close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2015

Když...

23. února 2015 v 20:47 | Tereza
Miluji,
když mi ráno dáváš do práce banán k svačině, abych neměla hlad,
když mi koupíš malinovou tyčinku, protože je růžová,
když přikryješ před spaním mojí deku tou svojí, protože je mi zima a celý se ke mně přitiskneš,
když si spolu povídáme a skončí to pusou,
když mě ráno venku v mrazu pošleš do auta a sám oškrábeš celé auto,
když mě navečer v lijáku ve stuttgartském přístavu obejmeš, protože ses na mě těšil,
děláš kávu v kajutě, znovu obejmeš a jedeme spolu domů,
když se mi na pumpě s kávou v ruce díváš do očí a chce se mi na tebe skočit,
když mi voláš z obchodu jen tak, protože mě chceš slyšet,
když mě na ulici chytneš z ničeho nic za ruku a hřeješ tu mojí,
když spolu vaříme večeři a ty mi u toho něco vyprávíš,
když mě chceš vzít s sebou (kamkoli),
když mi přivoníš k vlasům,
když voníš,
když voním tebou,
když mě vezeš ráno do práce a odpoledne vyzvedáváš,
když mi říkáš, co se ti na mně líbí,
když tvrdíš, že neslavíš valentýna a pak mi dáš dárek zabalený do papíru se srdíčky, který jsi sám vybíral,
když se ráno roztomile probouzíš,
když mi vyprávíš o svých snech,
když máš radost...
když se se mnou dělíš...
když mě potřebuješ......a já se cítím chtěná, žádaná a milovaná.

Co je to?

Buď tiše a neříkej nic.

Je to tajemství,
co známe jen,
my dva...

Můžeš to mít i dál a můžeš toho mít víc
nebo nemusíš mít nic.

Když po něčem toužíš a můžeš to udělat - udělej to!


Pozvánka pouze pro muže

20. února 2015 v 19:57 | Tereza
Den po obdržení rozhodnutí z komise jsem dostala na mé staré dnes už neexistující jméno reklamní dopis.
Hned jak jsem ho rozbalila, fakt jsem se pobavila, protože šlo o pozvánku pouze pro muže!
Kdysi jsem měla rozepsaný zajímavý článek o tom, jak klesá hladina testosteronu u mužů a jak se ve světě rapidně zvyšuje množství předepsaného testosteronu nikoliv pro FtM, ale pro biologické muže. Článek jsem nedopsala, protože jsem ztratila pointu :)

V dnešním informačním letáku se píše:
Věděli jste, že hladina testosteronu klesá každý rok o 1 %, a to u všech mužů již od 30 let?
Testosteron je pro Vás, jako muže, vůbec nejdůležitější hormon.
Testosteron udržuje Vaše svaly vyrýsované a pomáhá jejich obnově. Hladina testosteronu rovněž ovlivňuje Vaši smyslnost, výkonnost a mužnou sílu. Testosteron je zkrátka důležitý pro to, abyste se stále cítil jako MUŽ.
(Pobavilo mě, jak důležité je, abych se stále cítila jako muž a jak je testosteron pro mě ten nejdůležitější hormon :). Nenávidím ho! Ale nenávidím ho na sobě, zatímco na mužích se mi líbí... Muži mají testosteron, svaly, penis. Tedy něco, co ženy obvykle nemají. :)

Zažijte i vy pocit, který s sebou přináší ProMan Plus. Vy i Vaše partnerka budete určitě spokojení. Dopřejte si více energie a touhy s tímto přírodním receptem. ProMan Plus je zkrátka doporučován všem mužům!

Takže jsem všechny ty papíry vložila zase zpátky do obálky a těším se, až je ukážu Tomovi, jakmile se mi vrátí :) Ne že by se potřeboval cítit víc jako muž nebo ne že by potřeboval více energie a touhy. Zrovna u něj bude testosteron na velmi vysoké hladině podle toho, jak se ke mě chová. Ale nedávno se zajímal o to, jaký má vliv testosteron na svaly a zda existují nějaké přírodní preparáty. Třeba pak bude on i jeho partnerka určitě spokojená ;)

O pozvánku pro muže tedy zájem opravdu nemám, ale smutná nejsem, protože jsem včera dostala z ministerstva teprve tu opravdovou a nejkrásnější pozvánku pro ženy :).


Včera mi mamka říkala, že k sousedce (kterou mám moc ráda) jezdívá občas její syn. Je to slavný spisovatel z Prahy, který má náš kraj rád a občas se tu objeví i s dětmi (o jeho dcerce jsem tu kdysi dávno psala a přála si s ní aspoň jednou promluvit, protože dlouhodobě odmítá holčičí oblečení i své ženské jméno, ale všichni její trápení ignorují, přitom ona vysílá do světa jasné signály. Ty největší, jaké může malé dítě ztracené samo v sobě do světa vyslat a nejradši bych pomohla všem takovým dětem na celém světě.)
Tehdy jsem ještě nebyla vysvobozená a tak když mě pan spisovatel uviděl prohlásil, proč jsem tak smutná (tehdy smutný). Myslela jsem si, že tak smutně přeci nevypadám, že se mi daří skrývat ten stres, ten stísněný pocit, to zoufalství, které se dralo ven každou vteřinu během celého dne. Ale není to tak. Nedá se to skrýt.

Teď už vím, že to poznat je. Vidím to na tváři každého takového člověka, který ač se snaží být šťastný nebo veselý, tak prostě není. Ani nemůže být. Je to stav přežívání a bez vysvobození se nic nezmění.
Ten smutný výraz jsem viděla na zakletých holkách mockrát. Na fotkách s partnerkou, na fotkách z plesu, na fotkách z veselé rodinné oslavy, při návštěvách u mě. I když prožívaly určitý druh štěstí (např. se svými dětmi), pořád na nich byl poznat ten smutný výraz... Takový člověk se ho totiž nemůže jen tak zbavit! Není ani potřeba být výjimečný pozorovatel, aby se ho nedalo nevšimnout.
Každou princeznu, která je zakletá, může její smutek opustit jen když se něco stane.
Byl to tak obrovský těžký balvan, kterého jsem se zbavila. Nechápu, jak jsem s tím skrýváním mohla vůbec žít.
Moc bych si přála, abych už nemusela potkávat tyhle smutné tváře.

Stane se to, čemu věříte

19. února 2015 v 21:34 | Tereza
Právě teď mám za sebou přesně jeden rok HRT. Je to dokonce i na hodinu přesně, kdy jsem spolkla svojí první kouzelnou pilulku.
Přijde mi to jako včera :) Ale ne, nechtěla bych se vrátit o rok dozadu. Ani o den. Už se neotáčím ani nevracím.

Přišlo mi hezké a symbolické, že zrovna přesně do roka dostanu rozhodnutí z komise, která proběhla před týdnem 11.2. na ministerstvu. Je to pár hodin, co jsem si ho přinesla z pošty a překvapilo mě, že celý ten jeden z nejhezčích papírů mého života má šest stránek!

Nebudu ho sem dávat naskenovaný, protože chci, aby i ostatním zůstalo alespoň nějaké překvapení, až půjdou ke komisi. Ale některé věci sem uvedu, protože mi přijdou zajímavé:

- Rozhodnutí se jmenuje oficiálně "Stanovisko odborné komise pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů" a bez něj není možné provést operaci
- Oslovení již není "Vážený pan", ale "Vážená paní"
- Stanovisko komise je platné pouze dva roky - do 11.2.2017. Do té doby je třeba zahájit chirurgické zákroky směřující ke změně na ženské pohlaví.
- Souhlasila jsem s tím, že není možno žádat o změnu pohlaví k původnímu. (Co to je za otázku?)
- Souhlasila jsem s tím, že operační zákrok nemusí dokonale vytvořit pohlavní orgány pohlaví opačného, může dojít ke zhoršení sexuálního prožívání a nelze určit, že nově vytvořené orgány a tkáně budou plně splňovat anatomickou, funkční a estetickou normu. (Což je nám přeci všem jasné).
- Stanovisko obsahuje podpisy všech členů komise, kterých bylo 8 + vlastní sexuolog, který člen komise být nemohl. Takže celkem bylo přítomno 9 lidí u komise. U mě to byli:
  • Ministerstvo zdravotnictví - Mgr. Irena Köhlerová, MBA
  • Lékař sexuolog - MUDr. Ivo Procházka, CSc.
  • Lékař psychiatr - MUDr. Petr Pokorný, Bohnice
  • Klinický psycholog - prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.
  • Klinický psycholog II. - PhDr. Tatiana Krulová, Ph.D.
  • Lékař endokrinolog - MUDr. Vladimír Weiss, CSc.
  • Lékař urolog - MUDr. Marcela Čechová
  • Právník - JUDr. Silvie Kunertová
  • (Sexuolog - MUDr. Hanka Fifková) - členem komise pouze pro pacienty mimo vlastní ordinaci

Včera jsem byla ještě na plánované návštěvě u Hanky. Hned jak jsem si sedla, už mi Hanka hlásila jednu moc milou informaci od komise, o které jsem nevěděla a ani jsem jí vědět nemohla, protože co se děje po mém odchodu se člověk obvykle nedozví. Říkala mi, jak mě komise hodnotila a já z toho měla radost.

Začínám si uvědomovat, že tyhle návštěvy v Praze už brzo skončí. Že ty z vás, které jsem potkávala, už potkávat nebudu, že "léčba" je u konce a má vyprávění se přesunou na vyprávění u čaje s někým, kdo je mi blízký. Jen na zdi v ordinaci Hanky bude mé návštěvy připomínat nejbarevnější obrázek Kačenky, který jí jednou přinesla. Vždycky, když tam přijdu, musím se usmát, protože ten obrázek je prostě kouzelný.

Ještě před pár měsíci jsem na dnešní den plánovala velkou fotokoláž, ve které jsem měla své fotky před HRT až doteď hezky po měsících. Ta koláž zůstala nedodělaná a už jí ani nikdy dodělávat nebudu. Ani video na youtube. Jediné, co mám v plánu je porovnat své míry s těmi před rokem.
Tak dlouho jsem se na tenhle den těšila. Přišel mi tak nedosažitelný, tak vzdálený...
A všechno je najednou tady.

