close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2014

Pan soused mi nese klíč

30. listopadu 2014 v 17:05 | Tereza
Tak teď jsem se fakt pobavila :)
Zhruba jednou za tři měsíce vyjde na každý byt u nás ve vchodě velká služba. Úklid vstupní haly, dveří, výtahu. Dnes jsem čekala na klíč od úklidové místnosti já, protože jsem pro příští týden na rozpisu úklidu. Ten klíč si předávají sousedé jeden po druhém, aby jako nezapomněli, že mají příští neděli uklidit.
Klíč nám vždycky přinášel soused z patra pode mnou. Tento pán mě viděl za celou dobu přeměny asi jednou a to poměrně nedávno.
Předchozí úklid před 3 měsíci mi totiž přinesla klíč jeho manželka.

Otevřu mu oblečená ještě, jak jsem přišla od mamky - prostě hezky (jak jinak taky, že? :) No náhodou musím říct, že když jsem se strojila k mamce dnes na oběd, tak jsem se musela v tom zrcadle i vyfotit. Abych měla fotku z 9. měsíce HRT a hlavně měla co posílat klukům, protože se mi ta fotka moc líbila (jelikož se mi líbil už jen ten pohled do zrcadla, což neříkám, abych se chválila, ale konfrontuji svůj vzhled s tím, co jsem prožila v pátek večer na tom nepovedeném rande). To odeslání fotky jsem taky hned udělala, i když vím, že si tím zase koleduju :))) Jenže já tam v tom zrcadle prostě toho chlapa nevidím a měla jsem z toho takovou radost, že jsem si to musela zfotodokumentovat :) A nebyla jsem sama, kdo byl z té fotky nadšený :) To se musí využít, tyhle chvíle, kdy máme sebevědomí zase na svém místě :) Může totiž zase honem rychle spadnout pěkně dolů.

Takže jsem otevřela dveře bytu, za nimi stál pan soused a říká něco, čím mi vyrazil dech: "Áááá, tak JSOU doma. Dobrý den. VÍTÁM VÁS V BARÁKU. Máte velkou službu a tady je klíč."

Chvíli jsem přemýšlela, jak to myslel. Proč mě vítá jako pako v baráku, ve kterém bydlím 11 let? :)

Ale pak mi to došlo.

On si asi myslí, že jsem buď nová partnerka pana Nováka (jakože Toma) nebo úplně nová majitelka bytu! :)

On mě vítá v tomhle domě jako novou nájemnici!

Jsem z toho upřímně zcela vysmátá.

Já tyhle situace (obzvláště ty nečekané) miluju. :)

Genderová věda (dokument National Geographic)

29. listopadu 2014 v 17:27 | Tereza
Včera mi sestra posílala sms, jestli koukám na ČT2, že tam běží dokument National Geographic z r. 2009 s názvem "Genderová věda aneb problémy s pohlavím" (orig. název: Sicence of Gender).
Ten název se mi vůbec nelíbil. "Genderová věda" ano, ale Češi si do titulku prostě museli vložit ještě "problémy s pohlavím" :/ Nechápu proč. Asi kdyby náhodou někdo jakože nevěděl, co je to "Genderová věda".
Je to dokument o intersexuálech a transsexuálech z vědeckého pohledu a myslím, že moc pěkný a zajímavý, protože popisuje i příčiny vzniku těchto "anomálií". Zajímavé jsou také jednotlivé výpovědi lidí, kterých se to týká. Moc dojemný je případ sedmileté Josie...


(Pokud vám nepůjde přehrát, pravděpodobně bylo smazáno - v tom případě mě prosím informujte a já ho najdu jinde :)

Pár věcí z tohoto dokumentu tu ale uvedu alespoň v textové podobě, protože ne každý má možnost shlédnout 50minutový dokument na obrazovce.

Určování pohlaví u intersexuálů
Výskyt intersexuálních jedinců je přibližně stejný, jako výskyt lidí se zrzavými vlasy.

Zhruba do 7. týdne po početí jsou mužské i ženské reprodukční orgány stejné. Instrukce rozhodující o pohlaví dítěte se nachází uvnitř všech buněk malého plodu. Jsou součástí struktury, která nese genetickou informaci a nazývá se chromozom. Samice mají dva chromozomy X. Zatímco samci jeden chromozom X a druhý Y. Chromozomy spouštějí uvolňování hormonů určujících pohlaví. Občas se ale narodí jedinec s chromozomem navíc. Nebo jejich chromozomy spustí uvolňování hormonů, které rozdíly mezi samci a samicemi zastírají. Nebo to může vést k vývoji samičích reprodukčních orgánů u samců a naopak.

Pro mnoho intersexuálních jedinců je vyrovnávání se s touto skutečností dlouhá a bolestná cesta, neboť o ní nemuseli do dospělosti vůbec vědět.

Alaniz - intersexuál, který se narodil s vaječníky, zakrnělou dělohou a mužským pohlavním orgánem, který nakonec zvolil ženskou identitu

Když se narodí dítě s nevyhraněnými genitáliemi, lékaři změří velikost rektilní tkáně, což je část, která se plní krví a topoří, a rozhodnou, zda je to pyj nebo klitoris. Když bude tato tkáň větší než 2,5 cm, tak to bude chlapec. Jestliže bude menší, tak se operačně zmenší a udělá se z něj klitoris, protože když nebude větší než 2,5 cm, daný jedinec nebude moci fungovat jako muž. Jestliže se ale zmenší, může fungovat jako žena. Pokud to má být žena, rektilní tkáň klitorisu nesmí být větší než 1,3 cm, protože by to nemuselo dobře vypadat. Na klitoris by to bylo příliš velké. A to by se budoucímu partnerovi dívky nemuselo líbit. Mohlo by ho to odradit.

Autorem koncepce, podle níž lékaři rozhodují u novorozence o jeho pohlaví, se kterým se potom učí žít, byl psycholog John Money. (O tomto psychologovi jsem psala v červnu 2014 v článku "Hrůzné pokusy: Lze převychovat identitu?". Dodnes mě ten článek a dokument straší.)
John Money se věnoval studiu pohlavního života. Byl přesvědčený, že děti jsou při narození pohlavně neutrální. Příslušnost k pohlaví bylo něco, co se dalo naučit. Dítě se podle něj mohlo naučit být mužem nebo ženou, pokud se k němu rodiče příslušným způsobem chovali.

Jen ve Spojených státech se provádí pět operací intersexuálních novorozenců denně.

Transsexualita
Pohlavní identita se zdaleka netýká jen těla. U některých lidí rozhoduje o příslušnosti k pohlaví jejich mozek.

Ahoj, jmenuji se Josie, je mi 7 let a jsem holčička. A mám penis.

Ještě, než začala mluvit, se Josie podle svých rodičů snažila ukázat, že je něco špatně.
Tatínek: "Často plakala, ale nebylo to kvůli hladu nebo že by chtěla vyměnit pleny. Byl to jiný druh pláče a nic ji nedokázalo utišit. Plakala proto, že nebyla taková, jaká je a ona to věděla. Jakoby se nám tím pláčem snažila naznačit, že něco není v pořádku a že je na mámě a na tátovi, aby to napravili."
Maminka: "Hned jak se rozrostla její slovní zásoba nás začala prosit, abychom jí nedávali klučičí oblečení. Na záchodovou mísu si sedala jako já. Všechno se snažila dělat tak, jak jsem to dělala já. Nechtěla, abych jí stříhala vlasy. Kdykoliv jsme jí oblékli do chlapecké školní uniformy, dostala záchvat. Když jsme jí dali chlapecké plavky bez vršku, dostala záchvat. Dělala všechno, co jí umožňovalo se projevit jako dívka, aby mohla vyjádřit svou pravou přirozenost. A my jsme jí říkali: Teď vypadáš jako holka.
Ne, já jsem holka!
A cítila se vždycky ublížená, když jsme se jí snažili opravit.

Rodiče netušili, že jejich syn projevoval známky transsexuality. O jeho pohlavní identitě nerozhodovalo anatomické uspořádání, ale mozek.
Rodiče nakonec Josie ustoupili a nechali jí být dívkou. Ale pouze doma.
Když se Josie mohla volně projevovat, život v rodině se uklidnil.
Klid ale nevydržel dlouho.
Josie poté odmítla nosit chlapecký oděv. Kamkoliv.


Pro její rodiče to byla doba naplněná úzkostí a strachem. Jak se bude okolní svět k jejich milovanému dítěti chovat?
Maminka: "Museli jsme se smířit s myšlenkou, že bude chodit ven jako holčička. Jako holčička, kterou je. Prožívali jsme to velice těžce. Zvláště manžel. Josie šla do školy oblečená jako holka. Před třídou čekali rodiče ostatních dětí. Všichni tam stáli a čekali, aby mohli vidět, jak vypadá."
Redaktorka se ptá Josie: "Jaké to bylo?"
Josie: "Bylo to hrozné. Byli tam zlí lidé, kteří se mi posmívali, že jsem kluk."
Maminka: "Někdo nám vysypal na trávník smetí. Josie přišla domů a ptala se mě na výrazy, které jí řekli. Zeptala jsem se jí, kdo to řekl."
Josie: "Byla tam Isabela a ta mi řekla, že jsem teplouš. Cítila jsem se smutně. Řekla mi, že na mě zavolá policii, aby mě dali do vězení."
Maminka: "Viděla jsem jí v očích bolest. Hromadilo se to v ní. Bylo to stále těžší. Říkali jí tyto věci rovnou do očí. Jednou jí dokonce vzali koloběžku. Hrozně potom brečela. Byly to pro ni opravdu těžké časy. Byla ale statečná a pokračovala v tom dál. Brala si dál na sebe holčičí oblečení a chodila v nich ven a do školy, kde jí zase napadali. Ale ona to dělala tak dlouho, až je prostě udolala."

Zatímco Josie bojovala ve škole, maminka trávila nespočet hodin u internetu a snažila se zjistit, proč se její dítě tak vzpírá smířit se s pohlavím, se kterým se narodila. Po osudném kliknutím myší se poprvé setkala s termíny transgender a transsexualita. Dozvěděla se, že její rodina není zdaleka jediná.

Maminka: "Uvědomila jsem si, že Josie není jediné takové dítě, že takových je víc. Že není žádná hříčka přírody. Byla to strašná úleva. Chtěla jsem oslavit, že nejsem jediná matka s takovými potížemi."

Neexistuje žádná konkrétní statistika o lidech, kteří mají potíže se svojí pohlavní identitou. Odhaduje se, že ve Spojených státech tvoří tito jedinci 1 % populace. To jsou přibližně 3 milióny osob. (V ČR se odhaduje počet těchto jedinců na 30 tisíc, což je téměř 0,3 % populace. V SR má být těchto jedinců 300, ale my víme, jak to na tom Slovensku s těmito lidmi je...).
Někteří vědci jsou ale přesvědčeni, že tento odhad je příliš nízký. Přes informace, které se mamince Josie podařilo získat, ji stále trápila jedna otázka: Proč se z jejího syna stala dcera?

Vědci začali v nedávné době hledat příčinu v mozku. A už se jim podařilo objevit několik souvislostí. Při jedné studii podrobně prozkoumali mozky zemřelých transsexuálních mužů. Poté je srovnali s mozky heterosexuálních mužů a žen.
Zjistili, že muži s poruchou pohlavní identity a heterosexuální ženy měli podobnou strukturu v jedné části mozku, která souvisí se sexem a nazývá se hypothalamus.
Když v jiné studii vědci analyzovali DNA mužů s poruchou pohlavní identity zjistili, že obsahuje gen, který je spojený s tvorbou méně účinného testosteronu. Snížená účinnost tohoto hormonu mohla ovlivnit pohlavní vývoj v děloze tak, že v mozku byly potlačeny mužské vlastnosti.

Otci Josie nové poznatky moc velkou útěchu nepřinesly. Poddůstojník americké armády měl pocit, že nežije v reálném světě.
Tatínek: "V době, kdy se Joey měnil v Josie, Joey...znáte to...byl můj kluk a miloval jsem ho z celého srdce. A stejně jako každý jiný otec jsem myslel na to, čeho dosáhne, co bude v životě dělat. Takhle jsem o něm přemýšlel. A pak se to celé všechno pomotalo. Z Joeyho se stala Josie. Oplakával jsem ztrátu svého syna. Nevěděl jsem, co mám dělat."

Zatímco otec se stále nemohl smířit s novou situací, matka se rozhodla přijmout identitu své dcery a zorganizovala focení, na kterém se Josie mohla radovat ze skutečnosti, že je dívka. Tento okamžik otcův přístup změnil.

nejšťastnější úsměv Josie

Tatínek: "Musel jsem potlačit svoje pocity, protože to byla její šťastná chvíle. Když jsem viděl, jak se usmívá... Stačí se podívat na její fotografie. Má na nich tak šťastný úsměv, jaký jsme u ní nikdy předtím neviděli. V tom okamžiku mi bylo jasné, že je to ona. Byla to opravdu ona. To byl ten okamžik, kdy se to změnilo."

Přijetím pohlaví své dcery se rodiče vzepřeli doporučení mnoha odborníků, kteří tvrdí, že většina malých dětí s takovýmto chováním nakonec u druhého pohlaví neskončí. Nejsou ale sami. Stále větší počet psychologů a rodin věří, že přijetí druhého pohlaví u dětí, jako je Josie, je v jejich nejlepším zájmu. (Počet transgender dětí, které v dospělosti nakonec netrpí poruchou pohlavní identity je však 77 - 94 %).
V současné době rodiče spolupracují s lékaři a podpůrnými skupinami na řešení budoucích těžkostí. Asi nejtěžším obdobím bude puberta. V pubertě by se Josie musela vyrovnat s radikálními změnami svého těla. Měla by hlubší hlas, zvětšil by se jí hrtan a začaly růst vousy. Ve varlatech by se začaly tvořit spermie. V těle by jí proudilo velké množství testosteronu. Mnoho takovýchto dětí propadne depresím. Objeví se myšlenky na sebevraždu a sebepoškozování. Existuje však řešení - hormony blokující pubertu.

Nový rodný list Josie, kde je jako pohlaví uvedeno "žena" včetně ženského křestního jména. To je v Coloradu možné změnit i u dětí bez operace.

"Co je tam napsáno, Josie?
Je tam napsáno "Josie Claudine Romero", pohlaví ženské. ŽENSKÉ!!! :)
"Co to znamená?"
Znamená to, že jsem holka. A když někdo řekne, že jsem kluk, tak mu řeknu, že jsem holka. Že neříká pravdu.
Jsem holka!

Rodiče Josie si dnes užívají klid, který se jim podařilo získat.
Tatínek: "Já vím, že zdaleka nejsme z nejhoršího venku. Určitě nás čeká ještě velká spousta potíží, které budeme muset překonávat. Podařilo se nám ale dát naši rodinu dohromady.

Několik dokumentů o Josie natočila televize NBC a je možné je v angličtině shlédnout zde.
Já sem vložím alespoň Josie fotku, když už jí bylo v r. 2013 dvanáct let:
V tomto videu přečetla svou esej na téma, jak si myslí, že bude jednou vypadat její život. Napsala, že by chtěla mít hodného manžela, děti a že bude určitě moc krásná :)

Tohle všechno se děje teď a tady. A já se moc ráda třeba za tři nebo pět let podívám, jak se Josie daří.
Ona je vlastně tentýž šťastný případ jako Joppe z Holandska, o které jsem psala nedávno.

Lidé, jako jsou rodiče Josie by byli rádi, kdybychom přehodnotili svůj přístup k pohlaví. Doufají, že je ostatní pochopí a budou akceptovat. To ale není vždy snadné.
Společenská struktura je vybudovaná na dvousložkovém modelu ŽENA - MUŽ. Přitom v přírodě existuje celá řada mezistupňů mezi mužským a ženským pohlavím. Většina lidí se to ale snaží nebrat v úvahu.

Jeden vědecký tým analyzoval všechny živočišné druhy na planetě a zjistil, že téměř 50 % druhů se na ženu a muže nečlení. Jde například o hermafrodity. Celá polovina všech živočišných druhů na Zemi!

Hidžra - třetí pohlaví v Indii
V Indii existuje tzv. "třetí pohlaví", kterému se říká "hidžra". V dokumentech je označováno jako "T" (transgender). Zatímco dříve byly hidžry uznávány, dnes jsou na pokraji indické společnosti a bojují o přežití, čelí diskriminaci a předsudkům.

Dokument monitoruje život jedné hidžry, která vystudovala vysokou školu a přemluvila dokonce jednu indickou televizní společnost, aby mohla moderovat svou vlastní talk show věnovanou otázkám sexuálních tabu. Tato show se přes noc stala absolutním hitem.


Rozdíly v sexuálním chování a orientaci by lidé měli lépe chápat. Měli by je příjímat a dokonce je i vhodným způsobem podporovat, protože na nich není nic, co by se mělo potlačovat nebo eliminovat.

Zase jedno poprvé

29. listopadu 2014 v 15:44 | Tereza
Včera jsem prožila zvláštní novou zkušenost. Sešla jsem se s mužem, kterému jsem se v profilu na internetu líbila a o mé minulosti nevěděl nic. To jsem ještě nikdy neudělala. A ani jsem to udělat nechtěla! :) Neplánovala jsem to, ale byl tak milý, roztomilý, romantický a neustále mě tak hezky motivoval a přesvědčoval k tomu setkání, že jsem na něj nakonec kývla. Aspoň si to vyzkouším, jsem si řekla, i když jsem se na to moc necítila a hlavně to byl ten muž, o kterém jsem psala na konci minulého článku, když jsme řešili, zda bych si měla přilepit chobot a chodit po čtyřech, pokud si myslím, že jsem slon, přestože to společnost považuje za nevhodné a on odpověděl, že pokud bych byla jako slon šťastná, tak proč ne, že to schvaluje. (Neprobírali jsme ani náhodou TS, ale moji odvahu se sejít).

Z důvodu obav o prozrazení jsem prozíravě škrtla jeho plány na víno, film, atd. a nechala jen krátkou co nejméně osobní procházku. Navíc večer.
Udělala jsem dobře.
Když přišel, dostala jsem pusu na uvítanou :) Byl ještě hezčí než na fotkách. Já byla jako ve snu a už několikátý den tak šťastná... Prožívala jsem přesně to, po čem touží většina žen. Byli jsme naladěni na stejné vlně a nemělo to chybu.
Asi v půli cesty se mě začal ptát na otázky směřující k mé minulosti. Takticky jsem se jim vyhýbala, ale už jsem věděla, že něco tuší a u vchodových dveří se mě zeptal, zda mi může položit jednu otázku. Odpověděla jsem mu, že ne, protože jí stejně znám a on na ní zná odpověď.
Popřála jsem mu dobrou noc, poděkovala za hezkou procházku a už smutná zmizela domů. Hned jsme pokračovali v psaní sms.
Jeho reakce na můj stav byla nesmírně milá. Zajímalo ho to, začal to řešit, ale já nechtěla, protože ač byl v pohodě, jako o muže jsem o něj přišla.
Zeptala jsem se ho, co mě prozradilo.
Vyjmenoval mi několik věcí, z nichž na prvním místě byl hlas. Ale podotkl, že se moc bál se mě zeptat, aby mi neublížil, pokud by to nebyla pravda. Což mi lehounce to na dno propasti spadlé sebevědomí nadzvedo.
Možná jsem se až příliš snažila mluvit žensky a tak to znělo nepřirozeně.
Řekl mi, že na fotkách by to nikdy nepoznal...
Jenže na fotkách jsem já.
Ty fotky neretušuji ani nijak neupravuji.
Myslela jsem si, že to, co vidím na svých fotkách já, vidí i ostatní. Jaký je tedy rozdíl mezi fotkou a skutečností? Je to opravdu můj hlas? Chování? Pohyby?
Zřejmě je tam nějaká odlišnost a já pátrám po tom, kde dělám chybu, na jejímž odstranění budu tvrdě pracovat, včetně svého hlasu.

