají svou minulost zcela privátní. Přátelé a spolupracovníci, kteří o minulosti vědí, by měli ctít jeho přání soukromí.



Heterosexuální transsexuální rodič má do budoucna trochu lepší výchozí situaci z pohledu společnosti jako rodič, než jakou mají homosexuální rodiče.

Proces přeměny pohlaví je dokončen definitivní změnou úřední identity. Klient mění jméno a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, včetně nového rodného příjmení, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, a to i se zpětnou platností (maturitní vysvědčení, výuční listy či vysokoškolské diplomy - (neplatí na Slovensku)). Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat. Tento soubor úředních kroků se děje na základě písemného doporučení terapeuta, které musí obsahovat jako nezbytnou podmínku a nutné právní minimum vyjádření o definitivním ukončení plodnosti klienta či klientky, přičemž u FtM je právně postačujícím zákrokem hysterektomie. U MtF jde pak o odstranění varlat s nadvarlaty. Přeměna pohlaví nezpochybňuje správnost deklaratorního prohlášení pohlavní příslušnosti při porodu. Proto také osoba daného pohlaví před změnou pohlaví zcela oprávněně může uzavírat sňatek, stávat se rodičem dítěte a tyto právní úkony, které uzavřela ve svém původním pohlaví, nejsou zpochybněny. Pokud se transsexuální osoba rozhodne požádat o přeměnu pohlaví a podstoupí příslušnou léčbu, může po provedené operaci požádat o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví v matrice. K žádosti musí připojit potvrzení odborného lékaře z oboru sexuologie o provedení úplné změny pohlaví. Provedená právní změna však nemůže mít zpětné účinky. V případě, že by o takovou změnu žádal ženatý muž nebo vdaná žena, je třeba, aby nejpozději před rozhodováním o schválení chirurgických zákroků bylo toto manželství rozvedeno. Rodičovský zápis při narození případného potomka transsexuálního rodiče se rovněž nemění. Matkou zůstává vždy žena, která dítě porodila (přestože se stala následně mužem), a rovněž otcovská role je trvalá. Znamená to, že transsexuální lidé zůstávají rodiči se všemi právy a povinnostmi.


Česká republika má možnost registrovaného partnerství a být homosexuál už nějakou dobu není trestný čin. Na druhou stranu, v některých zemích mohou LGBT páry adoptovat dítě… a v některých ještě funguje i trest smrti.


Některé tresty za homosexuální pohlavní styk:
EVROPA:
všechny evropské státy podepsaly Deklaraci spojených národů nebo uzákonily homosexuální styk jako legální

AFRIKA:
Alžírsko, Maroko - 1 - 3 roky vězení
Angola - pracovní tábory pro nenapravitelné zločince
Džibutsko, Etiopie, Gambie, Kamerun, Keňa Libye - 5 - 14 let vězení
Ghana - mužský styk nelegální, ženský nejistý
Komory - zakázáno "chování proti přírodě"
Mauretánie, Somálsko - trest smrti
Nigérie, Seychely, Zambie, Zimbabwe - mužský nelegání (14 let vězení), ženský legální
Tanzanie - doživotní vězení

SEVERNÍ A JIŽNÍ AMERIKA:
Antigua a Barbuda - trest 15 let vězení
Barbados - trest smrti
Belize, Grenada, Jamajka - mužský ilegální (10 let vězení, ženský legální
Guyana - mužský ilegální (doživotí), ženský legální

ASIE:
Afghánistán - ilegální
Brunej - 10 let vězení
Írán, Jemen, Saúdská Arábie - trest smrti
Malajsie - 2 - 20 let
Barma - doživotí
Palestina - mužský ilegální (10 let vězení), ženský legální
Uzbekistán - ilegální pouze anální sex (3 roky vězení), ženský legální


Ještě bych tu chtěla napsat jednu informaci.
Teď se mi nesmějte, protože se opravdu často setkávám s dotazem (z řad lidí z mého okolí, kteří se s transsexualitou ještě nikdy v životě nesetkali - a tak tu posmívání není na místě), zda FtM a MtF mohou mít po ukončení přeměny své vlastní biologické děti.

Jediná možnost, jak mít u FtM biologické děti, je nechat si před začátkem přeměny odebrat vajíčka a pak je nechat dárcem oplodnit in vitro a oplodněné nechat odnosit partnerkou (v případě lesbického páru), což však znamená, že to bude vlastní biologické dítě, ale ne její. Rozhodně není možné mít biologické dítě po operaci jako muž - spermie prostě netvoříte, jelikož nemáte funkční varlata (můžete mít max. testilní implantáty (umělá varlata)).
U MtF je jediná možnost nechat zmrazit sperma, kterým bude poté partnerka oplodněna (opět pouze v případě lesbického páru).
Několikrát jsem se setkala s názorem MtF dívek, že něco tak hnusného a mužského, jako jsou spermie, nedokáží před zahájením přeměny ze svého těla vůbec vyloudit. I za cenu, že nikdy své vlastní dítě mít tedy nebudou.


Našla jsem ještě jednu zajímavou statistiku o počtech transsexuálů v ČR od r. 1942 až 2006.

Mezi rokem 1942 a 2006 bylo registrováno celkem 761 jedinců s diagnózou porucha pohlavní identity, z toho 269 MtF a 492 FtM. K přeměně pohlaví dospělo ve sledovaném období celkem 331 z nich (77 MtF a 254 FtM), tedy 44 %.

Po roce 1989 se zvýšil počet MtF ve vztahu k FtM - zatímco před rokem 1989 byl tento poměr 21 % ku 79 %, po roce 1989 to bylo 42 % ku 58 %.




Zatímco před r. 1989 byla průměrná délka léčby 55,03 měsíců, po r. 1989 je to již jen 33,78 měsíců.





Stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k rodičovství transsexuálů a homosexuálů

ESLP neměl mnoho příležitostí zabývat se výslovně problematikou rodičovství transsexuálů, většinou totiž řešil situace, kde nové, operativně změněné pohlaví takového jedince, odmítaly smluvní státy uznat.

Není pochyb o tom, že právo by mělo reflektovat změny ve společnosti, a to i s ohledem na lékařský a vědecký pokrok. V judikatuře ESLP se sice dosud neobjevil případ, z něhož by transsexuálnímu jedinci vyplývalo právo stát se rodičem v pohlaví odpovídajícímu jeho nové identitě, můžeme to však vnímat spíše jako dobrý signál, s tím, že evropské právní úpravy akceptovaly transsexuály bez ohledu na to, že nenaplňují všechny biologické znaky nového pohlaví. Jiná situace nastává u homosexuálních dvojic, pokud nezplodí potomka přirozenou cestou, otevírá se pro ženské a pro mužské homosexuální páry různá cesta. Lesbický pár může podstoupit proceduru umělého oplodnění, zažádat o adopci či obrátit se na náhradní matku, přičemž vždy záleží na tom, jaké podmínky pro jejich rodičovství nastavil domácí zákonodárce. Zatímco mužský homosexuální pár má možnosti více limitovány. Stranou pozornosti by zajisté neměl zůstat zájem dítěte, narodivšího se do tohoto "nového" typu rodiny. Je proto na zákonodárci a jiných vnitrostátních orgánech, aby reflektovali společenské postoje domácího obyvatelstva. Tuto jejich činnost nemůže ESLP svými rozhodnutími
nahradit, jak již mnohokrát judikoval.


Česká judikatura (PhDr. Olga Pechová)

Pokud se týče manželství uzavřených po provedení úřední změny pohlaví, tak se právní postupy nijak neodlišují od běžné praxe, neboť nejsou upraveny žádnými speciálními normami. Transsexuální lidé tedy po změně pohlaví mohou vstupovat do manželství a vychovávat či adoptovat děti společně se svým novým manželem či manželkou. Tento právní postup je obvyklý ve velké většině zemí EU a opírá se o článek devět Evropské charty lidských práv. V této oblasti existuje navíc relevantní rozhodnutí ESD, který v případě KB v National Health Service Pension Agency and the Secretary of State for Health (2004) rozhodl, že omezování tohoto práva je porušením Direktivy 75/117/EEC.
Někteří transsexuální lidé však vstoupí již v období před změnou pohlaví do manželství, k čemuž je vede snaha adaptovat se na své tělo a vyhnout se tak nutnosti řešit složité problémy spojené s transsexuální identitou. Tento jev je častější zejména u transsexuálních lidí ze starší generace a mnohem častěji se vyskytuje u translidí MtF než u translidí FtM. Nakolik je mi známo, tak tuto situaci v ČR oficiálně neupravuje žádná právní norma. České právo ovšem nezná možnost stejnopohlavního manželství, a proto komise posuzující žádosti o změnu pohlaví vyžadují jako podmínku schválení operativního zákroku rozvedení eventuálního stávajícího manželství. Tento krok však rovněž nemá jednoznačnou oporu v zákoně, takže by teoreticky mohl být soudně napaden. K podobné úspěšné žalobě došlo v sousedním Rakousku, avšak v České republice mi není žádný podobný případ znám. V některých zemích EU je pak tato situace upravena právní normou, která počítá s rozvodem jako s regulérní podmínkou pro schválení změny pohlaví.
Mnohem důležitější než samotná úprava rodinného stavu je ovšem otázka rodičovských práv ve vztahu k dětem z těchto manželství. Toto téma vyvolává značné polemiky mezi psychology i právníky. Pozoruhodné ovšem je, že tuto oblast české právo nijak výslovně neošetřuje. V minulosti trvaly komise schvalující změnu pohlaví na tom, aby se transsexuální klienti písemně vzdali svých rodičovských práv, přičemž podle Reichlové a Procházky (2002) však tento postup nemá žádnou oporu v českém právním řádu. Otázkou se zabývala řada soudních instancí v Evropě i v jiných částech světa. Soudní znalec a specialista na problematiku translidí Richard Green (1992, 1998) studoval z psychologického hlediska život dětí transsexuálních rodičů, kteří v průběhu života svých biologických dětí podstoupili změnu pohlaví. Podle jeho výzkumu nemá tento fakt žádný významnější dopad na dlouhodobý psychický stav a duševní vývoj těchto dětí. V evropském právu však zatím neexistuje shoda při postupu v této oblasti.
V České republice se některé postupy v oblasti rodičovských práv translidí pohybují na hraně zákona. Modelovým je případ, kdy transsexuální člověk (MtF) byl v průběhu rozvodu nucen pracovnicí Odboru sociálně-právní ochrany dětí, k sepsání návrhu, ve kterém se vzdává práva na styk s dítětem. Jednalo se přitom o člověka s pozitivním vztahem k dětem a pečující o své děti v rámci rodičovské dovolené. Rovněž manželka (biologická matka dětí) neměla proti pokračování ve výchově dětí námitky. Při nátlaku ze strany sociální pracovnice byl tento postup popisován jako jediný právně možný a bylo vyhrožováno eventuální žalobou ze strany odboru sociálně-právní ochrany dětí a z toho vyplývající komplikace nejen při rozvodovém řízení, ale i při žádosti o zahájení procesu změny pohlaví. Takový postup je podle mého názoru nejen diskriminační, ale pravděpodobně by se dal i úspěšně soudně napadnout. Přesto se však nejedná o ojedinělý případ, ačkoliv tento postup nemá ani právní základ ani se neopírá o relevantní psychologická zjištění.

Translidé se velmi často dostávají do kolizí s pracovníky veřejné správy a ještě častěji se stávají oběťmi diskriminace. Tato skutečnost vyplývá velmi často spíše z neznalosti než ze zlé vůle. Je proto vhodné, aby pracovníci veřejné správy byli informováni, že tato oblast je v mnoha směrech upravena nejen českým právním řádem, ale i právem EU. Stále ovšem existují oblasti, ve kterých se translidé nacházejí v právním vakuu. Jedná se především o některé otázky rodičovských práv a ochrany osobních údajů respektive práva na soukromí. Tyto oblasti nejsou v současnosti dostatečně upraveny ani na úrovni českého ani evropského práva, přesto by si měli pracovníci veřejné správy uvědomovat, že se jedná o velmi problematická témata, která mohou mít soudní dohru i na evropské úrovni.
(Ačkoli se zrovna homoparentální rodina mě samotné zřejmě netýká, tyhle obrázky mě dojaly až k slzám. Je v nich tolik lásky. Mnohdy více, než v jiných tradičních rodinách. Takovéhle rodiny (pardon, že si musím zase rýpnout) na Slovensku po schválení letošního zákona o rodině nikdy nikdo neuvidí... Podle mě nelidské, necitlivé, nerozumné rozhodnutí hodno (v tomto ohledu) zaostalého státu.)
Ach podívejte se, jak ty děti trpí...!












Pane Klausi.
Tohle tedy vážně ne...


Václav Klaus je odpůrce registrovaného partnerství i adopcí homosexuály, kterou ale zákon registrovaným zakazuje. Podle Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) exprezident jen posiluje stereotypy. Podle členky vládních výborů pro práva dítěte a pro sexuální menšiny Džamily Stehlíkové Klaus karikaturou útočí na děti, které se dvěma matkami či otci vyrůstají, a přispívá k netoleranci.

Také podle Stehlíkové dětem se dvěma matkami či dvěma otci nic nechybí a problém z kresby neřeší. Uvedla, že zná mnoho takových fungujících rodin a děti jsou v nich šťastné. Stehlíková míní, že bývalý prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance.

"Na prvním místě by měl být zájem dítěte. Když bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké," míní Stehlíková. Výbory, v nichž zasedá, jsou součástí rady vlády pro lidská práva.


Tak abych to všechno shrnula do jedné věty.

S transsexualitou mají mnohem větší problém dospělí, než děti, které potřebují především lásku rodičů a to je taky to nejdůležitější, co ve svých chytrých hlavičkách řeší.

Vícenásobná těsnící vložka

29. srpna 2014 v 15:32 | Tereza
Přijel za mnou obchodní zástupce firmy, u které nakupuji jen vícenásobnou těsnící vložku :) Jinak nic.
Ten název mi přijde legrační. Nevím proč. A snad proto jsem se na něj těšila. Abych zjistila, kdo za tou vícenásobnou nádherou stojí :)
Pán přijel za paní Novákovou (jako za mnou - pracovně), byl moc milý a když jsem ho pozvala do jednací místnosti, kde jsme byli sami, moc hezky se usmíval. Ne podezřívavě, ale normálně mile.
Začali jsme si pracovně a polopracovně povídat, byli naladěni na stejné vlně a pak z něj vypadlo, že kdysi u něj někdo odsud objednával kabel.
Ptám se ho: "Co? Kabel? To není možné, vždyť já ani nevím, že nějaké kabely prodáváte."
"Myslím, že pan Novák to byl!"
Ehm, tak o tom bych musela něco vědět :) Ale to jsem mu neřekla. Tak mu říkám mojí oblíbenou větu: "Pan Novák už zde nepracuje." :)
"No tak to on určitě objednal a zdrhnul." :)))

Ti dodavatelé si TAK vymýšlí! :)
Ale mě to baví.

Lichotilo mi, že mě neztotožnil s p. Novákem, ačkoli věděl, že jsem Nováková. Měla jsem jistotu, že nemá sebemenší tušení, že pan Novák by mohl být paní Nováková :)

Celá konverzace probíhala 40 minut (což jsem ani neplánovala) a vážně jsem se bavila :) Řekla bych, že ještě chvíli a jsem pozvaná na kafe :) (No dobře, tak si nebudu tak věřit, ale chci říct, že to nebyl rozhovor mezi mužem a mužem nebo mezi mužem a kdysimužem, ale mezi mužem a ženou.) Vážně jsem si vychutnávala použití všech svých dosud existujících ženských zbraní a měla jsem z toho moc dobrý pocit.
Byla jsem svá, sebevědomá, ženská a neohrožená. Čím delší dobu jsme si povídali, tím víc mi vzrůstalo sebevědomí. Přestala jsem se úplně pozorovat a všechno bylo tak jednoznačné, normální a příjemné.

Když odcházel, tolik moc jsem chtěla vědět, co se mu teď asi honí hlavou :)
Kéž by mi dal do své mysli aspoň na chvilku nahlédnout.

Ale budu věřit svému instinktu. Přestože je pro mě těžké mu věřit.

Každopádně jsem teď jeho návštěvou potěšená.
Vícenásobně! :)

(A nejen díky němu, ale o tom až jindy a jinde.)
Jo jo, zase ti chlapi ;) Jsem neponaučitelná.
Skuhrám tu, jak si nejsem jistá svojí ženskostí a na druhou stranu se teď díky některým mužům cítím tak žensky, že už to snad ani víc nejde.

Kde je ale pravda?
To se brzy dozvím...

A běžím pro Kačenku, mojí velkou školačku, se kterou jdu v pondělí poprvé do školy a nemůžu se dočkat!
V úterý mám přijít na rodičák a po něm budu mít příležitost si promluvit s její paní učitelkou (o mě a o Kačenky tátovi, což mi kladly na srdce psycholožky v Motole i Hanka). Přála bych si, aby to byla chápavá mladá příjemná a veselá profesionálka.
To se taky brzy dozvím...

Co dělá ženu ženou

28. srpna 2014 v 19:43 | Tereza
Žena je takové hezké stvoření. (To říkám já). Musí být hezké, protože kvůli ženské kráse muži zabíjejí, píší ty nejkrásnější básně, malují nejbarevnější obrazy a zoufale vyčkávají pod jejími okny ve větru a v dešti.

Zamyslet se nad tím, co dělá ženu ženou, mě donutil stav, který teď občas prožívám.

Poslední dny mám problém s lidmi.
Ráno je to super. Při odchodu do práce si přijdu krásná a neohrozitelná. Už když si jen namaluju oči (zvládám to teď za pár minut - ne jako dřív :), nemůžu se vynadívat. Ale odpoledne jdu nakoupit a jsem celá strachy vyplašená. Zkoumám pohledy a přenáším na sebe pozornost. Bojím se odhalení a všechny (jakékoliv) pohledy identifikuji jako zlé. Sama pak na ostatní házím vražedné pohledy, přehnaně se rozhlížím (ne, opravdu mě nikdo neřeší) a ve frontě nervózně přešlapuju, kdy už konečně budu na řadě a můžu jít domů. Schovat se. Pokud náhodou nikdo neciví, uklidním se a naopak si užívám ten úžasný pocit, kdy jsem jako žena součást fronty mužů a žen.
Schovaná doma jsem potom ale nešťastná, protože nejvíc mě to baví mezi lidmi. To oni ze mě dělají ženu, když mě oslovují v ženském rodě. To je ale také jediná identifikace, kterou jsem schopná rozlišit správně (protože je jasná). Veškeré ostatní pohledy automaticky hodnotím jako podezřívavé, přestože být takové nemusí. Ale ten strach je z nich takové udělá.

Proč se ta slečna na mě tak dívá? Nedívej se na mě! Tak strhni už ten pohled! Budu se na ní taky dívat. Nemůže ze mě strhnout oči. Radši rychle pryč. :/
Pokud se takový člověk usměje, jsem klidná. I kdyby mě identifikoval špatně, dává mi najevo své sympatie (i když to není přesně to, o co mi jde, je to snesitelné).
A pak mi holčička řekne "paní", ve frontě plné lidí jsem oslovena správně a pokladní mě neřeší už vůbec.
Jsou (úžasné) dny, kdy nezažívám žádné podezřívavé pohledy, jako třeba dnes. Kdy jsem naprosto jasná (myšleno ženská :).

Já vlastně nepotřebuji zrcadlo. V něm jsem neobjektivní (většinou se líbím sama sobě). Mým zrcadlem jsou cizí lidé. (Ti, kteří mě znají, jsou milí a nikdy mé sebevědomí neshodí, ale jejich názor prostě neodráží skutečnost, protože přichází jiní cizí lidé, kteří jejich pohled vyvrací.)

Pokud se objeví cizí lidé, kteří na mě obdivují ženskost, pak tomu nerozumím. :)

Taky civívám na lidi. Taky se nedívám jen do země a prohlížím si jiné. Včera jsem vyloženě civěla na prodavačku z DMka s krásným blonďatým culíčkem nebo na tatínka, který právě vystoupil u pošty, na obličeji měl strniště a tak krásný úsměv. Jak mám rozlišit civění od kouknutí? A jak mám rozlišit to, co se jim odehrává v hlavě? Chtěla bych přístroj na čtení myšlenek. Bylo by to tak to největší zrcadlo, jaké jsem kdy měla.

A když by si všichni ti civějící říkali, co je to za obludu, pak bych se aspoň uklidnila a nehonila se z jednoho rande do druhého, nedávala bych šanci mužům a zůstávala bych doma, abych se těmto situacím co nejvíce vyhnula, čekala a něco se sebou dělala (dokud by mi mé konto stačilo).
Nechci být někdo mezi. Nechci poslouchat lichotky a nechci potkávat souseda, který mi tvrdí, jak mi to sluší, když pak poprvé za půl roku v Hradci dostanu "facku". První.
Jenže teď "něco mezi" oficiálně jsem, tak nevím, čemu se divím a nechápu, jak jsem vůbec mohla uvažovat třeba o něčem takovém, jako je rande. (To je ta moje netrpělivost. Chtěla bych do všeho skočit hned.)

Hlavu vzhůru.
I tímhle obdobím si musím projít.
Nemůžeme mít všechno hned a ani to nechci. Chci si projít úplně vším od začátku až do konce a vážit si toho, co mám.
Vždycky je nějaké řešení, jak to udělat, abychom už neměly strach z druhých lidí, kteří mi pomáhají třeba jen tím, že se na mě podívají a jdou dál. Žádný zájem ani to pitomé "přecvaknutí" v jejich hlavě, že je se mnou něco v nepořádku.