Klíčem k úspěchu je právě budování svého snu a představa o cestě za svým cílem. Během této cesty jsem viděla, jak se má budoucnost mění a cítila jsem blížící se příjemné pocity z dosaženého úspěchu. Většina rozhodnutí byla na mně a úspěch mé cesty závisel na mém odhodlání. Pokud se mi něco nedařilo, měla jsem černé myšlenky nebo ztrácela naději, teď už vím, že jsem neměla věšet hlavu, ale jít dál. Protože kdo vytrvá, ten uspěje. A tak jsem šla a došla jsem až sem. Ještě jsem se nezastavila, ale stále běžím nejrychleji jak dovedu. Čím odhodlaněji jsem běžela, tím ubývalo překážek, až nakonec byla má cesta zcela volná.

Víra má takovou moc,
že když věříte, že něčím nebudete,
tak tím opravdu nebudete.
Když věříte, že něco nemůžete udělat,
tak to nejste schopni udělat.

Stane se to, čemu věříte.


(Don Miguel Ruiz - Čtyři dohody)

Paní sousedka ve výtahu

18. února 2015 v 11:52 | Tereza
Vracím se domů z práce.
U výtahu stojí sousedka (starší paní) z mého patra, která bydlí už několik let hned vedle mě.
"Mám na vás počkat?", ptá se.
"Jestli chcete, tak můžete, jen vyberu schránku. Děkuju."
Vyberu chránku, jdu do výtahu, ve kterém stojí paní sousedka z mého patra a ptá se mě: "Do kterého patra to bude?" :)
Aha. Překvapení :)
Usměju se a říkám: "No, do toho samého, co vy." :)
"Jééé, promiňte, to jste vy. No jo, když vy jste už holt dokonalá."
Několik měsíců jsme se nepotkaly.
A začala se mi omlouvat, že mě nepoznala... Neměla za co. Tenhle její "omyl" mě potěšil.
Ve výtahu se vyptala na pár věcí a udělala mi radost i celým tím svým pozitivním přístupem.

Mám ráda tyhle situace :)

Ne, ještě nejsem dokonalá... ale už jsem šťastná.


A měla bych tu ještě jeden vzkaz od Dalajlámy:

Nenechte si nikdo vysát svoji energii jen proto, že kolem vás žijí tito "vysavači". Jakákoliv snaha o komunikaci s nimi nemá žádný smysl, nikam nevede a nepřinese nikomu nic dobrého.

La commision parfait

17. února 2015 v 22:31 | Tereza
Je vidět, že jsem doma sama, takže si zase povídám sama se sebou (tady na blogu) :)

V zákrytu důležitých událostí ale byla ještě jedna, která byla neméně důležitá. Byl jí ples! Tolik jsem se na něj těšila, ale já teď mám tolik zážitků, ze kterých jsem vedle, že nevím, který popisovat dřív :)

Mám už za sebou svůj první ples. Navíc s kamarádkou Anetkou z Moravy, kterou jsem po 12 letech viděla poprvé, přestože jsme po celou tu dobu (s malou přestávkou) byly v kontaktu. Jsem jí moc vděčná za to, že na ples šla se mnou, protože sama bych tam asi nevkročila.

Dost mě akorát mrzelo, že takové velké společenské akce jsou stále ještě plné kuřáků a cigaretového kouře, kterým jsem načichla úplně všude (i na spodním prádle) a dostat to ze sebe prostě nejde nijak. V tom dýmu se nedalo ani sedět. Nechápu, jak to může lidem nevadit. Pro mě cigaretový kouř smrdí podobně strašně, jako třeba psí hovínko, ale kdybych přinesla na ples psí hovínka a dala je tam na stůl místo popelníků, to by asi nesnesl nikdo. Přitom je to totéž. Možná ta cigareta je škodlivější.

Takže to trochu kazilo celkový dojem, s Anetkou jsme si hezky popovídaly a já neměla pocit, že bych se měla něčeho bát :) Najednou mi to přišlo úplně normální, že jde prostě holka na ples :) A co jako? :) Jasně, že se mi moc líbila ta příprava a vůbec fakt, že jsem na svém prvním plese. Šla bych klidně na další a nevezmu už si dlouhé šaty, přestože jsem si myslela, že ty krátké, co mám, jsou až příliš krátké. Ne, nejsou :) Alespoň podle šatů jiných žen a dívek.

V tombole jsem nevyhrála nic, Anetka školní sešit za dvě stovky za lístky do tomboly :) Ale já tam nešla vyhrát. Nebo vlastně ano. Vyhrála jsem sama nad sebou! Byla jsem už v divadle, byla jsem na plese... mám Toma, mého milého kamaráda :) Co mi ještě vlastně chybí?

Jen jedna drobnost mi chybí a jedna drobnost přebývá. Naštěstí ne na moc dlouho. Jakmile vidím cíl, jsem klidnější. Vím, že už teď jsem zvítězila. Že můj život najel do těch správných kolejí a já si musím za chvíli umýt hlavu, přestože ze své ofinky při určitém pohybu stále cítím krásnou vůni někoho jiného...

Vždycky jsem si říkala, jestli by nešlo, abych mohla pár měsíců přeskočit.
Nešlo.
Neprožila bych to, co jsem prožít měla a co bylo potřeba prožít. Včetně slz, smutku a vzteku sama na sebe, že to nezvládnu.
Nemůžeme to prostě přeskočit. Nechtěla bych se z ničeho nic ocitnout tady. Potřebuji všechny ty zkušenosti a lidi, které jsem na téhle cestě potkala.

Dobře, tak teď už konečně k té komisi.

V ČR musí chirurgické změně pohlaví předcházet odborná komise, která zasedá na Ministerstvu zdravotnictví nyní zhruba 1x za dva měsíce. Pokud zájemce splnil požadované podmínky, komise jeho žádost schválí. Neposuzuje, jak dotyčný vypadá dokonale žensky nebo mužsky, ale pouze zda došlo ke splnění všech podmínek v souvislosti s aktuálním psychickým stavem žadatele (prostě každý, kdo jde ke komisi je asi rozhodnutý, že chce chirurgickou změnu svého pohlaví, protože jinak by tam asi nechodil).

V SR žádná taková komise neexistuje, protože v SR nikdo chirurgickou změnu pohlaví neprovádí (pouze orchiektomii, která k úřední změně pohlaví stačí i u nás, ale některé mužské pohlavní znaky zůstávají) a navíc v SR je přeci jen 300 transsexuálů... Podle jejich statistik, tak proč by tam někdo vůbec tyhle operace dělal? To je stejně šťastná země to Slovensko. Žádné utrápené duše v cizích tělech. To není jako ve všech ostatních zemích světa. Slovensko je prostě jedinečná země, ve které nekritizuji její obyvatele (těch je mi spíš líto, ale oni sami to nejspíš ani nevědí, asi jako Severokorejci, kteří umírají hladem, ale s úsměvem na tváři, že se "mají dobře". Oni sami vědí nejlépe, že jim je fajn.). Kritizuji v SR úplně jiné věci a budu to dělat do té doby, než se něco změní. (To už dávno na tomhle světě ale nebudu).

Ke komisi na Ministerstvo zdravotnictví se nyní soustřeďují úplně všichni zájemci z celé ČR od všech sexuologů v zemi. Konkrétně u komise 11.2.2015 bylo celkem 18 lidí (v té prosincové přes 30). Z 18 jich bylo 11 FtM a 7 MtF. 13 bylo od MUDr. Fifkové, jedna od MUDr. Entnerové z Olomouce, jedna od MUDr. Berana z Plzně (to je ten milý pan sexuolog, co předepisuje androcur na první návštěvě! :) a zbytek (teď už nevím kolik, protože tohle je tak složitá početní úloha, že to nebudu číst po sobě jen proto, abych věděla, kolik to bylo) od MUDr. Procházky z Prahy.

Ministerstvo zdravotnictví na Palackého náměstí má zajímavou budovu ve stylu puristického novoklasicismu a stojí u břehu Vltavy. Taková je ale jen zvenčí. Uvnitř je staré linoleum, které symbolizuje, jak Ministerstvo šetří (to poznamenal Tom :). Místo toho, abych byla vystresovaná, jsem s ním byla vysmátá (ale jen do chvíle, než jsem přišla na řadu).
Do Prahy jsme dorazili autem až k Ministerstvu, oproti mému původnímu plánu nechat auto na záchytném parkovišti a dojet v klidu metrem. Teď jsem měla ale s sebou přeci řidiče, tak proč bych jezdila metrem? Neprotestovala jsem.
"Až pojedu Prahou, tak mě ale nerozptyluj, jo?"
"Jasně, Tome." ;)
Nedoporučuji jezdit k Ministerstvu zdravotnictví autem. Opravdu ne. Měla jsem vytisknuté tři ulice, kde není modrá parkovací zóna pro rezidenty (která je jinak úúúúplně všude!) a mimo kterou lze občas i zaparkovat. Párkrát jsme si to tam projeli kolem, protože navigace nás neustále navigovala do zákazu vjezdu, než Tom našel jedno z posledních volných míst.
Komise začíná zasedat v 9 h. Já byla pozvána na 9 h., ale bylo teprve 8. Nikde v okolí žádná viditelná kavárna, takže jsme šli nakonec dovnitř, protože se mi v sukni nechtělo mrznout venku, i když mě hřála přítomnost Toma.
Vešli jsme dovnitř, zaměstnanci bezpečnostní agentury jsem sdělila, že jdu za paní Köhlerovou... ("Ano, takže ke komisi. Ta je tady v přízemí.") No dobře, tak ke komisi, když chceš, ty chytrý uniformovaný zaměstnanče!
Kabelka projela RTG tunelem, Tom si vytahal kapsy, prošli jsme bezpečnostním rámem a já se šla podívat k pootevřeným dveřím s označením 223K.
Ne, ty dveře nemají označení 223K, jak se píše v pozvánce, ale 223A-223nějaké_jiné_písmenko, ale ne "K".
Očividně jsme tam ale byli dobře (a taky první). Tom tam nakukoval, já se bála, protože co kdyby tam někdo byl? :)
Tak jsme si šli dát kafe z automatu a sedli do takové pohodlné pohovky na vedlejší chodbě.
Tom neustále něco komentoval a rozesmíval mě.
Kafe z automatu Ministerstva zdravotnictví je příšerné, měla jsem všechno usazené na dně, zatímco první loknutí bylo jako když piju vodu.
Když bylo 8:50, rozhodla jsem se vejít. Na pozvánce totiž bylo, abychom se dostavili o 10 minut dříve.