Kdyby mne odmítl jako ženu, pak mi to nevadí, ale byla jsem odmítnuta jako někdo jiný, o koho "muži nemají zájem, protože ti chtějí opravdové ženy", jak mi bylo řečeno. Přála jsem si v tu chvíli vypadat, jako ta slečna, kterou jsem vložila do obrázku k tomuto článku. Chtěla jsem říct: Nebo aspoň jako já na fotkách, když tam jsem se mu líbila. Jenže to jsem já! :/
Z nějakého důvodu to poznal a díky tomu jsem dostala košem. Ne žádným strašným způsobem, ale velmi citlivě, takže jsem ho za to vlastně musela ještě pochválit :)
Kdybych byla biologická žena, teď bych pravděpodobně byla u něj a hladila si jeho kočičku... Jenže já biologická žena nejsem, takže tu teď sedím, píšu tenhle blog a vy ho musíte číst :)
Jasně, že je pro mě lepší ta první varianta - narodit se jako biologická žena, ale... poslední dobou přemýšlím nad tím, zda je to opravdu až tak strašné nenarodit se jako biologická žena.

Představte si, že jste se ještě nenarodili, ale Bůh by se vás zeptal, zda chcete vstoupit na tento svět, narodit se a žít život, který ale jednou skončí vaší smrtí nebo se vůbec nenarodit. Myslím, že většina zdravých lidí by teď okamžitě Bohu odpověděla, že by zcela jistě na světě být chtěla, že to stojí na těch pár desítek let být tady.
A teď bych tu otázku Boha trochu zmodifikovala:
"Představte si, že se můžete narodit, ale jako transsexuál. Chcete se narodit nebo ne?"

Já tedy bez váhání odpovídám, že ano.
Není to tak nesnesitelně těžké břímě, které bych nebyla schopna nést. A to proto, že jsem tam, kde jsem. Přestože potkávám muže, kteří mi dávají košem, ale to je naprosto přirozená a očekávatelná reakce, se kterou musím počítat, stejně jako s ní musí počítat všechny biologické ženy. Tak to prostě je.

Pokud by otázka Boha zněla: "Chcete se narodit jako transsexuál, který ale nikdy nebude ve správném těle?"
Pak bych odpověděla, že nechci. Nechtěla bych se vůbec narodit, protože takový život nestojí za nic a je plný každodenního celoživotního trápení.

S Martinem jsme si všechno už vyříkali. I to, proč jsem mu to neřekla hned a že jsem se vlastně původně vůbec sejít nechtěla, ale byl tak fajn, že mi to nedalo.

Profil na Badoo jsem zmrazila, protože těch kluků, kterým se líbí moje fotky je příliš a já rozhodně nechci nikomu z nich už ublížit. Když tedy na fotkách jsem někdo jiný, než ve skutečnosti.

Musím tedy říct, že mi jeho zprávy neuvěřitelně chybí. Je to vždycky několik dní, které jsou doslova smrští do sebe dokonale zapadajících myšlenek, které logicky chtě nechtě musí vyústit v reálné setkání, když se najednou z ničeho nic vše zmrazí a probuzení po takovém setkání je velmi velmi velmi prázdné a osamocené.
Líbila se mi jeho pozornost, jeho úsměv, který vyvolával i u mě, jeho vyprávění, co vidí, když jede vlakem a u toho myslí na mě, na jeho sny a plány, na svojí kočičku, které už řekl, aby nežárlila, pokud by si do bytu přivedl mě, atd. atd.

Vím, že bych neměla kývat na osobní setkání. Že si to vlastně dělám sama. Ale to, co tomu předchází je tak krásné, že nejsem schopná takovým věcem odolat. Prostě to nejde, tak mi tu prosím neraďte, že jsem moc hrrr a že dělám pořád tutéž chybu. :) To já přeci vím. Ale jsem taková, že do toho jdu a pak nesu následky. Nesedím v koutě a nečekám, až si usmyslím, že to půjde. V koutě tyhle zkušenosti nezažiju. A i tak to za to stálo. Za těch pár dní pravého ženského štěstí... Které věřím, že jednou nebude několikadenní, ale několikaleté.

Teď snad nějaký čas na žádné setkání nekývnu :) Opravdu mě to nebaví řešit. Badoo byla sice příjemná věc, ale ono ještě půl roku vysvětlovat, že nejsem ta, za koho mě považují (tedy vlastně jsem, ale podle nich nejsem) není zrovna jednoduché a může to dost ublížit.
Nejsem tedy "zralá" na vztah (nebo oni nejsou zralí na vztah se mnou? :)
Jak se znám, stejně to dlouho nevydržím, ale aktivně nikoho nehledám a ani jsem (aktivně) nikdy nikoho nehledala. Oni si to ti kluci vlastně dělají sami :)))
Jak je vidět, nestačí být pouze neaktivní. Je třeba se vztahům dokonce bránit, abychom se vyhnuly nepříjemným situacím! (To je samozřejmě vtip. S opatrností a ženskou intuicí bych se do vztahů pouštěla dál, protože to prostě jednou vyjde :)

Ale teď ne.


Blíží se den, kdy se musím (a chci) objevit na příjmu FN v Hradci Králové.
Zjišťovala jsem si u holek, které tam už byly, jak se tam dá parkovat dva tři dny, protože na nemocničním parkovišti se platí 10 Kč / hod., což by při třech dnech dělalo 720 Kč. Děkuju pěkně.
Odpovědi ale byly: "Mě tam odvezl přítel.", "Mě tam odvezl brácha.", "Já tam jela autobusem"...
Faaaaajn! Zase si to musím zařídit sama :/
Já bych tam taky jela autobusem, ale zpátky se mi se zafačovaným krkem v narvaném dopravním prostředku dvě hodiny na stojáka nechce.
Tak jsem skočila na votocvohoz.cz, vyhledala si první (neznámou) slečnu z Hradce Králové a normálně jsem jí poprosila, jestli by mi neporadila, kde se dá tři dny u nemocnice parkovat zadarmo, že tam jedu na takový malý zákrok.

Velmi milá slečna mi hned odpověděla, začala mi nadšeně radit, popisovat místa, kde to lze (u paneláků poblíž nemocnice) a na konec mi popřála, aby vše dobře dopadlo a že doufá, že budu vpořádku.

Proč tu o tom píšu? :)
No protože je tu vidět zase ten krásný rozdíl mezi mužem a empatickou ženou.
Mužova odpověď by byla: "Jasně, zaparkuj v ulici XY vedle vysokého paneláku."
Odpověď ženy je rozvinutá, citlivá a velmi empatická, protože na konci vyjádřila své obavy o mé zdraví a popřála, ať to dopadne dobře. Tedy úplně cizímu člověku, kterého nikdy neviděla!

S nemocnicí mám trošku problém. Tím, že jsem v ní 25 let nebyla ubytovaná řeším základní věci, které pravděpodobně každý zná, ale já prostě ne.

Mám si vzít župan? Nebo ho tam dostanu, jako v některých nemocnicích? Můžu spát ve svém pyžamu? Jaké tam dostanu pyžamo? Noční košili nebo jen andílka? Mám se převléknout hned, jak přijdu na pokoj? Nehty už vím, že nalakované být nesmí, protože se přes něj sledují pomocí přístrojů některé životní funkce. Make-up samozřejmě taky ne (stejně si ty linky u očí slabounké udělám a na rty si dám balzám, ale nic víc :). A je jedno, jestli mě strčí na mužský nebo ženský pokoj. Na jakémkoliv se budu chovat dál tak, jak už se dávno chovám bez ohledu na to, jestli vedle mě leží chlap, kterému můžou vypadnout oči z důlků nebo nějaká budoucí kámoška :)

Nejvíc ze všeho mě ale rve srdce, že budu muset z nemocnice čerpat svůj vlastní datový limit v mobilu, přes který se musím připojit z notebooku do práce a normálně pracovat, protože někdo ty objednávky udělat musí. Tohle by mi samo o sobě nevadilo, nemám problém s prací mimo kancelář, když je to potřeba. Přeci se kvůli mě nezastaví výroba nebo nepřidělám práci kolegyňce, ale dva tři dny budu pracovat úplně zadarmo! Kdo dnes pracuje zadarmo? :/ Ty peníze mi budou chybět. První tři dny nemocenské se totiž neplatí a dovolenou si vzít nesmím. Doufám, že už zase dlouho v žádné pracovní neschopnosti být muset nebudu (kromě té, na kterou se vyloženě za půl roku těším :).

Co s tím hlasem V. (Ashley: zvuková ukázka před a po)

28. listopadu 2014 v 22:23 | Tereza
Nejprve vzkaz od Niki z Vídně, který sice napsala do komentářů v jednom z předchozích článků, ale mně se tak líbí, že ho musím dát sem:

"Preji to i ostatnim holkam, aby nasly (nasly/i? pomalu diky nemcine zapominam cestinu... :D) tu odvahu a vsechno to zvladly... Zivot je krasny, nema cenu ho promrhat smutna a depresivni pod maskou. My specialni zeny od nekterych, ba i spousty biologickych zen mame tu vyhodu, ze si toho zenstvi vazime a vychutnavame si kazdy moment, jak jsme o tom kdysi jen snily a myslely si, ze je to nedosazitelne... Vsechny ty starosti, komplimenty a malickosti.. Je to jako umrit a znovu se narodit, ale najednou je vsechno ruzovejsi a to doslova :) asi jsem se dneska predavkovala hormonama, ale pripadam si jak zdrogovana euforií z toho, ze jsem zena :D ten pocit, kdyz ti muz podrzi dvere, nebo zastavi kazde taxi na ktere pisknes.. Hrozne rada vzpominam, kdy jsem jela autem vyzvednout sveho ex jeho milovanou hondou civic (jojo, po rozchodu sem mu auticko pekne obtahla klicema od bytu hahahha), zastavila jsem na cervenou, vedle me v aute par stredniho veku, ten chlap ze me nespustil oci, dokud mu manzelka nezacala zarlive nadavat :D kolikrat registrujes takove situace, ze se proste musis smat stestim a v hlave ti krici myslenka DOKAZALA JSEM TO!!! A to je ta odmena za ten boj a silu, co jsi do toho vlozila :) Nevzdavejte to holky, to stesti za to stoji :)"

Niki, ty jsi skvělá! :) Takhle to vystihnout! A stejně se mi pořád bude někdo divit, proč jsem pořád v takové euforii :)
Škoda, že nemůžu vložit ještě tvé dokonalé a krásné foto :) (Tak tato věta už neplatí, protože jsem to svolení dostala a jednu vybrala. Kdybys, Niki, chtěla vložit jinou nebo někdy tuhle smazat, tak napiš, ale mně tahle přijde (jako ty stovky ostatních od tebe) úžasná a jsi na ní moc krásná! :)

Říkám to pořád, že tenhle blog už nepíšu jen já, ale vy všichni.


Tak a teď něco, co mě moc nadchlo.
Týká se to našeho hlasu, který řešíme všechny.
Ashley, o které jsem psala v minulém článku ze série "Co s tím hlasem" se totiž (jak mi řekla) nestydí za to, že je transsexuální a tak tu o ní můžu vesele psát a dostala jsem i svolení vložit sem ukázku jejího hlasu před operací hlasivek a po ní.

Výsledek mě ohromil!

Tohle sem prostě patří.

Ale je potřeba k tomu něco říct.

Slyšela jsem další dvě slečny po operaci hlasivek a výsledek byl takový, že místo extrémně hlubokého hlasu měly hluboký hlas. Čili byl vyšší, jenže nebyl ženský. Skutečně ne. Ale pořád lepší, než ten baryton.

Ashley hlas zní půvabně, ale není to jen výsledek operace samotné. Je potřeba trénovat, mluvit, zkoušet polohy hlasu. Ashley trénuje na angličtině (která je pro trénink ženského hlasu příhodnější, protože čeština přeje mužským hlasům) a pak přechází do češtiny.
Je to o velkém úsilí a o velké spoustě různých aspektů, které ženský hlas tvoří.
Nelze přijít na (poměrně rizikovou) operaci hlasivek a očekávat, že se to samo změní na hlas, jaký má Ashley.

Před operací:

Po operaci:

Užili jste si tento poslech? :)

Tato videa nejsou veřejná. Lze na ně vstoupit pouze prostřednictvím těchto přímých odkazů.

K novému ženskému hlasu Ashley nelze nic dodat. Je prostě dokonalý. Sice tím tak trochu dělám reklamu i MUDr. Chrobokovi z FN v Hradci Králové, ale to ani jinak nejde. Jak jsem ovšem řekla - není to JEN jeho práce. A nerada bych, aby někdo došel k závěru, že stačí jít pod nůž a hotovo.
Pokud vím, tak tato operace není doporučována, neboť je upřednostňována hlasová terapie.

V celkovém pojetí je to ale důkaz, že to jde, když na sobě pracujeme a nepolevujeme.

Pro pořádek ještě uvádím odkazy na všechny předchozí články týkající se hlasu:
+ článek z listopadu 2013 Reedukace ženského hlasu, kde je možné najít studii pacientů právě po operaci hlasivek.
A opravdu moc děkuji Ashley, že mi tyto nahrávky poskytla.
Jsou totiž obrovskou motivací.
Nasadila mi tím pádem brouka do hlavy, protože za pár dní mířím za MUDr. Chrobokem na příjem kvůli redukci ohryzku a do hlasivek si nejspíš sáhnout nenechám, ale kdo ví, zda si to do té doby nerozmyslím?


Studie, která byla provedena v ČR a porovnávala hlasy po operaci s hlasy po hlasové terapii se ale přiklonila k hlasové terapii. A to je také důvod, proč stále tuto variantu budu upřednostňovat před samotnou operací.

K. A. Kadlecová, M. Frič: Zhodnocení výsledků chirurgické a konzervativní hlasové terapie u transsexualismu MtF. (9th Pan European Voice Conference, 31.8. - 3.9.2011, Marseille, Book of abstracts, p 95).
Subjektivní vnímání změny hlasu z mužského na ženský.

Hlas jako důležitý prostředek komunikace je nedílnou součástí celkové transformace transsexuality MtF. V současné době je možnost změny hlasu z mužského na ženský u pacientek procházejících přeměnou chirurgická i konzervativní.

Mezi nejdůležitější motivační faktory ovlivňující MtF pacientky jsou: věk, muzikálnost, vzdělání a fyzické dispozice.

MtF pacientky, které očekávají okamžitou změnu, často nejsou ochotny vykonávat každodenní hlasová cvičení a proto raději zvolí jako první možnost chirurgický zákrok. Nicméně je třeba zdůraznit, že podobně jako při každém plánovaném chirurgickém zákroku je třeba předoperační a postoperační rehabilitace. Konzervativní léčba je dlouhodobá (obvykle trvá několik měsíců), a není vhodná pro všechny.
V této studii byly porovnány dvě skupiny MtF pacientek. První skupina 9 pacientek po operaci (cricothyroidní aproximace - thyroplastika typ IV), druhá skupina 4 pacientek, které prošly pouze konzervativní hlasovou terapií.
Konzervativní léčba hlasu trvala od 6 do 12 měsíců. Terapie spočívala ve výuce pacientky používat svůj hlas jako tzv. hlasový profesionál. Pacientky se tedy učily práci s dechem, hlasem a jeho použití, tělem a gesty. Všechny hlasové nahrávky pacientek (před a po léčbě) byly analyzovány softwarem ParVRP (v Matlabu), které poskytují analýzu akustických parametrů mluvního rozsahu (SRP) na základě spektrální analýzy a periodicity. Subjektivní vnímání změny hlasu byly analyzovány dvěma soubory poslechových testů. První Cape-V protokol (Kempster, G. B et al.). Následující parametry byly subjektivně hodnoceny autory: dyšnost, hlasitost, celková porucha, výška, drsnost, napětí a hodnocení subjektivního vnímání ženskosti. Druhý poslechový test obsahoval párované porovnání náhodných nahrávek, ve kterém byly hodnoceny jednotlivé změny a jejich vliv na celkové hodnocení vnímání ženskosti.

U první skupiny (chirurgický zákrok), bylo ve výsledku naměřeno zvýšení výšky hlasu v rozsahu 1-9 půltónů. (Průměr 5,42 půltónů). V celé skupině ale došlo také ke zvýšení parametrů celkové poruchy hlasu. Obecně byl hlas dyšný, hrubý a nepřirozený.

Ve druhé skupině (hlasová terapie) došlo ke zvýšení v rozmezí od 6 do 9 půltónů po hlasové terapii. Pacientky po reedukaci zvládaly základy hlasové techniky. Hlas byl přirozenější, bez známek patologie ve srovnání se skupinou pacientek léčených chirurgicky. S ohledem na charakteristiky pacientů nahrávání hlasu (čtený text, krátká doba nahrávání, nahrávání na pozadí - neznámém prostředí, lékař), se hodnotí pouze základní hlasové vlastnosti - dyšnost, rezonance, drsnost, artikulace, napětí, barva, celkový dojem.
Poslechové testy ukázaly, že po rehabilitaci hlasu došlo k výrazné změně vnímání pohlaví. U pacientek po operací došlo k výraznému posunu výšky hlasu, ale zároveň ke zhoršení dalších parametrů kvality hlasu (spasticita, celková porucha). U použitých nahrávek nebylo možno hodnotit další vlastnosti hlasu, důležité pro subjektivní vnímání hlasu (prozódie, práce s hlasem a dechem, stabilita atd.). MtF pacientky, které prošly pouze chirurgickým zákrokem nezvládaly další teoretické znalosti ani praktické dovednosti, jak dále pracovat se svým hlasem, aby byl vnímán přirozeně žensky.

Konzervativní ani chirurgická léčba hlasu není automaticky zárukou dosažení požadovaného ženského znění hlasu. Komplexní hlasovou práci s hlasem lze považovat za největší výhodu konzervativní terapie MtF pacientek, nevýhodou je dlouhodobá terapie. Největší výhodou chirurgického zákroku je okamžité zvýšení výšky hlasu. Subjektivní vnímání hlasu však není závislé pouze na zvýšení hlasu, ale i na dalších parametrech, které nejsou chirurgických zákrokem dosaženy.

Reference DRŠATA, J. et al.(2010): [Phoniatry - voice] Foniatrie - hlas, Tobiáš (321 p).
KADLECOVÁ, K. A., FRIČ, M. (2011): [Voice rehabilitation casuistics in MtF transsexuals]
Kasuistiky hlasové péče u transsexualismu MtF (male to female), Otolaryngologológia, 1, 2011, pp. 28-31.
KEMPSTER, G. B., GERRATT, B. R., VERDOLINI, A.K., BARKMEIER-KRAEMER, J., and HILLMAN, R. E.: Consensus auditory-perceptual evaluation of voice: development of a standardized clinical protocol. Am.J.Speech Lang Pathol.,18, 200
9, 2, pp.124-132.
KUČERA, M., FRIČ, M., HALÍŘ, M. (2010): [Practical course of voice therapy] Praktický kurz hlasové rehabilitace, Opočno (57 p).
Poděkování:
Nahrávky hlasů pacientek před a po fonochirurgickém zákroku byly získány z Krajské nemocnice Pardubice, nahrávky reedukovaných pacientek z privátní foniatrické ambulance COMHEALTH, Ltd. Práce byla podpořena projektem MŠMT
ČR Pr. No. 1M0531 "Výzkumné centrum hudební akustiky".


