close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2015

Co s sebou na výlet

31. května 2015 v 11:56 | Tereza
Tak pohorky, buzolu, teplou bundu... :)

Nebo ten, kdo jede do Motola:

CO JSEM JÁ MUSELA MÍT (A MĚLA NEBO MI TO CHYBĚLO A MĚLA JSEM MÍT):
- pyžamo - taková banalita, jasně. Rozhodně nebrat kalhotové! To by bylo opravdu zbytečné. Pokud noční košilku nebo tričko, tak rozhodně delší alespoň pod zadek, aby nebylo vidět, co to tam máme za výtvor, ačkoli to vypadá jako ženský pohlavní orgán :) Neplatí, že tu pyžamo dostanu automaticky, pokud žádné nemám. Tady se dává už potom jen andělíček v den operace. Ten teď ale nosím pořád, protože mé růžové tričko je kratší než pod zadek a tak by bylo všechno vidět a hlídat to pod županem se mi nechce. Z toho vyplývá, že hned jak to půjde, udělám si radost a koupím si nějakou ne moc dlouhou, ale taky ne moc krátkou hezkou noční košilku :)

- župan - bez něj bych to tu nedala. Za prvé mě hřeje a za druhé v něm vypadám hezky, protože má takovou meruňkovou barvu :) Ale může být i jiné barvy :)

- prezervativy - některé holky říkaly, že nepoužily ani jeden (záleží totiž na lékaři, jak dilataci popisuje, ale rozhodně je i z hygienického hlediska doporučuji), já si přeci jen koupila jedno větší balení po 12 kusech za 89 Kč (v DMku). Levnější se mi bohužel sehnat nepodařilo. Teď už vím, že 12 ks je málo. Při dilataci 4x denně to vychází na tři dny a tak se modlím, abych tu s nimi vyšla. Doktorka na nich trvala a já sama je používat chci, protože tím, že prezervativ navléknu na dilatátor, pohraju si s ním a pak prezervativ vyhodím mi přijde celý proces hygieničtější. To říkám teď. Když si spočítám, že měsíc má 30 dní a 4x denně musím dilatovat, je to 120 prezervativů za měsíc (jojo, jsem dračice! :), což odpovídá 890 Kč za měsíc :-/ K tomu je nutné připočítat lubrikační gel na bázi vody (ne na bázi silikonů). Nejlevnější takový mají jednoznačně v Rossmannovi. Vypadá jako tuba gelu na vlasy a je ho hodně za málo peněz. Mesocain na dilataci totiž dostávám jen tady dvě tuby (nevím, jestli při propuštění ještě několik tub) a pak už nic. Není potřeba znecitlivovat to místo, pak už stačí obyčejný lubrikant.

- odlakované a ostříhané nehty - ty kontroluje sestřička hned při příjmu

- gumička do vlasů a taky sponka - pomocník při sprchování, když si nechci mýt hlavu a mám dlouhé vlasy

- zrcátko - jedna z nejdůležitějších věcí pro nás! Za prvé jsem se mohla zkontrolovat, jak vypadám už v posteli, za druhé se tím dá dívat tam dolů, kam nevidíme. V dilatační místnosti ale malé zrcátko je, takže tam není nutné nosit vlastní. Já si k tomu ještě přibalila pinzetu a v posteli nemohoucí jsem si trhala obočí :)

- sluchátka a mp3ka/telefon/notebook - dnes jsem si pustila k ránu do uší hudbu a bylo to mnohem příjemnější, než chrapot spolubydlící :) Navíc hudba a ticho léčí, takže se to dá výborně prostřídávat.