Toto je moje pozvánka, do které jsem vepsala slovo "vzor". Je to jinak takový moc hezký papír s barevným logem :)
(po kliknutí se otevře v novém okně)

Výborné je to oslovení!
Prostě dokaž, že to je jinak, proto k naší komisi taky jdeš, ne? A my ti to až potom změníme.
Tak dobře no.

Pozvánka mi přišla zhruba 3-4 týdny před komisí a čekala jsem ji, protože jsem o tom byla od Hanky informována. Taky jsem se moc těšila. Musela jsem doložit rozhodnutí o rozvodu, potvrzení rodinného terapeuta (v Motole doporučeného Hankou) kvůli Kačence, navštívit podruhé (a naposledy) prof. Weisse a to bylo myslím vše.

Tak tohle je ten první papír, o který mi šlo a který mi otevře dveře k druhému papíru, na kterém už bude razítko a který mi otevře dveře k dalším dveřím, díky kterým vše zakončím posledním papírem, ve kterém bude už Tereza -ová a F.
Je to vlastně nesmírně jednoduché :)

Do čekárny jsme s Tomem vešli jako první. Bylo tam asi 5 míst k sezení (na pohovce a na křeslech), na zemi byl koberec a za prosklenou průsvitnou stěnou s dveřmi byly vidět stoly jako na svatbě s občerstvením připravené pro účastníky komise. Na stolku v čekárně ležel pořadník na celý den s časy, jmény a místem bydliště každého účastníka. Byla tam převaha kluků, kteří už také pomalu přicházeli a účastníci byli opravdu z celé ČR.
Za chvilku dorazily taky holky od Hanky, takže nastala dobrá nálada, i když se čekárna trochu plnila, protože každý druhý účastník měl doprovod a tak si už nebylo kam sednout. Nikdo nepřišel jen 10 minut předem. Všichni tam byli dříve.
Podle pořadníku měla komise na každého 15 minut.
V 9 h. dorazili "komisaři". Nebylo jich sedm, muselo jich být podle mě aspoň deset. Poznala jsem MUDr. Weisse (endo), prof. Weisse, MUDr. Fifkovou a tím to skončilo.
Celou komisí provázela paní, která vyzývala jednotlivé účastníky a kontrolovala, zda jsou přítomni.
Byla usměvavá a moc milá.
Jakmile byl účastník vyzván, sedl si na židli ke stolu, po jehož levici seděla Hanka a ještě pár přísedících, naproti p. Köhlerová z Ministerstva, která pokládala otázky.
Nestačila jsem ani vnímat, kdo všechno tam je. Do poslední chvíle jsem nervózní díky Tomovi nebyla, ale pak to najednou přišlo. Měla jsem v úmyslu vejít s úsměvem a sebevědomá, ale ten úsměv mi dal nakonec docela zabrat.
Jakmile jsem se posadila, už to bylo trošku lepší, jenže p. Köhlerová, jinak milá paní, vyslovovala své otázky docela rázným tónem.
Abych tu zase neprozradila úplně všechno a nebylo to pro vás ostatní, které komise teprve čeká, překvapení! :)
Otázky se vztahovaly k přeměně a byly různé, nebylo jich moc (dvě tři?). Dvakrát jsem komisi rozesmála, když jsem popisovala, jak mě přijali mí kolegové. Tam to bylo opravdu hezké :)
Také se ptali na Kačenku, ale jen obecně.

Sezení u komise netrvá dlouho. Je to nějakých 5-7 minut. Po zodpovězení otázek si vzal slovo předseda komise MUDr. Procházka. MUDr. Procházka byl předsedou komise u žadatelů, kteří patřili Hance Fifkové, zatímco Hanka Fifková byla předsedkyní komise pro žadatele, kteří patřili pod ostatní zbylé sexuology. Předsedou komise nemůže být totiž můj vlastní sexuolog.

MUDr. Procházka mi položil pár doplňujících otázek a informací ze zákona, jakože nebudu už moct mít nikdy děti, budu do konce života brát hormony, atd. To všechno už dávno všichni víme, ale je potřeba to tam ocitovat.

Po sedmi minutách (to byl můj odhad) jsem byla propuštěna za skleněné dveře do čekárny, abych byla za pět vteřin zase zavolána a byl mi sdělen ten hezký výsledek :)
Rozhodnutí přijde do týdne poštou. (Ještě mi nepřišlo a už je to týden! :).

Chtěla jsem potvrdit propustku, na kterou jsem dostala razítko Ministerstva zdravotnictví, které mi ale v práci neuznali (na razítku chybí číslo zdravotnického zařízení a lékař). Takže musím při nejbližší návštěvě poprosit Hanku, jestli mi propustku potvrdí znovu zpětně. Že bych byla zase první, komu taková propustka s razítkem Ministerstva nestačí?

Tom mi celou dobu držel kabátek, měla jsem ho od něj hezky vyhřátý, oblékla se, pozdravila holky, popřála jim štěstí a šla ven v euforii z toho, že už mám po komisi a že je tu se mnou Tom.

Mířili jsme do Motola. Kačenka tam měla kontrolu, na kterou jí vždycky vozí ex se svým přítelem a 5měsíční miminkem.

Řešili jsme s Tomem situaci, zda se má vidět s mojí ex nebo ne. Já jí moc neřešila. Ona má svůj život. Měla by ho mít. Má všechno, po čem toužila a měla bych jí být ukradená...

Vždycky sedím v chodbě vedle Kačenky, povídáme si a pak jdeme všichni dovnitř. Všichni jakože všichni! I partner ex s kočárkem! :) Co kdyby si náhodou paní doktorka myslela, že moje ex je lesba, když tam přijdou s Kačenkou jen dvě ženy?
Jenže v Motole jsme měli ještě hodinu čas, takže jsem běžela okamžitě do ordinace MUDr. Jarolíma, který bude tvořit své umělecké dílo.
Díky Darince a společnosti vedle ní při jejích návštěvách Motola jsem věděla, kde Jarolím sídlí. Bez ní bych to hledala v tom motolském labyrintu asi hodně dlouho. (Je to -2C (mínus 2C) - fakt to tam je! A tamtéž, ale v jiné chodbě budu už brzo i hajinkat :)
Strefila jsem se na druhý pokus do správné chodby.
Ta byla prázdná. Posledně s Darinkou tam sedělo asi 10 dědoušků (jelikož MUDr. Jarolím je urolog), ale teď nikdo. Tak klepu. A nic.
Vytáčím číslo sestřičky, u které jsem se už 14 dní snažila objednat.
U komise se mě totiž zeptali, jestli už vím, do které nemocnice půjdu na operaci a zda už mám termín konzultace. No nemám, když mi to ta sestra pořád nebere!

Tom mi chtěl opravdu pomoct, tak vytáčel to číslo místo mě a v tom se otevřely vedlejší dveře! Vyšla sestřička MUDr. Jarolíma, které jsem vysvětlila, že jdu z komise, rozhodnutí mi přijde poštou do týdne a že bych chtěla už objednat. Potřebuji to fakt co nejdřív!!! (To jsem jí neříkala).

Vážně se omlouvám, ale když ta sestřička nebyla příjemná, tak to sem musím taky napsat :). Lidé si často za svou pověst mohou i sami.
Bylo vidět, že jsme sestřičku vyrušili. Nevím z čeho. Věděla jsem, že nejsou ordinační hodiny, ale nevěděla jsem, kdy jsou. Jen jsem to chtěla zkusit. Udělat pro to maximum, aby to už konečně všechno bylo.

Sestra si mě pozvala dovnitř, Tom nás kontroloval ze dveří, já se snažila být na sestru ještě milá a říkala jsem jí, že jsem jen šla kolem to zkusit... ale ona hned, ať jí neskáču do řeči. Bez rozhodnutí z ministerstva že se se mnou nebudou vůbec bavit. (To je mi jasné).

To všechno mi bylo ale jedno. Důležitý je pro mě výsledek a ten byl, že začátkem března mě objednala, dostanu papíry k předoperačnímu vyšetření a TERMÍN!
Taky mě upozornila, ať počítám s dloooouhou lhůtou - klidně i 2-3 měsíce :) Ale to my přeci víme. Lekla jsem se, když řekla to "dlouhou", že to vyjde tak na září. Takhle by mi to mohlo vyjít podle plánu (pokud mi do toho neskočí nějaký urgentní příjem v době, kdy tam zrovna budu já a který má vždy přednost) a nejpozději v červnu bude vše už tak, jak má (+ 6 týdnů hojení).

Motivaci mám obrovskou (jak jsem psala v minulém článku) kvůli sobě, ale teď i kvůli Tomovi.
Chci být pro něj krásná a ženská, jak nejvíc dovedu. Nic ani nikdo mě nezastaví! :)

Takže jsem odešla od přepracované sestřičky celá šťastná a spokojená a šli jsme si sednout do patra na dětské, kam by měla za chvíli dorazit Kačenka s rodinkou.
Moc jsem se na ní těšila.
Tom se nakonec rozhodl, že z důvodů, které tu nebudu popisovat, se mnou až ke Kačence nepůjde. Dala jsem mu klíče od auta, že počká v něm. Věděl, že to může trvat i hodinu.
Seděli jsme bokem, takže když ex přicházela, nevšimla si nás, ale my jich ano. Tom je tedy viděl, zatímco oni jeho ne.
Rozloučila jsem se s Tomem a běžela za Kačenkou. Sedly jsme si tam na židličky na chodbě a čekaly, až půjdeme na řadu. S Kačenkou jsme si povídaly, když jsem se otočila směrem ven z chodby a na jejím konci stál Tom. (Tolik mu to tam slušelo! On je chlap jakože vážně chlap! :) A ještě jak je o 8 cm vyšší než já, to se mi líbí.
Chtěla jsem, aby přišel, protože stejně jednou přijde...
Nakonec odešel a pak mi v autě řekl, že kdybych na něj mávla, tak přišel. Ale do ordinace bych ho netahala :) Už takhle nás je tam celé procesí :).

Celý 11. únor 2015 byl kouzelným dnem. Z Motola jsme s Tomem ještě vyrazili po Praze, ale to už sem taky nepatří a já měla radost, že v jednom z nejdůležitějších dnů mého života byl zrovna on po mém boku.
Nemusel tam být. Nemusel se nabídnout. Nemusel mi psát ani se se mnou nemusí stýkat. Ale on po mém boku je.

Další komise pro vás ostatní bude zase koncem dubna.