Takže když to tak shrnu, úplně nejlepší výsledek se dosáhne kombinací obou technik.
Tak, jak to udělala i Ashley a má můj obdiv.

Krásně nizoučký testosteron

28. listopadu 2014 v 21:21 | Tereza
Chtěla bych moc poděkovat jednomu našemu velkému dodavateli (který zcela jistě tohle naštěstí nečte :), u kterého v práci objednávám a který mi včera přinesl vánoční dáreček - nádherný šperk na krk ve tvaru pokřiveného srdíčka se třpytivými kamínky Swarovski v bílé a růžové barvě. (Foto vlevo).
Nejde ani tak o ten šperk jako takový, i když je fakt nádherný a už se těším, až si ho vezmu k šatům na nějaký ples, ale o ten fakt, že jsem ho dostala. Já! (Čemu se pořád divím, když jsem žena? :)
Většina dodavatelů (těch velkých, kterým jsem to před 8 měsíci oznámila) to o mně samozřejmě ví a na plné čáře převládá nadšení. (Protože já jsem nadšená.) Pokud to od nich není smršť otázek, je to krásný třpytivý šperk. Jako důkaz, že tahle společnost někde funguje tak, jak bychom si přály všechny.
I když nikde ne stoprocentně.
Těch pár podlých procent nehraje ale často v celkovém pohledu roli.

V zápětí jsem volala na výsledky odběrů krve z minulého týdne na endokrinologii v Modřanech u MUDr. Weisse po 9 měsících HRT, aby došlo k jejímu zhodnocení. A to, co mi p. Weiss řekl mi v tu chvíli udělalo takovou radost, že mě nemohlo po zbytek dne už nic rozhodit. Kromě všech hodnot v mezích jsem měla také všechny hodnoty hormonů na úrovni biologické ženy a o mém nepříteli prohlásil: "máte krásně nizoučký testosteron!" :)

To já už ale přeci dávno vím, protože jsem to cítila. Je však moc milé to slyšet od někoho, kdo tomu rozumí :)

Zbývá už jen výsledek hladiny jediného hormonu: 17OH-progesteron. Na ten se dostává speciální žádanka a zpracování trvá 3 týdny. Jak má kamarádka poznamenala, 17OH-progesteron se zjišťuje taky u všech novorozenců. A tak jsem po tomhle hydroxyprogesteronu zapátrala:

Proč se sleduje hladina 17OH-progesteronu?
Pro screening, detekci a monitorování léčby kongenitální adrenální hyperplasie (CAH). Někdy také k vyloučení jiných chorobných stavů.
Vyšetření je součástí novorozeneckého screeningu a dále se vyšetření provádí když má novorozenec dvojznačné genitálie, když mladá dívka trpí hirsutismem nebo jinými známkami virilizace, když chlapec předčasně sexuálně dospívá a periodicky za účelem sledování léčby CAH.

Proč trvá zjištění výsledků v laboratoři tak dlouho ještě nevím, ale pokud mi moje kamarádka Anetka (vedoucí laboratoře) prozradí to tajemství, tak ho sem napíšu :)


Dnes mi kolegyňka říkala, že četla na super.cz článek o jedné transsexuální ženě, která byla dříve boxerem.
Tyhle extrémní přeměny jsou vždycky zajímavé (jsem si řekla), jako třeba jedna z úplně prvních přeměn, které jsem na youtube viděla:
Jesslyn byla v mužském těle kulturistou. Ale do roka všechny její svaly prostě splaskly!


Už jsem tu o ní velmi velmi dávno psala.
V levém sloupečku s přeměnami na youtube je hned na druhém místě.

Některé holky nevěří, že jejich svaly mohou zmizet.
Ale svalová hmota je pořád jen hmota, která musí jít přesně opačným způsobem, než jakým si ji muži budují, opět nechat zmizet.
Tohle je skutečná přeměna Jesslyn a 1 rok na HRT.

Bývalý trenér boxu Frank Maloney je teď Kellie.

A tohle bylo mezi tím:
Dva týdny po feminizační plastice obličeje.

Kellie se rozhodla k přeměně ve svých 61 letech a o plastice obličeje říká:
"Prožívala jsem nepředstavitelnou bolest. Krvácela jsem z očí a měla jsem pocit, že moje hlava exploduje jako bomba. Každou vteřinu to bylo nesnesitelnější," popsala Kellie svůj stav po zákroku. Její hlava tehdy měla dvojnásobnou velikost, což zapříčinilo zástavu dechu. Lékaři tak deset hodin bojovali o záchranu jejího života.
Kellie si byla dobře vědoma toho, že první okamžiky po operaci pro ni budou utrpením, přesto byla toto riziko ochotná podstoupit, aby získala novou tvář a lidé si ji tak stále nespojovali s její minulostí. Úřady už ji evidují pod ženskou identitou, a Kellie chce svou proměnu dovést k dokonalosti.

Tento článek vyšel 26.11.14 na serveru super.cz
Tam z Kellie udělali ale bulvární senzaci, jakéže horrorové monstrum se z ní stalo.
Rozhodně to jednoduché neměla, ale výsledek není zase tak špatný :)

Pod článkem na mě ale vyskočil ještě jeden titulek, který jen dokazuje to klasické chybné zařazení "transsexuál vs transvestita".
Článek měl název: Divoká Anife zkonstatovala to, co si o ní ostatní jen myslí: Vypadám jako hezkej transsexuál.
Uf.
V článku je totiž potom tento text:
Anife si stojí tvrdě za tím, že je výhradně heterosexuálního zaměření. "Já vypadám jako hezkej transvestita, tak proč bych si měla shánět holku. Transvestiti mají rádi chlapy a já mám taky ráda chlapa," směje se Anife.

Prostě jeden pytel. Transsexuál nebo transvestita. Vždyť je to totéž, žejo, autore článku pane Jiří Čeladníku?


A ještě jedno ponaučení jsem před chvilkou čerstvě získala.
I nic netušící muž, který napíše v rozhovoru se mnou mimo TS téma toto:
"Jinak můžeš všechno. To co nemůžeš, to si tvoříš v hlavě, vlastní blokace. Podle mě přirozenost je zde na místě, nikoliv to, co se žádá a co je vhodné pro společnost."
Já jsem mu na to odpověděla: "Že nemáme dělat to, co je vhodné pro společnost, ale to, co opravdu chceme? Co kdybych si myslela, že jsem slon, ale pro společnost by bylo nepřijatelné nasadit si na nos chobot a chodit po čtyřech?"
A dostala jsem odpověď: "Když bys byla šťastná jako slon, tak ti to schvaluji :) Já nikdy moc nejdu s davem."
...to stejně nemusí skousnout...

Dostala jsem asi sto ran pod pás, ale nestřílím se z toho.
Jdu dál.

I když vás budou přesvědčovat, že zvládnou všechno, že nedají na předsudky, že soudí člověka podle jeho charakteru, tohle prostě většina nedá. Naštěstí je tu ještě ta "menšina" mužů, co to dá :)

Už nemusím...

26. listopadu 2014 v 19:15 | Tereza
Bože, to je tak super!

Už nemusím nikomu, s kým se seznámím vysvětlovat, proč nemám ráda drsnou muziku. Že se mi líbí třeba písničky, která skládá Enya a které se prostě chlapům líbit nesmí, protože jsou moc jemné, moc ženské, pro muže nevhodné.
Pamatuji si, jak na intru v Pardubicích jeden kluk veřejně prohlásil, že se mu tyhle písničky líbí. To bylo hned povyku! (Čekala jsem to). Měl to na talíři každý den. Ty jsi "cíťa", "holčička", "panička", "aby ses nerozplakal". Já v tu chvíli jen mlčela. (Měla jsem v plánu mlčet celý život :). Ale teď mlčet nemusím, protože nikomu nevadí, když se holce líbí melodické jemné skladby :) Nikomu to nepřijde divné.

Nikomu nepřijde divné, že si dám víno, že nechci vodku nebo whiskey. Že mi chutnají sladké alkoholické nápoje (stejně víc upřednostňuji ty nealkoholické), ale když už si mám vybrat... Ta maska, se kterou jsem žila předtím, nebyla jen maskou. Přinášela spolu velké množství nepříjemných situací, které se musely řešit a jak jinak, než tak, jako každý "správný muž".

Ale můžu jít teď ještě dál. Můžu říkat, že se mi líbí třpytivé náušnice s kamínkem, že mám ráda prstýnky a je mi na to odpovězeno: "Vždyť jsi žena!" :) To jsem dřív nikomu říct nemohla.

Přestávám ty zážitky už počítat. Jednou jsem žena, tak bych měla koukat taky jako žena ten život už konečně žít :)

Vše, co bylo zakázáno a bylo mi neustále upíráno je nyní povoleno.

Když jsem ležela vedle tebe a chytla jsem tě za ruku, porovnávali jsme si ty dlaně. Hráli jsme si s našimi prsty, šimrali si dlaně a tvá velká mužská a silná dlaň zakrývala tu mojí malou s úzkými prsty a prstýnkem. Já měla radost, protože to byla ženská ruka, co držela tu mužskou - tu tvojí! Líbilo se mi (a líbí) držet pevnou silnou ruku tou svojí menší. Jak hřeje, jak máš na ní chlupy, jak je silná. Nemůžu jí chytit celou, ale ty tu mojí ano. Jakobys mi tím říkal, že jsem u tebe v bezpečí. Tentýž pocit mám, když jsem silnými pažemi objímána. A není to tak těžké, protože většina mužských paží je silnější, než ty moje.

Vidíš ten rozdíl? To se nedrží spolu dva muži. Jeden z nás je tu muž a ten druhý žena.

Takhle mě namlsat... :/

Tati, už víš, proč jsem jako malá nemohla nikdy vytáhnout sama kolo ze sklepa a proč ses mě pořád ptal, proč mám tak úzké a slabé ruce? A mami, proč jsem nikdy nechtěla nosit přiléhavá trička? Vím, že ses mě několikrát ptala, ale nikdy jsem ti nemohla říct, že jsem se styděla za to, že jsou vidět prsa, kvůli kterým se mi ve škole smáli.

S každým krůčkem, kterým jsme blíž k vysněnému životu mohutní naše nenabaženost, protože jakmile ochutnáme, chceme znovu a znovu... a víc. Chceme všechno. To, co jsme mít nemohly. A jakmile to máme, jen tak se nezklidníme.
Je to jako když se do kin dostane náš toužebně očekávaný film, na který jsme se těšily.
Celý ten průběh filmu se nesmírně bavíme a užíváme si to.
A když skončí, chceme, aby neskončil. Aby to pokračovalo.

Život ale jen tak rychle jako film obvykle nekončí.

Už nemusím každé ráno vstávat a být smutná, že přichází další den, kdy nemohu žít tak, jak celý život toužím.
Už mi to začalo.
A nejsem sama, jak vidím.
To proto mám radost nejen z toho, co prožívám já, ale i z toho, co prožíváte vy!
Protože vím přesně, jak vám je.

žádné masky prosím.

Všechny jsou smutné.

Nad Tatrou sa blýska

25. listopadu 2014 v 17:56 | Tereza
!!! Už na tom Slovensku proboha konečně pochopte, že transsexualita nesouvisí se sexuální orientací !!!
Tohle mě vždycky naplní takovou nepochopitelností. Protože si představím, jaké by to bylo, kdyby všechny holky, které přijdou k Hance a byly na holky nemohly dostat hormony a vůbec začít přeměnu jen proto, že se jim líbí holky. Na tom stavíte diagnózu?

Slovensko je z tohoto pohledu zvláštní země uzavírající se do sebe. Opravdu se z ní stává jakýsi ostrov v Evropě, co se těchto věcí týče. A nepřemluví mě nikdo, že to tak není. Už ten nedávno schválený nový zákon o rodině, který úplně pohřbil jiné než heterosexuální svazky, neexistence registrovaného partnerství (tento pojem slovenské právo nezná a všechny homosexuální páry se jezdí "oddávat" do ČR), naprostá ignorace LGBT menšin, nulová podpora a když už se do toho konečně někdo pustí a osloví jednoho z mála specialistů, tak nenarazí na pozitivní přístup, ale na negativní hraničící s extremismem.

Podaří se vám na Slovensku dospět k HRT? Gratuluji! A gratuluji k vaší heterosexualitě, která vám k ní pomohla.
Za ty roky utrpení se možná dostanete také k povolení k operaci, např. v ČR, protože na Slovensku se neprovádí. Tu proplací slovenská pojišťovna. Chcete si po přeměně nechat změnit vaše osobní dokumenty, jako např. VŠ diplom nebo maturitní vysvědčení, aby na něm nebylo vaše mužské jméno, které by vám pak mohlo znepříjemnit nebo dokonce znemožnit získat dobrou práci? Tak na to zapomeňte! Na Slovensku neexistuje žádné nařízení ani vyhláška, která by toto řešila a tak vám ho žádná škola ani instituce nezmění. Když si vzpomenu na ten boj Dannie se svou střední školou, kterou několikrát žádala o změnu maturitního vysvědčení, ale "prostě to nejde", paní měla strach, že by vlastně falšovala už jednou vydaný dokument, nikdo se nemá čeho chytit... prostě parádní džungle. Radila jsem Dannie raději to maturitní vysvědčení vůbec nevytahovat a uvádět, že mám základní vzdělání. :( Nevěděla jsem, co s tím. Pak mě napadlo udělat kopii toho maturitního vysvědčení a změnit na té kopii jméno na nové. To není přeci žádné falšování!!!

(U nás platí nařízení, že se změnou jména jsou instituce povinny změnit i osobní dokumenty (vysvědčení, diplomy, zápočtové listy). Samozřejmě, že zpětně od narození.)

Nemůžu tu popisovat konkrétní detaily, protože bych tím někomu mohla ublížit, ale Slováci vědí a Češi určitě taky, aniž bych tu cokoliv musela psát bližšího.

Já mám Slovensko ráda, protože tam žije mnoho mých dobrých přátel, které mám taky ráda. Jsem z 25 % taky Slovenka. Jsou tam nádherné hory, jídlo... ale tohle zpátečnické chápání transsexuality podle dvacet nebo dokonce padesát let zastaralé definice, která praví, že transsexuál je heterosexuální a pokud ne, není transsexuál, je nesmyslné.

Proč to (nejen) u nás jde a tam ne?

Nedovedu si představit, že přijdu k Hance a ona místo toho, aby mi pomohla k přeměně, mě bude DVA ROKY trápit tím, že bude řešit mojí orientaci a na každé schůzce se ptát, zda jsem na holky nebo na kluky. A pokud na holky, tak nejsem transsexuál. A pokud za ty dva roky náhodou nezměním názor, tak se stejně nikdy k HRT nedostanu.

To přeci nikdo nemůže - zavrhnout transsexualitu na základě sexuální orientace!
Potom biologické ženy, kterým se líbí ženy, nejsou ženy?

Mně by se teď tenhle problém zrovna netýkal, protože se mi líbí kluci, ale co ty ostatní holky?
Jsem z těch našich milých sousedů vážně zděšená.

Co mám dělat?

Psát tu o tom.

Nic víc nemůžu a je mi z toho smutno.

Tento pohled a postup bych čekala v Ugandě nebo v Kazachstánu. Ale tady ne.

Nedala bych to tam u vás.
Musela bych se tam s někým pohádat, protože už bych byla tak zoufalá, že bych to nevydržela a neměla jinou možnost. To neustálé nekonečné odmítání posunout mě dál by mě zničilo.
Slovensko je pro homosexuální transsexuály očistec, který je poznamená na celý život a stává se posléze jejich celoživotní noční můrou.

Ten, komu se jím podařilo projít, patří mezi ty šťastné, ale také navždy poznamenané.

Proto statistiky uvádí jen 300 transsexuálů na Slovensku.

Myšleno "heterosexuálních".

Ti ostatní homosexuální totiž nikdy diagnostikováni jako transsexuálové na Slovenskou nejsou.

Nad Tatrou sa blýska,
hromy divo bijú.
To Slovensko naše
posiaľ tvrdo spalo,
a už se nikdy nikdy nikdy
z tohto spánku
neprebralo...
:(

A pardon tedy, ale já nebudu ta, co bude mlčet.

Mrzí mě, že tu musím psát zrovna takový článek.
Mrzí mě to proto, že tím demotivuji slovenské TS holky a kluky, které nejsou heterosexuální.
Možná by bylo dobré vyzkoušet jiné části Slovenska - třeba západ. Je to tam lepší?
Pokud tohle čte některá slečna nebo muž, který prošel na Slovensku přeměnou a není z východní poloviny Slovenska, pak si ráda poslechnu jeho zkušenosti a ještě radši tu o tom napíšu. Že se blýská na lepší časy i tam u vás... Tak pište! Honem! :) Přeci to nenechám takhle pesimisticky uzavřené? :)

Chtěla bych tu teď mít kočičku.
Chundelatou, hebkou, s růžovými teplými tlapičkami. Nechala bych si jí vlézt na sebe, ona by se uvelebila, ulízala kožíšek a usnula mi na břiše. Tak krásně by mě hřála.



Na co se ptají holky?

23. listopadu 2014 v 19:22 | Tereza
Dnes jsem po vrácení Kačenky mamince vyzkoušela novou metodu, jak nebýt smutná.
Není úplně stoprocentní, ale funguje aspoň tak, že když vejdu do dveří bytu plného Kačenčiných hraček, nesložím se na židli v chodbě a nestrávím tam půlku večera v slzách.

Každá holka ví, co jí dokáže udělat radost.
Nějaký ten nový hadřík na sebe nebo zpráva od někoho, na kom jí záleží.
Je potřeba se na něco těšit. Na cokoliv! A na sebemenší jinak bezvýznamnou skutečnost, ale samotný fakt těšení se má obrovskou moc!
A pokud můžu, udělám si každou takovou smutnou neděli něčím radost.