Jsem alergická na to civění. A vždycky na všechno používám teorii pravděpodobnosti. Ta mi totiž vyřeší každý problém.
Řeknu si, co je pravděpodobnější:
1) že se jim líbím jako žena? nebo
2) že ve mě vidí muže?

Teorie pravděpodobnosti mi vždycky odpoví tím, co je pravděpodobnější. A co je pravděpodobnější je pravděpodobné, že to tak je. Většinou. (Jaká je tedy správná odpověď? :) Myslím, že půl roku na HRT je pravděpodobnější č. 2.

Metodu teorie pravděpodobnosti si můžete vyzkoušet i vy, když něco nevíte :)
Třeba: Bude zítra svítit slunce?
Pravděpodobnější je, že ne, protože v posledních týdnech svítí slunce málokdy. Takže bude zamračeno.

Nedělám tím pádem ze sebe pesimistku. Jen realistku :)

Otázka: Povede se má přeměna?
Pravděpodobnější je, že ano. To je statistika a fakt na jiných. Takže věřím, že ano :)

Povedou se mi ty buchty?
Pravděpodobně ano, protože nejsem žádná začátečnice, takže pravděpodobnější je, že budou všem chutnat (ne že bych si chtěla nějak fandit :).

Budu zítra zkoušená z matiky?
Ve třídě je 30 studentů. Pravděpodobnost je tedy malá, takže ne :)

Baví mě to.
Je to tak jednoduché! :)

Některé odpovědi jsou ale záludné.
Např. Rozvede se sousedka se svým manželem?
Statistika hovoří, že 52 % všech sezdaných párů se rozvádí. Pravděpodobnější tedy je, že se rozvedou, takže odpověď zní "ano".

To ale neznamená, že se to ještě stane. Některé odpovědi dostáváme proto, abychom s nimi něco udělali. A ne se jim podvolili. Protože život je opravdu v našich rukách.

Jinak je v mém životě ale klid. Většinu dne jsem šťastná a nepřemýšlím o tom, že bych mohla být někým jiným, než ženou. Nedovedu si představit jiný život. Proto ať už má přeměna dopadne jakkoli a měla-li by se například zaseknout na tomto stavu, bude to pro mě už přijatelné. Není to tak hrozné :) Ale mohlo by to být lepší.
A pozitivní na tom je to, že pořád je co zlepšovat a tak horší už to být nemůže.


A jak je to tedy s tím ženstvím?

Napadlo mě toto:

Ženou jste, pokud:

1) jste indentifikovány jako žena už z dálky



2) jste oslovovány v ženském rodě



3) vypadáte jako žena, když vyjdete z koupelny po umytí vlasů



4) vypadáte jako žena i nenalíčená



5) vás chtějí heterosexuální muži





U bodu č. 4 (žena bez make-upu) byl trošku problém najít nenalíčenou slečnu, která by vypadala opravdu přijatelně hezky. Google mi nabízel fotky žen-celebrit bez make-upu a po shlédnutí těchto fotek jsem došla k závěru, že bez make-upu vypadám jako ony - taky tak blbě :))) Některých jsem se dokonce lekla (stejně jako sebe po odlíčení :) Takže jsem v klidu.

Vytvořila jsem si takovou "tabulku ženskosti":


Své skóre ženskosti si může takhle jednoduše spočítat každý.
Jsem ráda aspoň za těch 30 %.
Bod č. 1 byl OK půl roku do chvíle, než jsem jednou přijela do Hradce Králové :/ Takže nemůžu dát OK.
Jediný bod č. 2 je jasný. Správně mě oslovují prodavačky, malé děti, dodavatelé, kteří o mé minulosti nic neví. Snad ze slušnosti nebo ze soucitu, ale hlavně, že to tak je :) (Důležitý je výsledek, jak říkám.)
Bod č. 3 - nejsem si jistá, jestli vypadám s mokrými vlasy jako žena, proto dávám "ne", i když si tak někdy (vzácně) připadám :)
Bod č. 4 - tak tenhle bod bude asi ještě hoooodně dlouho "ne" :)
U bodu č. 5 jsem nemohla dát "ok", protože mě muži na ulici v reálu neoslovují. Vždy jen na internetu a tam mám fotky samozřejmě ty nejhezčí, takže nemohu na 100 % říci, že mě heterosexuální muži chtějí. (Muži, kteří mě chtějí, jsou heterosexuální, což mi lichotí, ale zatím mě žádný z nich neviděl ve skutečnosti).

Dovedu si představit, jaké skóre mají ostatní biologické ženy.
Menší než 80 - 100 % ani být nemůže.

Proto jakmile dosáhnu alespoň 80 % ženskosti, řeknu si: Terezo, teď už jsi opravdu žena!

Znám několik MtF po SRS, které dosahují 100 %.
Některé dokonce před SRS.
Ale všechny z nich jsou minimálně rok (až dva nebo více) na HRT.

Já vím, že to není ideální měřítko. Ale to je mi fuk. Jsou to běžné věci každodenního života a dokud je budu označovat křížkem (třebaže kvůli jedné jediné nevydařené situaci za rok, která to celé zkazí), pak nebudu mít tu jistotu, kterou bych měla ráda.
Neříkám "potřebovala". Protože nějakou jistotu už mám. Jen není stoprocentní.


A jak se vlastně vyjadřuje ženskost?
Je to dost subjektivní. Každý jí vidí jinak, ale v celkovém pojetí jde vlastně o totéž.

Některé názory, co ženu dělá ženou?
- Čeho si nejvíce vážím u žen: všeho, co ženu dělá ženou - jemnosti, laskavosti, něžnosti…
- Asi to bude znít divně, ale na ženské má být od prvního okamžiku vidět, že je to ženská, se vším, co k tomu patří. Ano, intelekt je důležitý, ano, osobnost je neméně důležitá, ano, duševní krása je taky důležitá. To je všechno pravda. Ale první, co mě zaujme, je to, co ženu dělá ženou. Hrudník, oči, zadeček, a v letním období (když nosí sandálky a žabky) i prsty na nohou. Na druhou stranu je pravda, že normálně, přirozeně krásných žen je na světě tolik, že tento výběr nezabere moc času a v klidu je pak možno zkoumat ty další, "důležité" vlastnosti.
- Dlouhé vlasy, smyslný pohled, něžné rysy ve tváři i postava přesýpacích hodin...
- Ženu dělá ženou její chování, měla by být milá, laskavá, přítulná, pečující...
- Reakce ženy na článek o kalhotách: Nechápu redakci proč se máme jako ženy oblékat do kalhot. Je to sice praktické, ale sukně alespoň ženu dělá ženou.
- Ženu dělá ženou její charisma
- Šaty dělají člověka. Ženu dělá ženou její ženskost. Ženskost je vnitřní stav. To je její skutečná krása. Žena je nejkrásnější, když se svými šaty oblékne i svou ženskost.
- Ženu dělá ženou umět z některých situací taktně vyklouznout (zasmát se a pokecat s cizím mužem, ale ženským stylem odstrčit). Jak se říká, když fena nechce, tak si pes nevrzne :)
- Jeden básník řekl, že žena je bytost napůl cesty mezi člověkem a andělem. A v tom je její ženskost. Jak si představujete anděla? Přemýšlejte...přidejte lidské vlastnosti...a to je ženská žena, v každém věku, před tisíci lety i za tisíc let bude taková žena moudrými lidmi vnímána jako skutečná žena.
- Ženskost, to je šarm, něha, noblesa, jemnost, ať máš na sobě krásné šaty a makeup, nebo tričko a džíny s nenalíčenou tváří a vlasy staženými do culíku. Nezáleží na tom, jestli jsi manažerka v kostýmku nebo maminka na mateřské. - Ženskost je to těžko popsatelné kouzlo, to "cosi", co ze ženy vyzařuje. To, co muže přiměje chovat se k ženě jako k ženě.
ženu dělá ženou její osobnost, způsob pohybu a držení těla, spokojenost sama se sebou, sebevědomí, přirozenost = ne ztuhlost.

A nejhezčí názor jedné slečny z diskuse o ženskosti na závěr:
- Být samostatná - pro některé muže je to dost silný impulz pro to si tu ženu dobývat, chtít jí, rozmazlovat si jí, a mít radost z toho, že ona mu dopřeje, to, že jí v bytě může přišroubovat šroubek, pověsit obraz a dokonce i to, že ho třeba čas od času pozve na domácí vlastnoručně uvařenou večeři, nebo třeba jen to, že jí může někam pozvat, odsunout židli v restauraci, pomoci do kabátu.
Ženskost není daná tím, jestli chodím namalovaná nebo nenamalovaná, jestli mám vlasy stažené nebo rozpuštěné - normálmě používám jen stíny a řasenku, vlasy nosím dlouhé stažené každý den do drdolu, culíku - jak pak muži slintají, když je rozpustím.
Líbí se mi styl žen z černobílých filmů - to jsou ženy a byly to i ženy, když měly scénu třeba v teplácích, byly to ženy, i když neměly dokonalou postavu - prostě se chovaly jako ženy - nebyly to žádné naivky, svým chováním jednoduché nebo levné holky.
Ženu nedělá ženu to, že se tak narodila, ženu dělá ženou muž, který jí chce dávat pocit ženskosti a je tam úplně jedno, jestli te to ředitelka zeměkoule, matka u plotny nebo dělnice v monterkách.
Ženu dělá ženou to, že chce být ženská a ze své ženskosti má radost a těší jí to.

Podle kanadské studie si muži, který konverzují s hezkou ženou, zapamatují více sdělovaných informací. Krásná tvář, příjemný hlas a pohyb rtů způsobuje v mužském mozku větší aktivitu, díky které jsou poté schopni zapamatovat si více detailů z konverzace.


Ale abych nezůstávala jen u ženství, hodí se tu napsat pár slov i o mužství. :)
Moc se mi líbil článek s názvem "Co milujeme na mužích?", ve kterém studentka práv Markéta Vlková moc krásně (řekla bych, že je to zatím nejkrásnější popis mužství, jaký jsem kdy četla) a přesně popisuje mé pocity, o kterých jsem věděla dřív, než jsem si tenhle článek přečetla. S každou myšlenkou v tomto článku se ztotožňuji a vyvolávají ve mě hezké pocity. To je přesně to, o čem vztah mezi mužem a ženou je.

A přesto, že ten článek popisuje mužnost, je v něm TOLIK ženskosti!

Co milujeme na mužích?

Prostě miluji to, že je muž.
Na muži nás imponuje jeho mužnost. Ženu dělá ženou její ženskost a muže mužem jeho mužnost. Milujeme jejich dominanci, testosteron a vše, čím se mužnost vyznačuje. Zkrátka řečeno, milujeme muže proto, že se vedle něj cítíme být ženou - nežnou, křehkou a chráněnou. Muž nám poskytuje bezpečí, dokáže nás pobavit, odlehčit nepříjemné situace, utěšit nás, obejmout a skrýt do svého mužného náručí.

Miluji jeho široká ramena a mužné paže.
Mužské tělo je plné tajů a charismatu, který nás dostává na kolena. Každá píď mužského těla nás fascinuje. Milujeme jejich široká ramena, která jsou pro nás jako křídla, která nás pohlcují do bezpečí. Mužné paže nám se vším pomůžou, snad by nás i mohli nosit na rukou, ale hlavně nás před vším ubrání.

Oči plné rošťáckých jiskřiček.
Stačí jediný zahloubaný pohled do mužných očí a kolena se nám podlomí. Milujeme mužské oči, které nás obdivují, které na nás ulpívají, prohlížejí si nás a laskají se s námi pouhým pohledem. Milujeme mužské oči, protože dokážou být tak proměnlivé. Dokážou nás pohltit do jejich světa. Dokážou být plné pevné a svébytné jistoty. Dokážou být očima dospělého muže, ale i očima malého chlapce. Dokážou být racionální, ale i milující a chápavé.

Vášnivé rty, které nás líbají.
Milujeme mužské rty, neboť z nich vycházejí krásná slova lásky, útěchy a pohody. Milujeme mužské rty, protože nás líbají, laskají a mazlí se s celým naším tělem.

Smysl pro humor
Milujeme mužský smysl pro humor. Muži dokážou často lehce vybruslit ze situace, dokážou situaci odlehčit, dokážou svým humorem spojovat lidi, dokážou si svými bezprostředními vtípky získat každého na svoji stranu. Díky mužům se můžeme usmívat i smát se z plných plic. A jak se říká "smích prodlužuje život" a "kdo se neusmívá, nemiluje".

Neoholené strniště.
Miluji mužské strniště, protože lehce zanedbaní muži jsou tak přitažliví. Kdo by jim dokázal odolat? Miluji, když mě chce políbit, skloní se ke mně a jeho strniště mě lehce poškrábe na tváři.

Sexy úsměv.
Miluji, když se na mě usmívá, protože tehdy vím, že mě miluje, že je se mnou spokojený. Jeho úsměv je sladký, plný dětské radosti, rošťáren, energie, plný života a mužnosti.

Vlasy a klukovský účes.
Miluji jeho vlasy a jeho ležérní účes vrabčáka. Miluji, když si můžu s jeho vlasy hrát, laskat je svými prsty, škrabat ho na zátylku a líbat ho do vlasů. Miluji, když si můžu lehnout tak blízko k němu, že cítím vůni jeho vlasů.

Socializace a komunikativnost.
Milujeme, že jste komunikativní a společenští, že se lehce seznamujete, a to hlavně s našimi blízkými. Milujeme, že si rozumíte s našimi přáteli a rodinou.

Miluji to, že mě miluje.
Na mužích milujeme to, že nás milujete. A když nás milujete, udělali byste pro nás všechno, nosili byste nás na rukou, laskali nás, hýčkali nás a chránili nás před každým nebezpečím.

Autor: Markéta Vlková
Markéta Vlková
Studentka práv s kreativní duší a láskou k životu. "Život se snažím vnímat a prožívat všemi svými smysly. A posledním smyslem člověka je jeho fantazie."





Já jen dodávám:
Muži jsou poslední dobou pro mě tím největším a nejhezčím objevem :)


Sexuální orientace transžen

27. srpna 2014 v 20:06 | Tereza
Sice termín "transžena" nemám ráda (pro mě je to žena, i když je spousta lidí (i transsexuálů), kteří tvrdí, že transžena není žena, pohádala bych se s nimi do krve, jelikož je to žena :), ale tady to potřebuji nějak rozlišit.
Tento článek mám už rozepsaný dlouho.
Sama nad sebou nějakou dobu už v této souvislosti koumám a tak tu snad najdu odpovědi na některé své otázky i já.

Jde vlastně o původní starší článek z http://www.secondtype.info/sexuality.htm
Musela jsem spoustu informací přeložit z angličtiny a to se mi nechtělo. Teď už se mi ale chce :)

Článek, ze kterého čerpám uvádí, že na téma sexualita u transžen bylo v historii provedeno velmi málo studií. Autorovi článku se podařilo získat jen tyto níže uvedené, jejichž výsledky porovnal do zajímavé tabulky.
Škoda, že většina studií je starších více než 20 let (od té doby nic?). Otázkou tedy je, jak moc jsou objektivní a tak si obrázek musíme udělat stejně sami, případně to vyzkoušet na sobě :). Jako já. A být pak překvapené z výsledků. Jako já :).



Název studie
Velikost vzorku
Hetero-
sexuální
LesbickéBisexuální nebo Asexuální
Wiesbeck & Täschner, 1989 [Note 1]1071?2?
Eicher, Schmitt & Bergner, 19914026 (65%)5 (12.5%)8 (20%) + 1
Ross & Need, 1989141202
Lindemalm, Körlin & Uddenberg, 198613913
Sörensen, 1981a231706
Pfäfflin & Junge, 199042 (13 tají operaci před partnerem)28 (76%)9 (24%)5 (12%)
Wålinder & Thuwe, 1975111100
Schroder17935
SUB-TOTAL170119 (70%)19 (11%)32 (19%)
Lawrence, 2005 [Note 2]23279 (34%)58 (25%)95 (41%)
TOTAL402198 (49%)77 (19%)127 (32%)


Největší vzorek (232) je ze studie Dr. Lawrence z r. 2005.
Poněkud se však liší od součtu ostatních studií, kde je 70 % heterosexuálních žen, zatímco ve studii Lawrence jen 34 %. Přikláním se k číslu 70 %.

Homosexuální orientace je u FtM stejně častá jako u běžné populace, u MtF je ovšem výrazně častější. Příčiny ještě nejsou úplně známy, ale je prokázáno, že až 60 % (český údaj z r. 2014) MtF klientů během přeměny pohlaví mění i orientaci, že homosexualita je u nich jen jakousi vývojovou fází v rámci identifikace se svou vlastní heterosexualitou.

Velká část MtF transsexuálů, kteří jsou po operaci a zároveň jsou mladší 30 let, sami sebe označují jako heterosexuální ženy.

U mladších žen po SRS (operace změny pohlaví) je vyšší pravděpodobnost heterosexuality, neboť čím vyšší je věk ženy po SRS, tím větší je pravděpodobnost lesbické nebo bisexuální orientace.
Velká studie Dr. Lawrence zjistila, že jen 9 % z 232 MtF před SRS bylo orientováno na muže, zatímco po SRS to již bylo 34 %. Tato procenta jsou ale stále velmi nízká ve srovnání s jinými (menšími) studiemi. Velkou roli však zde hraje věk nebo povaha účastníků.

Zajímavé je, že sexuální preference se během HRT mění především u MtF.

Ženy po SRS se tedy dělí do dvou kategorií:
Ty, které byly homosexuálními (či bisexuálními) biologickými muži před SRS a po SRS pokračovala jejich sexuální preference k mužům a ty, které po SRS svoji sexuální preferenci změnily od žen k mužům.

Jedním z těchto faktorů mohou být i hormony. Radikální hormonální změny v těle transžen a dále i vliv na tělesné procesy po orchiektomii nebo SRS, mohou dát impuls k heterosexuální orientaci. Ta se občas objeví k jejich vlastnímu překvapení a je možné (snad částečně) správně obviňovat právě hormony, které užívají.
27letý MtF transsexuál po SRS připustil, že "bych zařadil sám sebe jako bisexuální, protože od začátku užívání hormonů mě začali přitahovat také muži".

Netranssexuální pozorovatelé však mohou zjistit, že transsexuální ženy mohou být mnohem více ženské, než genetické ženy. Některé transženy cítí silnou potřebu, že jako žena by měly mít pohlavní styk jen s mužem a v tomto případě se zbytková sexuální preference k ženám stává nedůležitá. Mají tendenci ji potlačit. Chtějí pokračovat v životě jako ostatní ženy, vdát se, mít děti (které se mnohdy stávají jejich hlavním cílem) jako konečným symbolem a důkazem jejich ženství.

Zatímco většina heterosexuálních transžen je heterosexuální z důvodů volby a preference, je pravděpodobné, že v některých případech přijetí heterosexuální orientace úzce souvisí s představou transsexuální ženy o osvojení si sama sebe jako ženu ve společnosti - tzn. vstup do "normálního" sexuálního vztahu s muži, zatímco mít intimní vztah se ženou je rizikem z hlediska nežádoucí pozornosti a pomluv.

Jak vyplývá z výše uvedené tabulky, mnoho heterosexuálních transžen skrývá před partnerem svou mužskou minulost ze strachu (bohužel často oprávněného), že vztah by nemohl při prozrazení jejich minulosti přežít. I když partner ví a přijímá ženinu transsexualitu, jeho přátelé a rodina nemusí být tak otevření a tlak veřejnosti by nakonec mohl zničit tento vztah.

Transžena Jacqui Gavin a její manžel Stephen Gavin

Druhou stranou mince je, že transženy po SRS, které nejsou schopné se díky svému vzhledu dobře adaptovat do společnosti se často potýkají s velkými obtížemi při získávání nových vztahů s muži. Jedna noc s "normálním" mužem pak často končí v slzách. Proto dochází u transžen ve věku 30 - 40 let k případné sexuální abstinenci a o transženy ve věku nad 50 let neprojevují muži téměř žádný zájem.

Je ale potřeba také říci, že některé heterosexuální ženy mají o opačné pohlaví také velmi malý zájem. Například Samantha Kane (SRS ve věku 37 let) dospěla po pohlavním styku s pěti muži k závěru, že sex jako žena byl poněkud nudný - ve skutečnosti mnohem méně zajímavější, než je například nakupování. Není pochyb o tom, že nějaké procento biologických žen s ní budou souhlasit!

Emma Packer (formálně Martin) s manželkou Lindou (vpravo)

Lesbické transženy
Pokud transžena po SRS vstupuje do lesbického vztahu, má k tomu jeden z těchto důvodů:

1) Pokračující sexuální přitažlivost k ženám. Je-li silná, může vést k posunu do lesbických vztahů, je-li slabá, může vést k vyloučení jakékoliv sexuální aktivity vůbec;

2) Pokračování vztahu s bývalou manželkou či partnerkou na sexuálním a nesexuálním základě;

3) Sexuální vztahy s ostatními transsexuálními ženami.

Transžena Lisa-Anne (vpravo) se svou bývalou partnerkou biologickou ženou Lisou-Marií. Lisa-Marie chtěla přijmout Lisu-Annu i s jejím feminizovaným tělem po hormonální terapii, ale zjistila, že už jí po SRS nepřitahuje. Jejich lesbický vztah selhal a rozešly se. Lisa-Anne nyní prochází změnou zpět v muže.