Tak jsem teď celá napnutá, které datum mi začátkem března řeknou jako datum mých druhých narozenin :)

A nejsem jediná, kdo je teď napnutý :)

Mimochodem - ještě dva dny a je to přesně rok, co jsem na HRT! :)

O Tereze a o Tomovi

17. února 2015 v 20:18 | Tereza
Kdysi dávno před lety byl pro mě foťák nesmírně důležitý. Byl nástrojem, který mohl navždy zvěčnit mé pokusy o ženskost (tu maximální, jakou jsem tehdy dokázala sama vytvořit a která byla stále nedostačující), vystavit ji na internetu a moct si tak díky tomu žít svůj vysněný holčičí život ve světě, ve kterém mi nic, kromě toho nejdůležitějšího - reality, nechybělo.
Jak jsem dnes zjistila, foťák leží už několik měsíců na stolku s vybitými bateriemi a už pro mě není důležitý vůbec. Obrázky se přesunuly do skutečnosti.
A nejen obrázky...

Chtěla jsem si vyfotit dárek, který jsem dostala k Valentýnovi... proto mluvím o foťáku.

Tím, jak se můj život najednou tak rychle přesouvá z virtuální roviny do opravdového světa mizí i čas a příležitost ke psaní. I když toho v hlavě nosím spoustu, nejsem schopná se ke svému počítači dostat. Přesně tohle jsem si ale přála! Můj milý deníčku, už jsem dostatečně šťastná, dojatá a nadšená na to, abych ti potřebovala dál sdělovat svá trápení. A tak bych ti vesele mohla sdělovat své radosti, ne? :)
Jenže ty nikoho nezajímají :)

Mrznu stále pořád a všude. Už potřebuji léto! Přesto byla včera chvíle (poměrně dlouhá, protože to byla celá noc (a první celá noc), ale pro mě opravdu jen chvíle), kdy mi zima nebyla. Existuje totiž jeden z nejpříjemnějších způsobů, jak se zahřát. Stačilo se přitisknout, cítit vůni jeho vlasů, jeho silné prsty propletené s mými nebo mít zavřenou dlaň, kterou mi schoval jako perlu do lastury a já vnímala jeho dech současně s tím mým. Můj byl rychlý, cítila jsem tlukot svého srdce, které mi bránilo usnout. A když jsem ho obejmula, cítila jsem tlukot i jeho srdce. Schválně se kvůli mě chvilku ani nepohnul, abych si tu chvíli užila. Pak už jsem cítila, že jsem mu zalehla jeho ruku, kterou si mě bere, jakobych byla lehkým peříčkem vznášejícím se v oblacích... až co nejvýš, protože tohle musí být sen...
Ne, tohle opravdu není sen! Já to dokázala!!! Jsem tu už těsně před koncem své cesty a plynule přecházím v normální život, jaký jsem si vysnila...

Když konečně usnul, budily ho myšlenky, které mi musel sdělit, což bylo tak roztomilé:
"Je! Ještě mám v pračce bundu, musím jí jít pověsit!"
Nespala jsem a tak jsem ho pohladila, ať spí dál, že jí jdu pověsit. Navigoval mě po bytě, kde najdu ramínko a pak jsem zase vklouzla hezky k němu.
Po chvíli jeho spánku: "Nemáš hlad? Vždyť ty jsi nic nejedla!" :)
(Bože já bych ho umuchlovala.)
Opravdu jsem nejedla. Já totiž zapomněla jíst. Necítila jsem hlad. Byla jsem jak omámená a tak šťastná, že jsem v tu chvíli neměla žádné starosti, kromě jedné - že mi dnes na několik dní odjede pracovně za hranice.
Zase nějaká chvíle spánku...
"Neboj, budu ti psát sms!" :)
(Jéé, on na mě myslí a budím ho ze spánku. Chudák, takhle se nevyspí.) A přitulila jsem se k němu ještě víc se slovy, ať mě kdyžtak odkulí.
Neodkulil.
Z ohleduplnosti jsem se pak v noci odkulila nepatrně já sama. On se obrátil na záda a když jsme se chytli za ruce, konečně se podařilo usnout i mně.

Spokojená a šťastná, vzrušená, dychtivá, odhodlaná, veselá, rozverná, svádivá a modlící se, aby se v tu chvíli zastavil čas...

Přesně tohle jsem už tak potřebovala!

Nedělní večer, kdy jsem odvážela domů Kačenku byl první po necelých 3 letech, kdy mi nebylo smutno. Ten stísněný pocit na mě nestihl padnout, protože mi zavolal, ať přijedu a najednou byl všechen smutek pryč. Věděla jsem, že tohle je jediný lék na smutek, ale ten lék jsem až doteď neměla.

Přistihla jsem se, že místo toho, abych něco vyprávěla tady do svého deníčku, vyprávím je jemu. Povídáme si spolu a já přemýšlím, jak se mohl stát takový zázrak, že tu najednou v mém životě prostě je?

Moc ráda budu chránit jeho soukromí, jak nejlépe dovedu a tak tu o něm toho už moc nepovím. Ale mohla bych ještě aspoň v tomto článku prozradit, jak se to stalo, že tu najednou je, protože sama jsem si dlouho lámala hlavu, jak a kdy se to jednou stane.

Nehledala jsem ho. To on si našel mě. Mám v přátelích na facebooku kamarádku, která má i jeho v přátelích a tak mi dva měsíce neustále psal. Snažil se mě přesvědčit, že se odněkud už roky známe :) (Já věděla, že se logicky znát nemůžeme, ale líbilo se mi to). V žádném případě jsem nenacházela odvahu se sejít a tak jsem si jen hezky povídala, občas mu i odepsala.
Jenže jednou v pondělí večer mi začal psát, že mě už musí vidět.
On mě tak chtěl, že by udělal cokoliv, jen aby se se mnou sešel. Já mu to ale rozmlouvala a byla smutná z toho, že mám své tajemství, kvůli kterému to nemusí vyjít. To jsem mu ale říct jen tak nehodlala. Jenže jeho průbojnost a odhodlání mi změnilo život.
"Tak já jedu a počkám na tebe v autě, ano? A budu tam čekat tak dlouho, dokud nepřijdeš."
Věděl, na kterém sídlišti bydlím a tak vybral jeden známý bod.
Dívala jsem se na něj z okna, jak tam zastavuje a čeká. Jak tam v dálce blikají blinkry a... do toho jsem mu psala, že mě bude nenávidět, ale že nemůžu přijít...
Pak mi ho ale přišlo tak líto, jak tam čeká. Pořád tam čekal. A měl tam s sebou i svého pejska. Čekali tam oba dva na mě a já stála u okna a bylo mi do pláče, protože bych tak ráda byla s nimi. Pitomá svazující minulost!
"Takhle ale nikdy ničeho nedosáhnu!", dostala jsem vztek. Sama na sebe i na něj, že mě neposlouchá, že si prostě jen tak v devět večer přijede a nedává mi jinou možnost než sejít dolů k němu. A tak jsem na sebe hodila sukni, kabát a běžela mu jakože vynadat...

Jakmile otevřel dveře, vyskočil na mě jeho kouzelný pejsek a jakmile jsem si sedla dovnitř do vyhřátého auta, spustil se řetězec chemických reakcí u obou takovým způsobem, že jsme se pak ještě dvě hodiny procházeli po městě, on z roztržitosti zapomněl zamknout auto, ve kterém nechal mobil a tak jsme k němu běželi, nic se neztratilo, zůstali už v autě a povídali si.
Pak mě zavezl k domu a doprovodil až k venkovním dveřím...
"Ty budeš asi pěkný mazel, viď?", loučil se se mnou... To nechápu, jak mě mohl mít za takovou chvíli přečtenou. Nedávala jsem mu (podle mě) viditelně najevo, že se mi líbí, ale očividně to muselo být jasné nám oběma.
Když jsem mu řekla dobrou noc, že jdu už domů, dostala jsem nečekaně pusu...
Tu jsem mu ale hned oplatila a tak došlo k trošku větší a vášnivější puse na dobrou noc, rozloučili jsme se konečně a já šla celá omámená domů. Chtěla jsem ještě... Víc! (Ale jen vduchu).
Slíbil mi (přemluvil mě :), že mě ráno vyzvedne, že kvůli mě přijede až k domu, odveze do práce a z práce spolu půjdeme někam na čaj...

Co následovalo druhý den byla pohádka, kterou už bych tu nechtěla popisovat do detailů... To je začátek něčeho, co už patří jen mě a jemu a ačkoli spolu oficiálně nejsme, tak neoficiálně mám z toho úplně jiný krásný pocit.
Mou minulost už zná. I já znám tu jeho. On je pro mě takový člověk, kterým je teď. Bez ohledu na svou minulost. Líbí se mi jeho plány, jaký je a jak žije teď.

Jedno ráno po večeru, kdy jsem se mu snažila jemně naznačit, že spolu opravdu ještě nemůžeme mít sex, i kdybych stokrát chtěla (jakože bych to v jednu chvíli opravdu bez váhání udělala), jsem dostala "facku". Celá nadšená a šťastná v práci s rozepsanou a ještě neodeslanou smskou, ve které mu přeji hezké ráno dostanu zprávu o tom, že nemůže pokračovat. Kvůli okolí. A uvedl další důvody, které jsem mu ale z hlavy dostala, protože šlo o klasické předsudky této průměrné společnosti, za které on nemůže, protože mu byly po dobu jeho života vltloukány do hlavy a bylo na čase to změnit. Nevzdávala jsem to. Věděla jsem, jak moc se mu líbím a na to jsem sázela. Bylo to to jediné, co jsem v tu chvíli mohla.
Další ráno sms, že ruší to, co řekl předtím a že by to rád nechal otevřené...

A tak je to vlastně dosud.
Otevřené.
Zpracovává se...
Řeší se...
Loading...
Processing...

To znamená, že přede mnou dveře nezavřel. Naopak mi je vždycky s úsměvem otevírá a já z nich tak nerada odcházím...
Když stojím na špičkách, abych dostala pusu na přivítanou nebo když si mě přitiskne a přivoní k mým vlasům.

Jeho přítomnost vedle mě obrátila můj život vzhůru nohama. Všechno je jiné. To neustálé denní přemýšlení o něm, i když nechci, nejde se tomu ubránit, ty plány, které se mi honí hlavou, aniž bych měla cokoliv plánovat nebo šimrání, když si vybavím věci, které jsme spolu prováděli. Jsem sebevědomější, silnější, spokojenější. A promítám to do všeho, co dělám.