- poporodní vložky - prodávají se takové tlusté, já je zase našla v DMku, je na nich napsáno "poporodní". Sice tu dostávám, ale v momentě, kdy mi došly a já rychle potřebovala nějakou jsem byla ráda, že jsem si jich 10 vzala a ještě mi jich pár zůstalo doma, což se určitě moc hodí. Spotřebu mám asi 4 denně teď první dny. Může to občas ještě někde malilinko krvácet, ale jsou důležité hlavně proto, že při dilataci se používá mesocain a ten po zkapalnění vytéká z vagíny během celého dne - výborná záležitost opravdu! Nepomůže ani sprcha po dilataci, hned je to tam zas. Kdo chce mít stékající žluto-čiro-načervenalou tekutinu po stehnech a všude možně, nechť vložky zahodí :)

- zubní kartáček, pasta, hřeben, tuhý deodorant, papírové kapesníčky - tak tohle nemusím vysvětlovat (sprchový gel jsem si sice vzala, ale sprchovat se mám jen vodou)

- holítko - moc se mi hodilo, protože chloupky (třebaže jemné a ženské) začínají rašit už třetí den, ale třeba rozkrok teď vůbec neřeším. Musel však být do hladka oholen při příjmu. Kontrolovala to osobně sestřička, přišla se podívat na rozkrok ještě před operací a kontrolovala i kolem řitního otvoru, zda tam nejsou chlupy. Taky z toho nebyla moc nadšená :)

- vlhčené obrousky - stačí takové to malé cestovní balení, ale bylo to moc příjemné otřít si tu tvář a ruce v těch nejhorších chvílích

- minimálně dva ručníky - jeden ručník mám výhradně na tvář a druhý to chudák odnáší po sprše po dilatacích :)

- džus černý rybíz (bez dužiny!) na zapíjení fortransu - někdo hodný mi tu poradil, že grepový džus ovlivňuje výsledky, takže jsem zvolila černý rybíz. Nechtěla jsem ho použít, ale u druhého litru už jsem byla ráda, že ho mám. Zatímco první dvě skleničky fotransu jsem vypila jako nic, další jsem řešila tak, že jsem se napila a rychle to zapila jen lehce džusem. Nechtěla jsem ho pít moc, protože by to byl další litr navíc. Fortrans nosí sestra rozpuštěný už ve 2 l konvici v chladné vodě. Rozhodně ještě musím zjistit, proč nepředepisují Picoprep. No a co, že mi zabral litrový džus místo v kufru. Byl to moc milý pomocník :) Půl litru jsem nedopila a vylila.

- sukně - parádní způsob, jak se v pohodě obléknout při propuštění domů. Kalhoty bych na sebe nedala.

- malování - myslím tím make-up a tak. Každý jak je zvyklý. Na příjem jsem přijela ještě namalovaná a pak se tu večer odlíčila. Na operaci už namalovaná být nesmím, ale chci se zase namalovat, až pojedu domů, včetně náušnic.

- zajištění pooperační péče doma - tohle jsem vůbec nedomyslela. Prostě jsem měla před sebou jen operaci a co bude bezprostředně po ní mě nezajímalo, ale teď vidím, že byl nesmysl nemít doma vůbec žádné trvanlivé potraviny, ze kterých jsem schopná si něco uvařit. Na nákup se rozhodně vydat nedokážu. Vím, že některé holky popisovaly, jak jely domů po operaci autem samy nebo vlakem (obzvláště tím autem je to podle mě extrémně nebezpečné, protože cítím, jak jsem pořád omámená), ale taky vím, že některé holky ležely doma ještě několik dní po propuštění a nemohly se zvednout. Takhle to ale já nechci. Chtěla jsem to rozchodit, jak jen to šlo.
Nemyslím tím teď pooperační péči, jakože by někdo kolem mě běhal. To by se mi sice líbilo, ale nechtěla bych to už jen kvůli špatnému pocitu, že jsem na někom závislá. Co ale budu muset ségru poprosit je udělat nákup. Všechno odnese chudák ségra. Tom je v Německu a ještě tam 14 dní bude, ale když tak na sebe koukám, jsem docela ráda, že mě v tomhle stavu nevidí.