Dr. Lawrence ve svém průzkumu zjistil, že 54 % účastníků sexuálně preferovalo ženy, přičemž tato preference zůstala po SRS u 25 %.



Kimberley Langleyová si legálně vzala její lesbickou partnerku poté, co prošla změnou pohlaví.
(Musíte tipovat, která z nich je Kimberley, protože to u toho nebylo napsané, což jí vlastně ale lichotí :)

Asexuální transženy
Asexualita může být také způsobena jedním nebo více z těchto důvodů:

1) Skutečný nedostatek sexuální touhy;

2) Špatné chirurgické výsledky - například nedostatečná vaginální hloubka, špatný vzhled pochvy nebo pohlavní styk je příliš bolestivý;

3) Neschopnost přitáhnout žádoucí partnery, například v důsledku neschopnosti vypadat přesvědčivě;

4) Vědomé potlačení nepohodlné nebo nežádoucí sexuální touhy, například kvůli strachu z AIDS nebo z možného odhalení během pohlavního styku;

5) Účast ve vztahu, ve kterém druhý partner nechce, aby se zapojovali do sexuálních vztahů.

Neoficiální statistiky uvádí, že kolem 15 % všech transžen po SRS nikdy nemělo intimní pohlavní styk.


Bisexuální transženy
Relativně vysoké procento transžen preferuje sexuální vztah mezi muži i ženami. Důvody jsou různé. Například sex na jednu noc, zvědavost, sociální shody (například veřejný vztah s mužem, ale tajný lesbický vztah).

Transpáry
Pro transsexuální ženu není obvyklé, aby vstupovala do vztahu s jiným transsexuálem, obvykle další MtF ženou, ale občas i FtM mužem. Pokud MtF žena vstoupí do vztahu s FtM mužem, většinou oba partneři označují striktně svůj vztah za heterosexuální.

Významným přínosem takového vztahu s jiným transsexuálem je fakt, že partneři se mohou podělit o své zkušenosti a poskytnout si vzájemnou podporu a porozumění - něco, co vztah s netranssexuální osobou nemůže nikdy v takovém rozsahu poskytnout. Transpáry také nemusí čelit nebezpečí a obav z odhalení jejich minulosti.

Transpár Revana (vlevo) a Nataša

Významný podíl transsexuálních žen připouští, že je přitahují jiné transsexuální ženy. Jeden malý průzkum zjistil, že to byla dokonce polovina respondentek. Tato přitažlivost však vede často pouze ke vztahům "na jednu noc", než ke vztahům trvalejší povahy. Sexuálně se jedná o technicky lesbické vztahy, ale je zajímavé, že některé tyto partnerky nepřitahují netranssexuální genetické ženy.

Transžena Clair Farleyová a její FtM snoubenec (nyní manžel) Jim Howley


Mladí transsexuálové
Na rozdíl od starších transsexuálů, sexuální orientace mladých transsexuálních žen (to znamená těch, které zahájily přeměnu před dosažením 20 let) v drtivé většině případů směřuje k mužům stejně, jaké u každé jiné dospívající dívky.

Svou zkušenost popisuje Maxine (MtF) (obrázek vlevo): "Ve věku 14 let jsem zažila své "poprvé". Bylo to na dovolené. Byl šest stop vysoký, měl pevné břicho a byl neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si na pláži a šli jsme do jeho hotelového pokoje. Pomalu mě svlékal. Bylo to krásné. Nebylo nic, co jsem v tu noc chtěl být víc, než být celý ženou."

Aby potěšila svého přítele, začala Maxine brát ženské hormony a ve věku 17 let si nechala voperovat prsní implantáty.

O několik let později měla Maxine vztah s výrazně heterosexuálním mužem: "Omar byl krásný muž, ale všechno mělo zůstat tajemstvím, poprvé byl velmi citlivý - ale v té době jsem neměla žádná prsa a z toho jsem měla komplex méněcennosti. Chtěla jsem být pro Omara dokonalou partnerkou, snila jsem o společné rodině, toužila jsem být ženou. Když jsem se do něj zamilovala řekla jsem si, buď Maxine nebo nic." Omar se k ní brzy přestěhoval a Maxine učinila nakonec své rozhodnutí. SRS měla o tři roky později.

Jako Maxine, mnozí mladí transsexuálové vstupují do důvěrného vztahu jako dívka s heterosexuálním mužem dlouho předtím, než podstoupí jakoukoli operaci.

Dívky chtějí "normalizovat" své tělo a chtějí mít vaginální styk. To se často stává klíčovým faktorem při jejich motivaci dosáhnout operace co nejdříve. Čekání na dosažení 18 let, než může být provedena operace změny pohlaví, může být hořká a sexuálně velmi frustrující zkouška odolnosti.

Mohou za to hormony
Výzkum zjistil, že genetické ženy, které jsou v nejplodnější části svého menstruačního cyklu (tedy mají vysoké hladiny estrogenů), přitahují obzvláště muži se silnými mužskými rysy (velké svaly, silné čelisti, vystouplé čelo ...), které indikují vysoké hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu. Ty ženy, které jsou v dolní části plodnosti svého cyklu, raději upřednostňují méně maskulinní, ale často citlivé a starostlivé muže - tedy ty, kteří mají tendenci více investovat do vztahu a je více pravděpodobné, že budou rozumnými dlouhodobými přáteli.

Užívání antikoncepce nebo hormonů, které vede ke zvýšení hladin estrogenů, vede k upřednostňování maskulinních znaků. Což může u transžen užívajících ženské hormony ovlivnit právě jejich sexuální preferenci, která vede k mužskému partnerovi.



Bohužel moc studií a článků se k tématice sexuální orientace u transžen najít nedá, protože prostě neexistují.

Ale jednu novou studii z r. 2011 jsem nakonec našla. Má velkou vypovídací hodnotu, protože oslovila 6456 amerických transsexuálů nebo transgenderů (z toho 11 % cross-dresserů) dotazníkem o 70 otázkách.
Jde o "Injustice at Every Turn: A Report of the National Transgender Discrimination Survey. Report Type: Report. Date: February 03, 2011 (24.7 MB)" ("Nespravedlnost na každém kroku: Zpráva z průzkumu diskriminace transgenderů z r. 2011").
Je v angličtině a má 228 stran.
To je něco pro mě! :)

Následující informace a grafy jsou použité z této studie:




U obou (FtM i MtF) máme vlastní identifikaci transsexuálů jako čistě heterosexuální pouze u zhruba 25 % respondentů.

36 % respondentů žilo bez partnera
27 % s partnerem
23 % v registrovaném partnerství nebo v manželství
3 % odděleně od partnera
11 % bylo rozvedených
1 % byli vdovci/vdovy


Z uvedeného grafu vyplývá, že celkem 74 % transsexuálů má nějakou práci. Jen 3 % jsou nezaměstnaní, kteří přestali práci hledat a 20 % jsou studenti.

41 % respondentů uvedlo, že se alespoň jednou pokusilo o sebevraždu ve srovnání s 1,6 % v běžné populaci.

39 % respondentů uvedlo, že jsou rodiči.
52 % z nich jsou MtF a 17 % FtM.

29 % respondentů uvedlo, že jim jejich expartner zakázal styk s vlastním dítětem.
71 % expartnerů nebrání žádným způsobem ve styku s vlastním dítětem.

45 % respondentů přišlo o partnera, když mu sdělili informaci o své odlišnosti.

43 % našlo nepochopení u své rodiny.
Z toho 45 % MtF a 40 % FtM.




Po vstřebání těchto informací jsem došla k závěru, že za změnu sexuální orientace může několik faktorů a myslím si, že nelze jednoznačně říct, zda ke změně dojde či ne. Je to velmi individuální (jako všechno během přeměny). Ale není právě ta individualita na tom to hezké? ;)

A jak je to se sexuální preferencí u mě? :)

Kdysi se mi líbily hezké ženy. Moje ex je stále velmi krásná žena a jsem si jistá, že ještě dlouho bude. Myslím, že tím, že jsem se snažila obklopit se ženskou krásou, jsem chtěla docílit toho, co jsem sama neměla - tedy mít co nejblíže co nejvyšší stupeň ženskosti. Mít na dosah něco, po čem celý život toužím, ale nemohu to mít. A tak si to vezmu aspoň na své partnerce.
20 let před přeměnou, kdy začaly existovat mé první ryze ženské internetové profily, jsem se potají bavila tím, jak mě chtějí muži. Neověřovala jsem si na těchto profilech svoji ženskost, protože ta byla pracně vytvořená tříhodinovou přípravou před vyfocením a zatímco jsem si často psala s muži i týdny, jakmile mě požádali o rande, musela jsem se slzami v očích říct ne. Tak ráda bych přišla! Ale v té době bych svoji mužnost maskovala naživo opravdu jen těžko :/
Vždy jsem se potom vracela zpátky do náruče své partnerky, která mi dávala téměř tolik ženskosti, kolik jsem potřebovala.
Teď najednou žádná rande odmítat nemusím. Nastal stav, o kterém jsem si v minulosti jen snila. Najednou nepotřebuji ženskost v podobě partnerky, protože začínám mít tu vlastní. A začali se mi z ničeho nic líbit muži, přitahovat mě, zdát se mi o nich a mít o nich erotické představy, kde já vystupuji výhradně jako žena.
Občas se mi ale stane (například když jdu do našeho DMka), že se zadívám na blonďatou prodavačku se třpytivými náušnicemi a sledují její hladké rty. To mě vždycky pořádně zmate.
Nemám ještě žádnou intimní zkušenost s mužem, přestože jsem si jí ještě nedávno velmi živě představovala s konkrétním mužem a bylo to moc krásné. Vlastně si ji představuji dál, i když tohle opravdu vysněné rande nakonec proběhnout nemohlo kvůli ztracené důvěře, kterou se snažím najít, ale stále nenacházím, což mě nutí dál si o tom všem jen snít s přesvědčením, že dříve než v létě příštího roku (2015) žádné rande mít nechci, neboť nejsem "kompletní" a těžko bude někdo, kdo vyžaduje a obdivuje striktně jen moji ženskost, čekat půl roku na moment, kdy mu budu moct dát vše, jako jakákoliv jiná biologická žena.
Pokud bych si měla představit, jak jdu po ulici plné lidí za ruku s tou krásnou blonďatou prodavačku z DMka nebo s mužem, o kterém si sním, vyhrál by téměř jednoznačně ten muž.
Připouštím ale, že za určitých okolností, které by velmi záležely na té slečně, bych se prošla klidně i s ní. Takový vztah by ale nebyl tak "živočišný", jako s mužem. Lesbický vztah je ale vždycky jiný, než heterosexuální. A nejsem si vůbec jistá, jestli by fungoval, zatímco u heterosexuálního vztahu o tom přesvědčená jsem. To všechno jsou ale jen mé domněnky.
Proto vše nechávám tak, jak je a věci, které mají přijít, nechávám přijít, neodmítám je a ráda je ve svém životě vítám jako nové zkušenosti se všemi novými pocity, které znám jen z představ a snů a dokud se nestanou, nebudu mít v hlavě nikdy jasno.
S mojí hroznou tvrdohlavostí a trucovací povahou ale příští půlrok můžu na takové zkušenosti zapomenout :/

Při čtení článku o sexualitě a hlavně prohlížení některých fotek jsem měla zase slzy v očích z některých krásných žen. Všechny bychom chtěly být takhle krásné...


Vím, že samotný článek už je poměrně dlouhý, ale ještě bych sem ráda přidala úryvek jedné moc hezké práce pojaté pozitivně, kterou sepsala studentka VŠ na téma transsexualita. Zaujal mě model procesu přeměny, který prý kdysi u nás fungoval (ale já o něm slyším poprvé):


Diagnostika transsexuality v minulosti
Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a ucelenou záležitostí, která probíhá podle určitých pravidel. Základní model, jenž byl užívaný v naší republice v minulosti, byl vytvořen v Sexuologickém ústavu 1. LF a VFN v Praze a byl ve své době liberálním a revolučním činem. Tento terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná poznávací kritéria.

V prvním roce probíhala opakovaná tělesná a psychologická vyšetření s cílem zjistit psychickou identifikaci a motivaci k léčbě. V druhém roce se aplikovaly hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podával návrh na změnu jména na neutrální. Čtvrtý rok byl ve znamení podání návrhů na chirurgické zákroky a v pátém roce se dokončovala přeměna matriční změnou pohlaví. V této době se již používají méně striktně vymezené postupy s maximálním ohledem na individuální situaci klienta.

Nedílnou součástí diagnostického procesu je i RLT (real life test), což je zkouška opravdového, skutečného života, kdy klient v tomto období žije v opačné roli ve všech oblastech svého života a jeho schopnost adaptace v této roli poskytuje informace nejenom z hlediska terapeutického, ale je i významným kritériem potvrzujícím diagnózu.

Diagnostická fáze má různou dobu trvání, záleží na klientovi. Někteří již na prvním sezení demonstrují svou psychickou identitu tak, že nikdo nepochybuje o tom, že znají svou pohlavní příslušnost. Ale naopak je zase mnoho takových, kteří se celé roky hledají a nejsou si úplně jisti.

Výjimečně se stává, že někteří vyjadřují nespokojenost s provedením přeměny pohlaví. Většinou se ale jedná o částečnou nespokojenost odrážející nadměrné očekávání, což není něco až tak zvláštního neboť všeobecně platí, že když je něco přehnaně radostně očekáváno, tak pak je člověk zklamaný, neboť nikdy se nevyplní vysněné představy. Většinou si pak člověk zvykne, stejně jako i u nespokojeného transsexuála míra spokojenosti s provedením přeměny pohlaví s narůstajícím časem stoupá. Ve světě byly vzácně dokumentovány žádosti o návrat zpět k původnímu pohlaví. Častěji se jednalo o jedince s chybějící podporou původní rodiny a s atypickým transsexuálním vývojem.

Mnou zpovídaní lidé žádné problémy s okolím neměli a nemají, ať už je to způsobené tím, že svoji minulost tají nebo tím, že prostě jenom mají štěstí na lidi kolem sebe.


Líbí se mi závěr té studie, kde autorka zhodnotila stav téměř 20 oslovených transsexuálů (FtM i MtF), se kterými se osobně setkala a zhodnotila jej jako bezproblémový a šťastný. (Sdílím její názor i na mém vzorku několika desítek oslovených transsexuálů FtM i MtF :).

Pětileté období přeměny je ale vážně zlý sen. Za nepřijatelný považuji i pozůstatek tohoto modelu, který dosud funguje na Slovensku, i když "jen" ve zkráceném dvouletém období.
Ve studii byl ještě zmíněn fakt, že v minulosti se Slovensko stavělo velmi negativně k problematice transsexuality, a tak slovenští transsexuálové byli nuceni stěhovat se do Česka.
Naštěstí tato doba už je za námi a myslím, že tak, jak běží čas, se nám otevírají stále větší a větší možnosti. A to je dobře.

Jedinou chybnou informací v celé práci bylo, že podmínkou pro zahájení HRT je potřeba zahájení RLT. To samozřejmě neplatí a kolikrát RLT nastupuje až tehdy, kdy dotyčná osoba vypadá "přijatelně". I z důvodu svého vlastního sebevědomí. A mnohdy (např. příběh Péti - 12 let na HRT, která nikdy nebude v RLT, protože má stále roli otce v rodině) HRT probíhá i zcela bez RLT.
Ona existence samotné HRT způsobuje člověku částečné (mnohdy velké) uspokojení a klid v duši. Já ale RLT považuji za něco, o čem jsem si celý život snila a jako začátek svého nového života.
Je to příležitost skočit do toho!
Konečně!


Havířovské protiklady

24. srpna 2014 v 21:03 | Tereza
Je konec srpna. Na mé přední okno stříbrného autíčka dopadají první spadané listy stromů lemujících silnici. V Ostravě, ve Frýdku i v Místku, v Litomyšli i v Hradci Králové. Některé stromy začínají svou nazlátlou barvou připomínat v tom ospalém slunečním svitu, že se blíží podzim. Nevadí mi to. Pro mě je to jen posun o krůček dál. Potřebuji, aby čas utíkal rychle. Chci už být totiž v cíli. A pak zas čas poprosím, aby plynul pomalu, protože si budu chtít všeho užívat plnými doušky. (Což dělám i teď, ale ty doušky nemohou být ještě tak plné...)

Od chvíle, kdy jsem se na silnici do Ostravy odpojila od mého doprovodného vozidla, ve kterém seděla jedna moc povedená rodinka, se kterou jsem strávila uplynulých 24 hodin, jsem nemyslela na nikoho jiného, než na ně.

Tomuto blogu nebo snad náhodě či štěstí vděčím tomu, že jsem poznala velkou spoustu milých a zajímavých človíčků s nejrůznějšími osudy a tito lidé ke mě přivedli zase další milé a zajímavé osoby.

Cítila jsem se o víkendu jako nějaká královna. Já nejsem žádná VIP! :) Ale měla jsem VIP hrneček, VIP taxi (krásnou vyleštěnou starou žlutou škodovku "erko", která sama o sobě poutala jízdou po Ostravě pozornost), VIP postel s VIP polštářem s vílou Amálkou, VIP kávu se speciální houbou a vlastně VIP společníky, o kterých teď nevím, kterého z nich bych tu měla raději :) Nejlépe všechny, i když samozřejmě Leničku znám nejdéle.

Lenička (MtF) je v poměrně komplikované situaci. Před 10 lety byla u Hanky ve fázi "po Weissovi", ale měla přijít na svět dcerka, takže přišlo jasné rozhodnutí a klasický průšvih byl na světě. Teď má během dne v hlavě každou vteřinu myšlenky na dva protiklady, které se ne a ne spojit. Přeměna nebo rodina?

Její žena Káťa je ve fázi "tak to udělej, stejně se trápíš, ale se mnou nepočítej" a jejich děti jsou ve fázi "potřebujeme vás oba".

A tak Lenička přešlapuje na místě, neboť není schopná udělat ten krok a zatímco ona má tu rodinu, kterou jsem já ztratila (i když ne tak úplně, jak by se mohlo zdát, protože Kačenku mám pořád, i když tak málo a chybí mi), já mám zase ženskost, po které jsem tolik toužila. Ona je můj protiklad. Dívám se, jak by to dopadlo, kdybych tehdy přešlapovala.

Přijela jsem proto, abych je viděla, abych je poznala a byla jsem nadšená. Jen co jsem se objevila na schodech, už mi jejich 10letá dcera Míša podávala barevný vlastnoručně upletený náramek se slovy: "To je pro tebe, teto."
Mám ho ještě pořád na ruce! :)

Nechci tu rozvádět stavy a atmosféru, která v té rodině vládne. Není to jednoduché pro nikoho. Ale ty děti, to jsou vlastně dvě nejdůležitější osoby v téhle rodině, protože ty tu rodinu drží.

Celou dobu se zabývám otázkou, kdo z nás dvou je šťastnější.
Já, která přišla o rodinu, ale už jsem půl roku na HRT nebo Lenička, která o rodinu nepřišla, ale každý den se trápí, že nemá pilulky, že je ani mít nemůže, protože to její žena nechce (což jí není proč vyčítat) a tak kromě dětí, pocitu sounáležitosti ke své ženě a moc hezké práci (Lenička je hudebnice, takže jí práce baví a naplňuje) nemá už žádný jiný "motor", který by její trápení dokázal udolat.

Když jsem se podívala na Leničku, viděla jsem utrápenou smutnou tvář. Šťastnou, když k ní přiběhl její malý synek přitulit se. Ale pak už to byla zase jen ta maska...

Když jsem se podívala na sebe, usmívala jsem se na sebe do zrcadla a byla nadšená ze všeho, čím mě ti milí lidé v Havířově zahrnovali. (Moc vám za tu pohostinnost a vaši společnost děkuji. Zrovna po mém pátečním "nerande" jsem přesně něco takového potřebovala).
Leničky žena zvolila jistý druh mírně krutější "pomyslně fackovací terapie".

Jen jsem se zmínila, že jsem viděla v televizi, že jsou už několik let přístupné (dnes již nevyužívané) Vítkovické pece pro veřejnost a jsou tam nejrůznější zajímavé expozice a prohlídky. To ocelové monstrum mě fascinovalo už před 18 lety, kdy jsem byla v Ostravě naposledy. Celé to jedinečné panorama!

A tak Lenička osedlala své žluté erko a jelo se. Já, paní řidička Lenička, Míša (10) a Adámek (5). Žena Káťa měla jiný program. Což mě sice nejprve moc mrzelo, ale jak jsem později pochopila, dala mi vlastně nevědomky úžasný dárek...

Měla jsem v ten den na sobě černobílé šaty a byla šťastná, že jsem s Leničkou, že jsem v Ostravě a že mě vzala do tohoto "ocelového města".

Škoda, že sem nemůžu dát fotku celé rodinky. I Leničce to totiž slušelo! Ale zrovna její soukromí bych chránila ráda.

Ještě, než jsme vyšli z parkoviště od auta dál, vytáhla pod těmi tunami ocele trombón a začala mi hrát. Ještě nikdo mi nikdy nehrál na trombón! Cítila jsem se tak hezky a líbilo se mi, když kolem projížděla jiná auta s novými návštěvníky a já jim svým pohledem sdělovala, že to hraje pro mě, víte?

No není to krása? :) Vím, že tohle někdo odsuzuje a tvrdí, že je to jen hromada šrotu. Ale je v tom určité kouzlo. Stojí to tu už tolik desetiletí a nikde jinde se to v naší zemi vidět nedá. Vytváří to obraz tohoto koutu naší země, tohoto města a dává mu svůj jedinečný ráz a duši, která je odlišná od duší jiných měst.
Byla jsem nadšená, když jsem to viděla a bylo mi jedno, na kterou expozici se půjdeme podívat, protože všechny byly úžasné.