Na tom celém je ale ještě vtipná jedna věc.
Jmenuje se Tom...

A tak tenhle blog o Tereze a o Tomovi zůstává v tuto chvíli o Tereze a o Tomovi.
Moc bych si přála, aby to tak zůstalo.

Dozvěděl se už ode mě spoustu věcí. Řekla jsem mu, že o "tom" tam dole nebudeme mluvit. Že chci, aby dělal (stejně jako já), že to neexistuje, ale stejně se někdy ptá a je s ním vlastně legrace. Chápu, že mu to tam vadí a nesnese to. Ne, opravdu heterosexulní muž nesnese penis u své partnerky :)
Mám vlastně štěstí, že jsem mu mohla říct konkrétní období, ve kterém už bych měla mít F v občance a kdy už nebude nutné si něco na mém těle jen představovat, protože už to bude skutečnost. To ho nadchlo, protože je to poměrně blízko. Stejně jako já už vidí cíl.

Ptal se mě, jestli se budu moc vdát. :) Potěšilo ho, že ano. (I mě to těší :).

A tak teď tak trochu bojuji s tímhle mezistavem, který snad už brzy skončí a mám obrovskou dvojí motivaci: Chci být krásná sama pro sebe, ale chci být taky krásná pro něj.

Jeho přímost mě fascinuje. Vím o každém detailu na sobě, který má rád nebo naopak, který by rád změnil, což se také stane.

Věděl, že 11.2.2015 jedu do Prahy ke komisi. Z ničeho nic se nabídl, jestli nechci, aby tam jel se mnou...

Jestli nechci? Skočila bych mu kolem krku!!! Takže jsem měla řidiče :)
A tak přišla má vysněná chvíle, kdy mám ještě během přeměny (i když na jejím konci) po svém boku někoho, kdo bude stát u mě a nebudu na to sama. Být sama jsem si užila dost a tak jsem najednou přecházela v Praze silnici za ruku s Tomem, který mě rozveseloval a já jeho provokovala.

Jak mám psát bez detailů a bez poodhalení soukromí do svého deníčku, když je někdo teď mou druhou polovinou? Když mě někdo drží za ruku a naplňuje můj život z 95 %?

No jednoduše. :)

Přeskočím na jiné téma.

Chtěla jsem jen představit Toma, protože se o něm budu možná ještě někdy zmiňovat a taky vysvětlit, proč teď nesedím u PC a nepíšu. Opravdu toho nejsem schopná, neboť v jeho přítomnosti jsem nejšťastnější a chci si užít jeho, ne své klávesnice nebo svého blogu, který mi hodně pomohl, ale teď už je prostě ten čas zase poposkočit :) Radostí i dopředu :).
Navíc tyhle začátky... aaach :)

Navzdory všemu špatnému, co je za mnou a navzdory všem negativním prognostikům (a díky těm pozitivním :) prožívám záplavu endorfinů, což jsem včera Tomovi pod peřinou taky pošeptala. Cítila jsem, jak mě ty endorfiny, potvůrky jedny šimravé, lezou po celém těle a šimrají úplně všude. Poučená z předchozích neúspěchů a poučená z předchozího dlouhého vztahu mluvím teď s Tomem, jsem otevřená, upřímná, říkám mu, co se mi líbí a co ne, nic netajím a když něco chci nebo nechci, řeknu to narovinu. (Pokud jen dělám "kina", on to stejně hned pozná :). Jeho přímost někdy bolí, ale vzápětí mě hladí.

Dnes večer budu usínat sama, než se mi po 20 dnech vrátí domů. A moc bych si přála, abych vedle něj mohla usínat už pořád. To byl ten nejhřejivější medvídek mého života. Ještě teď cítím to teplo. To lidské teplo, které nelze ničím jiným nahradit a které už jsem dávno zapomněla, jaké je.

Teď by se asi hodilo přeskočit na článek o komisi, když už jsem se tu o ní zmínila.

Tak jo :)

Málem bych zapomněla.
Tady je můj Valentýnský dárek s opravdovou kouzelnou perlou od Toma:
Můj Valentýn 2015

Je mi jedno, že jde o importovaný svátek, který slaví jen 40 % Čechů. Mám ráda jakoukoliv příležitost k tomu, dostat pusu od někoho, koho mám ráda.

První noc s Tomem...
První prsten od muže...
První muž, který mi nechal pootevřené srdce i přesto, jaká jsem...

Tome, promiň, že jsem tu o Tobě napsala, ale i ty sem patříš. Podle toho, co ses tu mohl dočíst Tě nikdo identifikovat nemůže (dávala jsem si na to pozor) a já budu dál úzkostlivě chránit všechno to, co chránit musíme a co si vzít už nenechám.

Teď teprve je to o Tereze a o Tomovi...

Další scénář je na nás obou.

Moudré Slovensko chrání rodinu

8. února 2015 v 17:10 | Tereza
Je 8. února 2015 a včera proběhlo na Slovensku referendum o ochraně rodiny.
To rozhodně nemohu nechat bez komentáře :) Protože postoj ČR a SR se v tomto naprosto radikálně liší a je zajímavé diskutovat o tom, proč se mentalitou tak podobné národy mohou v tomto až tak moc lišit.
Těšila jsem se na toto referendum, ačkoli jsem předem (stejně jako pozorovatelé na Slovensku) věděla, jak dopadne.

Referendum vyvolala Aliance za rodinu, tedy za rodinu, kterou si nedávno na Slovensku definovali jako svazek výhradně mezi jedním mužem a jednou ženou. Jak se uvádí: Ačkoli stát nemá zasahovat lidem do soukromí, rodina je pro stát tak důležitá, že si uvědomuje její důležitost a je potřeba chránit její tradiční formu.

V EU k dnešnímu dni tedy registrované partnerství neuznávají tyto země:
  • Bulharsko
  • Kypr
  • Estonsko
  • Řecko
  • Itálie
  • Lotyšsko
  • Litva
  • Malta
  • Polsko
  • Rumunsko
  • Slovensko
Aliance za rodinu: Sledujeme zahraničí, kde se práva dospělých prosazují nad práva dětí a nátlak se nikdy nezastavuje, ale vždy pokračuje od registrovaných partnerství přes stejnopohlavní "manželství" a adopce dětí. A tak jsme po dlouhé a zodpovědné úvaze zahrnující mnohé konzultace dospěli k přesvědčení, že referendum O OCHRANĚ RODINY je nevyhnutelné.

Pokud totiž povolíme registrovaná partnerství, kvůli evropským soudům jim musíme přiznat téměř stejná práva, jako manželství, včetně adopcí. Lidé mají právo říci, co chtějí pro své děti a jejich budoucnost a mají právo rozhodovat tak o důležitých věcech.

Vítáme všechny snahy politiků zaměřené na zlepšení situace v oblasti ochrany manželství a rodiny. Jsme rádi, že novelou ústavy byl vytvořený první potřebný krok k ochraně rodiny. Avšak je potřeba jít dále, abychom se vyhnuli scénáři Chorvatska, kde po zadefinování manželství bylo zavedeno registrované partnerství. A tomu podle rozhodnutí evropských soudů musí být poskytnutna téměř všechna práva jako manželům.

Takže v čem je tedy problém s registrovaným partnerstvím a tím, že děti vychovávají dvě osoby stejného pohlaví? Nějak jsem to z toho textu nepochopila. Pořád všude píší, že "se musí chránit tradiční rodina", ale nepíše se konkrétně proč. Ani nemůže, protože by to bylo hodnoceno jako diskriminace.

Výsledky:

Referendové otázky byly tyto:

1. Souhlasíte s tím, aby se manželstvím nemohlo nazývat žádné jiné soužití osob kromě svazku mezi jedním mužem a jednou ženou?

2. Souhlasíte s tím, aby párům nebo skupinám osob stejného pohlaví nebylo umožněno osvojení (adopce) dětí a jejich následná výchova?

3. Souhlasíte s tím, aby školy nemohly vyžadovat účast dětí na vyučování v oblasti sexuálního chování či eutanázie, pokud jejich rodiče nebo děti samotné nesouhlasí s obsahem vyučování?




Z uvedeného vyplývá, že nejvíce přívrženců tradiční rodiny je na severu Slovenska (Námestovo) a nejvíce přívrženců registrovaného partnerství žije na jihu (Dunajská Streda) a na středním Slovensku (Rimavská Sobota).

Mapa okresů je s výsledky pouze pro otázku č. 1, ale podobné výsledky jsou i u zbývajících dvou otázek.

Aktivně hlasovali například mnozí občané Lendaku pod Tatrami, obce známé vysokým zastoupením věřících. Mnoho lidí přišlo k urnám v krojích a v místním kostele se modlili za dobrý průběh referenda.

Vysoké číslo pro zachování tradiční rodiny (kolem 92 %) je dané nízkou účastí, která byla 21 % (potřeba bylo 50 %). Referendum bylo pojato jako "záchrana tradiční rodiny, která je svazkem muže a ženy" a tak šli volit převážně občané, kteří rodinu zachránit chtěli. Pokud to otočím na voliče, kteří nezaškrtli ANO, ale NE, tak ti by na Slovensku mohli být klidně označeni jako bojovníci proti tradiční rodině nebo podobným způsobem.

Dále pak většině voličů bylo toto referendum kradené. Jich se přece netýká a raději vyrazili na hory.

Podle slovenské pobočky Amnesty International by platné "ano" v referendu znamenalo porušení mezinárodních úmluv o lidských právech.

"Referendum může vést k významnému kroku zpět v oblasti lidských práv na Slovensku. Pokud lidé v referendu odpoví ano a na základě toho budou přijaty konkrétní zákony, podpoří Slovensko diskriminaci na základě sexuální orientace a podkope sexuální vzdělávání a výchovu společnosti. Výsledek ukáže, jakým směrem se Slovensko vydá, jestli bude plavat proti, nebo se vydáme s proudem evropských lidskoprávních norem týkajících se rovnosti," uvedla před sečtením hlasů ředitelka neziskové společnosti Jana Malovičová.
Slovenská média výsledky zhodnotila tak, že Slováci se zachovali moudře.

Trocha ironie: Jsem ráda, Slovensko, že se chováš moudře a že podporuješ pouze tento typ rodiny:



Tyto děti považuješ, moudré Slovensko, za méně šťastné, nešťastné nebo poškozené:


Jsem ráda, že jsou země, kde si to nemyslí a kde mají děti rodiče, lásku, zabezpečení a ochranu (bez ohledu na pohlaví jejich rodičů)...