Takže jsem se těšila, jak si zajedu do DMka a koupím si novou tužku na oči (moc ráda zkouším různé značky. Moje úplně první tužka na oči, nějaká noname, kterou jsem kupovala v Polsku, nebyla ještě překonána. Dokonce ani poslední tužkou Rimmel, která mě zklamala, protože když mi zbyly asi tři centimetry, normálně v ní nebyla tuha! Prostě prázdná díra! Skandál! :) Takže teď mě čeká testování tužky Maybelline Expression Kajal. Byla trošku dražší, než jsem plánovala, ale chtěla jsem si udělat radost :) Já vím, taková prkotina - tužka. Ale pro mě to prkotina není. Každá věc, kterou si můžu koupit pro sebe mi dokáže udělat radost.
Jen mi chybí ten další způsob překonávání smutku a to je ten "těšit se na někoho, na kom mi záleží". Tenhle způsob totiž funguje vždy perfektně. On totiž takový lidský dotek nebo milé slovo dokáže divy. Na Badoo je sice výběr, protože se mi tam nahromadily vzkazy od nových kluků za poslední dny, ale žádný z nich není ani ve fázi seznamování, natož "záležení mi na něm". Ale těším se, až ty vzkazy zkouknu. A o to právě jde. Těšit se. Na cokoliv! Třeba na to, že si nalakuju nehty novým lakem, že si pustím hezký film, že si po umytí vlasů dám na hlavu kondicionér s vůní levandule (ten od Garnier je tak dokonalý, že se ho nedokážu vzdát a kupuju už si ho měsíce, protože vlasy jsou po něm tak lesklé a nádherně voní. Až na to, že k nim nemá kdo vonět. Kromě mě. Protože mé vlasy jsou už konečně ve fázi, kdy si mohu hrát s pramínkem vlasů a přivonět si k němu! :) Nebo když si chci vypláchnout pusu po čištění zubů, musím už si je držet, aby mi na ně nenatekla voda z kohoutku! Všude to lítá, když venku fičí vítr, vypadám pak vztekle, ale ve skutečnosti jsem neuvěřitelně šťastná, že je mám :)

Zato roční období teď přichází naprosto jalové. Advent a Vánoce. A tak mi nezbývá, než co nejčastěji aplikovat na sobě mou novou metodu zvládání smutku a stesku po Kačence. Dělat si radost a těšit se na cokoliv.

Kačenka mi celý víkend dělala velikou radost. Hrály jsme hru, kdy jsem jí psala kratší jednoduchá slova a ona je měla přečíst. To bylo poprvé, co plynule přečetla slovo! Bavilo to mě i jí a zkoušela jsem i těžší slova. A dnes mi udělala radost ještě něčím. Vyslovila doslova posvátnou větu.
Byly jsme na oslavě jejího svátku a narozenin mé neteře u sestry. Ani nevím, co se začalo řešit, když najednou sestry holky (4 + 10 let) a Kačenka začaly probírat, kdo tu vlastně všechno na té oslavě je a Kačenka řekla: "No jo, vždyť tady jsme samé holky!" :)
To jsem nečekala, vzhledem k tomu, jak mě stále oslovuje "tati". Zjistila jsem, že ona mě opravdu jako ženu bere. Už dlouho. Všechno moc dobře chápe, ale (jak prohlásila) nebude mě oslovovat "mami", protože je zvyklá na "tati" :)
Ale to není důležité. Důležité je, že jsme na oslavě byly všechny holky! :) A nikdo se nad tím nepozastavil.

Když jsem přišla s Kačenkou k mamce na oslavu, 10letá neteř mi hned nesla ukázat novou knížku, co dostala. Byla to moc hezká růžová knížka s názvem "Na co se ptají holky? Kniha o dospívání."
To mě samozřejmě hned zaujalo, protože i my (co jsme na začátku nebo v průběhu prvních několika let na HRT) jsme vlastně tak trochu "dospívající" a za chvíli jsem jí měla přečtenou úplně celou! :)
Některé pasáže mě tak zaujaly, že jsem se rozhodla je sem vložit. Protože jsem se dozvěděla i věci, které jsem dosud nevěděla a týkají se i nás.

Ta kniha se totiž vyznačuje svou otevřeností (což je pro dospívající opravdu jediný možný způsob, jak jim předat důležité informace).

Tvá prsa
Jedno je jisté: prsa vzbuzují velký zájem, a to může být někdy hodně nepříjemné
Proč začínají růst?
Růst prsou je především reakcí na stoupající hladinu estrogenu ve tvém těle. Tento hormon zajišťuje růst prsních žláz a tvorbu tukových polštářků kolem nich. Velikost tvých prsou závisí především na tom jak silné tukové polštářky se vytvoří. A to, bohužel, nedokážeš vůbec nijak ovlivnit.
(Endo-Weiss mi před 9. měsíci na první návštěvě vyprávěl, že má prsa nejsou prsní tkáň, nýbrž tuk. Že prsní tkáň doroste pod vlivem estrogenů. V podstatě je mi jedno, z čeho ta prsa budou. :) Hlavně, že tam jsou! Ale teď jsem se tedy dočetla, že prsa jsou hlavně tukové polštářky. Takže tuk! Ve čtvrtek na druhé kontrole po 9 měsících se mě milý pan doktor ptal, zda už v nich cítím po promačkání tužší místa (což by měla být právě prsní tkáň spolu s nově vytvářejícími se mléčnými žlázami. Ano, jsou tam :) Zatímco poprvé jsem mu svá prsa musela ukázat, teď už si je okukovat nedovolil. Stačilo mu to, co vidí přes tričko, což také okomentoval :) A prohlásil: "Tak jak koukám, vy už vypadáte tak, že jste určitě spokojená." No, spokojená jsem, ale úplně spokojená nebudu nikdy. Neustále na sobě hledám(e) nedokonalosti. O tom se píše i dále v této růžové knížce :)
Pak mě ta milá sestřička při odchodu říká: "Tak už máte všechno, co potřebujete?" "Ano mám, jsem moc šťastná, ale něčeho mám o trochu víc, než bych chtěla, což už ale za půl roku bude snad minulostí."
Do Prahy jsem jela spolu s Lauren, která je 3 měsíce na HRT a už jí to teď velmi sluší, takže jsme pak po celé Praze sháněly její nové šaty na věneček. To bylo něco naprosto jedinečného i pro mě, protože jsem se vlastně pohybovala v obchodech, které byly doslova napěchované ženskostí! Všude kolem krásné hadříky, šaty, trička, kalhoty a 95 % návštěvníků byly ženy, ve výjimečných případech doprovázeny svými partnery. A mezi nimi my dvě! Lauren si šla nejprve vyzvednout rezervované boty do Humanicu. Procházela se tam mezi regály na 13centimetrových podpadcích s takovou ladností, že jsem já ani nikdo jiný nepochyboval, že ona je žena a milou společnost nám dělal Dany, který také chodí k Hance a který měl dnes schůzku s Hankou po nás, ale dnes tam přijel se svojí milou maminkou. Takoví rodičové mají vždycky můj obdiv.
Lauren si nakonec vybrala asi v pátém obchodě velmi krátké (a velmi krásné) přiléhavé šaty a já si je představovala na sobě. Už se tak těším na ten svůj první ples! Byla jsem centrem přecpané Prahy donucena cestovat jako řidička, což jsem ještě nikdy neudělala a užily jsme si při tom v kolonách ve špatných pruzích dost zajímavých situací, ale tak zvládly jsme to. Jak by taky ne! A kdyby náhodou někteří z řidičů zakřičel "ty krávo", vlastně je to ještě pořád ženská poklona, za kterou se nemohu zlobit, i kdybych chtěla. :)

Ale pokračuji ve čtení z knížky "Na co se ptají holky?" :)

Ve tvých prsou se nachází síť mléčných kanálků spojených s mléčnými žlázami. Ty v budoucnu rozvádějí mateřské mléko ze žláz k prsním bradavkám, abys mohla jednou kojit své dítě.
Jak zjistíš velikost dolního obvodu hrudníku a košíčků?
Potřebuješ krejčkovský metr. Nejpre jej přiložíš přímo pod prsa kolem hrudního koše, tedy kolem žeber a zad. Dbej na to, aby metr přiléhal k tělu, nepřetáčel se a nebyl příliš těsný, aby tě neškrtil, ani nebyl příliš volný, aby na zádech nesklouzával.
Míru, kterou odečteš z metru si zapiš. To je velikost dolního obvodu hrudníku v centimetrech. Pokud hodnota leží mezi obvyklými velikostmi podprsenek (např. 68 cm), prostě číslo zaokrouhli na nejbližší větší velikost podprsenky. Většina podprsenek má nastavitelné zapínání, takže si jejich velikost můžeš trochu upravit.
Velikost košíčků
Teď změř obvod přes nejobjemnější část prsou, přes bradavky. Od naměřené hodnoty pak odečti hodnotu dolního obvodu hrudníku, kterou jsi změřila předtím. Pokud výsledek leží mezi 10 - 12 cm, máš velikost košíčku AA. Hodnota mezi 12-14 cm znamená velikost košíčku A, mezi 14-16 cm velikost B atd.
(Takže já mám podle tohoto výpočtu ještě pořád Áčka a chybí centimetr, aby se z nich stala Béčka).
Pochva, vagina
Jde o kanál vedoucí směrem od dělohy ven. Odchází jím menstruační krev a při porodu tudy prochází miminko na svět. Pochva je dlouhá přibližně 12 cm, široká asi 3 cm a extrémně pružná - mimo jiné také proto, že její stěny mají velké množství záhybů.
(Tyto míry jsou samozřejmě průměr. Elasticita pochvy biologické ženy je značná, proto je schopna se tak přizpůsobit i větším rozměrům mužského penisu.)
Vlasy a chlupy mají svůj životní cyklus
Trvanlivost vlasu na hlavě je dva až sedm let, chloupek nad horním rtem oproti tomu vydrží jen čtyři až pět měsíců.

Co si myslí chlapci?
Věšina chlapců nechápe, proč jsou děvčata se svým tělem v podstatě neustále nespokojena. Jejich oči vidí jednoduše jak malé, drobné superdívky s jemnými křivkami, tak velké superdívky s bujnými křivkami. A víš co? Mají úplnou pravdu!
Ať už tomu cheš věřit nebo ne, chlapci se nedívají jen na konkrétní části dívčího těla. Fajn, možná se rádi podívají na pěkná prsa, ale nikdy si dívky neprohlížejí tak kriticky a "pod lupou" jako dívky samy na sebe. Mají zájem o celou tvoji osobnost.
Láska
Mít přítele není vůbec žádná povinnost nebo nutnost. Někdy ti bude připadat, že kolem tebe každý s někým chodí, jenom ty ne. Nenech na sebe působit tlak okolí, že musíš mít nějaký vztah. Vždyť zůstat solo je taky cool! Můžeš si taky vyvinout úžasný pocit nezávislosti, svobody a posílit sebevědomí.
(Tak něco těm dospívajícím slečnám musí napsat, aby se nevrhaly slepě pod vlivem estrogenů do prvních šílených vztahů (stejně to ale dělají :). Což mi připomíná mě. Nedá se to ukočírovat. Kamarádka mi sice radila, abych nebyla tak hrr, ale na druhou stranu mi řekla, že je lepší nelitovat toho, že hrr jsem, než aby o mě muži neprojevovali žádný zájem proto, že se jim nelíbím a tím bych tedy ani hrr být nemusela, protože by nebylo proč. :)
Jo, fajn. Zůstat solo je cool. Ale lidskému doteku člověka, kterého mám ráda, se opravdu nic nevyrovná. Když jsem dnes předávala tašku mojí ex, dotkla jsem se její ruky. Nechtěně a neplánovaně a obvykle se jí nedotýkám. Byla to naprosto běžná situace, nad kterou bych se ani nezamýšlela, ale mně došlo, že dotek, který mi při tulení, nošení a vytahování Kačenky z vany ona poskytuje, je jediným dotekem člověka, který mám. Ten mě dokáže dobít energií neuvěřitelným způsobem. Chtěla bych jí mít vedle sebe denně. Nebo mít někoho, s kým si můžu kdykoliv popovídat a zavolat mu, ať mi přijde naproti, protože prostě chci a on přijde, protože taky chce a chytne mě za ruku. Teď nemám nárok. A tak si budu pobrukovat, že být solo je cool :)
V pátek jsem si kolegyni stěžovala, že nemám s kým jít na rozsvícení stromku na náměstí. Poradila mi. "Tak jdi sama, ne?" "Jo. To je nápad. Jenže to jaksi není ono. Ale stejně to tak dopadne. A já se pak vrátím domů vzteklá, že jsem tam byla jediná, koho nikdo nedržel za ruku. Já chci být sama a cítit se cool!!!

Něco o chlapcích
Vypadají jinak.
Mluví jinak.
Přemýšlejí jinak.
(Moc hezky napsané :) Je ale dobře, že jsou tak jiní! O to je to zajímavější. Nechci, aby byli jako my.)
Chlapcům se v pubertě také zvětšuje hrtan a jeho část nazývaná Adamovo jablko nebo také ohryzek. Ten se začíná zvětšovat a je výrazně viditelný. Tím se po určitém období kolísání prohloubí hlas. Tuto vývojou fázi nazýváme mutování.

Takže jsem si vážně moc hezky početla :)


Nedávno mě napadl takový žebříček reakcí na naši situaci.


Jedna moje kolegyně z výroby, se kterou se téměř nevídám, mě totiž neustále řeší. To má blbé, protože já už jiná nebudu a nepřestanu nosit kozačky ani šaty, kterým se pořád diví, protože jsem žena stejně jako ona. Bude si to chtě nechtě muset ve své hlavě přehodit. Nejspíš má ona sama nějaký problém. Ale její reakce jsou na stupni 6, takže to ještě tak obtěžující není a hlavu si z toho nedělám.
Je pravdou, že stupeň 10 jsem ještě nezažila nikdy. Zato stupeň 9 ano (jen jednoukrát v životě) - v Hradci Králové v parku před 3 měsíci, kdy jsem si šla domluvit redukci ohryzku k MUDr. Chrobokovi a potkala jsem dva kluky. Stupeň 8 a 7 je naprosto běžnou reakcí, ale je pravda, že pořád je odmítnutí vzácnější než přijetí nebo neutrální reakce (která je pořád milejší, než odmítnutí). A stále platí, že přijetí, je normální reakcí.
Pokud to tak není, má tu někdo problém, ale já to nebudu :)

Do začátku prosince si musím koupit župan a kufřík na kolečkách :) Chci si z té krátké hospitalizace v Hradci kvůli ohryzku udělat takovou malou generálku na Motol :)
Já, která byla naposledy v pracovní neschopnosti před 5 lety a hospitalizovaná před 25 lety musí teď poprvé (a přesto s nadšením) řešit, zda mohu do nemocnice s nalakovanými nebo nenalakovanými nehty? Namalovaná nebo nenamalovaná? První kontakt se sestřičkou na příjmu je pro mě totiž více než důležitý, protože ona bude ta, kdo rozhodne o tom, zda mě pošle na mužský nebo ženský pokoj. A mooooc si užiju, pokud na mužský, protože s sebou nebudu mít (a ani mít nemohu, protože žádné nemám) žádné pánské oblečení, takže si to nakráčím hezky v sukni na takový pokoj plný pánů a budu spát v růžové noční košilce :) Chci vidět ty reakce, chichi. :) Střílet se z toho nebudu.

Kdo jste?

17. listopadu 2014 v 18:01 | Tereza
Ne, nebudu polemizovat nad tím, kým jste - zda ženou, mužem, intersexuálem, zvířetem... Ani nebudu prozrazovat nikoho identitu nebo perličky ze soukromí. Teď to myslím ze statistického hlediska, kdo jsou návštěvníci tohoto webu?

Ani bych to nezjišťovala, ale protože mě nedávno Lenička upozornila na to, že se začaly objevovat některé články z tohoto blogu i na jiných (větších) serverech převzaté s mým původním textem a odkazem na zdroj (tento blog), napadlo mě zapátrat, kde všude se na tento blog odkazuje.
Na pár stránek jsem narazila a potěší, když zjistím, že studentka psychologie má tento blog uvedený (i z profesionálního zájmu) jako svůj oblíbený :) Tímto zdravím Míšu!
A taky Tínku :)

Já sama si žádnou statistiku nevedu, ale vede jí za mě úplně cizí server, který mi vypsal toto:

47 % čtenářů vstoupí na tento blog přímo, 43 % je na něj nasměrováno ve vyhledávači.


Čtenáři, kteří čtou tento blog, čtou také tyto výše uvedené.
Velmi zajímavé je spojení s Olomoucí :)
vkol.cz = Vědecká knihovna Olomouc
svet.engros.cz = časová pásma
ipravnik.cz = právní informační server
votocvohoz.cz = hadříky
kissbookbymia.blogspot.cz = lifestylový blog
baldandpale.blogspot.cz = přírodní kosmetika
washipasky.cz = nový způsob japonské dekorace
rezervace.apokalips.cz = Škola tance u tyče z Olomouce
pf.upol.cz = Pedagogická fakulta UP Olomouc
protivna-blondyna.cz = blog pouplární české blogerky Protivné blondýny

Kdo je tady z Olomouce? Přiznejte se? :)

Tahle tabulka je ale nejlepší:
ČR chápu. Slovensko je Erin, slniečko, Anita a Danielka, ale jste až třetí. Předběhlo vás na plné čáře Španělsko.
Kde se tu vzalo těch 11 % je mi záhadou, když je tenhle blog v češtině :)
Přijde někdo s vysvětlením?

Dlouhodobě nejčtenější článek je tu "Hořčice na růst vlasů" :) Ten se tématiky TS vůbec netýká! :)
Nechte už tu hořčici konečně být, holky. Nefunguje to! To už by se z ní dávno dělaly přípravky na růst vlasů a 10 cm za měsíc (jak se uvádí v "zaručených" návodech) se fakt dosáhnout nedá! :)

O prvenství v žebříčku nejčtenějších článků tohoto blogu v jeho historii se dělí ještě s článkem "6 věcí, které holce nikdy neříkejte" z 6.7.2012.
V něm jsem popisovala mé úplně první zkušenosti s muži, ze kterých jsem byla tehdy trošku vykulená :) (To už je ovšem pro mě prehistorie :).

A to by stačilo, ne? :)

Rychle řasenku, hasiči jedou!

17. listopadu 2014 v 10:33 | Tereza
No co :) Je sice pondělí, ale státní svátek, takže vlastně neděle a protože žádné rande nemám (jeho chyba! :), tak snídám, koukám na pohádky a u toho mě napadá ledacos. Hlavně ještě musím najít nějaké hezké šaty na ples. To patří mezi dnešní priority :)
Nenudím se. Odpočívám a užívám si to, i když bych měla balit balíčky mým milým zákaznicím a zákazníkům.
Ani jsem se zatím nenamalovala a hodila na sebe jen fialové tepláky s tou červenou mikinou, o které jsem psala ráno. Jsem tu přeci sama.

Najednou slyším houkání sirén, které se neustále přibližovaly, tak vykouknu z balkónu a pod ním dva hasičské vozy, pobíhající hasiči, policie, sanitka a paní, která na ně křičí: "Ona nám nereaguje na zvonek ani telefon. Ale možná se tam dostanete přes jiný balkón."

V tu chvíli (místo toho, abych se obávala o život nebohé staré sousedky) jsem zpanikařila a rychle si začala malovat linky na oči :) (Mám časový rekord!) A zrovna jsem tu tužku měla tupou! Rychle aspoň rifle, místo tepláků. Co když ti krásní mladí hasiči přijdou zrovna ke mně? I kdyby hořelo, já si snad půjdu nejprve umýt hlavu, než abych prchala!

Už nikdy neudělám to, že se ráno nenamaluji. Řešila jsem to v článku "Víkendové malováni". Spousta holek se o víkendu nemaluje, když ví, že nikam nemusí. Já to taky tak občas udělám :) Ale chci být hezká za každých okolností. Bez nalíčení si hezká připadám velmi vzácně, ačkoli jsou už takové chvíle (např. když jsem nedávno jela nenalíčená na laser poprvé jako Tereza, ale není to žádná sláva :). Pořád si ale i bez nalíčení připadám jako žena. Jen ošklivá :)

Hasiči ke mně na návštěvu nepřišli. Jen slyším, jak křičí po domě a neustále do něčeho bouchají.
Doufám, že vše dopadne dobře.