Má euforie se ale teprve započala rozvíjet během několika minut vstupem do recepce, kde jsem pochopila, že v očích všech ostatních stovek návštěvníků jsem maminka, Lenička můj manžel a její dvě děti NAŠE dvě nejhezčí, nekouzelnější a nejhodnější dětičky na světě.
Slečna na recepci nám doporučila, ať s dětmi nechodíme na věže, kde jde o prohlídku ryze technickou, což děti obvykle moc nebaví, ale navštívíme výrobní halu U6 - obrovskou ocelovou halu, ze které se stala interaktivní expozice s více než stovkou exponátů plná chytrých her, zábavy a poznání ze světa vědy a technických vynálezů!

Při přechodu z recepce do této haly mě pod těmi obrovskými rezavými trubkami a konstrukcemi Míša úplně spontánně chytla za ruku a já byla štěstím bez sebe, když Lenička před dlouhou frontou za námi koupila rodinné vstupné, které vyšlo levněji a Míša i Adámek se rozeběhli k prvním (funkčním) vynálezům a křičeli na mě "teto, teto, pojď sem!" :).
Byli tak sladcí! Tak rychle jsem si na ně zvykla. I na to, že jsem jejich teta. Oblíbila jsem si je oba, včetně jejich rodičů ;)

Miška mi tam na jednom vynálezu vlastnoručně vyřezala z polystyrenu kytičku, kterou tu teď mám na stole.

A tak jsme se procházeli pro mě naprosto fantastickou expozicí a najednou jsem byla v jiném světě.
V tomhle světě jsem byla maminkou já.
V tomhle světě jsem byla právě na výletě, kam nás tatínek s dětmi odvezl hrdě svojí starou škodovkou a já byla pyšná na to, že tam mohu s nimi být.

Měla jsem v tu chvíli to, co mi chybí - rodinu. A měla jsem jí jako žena!!!

Uvědomovala jsem si, jak moc mi rodina chybí, ale užívala jsem si téhle mé "nové", ačkoli jsem byla jen "teta". Ale to jsme věděli jen my čtyři.

V hale U6 mě nikdo neřešil. Cítila jsem se naprosto dokonale, sebevědomě, šťastně, nadšeně a navíc k tomu přibyl pocit, který jsem až dosud neměla: potřebně a jako ženská část rodiny.

Leničko, děkuji ti za tenhle výlet. A Káťo promiň, že jsem si na chvilku takhle "ukradla" tvojí rodinu, ale nebylo to plánované. Ani mé pocity z toho všeho.

Miška mě pak venku zase chytla za ruku, odvedla jsem jí na toalety, zatímco tatínek šel s Adámkem (jen mi tatínek stihl pošeptat, jak moc závidí a já tam celá šťastná čekala na Mišku u zrcadla v čisté a voňavé černobílé místnosti, která mi v tu chvíli ale vůbec nepřipadala černobílá. Stejně tak ani mé černobílé šaty. Všechno bylo v tu chvíli barevné a krásné).

Miluji, když projdu kolem hloučku lidí, všichni se na mě podívají a pak pokračují svými pohledy dál. Žádná pozornost. Ona vlastně celá má návštěva na Ostravsku proběhla podle mých představ. Ne jako v Hradci Králové :)

Moc se mi líbilo, když jsme potom všichni šli vyměnit auto do garáže (i s Káťou). Jediná já jsem stála venku a viděla jsem, jak přichází nějaký muž. Občas jsem se na něj podívala a on pořád mířil blíž a blíž. V tu chvíli vylezla Lenička se svojí ženou a všichni se pozdravili.
Byl to totiž soused, co měl garáž hned vedle a spustil: "Já už jsem si myslel, že máš nějakou novou babu! Tady už z dálky koukám, koho to tu máš. Že by tě vyměnil, Káťo?" :)
To mě rozesmálo a zároveň VELMI polichotilo.

Věděla jsem, že nejsem dokonalá a že je pořád co zlepšovat, ale přesně tyhle situace opravdu opravdu opravdu zbožňuju! :)

Nejen že jsem identifikována správně, ještě jsem přiřazena jako nová partnerka k muži! :) (Tedy k masce muže, kterou Lenička nosí a ne a ne svléknout).

V autě mi Adámek věnoval květinku. Takový malý zelený zvadlý stonek, ale pro mě v tu chvíli nejkrásnější květina na světě (promiň Leni - ta tvá orchidejka je rozkošná a něžná a děkuji ti za ní, ale Adámkova květinka má také své určité kouzlo ;). Byla to totiž opravdová první květina od muže, kterou jsem kdy dostala :) A ještě k tomu s úsměvem, nadšením a láskou. Co víc jsem si v tom Havířově vlastně mohla přát? :)

Ty fantastické moravské koláčky a medovník, které jsem od Káti dostala, začaly nebezpečně mizet už u mamky, kde jsem se po příjezdu z Moravy zastavila :)


Vidět Ostravu po 18 letech, která byla pro mě městem mé první lásky a mé první pusy u silnice na Bazalech s výhledem na celou Ostravu, bylo nesmírně dojemné. Pořád mám některá místa a města v srdci stejně, jako před 20 lety. A tak to funguje i s lidmi, které máme v našich srdcích... Už nikdy z nich nevyjdou. Přičemž potkáváme další nové lidi a místa, která se nám v srdci zabydlí úplně stejným způsobem natrvalo.

Tehdy mi má první partnerka na Bazalech při pokusech o první polibek naštvaně řekla: "Mám pocit, že nejsi sžitý se svým tělem!"
Vyslovovala jsem totiž neustálé obavy neurčitého typu (nemířila jsem na transsexualitu, o které jsem tehdy v r. 1996 vůbec nic nevěděla, i když o sobě jsem věděla, že jsem nějaká "divná", převlékala jsem se, když jsem mohla a neuvěřitelně se za to styděla), ale měla jsem prostě nějaké obavy ze všeho. Ze všeho nového. A byla jsem nesmírně zamilovaná.
Ve skutečnosti jsem nebyla sžitá se svým tělem, jak ta slečna tehdy poznamenala, ale já se přesto vydala na cestu, která byla ode mě očekávána a lezla tajně oknem do pokoje hladnovských VŠ kolejí, ve kterých jsme potom zmizeli v místnosti s klavírem a brnkala jsem tam zamilovanou písničku, kterou jsem té slečně složila.

Vlastně jsem o té větě, že nejsem sžitá se svým tělem, přemýšlela celý život a nemohla přijít na to, jak to myslí. Až za spoustu let mi došlo, že někteří lidé jsou schopni vycítit určité nesrovnalosti. Obzvlášť ti někteří, co nám jsou hodně blízcí. I když to stůj co stůj tajíme a nedáváme tak šanci ani našim nejmilovanějším, aby měli možnost odhalit naše největší trápení, protože se bojíme, abychom o ně nepřišli.

Když jsme všichni přišli domů, Miška si mi sedla v kuchyni na klín a já měla opět pocit, který mi tolik chybí.

Lenička má to, co já nemám a já mám zase to, co nemá ona.
Jsme dva doplňující se protiklady. Ačkoli její protiklad jsem si mohla užít dosytosti, já jsem jí žádnou ženskost dát nemohla :(

Celou noc lilo a ráno bylo chladno, takže jsem si už vzala rifle a mé oblíbené zelené tričko. Děti se mě pak v kuchyni ptaly, kde mám ty šaty. Řekla jsem, že už složené v tašce a už zase mi udělaly takovou radost, protože řekly: "Teto, vem si ty šaty!" :)
Asi jsem se jim v nich líbila :)
Ony (ty děti) se mi líbily taky! :) (A šaty samozřejmě taky :) Měla jsem radost, že jsem si jich užila, když se mé páteční rande nekonalo. A dětiček taky, protože děti mám moc ráda.

Vlastně jsem vůbec neplánovala, že tam budu spát. Jela jsem tam na "otočku" (vzdálenosti ignoruju :). Ale prozíravě si vždycky beru věci na přespání, protože co kdyby...? A tušila jsem, že se mi od nich nebude chtít. Navíc jak lilo a jak ty děti měly radost, že tam ještě ráno budu, Kačenky a Leničky povídání, Leničky něžné "ženské" hraní na kytaru, které se mi tak líbilo a samé dobroty mě během chvilky přesvědčilo, že mám zůstat do rána.

V to ráno jsem si hned vzala nové růžové náušnice (s takovým mramorovaným hladkým originálním kamínkem), které mi Káťa věnovala a celou cestu domů v autě jsem se musela dívat do zpětného zrcátka (na ty náušnice :).


Nejsem si jistá, jestli jsem jim svojí návštěvou vůbec nějak pomohla, ale jsem si jistá, že je chci vidět zas a to úplně všechny, takže už se těším, až na oplátku dorazí ze severu Moravy ke mě na sever Čech.

Teď tu sedím v chladném temném bytě ještě v riflích, poběžím za chvilku do sprchy a do peřin, protože jsme šli spát "bůhví kdy" a nejradši bych se zase zachumlala do peřinky v Havířově a krásně se za bimbání hodin vyspala.

Mám radost, že jsem vás viděla, Leničko, a jsem ráda, že jsi mi tenkrát napsala.
Pořád věřím tomu, že jednou budeš šťastná a snažím se ukázat ti to na sobě, jak moc.


Ještě přidám jeden takový milý zážitek z cesty tam.
Zastavila jsem na chvilku kdesi na odpočívadle před Mohelnicí v kopcích, pod kterými se převalovaly chomáčky mlhy, nad kterou tak filtrovaně prosvítalo sluníčko a najednou přijel Michael Jackson. :)
Vystoupil z auta a zapálil si cigaretu! :)
Jooo, je to Jackson! Tak on žije!
Musí žít, protože to měl napsané i na autě velkým písmem "Michael Jackson" a poznám snad Jacksona ne? :)
Asi jel zase na nějaké vystoupení :)

Já jsem nasedla do vyhřátého autíčka a jela dál.
Mé auto je poslední dny jediným místem, kde je mi teplo :)
Takže jsem si tenhle víkend opravdu užila a když nepočítám víkendy s mojí Kačenkou, byl to jeden z nejhezčích víkendů v tomto roce. Navzdory miliónům objížděk, které mě nakonec místo na Olomouc svedly na Opavu, ale mě to vůbec nevadilo, protože v nadmořské výšce 700 m.n.m. zas tak často nejezdím :) (A aspoň někdo mě svedl! :)

Ačkoli - já se v oblacích stejně vznáším pořád :)
A zatím žádné velké bác na zem! ;)
To je tím, že se nebojím výšek...
Vy se taky nebojte...


Páteční nerande

22. srpna 2014 v 17:26 | Tereza
Je pátek půl páté a já se tu cpu u počítače posledními povidlovými buchtami, které ze dvou plechů od včerejšího večera všechny zmizely a udělaly aspoň někomu radost. Dělalo mi dobře, jak všem chutnaly. Ale místo toho, abych se balila na výlet na sever Moravy, na který už se moc těším a potřebuji ho, musím tu ze sebe dostat všechny ty pocity z posledních dnů a nocí, které mít nechci. Vadí mi, že je mám a nejsem schopná zajistit to, abych je neměla.

Rande, které se mělo právě teď odehrávat, jsem měla už dávno pustit z hlavy. Ale ono to nejde. Bylo to tak hezké (třebaže naivní a nepravdivé - i ta lež byla hezká (jo, to lež někdy umí být)). Když jsem vyšla z práce, stejně jsem hledala červené auto, do kterého jsem měla nastoupit a pak byla na pumpě naštvaná, že musím sedět ve svém autě v riflích, zatímco jsem se touhle dobou měla procházet po městě, měla mít zamotanou hlavu a měla mít na sobě přiléhavé šaty, protože tenhle den, nejteplejší za posledních 20 dní, je posledním letošním teplým dnem, kdy jsem mohla mít rande a přijít tak v šatech. Tolik jsem si přála, aby bylo hezky a ono je. Jenže smůla.
Teď už bude jenom pořád zima a já jsem tvrdohlavá a trucuju, takže jsem se zařekla, že na první rande prostě v těch šatech přijdu, což znamená, že ho dřív než v červnu 2015 (tedy až bude další teplo) nemůžu uskutečnit.
Ono to má i svůj smysl, protože nebudu muset nikomu vysvětlovat, že musí ještě půl roku počkat, než budu v cíli. To už bych v něm v červnu teoreticky měla být a pokud ne, tak to bude otázka dvou tří měsíců, což už je snesitelnější než šest nebo devět.
A na truc si zítra vezmu šaty, protože jsem je měla mít dneska a protože je krásně, i když má přijít studená fronta. Copak jsem si toho léta užila? V těchto zeměpisných šířkách je léto, jaké si představuji, jen utopie. Ale stěhovat se nebudu, takže mi nezbývá, než si těch pět dní léta v roce nějakým způsobem užít a rozplánovat si program tak, abych to za těch pět dní všechno stihla (což je samozřejmě nemožné). Nebo utéct aspoň na týden tam, kde je léto létem a ne jakýmsi chabým pokusem o teplo a slunce.

Už třetí noc se probouzím vyděšená ze snů, které se mi zdají. Ve všech normálních snech jsem já sama sebou a nic v nich neřeším, ale tyhle psychosny o mé bývalé ženě jsou vážně už nesnesitelné. Přehodí mě zpátky, kde Tereza vůbec neexistuje a Tom hltá krásu své ženy, mluví na ní tak, aby se snad při jediném ošklivém pohledu nerozplynula a bojí se jí dotknout, aby mu neutekla. Touží po tom, aby se vzali za ruce a ona tam stojí, povídá si s ním, voní, směje se a když se ho náhodou omylem dotkne, je mu celým štěstím do breku, protože to je to jediné, po čem touží. Jeho žena se v jeho snech neustále vrací, buď s tím, že je zpátky nebo s tím, že má o ní Tom bojovat a taky bojuje, snaží se, opravdu se hodně snaží a pak se probouzí do reality, kterou není schopen chvíli vůbec přijmout, ale nakonec si uvědomí, kdo je a kde je.
Ten večer, co jsem se dozvěděla, že žádné rande nebude, mi z toho bylo smutno a tak to na mě padlo, že jsem nebyla schopná čelit vzpomínkám, které nemám ráda, za normálních okolností se jim úspěšně bráním a obvykle se ani vůbec neobjevují, protože není proč.
Zřejmě to bylo tím, že jsem někoho potřebovala a ta blízkost kohokoliv mi prostě chyběla.

A tak mě rozbulela bílá polička v koupelně, kterou dostala k svátku a pro kterou jsem běžela hned z práce, abych jí stihla tajně namontovat; vana, po jejímž okraji běhala naše kočička, když se v ní moje žena koupala a já byla u toho, smáli jsme se a byli jsme tak bezstarostní a šťastní; samolepky zvířátek na dveřích pokojíčku, které tam Kačenka nalepila, když byla malinká; postel, na které vedle mě ležel člověk, se kterým jsem chtěla zůstat celý život a vedle které byla postýlka s Kačenkou, pro kterou si jednou v jedné deštivé srpnové noci přijela záchranka; postel, ve které jsem svou ženu utěšovala, když jí bylo zle a měla radost, když mi říkala, jak je jí hned lépe, když jí hladím... Sítko na čaj, do kterého si sypala voňavý černý čaj; hnědé skleničky z varného skla, do kterého si dělala kapučíno; závěs v koupelně, který jsem kupovala, abysme to tam měli hezké; orchideje, které mi tu nechala a které tak krásně kvetou; židličky na balkóně, na kterých jsme sedávali v horkých večerech, mlsali zmrzlinu a povídali... Nemůžu potom už usnout. Vidím jí v černém kabátku, jak přijíždí ze své první práce autobusem a já jí letím naproti a beru za ruku; jak za pár let běžím z práce a jde mi naproti i s Kačenkou - byla jsem tak pyšná a šťastná, že je mám. A najednou tu nejsou. Mám téměř všechno, co jsem si přála, ale za cenu toho, že jsem část svého štěstí ztratila.
Nelituji toho. Jen mi to prostě chybí a poslední tři dny stovky jejích stop a vzpomínek jsou tu se mnou všude, jsou i v práci, venku, v obchodě... Jakmile hrají její oblíbené písničky, už jí vidím, jak je poslouchá, jak jedeme spolu v autě. Ne ta žena, kterou teď potkávám, když mi předává Kačenku, ale ta, kterou jsem poznala v r. 2000.
Za měsíc se jim narodí miminko.
Vše je tak absolutně nevratné - z mé i její strany a přesto přichází sny, kde je vše jako dřív a děsí mě k smrti.

Jsou to dva roky a stává se, že pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštila hlavičku naší zvědavé kočičky, která už tu dávno není. Nebo se probudím a hmatám vedle sebe, jestli tam moje žena spí. Ale to je jen shrnutý přehoz přes druhou postel. Ne, vedle mě opravdu nikdo nespí.

Ale aby nedošlo k mýlce. Já se nechci vrátit ani to tak necítím. Jsem šťastná tam, kde jsem a to je to, co mi ráno vždycky udělá radost, protože jsem to já, kdo vyjde z bytu a jde namalovaná a třeba v šatech do práce, kde už jsem pro všechny Terezou a stejně tak téměř pro celý tento svět.
Nikdy bych se nevrátila. Tohle je ta nejlepší věc v životě, jakou (spolu s narozením Kačenky) prožívám.

Ale to, že mi má žena chybí, se s tím přeci nevylučuje.

Přeměnou se toho změní hodně, ale lidé, které jsme měli rádi, zůstávají stále lidmi, které jsme měli (nebo máme) rádi. Navzdory tomu, jak se k nám chovali nebo chovají.

Nelze uměle nebo tréninkem zařídit, aby nám ze srdcí zmizeli. Můžeme jen žít tak, abychom na to nemysleli.

Dost se to podobá transsexualitě.

Taky s tím můžeme žít a děláme vše, abychom na to nemysleli.

Ale jsou dny, kdy to zadržet nejde.

U transsexuality je výhoda, že do přeměny jít můžeme.

Do vztahu s osobou, která od nás odešla už jít nemůžeme nikdy.


Nechci mít tyhle sny, nechci mít tyhle stavy, nechci brečet, nechci myslet na svojí bývalou ženu, nechci myslet na minulost a nechci řešit transkomily.

Ok. Pouštím to z hlavy :)

Dnes bylo v práci velké hasičské cvičení. Vyhnali nás do té zimy jen v tričkách na parkoviště před budovu, kde nás bylo asi 200, úplně jsem se klepala (nesnáším zimu! Nechci, aby byla zima! (Bože, to je dneska protestů!) :). Z hasičských aut vyběhli urostlí chlapci, jedni běželi s nosítkami, kolegyňka se ke mě přitulila a pošeptala: "Že by sis taky dala říct a nechala se těma klukama někam odnést?" :)

To bych se tedy nechala :)

"Potřebuji nějakou dobrovolnici!", se najednou ozvalo.
A kolegyňka šťouchla do mě! Vyjekla jsem, co dělá, že se asi zbláznila a všichni se začali smát. Říkala jsem jim, že vedoucí zásahu je můj sympatický kamarád. Ale nemůžu ho pozdravit, protože mě teď už nezná :)

Jíťa mi poradila, abych si pořídila pejska. Že jedna její kamarádka venčila psa v parku tak dlouho, dokud tam nenašla svého současného partnera - taky pejskaře.
Chtěla bych pejska, ale brečel by tu. Odcházím brzo ráno a přicházím večer vyspat se sem.

Tak aspoň kočičky. Ale vydrží tu? Když budou dvě, tak by mohly. Ale užiju si jich, když tu věčně nejsem?

Tak potom partnera.
Ale v téhle fázi asi těžko.

Takže zase nic. :/

Nevím, co plaším, když jsem tu dva roky sama a do teď jsem to neřešila. Jenže teď to najednou řeším a já vím proč. Aktivně ty kluky nevyhledávám, jenže oni se nabízejí sami a já vždycky některému z nich nedokážu odolat. Zapomenu, že tu část těla, kterou mám navíc, vůbec mám a když mi celý nadšený navrhne rande, zajásám, přijmu to a až pak dodatečně řeším, co že jsem to vlastně slíbila, vždyť já ještě nejsem "hotová".

A tenhle mezistav je opravdu občas na facku. Je fakt, že nejtěžší to bylo na začátku, kdy jsem se teprve rozkoukávala, ze všeho byla vyděšená, ale teď už mě okolí bere tak, jak jsem si představovala.
Tedy ne úplně. To je i důvod, proč nejedu na Moravu vlakem, ačkoli je to o hodinu rychlejší než autem (stejná vzdálenost) a levnější o dvě stovky. Moc dobře si pamatuji jízdu vlakem z Pardubic do Hradce. Ačkoli potom autobus z Jičína byl naprosto v pohodě. Nemíním řešit hovory spolucestujících o tom, jestli jsem nebo nejsem to, co si myslí (ačkoli to třeba zrovna nemysleli zle) a za těchto okolností si ani nemyslím, že je vhodné se s kýmkoliv scházet, třeba si myslí a tvrdí mi, bůhví jak jsem krásná a ženská.
Kdybych byla tak krásná a ženská, jak říká, tak mě ty dvě slečny ve vlaku neřeší a potom v hradeckém parku ti dva kluci neponižují hloupými průpovídkami.