Slovensko je zemí, kde jim nestačí, že si odhlasují, že rodinou může být pouze rodič, pokud jeden z nich je muž a druhý žena a odvolávají se na tradiční formu rodiny. Ještě si toto rozhodnutí potřebují utvrdit referendem, vyvolat vášnivé diskuse a "pojistit" se před tím, aby náhodou někdo nevyvolal snahy o to, aby děti mohly vychovávat třeba dvě ženy.

Na Slovensku musí žít někdo, kdo je otcem této myšlenky. Může to být jediný člověk, kterému se podařilo tuto myšlenku prosadit. Možná to bude někdo z Aliance za rodinu. Ale jsem si jistá, že pokud by žil v Česku, neměl by tu i přes svou veškerou snahu propagovat tento názor téměř žádnou šanci se prosadit.


A holky (i kluci) ze Slovenska - klidně se k tomu můžete vyjádřit. :)
I ty Anito. Byla jsi určitě hlasovat a zaškrtla jsi NE, že?

Tomuto slovenskému referendu jsem teď dala trošku prioritu před událostmi, které se teď dějí v mém životě a už nepatří na tento blog, ale cítím se teď jako opravdová princezna v pohádce...

O svém prvním plese, o jedinečné kamarádce z Moravy, která je na mé straně už 12 let, všechno tehdy věděla jako první (a jediná), ale teprve v pátek jsme se poprvé viděly, o blížící se komisi a o princi z pohádky možná někdy příště... :)

Horké rty

4. února 2015 v 19:25 | Tereza |  Básničky

Žena, která byla geneticky mužem, porodila dvojčata

1. února 2015 v 20:03 | Tereza
Tohle je opravdu zvláštní příběh o syndromu androgenní necitlivosti (AIS), o kterém jsem dosud neslyšela. Ale hlavně o dvou lidech, kteří se nikdy nevzdali.

Článek vyšel 30.1.2015 v britském internetovém magazínu Mirror.

Žena (Hayley), která byla geneticky muž, totiž nebyla klasifikována jako transsexuál... celý život vyrůstala jako žena bez reprodukčních orgánů. Samu sebe identifikovala jako ženu a chyběly jí zevní mužské pohlavní orgány.
Když jí bylo 19 a stále nepřicházela menstruace, lékaři zjistili, že je geneticky mužem (XY).
Jenže Hayley zoufale toužila po dítěti... Ta touha po dítěti mě dojala a její vytrvalost opět jak jinak než inspirovala.
A tak zatímco my celý život tušíme, že s námi není něco vpořádku a srovnáváme se s tím, že nikdy neporodíme své vlastní dítě, tato žena (geneticky totéž, co my) to do poslední chvíle nevěděla. Ovšem určité štěstí přeci jen měla. Mohla si ten svůj ženský život žít už od malička. Její tělo se syndromem androgenní necitlivosti totiž nereaguje na mužský hormon. A díky tomu jí v těle vysvitla i malá jiskřička naděje na to mít vlastní děti...


Hayley Haynes, 28, porodila dvě úžasná miminka Avery a Darcey poté, co si nechala vyrůst dělohu díky hormonální terapii.

Haley ještě teď nevěří, že všechny její sny se staly skutečností a dívá se s láskou na dítě v náručí.

Vzpomíná, jak se v den své zničující diagnózy v 19 letech dívala do zrcadla a snažila se vše pochopit.

Vypadala jsem jako žena, ale bylo mi řečeno, že nikdy nebudu mít děti, protože nemám žádnou dělohu, vaječníky ani vejcovody.

Toužila jsem stát se maminkou.

Teď, o devět let později, porodila dvojčata po IVF (in vitro fertilizaci - oplodnění ve zkumavce) s pomocí darovaného vajíčka.

Ona a její manžel Sam, oba 28, jsou radostí bez sebe, že se stali rodiči, ale byla to těžká dlouhá cesta.

Hayley z Bedfordu ve Velké Británii neměla ani tušení, že vyrůstala jako někdo jiný. V 19 letech stále neměla menstruaci, zatímco jiné známky holčičí puberty už měla za sebou.

Po měsících různých vyšetření a krevních testech jí odborníci řekli, že se narodila s chromozomy XY, což znamená, že je geneticky muž.

Svatební foto z r. 2011

Neměla žádné pohlavní orgány. Diagnóza zněla "syndrom androgenní necitlivosti."
Tělo postiženého nereaguje na mužský hormon androgen, který u zdravých jedinců stimuluje vývoj druhotných pohlavních znaků.

Syndrom testikulární feminizace či Morrisův syndrom (anglicky androgen insensitivity syndrome - AIS) je dědičná genetická takzvaná receptorová porucha charakterizovaná výhradně ženským fenotypem. Příčinou je necitlivost či úplná absence receptorů pro androgeny - mužské hormony. V důsledku této necitlivosti tkání na mužský pohlavní hormon se plod, ač geneticky mužského pohlaví (XY), vyvíjí jako plod ženský se vznikem ženských zevních pohlavních orgánů a posléze i sekundárních pohlavních znaků.
Takový jedinec se i psychicky identifikuje jako žena. Tento syndrom je nejčastější příčinou mužského pseudohermafroditismu a jeho incidence je asi 1:20000 narozených chlapců.
Tento syndrom také vyvrací jednu transsexuální teorii a to tu, že pohlavní identita a zevní pohlavní orgány jsou určeny chromozomálně. Většina transsexuálních žen měla kombinaci pohlavních chromozomů XY. Nicméně situace u žen se syndromem úplné necitlivosti na androgeny (AIS) to vyvrací, neboť tento syndrom způsobuje, že se u plodu s genotypem XY (tj. běžně mužským) vyvíjí vnejší pohlavní orgány ženského tvaru.


Hayley říká: "Když mi řekli, že nemám dělohu, byla jsem tak zmatená. Cítila jsem se opravdu špatně. Největší strach jsem měla z toho, že nikdy nebudu moct mít děti. Najednou jsem si připadala jen jako poloviční žena a byla jsem v rozpacích. To jsem měla říct muži, se kterým jsem začala chodit, že jsem muž?"

Už od 16 jí byl ale na blízku jeden muž, který se jmenoval Sam a utěšoval ji během jejího utrpení.

Sam vzpomíná: "Řekla mi, že ji žádný muž nebude chtít. Řekl jsem jí, že jednou o ní někdo stát bude. Tehdy jsem jí to říkal jako přítel - ale nakonec jsem se tím mužem stal já."

Jiskřička naděje přišla v roce 2007, kdy nový specialista v Royal Derby Hospital našel v těle Hayley malou dělohu, která nebyla vidět při předchozích vyšetřeních.

"Byla velká jen několik milimetrů, ale byl to začátek," říká Hayley. "On byl opravdu optimista v tom, že by mohla ještě vyrůst. Stále jsem nemohla otěhotnět přirozenou cestou, ale mohla jsem otěhotnět pomocí oplodnění ze zkumavky."

Prvním krokem bylo zahájení hormonální terapie (HRT), které upravily hladiny estrogenu a progesteronu na správnou úroveň.

Šťastná maminka Hayley se svou dcerou Avery

Mezitím se Hayley a Sam dali dohromady.

Hayley říká: "Byl mým důvěrníkem od prvního dne a tolik mě podporoval. Myslela jsem si, že by každý muž utekl míle daleko."

Ale Sam ji přijal a miloval takovou, jaká je. Jen jsme ještě pořád nevěděli, jestli budeme mít děti.

Oba jsme chtěli rodinu, ale museli jsme prostě počkat, jestli léčba funguje.

Svou odpověď dostali v roce 2011, kdy se Hayley dozvěděla, že její děloha je připravena k oplodnění ve zkumavce.

Pak ale přišla těžká rána, když jejich místní NHS (zdravotní pojišťovna) odmítla oplodnění ve zkumavce financovat, i když by podle předpisů měla.

Hayley říká: "Nejdřív mi řekli, že nemohu mít děti a když mi řekli, že mohu, tak nám byla zase odepřena pomoc, kterou jsme potřebovali."

"I když adopce byla také možností, chtěli jsme, aby dítě bylo biologicky co nejblíže nám a tak jsme zvolili anonymní dárkyni vajíčka a spermie Sama."

Nakonec jsme boj s pojišťovnou vzdali a zaplatili 10.500 liber (390.000 Kč) - více než polovinu našich úspor - pro oplodnění ze zkumavky na klinice na Kypru. Vloni v dubnu 2014 odletěli 2.000 mil uskutečnit svůj sen.

Hayley vzpomíná: "Byla jsem tak nervózní. Měli jsme jen jeden pokus. Nemohli jsme si dovolit uskutečnit léčbu znovu. Zoufale jsem chtěla být matkou."

"Nakonec pouze dvě ze 13 vajíček byla životaschopná a ta byla také implantována."

Doktoři řekli Hayley, že má 60% šanci k otěhotnění a měla by počkat dva týdny, než zjistí, zda se tak stalo.

"Byla jsem tak nervózní, třásla jsem se od hlavy až k patě," říká. "Zadívala jsem se na výsledky testu, kde bylo napsáno, že jsou pozitivní. Nedokázala jsem popsat to štěstí."

"Skákala jsem, křičela, ale Sam měl stále chladnou hlavu a čekali jsme na další test, než jsme to vše oslavili."

Když šla Hayley v šesti týdnech těhotenství na ultrazvuk byla v šoku. Čekala totiž nejednovaječná dvojčata.

"Nemohla jsem tomu uvěřit," říká Hayley. "Byla jsem v sedmém nebi. Najednou jsem měla možnost mít úplnou rodinu."

Sam dodává: "Bylo to vzrušující. Dostali jsme dva za cenu jednoho."

Prvních 12 týdnů byly nervy, protože byla ještě možnost, že potratí.

Hayley říká: "Jednoho dne jsem si zapomněla vzít své tablety. Stále jsem brečela, že jsem to všechno pokazila."

Ale všechno dobře dopadlo a v prosinci se lékaři rozhodli pro porod o dva týdny dříve, než bylo plánováno. Na Štědrý den porodila Hayley přirozenou cestou Avery (2,5 kg) a Darcey (2 kg). I když se dívky narodily předčasně, byly zdravé.

Hayley říká: "Stát se matkou je ten nejúžasnější moment v mém životě. Když jsem poprvé držela své děti v náruči, byla jsem ohromena."