A s tím vlastně souvisí to, co chci k 9. měsíci HRT napsat.

Za dva dny to bude devět měsíců, co jsem na hormonech. Čeká mě kontrola hladiny hormonů, zda už je na ženské úrovni (měla by být) a musím říct, že tenhle moment je vážně moc fajn. Veškeré změny jsou pozvolné, ale najednou si uvědomíte, že vlastně už nastaly! :) Jéé ahoj změny, kde jste se tu vzaly takhle z ničeho nic? My jsme se tu jen tak nevzaly. My se tu tvoříme už dlouho. Aha, tak se tvořte dál. Děláte mi radost :)

Přišla doba, kdy mohu odhodit ten nejtěžší make-up (s nejvyšší kryvostí v ČR - Dermacol Make-up Cover 215), protože už není potřeba nic nezakrytelného zakrývat. Což je velmi příjemná změna, protože tenhle make-up překryje sice všechno, ale je tužší a když se dostane na límeček, tak se velmi těžko odstraňuje. Lehké make-upy, které tu mám, jsou mi příjemnější i na nošení a podle mě i přirozenější.
Pokud by se stalo, že ke mě vtrhnou hasiči, ačkoli s úplně jiným záměrem, než okukovat moji tvář, nemusím se už bát, že nemám zamaskované vousy. Není totiž co maskovat! :) Ten zbytek, který tam je, je téměř neviditelný. Stačí mi už tedy namalovat si jen linky, balzám na rty, aby se trošku leskly a řasenku. I tak se mi ale tvář s make-upem líbí víc. Nesmí se to samozřejmě přehánět a teď už to právě přehánět nemusím!

Další velkou změnou po 9. měsících HRT je zmenšení toho tam dole :) Já to nechci nazývat pravým jménem, protože si myslím, že to tam nepatří a cítím se, jako bych to tam neměla. Některé části se zmenšily dvojnásobně! Super! :) Škoda, že se to po těch práškách nemůže vstřebat úplně :D

O chlupech už jsem mluvila, že nejsou skoro vidět, vlasy krásně rostou a nejvíc ze všeho se mi líbí ten samotný fakt (tedy opět psychika, i když opodstatněná fyzickou změnou v těle), že můj mozek funguje pod vlivem chemie již zcela žensky (totožné chemie, jaká je v ostatních ženských mozcích - myšleno v hypofýze, která ovlivňuje hormonální procesy, protože já nepochybuji o tom, že mám ženský mozek :) a ovládá mé tělo také tímto vytouženým způsobem, všechny jeho metabolické procesy v něm, nálady, myšlení :) Ano, je to v hlavě :) A mám z toho radost. Vlastně už ani nevím, jaké to bylo předtím. Určité pocity a vzpomínky se stávají tak hlubokou minulostí, že už vůbec neovlivňují můj současný život.

Každým dnem jsem blíž a blíž momentu, kde se tahle kniha jednou zavře.

Jak moc to změní moji psychiku? Jaké to bude, až v mých dokladech bude opravdu to písmenko F? A všechno, co bylo kdysi dávno, už bude pryč. To je ten nový život, který už sice začal, ale (jak poznamenala jedna moje kolegyně) "už by to konečně mohlo být dodělané." :)

Teď jsem dostala sms od kamaráda Radka: "Prosímtě, co se to tam u vás děje? Hasiči, sanitka, policie. Jsi v pořádku?"
Jééé. Aspoň nějaký muž má o mě starost :)

Duše a tělo

17. listopadu 2014 v 8:24 | Tereza
Minimálně jednou týdně se mi zdá sen o ex. Jsou to jedny z mála snů, ve kterých vystupuji ještě ve starém těle. Ty sny jsou stále stejné. Snažím se o pozornost ex, snažím se, aby mě poslouchala, rozplývám se nad jediným jejím pousmáním a pak se probudím strachy, aby mi zase neodešla.
Tenhle dnešní byl ale vrcholem, protože jsem vycítila, že na mě taky myslí (v tom snu) a tak jsem jí začala vyprávět všechny sny o ní, které se mi už zdály (jelikož tohle přeci není sen, když jí v něm vyprávím jiné sny) a ona mě poslouchala, jako vždy utíkala, ale... začala projevovat náklonnost.
Bylo to velmi osvobozující. Říkala jsem jí, ať prostě utečeme. A ona mi na to řekla, že můžeme, ale jedině v době do půl čtvrté, kdy její současný partner ví, že nebývá doma. A pak jsem jí taky řekla, že se chci vrátit, že žádná přeměna nebude.
Rozlila se mi z její projevované náklonnosti po těle vlna štěstí. Byla usměvavá, milá a příjemná, jako kdysi dávno. Ne jako teď. A tak to byl sen, ve kterém jsem si myslela, že to konečně není sen.
Naštěstí byl.

Já se samozřejmě neupínám na ní a na minulost. Vystupuje jen v mých snech, které neovlivním.
A musela bych se úplně pomátnout, abych něco takového udělala! :)

Ve skutečnosti tu nejde o mojí ex jako takovou. Ona je symbolem mé spokojené rodiny. Člověka, který mě řadu let miloval a se kterým to fungovalo. Je symbolem lásky a objetí, které mi občas tak chybí (ale na hlavu se z toho nestavím). Takže pokaždé, když mi láska chybí, jdu si pro ní k ní. I když jen ve snu. A to i přesto, že mě ženy přestaly přitahovat, jenže tady musím být mužem a ona ženou, protože to je jediný způsob, jakým té lásky dosáhnout. Nejde o fyzickou přitažlivost.

Probuzení z takových snů bývají strašná, ale stačí jen chvilička a vracím se zpátky ke svému nadšení z přeměny. Nevrátila bych se nikdy. Ani do starého těla, ani k ní.

Shodou okolností dnes peru všechny mikiny a bez dlouhého rukávu bych tu v bytě zmrzla, takže jsem si vzala jednu červenou, kterou jsem do ostatních barev prádla v pračce zamíchat nemohla. Tahle mikina je paradoxně jediným kouskem prádla, které mi zůstalo z časů Toma. Dostala jsem jí od své ex, protože se jí tehdy v Tescu prostě líbila. Ale ne jako pro Terezu. Pro Toma! Měla jsem z ní tenkrát velkou radost, protože je podle mě dámská. Možná je uni, ale byl to jediný kus oblečení, který jsem nemohla před půl rokem vyhodit. To, že byla od ex bylo druhořadé. Prostě se mi líbila a hodila :)
Je to v tuto chvíli ten nejplandavější kousek ve skříni, který mám :D

Honza (kluk, který trošku zamíchal mým sebevědomím, náladami a očekáváním během tohoto prodlouženého víkendu) mi ještě napsal jednu zajímavou věc. On vlastně o mně nemluví špatně. :) Ve skutečnosti se mu stále líbím - tedy - líbí se mu ta Tereza, kterou poznal před tím, než zjistil tu informaci o mně. Ačkoli jsem to pořád já, nejsem to já? :) Píše mi, že jistě budu mít zástupy nápadníků, když takhle vypadám a pak rozvedl zajímavou myšlenku.

Každý muž potřebuje u ženy dvě věci: její duši a tělo.
Duši prý už mám, ale tělo bude neposkvrněné až za půl roku.

Nepochybuje, že jsem žena. Vadí mu ten fakt, že to tam dole ještě pořád je.
Tušila jsem, že tohle je ten nejhorší fakt, jaký může jakéhokoliv muže dostat do nepříčetnosti. Protože on přece není gay! (Já taky ne!) :)

Jaký je potom rozdíl mezi tím, až to tam nebude a současným stavem?
Jen ten, že to prostě zmizí? Tohle stačí? Odříznout to a je to ok?

A vlastně to tak je, protože (jak já s oblibou stále říkám) jediný rozdíl mezi našim budoucím ženským tělem a tělem biologické ženy bude ten, že nebudu mít vaječníky. Žádný jiný rozdíl (včetně hormonálních procesů) nebude existovat. Pak bude tedy mé tělo ženské tak, jak muž požaduje a mělo by mi to usnadnit situaci. Ale opravdu s tím muži přestanou mít problém, pokud se to dozví? I když už to tam nebude? Bude některé stále zneklidňovat jen ten fakt, že to tam bylo. I když už to neexistuje! Kdybych byla biologickou ženou, která si to jen vymyslela, prostě by tenhle samotný fakt způsobil, že mě ten muž chtít přesto nebude.

"Teri, co kdybych ti tam náhodou při našem rande sáhl nebo se tam otřel? Tos přeci musela čekat?".
"Nikdy bych tě tam nepustila a dala bych si pozor, aby k tomu nedošlo."

Takhle se samozřejmě nedá dlouhodobě scházet s mužem. I kdyby se chtěl jen mazlit, je to velmi složité to ukrýt. (Neříkám nemožné, protože znám slečnu, která se několik týdnů scházela se svým klukem ještě před operací, který dodnes nic neví a to dokonce i v posteli! :). (Je to podvod? Není. Spíš bych nerozdýchala to obrovské riziko. To musel být adrenalin :) Když bdím, tak mám kontrolu nad tím, kdo na mě sahá, ale jakmile usnu, nikdy nevím, co se může stát. A to tam ležím v kalhotkách!!! Přesto to probíhalo včetně mazlení a sex byl oddalován s tím, že je na to příliš brzy, ale ten chlapec se nakonec sexu dočkal, protože ta dívka šla za měsíc na operaci :) Její partner stále nic neví ani netuší. Pouze řeší hloubku...

To je ale extrém, který si většina z nás nemůže dovolit :)

Nikdy bych neřekla, že samotný fakt, že to tam je (ne, že to viděl nebo se toho nedej bože dotkl) může tak ovlivnit pohled muže na mě. I mně by se udělalo špatně, kdyby se toho dotkl.
Jenže to je právě ta druhá část, o kterou mužům jde. Tělo.

Existuje-li člověk, který mě může milovat takovou, jaká jsem, mělo by mu být přeci jedno, co mám mezi nohama, protože to ostatní je stále stejné. Jde tedy o psychiku.

Když jsem včera viděla diskusi holandské televize s Joppe (viz předchozí článek), tak Joppe vlastně svou přítomností a vzhledem téměř všechny kolem přesvědčila, že jí s klidem mohou vnímat jako ženu. Všichni vidíme ženu. Přestože se moderátor zeptal na přítomnost penisu. "Jo, je tam. Je to na prd," jak řekla. :)

Ona nikdy mužské znaky na svém těle neměla, protože došlo k blokování klučičí puberty, ale genitálie jsou vyvinuty už při narození.
Jaké je to tedy tělo? Mužské nebo ženské?
Mužské - protože tato společnost určuje pohlaví podle genitálií. (Ono je to celkem logické, protože drtivá většina narozených dětí má tytéž genitálie, s jakými se identifikuje později i v hlavě a podle něčeho se to pohlaví přece určit musí.) Občas to nevyjde no. Ale to je stále zanedbatelný podíl. Navíc v prvních vteřinách života se miminka těžko někdo zeptá, zda se cítí jako muž nebo žena. A my stůj co stůj musíme vyplnit tu kolonku "pohlaví".

Joppe tělo není podle mě mužské. Má jen anomálii, kterou je mužský genitál. Vše ostatní je ženské.
A pokud jsem já spolu se spoustou diváků z té diskuse (a věřím, že i ostatních lidí kolem ní) schopna přijmout fakt, že ona je žena (duší i tělem) a nemám sebemenší pochybnosti, přestože je tam ještě mužský genitál, pak musí existovat i muži, kteří stejným způsobem uvidí mě.

Tak nejdřív jsem žena, pak zase nejsem žena (podle definicí Honzy) :) Opravdu nemám pocit, že by fakt existence mužského genitálu měnil člověka, ale máme tak nějak zafixováno, že osoby s penisem jsou muži, osoby s vagínou ženy.
Je pravdou, že já rozhodně ženou s penisem být nikdy nechci a hnusí se mi to stejně, jako Honzovi :)

Jdu si pustit pohádky a nasnídat :)

Tak mě napadá, Joppe už by mělo být 18, takže by měla mít po operaci :)

Joppe - I Am A Girl!

16. listopadu 2014 v 19:26 | Tereza
Tento dokument z r. 2010 o skutečné dívce jménem Joppe jsem viděla asi před rokem v holandském originále. Teď se ale objevil s anglickými titulky, takže mu konečně pořádně rozumím a musím říct, že po celý ten rok ho nosím v hlavě jako sen, který se mně už nikdy nesplní... ale někomu se splnil a to je na něm to hezké! Přesto na mě velmi silně zapůsobil a měla jsem radost z toho, že jsou místa na téhle zemi, kde je tohle všechno těmto dětem umožněno.

Je to jedinečný pohled 13leté transgender dívky na celou tu věc, řešící úplně stejné problémy a starosti, jako řešíme my všechny. My TS ženy.

15minutový dokument je moc hezky natočený a je v něm i hezká hudba.
Marně čekám v České televizi na podobné dokumenty, které jsou běžné např. v Británii, Holandsku nebo Německu.

Video na youtube se spustí po kliknutí na úvodní obrázek nebo je potom vložené dole v článku.

Musela jsem se dnes něčím odreagovat a navíc je to k tématu. Myslím k tématu mých posledních dní.
I kluky totiž řešíme všechny... ať je nám třináct nebo padesát. A tak mi tenhle dokument přišel dneska vhod.


Každá 13letá dívka sní o hezkém, ale těžko dosažitelném chlapci. Joppe není jiná. Radí se se svými kamarádkami, jak Briana oslovit. Ale jak mu má říct, že se narodila jako chlapec?

"Takže jestli se dáte dohromady, řekneš mu to o sobě?"
"Myslím, že ano. Protože ho nechci oklamat. Má to právo vědět. Ale nechci čekat moc dlouho."
"Můžeš ranit jeho city, pokud mu to neřekneš, ale... myslím že by měl nejprve zjistit, že jsi... roztomilá. :)"
"Ano, roztomilá! :) A nenechá tě potom kvůli tomuto důvodu."

Jmenuji se Joppe a je mi 13 let.
Oficiálně jsem chlapec, ale jsem si jistá, že jsem dívka.

Narodila jsem se jako chlapec. Ale hodně brzy jsem zjistila, že bych byla raději dívkou.
Hrála jsem si s Barbie a nosila jsem raději šaty než kalhoty.
Moc ráda jsem nosila paruky.
Nevím, odkud se ten pocit bral. Prostě tam byl.

Reportérka: "Dovolili ti oblékat se jako dívka?"
Ne. Ne hned.
Chtěli po mně, abych přijala skutečnost, že jsem kluk.
Nejprve mi rodiče říkali: Ty jsi kluk a tak to prostě je!

"Jak se potom cítili kluci ze tvé třídy?"
Vlastně to nevím. Vždycky jsem si hrávala s klukama.
S jedním jsem se kamarádila už když mi bylo pět let.
Je stále v mé třídě. On je chlapec a stále spolu dobře vycházíme.
Jasně, že si všiml, když jsme třeba byli u něj doma, hrála jsem si s panenkou Barbie, která patřila jeho sestře, zatímco on si hrál na počítači. Seděla jsem vedle něj a česala jsem panence vlasy.

"A používali oslovení ONA nebo JÍ?"
Ne. Požádala jsem všechny ve škole, aby mě tak oslovovali až tenhle poslední rok školy.
Od té chvíle mi říkají ONA.
Začala jsem také chodit do dívčí šatny.

"Dovedu si představit, že se některé děti chovali hloupě kvůli tomu."
Ne, v mé třídě nebyly žádné hloupé děti.
Byla jsem v posledním ročníku a sdíleli jsme třídu se dvěma nižšími ročníky. Takže jsem byla jedna z nejstarších a všechny dívky v mém ročníku, který bylo pět, byly mými kamarádkami.
Takže kdo by mohl mít nějaké připomínky? Možná nějaké mladší dívky, ale co by mohly dělat? Nic.

Na střední škole jsem to všem řekla během prvního týdne.
"Jak?"
No, zeptala jsem mého učitele, jestli by mi dal pár minut, abych všem vysvětlila, o co jde a co to představuje.
A týden po tom, kdy jsem jim to řekla, jsem někomu vysvětlila do hloubky, co to znamená.
"Takže vlastně během druhého týdne na tvé střední škole v prvním ročníku, kdy je každý nervózní ze začátku na nové škole, jsi prostě přišla a řekla jim svůj příběh."
Udělala jsem to tak schválně, protože každý navštěvoval moji předchozí školu. Takže spousta lidí mě znala z mého posledního ročníku nebo odjinud. Kdybych jim to neřekla, dozví se to od někoho jiného. A pak už by bylo pozdě něco vysvětlovat. Mohli by si myslet, že jsem nějaká divná.



"Jsi do někoho zamilovaná?"
Nemyslím si že zamilovaná, ale někdo se mi líbí.
"Jak se jmenuje?"
Brian.
"Kde ses s ním seznámila?"
To není až tak jasné. Vlastně jsem se s ním ještě nikdy nesetkala.
"Jen jsi ho viděla."
Ano.
"Kde jsi ho viděla?"
Obvykle ve škole nebo v drogerii.

"Viděl tě?"
"Ano. Protože jsem byla s Daimy v drogerii... na něco jsem se tam dívala a pak, když jsem se otočila, dívala jsem se přímo na něj. Což bylo strašné! Takže jsem se velmi rychle otočila. :)"

"Je vysoký. Skutečně vysoký. Má tmavší blonďaté vlasy a modré oči.
Ráda o něm mluvím."

"Takže kdy ho někam pozveš? :) Protože už to trvá věčně!"
"Už jsem se o to tak nějak pokoušela, ale jeho odezva nebyla žádná. Pořád říká: "OK, tak jo," ale nikdy neřekne kdy. Říkává taky: "Nevím". Z toho se občas můžu zbláznit."

"Není to až tak obrovský problém. Obejdu se bez něj a můj život jde dál.
Každý den ale musím řešit něco jiného.
Třeba když máme tělocvik. Teď už cvičím s dívkami. Ale stále přemýšlíte: Nejsem jako ony.
A to mě opravdu mrzí.

Neustále myslíte na to, jestli si toho lidé všimnou.
Je všechno tak, jak má být? Na svém místě? Nevyčuhuje nic?
Ale pořád přemýšlíte, jestli si toho někdo nevšimne. Nezeptá se mě na to někdo?

"Když jsi se svými kamarádkami, pozoruješ je?"
Ano, občas. Nechci to dělat, ale cítíte se zklamaně. Chcete mít to, co ony.

"Co bys chtěla mít?"
Křivky a celé ženské tělo. Vypadat jako skutečná žena.

Teď užívám prášky na oddálení puberty. Pomohou mi neprojít klučičí pubertou.
Dostávám každé čtyři týdny injekci.
Obsahují chemikálie pro mou hypofýzu, což je centrální endokrinní žláza v mozku, která má na svědomí kontrolu hormonů.
Tyto chemikálie nutí hypofýzu pracovat tvrdě. Má to velmi rychlý nástup. A neustále jí dává podněty... a znovu a znovu... dokud hypofýza nemá dost a nezastaví se.


Jde to takhle pořád dokola, dokud nebudu mít operaci pohlaví.
Jakmile dosáhnete 16 let, je možná začít brát ženské hormony...
...aby vytvořily tuk na mých bocích.

"Přeješ si mít tuk na svých bocích?"
Ano :) To k tomu patří.
"Většina žen to nesnáší."
Já vím, ale patří to k ženám.