- tašku na jablka - tak ta povinná není, ale skoro ke každému jídlu dostávám jablko, takže až přijedu domů, upeču si štrůdl! :)

- přezůvky

- polštářek - docela bych uvítala, kdybych tu měla nějaký tvrdší polštářek. Není totiž možné spát na boku (nohy u sebe bezprostředně po rozbalení tlačí na klitoris, který je pak chudák utiskovaný a krvácí, protože je oteklý, jako všechno tam). Později bych zkusila dát si polštářek mezi kolena a zkusit tak spát na boku. Přišla jsem ale na způsob, jak už sedmý den alespoň na pár minut ležet na boku tak, že jsem si narochňala hodně moc do klubíčka peřinu a dala jí mezi nohy. Nevýhodou je, že se pak nemůžu přikrýt.

- igelitové sáčky - tak tohle mě nenapadlo. Vzala jsem si jen igelitku na špinavé prádlo (jaké???). Paní tu měla celou roli, tak mi nějaké dala. Po rozvázání nebo vytažení cévky totiž občas někde něco zakrvácí a špinavé vložky tak není kam dát. Na pokoji není odpadkový koš na biologický odpad, takže to pak hážu v dilatační místnosti do velké červené odpadkové nádoby, ale do té doby to čeká v sáčku ve skříňce. Odpadkový koš na vložky není ani na wc.




CO NENÍ POTŘEBA:
- pět párů ponožek a kalhotek. Použila jsem jen jedny první den - v další dny jsem byla jen ráda, že je nemusím pořád svlékat a navlékat, stačí tak 1-2 páry pro ty, komu je na nohy zima. Stejně tak pět párů kalhotek. Takový nesmysl. Nechápu :) Stačí jedny na převoz domů - a to si ještě rozmyslím, jestli si nenechám ty sexy síťované zdravotnické, co jsem tu dostala, protože jsou pohodlnější a nikde netlačí

- jídlo - pro mě nesmyslná položka

- hormony - stejně je sestřička zabaví, když na ně přijde. Léky se mají odevzdat a i když mi při indikační vizitě neřekli, že je mám vysadit, vysadila jsem je tři dny před operací a při příjmu se mě na to ptali. Ještě nevím, kdy je smím nasadit, ale bývá to tak po týdnu nejdříve.

- toaletní papír - ten obyčejný tu je všude a je ho dostatek

(Když mě ještě něco napadne, tak to doplním).

Jeden takový kompletní seznam lze stáhnout i zde. Vypracovala ho Lauren a chybí v něm jen nějaká mlsota, třeba čokoláda, které se k jídlu v Motole nikdy nedávají a jak jsem po 14 dnech byla vděčná, když jsem jí dostala od spolupacientek, kterým ty dobroty nosili manželé... :)


pohled z mé postele


Neděle, 31.5.2015, Den 6
Je víkendový klidový režim, celkem nic zajímavého se neděje. (A co bych jako ještě chtěla? :) Dostaly jsme na pokoj třetí spolubydlící - takovou babičku, co na ní budou jen zkoušet anestezii, jestli vydrží a zítra jede zase domů. Má veliký strach, tak jí tu s paní uklidňujeme.
Dnes mají šest nových příjmů. A už se to zase roztáčí dál a dál. Nekonečný rozjetý vlak. Uvidíme, jestli nastoupí i nějaká slečna :) Nijak extra mi tu ale nikdo nechybí (když nepočítám rodinu a přátele). Tak už jsem velká holka, takže nesmutním každý den nad tím, že tu jsem sama. Navíc tohle jsem přeci chtěla! Jsem tu proto, že tu chci být! V tom je ten obrovský rozdíl mezi mnou a paní vedle mě.