"Strávila jsem devět let vyrovnáváním se s tím, že se něco takového nemůže nikdy stát, ale v tuto chvíli byla všechna bolet najednou smazána."

"Darcey a Avery jsou nejkrásnější holčičky na světě."

"Vložili jsme toho tolik do našich dětí. Nebyly to jen naše peněženky, které jsou prázdné. I my jsme emocionálně vyčerpaní."

"Ale udělala bych to kdykoliv znovu jen proto, abych se jednou mohla obejmout se svou dcerou."


Jaké ponaučení z toho plyne?
Nikdy se nenechte odradit lidmi, kteří vám říkají, že "to nejde". Kteří vám budou říkat, že "to dopadne špatně" nebo "že to ještě nikdo nikdy nedokázal, takže vy také ne." Mám-li svůj cíl, tak si za ním jdu. Je zcela jisté, že na té cestě bude spousta překážek, které ale může nakonec překonat úplně každý. A také je zcela jisté, že někde existuje člověk, který vám řekne, že "to jde".

A mně se stýská po Kačence, po jejím smíchu ve vaně plné pěny, ze které vykukují mořské víly, Bobík ze Čtyřlístku, kterého si jedna z víl vzala za manžela. Kačenky křik, když jí chumlám do osušky, ze které vykukují jen její dvě velká krásná kukadla, pusa, co se na mě směje a ruce, které natahuje ke mě, aby mě objala...
Jsou jen čtyři noci v měsíci, kdy usínám nejšťastnější a nejspokojenější, protože mi vůbec nic nechybí. Jsem šťastná i za ty čtyři noci, kterých snad jednou bude víc...

Hayley, ač geneticky muž XY, si svůj sen splnila.
I splnění mého velkého snu už se blíží a tak je na čase plánovat další sny, od kterých mě nikdo nikdy neodradí.
Ty už ale nepatří do tohoto blogu.
To už totiž budou sny jedné úplně obyčejné holky...



Půlnočním metrem s bílou lilií

1. února 2015 v 11:19 | Tereza
Je neděle jedenáct ráno a já tu ještě ležím v pyžamu. Jdu si jen udělat čaj a zase si sednu ke psaní, protože včerejší den byl jeden z nejdokonalejších, jaké jsem dosud během přeměny zažila a mám ohromnou chuť si o tom s někým povídat.
Dívám se na obrázek Stavovského divadla (vlevo), který mi ještě nedávno nic osobního neříkal, ale teď přesně vidím balkón v 1. patře téměř uprostřed u prezidentského lože, ve kterém jsem seděla a připadala si v dlouhých černých šatech jako v pohádce. Vidím místo u schodů vlevo, ze kterého jsem se šla o přestávce podívat zblízka na jeviště a povídala si tam s Vlastou.
Vlasta, se kterou jsem se viděla poprvé, ale známe se už skoro rok, nebyla ještě oblečená vyloženě za ženu. Takhle opravdoví chlapi rozhodně nevypadají a její vyhlídky jsou více než růžové. (Ty její vlnité vlasy byly opravdu parádní). Za pár dní jí čeká první návštěva sexuoložky a tak na ní bylo to nadšení z budoucnosti opravdu znát. Tohle nadšení mám na lidech moc ráda.
Vlasta přijela do Prahy něco zorganizovat v divadle, tak jsem od ní dostala volňáska a mohla tak prožít naprosto jedinečný den.
Ten začal už v momentě, kdy jsem jí čekala u vlaku na hlavním nádraží, kde jsme se na přivítanou objaly a její kolega se po vystoupení z vlaku zastavil uprostřed plynoucího davu a kouká na mě.
Jsou dva způsoby pohledů. Jeden zbožňuji a druhý nesnáším. Bohužel se od sebe občas špatně rozlišují.
"To je kolega, on jel se mnou ve vlaku.", řekla Vlasta a poslala ho dál k východu. :) Jen jsem se na něj usmála, abych odlehčila situaci, pokud to měl být pohled tázavý. Jak jsem se ale později v divadle dozvěděla, byl to zrovna ten druhý obdivný :) (Takhle ty dva pohledy nazývá Vlasta a mně se to pojmenování docela líbilo.) Během jedné přestávky mi od toho kolegy totiž vyřídila pozdrav a prý se na mě ptal: "Vlasto? Co to bylo za slečnu?" :)
Za slečnu!!! :)

Mé sebevědomí začalo stoupat.
Přijela jsem v sukni a černém kabátku s tím, že se v divadle budu moct převléknout do šatů. Zašly jsme spolu ještě do McDonald's na Václaváku na kávu s krásným výhledem na Václava i s koněm a na druhého Václava (Havla), jehož obrovský plakát visel na Národním muzeu. Probraly jsme kde co, hlavně mě zajímala její situace a líbilo se mi, jak se ze všeho těší. Ona je takový ten nadšený typ holky, která bere všechno pozitivně, což jí nesmírně pomáhá zvládat bravůrně celou přeměnu. Navíc je vtipná a stále se usmívala, takže jsem byla moc ráda, že jí konečně poznávám osobně a když jsme domlsaly, sešly jsme po Václaváku dolů k divadlu, kde začal můj velký divadelní zážitek.

Stavovské divadlo je nádherné! Je jedním z nejstarších evropských divadel a už od roku 1783 je v něm nepřetržitý divadelní provoz. Je také jediným dochovaným divadlem na světě, ve kterém se objevil i Mozart, který zde v r. 1787 osobně dirigoval Figarovu svatbu, což u Pražanů sklidilo obrovský úspěch.
Když jsem tam potom na balkónku seděla, výhled jsem měla perfektní, bušilo mi srdce nadšením z toho, že jsem v tak krásném divadle, že jsem zrovna Češka a mohu tedy být zrovna v tomhle divadle pohlcená rezonancí zvuků úžasného českého orchestru, kterou z žádných reproduktorů na světě nezažiji a který doprovázel herecké výkony v jednom z nejznámnějších divadelních děl naší země.

Ale nebylo to jen divadlo, z čehož jsem byla uchvácená. Nejen Vlasta, která mě zavedla do kavárny divadelního klubu, kam mají přístup jen herci a hudebníci, kde kolem mě pobíhaly hlavní postavy v dobových kostýmech a já už nervózně pokukovala, kdy se budu moct převléknout do svých šatů... (Vlasta si v té kavárně v klidu vytáhla svůj bezbarvý lak a přelakovala si nehty :). Škoda, že je neměla barevné jako Brad Pitt při nedávném předávání filmových cen, čímž způsobil poprask :)

Byl to i ten samotný fakt, že jsem poprvé ve společenských šatech mezi lidmi! A zrovna taková velká kulturní událost v jednom z nejkrásnějších českých divadel. Navíc jsem měla díky Vlastě možnost poznat zákulisí, hudebníky a tak jsem si opravdu nemohla připadat ani jinak, než jako v pohádce.

Vlasta mi za chvilku přinesla vstupenku a zavedla do ženské šatny, kde se převlékaly tři hudebnice. "Ahoj, můžu vám sem poslat mojí kamarádku? Ona by se potřebovala převléknout." :)
"Jasně, to není problém!", zaznělo ze šatny.
Myslela jsem, že tam budu sama, protože jsem řešila samozřejmě něco, co do ženské šaty nepatří (jeden takový detail - nevkusný zbytečný hrbolek, který se mi sice v kalhotkách perfektně podařilo vyhladit, ale co kdyby...? Už aby konečně definitivně zmizel! Je tam naprosto zbytečný, nepotřebný, překážející, nevkusný a já nevím co ještě).
Ta šatna byla totiž maličká, ale já si našla místečko, kde jsem se začala rychle (a velmi nervózně) spolu s umělkyněmi převlékat. Přede mnou bylo zrovna zrcadlo, takže jsem se kontrolovala, jestli nevypadám nějak podezřele špatně, ale zjistila jsem, že tím, že už mám prsa a téměř vysněnou postavu nebylo čeho se obávat. Nemohla jsem být a také jsem ani nebyla prozrazena. Nebylo nic, co by mě mohlo v ženské šatně, pokud bych se celá nesvlékla do naha, prozradit :). Z čehož jsem měla tak obrovskou radost a jakmile jsem na sebe nasoukala ty úzké uplé šaty, co dokonale zvýraznily můj pas a ještě víc vykreslila tu čárku mezi prsy, mé sebevědomí stouplo na vysokou úroveň, takže mi otrnulo a už jsem se začala ptát: "Vy hrajete na co, jestli se smím zeptat?"
"Já? Na lesní roh."
"Aha, to je moc hezký nástroj, tak to se vás zaměřím! :) Přeji vám všem hodně štěstí a moc se na vás všechny těším!"
Rozloučila jsem se, věci si nechala v šatně a šla za Vlastou, se kterou jsem ještě chvíli seděla v divadelní kavárně s nádhernými cihlovými klenutými stropy a stylovou dřevěnou podlahou, kde jsme se nakonec rozloučily, protože já šla na balkónek, zatímco ona kamsi do zákulisí.

Já, v černých lodičkách, černých dlouhých šatech s ramínky s rozparkem vzadu a holými zády a bílou šálou kolem ramen jsem byla najednou součástí této společnosti stejně, jako všechny ostatní ženy, které jsem v těch krásných šatech potkávala. Musím říct, že jsem si to opravdu užívala! Bylo to něco nepopsatelného. Cítila jsem se tak dokonale. Jako princezna!!! Navíc ty šaty toho spoustu odhalovaly. Šaty jsou vlastně takovým speciálním typem oblečení, které má sice zakrývat, ale současně odhalovat :) Byl vidět můj dekolt, má k sobě přitisknutá prsa, můj krk, nahá záda, ramena, ruce a v přiléhavých šatech každá kontura mé postavy... V tu chvíli jsem děkovala pilulkám za to, že tohle vše teď mohu ukázat. A také mým rodičům, že tohle stvořili :)

Pořadatelka mi ukázala dveře na balkónek č. 9, ve kterém už byly vpředu na třech židlích dvě ženy a muž a já seděla na vysoké židličce za nimi, takže jsem všechno krásně viděla (a taky slyšela, což mě fascinovalo, protože když herec hodil na zem minci, slyšeli to úplně všichni, jaká je tam výborná akustika).
Vedle mě bylo velké zrcadlo se zlatým rámem, takže jsem si v něm připadala tak trošku jako v obraze, který namaloval dvorní malíř před několika sty lety.
Zkoušela jsem se v něm hned i vyfotit, jak tam sedím v šatech celá šťastná a nadšená a vždy, když jsem šla o přestávce (které byly dvě) dolů k jevišti za Vlastou, jsem se v tom zrcadle zkontrolovala. Ale upravovat jsem na sobě nemusela nic. Připadala jsem si tak krásně!