Co by bylo skutečným zklamáním?
Kdyby nerozuměl a nechtěl rozumět mému problému.
Nevím, jestli se na tohle můžete vůbec někoho zeptat. Záleží to na tom daném klukovi. Jaký on je.
Nejsem si jistá, jestli by to Brian pochopil.

Holky se připravují na párty...

"Mimochodem... viděla jsem něco na Brianově blogu.
Začal chodit s Annou."
S Annou?
"Trapas co?"
Hm, to ano. Přijde dnes večer?
Ano. Tak to je další trapas, že tam bude.
Bude to nepříjemné vidět je tam dnes spolu. Neboj, nebuď smutná.
Nebudu, ale už nedoufám v zázrak.
Štve tě to?
Ne... můžu bez něj žít.
Pak je vše vpořádku. Takže Brian je uzavřené téma.

Neumím to s tužkou na oči.

Ahoj, rodičové.
Ahoj.


"Když budeš dívka, která bude mít partnera a tomu partnerovi to neřekneš, nemůže to nějak zjistit nebo neexistuje způsob, jak mu to říct?
Zjistil by to, když se podívá na mé tělo. Ale to nebude nutné, protože bych mu to nakonec stejně řekla.
Protože... když mi bude kolem třiceti a můj partner bude chtít děti, nebude to možné.
Kdybych mu jen řekla: "Prostě nemůžu mít děti," tak by se zeptal: "Proč?"
Rozumíte mi?
"Ale to je opravdu stinná stránka toho všeho."
Ano, to skutečně je.
Opravdu bych ho nechtěla dostat do téhle situace. Bylo by to velké zklamání.
"A jak to tedy plánuješ vyřešit?"
Myslím, že budu mít úžasného muže, který chce děti...
Nebude mi vadit podívat se po náhradní matce.
To dítě bude mého manželka, ale ne moje.
Až tak by mi to nevadilo.



Tak takhle to vidí 13letá Holanďanka Joppe, která je ještě úředně chlapcem.
Řeší, zda na veřejnosti nepoznají, že s ní není všechno vpořádku, zda bude mít ženské křivky a jak to celé říct svému budoucímu partnerovi.

Film režisérky Susan Koenen získal již osm cen. Mimo jiné cenu jako "Nejlepší krátký dokument" na filmovém vestivalu v Los Angeles, "Cenu diváků za nejlepší krátký dokumentární film" na filmovém festivalu TranScreen v Amsterodamu a "Panasonic cenu za nejlepší krátký dokument" na Worldwide Short Film Festival v Torontu.


Rozhovor s režisérkou Susan Koenen:

Kde jsi potkala Joppe?
Našla jsem Joppe díky Transvision, což je organizace která zve děti a mládež s poruchou identity na setkání, které se koná každý měsíc, aby si vyměnily své zkušenosti. Necítí se pak tak sami a mohou se od sebe leccos naučit. Napsala jsem do Transvision, že chci natočit film o dívce (která se narodila jako chlapec) ve věku kolem 11-14 let. Transvision mi brzy poslala mail s informacemi o Joppe. Když jsem se s Joppe poprvé setkala, hned jsem věděla, že je to přesně ta, kterou hledám: silná, elegantní, milá s obrovskou sebeúctou. A navíc, jako bonus, se kterým jsem nepočítala, byla velmi krásná!

Jak těžké bylo přesvědčit ostatní k podpoře tohoto projektu?
Finančně: V Nizozemí je možné oslovit instituci s názvem "Mediafund", která má na starosti filmové fondy. Potřebujete nějakou vysílací společnost, která se za vás zaručí. Ta pak platí náklady, ale některé jdou z filmového fondu. Musela jsem sepsat detailní filmový plán, včetně plánovaných scén a co chci svým filmem říci a spoustu dalších detailů.
Naštěstí Mediafund byl z mého projektu nadšené a dostala jsem celou částku, o kterou jsem si požádala.
Lidsky: Joppe se opravdu moc chtěla zapojit do tohoto projektu, protože cítila potřebu pomoci ostatním dětem s podobnými pocity a také chtěla ukázat lidem, kteří o tom nic neví, že můžete dál žít svůj šťastný život i přes existenci tohoto problému. Joppe chtěla donutit lidi k toleranci k lidem, jako je ona a obecně k lidem, kteří se nějak liší.
Rodiče Joppe byli znepokojeni z toho, že se jejich dcera objeví v médiích, ale Joppe a její nadšení pro správnou věc je přesvědčilo.

Proč ses rozhodla pro tento název projektu?
To přesně vystihuje, jak silně Joppe vnímá své pocity. Jednoduše zakřičela: Já jsem dívka! Nejsem kluk, který chce být dívkou. Ne. Já NEJSEM kluk. JSEM dívka. Vykřičník je zde proto, aby bylo všem jasné, jak je to míněno.

Byly nějaké otázky, na které ses chtěla zeptat, ale nezeptala?
Zeptala jsem se na všechny otázky, na které jsem se zeptat chtěla. Věděla jsem, že se mohu Joppe zeptat na cokoli. Několikrát mě navštívila doma a ptala se, jestli u mě může přespat. To jen posilnilo naše pouto. Stále se vídáme. Byla jsem moc ráda, že se u mě cítí dobře a skutečně jsem si její přítomnost užívala.
Účel mých otázek byl ten, abych objasnila světu, že Joppe je velmi bystrá a uvědomělá dívka, která si stojí za tím, kým je, dokkáže se tomu postavit a přemýšlí tak, že jí lidé respektují. Takže jsem jí dala možnost se vyjádřit na kameru. O všem mohla mluvit otevřeně. Myslím, že lidé, kteří umí naslouchat, pochopili její poselství a respektují její názory.

Viděli jsme Joppe v pokoji s jejími kamarádkami, v bazénu, v parku, v klubu. Všechno se zdá být skvělé, příliš skvělé na to, aby to bylo skutečné. Je to opravdu tak jednoduché?
Joppe je šťastná dívka. Říká: "Můj život je perfektní. Kdybych nebyla uvězněná v tomto špatném těle, můj život by byl pravděpodobně také perfektní." Tím vyjadřuje způsob, jakým se dívá na svůj život. Chce ukázat, že pokud se v životě stane něco špatného, nemá smysl se tím trápit, být nešťastný, neradovat se a nevycházet z domu. Můžete stále vést normální šťastný život i přesto, že jeho část byla nešťastná. To je vzkaz, který chce předat dál. A to je také přesně to, jakým způsobem se na celou věc dívá: nebuďte smutní a nemyslete si, že nemůžete v tomto světě nic změnit, když se vám to nedaří. Vstaňte a buďte hrdí a zkuste se svým životem udělat něco pozitivního.

To je také důvod, proč jsme si s Joppe tak padly do oka.

Neslyšeli jsme v dokumentu rodiče Joppe, jak o ní hovoří. Proč se neúčastnili tohoto projektu?
Dospělí mají spoustu filmů a televizních pořadů, kde mohou vyjádřit svůj názor. Děti ne. Chtěla jsem Joppe nechat vyprávět svůj příběh bez jakékoli pomoci rodičů, abych ukázala na její sílu. To je také důvod, proč jsem Joppe filmovala s kamarádkami. Nicméně ve filmu je scéna, kdy Joppe s kamarádkami odchází na párty a říká rodičům "ahoj". Tím vyjadřují, že souhlasí s tím, jak vypadá, a že vystupuje jako dívka. Políbí jí a oslovují jí "Joppe" místo (mužského) "Jop". To ukazuje, ve velmi krátkém časovém úseku, že stojí na její straně. A to stačí.

Druhý důvod, proč jsem nechtěla dělat rozhovor s jejími rodiči byl ten, že někteří lidé dávají za poruchu identity vinu rodičům a říkají: "Je to vaše vina. Měli jste toto ženské chování vašeho syna omezovat. Kdybyste tomu klukovi nedovolili hrát si s panenkami a neoblékali ho do šatů, byl by teď z něho normální chlapec." To není pravda. Chtěla jsem, aby vyprávěním Joppe dospěli i tito lidé k jinému názoru. Protože ona si stojí za svým, ví, jak se cítí a ví, jak má vypadat její další život.

Nikde jsme se nedozvěděli, jak to dopadlo s chlapcem, kterého měla ráda. Budete s tímto projektem pokračovat, až Joppe vyroste?
Ten kluk si už našel dívku. Myslím, že to pro Joppe byla úleva, protože se mohlo stát, že by ten chlapec Joppe ranil svou reakcí, pokud by mu řekla o své poruše identity. Necítím potřebu natoči další film o Joppe. Vede si velmi dobře, navštěvuje teď střední školu ve Skotsku, je velmi chytrá, šťastná a sebevědomá. Byl by to tentýž příběh, kdybych ho natočila teď znovu. A po operaci pohlaví už jí nikdy točit chtít nebudu. Protože kniha je uzavřena. Ona bude žena ve svém novém životě. Pokud ve svém životě udělá něco, co stojí za to natočit, rozhodnu se, zda jí nafilmuji nebo ne. Ale už se to nebude týkat její změny pohlaví. Pouze té věci, kterou udělá.

Tvůj projekt získal osm cen. Čekala jsi to?
Nečekala jsem to vůbec. Věděla jsem, že Joppe je velmi jedinečná a že umí dobře mluvit, takže film dopadl dobře. Ale nikdy jsem nečekala, že film zaujme v tolika zemích a že jich procestuje 25. Co mě skutečně potěšilo bylo, že film byl velmi dobře přijat v USA a v Kanadě. V této části světa jsem získala čtyři ceny a byla jsem zmíněna i na seznamu nominovaných filmů při předávání cen Oscar. Nikdy bych nečekala, že se to stane. Jsem nadšená a poctěná - a to je práce Joppe.

Mluvila jsi s lidmi, kteří viděli tvůj film? Je něco, na co se tě potom ptali?
Každý zmiňoval krásu Joppe. Její charizma a kuráž. Cítili spoustu respektu. Někteří lidé, kteří mi psali přes internet, jí ale označili za gaye. To zabolí. A Američané se zase divili, že může chodit na párty na místa, kde se podává alkohol. Ale to byla školní párty. Pouze děti nad 16 let mohou pít pivo. Joppe ne.

Plánuješ nějaký další LGBT film?
Ne. Teď jsem dokončila nový film, který s touto tématikou nemá nic společného. Je o dívce, která vidí duchy. Nikdy nevíte, kdo může být váš nejlepší přítel. Tento film je o její odvaze být zvláštní - čímž se vlastně toto téma propojuje s filmem "I Am A Girl!" :)

Foto režisérky Susan Koehen s Joppe:


Myslím, že věta, kterou Joppe řekla režisérce: "Já nejsem kluk, který chce být dívkou. Já jsem dívka!", přesně vystihuje stav, který prožíváme všichni. My se nikým stávat nechceme. My jimi už jsme. Jen pro společnost se naše tělo musí změnit tak, aby to věděli i ostatní. Není to náš rozmar a samotný přechod bychom nejraději přeskočili. Ale naše těla se němění jen kvůli vám. Mění se i kvůli nám, protože se už nemůžeme dívat na něco, co tam nepatří a co takové být prostě nemá. Jak by se líbilo všem mužům, kdyby se jedno ráno probudili s vagínou místo penisu? Jsem si jistá, že by světem zavládlo zděšení. To tam nepatří! Co mám dělat? Hrůza!
Také byste chtěli, abychom vás nazývali dále jako muži, ale měli byste vagínu, takže byste měli v dokladech "žena". A nesmírně by vás rozčilovalo, kdyby to někdo pletl a pořád vás oslovoval v ženském rodě. A pak, když byste se chtěli seznámit s nějakou ženou a opravdu moc se snažili, abyste vypadali jako muž, tak by vám ta žena řekla: "Sorry, vypadáš jako muž a fakt ti to sluší, ale vadí mi ten samotný fakt, že tam dole nemáš penis."

Není to až taková katastrofa. Nebojte :) Jde s tím něco dělat :) Vítejte ve světě FtM.


Protože od natočení tohoto dokumentu utekly už 4 roky, povedlo se mi najít informace a obrázky, jak Joppe vypadá dnes:
Joppe roste do krásy a ten obrázek sem dávám schválně, protože je jí tu 17 let, takže už rok bere ženské hormony.

Video z holandské talkshow z r. 2013 s anglickými titulky, do které dorazila se svojí kamarádkou Kim.

V této talkshow děti jako diváci radí, jestli má Joppe říct svému potencionálnímu příteli pravdu nebo ne.
Tvrdí, že mu to nemá říkat hned, ale až později, protože se mezitím poznají a zvyšuje se šance, že ji nebude chtít opustit.
Moderátor se Joppe zeptal na Briana, jestli došlo někdy k tomu, že si o všem popovídali.
"Ne, potom už jsme se nikdy neviděli. Má svoji přítelkyni."
"Dozvěděl se vůbec někdy o celé tvé situaci?"
"Myslím, že ne. Ale možná se to dozvěděl od někoho jiného, protože chodí do stejné školy."

Otázka na jednoho chlapců v hledišti: "Denisi, dovedl by sis představit, že chodíš s dívkou, která by ti řekla, že byla chlapcem?"
"Ano, dovedl."
"Měl bys jí pořád rád?"
"Ano. Nevadilo by mi to."
"A Jorisi ty, jak bys zareagoval?"
"Já bych jí potom asi nedokázal milovat."
"Proč?"
"Měl bych z toho takový divný pocit. Vždyť to byl předtím kluk!"
"Ale osobnost se přeci nemění..."
"Ano, nemění, ale bylo by to divné. Měl bych pocit, že je to pořád kluk."
"Soraji? A ty?"
"Já bych se do ní určitě už nemohl zamilovat. Nebo do něho."
"Řekl jsi do "ní". Tak je to on nebo ona pro tebe?"
"Já nevím."
Do diskuse se zapojila Joppe: "Já jsem pro tebe ON?
"Ne, to nejsi."
Moderátor: "Takže je to ONA."
"Ano je."
"Jak je to tedy s tím zamilováním u tebe?"
"No nezamiloval bych se do ní. Všichni by mi říkali, že byl kluk. A mysleli by si, že jsem gay."
"Takže dáš hodně na reakce okolí?"
"Ano."
"Takže všichni souhlasíme, že Joppe je ONA. Joppe, je tu ještě jedna věc - penis. Máš ho ještě?"
"Ano."
"Co si o té věci myslíš?"
"Stojí to za nic :( Pořád je to tam a musím si na to stále stěžovat. Můžu kvůli tomu brečet, ale stejně to nepomůže. Musím počkat, až mi bude 18. Bohužel. Způsobuje mi to problémy."

"Brát hormony v tak nízkém věku. To může být v některých zemích problém... Ty jsi muslim, můžeš nám k tomu něco říct?"
"Ano, tohle je u nás zakázané. Musíte se chovat tak, jak jste se narodili. V našem náboženství. I když to není vpořádku."
Do diskuse se opět vložila Joppe: "Představ si, že jsi otec a narodil se ti syn, který se cítí být dcerou. Ty jako muslim bys jí zakázal stát se ženou?"
"Myslím, že ano. Zakázal."
"Proč?"
"Myslím si, že bude dodržovat pravidla Islámu."
"Jak si myslíš, že se taková osoba bude v rodině cítit?"
"Myslím, že špatně. Bude na to myslet každý den a trápit se, že nemůže být tím, kým doopravdy je. Ale nakonec to musí přijmout, protože je muslim."
"I přesto, že to znamená, že tvé dítě bude celý život nešťastné?"
"Ano, vzhledem k náboženství..."
"Joppe, co si myslíš o tomto názoru?"
"Nechápu to. Pokud lidé věří v Islám, ať v něj věří. Respektuji jejich názory, ale s tímhle nesouhlasím. Někdy opravdu lidem nerozumím, když přemýšlí takto."

"Teď, co jste tu všichni slyšeli příběh Joppe, změnili jste někteří z vás názor na tuto věc? Denisi?"
"Nejdřív jsem si myslel, že je to něco strašného - že kluk je teď dívkou. Ale teď si myslím, že je to správné, protože se Joppe cítí lépe."
Jiný chlapec: "Joppe vypadá jako holka. Jako spousta holek tady. Ale ve skutečnosti je to chlapec."
Moderátor: "Ale je to SKUTEČNĚ tak? Že je chlapec?"
"Ne, dívka." :)


Joppe díky oddálené klučičí pubertě nikdy nezačne mutovat a zůstane jí proto krásný ženský hlas. Nikdy jí nezačnou růst vousy a nebude muset řešit laser, nikdy se jí nezvětší ohryzek, ramena a rysy v její tváři zůstanou už navždy ženské.


Trochu jsem se odreagovala, ale moc mi to nepomohlo vzhledem k tomu tématu s Joppe. Můj dnešní den už od prvních minut v noci nepatří mezi ty nejšťastnější. Nejen kvůli banalitě, jako je zrušená vysněná procházka ve dvou kolem řeky, ale také kvůli následkům, kterým musím teď čelit a dívat se pravdě do očí.
Nepřicházím o své nadšení a radost, protože je to v porovnání s celou přeměnou drobnost. Nesložím se pokaždé, když mě někdo odmítne proto, jaká jsem (ačkoli já jsem pořád stejná - v momentě, kdy jsme se potkali i v momentě, kdy to zjistil). Ale posouvá mě to dál. Chtěla jsem slyšet kritiku, abych měla co zlepšovat. Využila jsem té možnosti odmítnutí, abych zjistila, proč jsem odmítnuta, protože už jsem neměla co ztratit a všechny ty důvody jsou typické a zcela konkrétní: Co tomu řekne okolí? Co kdyby se to dozvěděla moje rodina? Nesnesu samotný fakt toho, že jsi byla někdo jiný, že to tam dole existovalo! Tvůj hlas se k něžné dívce, jakou na mě působíš, nehodí. Musíš trénovat a musíš trénovat i to, jak mluvíš... (Mluvila jsem v půl jedné v noci po probuzení telefonem a moc jsem ten telefon chtěla zvednout, tak jsem to také udělala, čímž došlo k tomu, že ze mě všechno vytáhl, protože jsem o tom celý večer mluvila v hádankách a snažila se ze všeho vycouvat, dokud je čas, jenže on byl vytrvalý, nechtěl se mě vzdát... Což bylo tak romantické... :( A líbilo se mi to natolik, že jsem chvíli uvěřila tomu, že to půjde. Nesoustředila jsem se na hlas - jen chvíli, ale byl to 80minutový hovor, který se stáčel k velmi nepříjemným otázkám, které nechci řešit, ale musím, kterým se nikdy nedá vyhnout a jak řekla Joppe ve svém dokumentu: Chci to svému partnerovi říct, než aby na to přišel odněkud sám.)
Někteří lidé do našich životů vstupují proto, aby přišli, něco nám ukázali a zase odešli. Jiní zůstávají na stálo.
Tenhle mi toho za těch pár dní ukázal až dost. Vím, že to je jen názor jedince, ale i tak je pro mě cenný.
Ale ani to mi stejně neusnadilo situaci, do které se dostanu, když mi do života někdo vstoupí... Nemůžu se na půl roku zavřít do sklepa a počkat, až ta doba uplyne, abych mohla jít na operaci a bylo vše OK. Nemůžu zabránit styku s muži, kteří mi navíc dokáží svými lichotkami podlomit kolena (v dobrém a posléze i ve špatném) a není jich málo (to si nefandím, jen mi to přitěžuje situaci, přestože ty chvilky miluji).
Opravdu bych se chtěla na půl roku někam zavřít a nevylézt. Když už jsem tedy pro společnost někdo jiný teď a někdo jiný po operaci, i když já se vidím stále stejná. Čím se budu lišit? Jen tou fyzickou změnou mezi nohama... To vám fakt všem chlapům stačí???
Možná jsem si vybírala já vás ty špatné. Protože když už do mého života někdo vstoupil, pak ten výběr musel stejně zůstat na mně. Není možné s třemi stovkami mužů komunikovat současně. Nehledě na to, že 80 % chce jen to jedno a ze zbytku stojí za to čtvrtina. Navíc ten člověk se mi musí líbit. Nemůžu se přinutit mít ráda někoho jen proto, že on mě bere takovou, jaká já jsem. Takhle to nefunguje. Nejprve jsou tam ty city a láska a potom tohle. To ale snižuje pravděpodobnost nalezení takového vztahu na velmi nízkou úroveň (nicméně i 1 % je fajn, protože tam pořád je, protože dokud jsou šance, pak se to pořád ještě může opravdu stát a vidím, že se to děje. Jen chci všechno teď hned :).
Když se nad tím tak zamyslím, tak je pro TS ženy nesmírně těžké takového partnera najít (o to víc mě štve, že už jsem ho chvíli měla a zase ztratila z důvodu, který je úplně mimo téma) a moc přeji všem, které svého partnera mají, aby jim to vydrželo co nejdéle.
Jak řekla Joppe: "dovedu bez něj žít".
Ale stejně na něj myslí.
Beru si příklad z 13leté dívky!