12:15
To by člověk neřekl, jak pookřeje, když mu vytáhnou jednu hadičku :) Teď to byl dren, zítra cévka. Na to jsem obzvlášť zvědavá. :) Kam to bude čůrat? Jak to bude čůrat? Udržím to? Spousta otázek, které jsem až dosud neřešila :) Ale já je chci řešit :)

Při vytahování drenu jsem se ptala sestry, jestli kromě Fortransu dávají také Picoprep. "Ne, to nedáváme."
Hotovo.
Podle mě ani nevěděla, co to je. Tak možná proto ho nepředepisují! :)
Určitě bych doporučovala se na to zeptat. (Ještě to zkusím já, když na to nezapomenu, až pojedu na kontrolu k Jarolímovi). Fortrans totiž předepisuje on a já tehdy nevěděla, že existuje alternativa.


14:54
Zaklapla jsem notebook, že si trochu odpočinu. Nová paní si ráda povídá. Nevadí mi to. Zapojuji se do hovoru. Bavíme se o tramvajích, o novém metru nebo o tom, jak to tady chodí.
Včera jsem řešila s paní vedle mě ty jmenovky na ruce. Protože ženy mají červenou, muži bílou a já mám bílou! Grrr :)
Teď se nová paní ptala, že má červenou, jakouže mají muži.
"Muži mají bílou, paní. Ale není to vždycky. Nevím proč, ale někdy mají i ženy bílou. Jako třeba paní tady vedle."
:)

Já už dávno myslela, že mě prokoukla, protože jsem v některých dnech vypadala vážně hrozně. Ale je to jak pořád říkám. Běžný člověk, který s tímhle nikdy nepřišel do styku bere něco takového jako až tu úplně poslední možnost (pokud jí vůbec ve své mysli vysloví).

Tak já jsem ta paní s bílou jmenovou :)

Je vždycky jednodušší přijmout fakt, že se někdo spletl (a dal mi bílou jmenovku) než to, že mám bílou jmenovku proto, že jsem nebyla žena. :)

Ve skutečnosti je to tak, že červenou jmenovku má pacient, který je nepohyblivý. Tedy zejména starší lidé. Je nutné je přepravovat obzvlášť obezřetně a případně doprovázet personálem. Bílou jmenovku mají soběstační (mladí a krásní, dodávám já :) pacienti a pacientky. Prostě jsem v tom hledala zase něco, co v tom nakonec nebylo.

Nová paní mi přinesla malinové piškoty až do postele. Před chvílí jsem dostala od "kolegyňky" vánočku. No nemám já se tu hezky? :)

Sobota v Motole (Den 5)

30. května 2015 v 20:52 | Tereza
sobota, 30.5.2015, Den 5
Tenhle den (30.5.) mám ráda, protože si u něj pokaždé vzpomenu na svou maturitu a přesně na každý detail toho rozkvetlého, slunečného, provoněného dne.

Na jídlo už chodím se spolubydlící, trošku se šourám, ale jde to. Je to hodinu od hodiny lepší a lepší. Dnes poprvé si nenechávám dát ani pilulku na bolest. Žádnou nemám. Jen dole cítím trošku tlak, jak je to napuchlé. Dostala jsem léky na otoky a led. Ten skvěle pomáhá. Otoky trochu ztěžují dilataci, ale s tím se zezačátku počítá.

Už je tu se mnou zase dr. Čechová, kterou vždycky ráda vidím, protože mi pokaždé přinese dobrou zprávu.
Teď večer mi říkala, že zítra mi vytáhnou ten poslední dren a možná i cévku. Zkusím se rozčůrat a je to.
Nechci s cévkou domů a za týden se trmácet zase sem. Nedám to sama autem a zase otravovat ségru... Ale nechci předbíhat. Třeba to půjde, když mám tu krásnou močovou trubici. Třeba mi ta její krása bude úplně k ničemu. Podle mě je trubice pořád jenom trubice :) Ale co vidí urolog, běžný pacient nevidí.

Nespěchám odsud. Líbí se mi tu. Musím říct, že jsem si nesmírně oddechla od práce. Spadl ze mě dokonale ten stres, který jsem si dala ještě v pondělí při fortransu, kdy jsem dvě hodiny pracovala z postele, ale chtěla jsem to dodělat.