To, že jsem pět měsíců (ode dne, kdy jsem Terezou full-time) takovou reakci nezažila ještě neznamená, že to tak není.
Dokud budu takové lidi potkávat a oni mě budou řešit, na žádné rande nejdu.

Tak mám trošku trucovací den no.

Zítra ale přijdu na jiné myšlenky, protože mě čeká Lenička s její rodinou, které mám moc ráda a nesmírně se tam těším. Jsem si jistá, že se mi od vás nebude chtít, Leni!


Chtěla bych být jako ta slečna s dlouhým culíkem na jednu stranu, co se teď naklání ke svému chlapci a ukazuje jí něco na mobilu. Chtěla bych cítit jeho dech a jeho vůni a pak bych chtěla, aby mě vzal za ruku, jako ti dva venku, na které teď koukám, protože počítač mám přímo u okna a poslední dobou jakoby všichni chodili jen v párech a za ruku a líbali se na každém rohu.
Chtěla bych přijít domů a být tam s ním. Mít si s kým povídat a neřešit transsexualitu, tenhle blog, svoji minulost, svoji ex, svůj vzhled...

Je fajn občas vyslovit nahlas nějaké přání.

Ou, to se mi ulevilo.

A jde se balit :)
(Kluky teď ale chvíli ne.)

Jinak holky (Lucka 1, Lucka 2, Vlasti...) ze severní Moravy! Moc ráda bych vás viděla, ale stíhám jen Leničku. Určitě se ale uvidíme jindy, až tam zase vyrazím :)

Páteční rande

21. srpna 2014 v 7:42 | Tereza
Chtěla jsem vám všem, kdo mi píšete a bojíte se o mě, poděkovat.
Opravdu o mě nemusíte mít strach. Jsem dospělá, i když naivní.
A naivita se nedá vyléčit. Jde z ní jen dospět díky zkušenostem, kterých mám teď asi jako 13tiletá holka.

Žádné první rande tento pátek nebude.

Bude to normální pátek jako každý jiný.
Akorát ty buchty stejně upeču a donesu je kolegovi, který si je zaslouží víc.


Chybí mi ten pocit, který jsem měla ještě včera...

Když jsem slyšela poprvé jeho hlas

19. srpna 2014 v 18:21 | Tereza
Majo.
On byl z těch prvních mužů, na kterých jsem otestovala svůj hlas tříhodinovými rozhovory v telefonu, svůj vzhled tříhodinovými rozhovory po skypu se zapnutou webkamerou, aniž by cokoliv věděl a když jsme si naplánovali první rande, nevydržela jsem ten tlak v sobě a řekla jsem mu to o sobě, takže z rande sešlo.
Po dvou dnech to přijal, úplně mě jeho reakce nadchla a psali jsme si dál.

Jenže zatímco já mu během jeho dovolené, kdy neměl přístup na internet, pořád psala, on mě ne. Neměl ani kredit, jak říkal. A mě přestalo bavit být tou aktivní jenom já, i když jsem se vážně snažila. Ale potřebuji muže, u kterého budu cítit, že mě chce, že o mě má zájem, že mě miluje a že na mě myslí. Nemusí mi psát stokrát za den, stačí mi málo.
Měl potom týden možnost mi psát z domu své sestry v Praze, kde byl ještě týden, než mu dovolená skončí.

I tehdy jsem mu psala, ale on mi ani jednou neodpověděl.

Nesnáším výmluvy.

Mezitím přišel pokus s Robinem z Prahy, který to vzdal a nepřišel na první schůzku (což mi ale vůbec nevadí), i když svým způsobem vše přijal (nebo se s tím stále snaží srovnat, ale komunikuje) a pak přišel Michal. (Ten je kapitolou samou o sobě a je to to nejhezčí, co mě zatím potkalo, ale o něm až přijde ten správný čas, abych to nezakřikla... Michal o mě ví všechno.).

Dnes ráno vzkaz: "Dobré ranko do ...(města, kde bydlím)"
To byl Majo. Jakoby nic.
A chtěl si povídat.

Prostě chlapi.
"Pohodička."
Ozvou se po 10 dnech a tváří se, jakože se nic nestalo a vše bude dál pokračovat.

Majo, už nejsi na první koleji a můžeš si za to sám.
Tohle nebyla zpráva, na kterou jsem čekala. Teď jsem jí čekala od někoho jiného. A od něj mi přišla taky, takže jsem se rozzářila a to mi zůstalo opět celý den.

Chvíli (pár hodin) jsem dělala uraženou a pak jsem Majovi stručně odepsala. Nejásám jako dřív, div se mu nevrhám kolem ramen a ani po tom netoužím.

Silvio, Pavel, Jarda, Majo a Robin.
To byli první muži, kteří měli přijít, protože mi dali sebevědomí, které mi chybělo. Já je nehledala. Oni našli mě.
Tolik jsem potřebovala vědět, že projdu po telefonu u muže, který nic netuší.
A pak najednou pokus s tou webkamerou.
Zase to vyšlo!
Pomaličku krůček po krůčku jsem postupovala dál a hořela zvědavostí, jak to asi dopadne? Každý z těch mužů mě posunul někam dál.
Jaké asi budou ty další kroky? (Ono se dá očekávat, jaké :)

Tehdy jsem byla tak nervózní a měla strach. (I teď mám úplně stejný strach, protože je přede mnou krůček další).
Ale vždycky zbytečně.
Protože vždycky to dopadlo dobře.
Veškeré mé obavy byly neopodstatněné a já nechápala, jak je to možné. Necítila jsem se tak dokonalá, jakou mě oni viděli nebo slyšeli. Ale fungovalo to! Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, které žena může zažít - když ji muž bere zcela jako ženu, jako krásnou ženu a dává jí to najevo.

Tito muži přišli proto, aby mohl jednou přijít Michal.
A ten už mohl slyšet v telefonu nestresovaný přirozený hlas Terezy. Kdyby mě chtěl vidět na webkameře, s radostí na to kývnu, protože tohle už mám vyřešené a nemusím se sebou dělat nic. Jen zapnu skype.

Je šest večer, dny se zkracují, ráno už bylo jen 7 stupňů, ale na mé obloze září slunce a já se vznáším.
Všechna poprvé jsou tak krásná!
Před chvílí jsem slyšela poprvé Michalův hlas.
Nechtělo se mi od něj.
A to, co mi říkal, mi zcela zamotalo hlavu (to už ostatně dělá pár dní ve svých e-mailech a smskách :). Těžko říct, kdo jí má zamotanou víc, ale já musím samozřejmě předstírat, že jsem vyrovnaná žena nad věcí. (Očekává se to ode mě vůbec? Abych byla nad věcí?).

Než na mě v pátek bude čekat v práci před vrátnicí, nemůžu s jistotou říct vůbec nic.
Ale sobotní článek tady bude asi hodně zajímavý :) (Nebo taky ne a bude nejkratší ze všech.)

Když někoho potkám (kohokoliv, nemusí jít o někoho, kdo je mi sympatický), vždycky nějakou chvíli trvá, než se spolu naladíme na společnou frekvenci.
Někdy to trvá vteřiny, minuty... roky... nebo nikdy :)

S Michalem jsem žádnou frekvenci ladit nemusela. Hned jak jsem zvedla telefon, už byla naladěná...

Pátek 22.8.2014 - to bude den, kdy si Tereza bude moct do svého deníčku napsat poznámku "první rande". A s Michalem.
Neexistuje nic, co by naší schůzku dokázalo odvolat nebo přesunout. Síla něčeho velkého, která je násobena dvakrát (protože jsme dva), nás nevratně a přirozeně směřuje do tohoto jediného bodu.

Kdybych měla věšteckou kouli, nepoužila bych jí, abych zjistila, jak ten pátek dopadne.
Chci si totiž do té doby, než přijde, užít okamžiky štěstí s nadějí, že může dopadnout dobře. A že pro něj budu pořád tou ženou, jakou mě vidí teď, než se se mnou osobně setká.

V pátek bere foťák. A taky notebook. Prý abych si mohla fotky hned prohlédnout a kdyžtak je smazat :) To je tak hezké :)
Je tak krásně s nejčistšími úmysly přesvědčený, že ty fotky budou stát za to! Přestože si tím já nejsem jistá vůbec. Ale líbí se mi jeho nadšení. Pro všechno. I pro mě.

Snažím se krotit, ale jsem v pubertě, tak mi to dává hodně práce :)

Když jsem slyšela poprvé jeho hlas, chtělo se mi ocitnout se hned teď v jeho pevné náruči...
O kom mluvím?
Ty víš...

Můj úhel pohledu

18. srpna 2014 v 17:50 | Tereza
Do včerejšího článku jsem vložila fotku (níže vlevo), kterou dostala Audrey (MtF) od své přítelkyně během přeměny a kterou okomentovala: "Má přítelkyně si přeje, abych se na věci mohla dívat z jejího úhlu pohledu. Já souhlasím".
Na základě této krásné fotky udělala Audrey také "svůj úhel pohledu" a má ještě co dohánět, tak tu fotku sem dávat nebudu, ale během dne mě napadlo, že bych tento úhel pohledu mohla udělat já :) Fotku jsem neretušovala a prsa nejsou uměle "zmáčknutá", i když je fakt, že ta podprsenka je moc hezky podpírá a jakoby zvětšuje a je to moje nejoblíbenější i díky těm drobným černým kraječkám :)
Hodí se to, protože zítra je to přesně půl roku na HRT! Jupí! První půl rok za mnou. Teď už zbývá jen ten druhý + pár měsíců navíc, kdy tahle kniha bude téměř dopsána a chyby budou napraveny.



Ještě mám taky co dohánět, ale minulý pátek v šatech v práci s tímto výstřihem (no trošku zahalenějším :) jsem se prostě tohoto "úhlu pohledu" nemohla nabažit. Zbláznila jsem se do výstřihů! :)
A mám z toho radost! :)


Dnes jsem musela na finančák.
Přišla mi nějaká výzva nebo co :) (Dobře, tak jsem zapomněla zaplatit v květnu daň. Ale obvykle to nezapomínám. To bylo tím, že jsem od ex koupila polovinu dnes už mého bytu a do té doby nám chodily automaticky složenky). Měla jsem 15 dnů na doložení přiznání a protože jsem svědomitá, tak jsem tam dnes utíkala. (Včera jsem strávila moc "příjemný" večer vyplňováním přiznání a abych si spravila náladu, musela jsem sem pak dát hned dva články :).

Poslední setkání s úřednicemi na finančáku na konci zimy nebylo zrovna moc milé. Myslela jsem si, bůhví jak nevypadám žensky, ale šla jsem tam v bílých teniskách, dámských riflích a růžové kostkované košili. Rozhodně jsem nevypadala jako žena, jak jsem si tehdy myslela, že by mě mohli identifikovat a tak mě neustále "krásně" oslovovali ve špatném rodě a já už potřebovala být pryč, jak mi tam nebylo dobře.

Teď bylo ale všechno jiné.
Jen co jsem vešla a usmála se na dvě úřednice, jsem byla tázána moc krásnou větou: "Co byste potřebovala?"
Tenhle podmiňovací způsob mám ráda, protože se v něm musí použít rod místo věty typu : "Co potřebujete?"
Vysvětlila jsem jim to, ujmula se mě jedna z nich, ta druhá mi nevěnovala téměř žádnou pozornost a jen se mezi sebou bavily ve stylu: "No ona paní nese přiznání, nevíš kde má kolegyně ten formulář?" :)
Paní nesla přiznání, seděla tam na židličce a měla velikou radost.
Byly moc milé a celé jsem to pokazila vlastně nechtěně já, protože jsem nahlásila, že daň budu platit převodem (už už mi dávala univerzální složenku) a tak vzala papírek s předtištěným číslem účtu a začala opisovat nahlas rodné číslo bez ženské pětky na třetí pozici...
Ach jo.

Takové detaily mi vždycky zkazí radost. Ale ne úplně. Ona to přešla, jakoby nic, poděkovala jsem a šla.

Nevím, čím to je, že i návštěva finančáku je teď pro mě příjemná? :)
Malá holčička mi venku podržela dveře a tak mile se na mě usmála. Tak jsem jí to oplatila, poděkovala a běžela na poštu.

Já chci na další úřad! :) A mezi lidi! A chci být oslovována "paní"!

No a co, že se toho nemůžu nabažit. Tak nemůžu! :)


Už dávno jsem tu chtěla napsat o Peťulce, která bydlí kousek ode mě.
To je slečna, která je za prvé krásná, za druhé chytrá, za třetí šikovná a vlastně bych tu mohla vyjmenovat všechny dobré ženské vlastnosti :)
Od té doby, co znám Péťu, pořád nad ní přemýšlím.
Ona se totiž vymyká všem slečnám, které jsem měla až dosud možnost poznat.

Protože ale musím chránit její soukromí, zmíním se tu o ní jen krátce.

Ještě před dvěma lety jsem si myslela, že přeměna má svůj standardní postup (sexuolog - hormony - operace). Že je dokonce standardní přicházet o partnery a nemít své milované děti každý den u sebe.
Ale není tomu tak!
Jsou i případy, kdy přeměna probíhá naprosto nestandardně a rozhodně je to zajímavá alternativa (do které bych tedy neměla sílu jít, ale možná že kdyby mi nic jiného nezbývalo...).

Jen jeden den v měsíci si můžete dovolit být tou skutečnou krásnou ženou. A pak zase šup zpátky. Ke své ženě a ke dvěma krásným dětem, protože otec rodiny bude pořád otec rodiny.

Už jste 12 let na HRT! 12 let!!! (Pro mě něco tak fascinujícího!) Takže vypadáte krásně žensky, prsa narostla, ale většinu dní musíte chodit alespoň oblečená v unisex. V prvních letech HRT neužíváte androcur, protože "to by doma neprošlo". A nikdy nemůžete splnit podmínku jednoho roku života v dané roli, která je podmínkou k operaci v ČR. A tak šetříte na Thajsko, kam se vydáte na vlastní pěst, protože vás konečně manželka ujistila, že spolu (opět kvůli dětem) zůstanete i po kompletní přeměně v ženu, i když už si dávno našla jiného partnera. Po návratu z Thajska bude táta i tělesně kompletně ženou, ale pořád to bude táta, který nikdy nebude moct žít 24 hodin v ženské roli.

Ta situace mi přijde tak zvláštní. Chvílemi jsem měla pocit, že je smutná, ale ono to tak úplně není. Ten člověk dosáhl svého. Je ženou. I když není přijímán jako žena úplně zcela.
A také mi přijde nelogické, aby člověk, který je 12 let na HRT, vypadá jako žena (mimochodem moc jí to sluší! :) nemohl u nás na operaci jen proto, že nemůže žít plně v ženské roli. Pochybuji, že žije (nebo bude žít) v té mužské! To už je přeci dávno minulost. 0na už dávno není muž...


Nikdy jsem se předtím s něčím takovým nesetkala.
Péťo, tímto tě zdravím, mám tě moc ráda a těším se, až mi to všechno povíš u toho vyhlášeného zákusku ;)
Máš můj obdiv.


Jdu zpracovat patyzón na řízečky, co jsem dostala od kolegyně (bože kdo vymyslel tenhle název? :) a dívat se na svět svým úhlem pohledu :)
A u toho všeho mít zamotanou hlavu z těch všech zpráv, které teď dostávám a díky kterým se má euforie ještě více prohlubuje. To mířím zase na vás, Michale. ;)


Jsem vděčná za moment, který mě tehdy posunul dopředu a já konečně skončila u Hanky!

Můj muž chce být ženou: Tiffany

17. srpna 2014 v 23:57 | Tereza |  Přeměny
To jsem celá já.
Radovala jsem se, že ještě není 11 a tak se aspoň vyspím, když už půjdu do peřin.
Ale článek o Julii z Čečenska mi přišel moc smutný, tak jsem ho chtěla zakončit pozitivně nějakou jinou hezkou přeměnou.
Přeměna, kterou jsem našla, mě ale tak zaujala, že jí dám prostor v tomto samostatném článku.

Toto video (i celá přeměna) se totiž vymyká všem ostatním, které jsem kdy viděla.
Jennifer (partnerka Tiffany) vytvořila, okomentovala a nahrála toto video na youtube teprve nedávno - 24.7.2014 s komentářem: "Můj muž se rozhodl provést přeměnu z muže na ženu. Toto je NAŠE cesta! Před HRT."

Jennifer je nepochybně snem každé z těch, kdo má doma úžasnou partnerku a nejsou schopny se rozhodnout mezi dvěma stranami: Ona nebo já?
Jakoby to nebylo slučitelné. Opravdu to nejde dohromady? (Několikrát denně si pokládají tuto otázku).
Ono to také je neslučitelné, protože praxe je taková, že naše partnerky nás opouští. (Co se týče mě, tak teď už vím, že by to stejně tak jako tak nemohlo pokračovat...)
Zažila jsem jen partnerky tří MtF, které neutekly: Adélku (před HRT), Bětku (v průběhu HRT) a teď Tiffany z USA.

Protože je v tom videu pár hezkých myšlenek, tak je sem napíšu.
Řekla bych, že tohle je úplně první transition video vytvořené partnerkou transsexuální ženy, kdy navíc obě mají spolu už dvě děti. Navíc to video má naprosto odlišný úhel pohledu, než jaký je u ostatních podobných videí. Je z pohledu ženy-matky. A některé fotky s dětmi jsou kouzelné.

Jennifer popisuje, že největší vliv na ní měla Sona Avedian, jejíž video jsem tu 6.2.2014 popisovala. To je podle mě jedno z nejzásadnějších videí tohoto typu na youtube s obrovským rozdílem před a po a také spoustou důležitých myšlenek.

Když je štěstí někoho jiného našim štěstí, je to láska. - Lana Del Rey.

Ahoj lidi. Já jsem Jen a můj muž chce být ženou. To je velká novina. Toto je náš příběh. Snad někomu pomůže!
(Po kliknutí na obrázek se spustí v novém okně video na youtube).


Bylo mi 19 a jemu 24.
Hned v první chvíli, kdy jsme se potkali, to mezi námi zajiskřilo.
Stýkali jsme se potom každý den. Doprovázel mě každou noc domů, a když chtěl jet autem, trvala jsem na procházce.
Byl mým princem. Muž, který měl práci, ze které jsem měla respekt a byla důstojná. Byl úžasný, skvělý a vtipný. Co víc by si žena mohla přát?

Při jedné z večerních procházek mi řekl, že se chystá jít k mariňákům. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale marně.

Psali jsme si každý den. Po třech měsících konečně přijel domů a ukázal se mi v uniformě.
Byla jsem tak rozrušená, když jsem ho viděla. Jeho rodina uspořádala na jeho počest oslavu a bylo mi velkou ctí smět se jí také zúčastnit. Ten den mě poprvé políbil. O týden později byl odvelen do Okinawy v Japonsku a neviděla jsem ho přes 2 roky!

Občas napsal, ale po chvíli mi začal moc chybět. Bez podpory mé matky bych po roce a půl nikdy nezvedla telefon. Tušila, že si ho jednou vezmu. A tak jsem mu zavolala. Volali jsme si spolu denně v každé volné chvíli, dokud se nevrátil.

O dva měsíce později jsme se vzali a během několika týdnů jsem se přestěhovala na základnu Beaufort v Jižní Karolíně.

Za dva měsíce byl odvelen do Iráku. Chyběl mi každý den.

Po návratu se nám narodila krásná zdravá holčička Natalia.

Po třech letech se nám narodil syn. Milujeme tě, Jasie!


Roky jsme žili spokojený život. Užívali jsme si rodičovství, oba měli práci, koupili dům. Všechno bylo perfektní!
Překonávali jsme spolu s láskou v srdcích všechny překážky. Každý den jsme zakončovali tím, že jdeme do postele spolu a držíme se za ruce, ještě více zamilovaní, než den předtím. Bože, jak já miluji tohoto člověka!

Tak, jako jsem byla já uvězněna v běžných činnostech každodenního života, můj muž byl uvězněn v něčem totálně jiném. Stále ho něco tížilo na duši. Pokaždé, když jsem se ho na to zeptala, řekl mi něco jiného.

Jednou, když jsme si vyjeli za město, se mě můj muž zeptal na domněnky, jestli si myslím, že měl být ženou. Jeho srdce i mozek se cítí být ženou. Seděla jsem tiše a poslouchala. Věděla jsem, že se můj muž v soukromí převléká už několik let a nevadilo mi to.

"Jsi transgender?", zeptala jsem se ho. Podíval se na mě, jakobych měla dvě hlavy. Nevěděl, co slovo transgender znamená. Tak jsem mu vysvětlila, že je to pocit, kdy se člověk cítí být opačným pohlavím, než je jeho biologické, s jakým se narodil. Ten den, co jsme se vrátili domů, jsem nás objednala k terapeutovi, abychom tomu oba porozuměli a věděli, co dál.

Cítila jsem, že o svého muže přicházím. Už se mnou nebude chtít být? Pořád mě miluje? Proč neřekl nic už dříve? Budeme se muset rozvést? Co mám udělat, abychom to překonali? Přitahuji ho vůbec? Tolik otázek!

Na youtube jsem narazila na jedno video, které mi doslova rozsvítilo v hlavě. "Male to Female transition - Sona Avedian". Sledovala jsem to video se slzami v očích. Připadalo mi, že v tom videu vidím život svého muže prostřednictvím jiných očí.

Oba byli u mariňáků, manžely, otci, živiteli rodiny. Sledujíc Sonu, co cítí, jak se snaží pochopit, kým DOOPRAVDY je, se mi otevřely oči a já pochopila, co se snažil můj muž celý život v sobě skrývat. Jak jsem mohla být tak slepá a nevšimnout si, jak nešťastná je osoba, kterou miluji?