Ten fakt, že tu jsem v tomhle nádherném divadle mezi lidmi v šatech mě dojímal.

Jakmile začalo představení a začal hrát orchestr, přesně jak jsem čekala se veškerá ta energie, kterou hudebníci dali do svých nástrojů přenesla do mě. Neexistuje dokonalejší reprodukce hudby než ta naživo! Bylo to krásné. Všechny ty nástroje a zvuky a do toho zpěv herců v dobových kostýmech. Ty dlouhé sukně, jak se jim při tanci točily! Světla, třpytivý velký lustr, kresby na stěnách, atmosféra... Člověk úplně zapomene na starosti, jak je doslova pohlcen tím vším. Už přes sto let lidé chodí na toto představení, které je ale pořád stejné a pořád stejně úžasné. Nepřipadala jsem si jako v roce 2015...

Když jsem se propletla o přestávce mezi lidmi různými schodišti a chodbami k jevišti za Vlastou, ukázala na jednoho sedícího známého politika, kterého bych si bývala byla ani nevšimla, jak jsem byla ze všeho ohromená. Povídaly jsme si, dívaly se na sedící diváky a všude kolem mě bylo všechno tak krásné, honosné a sváteční!
Pak Vlasta udělala něco, co mě fakt rozesmálo! :)
Řekla: "Pojď. Já na tobě vidím, jak toužíš po té mužské společnosti, projdeme se!"
A vzala mě za ruku! :) Jako muž bere svoji partnerku :)
Já neprotestovala, protože to byla kamarádka (co byla v pánském (promiň, v uni, ale šaty to nebyly, víš jak to myslím :)) a fakt jsem si užívala, jak jsme se proplétaly mezi lidmi směrem k balkónu, kam mě doprovodila :)
"Ty máš tak hebké ruce!", zkonstatovala. :) "Joo, ty budeš mít taky asi tři týdny po začátku HRT. To byl úplně první projev..." "Však já vím, čtu tvůj blog, ne?" :)
Uvědomila jsem si, že zrovna hebkost mých rukou a celého těla už vůbec nevnímám. (Že jí ale může vnímat někdo druhý a přála bych si, aby to byl někdo, kdo mou dlaň už nepustí a já tu jeho také ne). Beru teď tu hebkost jako samozřejmost, ačkoli jsem z ní byla před necelým rokem úplně vedle a nadšením jsem se rozplývala. Rozplývám se i teď a mám radost, že mám hebké ruce, ale už jsem se konečně přehoupla přes tu vyjančenost a můžu si spokojeně žít tak, jak jsem chtěla. Uklidnila jsem se. Nadšená ale zůstávám dál, protože ani jinak nejde vnímat tenhle zázrak.

Opravdu jsem si chvíli připadala, že jsem v divadle s mužem. Teď to nemyslím tak, jakože mi Vlasta připomínala muže, ale když jsem zavřela oči, vypadalo to tak. Vlasta ještě pořád bojuje s vousy, má za sebou tři procedury, ale těch milión odstínů šedi je stále ještě dost vidět, což znemožňuje jakýkoliv větší projev její ženskosti na veřejnosti. I to bude ale už brzy minulostí... Moc to lidem, jako je ona, přeju. To štěstí a radost, kterým jdeme vesele naproti.
Byla s ní legrace :)
Usadila jsem se na svou židličku, dala nohu přes nohu, zkontrolovala se (a pokochala) pohledem do zrcadla, světla zhasla a já byla zase pohlcená všemi těmi zvuky, prostředím a štěstím, které jsem si uvědomovala až moc dobře.

O tomhle se mi kdysi ani nesnilo...

Jakmile skončilo představení, přišla děkovačka, lidé tleskali, hercům to slušelo a jakmile se rozloučili, šla jsem zase k jevišti, odkud mě měla Vlasta zavést zpátky k šatnám herců, což bych sama nikdy nenašla. Protože se ale muselo přes jeviště a zákulisí, ještě na chvilku odběhla ke koši plném květin pro herce uprostřed jeviště a donesla mi velkou bílou lilii, kterou tu teď mám a celou cestu domů mi pak v autě nádherně voněla. "Sice není od chlapa, ale aspoň to tak bude vypadat.", řekla a už mě vedla chodbičkami k šatně.
Šatna byla úplně narvaná, takže jsem se neodvážila dovnitř a čekala, až z ní někdo zmizí, přičemž mi Vlasta říká: "Prosímtě stůj chvíli, já tě musím vyfotit zezadu, abys viděla, jak to vypadá."
"Co jak vypadá?"
"No uvědomila jsem si, že člověk se ze zadu nikdy nevidí, ale tohle je naprosto dokonalý pohled!"
:)
Nejdřív jsem nechtěla, pak jí to nešlo fotit a já už musela zmizet v ženské šatně, kde jsem měla věci a kde byly ještě poslední tři hudebnice.
Ještě jsem jí stihla říct: "Stačí, když mi to takhle říkáš, nemusíš to fotit!".
Ostatní se převlékaly ale tak rychle, že jsem nestíhala, takže jsem dostala klíče s tím, že je mám vrátit na recepci.
V klidu jsem se převlékla zase do sukně a kabátku a vrátila se k Vlastě, se kterou jsme potom vrátily klíč a šly pomalu po Václaváku na vlak. Chtěly jsme se projít. Míjely nás páry vyrážející za zábavou a každá druhá slečna byla v sukni, přestože byl leden. I já :)

Krásně jsme stihly vlak, kterým Vlasta odjela domů, zatímco já metrem do Letňan, kde jsem měla zaparkované auto.

Celou cestu v metru jsem držela tu obrovskou lilii a připadala si kouzelně jako puberťačka po prvním rande.

Domů jsem dorazila v jednu v noci, rozeslala jestě smsky do vlaku Vlastě a po jednom z nejkrásnějších dnů mé přeměny šťastná usnula.

Ty sexy dlouhé šaty jsem měla půjčené od sestry. Nevejde už se do nich. A tak jsem jí dnes napsala, zda bych si je mohla ještě chvíli nechat, protože jsou úžasné. Dostala jsem odpověď, že ano, ale jen do té doby, než zase zhubne. Takže za chvilku běžím k mamce, která mě pozvala na oběd a musím jí říct, aby sestru pořád vykrmovala tak dobře, jako dosud :) (To jsem hodná na sestřičku co?)

Vlasta je člověk, kterému moc fandím. Nezoufá, neklade si zbytečné překážky a neustále nějaká "ale" a dobře si uvědomuje, že spousta věcí, které jí čekají, je v jejích rukách a tak pro to dělá maximum. Víc už nemůže. Chodí na laser, připravuje své okolí na "překvapení", plánuje svůj život v souvislosti s tím, kým doopravdy je a zatím má parádní podporu (to je tím, jak to podává a jak se k tomu staví). Teď musí přijít na řadu specialista, který jí v tom celém úžasném procesu pomůže a já se moc těším na výsledek. Ale jsem si jistá, že tady vše dopadne dobře. Mám radost z lidí, jako je ona. Mám ráda pozitivní osobnosti (skutečné osobnosti), které si umí jít za svým cílem bez ohledu na lidi, kteří jí od toho odrazují.

Přes dva roky píšu nebo říkám holkám, které jsou po přeměně a jsou moc krásné, že jejich přeměna je pro mě inspirací a motivací. Že na nich vidím, že to skutečně jde, což je moc důležité. To ony (ale nejen ony) mě dostaly až sem.
Včera poprvé tohle někdo napsal mně...

"Schválně jsem celou dobu pozorovala chlapy kolem tebe, Terez. A můžeš být v klidu. To nebyly pohledy tázavé, ale obdivné." :) Ještě mi řekla Vlasta, která mi toho dnes dala tolik, že bych se uděkovala... Úplně v klidu jsem ze začátku nebyla, protože jsem samozřejmě řešila, zda jsem odhalitelná, ale pak tenhle hrozný pocit najednou zmizel, protože mě to za prvé přestalo bavit hlídat pohledy ostatních a za druhé v tom zrcadle na balkónku jsem viděla to, co jsem vidět chtěla a řekla jsem si, že pokud to tam vidím já, tak to tak přeci úplně stejné musí vidět i ostatní. Já nejsem jiná.

Už mám všechno, po čem jsem toužila. Chybí drobná kosmetická úprava ("vyzmizíkovat hrbolek" (ne, to není výmysl či podmínka lékařů nebo této společnosti, která mě má do toho nutit, ale čistě jen mé dobrovolné pro mě jediné přijatelné rozhodnutí) a vyměnit M za F v dokladech), která završí mojí cestu, co nebyla jen mojí cestou, ale cestou všech těch, které jsem na ní potkala a které mi toho daly tolik! A nebyly to jen TS ženy. Byla na té cestě i spousta biologických žen (a mužů), které jsem ani na téhle cestě neočekávala a jsem jim za jejich společnost moc vděčná. Každý mi něco přinesl a já byla šťastná, když jsem mohla i já přinést něco jim.

Pocit u srdce, který právě teď mám, je tak krásný, silný a intenzivní, že neexistuje nikdo, kdo by ho mohl zničit. To totiž ani nejde, protože TEĎ TEPRVE JSEM TO OPRAVDU JÁ.

Nemůžeme zničit samy sebe.

Můžeme zničit jen svoji masku.

Udělejte to, protože to stojí za to. A nemyslím tím jen TS osoby, na které se to přirovnání s maskou vyloženě hodí, ale setkala jsem se i s biologickým mužem, který začal více přemýšlet o svém životě. Překvapil mě. Protože (jak mi řekl) díky mně si uvědomil, že celý život nosí masku takového člověka, kterým doopravdy není a mění teď razantně svůj život, mění svoji práci, plní si sny, které si celý život přál (postavit dům, psaní knih...) a tak i on dosáhl svého vysvobození, aniž by měl cokoliv společného s transsexualitou.


A až si třeba jednou tenhle blog za pár let zase přečtu, moc ráda si zavzpomínám na všechny ty překážky, za které moc děkuji, protože jsem díky nim lepší.
TOPlist