Jdu ven. Sama. Bloumat ulicí jako dřív, ale bez paruky, bez nezamaskovatelných vousů a bez strachu, že budu odhalena, protože odhalena už jsem nebyla dlouho a to mě netrápí. Přichází jiná trápení.
Ta holčičí.

A mám na sebe vztek. Obviňuji se, co jsem udělala špatně, přitom jsem vše dělala v dobré víře. Nechtěla jsem nikoho podvádět. Nechtěla jsem nikomu lhát. Ani nikoho ranit. Jediné, po čem jsem toužila bylo, aby mě vzal za ruku, jak říkal a aby mě obejmul.
Až příliš lehkovážně jsem si myslela, že to není problém. Že totéž obejmutí před tou informací ode mě a po ní je pořád totéž obejmutí.
Ale prý není...

Je mi hrozně smutno. Takhle už mi nebylo několik měsíců. Jdu ven. Musím se z toho vyvztekat. Ať tam třeba zmrznu nebo odletím na Mars. (Radši na Venuši). Možná by to bylo lepší. Tam bude určitě víc šancí na seznámení, než tady.




Jedno sobotní ráno 9. měsíc HRT

15. listopadu 2014 v 17:17 | Tereza
Je sobotní ráno.
Nechce se mi z postele.
Otočím se na bok, dám si ruku pod hlavu a ...
... vnímám tu hladkost mé tváře.
Fascinuje mě.
Usměji se.
Je mi nesmírně hezky.
To není ta tvář, co bývala ještě před rokem každé ráno tak drsná a plná vousů.
Tohle je ta pravá tvář, která je najednou tady a je skutečná, jako já jsem skutečná.
A totéž se opakuje každé ráno.
Nenabažitelný pocit z toho všeho.

Na dnešek se mi zdál sen. (Obvykle nerada vyprávím sny, ale tenhle mě rozesmál).
Nastoupila jsem do plného vlaku směr Ostrava. Jediné volné místo bylo na čtyřsedačce mezi samýma holkama. Průvodčí mě oslovila v ženském rodě, ale po chvíli se se mnou začala bavit slečna vedle mě. Byla milá, ale oslovovala mě mužským rodem, tak jí říkám: "Jak to, že mě oslovujete v mužském rodě?" No a slečna odpověděla: "Já se moc omlouvám, vy vypadáte jako žena, ale podíval jste se dnes na své nohy?" :)
Mé nohy v sukni byly chlupaté jak opice!!!!! (Hrůza!!!)
"Nebojte, já vás vezmu od vlaku autem, kam budete chtít!", nabídla se ještě slečna.

Strašný zážitek :)

Je čas si oholit nohy ;)

Samozřejmě je jako opice chlupaté nemám. I když chlupy rostou, už to dávno není, co bývalo :) Nejsou vidět. Ale z blízka ano. Tak pro jistotu. Člověk nikdy neví, kdy ho to popadne jít v sukni ven nebo kde se bude svlékat, že? :)


"Jaký máš názor na děti?"
"No, děti miluju. Chtěla bych jich mít hromadu."
"Bezva, tak to máme stejné!"
"Hm, ale něco ti musím říct. Já nemůžu mít děti..."
"Počkej, jak nemůžeš? Vždyť dnešní medicína umí zázraky. Nemůžeš dát třeba vajíčko k někomu k donošení?"
"Nemám vaječníky." (nelžu) "A transplantace dělohy se začaly provádět teprve nedávno ve Švédsku."

Následuje obvyklý sled zkoumacích otázek, mezi které je zamaskována jedna, na kterou potřebuji znát odpověď:
"Jaký máš názor na mimozemšťany?"
"Jaký máš názor na Boha?"
"Jaký máš názor na homosexuály?"
"Jaký máš názor na politiku?"

"Homosexuálové mi nevadí. Snažím se brát je takové, jací jsou. Oni za svůj úděl nemohou a tak lidi nerozlišuji podle jejich orientace".
(Prošel. Ale to je jen teorie.)

"Víš co, beruško? Až přijedeš, uděláme si spolu horký čaj, pustíme pohádku a zalezeme si spolu pod peřinu, kde tě zahřeju. Chci se k tobě tulit."
(Ne, nechceš se ke mě tulit, ale ještě to nevíš... Umíš si představit, jak se ke mě tulíš? Jo, umíš, já vím. Taky si to umím představit, ale zase jsem předběhla události... Ještě "to" nemůžu dělat!)

"Proč bych tě měl poslat domů, až se teď uvidíme?"
"Nevím. Taky si říkám, proč? Ale vždycky pro mě nějaký kluk ztratí hlavu a pak zjistí, že jsem komplikovaná."
"Jak komplikovaná? Rozveď to."
"No pro mě samotnou nejsem komplikovaná, ale z tvého pohledu být můžu."
"Nemůžeš. Já tě chci takovou, jaká jsi!"
"Dobře, tak se v pondělí uvidíme a pak uvidíme, hm?"

Co všechno musí řešit TS žena narozdíl od té biologické?
Všude kolem je obrovská konkurence žen, které rodit děti mohou.

"A jak to, že máš dceru a už děti mít nemůžeš?"
"No jak bych ti to vysvětlila..." (přemýšlím - nejsem připravená na tuhle otázku) "Víš co? Nejdřív se uvidíme a pak si o všem popovídáme."

Předpokládám totiž, že k tomu popovídání ani nebude muset dojít. Že všechny ty jeho představy se rozplynou během pár vteřin, co mě uvidí, čímž bude situace vyřešena. Ale přesto do toho jdu, protože i s takto malými šancemi (téměř nulovými, což asi ale nikdy předem nepřipouštím) mi to za to stojí aspoň to zkusit, než sedět doma a zoufat, že jsem sama.
Proč neflirtovat jako ostatní ženy? Proč si nezajít na čaj? Na procházku? Jen tak s někým, kdo mi připadá fajn a komu připadám milá i já?
Tak obyčejná, běžná a bezproblémová situace pro jakoukoliv biologickou ženu stává se jedním z nejtěžších okamžiků pro TS ženu. Ne proto, že někdo ublíží mně, ale proto, že já ublížím někomu jinému. Někomu, komu jsem nikdy ublížit v úmyslu neměla...

"Chci, abys mi říkala všechno. Neskrývej přede mnou nic!"
(On něco tuší? - Ne. To řekl jen náhodou).

---------- neděle 16.11.2014, 15:09 --------
(Tento odstavec mezi linkami doplňuji po dvou dnech:
Nakousla jsem to. Hlodalo mě svědomí. Zavolal mi v půl jedné v noci. Tak to ze mě po hodině dostal, protože jsem viděla, jak ho ta nevědomost trápí, ačkoli jsem mu říkala, že v tomto případě jde o jeden z mála případů, kdy nevědomost s tím, že už se neuvidíme je ta lepší varianta, než to vědět.
"Nech mě vypořádat se s pravdou a nemysli za mě, ano? Budu na to mít celou neděli," přesvědčil mě.
A reakce?
"Tohle je ale úplně ta nejposlednější a nejméně pravděpodobnější možnost a nenaštvi se, až se tě zeptám, ano? Ty se chceš přeoperovat na muže?".
Ach jo. Já se picnu.
Partner je téma, které nemám vůbec vychytané a nevím si s ním rady a tak tápu. Trápí mě to (ale ne tak, abych se tomu podvolila). Obvykle nakazím svým nadšením všechny, komu to řeknu. U potencionálních partnerů platí přesně opak :).
"Prosímtě, brzdi! Brzdi! Jo?", psala jsem dnes ráno zase někomu úplně jinému po téhle zkušenosti. JEN jsem si chtěla povídat, ale nemyslím si, že to jde bez laškovných myšlenek mezi řádky.
Stačilo pár pro jistotu hned náznaků.
"Vážně? To není možné. Tomu nevěřím. V tom případě je to ale moc povedená změna. Takovou figuru ti může spousta žen závidět. To mě zajímá, i když potvrzuji tvou poznámku, že tím naše flirtování končí..." :/
Faaajn.
To taky není ideální vyklopit to hned.
V tom případě není ideální ani jedna možnost a je nutné se k tomu postavit individuálně podle situace :) Jasná rada neexistuje, takže bychom se mohly dohadovat do nekonečna o tom, co je nejlepší.

Možnosti:
a) tvrdit o sobě, že jsem trans ještě před seznámením, aby partner věděl, do čeho jde (velmi vysoké riziko výskytu transkomilů), ale odpadají kritické následky vysvětlování
b) být ženou (jelikož jsem žena) a hned na začátku (ale až po seznámení) to vyklopit (většina mužů to nevezme)
c) být ženou a až se lépe poznáme, tak to naznačit nebo vyklopit (většina mužů to nevezme)
d) nevyklopit to nikdy (vysoké riziko, že se to dozví, které si může dovolit jen málokterá)

Bod d) je pro mě nepřijatelný, i když jsem tu o něm kdysi psala, jakože je přijatelný. Mé svědomí mi to totiž (jak jsem si vyzkoušela) nedovolí. Chci žít v upřímném vztahu. I já bych chtěla o svém partnerovi vědět všechno a milovat ho právě proto, jaký je. A navíc už vím, jaké to je osvobozující, když partner všechno ví a nemusím před ním skrývat třeba nějaký maličký detail, který se mi ještě odstranit nepodařilo, přestože mě už výhradně jako ženu bere.
Ostatní body jsou také nepřijatelné :) (Kromě bodu a) ne pro mě, ale pro ně.) K bodu a) se nikdy nehodlám dostat.
Všechny tyto body mají různé následky, když se stanou před dokončením přeměny nebo po dokončení. Po SRS je to totiž jednodušší, protože když jdu na rande a stane se cokoliv - ten kluk se kě mně třeba na určitých místech přitiskne - nemá šanci zjistit, že to není tak, jak si představuje a já být kvůli tomu na dně rybníka nechci. Mužům vadi ten fakt, že to tam ještě je. Pokud to tam už není, pak jim vadí fakt, že to tam bylo :)
Je to v hlavě.

Ach jo. Já bych tak šla na tu plánovanou procházku s někým, s kým jsem si toho měla tolik co říct. A najednou jsem jiná a nemáme si co říct? :/ Čím jsem se během mžiku tak změnila? Nepřipadám si jiná :(
----------

Kluci, aktivně vás nevyhledávám (ač bych moc chtěla a někdy neodolám pokušení). To vy sami vstupujete do mého života a já pak musím řešit tohle. A já to řešit chci.

Sama sebe zkouším, jak obstojím, na jaké překážky narazím a co všechno budu muset řešit, abych se k tomu dokázala potom postavit a čelit něčemu, čemu biologická žena nikdy čelit nemusí.
To ale neznamená, že máme menší šance.
Není to o nás.
Všechno je to o našem (budoucím) partnerovi...
My jen nesmíme přestat věřit a vzdávat to.

Deset tisíc korun za odběr krve - Welcome in USA

13. listopadu 2014 v 17:59 | Tereza
Celý den mi dnes na mobil chodily komentáře k článku "Žádostí o změnu pohlaví je rekordní počet" (ve kterém popisuji, že vlastně rekordní není).
Byly to komentáře od úplně cizích lidí a vyjadřovali k němu své názory. Těšilo mě, že se tam rozpoutala diskuse, ale ten článek je z 21.10.
Odkud na něj všichni přišli? Zvedla se i rapidně návštěvnost. To je divné...

Dlouho jsem hledat nemusela.
Na úvodní straně serveru blog.cz se totiž každý den zobrazují nabídky na tři blogy spolu s velkou ilustrační fotografií.
No a dnes je tam právě tento blog a výše uvedený článek.
Ilustrační foto, které bylo k článku přiřazeno, je zde:


Fronta lidí...
A pod tím text: "Pohledem blogerky Terezy" - což je tedy v pořádku, protože já jsem blogerka Tereza! :)

Třeba to otevře oči zase dalším lidem, kteří až dosud neměli ani tušení, kdo jsme. I kdyby si měl jen jeden z nich uvědomit, že jsme také lidé, tak to stálo za to.
Očekávám i nějakého toho homofoba, protože se zvýšilo riziko, že sem nějaký zavítá a určitě bude mít dostatek odvahy za počítačovým monitorem vyjádřit svůj velmi rozhněvaný názor.

To se uvidí.
Nikdy tenhle blog ani sebe popularizovat nehodlám, nešla bych ani za nic do televize nebo nedala své fotky do novin, i kdyby mi slibovali splacení všech mých hypoték, díky kterým nemůžu příštích 36 let žít tak, jak bych chtěla, ale soukromí je mi cennější.

Víc bych to komentovat nechtěla.



Včera mi napsala Ellie Amber z Atlanty, se kterou si občas napíšeme pár zajímavostí pro porovnání. (MtF; na obrázku vlevo. Ona je prostě krásná a pár měsíců jsem si myslela, že si ze mě utahuje, protože není MtF... je MtF :) Psala jsem tu o ní 22.12.2013 a hlavně 4.7.2014 (článek věnovaný jen jí).
Ellie si stěžovala, že byla předevčírem na kontrolním odběru krve kvůli HRT, který nesnáší, (na který já jdu po 9 měsících příští týden k endo-Weissovi do Modřan) a že musela zaplatit 500 dolarů! To je 10.500 Kč!
Nemá totiž pojištění. Kdyby ho měla, tak zaplatí "jen" 55 dolarů, což je 1155 Kč.
Málem jsem spadla ze židle. (Díky díky díky, země Česká, domove můj).

Takže jsme se hned trošku zapovídaly o tom, co platím já, co ona a jak musí na jaře do Thajska na operaci, protože v USA vyjde skoro na půl miliónu korun. (Viděla jsem dokument z Motola, kde byly rozúčtované úkony pro slovenskou pojišťovnu a vyšlo to celkem na nějakých 129.000 Kč).
Vyprávěla jsem jí, co teď čeká mě (jsme na tom tou fází tak na stejno, akorát ona je o 12 let mladší a je to na ní vidět). Postěžovaly jsme si na ohryzek, na který by taky moc ráda šla, ale shání peníze... Nazvala ho "fruit of evil", protože jsem jí řekla, že už chci to ovoce pryč z krku :)
A dozvěděla jsem se, že teď v USA dostávají některé MtF při HRT tyto hormony:

Estradiol, progesteron, spironolacton a finasterid.
Estradiol jsou estrogeny, které my dostáváme také.
V USA (ale i v jiných evropských zemích) berou holky ještě ženský hormon progesteron. Ten také podporuje růst poprsí (vývoj mléčné žlázy). Dočetla jsem se o něm, že jinak nemá na lidské tělo v našem stavu žádný vliv, protože jde o hormon, který se ženám vytváří hlavně v těhotenství, zastavuje menstruaci a zvyšuje množství hlenu v děložním hrdle (ochranná zátka). Je hezké, že se v USA tak starají o poprsí MtF dívek a žen :)
Spironolacton je antiandrogen, který potlačuje vznik mužských znaků. My dostáváme Androcur, což je antiandrogen cyproteronacetát, který je trochu od spironolactonu odlišný, ale výsledek je takřka stejný.
Nejvíc mě ale zaujal čtvrtý finasterid. O něm jsem totiž ještě neslyšela.
Jde o další antiandrogen - blokátor testosteronu a DHT (dihydrotestosteronu). Podává se někdy i proti plešatosti. Nesmí se podávat ženám, u kterých může zapříčinit vznik defektů plodu při těhotenství. Nicméně finasterid zatím nebyl z pohledu HRT příliš prozkoumán a důkazy o účinnosti jsou omezené. Ellie má asi fajn endokrinologa :)

Pro recept k endokrinologovi ani sexuologovi si nechodí. Ten ho posílá přímo do lékárny, kde si Ellie hormony vyzvedává. Posílá ho 1x za měsíc a Ellie za díky tomu, že nemá zdravotní pojištění, platí měsíčně 200 dolarů (4200 Kč).

Nechci být rýpavá, ale pokud si u nás někdo stěžuje, že nemá na přeměnu peníze, měl by si vzpomenout na Ellie... Ona se narodila v "zemi neomezených možností"... Zatímco my do stále kritizovaného systému, který nikomu nevyhovuje. Tak často se neumíme podívat s nadhledem na to, jak a kde žijeme.
Musela bych zcela překopat svůj život, abych si mohla dovolit 4200 Kč měsíčně za hormony a 10.000 Kč jednou za půl roku při odběrech krve. I kdybych byla pojištěná, jsou to částky, které si bez příjmu nemůže opravdu úplně každá MtF Američanka dovolit, zatímco u nás ANO, protože za hormony dáme na 3 měsíce nějakých 150-200 Kč a odběry krve? Ty nám hradí celé pojišťovna.
Už zase vidím ty komentáře, co že se zase někomu nelíbí :)

Ještě bych se chtěla vrátit k finasteridu a jeho historii, protože je zajímavá.

V roce 1974 se Julianne Imperato-McGinley z Cornell Medical College v New Yorku zúčastnil konference o vrozených vadách. Poukázal na skupinu intersexuálních dětí v Karibiku, u kterých nebylo při narození jednoznačně určitelné pohlaví. Tyto děti byly zpočátku vychovávány jako dívky, ale později jim začaly vyrůstat mužské genitálie a další charakteristické mužské znaky s nástupem puberty. Bylo zjištěno, že tyto děti sdílí genetickou mutaci, která způsobuje nedostatek enzymu 5α-reduktázy a mužského hormonu dihydrotestosteronu (DHT), který byl původcem abnormalit mužského pohlavního vývoje. Po odeznění puberty bylo pozorováno, že tito jedinci mají menší prostatu, která byla nedostatečně vyvinutá a bylo také pozorováno, že chybí výskyt mužské plešatosti.