Ukázala jsem to video svému muži. Jeho oči se zalily slzami a potvrdil mi, že se cítí úplně stejně. Sona změnila náš život k lepšímu. Dala nám víc, než kdokoliv jiný mohl. Nejen že potvrdila mému muži, kým dopravdy celý život touží být, ale přivedla také k porozumění mě.

Za týden jsme se dostavili k první terapii. Drželi jsme se za ruce s navzájem propletenými prsty a cítila jsem, jak nám oběma buší srdce. Byli jsme tak nervózní a báli se, co uslyšíme. Náš terapeut potvrdil, že můj muž je transgender.

Co ale teď máme dělat? Kam odtud máme jít? Přijmout to a překonat!

Někteří lidé se diví, proč jsem s ním zůstala. Znamená to, že jsem lesba? Líbí se mu teď muži? Jak se teď postaráme o naše děti?

Jsem silná, nezávislá a směr svého života si určuji sama. Zůstávám, protože JÍ stále miluji. Nikdy jsem se neidentifikovala jako lesba, heterosexuálka nebo bi-sexuálka. Zamilovala jsem se do duše toho člověka. A duše nemá pohlaví. Říká se tomu "pansexuál". A ona se identifikovala jako lesba v mužském těle. (Celou dobu jsem doufala, že je to jen vtip. (smajlík :))

Naše překrásné děti vyrůstají s námi v našem domě, ve kterém je jejich rodiče milují a podporují se navzájem. Když se naše dcera zeptá, proč její táta vypadá jako žena, jednoduše jí odpovíme a vše vysvětlíme. Že táta se cítí v srdci být ženou. A všichna srdce si zaslouží být šťastná.

Nemyslím si, že je to pro naše děti neštěstí. Je to práce každého z nás rodičů naučit je, jak se zachovat v této těžké situaci.

Když jsem JÍ poprvé udělala make-up, otevřela jsem nový svět možností. Když jsem skončila, už nikdy jsem neviděla svého manžela. Viděla jsem překrásnou ženu.

Ženu, která se usmívala plná života a úsměvem, který jsem nikdy před tím neviděla. A pro ten úsměv to stálo zato.
Už nikdy jsem jí nenechala jít zpátky.
Všechno začalo být jiné. Začala konečně žít! Začala se usmívat! Začala být šťastná! Proč bychom se vraceli zpět?



On je Ona. A Ona je úžasná.

To, co tady čtete, se stalo TEĎ. Není to historie. Tohle je přítomnost. To se teď odehrává někde mezi námi a nemusí to být jen příběh Jennifer a Tiffany, ale třeba Václava a Markétky v nějaké úplně nenápadné české domácnosti...
Tam, kde je láska tak silná, že ji nezboří ani něco takového, o čem je tento blog, je velká šance na šťastný život se šťastným koncem. Nazvala bych to "dokonalou přeměnou", protože během ní neztratíme ani jednoho člověka. Jennifer má každopádně můj obdiv.

Tiffany je ještě před HRT.
Jennifer začala na youtube přidávat další videa, která točí spolu s Tiffany (kde ještě vystupuje na veřejnosti jako muž). Třeba jak spolu jedou nakupovat make-up :)
A tak jsem zvědavá, jak tohle bude pokračovat :)


A na závěr jedna moc hezká fotka z transition videa Audrey, které jsem sem nakonec nedala.
Tohle nafotila pro Audry její přítelkyně s tímto vzkazem. A mně se to MOC líbí :)

"Má přítelkyně si přeje, abych se mohla na věci dívat z jejího úhlu pohledu.
Já souhlasím."


Já taky! ;)


Julie z Čečenska

17. srpna 2014 v 22:39 | Tereza
Už vím proč jsou všechny společenské obleky mužů (převážně) černé a šaty žen barevné.
To je totiž záměr.

Dívala jsem se na ruský dokument o kostýmech z 18. století a nějaká odbornice přes kostýmy to tam vysvětlovala.

Muž měl černé sako proto, aby vedle něj vynikla jeho partnerka.
Ta měla šaty barevné, s velkou dlouhou skládanou sukní, která se při tanci roztočila.
Jde tu o ten kontrast.
Ženy mají být prostě ty krásné :)

Shodou okolností jsem druhý den koukala zase na ruský dokument - o Čečensku.
Nebylo to ani tak politicky myšlené, jako o běžném životě v dnešním hlavním městě Grozném.

Když jsem to na ten dokument přepnula, už jsem to nemohla přepnout zpátky, protože všude - ve městě, na ulicích, v mešitách, ve školách, které ukazovali - všude byli JEN muži!

No teda! Kde jsou ty ženy?

V moderní části Grozného vyrůstají mrakodrapy a luxusní nákupní centra. Mají tam také dva zimní stadiony s kluzištěm. A víte proč dva?
Jeden pro ženy a druhý pro muže!
(Sestra vtipně poznamenala: "No když na to maj!" :))

Tak jsem začala přemýšlet, kde tedy dojde k tomu, že se muž setká se ženou?

A hned tam byl záběr na čečenskou mateřskou školku, která byla docela podobná té naší (barevná, čistá, útulná), ale hned první komentář mě zmrazil úsměv na tváři. "Už dětem od 4 let je vštěpováno, co má nosit muž a co žena. Jaká mají práva a povinnosti a jak jsou jejich životy odlišné."
Malé holčičky měly přes hlavy šátky (ale byl jim vidět celý obličej), kluci měli vysoké límce, které je musely tlačit do krku, ale to očidivně nevnímali, protože oddaně citovali pasáže z koránu.
Důležitá je disciplína.

Malí šestiletí kluci ve škole (pouze pro kluky) čtou povinně 3 hodiny z koránu. Redaktor se jednoho chlapce ptal, jestli rozumí tomu, co čte a ten mu odpověděl, že většinou ne.

V dokumentu byly ale také ženy. Nacvičovaly spolu s muži společný tanec. V Čečensku se ale při tomto tanci nesmí muž dotknout ženy, takže to vypadalo, jako když se 50 mužů snaží organizovaně dohonit 50 žen, ale nikdy je nedohoní. Pokud bych to přenesla do běžného života, jak se ti Čečenci rozmnožují?

Kdy a kde se tedy ti dva dotknou jeden druhého? Jak to, že se žení a vdávají?
Nešlo mi to do hlavy.
Ten dokument byl vyloženě zaměřený na muže, protože ženy jsem téměř neviděla.

Musí být "výborné" narodit se ve špatném těle právě v Čečensku. Obklopená kavkazskými zeměmi nebo Ruskem, kde situace není o moc lepší.

Tak jsem se pokusila nějakého čečenského transsexuála najít, protože mě to prostě zajímalo... a našla jsem článek z The Moscow Times z r. 1999.
Trochu se omlouvám za smutný článek, ale z téhle části planety asi nikdy žádný pozitivní nenajdu. Jen jsem tím chtěla poukázat na to, abychom byly vděčné za to, co máme tady, v naší krásné zemi České uprostřed Evropy...

"Julie se bojí smrti, pokud bude přinucena k návratu do Grozného. A to nejen kvůli válce.
Julie, která se obléká jako žena, je nepochybně ženou i na první pohled. Podle její chůze, dlouhých pěstěných nehtů, ale teď je ještě oficiálně Dmitrij s diagnostikou transsexuál, čekající na operaci změny pohlaví.
Bombové útoky v Čečensku zvýšilo napětí a policejní násilí proti Čečencům v Rusku a tak se život v Moskvě stal pro ni nesnesitelným.

Ačkoli Julie, jejíž matka je Běloruska, nevypadá podle oblečení jako čečenská žena nebo muž, její pas ukazuje, kde se narodila a to se policii nelíbí.

"Rusové mě chtějí zabít, protože jsem Čečenka a Čečenci mě chtějí zabít, protože jsem transsexuál," řekla Julie, když žádala o azyl na německém velvyslanectví. Ale byla odmítnuta.

Pro Julii, která vypadá starší než na svých 29 roků, je to jen poslední v řadě tragických událostí. "Všechny transsexuálky jsou sestry v neštěstí," řekla Julie, která se pokouší najít někoho, kdo by za ni zaplatil 5000 USD (105.000 Kč) jako náklady na operaci, která se provádí v Rusku.
(U nás je vyčíslená cena na jaře 2014 na cizineckém oddělení v Motole na 126.000 Kč a předpokládám, že v Rusku se cena rozhodně od r. 1999 zvedla.)

"Nezbývá mi, než se vrhnout na divadelní prkna a bavit veřejnost jako transvestita, abych si na to vydělala."

Dmitrij věděl, že je jiný, už ve velmi mladém věku, když ve školce s dívkami vyměňoval svá autíčka a zbraně za panenky. Dmitrij si byl jistý, že není jen gay. Po pokusu o sebevraždu byl umístěn do psychiatrické léčebny v Moskvě, kde se setkal s pochopením lékaře, který mu diagnostikoval akutní transsexualitu. Po třech letech psychiatrického poradenství dostal povolení k zahájení hormonální léčby a možnost připravit se na operaci.
(Doba poradenství před zahájením HRT:
Česko: není stanoveno (2014)
Slovensko: 1 rok (2014)
Rusko: 3 roky (1999)
Chtěla bych slyšet mé oblíbené negativisty, co by mi psali do komentářů, kdyby proces přeměny prožili v Rusku. O tom, jak špatný je ten systém. Očividně zas tak špatný u nás nebude, i když není dokonalý, ale to není nikde. Proto si vážím toho, že jsem Češka a jsem ráda za to, co mám).

Mezitím se Julia zamilovala do Michaila, který byl ale lupičem.

"Bylo to děsivé, ale současně romantické. Jednal se mnou jako se ženou, kupoval mi květiny, dával mi komplimenty. Bylo to poprvé, co se ke mě někdo choval jako k ženě."

Ale problém nastal, když se Julia účastnila jedné loupeže. Když se snažili z místa činu utéct, Julii se zlomil podpatek a spadla. Julie pak řekla policii, že byla jediná, kdo se podílel na loupeži a byla odsouzena na 8 let.
(Z toho vyplývá, že loupit v podpatcích je nesmysl. Ale nechci to zlehčovat.)

Butyrská věznice (Butyrka) z r. 1771 proslula jako nejtvrdší kárné zařízení v Rusku. Dnes je jedním z nejvíce přeplněných věznic v této zemi. Limit věznice je 2190 osob, je jich zde ale přes 5000 (r. 2000).

V Butyrské věznici úřady nevěděli, kam mají Julii/Dmitrije zařadit. Do ženské nebo mužské části? A tak zvolili jako kompromis samotku po dobu jednoho roku. Zpráva, že Julie je transsexuál, se rychle šířila vězením a vězni (muži) začali soupeřit o náklonnost Julie zasíláním dárků jako byla čokoláda, cigarety, dokonce i drogy nebo domácí alkohol.

Přežila pod ochranou jednoho člena gangu, který se stal jejím milencem, na oplátku odvracel zájem ostatních a na Mezinárodní den žen se domluvil se strážci na doručení velké kytice růží.

Tato "idylka" skončila, když byla Julia náhle převezena do zajateckého tábora v Penze v Rusku. Během této doby se Juliina matka vrátila do Čečenska pracovat jako dobrovolnice Červeného kříže, kde byla ale zabita. Julie nedostala povolení jít na její pohřeb.

"Byla jedním z mála lidí, kteří mě podporovali. Řekla mi: Nezáleží na tom, zda jsi můj syn nebo dcera. Ty jsi moje dítě."

Život venku byl pro Julii ale ještě horší, než ve vězení. Její milenec Michail jí nikdy nenapsal, začal brát drogy a prodal svůj byt.

"Když čtu noviny nebo sleduji televizi, mám slzy v očích," řekla Julie. "Miluji Čečensko i Rusko, ale oni mě nemilují."

Kde je Julia teď v r. 2014 se mi už najít nepodařilo.

Dívám se z okna a poslouchám

15. srpna 2014 v 17:40 | Tereza
Leničko, že se na mě nebudeš zlobit, když si tvou poslední krásnou sms, která mi teď přišla, schovám tady? A rovnou ti na ní odpovím.
Taky tady :)
Je to trochu netradiční způsob, ale tak ať.
Stejně jsme obě už od narození dost "netradiční" :)

Tady mi totiž zůstane navěky schovaná i se všemi tvými a mými pocity, i se všemi nadějemi a sny, které do příštích dnů vkládám...


"Ahoj Terezko, Tak mě napadlo, že léto pomalu končí, po něm sychravý podzim a v zimě - zatímco většina tvorů živých i neživých bude spát zimním spánkem, ty budeš jedním z mála, kteří budou i pod sněhovou peřinou rozkvétat a vesele kvést. Kolik z nás má tu moc takto obelstít matku přírodu ... :-) ... Mám na tebe opět jednu prosbu. Mohla by jsi mi poslat, případně vzít s sebou, pokud přijedeš, dva velké šamponky? Měj se hezky a opatruj se. Myslím na tebe! Lenka"

Odpověď, kterou jsem pro tebe měla připravenou původně taky jen jako SMS:

"Ahoj Leničko,
ty vždycky, když se ozveš, tak to stojí zato! Musím opravdu v jednu sobotu naplánovat cestu k vám. Teď bych z fleku řekla "co třeba tu příští"? Jenže je tu jedno jenže. V pátek navečer mám jedno velké rande. Velké a první a s mužem, který mě chce takovou, jaká jsem a přesto na mě obdivuje ženskost. Nebo to aspoň tak říká a já mu věřím, i když bych tolik neměla. A tak nevím, jak to celé dopadne (tolik si nevěřím, i když víc už mě utěšovat nemůže a tak jsem si řekla, že to nikdy nevzdám). Když už mi potom nezavolá (jak se říká), pak bych moc ráda přijela, abych přišla na jiné myšlenky. Jaká je pravděpodobnost, že mi zavolá, to nevím. Opravdu to nevím, protože tohle rande je první a jak to tak vypadá, tak k němu opravdu dojde, protože tenhle muž není srab ani vyjukaný zajíček. Jak moc jsem ženská se dozvím v pátek. Protože to bude ten největší test, jaký mohu zažít. Naživo, zblízka, s mužem. Nechci ho zklamat, ale copak na to rande můžu jít s jistotou, s jakou na něj chodí jiné ženy, když je mé první? To nevadí. Jde o to užít si tu naději, ať už je výsledek jakýkoliv. A tu bezstarostnost těchto chvil. Chtěla bych také jednou vidět, jak rokvétáš... Velké šampónky teď nemám, můžu ti poslat tři malé nebo je v sobotu (možná) přivézt ;)"

A ještě jeden vzkaz, který napsat musím.
Michalovi:
Budu dělat, že to nečteš :) I když tu teď prozrazuji, co se mi odehrává v myšlenkách, což trošičku chci a nechci. Měla bych si nechat nějaké ty nevyřčené sny. Udělám to jen teď a tady, protože je pátek, já jsem doma sama a tvá slova mě dostávají někam, kde jsem neměla ani tušení, že se teď ocitnu. Přála bych si, abys nebyl jeden z mnoha. Ale ten jediný.
Abys nebyl pokus, ale zaručený výsledek.
A abych se v neděli mohla dívat z povzdálí na tu úžasnou práci, kterou tak rád děláš a byla nadšená z výsledku stejně, jako ty.


Lidé vstupují do našich životů každý den a neustále.
Někteří nám jen prodají rohlík, cestují vedle nás v autobuse, někteří se na nás usmějí jen tak na ulici a zase zmizí nebo pošlou jen tak z ničeho nic jednu hezkou písničku...


(Chtěla bych, aby se tahle písnička pouštěla sama na youtube pořád dokola.)

Proč si jí pouštím už po sté?
A proč v ní slyším tebe?
Proč mám chuť nebýt teď tady, ale úplně někde jinde?
A proč mám chuť na další tvojí písničku?


Za borovicovou větví nevidím vám do tváří.
Ale poznám tě v té červené bundě z dálky z jakéhokoliv úhlu.
Stojí tam pán, co kouří cigaretu a mává rukama, jak ti něco vypráví.
Nemám ráda tyhle vytahané oranžovohnědé kalhoty.
Pak odchází a pořád mává rukama.
Vždyť on se k tobě vůbec nehodí!
Stojíš za autem, aby tě nikdo neviděl.
Prohrábneš si vlasy, ale svou tvář necháš už v dlaních.

Ty pláčeš...

Nepotřebuji vás slyšet, abych věděla, o čem si povídáte.

Jen jsem se koukla z okna, jestli ještě prší.
Dívám se z okna a poslouchám "Já nevěřím, že někdy najdu tě...".

Dvě slečny v minikraťáskách kráčí zmrzlé v mikinách s kapucou přes hlavu a nataženými rukávy až ke konečkům prstů po mokrém chodníku. Sluší jim to, i když mrznou.
Co na tom, že je nám zima?
Ta zima je úplně stejná, ať mám rifle nebo šaty, tak co.
A zrovna dnes - celý den v práci poprvé v šatech - jsem si už ženštěji ani připadat nemohla. Děkuji mé milé kolegyňky i kolegové, kteří jste svým pohledem sjížděli neustále na můj výstřih (udělala jsem to dnes ostatně několikrát i já sama :) nebo při pohledu z dálky na moje nohy. Víte, já vaše oči vidím. Dívám se vám do nich. A do mých očí se nedívaly, ačkoli se o to pořád snažily :) To jste vy, muži :) A nám se to vlastně tak líbí. Kdybyste byl jen jeden, ale takhle jste mi udělali opravdu velkou radost :)
V kombinaci se slovy, kterými jsem byla dnes zasypávána jako růžovými kvítky, byl dnešní den pohádkou, ve kterém jsem byla já ta princezna a celý svět mi připadal dokonalý. I přes černé nebe a spoustu práce. Najednou se stalo všechno jednodušší a hezčí. A velký problém byl malý problém, velká starost malá starost.

Ještě se dívám z okna.

Proč jdou všichni tak zpomaleně? Proč je všechno tak ospalé, mokré a studené?

Už neprší.

Zachumlám se do deky a nechci do tohoto okamžiku pouštět ani minulost ani budoucnost.

Chci usnout a probudit se vedle tebe... S písničkou o havranech a o tobě.


A když už jsme dneska u těch vzkazů.
Kačenko, máš tu ještě nedomalovaný hrad, zlatou hvězdičku, co sis chtěla odvézt a lesní jahody, které zrovna dozrály na balkóně a které mají být konkurentem obrovské zahrady plné letního ovoce, pejsků a kočiček.. :/ Ty tu nejsi a mně je tu bez tebe smutno. :/ Měla jsem dneska usínat vedle té nejspanilejší princezny na světě. A bez toho pohlazení jejích vlásků teď neusnu. Tak snad zítra.

Snad ten příští pátek bude veselejší, než ten dnešní.


Možná ještě jeden vzkaz bych měla.
Není to osobní.
Ty IRELEVANTNÍ komentáře mažu. Nebaví mě totiž
R
O
L
O
V
A
T
a zjistit, že nevím, o čem to bylo!

Má trpělivost is IN THE FINISH, baby.
(Ty Šárko klidně piš dál.)

A jestli si někdo myslí, že je to nuda během měsíce psát o třetím chlapovi... - nejdřív Majo, potom Robin a teď už ZASE někdo - tak ať to nečte.

Znáte tu Angličanku po přeměně, co se nemohla nabažit svého ženství a tisku uvedla, že měla sexuální styk s 500 muži za rok? Jednoduše proto, že jí to prostě baví! Pro někoho nuda :)

Tak já to mám v plánu taky!
(To jsem nemyslela vážně :).
Mě zas baví psát stokrát o mých snech, klukách a přeměně, která mi vůbec není nepřijemná, celý systém mi nepřipadá postavený na hlavu, žije se mi krásně a nikdo nikomu někam neleze, aby si mohl koupit pilulku.
A o klukách budu psát víc a víc, protože existují, žijí tu s námi, jsou na zabití, ale jsou taky k pomazlení a potřebují nás stejně, jako my potřebujeme je.

Bohužel množství pokusů je závislé na výběru použitého vstupního vzorku a nemůžu za to, že všechny vzorky se vypařily, což je ovšem (z dnešního pohledu) ta nejlepší varianta, jaká se mohla stát.

V žádném případě tím nenaznačuji, že někdo je jen nějaký "vzorek". To byla metafora a přiznávám, dost blbá.