V roce 1975 si všiml této prezentace P. Roy Vagelos, který byl členem výzkumného týmu výrobce léků Merck. Zaujala ho představa, že snížení hladiny DHT vedlo k redukci velikosti prostaty. Dr. Vagelos se pak snažil vytvořit lék, který by napodoboval stav nalezený v tělech těchto dětí k léčbě starších mužů, kteří trpí benigní hyperplazií prostaty.

V roce 1992 byl finasterid (5 mg) schválen organizací US Food and Drug Administration (FDA) pro léčbu benigní hyperplazie prostaty (BPH), který Merck uvedl na trh pod obchodním názvem Proscar.

V roce 1997 byl Merck úspěšný při získávání povolení FDA pro druhou indikaci finasteridu (1 mg) - pro léčbu mužské plešatosti (MPB), který byl uveden na trh pod obchodním názvem Propecia.

V roce 2005 Světová antidopingová organizace zakázala finasterid, protože laboratoř v Německu zjistila, že tento lék by mohl být použit k maskování požitých steroidů. Mezi vyřazené sportovce tehdy patřili i sportovci užívající finasterid na vypadávání vlasů (skeletonista Zach Lund, sáňkař Sebastien Gattuso, fotbalista Romário a hokejový brankář José Théodore.)

Finasterid byl klinicky testován na plešatost u žen. Výsledky nebyly lepší než placebo.


Jak už jsem tu jednou řekla: Píšu, co vidím, co cítím a co prožívám. Tohle je můj svět prostřednictvím mých očí. Jsem si jistá, že někde žijí lidé, kterým dobře není, kteří nejsou šťastní a kteří prožívají těžké chvíle. I já jsem je prožívala, setkávala jsem se se smrtí, byla jsem bez práce, mohla jsem ztratit bydlení, ale vždycky si řeknu: "Co chci, to dokážu!". Teď mám prostě tohle jedinečné období, o kterém píšu a myslím, že každý inteligentní člověk chápe, že jde o můj deníček, co se pocitů a zkušeností týče. Jsem obklopená lidmi, kteří mi neříkají: "Já jsem tak nešťastná a zoufalá z té operace, z té přeměny, z toho života, z toho dnešního oběda, z toho filmu na Nově, z mého nového kolegy... " Netvrdím ale, že takoví neexistují.

Dnes jsem si povídala s kolegyní a ona mi z ničeho nic říká: "Ty máš tak krásný pásek! Ukaž! Tobě se tam třpytí kamínky. Fakt je moc hezký. Mně se na tobě líbí, jak si to teď všechno užíváš."
Copak mohu nebýt nadšená?

To proto je tenhle blog takový, jaký je.
Až začnete psát zase ten svůj, bude třeba jiný.
A já už taky jiná nebudu (tedy na některých místech na těle doufám, že ano :).


Co jsem tím dnešním titulkem chtěla říct?
Bojujme za svá práva, za své sny a kritizujme, co se nám nelíbí, ale buďme také vděční za to, co máme.

Bez boje není vítězství.
Ani nad sebou samým.


Co s tím hlasem IV. (operace hlasivek Ashley)

10. listopadu 2014 v 21:54 | Tereza
Blog může mít několik funkcí. :)
Mohu ho psát, abych se nezbláznila (rok 2012), mohu ho psát, abych na čtenáře, kteří na něj z nějakého důvodu narazí, přenášela radost a nadšení nebo informace, které si nechci nechávat jen pro sebe, protože mi přijdou zajímavé. A nebo může blog spojovat lidi, kteří si potřebují něco říct, protože nikde jinde je nikdo neposlouchá. Při zakládání tohoto blogu mě tato posledně jmenovaná funkce ani nenapadla.

Díky tomuto blogu mi občas v poště přistane nějaký hezký mailík, zoufalá prosba o pomoc nebo osobní svědectví s něčím, co se nás bytostně týká.

V únoru a březnu tohoto roku jsem tu začala psát takový malý seriál o tom, "Co s tím hlasem?".
Tehdy vznikly tři články:
+ článek z listopadu 2013 Reedukace ženského hlasu, kde je možné najít studii pacientů právě po operaci hlasivek.

Hned na první článek reagovala Nikča, která tehdy napsala:
"10.3. si jdu lehnout do fakultní nemocnice v Hradci Králové na foniatrické lůžko. Deset dnů se mi bude věnovat foniatr, trénovat hlas a dělat všechny možné rozbory. Po deseti dnech podstoupím snesení chrupavky a operaci hlasivek. Pak ještě několik dnů na lůžku a hurá domů. Vše na vrub VZP."

Ve druhém článku jsem pak zveřejnila její popis, jak její pobyt a operace probíhala.

Teď tu mám čtvrtý díl, za který musím poděkovat milé Ashley, která se se mnou podělila o své pocity z pobytu v Hradci Králové a s operací hlasivek před pár dny. Dostala jsem svolení to sem napsat a mám z toho radost, tak tady to je :) Můj pohled na tuto operaci sepsat nikdy moci nebudu, protože hlasivky si operovat nenechám a tak jsem vděčná ostatním holkám, které takovou operaci podstoupily, že se o vše podělily se mnou a posléze i s vámi všemi ostatními. (Já tu v prosinci určitě popíšu pouze banální seříznutí ohryzku na témže oddělení v Hradci Králové, ale to bude ve srovnání s operací hlasivek trochu nuda :) Ale moc mě zajímá, na jaké oddělení (zda ženské nebo mužské) MUDr. Chrobok se sestřičkami pošle mě :)

Jen pro pořádek.
Nikča byla na ženském oddělení, zatímco Ashley na mužském. Byl k tomu ale takový malý důvod. Ashley ještě nevystupuje jako žena full-time, přestože je 1,5 roku na HRT a má za sebou 6 feminizačních operací obličeje. Mimochodem - na fotkách, které jsem viděla, jsem žádného muže neviděla tak nevím, na co Ashley ještě čekáš! ;) (Já vím - na ten hlas vlastně! :).
Ashley jela původně do Hradce domluvit jen seříznutí ohryzku, ale později si přes e-mail s MUDr. Chrobokem vykomunikovala i operaci hlasivek.
Zde je vidět, že s každou z nás se postupuje individuálně a nelze tedy říci, že co zažila jedna, zažije i druhá. Záleží to tak i především na nás, jak moc na sobě pracujeme a na naší prezentaci.


Ashley, operace hlasivek


Den 1.
Dnes jsem před devátou ranní přišla na odělení ORL, kde mi přesně po hodině čekání sestřička změřila tlak a po debatě s kolegyní mě daly pokoj na mužském oddělení (M v občance) a následně mě zavedla na oddělení foniatrie, kde mě rovněž po další hodině přijali. Před jednotlivými vyšetřeními se čeká opravdu dlouho, ale není to chyba lékařů, sami dělají, co mohou.

Na foniatrii mě čekalo velmi zvláštní vyšetření, které jsem za svůj život ještě nezažila. Paní doktorka si mě posadila na židli, řekla mi, ať otevřu pusu a vypláznu jazyk, který mi poté chytla, abych jim nehýbala. Bylo to trošku nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Sranda přišla až tady. Paní doktorka mi do pusy strčila zvláštní nástroj, který připomínal kovový zubní kartáček a ten mi zastrčila co nejdále to šlo. Já mám velký dávivý reflex, ale i přes to vše, jsem to přežila a viděla poprvé v životě, jak to v mém krku vypadá.

K dalšímu vyšetření mě paní doktorka doprovodila do vedlejší vyšetřovny, kde mě posadila na hypermoderní křeslo a vytáhla sondu, což je velmi tenoučká hadička s kamerkou a světlem. Tu mi zasunula do nosu a dávala si pozor, aby nezavadila. Vůbec to nebolelo, jen jsem měla tendenci polykat sliny a to potom trošku zabolelo, ale stěží jsem si toho všimla.

Po dokončení sondáže jsme společně šly zpět a paní doktorka mi nasadila čelenku s mikrofonem a já četla, mručela, zpívala a povinně volala čím dál tím hlasitěji "Mamííí, MAMÍÍÍ!". Vše pro to, aby mi zjistila polohu mého hlasu.

To bylo ze dnešních vyšetřeních úplně vše a i když paní doktorka kroutila hlavou, že mě její kolegyně poslaly na mužské oddělení, tak mě tam odnavigovala a já se na lůžkovém dozvěděla, že Cartman ze South Parku měl pravdu, ony existují trans privilegia - dostala jsem samostatný pokoj, bohužel ne i záchod :-).

Po 14:00 jsem se vydala za panem doktorem Chrobokem, který společně s cca 10 dalšími doktory seděl ve vyšetřovně a přísně mi vysvětloval, že doposud dělal operaci hlasivek jen u lidí, kteří mají F v občancě a je všechno za nimi. (Tady si (já Tereza) dovolím podotknout, že to není pravda :)
Já jsem mu ovšem vysvětlovala, že právě hlasivky tvoří velkou bariéru pro můj přechod do "full time" ženské prezentace a nemohu bez jejich operace podstoupit další kroky. Chviličku jsme společně argumentovali, až se na mě nakonec upřeně podíval a zeptal se, zda jsem srozuměna s riziky a při mé odpovědi, že ano odsouhlasil operaci. Jen doplním, pan doktor mě oslovoval v mužském rodě, ale to je asi díky mé současné prezentace, která je přinejlepším androgenní.


Den 2.
Dnes nadešel den operace a já už byla od 6 vzhůru, i když mě měli vzít v 9. No trošku nervy, ale překvapivě jenom ze zavedení kanyly, protože mám tu smůlu, že mi žilky nevydrží. No a to se také stalo, museli mi kanylu napíchnout dvakrát, ale anestezioložka byla naprosto zlatá a velmi mile mě utěšovala. Nebudu ovšem předbíhat.

V 8:45 za mnou na pokoj přiběhla sestřička a byla mile překvapena, že si nasazuji punčochy a mám připraveného andílka, protože mě volají na sál. Ach jo, tak já tedy jdu polknout prášek na uklidnění a čekám další minuty, než pro mě přijde sanitář. Doufám, že se mu tak říká :-). Ten mě převezl na operační sál, který byl kousíček od mého pokoje a já si přelezla na operační stůl, na který mě hodné sestřičky/doktorky zafixovaly a přátelsky mě pozdravily.

Sestřička vytáhla mou pravou ruku, na kterou mi nasadila přístroj pro měření tlaku a nalepila na mé tělo elektrody pro měření tepu. Jediné, co scházelo bylo zavedení kanyly, o které jsem se už rozepsala výše.

Vše bylo připraveno k operaci a anestezioložka mi dala nadýchat se čistého kyslíku, který voní prazvláštně, a sestřičce dávala pokyny, co mi má zavést do kanyly. Po aplikování sedativa do kanyly jsem jen postřehla pana doktora Chroboka prohodit pár slov, které si už nepamatuji a upadla jsem do naprostého bezvědomí.

Na dospávacím pokoji jsem se okolo 12 hodiny probudila a začala se se žízní a prapodivným pocitem v žaludku vzpamatovávat. Ten pocit jsem již znala - nevolnost z anestezie a asi po 20 minutách jsem se trošičku vyzvracela. Sestřička mi nabídla čaj, abych se napila, ale já jsem jej ze strachu nechala nedotčený, i když jsem měla příšernou žízeň. Okolo 14 h. mě sanitář převezl na pokoj a až na něm jsem se napila mé připravené vody.

Minimálně do 15:30 jsem se ještě úplně vzpamatovávala a zvykala na prazvláštní bolest v krku, kterou jsem neznala. Trošku mi dělalo problém polykat, ale byla to nakonec jen otázka zvyku než čehokoliv jiného. Za poslední půlrok jsem vymetla několik nemocnic i soukromých klinik a v Hradci vaří nejlépe, tak jsem jídlo prostě sníst musela :-).

Kolem večera za mnou přišla sestřička a dala mi do kanyly antibiotika, která né a né kapat, ach jo :D. Naštěstí se po různém cvičení s rukou podařilo.


Den 3.
Dnes mě probudil interkom, ve kterém sestřička ohlásila "změřte si teplotu" a já poslechla a všem sestřičkám jsem jej ohlašovala pantomimou :-). Musely ze mě mít srandu.

Po snídani si mě zavolal doktor na převaz a vytáhl mi dren, o kterém jsem vůbec nevěděla, že jej mám a poslal mě na foniatrii. Před tím, než jsem se na ní vydala, jsem přišla zpět na pokoj se napít. Tam mě přepadly sestřičky s prosbou o přestěhování na jiný pokoj, protože mají někoho infekčního, ach jo. Přišla jsem o svůj pokoj a přestěhovali mě ke dvěma třicátníkům.

Vše jsem si na novém pokoji uložila a vydala se na foniatrii, kde se mě paní doktorka zeptala proč nemluvím, když můžu. Tak jsem začala chrčivě mluvit, můj hlas zněl výše, ale příšerně zvláštně. Však nebylo se čemu divit :-).

Na foniatrii jsem prodělala pár menším vyšetření, při kterých se paní doktorka podívala na mé hlasivky onou železnou trubičkou a já ji řekla o svém záměru zítra odejít na reverz, protože je mi už dobře a velmi špatně snáším pobyt s někým na pokoji, koho neznám a ona mi přitakala s ohledem na mou situaci.

Odešla jsem po vyšetření na svůj pokoj odložit si věci a cestou jsem si odchytila sestřičku, které jsem řekla svůj záměr opustit v sobotu nemocnici. Na pokoji jsem zůstala do oběda a těsně před jeho dojezením za mnou přišel doktor, který mi řekl, ať se za ním zastavím a probereme propuštění.

Rychle jsem dojedla oběd a šla jsem za panem doktorem do ošetřovny. Tam jsem mu vysvětlila svou situaci a on trošku skepticky řekl, že rozhodnout musí foniatrička, ale s tou jsem se už bavila :-).

Zítra tedy jedu domů a celkový pobyt v nemocnici: 3 noci :-).

4. dny po operaci
Výsledek je ten, že nenamáhám moc hlas, proto skoro vůbec nemluvím a dnes jsem udělala výjimku, protože jsem si vyšla s kamarádem na procházku. Zpočátku jsem měla hlas zvláštně metalický, potom mi přeskočil níže a pak zase do polohy, kterou bych nedokázala napodobit. Prostě mi lítal a stále lítá. Nemůžu tedy zatím říct, zda byla operace úspěšná. Věřím v to.
Na kontrolu bych měla jet za 4 dny, ale ještě se musím domluvit s paní doktorkou, která mi dnes nebrala telefon.
Řekla bych, že tak do dvou týdnů od operace, ale už jsem si domluvila služby hlasové pedagožky, která na mě bude dohlížet. A to je proces na několik měsíců.



Na posouzení výsledku operace hlasivek Ashley je ještě brzy, ale moc ráda ho do tohoto článku přidám, jakmile mi Ashley napíše, jak to vidí :)

Jak už jsem tu možná psala, operace hlasivek z hlubokých mužských hlasů nevytvoří krásné jemné ženské hlásky, které tak ráda u některých žen poslouchám, ale rozhodně pomůže takové hrubé hlasy zvednout o půl oktávy výše. I to může být pro některé TS ženy záchrana a obrat k lepšímu. Je nutné na svém hlase ale ještě pracovat. Protože ženský hlas není jen o frekvenci, ale o artikulaci, intonaci, melodii... Ženský hlas je krásný! (Ale mužský má pro mě také své kouzlo - pokud ho neslyšíme z našich vlastních hlasivek :).

Na jednom ze společných sezení jsem slyšela slečnu, která byla po operaci hlasivek asi dva roky. Nejprve jsme ji nemohly pochopit, když o tom vyprávěla, protože jsme žádný ženský hlas nezaznamenaly, ale potom jsme se dozvěděly, že její hlas býval mnohem hlubší a tak to, co slyšíme, je vlastně dobrý výsledek.

Je tedy na každé z nás posoudit, jak moc důležitá taková operace hlasivek může být a jak moc nám může pomoct. Všeobecně platí, že MUDr. Chrobok přistoupí k operaci hlasivek pouze po vyčerpání všech možností (tj. HRT a hlasová terapie).

Jenže (jak již to tak u velmistrů bývá :) MUDr. Chrobok je takový trošku podivín (doufám, že tohle nečte a v prosinci mě neřízne někam jinam :), takže si o všem rozhoduje tak, jak ON uzná za vhodné a neexistují na to žádná pravidla. Řekla bych (podle zkušeností, které měla Linda (článek o tom je zde), když se za ním vydala ještě v uni oblečení 3 měsíce na HRT a s prosbou o operaci hlasivek neuspěla a teď se zkušenostmi Nikči, Ashley a vlastně i mými, protože i já jsem s MUDr. Chrobokem již mluvila osobně), že stále platí to, že nejdůležitější je, jakým způsobem na lidi kolem sebe působíme, jak se k nim chováme a jaké signály k nim vysíláme. Navíc pokud už TS žena vypadá přijatelně, může vám to pomoct, protože MUDr. Chrobok tím má jistotu, že to myslíte s přeměnou vážně. Když mu tam přijde zarostlý chlap, který ho bude přesvědčovat, že jeho hluboký hlas musí za každou cenu být krásný ženský, tak ho asi těžko přesvědčí.
Já si šla k Chrobokovi domluvit seříznutí ohryzku, ale on mi sám nabídl i hlasivky. Potřebuje totiž pacienty a tedy i reference, zkušenosti, slávu (?) :). Nedá se tedy vůbec odhadnout, jak se zachová k ostatním.

A jak je vidět, zatímco Nikča byla v Hradci 10 dní, Ashley pouze 3.

Minulý týden jsem mluvila s Laďkou, která byla na seříznutí ohryzku před 2 měsíci a tak jsem trochu vyzvídala. Říkala mi, že nešlo vůbec polykat (kvůli bolesti jako při silné angíně) a že druhý den šla domů. Ashley se pustila do jídla hned druhý den bez ohledu na bolest :) Té tam ale vyloženě chutnalo! No není to pozitivní informace? ;)

S těmi dvěma dny počítám i já, protože už takhle bude pro mě nejstresovější z celého seříznutí ohryzku připojení k pracovnímu PC z nemocnice a vyřízení urgentních mailů a práce, která nepočká, jinak naše firma nebude mít z čeho vyrábět a na kolegy mojí práci házet nechci. :/ Tři dny chybět nemůžu. Totéž potom příští rok na jaře nebo v létě, kdy se pod vlivem morfia a oblbujících chemikálií budu taktéž připojovat, tvořit objednávky a logicky uvažovat. Na to jsem fakt hodně zvědavá! :) Už vidím, jak místo šroubků objednám kamión injekčních stříkaček a do pracovních e-mailů se budu podepisovat královna Alžběta II. :)

Ale vlastně se na to (kromě toho připojování do práce) těším. (Což některé mé kolegyně nemohou pochopit. Říkají: "Takhle se nechat dobrovolně řezat!" :). Ale jinak mě chápou.
Někdo to nazývá zmrzačování, já v tom vidím ale úplně něco jiného. To je ten rozdílný úhel pohledu. Každý detail, který mě přiblíží k vysněnému tělu, mě učiní ještě víc šťastnější, než jsem...
I ten ohryzek, nad kterým koulel říďa očima, když jsem mu nedávno sdělovala, že nebudu v práci dva dny.
Je mi jedno, že je "mírně prominující". Já ho tam vidím a je pro mě důležité mít krček stejně tak hezký, jako ho mají ostatní ženy a dívky.
A tak se také stane! :)
TOPlist