Chtěla bych se projít po Karlově mostě, i když tam jsou ty příšerné kočičí hlavy, a i když je to tak obyčejné neoriginální přání...
Možná vymyslím jiné. ;)

Privilegium prvního rande

14. srpna 2014 v 22:45 | Tereza
První věta, kterou mi dnes řekli lidé, kteří mě minimálně měsíc neviděli, byla: "Ty máš už dlouhé vlasy!"
Taky jsem si toho všimla :)
Podezřívám právě vlasy, že mohou za to, že se cítím tak sebevědomě a hezky. A pořád rostou! Dělají mi takovou radost. Jen tak dál.
A asi opravdu povyrostly, protože zažívám poprvé noční děsy ze šimrání vlasů na mém obličeji, když se převracím ze strany na stranu, ale nesmírně si to užívám :)
Když jsem dnes viděla dlouhý culík Lindy, hned jsem jí ho záviděla. Snad taky jednou budu mít takový...
Dopoledne jsem strávila v práci, ale pak jsem už běžela rychle domů převléknout se do černobílých šatů, které jsem si dnes chtěla vzít, i kdyby sněžilo a šup do Prahy s Lindou.
Naštěstí je srpen a nesněžilo. Odpoledne vykouklo i sluníčko, takže bylo krásně teplo.
Tedy kromě momentu, kdy se zrovna nad Malou stranou nakumuloval nějaký strašný černý mrak a nehnul se hezkou chvíli z místa. Mrak nad Malou stranou by mi byl dnes za normálních okolností ukradený, ale pod tím mrakem jsme seděly v kulturním centru Containall pod širým nebem my.
Byly jsme ještě s Danym (FtM před HRT), kterého vždycky ráda vidím, na transgender eventu v rámci programu Prague Pride právě na Malé straně. Linda mě tam vytáhla s tím, že tam bude nějaká zajímavá diskuse.
Diskuse nakonec probíhala tak komorně, že jsme si jí ani nevšimly a diskutovali všichni tři sami, k tomu popíjeli šípkový mošt, přičemž se spustil déšť, mé obavy, že mi bude v šatech zima se lehce začaly vyplňovat a tak nezbývalo, než se přitulit ke skupince lidí ze současně probíhajícího workshopu s milým sympatickým usměvavým veselým vousatým dlouhovlasým účastníkem, který nás vyzval, ať se také připojíme k vytváření koláží.
Měla jsem strach, že se mi rozmažou oči, jak jsem se chvílemi smála až k slzám :)
Hlavním tématem tohoto uměleckého počinu bylo totiž porno v kombinaci s cyklistickými potřebami, tzv. cyklofetiš.
Naše výsledky se všem moc líbily. Hlavně Lindy obrázek jízdního kola, které mělo místo sedla pánské přirození ve svislé poloze.
Já jsem zase cyklistovi na cestu naházela pod nohy "klacky" :)

Jako správné umělkyně jsme si svá díla podepsaly a přenechaly je ke zhlédnutí veřejnosti.
Tohle je umění. Ne úchylárna! :)
Takže to bylo opravdu podařené neplánované setkání :)

Pane v podzimní bundě. Je srpen a já jsem se před vás postavila v minišatičkách, tak tu nevyvolávejte paniku, že byla zima, ano? I když po tom deštíku bych potřebovala trochu zahřát...
Zrovna jsem na Malé straně chytla půvabnou pražskou tramvajku s honosným Pražským hradem v pozadí. Nevšimla bych si toho pohledu, ale cizinci tam pořád něco fotili, tak jsem si to musela vyfotit taky :)
Pro někoho normální pohled na každodenní Prahu, pro mě nejromantičtější část dne s nejromantičtějším hromadným dopravním prostředkem.
(Paní Jaroslava Brokešová měla službu asi zrovna na jiné lince :)

Cesta tam narvaným metrem. Já poprvé v šatech v narvaném dopravním prostředku. A pocity? No jak mi asi mohlo být? :) Vznášela jsem se blahem. Miluju ty letmé pohledy cestujících, kteří mě sjedou od hlavy až k patě a zase se dál věnují nudnému pohledu do země nebo do okna. (Čili: "Hm, ženská. A co jako? Kdo přistoupil další?") :)

Cesta zpět narvanou tramvají. Všechny tramvaje mají dva vozy, jen ta naše č. 5 měla jen jeden! To je logické, protože kdyby měla dva, všichni lidé by seděli a to asi není žádoucí.
Stály jsme za poslední sedačkou skoro na konci vozu a za mnou se bavili dva pánové: "Hele, viděls ty její prsa? Ty byly co?" "Jo toho výstřihu jsem si fakt všiml. Paráda!" (To se nebavili o mě! :).
Ale v tom byla právě ta krása toho rozhovoru. Můj výstřih sice byl taky patřičně vidět, protože tyhle šaty jsou zatím s největším výstřihem, jaký jsem kdy nosila (už si to můžu pomalu dovolit, takže v nich jdu zítra i do práce :), ale ti pánové neřešili mě. Jsem si jistá, že kdybych zaujala něčím jejich pozornost, že by se nebavili o poprsí jiné slečny. Opět: "Hm. Ženská. A co jako?" :)
Snad.
Měla jsem z toho tenhle pocit.
Naštěstí v přítomnosti Lindy a Danyho nemám čas řešit okolí a to tím pádem neřeší mě.

Všimla jsem si, kolik žen vypadá, jako kdyby kdysi byly mužem. Ale jsou to biologické ženy! Proč na tyto nikdo v parku nekřičí? Proč nesráží jejich lidskost tím, že je označují za buzny nebo transky? Čím se lišíme my od těchto typů žen?
A Linda mi na to odpověděla moc hezky: "Rozdíl je ten, že my k tomu máme navíc ten strach a obavy, který z nás vyzařuje." A oni to vycítí.

Odpoledne bylo báječné, i když se na mě Robin vykašlal, protože dostal strach. (Normální chlap prostě :). Teď je řada na něm, jestli se ozve. Ale mě to tak nějak přestalo vadit, protož jsem měla plnou hlavu toho příštího pátku. Jak to tak vypadá, tak privilegium prvního rande nakonec bude mít opravdu galantní pan fotograf a já jsem jenom ráda. Protože to je muž, který o mě stojí a dává mi to najevo. Stále si vykáme. Já vím, že tykání je na mě, ale mně se to líbí :) Má to takový úplně jiný nádech.
To, zda to tak doopravdy je, že o mě stojí a zda jsou za tím jen čisté úmysly, ukáže čas, ale zatím mám takové indicie, které mi to jen potvrzují.
(Jde vlastně vůbec o privilegium?)
(Omlouvám se, Michale, ale jednou vaše dráha života protla tu mou a tím jste se stal součástí mě už navěky. Stejně jaké ostatní lidé, které potkáváme a ovlivňují náš život tak, jako my ovlivňujeme ten jejich. Takže se tu o vás prostě alespoň zmínit musím.)

Dnes jsem slyšela jednu z nejhezčích vět, jakou mi kdy nějaký muž řekl.
Zeptala jsem se narovinu, zda na mě obdivuje tu ženskost nebo právě to "mezi". Protože jsem si myslela, že když mě muž poprvé uvidí tady na blogu a napíše mi, že k tomu má určitý důvod.
Odpověď byla: "Terezko vnímám vás jako ženu. Jako krásnou, milou, inteligentní ženu. Termín "mezi" prosím už nikdy nepoužívejte."
(Nezlobíte se na mě, že jsem vás tu citovala, viďte? Když ono to stojí zato. Ostatní věci si už nechám jen pro sebe, slibuji.)

A tahle věta se nesmírně líbila i Hance. Připomněla mi ji ještě, když jsem odcházela. Že je to vážně dobré.
Ano. Tohle je vážně dobré.
Termín "mezi" tedy navěky věků zahazuji a vypouštím z hlavy a místo toho si užívám něčeho úplně nového, nepoznaného a moc krásného. Nehodlám se nazývat něčím nejasným, když jsem přeci žena!

Tak kdyžtak udělám bác na zem no. A co. Nikdy nejdu do ničeho s tím, že to nevyjde. A první rande je jen jedno. Bez něj nebude to druhé nebo třetí. Musím ten krok tak jako tak jednou udělat. A s podporou od Hanky jsem si byla najednou zase jistější a nadšená.
Když mě už po druhé chválila, jak mi to sluší (což nesu těžce a s Lindou jsme se shodly, že neumíme přijímat lichotky), zmínila jsem se jí o minulé středě v Hradci Králové a negativní zkušenosti s dvěma chlapci, kteří na mě už z dálky pokřikovali ty své nesmysly.
Ptala se mě, jak jen na to mohli přijít? (Tu otázku jsem si taky pokládala.)
No asi proto, že jsem teprve 6 měsíců na HRT, paní doktorko :) Ale těší mě, že se na to ptáte a máte pochybnosti o jejich dobrém zraku :)
Ujistila jsem jí hned ale, že tato zkušenost mi po chvíli začala být ukradená, protože přicházely další zkušenosti, avšak pozitivní.

Toto odpoledne bylo báječné ještě z jednoho důvodu. Hned tři lidé mi řekli, jak mi to v těch šatech sluší! :) (Přála jsem si, abych se líbila. Přeci na první rande nepřijdu v riflích!) Tohle se tak hezky poslouchá (i kdyby to nebyla pravda :). Moc tímto děkuji mé dlouholeté kamarádce a spojenkyni Anetce z Moravy, která stojí vždy věrně při mně a kterou považuji za velkou znalkyni světa, do kterého teď vstupuji a vždycky mi dobře poradí. Kdybych mohla, tak jí obejmu... Tak aspoň takhle na dálku, ano? :)

A taky Hance, se kterou jsem si dnes moc hezky popovídala. Vždycky se na ta setkání s ní těším. Když se mě zeptá, co je nového, tak jí nadšeně převyprávím mé zážitky za poslední měsíc, nevím kdy přestat a často se i zasmějeme tak, že vycházím naprosto vysmátá (což jsem stejně pořád :). Nemám žádný problém, nic mě netrápí, už jen čekám a tak probíráme věci, které mě zajímají nebo které zajímají Hanku.
Dnes jsme poprvé otevřeně probíraly i tento blog :) Zeptala se mě na něj, tak jsem jí odpovídala. Nemyslím si, že je populární :) Ale jsem ráda, když vidím, jak někomu pomůže popostrčit ho o kousíček dál... třeba právě k Hance a tam už se otevírá země zaslíbená.
Moc mě potěšilo, že má ve své ordinaci na takovém čestném místě zarámovaný barevný obrázek, který jí posledně namalovala a osobně předala Kačenka. To je ten nejbarevnější ze všech (až tam někdo půjdete ;).

Říkala mi, že už se sestřičkou objednávají nové klienty až na prosinec! To je až za 4 měsíce. Hned jsem si vzpomněla, jak těžké a dlouhé je to čekání, během kterého to spousta z nás ještě stokrát vzdá a zase se objedná, než skutečně doopravdy ten krok udělá a přijde.

To, že nemohu v práci do výrobní haly z bezpečnostních důvodů v sukni zítra ignoruji. (Stejně jako moje kolegyňka, která je mi inspirací a těším se, že zítra jí trumfnu já a budu mít šaty, zatímco ona výjimečně ne :).
Do těch černobílých šatů jsem se totiž zbláznila (už dřív, ale po dnešku totálně!) a pokud příští pátek dojde skutečně k prvnímu rande, vím už zcela jistě, co budu mít na sobě, včetně krásných černých doplňků od mé sestřičky z Laser klinik, ze kterých jsem taky unešená a tak už jen zbývá být unešená nějakou milou společností na procházce vedle někoho, kdo neuteče, nezmění názor a bude pokračovat v rozfoukávání té jiskřičky naděje, což se mu neustále tak neskutečně daří.

Já nevím, proč jsem pořád tak nadšená.
Jsem prostě taková.
I Tom byl nadšený ze všeho, z každé maličkosti. Zajímalo ho všechno a radoval se ze všeho. To Tereze předal.

Vyskytly se názory, že bych měla upravit nadpis tohoto blogu z "O Tereze a o Tomovi" jen na "O Tereze".
Já bych nad tím nijak nepřemýšlela, protože si myslím, že ačkoli je teď tenhle blog už opravdu jen o Tereze, starší články jsou i o Tomovi. Ale nedávno se mě jeden zvídavý kluk (který několik týdnů nic netušil, dokud jsem mu to neřekla), jak jsem se jmenovala předtím.
A já mu na tuhle otázku odpovědět nechtěla.
Nechci, aby to věděl, protože Tom neexistuje a ani nikdy neexistoval.
Nebudu mu do hlavy vkládat myšlenky na něco, co je nepodstatné a nedůležité.
Stejně jako mi kdysi Danielka řekla, že mi nikdy neukáže fotky z minulosti ani neprozradí své původní jméno.
Pochopila jsem, proč to nechce.
Ani já to nechci vědět a už mě to nezajímá.
Důležité je, co je teď a co bude zítra.

Pavel, Majo i Robin privilegium prvního rande propásli. (U Robina za to můžu tak trošku i já, protože jsem naše potencionální první rande před měsícem a půl zrušila z mé strany jen proto, že jsem dostala strach a teď zase Robina chápu, proč nepřišel. Možná nechápu, proč chce přijít pan fotograf :)

(Text níže kdyžtak, Michale, nečtěte ano? ;) Kvůli vám se teď na svět zase culím tím svým nekonečným úsměvem a nemůžu si pomoct, já to sem napsat musím :)
Kéž bych pro něj byla doopravdy tou, kterou mi tak hezky popisuje ve svých smskách a e-mailech. (Tím mě opravdu dostává!)
Pokud ano, pak mu toto privilegium zaslouženě náleží.
Pokud ne, pak je to stejně jedno, protože ho chci tak jako tak poznat. Ale to ještě stále neví, protože jsem ten pátek schválně nepotvrdila. (A dělejte prosím, že to stále nevíte, ano? :)

Já za nikým z těchto můžu nepřišla. Oni přišli za mnou.
A přesně takhle si to představuji.
Pokud chce muž nějakou ženu, vždycky podnikne ten první krok on a vymyslí, jak ji zaujmout.
Už vím, jaké to je, holky, když vám všem zamotá nějaký kluk hlavu :)

A ne a ne a ne. Nenechám si jí zatím rozmotat :)

Ať už je ráno!
Nemůžu se dočkat, až půjdu do práce. Namalovaná, načesaná, voňavá, V ŠATECH!
Je pátek a já si takhle pojedu i pro Kačenku, pak s ní sjedu pro pár dobrůtek k večeři a v sobotu budu myslet na holky, co jdou na Prague pride (zamávejte mi do kamery, až budete ve zprávách, ano? :). My v tu chvíli budeme v kině na krásné nové české hudební pohádce Tři bratři, na kterou se už moc těším a Kačenka taky.

A princeznám budu zase závidět jejich šaty, které si už ale narozdíl od dřívějška, můžu kdykoliv obléknout taky, když budu takové mít.

Mírně z rovnováhy

13. srpna 2014 v 21:45 | Tereza
Jsem roztržitá, nesoustředěná, jiná, nemůžu se přestat usmívat a klikám na svou e-mailovou schránku s netrpělivostí puberťačky každé tři minuty. (Co to proboha dělám? A co to proboha děláš? Tohle nemůžeš! Tak snadno si na to zvyknu...).
Mírně z rovnováhy. (Ve skutečnosti to "mírně" tam být vůbec nemá. :)
Ale to je normální :)
Jsem vykolejená. (Jasně, že mám nad tím nadhled... jen nevím, kde teď zrovna leží (ten nadhled). V kabelce ho nemám.)
Nevykolejila mě celodenní túra, celodenní úklid, práce, doktoři ani sousedi nebo sbírání borůvek v letním parnu.
Jsem v oblacích ze všech těch událostí, které se dějí a z toho, jak někteří lidé vstupují do života z ničeho nic nečekaně a překvapí nás něčím, co jsme nečekali.

Na člověku, který ví, co chce a od první chvíle ví všechno, aniž bych mu cokoliv říkala, protože tenhle blog si prostě může přečíst celý svět (naštěstí to ten svět nedělá, protože má úplně jiné starosti) je spousta úžasných věcí: Nemusím nic skrývat. Nemusím se bát a nemusím nic vysvětlovat.
Karty jsou rozdány.

Jaké je jiskření mezi mužem a ženou z "téhle" strany?
Nepopsatelné, nenabažitelné, překvapující, krásné...
A jaké je ve skutečnosti, když je ten muž nablízku?
Neodhalené, nepředvídatelné, osudové...?
Jsem zmatená, protože nevím, co dělám. Protože ztrácím kontrolu a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí, protože si to užívám.

Ne, ještě mi nebyl žádný muž, kterému se líbím a který se líbí mně ve skutečnosti nablízku, ačkoli pár adeptů tu už bylo, ale šance jsem zahodila já svojí vlastní vinou a strachem nebo se mi podařilo vyděsit jeho.
Jen opět cítím, jak moc jsem tomu blízko. Jak moc jsem blízko té romantice, kterou mě dostává a úplně nejpitomější ze všeho je, že až dosud byl tento blog mou vrbou, jenže teď, když ho on čte, sem všechny své pocity napsat nemůžu.
Chci to říct, ale nemůžu to říct!

Nastává situace, která mě nikdy předtím nenapadla.

A tak budu mluvit v hádankách a tohle své tajemství si zatím schovám do chvíle, než mě to úplně celou pohltí nebo nepohltí.

Mohu si vybrat JAKÉKOLIV místo v ČR na podvečerní romantickou procházku. Přijede kamkoliv. Je to jen na mně. Můžu cokoliv si jen budu přát! A to jsem si myslela, že svobodnější už být nemůžu.
Kdo jsem, že mám taková privilegia královen nebo princezen?

Přirozeně se potom musím cítit nadšená a šťastná.
Nechci přestat.
Chci v tom zůstat už navěky.


Mám před sebou cestu do Prahy s Lindou, kterou napadlo, že bychom si zašly na transgender event na Malé straně v rámci programu Prague pride (na kterém jsem ještě nikdy nebyla a nevyjde mi to ani letos, protože budu mít Kačenku, která má privilegia nejvyšší ze všech). (A samozřejmě bych měla v Praze řešit mé první rande, které v tuto chvíli není ale na pořadu dne, jelikož jsem z Robina nedostala kloudnou odpověď a vnucovat se nebudu, přestože je milý. Uvidíme zítra. Mám k tomu ale i ještě jeden důvod nevrhat se kolem krku zrovna jemu...)

Na Slovensku působí očanské hnutí TransFúzia, které pomáhá transgenderovým osobám a jejich rodinám.
Podobné hnutí ale funguje od 1.1.2014 i u nás s názvem TransFusion (http://www.trans-fusion.org/). Jeho cílem je pomáhat těm, kdo pomoc potřebuje a kdo si o ní řekne.

I bez účtu na facebooku je možné přečíst si zajímavé články a informace týkající se tohoto tématu.

Trochu (víc) jsem se začetla :)
Ale už jsem zpátky a důvod, proč píšu tenhle článek je také ten, že mám jedno malé překvapení.

Týká se COGIATI testu, o kterém jsem psala v předchozím článku a dávala odkaz na PDF verzi přeloženou do češtiny, která ale vyžadovala zapisování výsledků na papír a poté si musel každý vypočítat výsledek sám.

Tímto bych chtěla poděkovat Edovi a Emě, kteří prostě sedli k počítači a tento test z mého překladu naprogramovali tak rychle, že jsem ani nestihla dvakrát mrknout a zde je výsledek:


Eda a Ema je dalším z moc zajímavých človíčků téhle planety, který mi dal tu šanci, abych ho prostřednictvím tohoto blogu poznala. Mám ráda střety s úplně neznámými lidmi, ke kterým tady dochází, aniž bych to kdy plánovala. A kteří už po pár dnech přestávají být neznámými.

Byl jednou jeden blog, který psala jedna smutná duše, protože to neměla komu říct. Ale začalo za ní chodit tolik lidí, že už přestávala být sama, to jí moc pomáhalo a rozhodla se, že na oplátku bude zase pomáhat ona. Její nadšení se totiž začalo stupňovat a když viděla, jak se někteří trápí, chtěla jim říct: "Pojď za mnou. Bude to lepší." A snažila se jim podat ruku, protože ona sama cítí, že tohle je ta nejúžasnější a nejlepší věc, kterou v životě udělala.

Aniž by to chtěla, spojilo se tak dohromady tolik lidí, že už nebyla jen jeden člověk na téhle planetě, ale byla to skupina. Vznikla síla, která má obrovskou moc. Ale té zatím ještě úplně nevyužila.

Tou silou jste vy.

Já jsem jen takhle malinkatou kostičkou z téhle stavebnice, kterou stavíte se mnou a nenechám jí nikdy nikým zbořit.
Vše, co tvořím, má za cíl povzbudit ty, kteří potřebují pomoc. Demonstruji na sobě, na vás, na úplně cizích lidech, že z tohoto světa ještě štěstí, odhodlání, nadšení, lidskost a chuť žít ještě nezmizela.

Každý něco přináší. Už dávno nejen do mého života.

A to je něco, co se mi na vás moc líbí.


Teď fakt úplně otočím téma, ale já to musím říct :)
Včera jsem s kolegyňkou řešila kostýmky do práce.
Tvrdila mi, že by je moc ráda nosila, ale připadala by si tu v nich divně, protože všichni jsou tak jako sportovně oblečení a ona by vyčnívala.
Tak jsem jí řekla, že když je začne nosit, začnu je nosit i já :)
A domluvily jsme se, že zhruba za rok to provedeme :) (Za rok proto, že bych měla být už bez problémů schopná takové krásné věci nosit, aniž bych cítila, že styl sekretářky se na mě ještě nehodí. Mám ráda i sportovní styl nebo rifle a tričko k balerínkám, ale proč se někdy neobléknout extra-elegantně? (Nikoliv nevkusně a přehnaně.)).

Stejně to bude dřív, než za rok, protože já si vždycky něco naplánuji a nakonec do toho skočím po hlavě dřív.
Jako například můj full-time, který byl v práci naplánován na červenec!!! :) (Teď se tomu směju, protože červenec byl před pár dny a představa, že jsem to udělala až teď, je příšerná. Bylo to moc dobré rozhodnutí skočit do toho co nejdřív (už 8.4.)). Přišla bych o tolik krásných dní ve vysněném světě.

Já si tyhle věci s kostýmkem ale pamatuji, takže to kolegyňce moc ráda připomenu.
Ona má teď přes léto každý den jiné šaty a moc jí to sluší. Snažila jsem se jí (v těch vedrech) dohnat sukněmi, ale teď, co jsou ty deštivé dny, jsem úplně neschopná jít ven s holýma nohama, celý den mám v práci ledové ruce a těším se do auta, protože v něm je vždycky teplo.

A už zase se blíží sychravý podzim. Co budu dělat?
Možná by to chtělo nějaký biologický zahřívač :)

Včera jsem měla ještě jeden milý krátký zážitek.
Tom míval pánskou kadeřnici. Byla to starší paní před důchodem, ke které chodil vždycky jeho táta a protože Tom kadeřnice vždycky nesnášel, byl rád, že ta paní je starší a že už bez ptaní ví, jak chce ostříhat. Nechával se tak stříhat roky pořád stejně.
Tomova kadeřnice ho velmi dobře znala a často, když se potkali ve městě, se ho při pohledu na dorůstající vlasy ptala, kdy zase přijde.

Včera jsem potkala Tomovu kadeřnici :)
Šla proti mě celou nekonečně dlouhou chvíli a v momentě, kdy jsem čekala (protože jsem si myslela, že mě pozná), že na mě kývne nebo pozdraví nebo se na mě zahledí, na mě jen mrkla jako na milión ostatních kolemjdoucích a šla dál.
Prostě nezájem.
Tohle není Tom :)

Ne, tohle opravdu není Tom.

A tak mě napadlo, jak moc hraje roli přeměna v souvislosti s prostředím, ve kterém žijeme a s lidmi uvnitř toho prostředí? Několikrát jsme tu řešili, že celé město ví, kým jsem byla a kdo jsem teď.

Ale teď jsem zjistila, že Tomova kadeřnice Terezu nezná.

Kolik takových lidí tu ještě žije, u kterých se Tereza nemusí bát, že "neprojde", přestože znali Toma?

Přeskočila jsem do vysněného světa tak rychle a nenápadně, že to mnozí nestačili ani zaregistrovat. :)
Jasně, že je tu spousta lidí, kteří to vědět museli, protože jsem s nimi přišla nevyhnutelně do styku, když se "to stalo" (např. 300 dělnic v práci).
Pokud se o mně každá doma zmínila, už je to zhruba 600 lidí, z nichž to každý druhý řekl dál a tak ten počet lidí narůstá.
Ale, víte, já už jsem je začala tak trošku nudit :)
Ano, v práci na mě koukají vězni s otevřenou pusou (tak, jako koukají na všechny kolemjdoucí slečny a ženy) a holky z výrobní linky, které mě viděly za celou dobu tak 2x se vždycky podívají. Ale já se na ně usměju a jdu dál. S některými mluvím, řeším věci bez ohledu na to, co "se mi stalo" a tak jsem přinejmenším tiše tolerována.

Nikam neutíkám. Zůstávám ve svém městě, ve své práci a u své rodiny. Tady jsem doma. A Tomova kadeřnice se teď ptá, co se stalo, že Tom po tolika letech už u ní tak dlouho nebyl...

Neví, že už k ní nikdy nepřijde.
Nikdy.

Rozkvetla mi orchidejka

10. srpna 2014 v 20:10 | Tereza
9.8.2014
Ještě jsem nepřišla na to, čím to je, že i když se mi zdá třeba příšerný psychosen o ex, po kterém jsem se rozbrečela, stane se celá sobota tak kouzelnou a já se vidím tak hezky :). Jak to, že se někdy líbím v zrcadle sama sobě a jindy se na sebe nemůžu podívat? Dost mě ty rozdíly ve vnímání sama sebe rozčilují, znepokojují... nemohu se podle nich orientovat a jsem potom tak akorát pořádně zmatená.
Neplánovala jsem dnes, že se budu v zrcadle po ránu líbit. Spíš jsem čekala opak. Byla jsem otrávená z toho snu. Už zase manželka stála ve dveřích, tentokrát zmoklá s Kačenkou a připravená se vrátit a já tu ani neměla nic k jídlu. Nechtěla mě pustit na nákup a já se bála odjet, abych se zase nevrátila do prázdného bytu. Klasika. Ale dnes už se tyhle sny dají přežít a mávnu nad nimi rukou.
Tenhle sen se mi zdál proto, že když jsem se včera vracela z Německa kolem domu, ve kterém je Kačenka na prázdninách u babičky a kolikrát jí tam i vidím, jen nesmím zastavit, myslela jsem na to, jaké by to bylo vracet se domů s někým (jako dřív s manželkou) a probírat úplně primitivní věci typu: "jaký si dáš čaj?", "co mám upéct v neděli? nebo "jaký film si dneska pustíme?". Sednout si na gauč (který nemám) a přitulit se k někomu. Ale pak jsem si uvědomila, že to, co mám, je taky fajn. Je to prostě jiný typ štěstí.
Seděla vedle mě v autě Nikča (to není MtF a nemůžu za to, že má zrovna takové transsexuální jméno :) a povídaly jsme si o klukách, snědly v autě dobroty koupené v Německu a bylo nám hezky. Užily jsme si ten výlet. Proto mi v noci vlezla ex do hlavy, ale po probuzení jsem byla ráda, že to byl jen sen, i když moc smutný. Když jsem se zorientovala, měla jsem radost, že jsem, kdo jsem a kde jsem a nemusím zase nic skrývat, což jsem řešila v tom snu: "No jo, ale kdy budu moct zase být Terezou?".

Hned jsem se začala malovat a oblékat, protože jsem musela na poštu.
Malovala jsem se normálně jako vždy. Mamka mi vždycky říká, že se maluju hezky. Ach ty maminky...

Venku bylo už po ránu teplo a sluníčko, měla jsem připravenou sukni, ale byla jsem ještě pořád otrávená, tak jsem si natáhla v rychlosti rifle (chtěla jsem se odbýt a věděla jsem, že zas budu venku jediná žena v kalhotách :/ ) a nové zelené tričko a... koukám na sebe, jak jsem se hezky namalovala, učesala... jak jsou ty kalhoty super a k tomu balerínky a nemohla jsem se vynadívat :). Nějak jsem si připadala najednou hezčí, než jindy. Čím to bylo?
S tím jsem nepočítala a potěšilo mě to.
A na poště potom taky - v odrazech výloh - nějak se mi najednou chtělo mezi lidi. Jako kdybych byla pět let po přeměně :D

Nechápala jsem ani samu sebe.
Popovídala jsem si se sousedkou a přemýšlela, kam ještě jít, protože domů se mi rozhodně nechtělo.
Ale nakonec jsem domů šla, protože mě zajímal ten COGIATI test.

Jenže... :)

Jak jsem vešla do dveří bytu (ještě s kabelkou přes rameno), řekla jsem si, že když je tak úžasná sobota a já už dlouho neudělala žádnou fotku, že je k tomu dnes ideální příležitost. 5,5 měsíce na HRT. Udělám si JEDNU fotku...

Rozkvetla mi orchidejka.
Má 12 květů a nádherně voní. Takhle mi ještě nikdy nerozkvetla. Chtěla jsem si jí vyfotit. (foto č. 120)
Chtěla jsem se vyfotit s ní. Chtěla jsem si dát jeden kvítek jako za ucho a začala jsem si s ní hrát, různě jí aranžovat a fotit se v její blízkosti. Miluju květiny, které kvetou. Byla jsem tak ráda, že mi tu radost svými bílo-fialovými květy udělala. Byla tak něžná a fotogenická! (Ale ještě nemám žlutou variantu, kterou bych taky moc ráda).

Z jedné fotky bylo nakonec fotek 200. :)
Když už jsem si myslela, že bylo focení dost a svlékla si rifle, že se hodím jen do domácí bílé sukně, tak když jsem procházela kolem zrcadla, musela jsem si dojít pro foťák znovu :)
Následovalo dalších 200 fotek, takže jich nakonec bylo něco přes 400.
Schválně jsem to spočítala, protože mě zajímalo, kolik z nich jich vyřadím.

V prvním kole jsem smazala opravdu ty nepovedené nebo rozmazané a tak mi jich zbylo použitelných 55 %.
Více než polovina! Jůů! Buď jsem začala být slepá, neobjektivní nebo mi narostly vlasy? Nevím.
Ale moje cenzura je dost přísná, takže jsem z těch 55 % vybrala opravdu jen ty, které se mi líbily nejvíce.
A zbylo mi jich 21 % (celých 85 fotek).
Nejspíš za to může ta orchidej.

Takové "skóre" jsem ještě nikdy nezaznamenala a vlastně doteď nevím, čím to bylo.
Vím jen, že je neděle a já se toho bezva pocitu ještě nezbavila. :) Před chvílí jsem přijela od jezera z Německa (zase jsem si aspoň trošku opálila nožky, když už pomalu končí léto), kam jsem vytáhla i Nikču a jejího malého brášku a teď tu sedím celá šťastná vysprchovaná a mám ohromnou radost ze života...
A do toho mi píše Robin, jak by chtěl být zrovna u mě a je mu smutno. Ale o něm až dál :)

Do veřejného fotoalba tyto fotky přidávat nebudu, ale sem je dám :)

Jasně, teď už budou všechny fotky bez hlavy :)
Néé, tuhle jsem si udělala proto, abych nafotila, jak se po půl roce na HRT začínají měnit tělesné proporce :) Jsem z toho nadšená!!! Ještě prosím zvětšit zadek ano? Děkuji :)
Prsa jsou má vlastní :)

Nejdřív v riflích, ve kterých jsem šla ven schválně na poštu, přestože bylo vedro, až jsem se potom převlékla doma do sukně a začalo další neplánované focení :). (119)

(Fota č. 121, 122, 123)

Mamka mi říkala, že jí sousedka vyprávěla, jak jí fascinuje moje přeměna. Jak na mě ve středu koukala, když jsem šla do auta a nemohla uvěřit vlastním očím, jak mi to sluší. Ach... to tak potěší tyhle pochvaly. To místo je asi začarované, protože mě tam minule pochválil i jiný soused a mamka mi dnes řekla, jak jsem hezká, jenže od maminky to nepovažuji vůbec za objektivní, i když mi tvrdí, že to objektivní je :). Navíc to tak dokonalé nemůže být, protože to sama vidím a středeční procházka Hradcem Králové mi to vše jen hezky natvrdo potvrdila, což je dobře, protože jinak by mi až příliš narostlo sebevědomí.
Nad tím jsem už ale taky mávla rukou, protože MUDr. Chrobok mi udělal radost, kterou nemohl ten den zkazit vůbec nic a nikdo.

Při odchodu od mamky se mě ptala, jak si vytrhávám chlupy z nohou. Já je měla zrovna neoholené, tak jí říkám: "Vytrhávám si je epilátorem, ale teď je mám zrovna neoholené. Koukni, mami, pamatuješ, jak jsem měla vždycky tlusté husté chlupy? To bylo příšerné! Tohle z toho udělaly hormony..." A ukázala jsem jí nohy, na kterých nebyly chlupy skoro vidět, jak jsou slabounké a řídké. Pouze z blízkosti asi půl metru to na silném světle bylo vidět. Mám ženské chlupy na nohách! :) Ale i tak je budu škubat dál. Mám ráda nožky hlaďoučké a lesklé.
Totéž platí i o chlupech na rukách.
V tomhle po půl roce hormony opravdu zapracovaly hodně a mám z toho neuvěřitelnou radost. Dokonce bych řekla, že moje černovlasá kolegyně má chlupy mnohem viditelnější.

Příští týden jedu k Hance a jako na potvoru mi z ničeho nic napsal Robin (pražák), jestli náhodou nejedu do Prahy.
Tak jsem mu napsala, že jedu.
:)
Jak tenhle rozhovor asi tak mohl dopadnout?

Jenže jediný muž, který to o mně ví, je Majo. Na toho teď čekám, až se mi po končící dovolené v jižních Čechách bez internetu dnes nebo zítra konečně ozve. Přála bych si to.

Robin neví nic. Snažila jsem se mu to nenápadně naznačit (vím, že mužům se musí říkat všechno narovinu, ale já nechtěla), jenže on mi na to jen řekl, že má nějaké tušení, protože je dost vnímavý. Jaké tušení to je mi ale říct nechce. To nic nemění na tom, že s ním mám rande, protože ho chce a já taky :). Ve skutečnosti to není rande, ale normální setkání. (To s Majom by to rande bylo).

Mám být v půl třetí u Hanky a on zrovna v půl třetí končí v práci v Praze, což je úplně ideální.
Řekla jsem mu, ať si od toho nic neslibuje, ale že bych ho opravdu moc ráda viděla, protože jde o kluka, který patří mezi ty, co ženu chrání, obdivují, hýčkají a není pro ně kus hadru.

Tak já se tu snažím o Maja, jsem k němu upřímná a místo prvního rande s ním, na které se během dovolené nerozhoupal, mě čeká rande s jiným. Já vím, vypadá to divně. Nehraju to na dvě strany. Ale k žádnému z nich nemám odpovědnost. Nechodíme spolu. A jsme přeci dospělí.
Nedokážu to odmítnout. Mám jen proto, že nezná moji minulost?
On je člověk, kterého mám ráda a chtěla bych ho poznat i ve skutečnosti, protože prostě chci. :)

Když jsem viděla, jakou měl radost, když jsem mu řekla, že bych se stavila nenápadně u něj v práci (on pracuje na veřejném místě v Praze), tak mi došlo, že pro něj asi něco znamenám.

Buď přijde a hned se otočí (aspoň na mě Linda, kterou beru s sebou pro pilulky, nebude muset tak dlouho čekat) nebo z toho budou 4 hodiny. Předpokládám první variantu, ale stejně ho chci vidět. Ne kvůli tomu, abych si něco dokázala (i když to je taky důležité), ale proto, že je fajn a nechci se omezovat kvůli tomu, že jsem v nějaké pitomé mezifázi, kterou už stejně dávno jako mezifázi nevnímám.
A Robinovi zrovna nic říkat nebudu. Majo byl ten první průkopník, kterému jsem to řekla, Robin bude první průkopník, kterému to neřeknu. Beztak to určitě tuší a stejně je pro se sejít (pokud to tuší správně) a jelikož jsme se domluvili, že to bude úplně nezávazné setkání bez vnímání toho druhého jako potencionálního partnera, že se sejdeme jako dva obyčejní dospělí lidé, tak se tím snížilo riziko bolesti z toho trpkého překvapení. Protože už si přeci jen pár měsíců píšeme.

Jen mě mrzí, že už se má od příštího týdne ochladit. Chtěla jsem si vzít ty černé šaty. I Robin říkal, že by mi to v nich v ten den moc slušelo. Tak kdyžtak holt budu mrznout :) Já jsem taková divná osoba. Když je vedro, tak jsem jediná v kalhotách ve městě a když je zima, tak jsem zase jediná v šatech :) Ještě jsem se s těmi teplotami nějak nezkoordinovala :)

Takže příští týden začíná být pro mě opět velmi napínavý.
Těším se.
Zapomínám, že nejsem ještě kompletní žena.
Vnímám už celý svět, sebe, okolí i ostatní muže, jakobych už tou kompletní ženou byla. Může za to real life test - tedy to, po čem jsem tak toužila. Žít už navěky v téhle roli (která vlastně není rolí, protože tou rolí byl Tom). To je přesně to, co mi vyhovuje a nechci už to nikdy změnit.

Když tu u mě byla Darinka a jely jsme po práci spolu pro šroubky do firmy, ve které jsem kdysi pracovala, byla jsem nesmírně nervózní, protože jsem tam takhle ještě nikdy nebyla. Snažila jsem se tu nervozitu potlačovat a myslela jsem si, že mi to šlo, ale za pár dní se mě Darinka zeptala: "Co to bylo za tu firmu, jak jsme tam tehdy jely a ty jsi byla tak strašně nervózní?"
Z toho jsem se ponaučila, že nervozita dokáže příšerným způsobem ovlivnit pohled okolí na mě. Že to prostě poznají, i když si myslím, že ne. Zatímco kdybych vystupovala sebejistě, jak to někdy někde umím, pak bych žádnou pozornost nepřitahovala.

Můj vnitřní pocit odráží mé chování a také chování okolí ke mě.
A to tak, že velmi.

Dvě slečny ve vlaku do Hradce Králové ho ovšem neodrážely. Byla jsem v to ráno naprosto sebejistá, nadšená, usměvavá a šťastná, že jedu za Chrobokem. Ony na mě taky neútočily. Vlastně bych řekla, že byly na mé straně, ale každopádně mě řešily.
Proč se tuto sobotu cítím najednou úplně jinak a proč mi k fotkám na facebooku píší kluci (protože ten profil mám ryze ženský, nikoli transsexuální), že jsem princezna, nevím.
Já chci být princezna.
A každá princezna hledá svého prince.
I ta ošklivá :)


V květnu 2012 jsem napsala článek s názvem Den matek, můj coming out a malá Markétka.
To byl takový dost zásadní článek, protože popisoval můj coming out u mamky, ale také setkání s malou okatou černovlasou Markétkou (8 let) - vnučkou sousedky - která tam jednou za rok přijede a občas zajde i k mé mamce na návštěvu.
Markétka je podle mě ale jasně a nepřehlédnutelně transsexuální a chce být klukem.
To proto jsem letos na jaře na semináři tak hltala přednášku Hanky Fifkové o transsexualitě u dětí a nechala si pak od ní poslat metodický pokyn pro dětské obvodní lékaře. Markétky maminka totiž o nějaké transsexualitě nechce ani slyšet. Dítěti v žádném případě v ničem nevyhoví a nepovoluje mu vůbec nic v souvislosti s touhou po chování v roli opačného pohlaví.
Na přednášce jsem se ale také dozvěděla, že u dětí nebývá transsexualita tak jednoznačná (až na výjimky, kterou si myslím, že Markétka je). Důležitým znakem je, aby u takto malého dítěte přetrvávala touha po životě v opačném pohlaví minimálně 6 měsíců. Já jí ale od května 2012 neviděla a tak jsme s mamkou domluvené, že jakmile přijde na návštěvu, dorazím tam taky.
Nechci a nebudu si tu hrát na odborníka, který jí může pomoct. Nemůžu ani zasahovat do jejího života, nad kterým je zodpovědná její matka. Chci pomoct jen jí a naznačit jí, že pokud touží po tom, abychom jí říkali klučičím jménem, tak jí tím jménem říkat budeme. Že pokud si nechce hrát s panenkami, tak si budeme hrát s autíčky a s největší pravděpodobností si na mě vzpomene, protože tehdy (v mých začátcích pokusu o přeměnu v r. 2012, kterou jsem pak přerušila), jsem vypadala opravdu jako někdo totálně mezi (ještě bez hormonů) a pamatuji si, jak mě řešila a ptala se na mě, jak to, že můžu nosit holčičí věci.
Její babička jí chce vzít na nácvik mažoretek - jako diváka. Vyzoušet, jestli se u ní projeví nějaký zájem.
Je někdy tak zvláštní, jak rodiče i okolí záměrně přehlíží přání, která se nám naše děti snaží říct... A přitom jsou tak viditelná a jasná.

Teď uvidím Markétku po dvou letech.
A těším se, pokud její touha nepolevila, jak jí udělám něčím radost, protože vím přesně, jak se takové dítě musí cítit. Zaslouží si přinejmenším porozumění.
Po týdnu odjede zase do svého světa v Praze domů a bude se muset trápit další rok svými představami, o kterých je ujišťována, že nejsou správné. Bude mít v hlavě ale jednu malou naději, kterou bych jí ráda dala já. A klid v duši, že některé myšlenky, které má, nejsou zlé a špatné, ale naprosto přirozené, a že za ně nemusí být kárána.
A budu při tom nesmírně opatrná.


-------------
po hodině
-------------
Já tu vždycky něco napíšu a ono je to za pár minut jinak.
Robin to ze mě vytáhl. Normálně jsme spolu flirtovali tak roztomile a hezky něžně a já zase nakousla to své "nebudu se zlobit, když na to naše setkání přijedeš a hned se otočíš zpátky".
Řekl, že bych mu to už měla konečně říct.
Nechtěla jsem.
Psala jsem mu, že jsem si chtěla užít pár minut nebo vteřin normálního setkání, jaké prožívají všechny holky.
Ale chtěl to slyšet, tak to má.

:)

Nevím, jestli to těm klukům vždycky nedochází... Říkal, že nikoho takového nezná osobně, že se mě pokouší pochopit a pak mi popřál dobrou noc, hezké sny a že se těší, jak si zítra napíšem a ať se nebojím.
Ptal se mě, jestli se může ptát na spoustu otázek, ale že se bojí, aby mi to nebylo nepříjemné.

Hm, to je sice fajn, ale já bych potřebovala konečně taky nějaké osobní setkání a reakce. Tohle mi moc nepomůže. Kluci toho napovídají...

Tak jsem zvědavá, jak tohle dopadne...


Před chvílí mi kamarád, co bydlí o pár ulic dál a známe se asi dva roky napsal, že když mě před pár dny naposledy viděl u auta, že kdyby nevěděl to, co ví, že si myslí, že jsem normální ženská, které to sluší. I jeho babička si to myslí, když jsem je potkala v obchodě.
Tak já už vážně nevím. Mám během týdne tolik extrémně rozporuplných reakcí. Jde mi ale o 100% správnou identifikaci a dokud nebude 100%, nebudu spokojená.
Ačkoli já už jsem vlastně spokojená teď.
Mám téměř všechno, po čem jsem kdy toužila. Už tohle je pro mě tak velké štěstí a dar, že bych neměnila ani za nic. Stále se toho štěstí nedokážu nabažit. A vší té ženskosti, která je mi dopřávána a na mě akceptována, nikoliv zatracována a vyčítána.
TOPlist