I tak už se ale domů těším. Až vykročím z téhle nemocnice, ve které prostě dělají zázraky. (A to nemyslím jen v souvislosti s námi).

To, že jsme zamýchané mezi normální pacienty na urologickém oddělení má kouzlo v tom, že jsem právě mezi ženami. A tak tu poslouchám hlášky typu: "Ti chlapi jsou fakt hrozní, jak zase na chodbě řvou." nebo "My ženské sestry asi tolik neotravujeme jako chlapi. Pořád za nimi běhají."
Sdělují mi, s jakými problémy tu jsou a moc se mi líbí, že jsem pro ně "paní".

Co mi akorát vadí (ale překousla jsem to), že jsem při příjmu dostala bílou jmenovku na ruku. Ta je totiž mužská. Ženy mají červenou. Sestra mi říkala, že mi musí dát bílou a mám tam ještě "M", přestože teď už jsem "Ž" :)
Tahle "hra na pohlaví" je všude tak rozšířená. Ale tak proč ne. Teď už jí budu taky hrát ráda :) Protože už jsem to Ž.

Je hotovo. :)


Bude devět večer. Čeká mě ještě jedna dilatace, pak sprcha a spinkat. Musím si vzít sluchátka do uší a snad se vyspím. Na každém pokoji je televize. Teď tu zrovna létá nějaký muž v letadle nad vodní plochou a čekám, kdy spadne. Všude je sobotní klid, venku se pomalu stmívá a já zavírám notebook, sklápím postel do vodorovnější polohy a jdu zase chvíli odpočívat.

Našla jsem na internetu ještě fotografii týmu urologie FN v Motole a dodala jsem tam některé popisky. Aby bylo vidět, kdo je to ta dr. Čechová a všichni ti machři :) Joanna na fotce není.


Jestliže někdo dělá svoji práci s takovým nadšením, musí to přinést výsledky, které přináší radost více lidem najednou.

Bylo to vlastně přesně jak jsem čekala. Nejhorších (ale zvládnutelných) prvních tři až pět dní a pak už je jen lépe a lépe.

A tenhle deníček pomalu končí.

Ještě ráda popíšu (až to všechno zjistím), jak to nové dole celé funguje. To bude otázka minimálně dvou měsíců.

Teď už zbývá jen matrika a už konečně budu tou Terezou :)


(Do článků mám připravené i nějaké fotky toho, co jsem viděla nebo dostala, ale nemohu je sem teď vložit, protože se mi přeplo datové připojení na pomalé a nelze je sem teď nahrát).

Vysvobozená (Den 4)

30. května 2015 v 20:09 | Tereza
pátek, 29.5.2015, Den 4
Tenhle den byl ze všech nejhezčí.

Ráno byla velká vizita, v jejímž čele stál doc. Jarolím a vedle něj portugalská paní doktorka Joanna (má docela dlouhé jméno, ale říkají jí tu Joano a nedá se přehlédnout, vypadá prostě jako mladá Portugalka :). Mluví tiše, je velmi milá, ale když jsme šly v pátek večer poprvé dilatovat a já se jí ptala, zda si mám vzít ručník, nevěděla, co je slovo ručník :-/ Nenapadlo mě použít angličtinu, abych jí to usnadnila. Ale to už je teď jedno.

Jarolím se zástupem lidí, kteří se ani nevešli do pokoje a stejně nic neslyšeli, jen v rychlosti procházel každého individuálně. U mě se zastavil, zeptal se, jak se cítím, řekla jsem, že dobře a ukázala jsem, že jsem ještě zavázaná.
"Rozvázat!" :)

(Né teď, ale během dne.)

Jééé já byla ráda! Zatímco ještě ve čtvrtek jsem si frajerka myslela, že to vydržím do soboty a počkám na dr. Čechovou, v pátek už jsem se modlila, aby mě rozvázali dnes. Tolik mě tlačily všechny ty obvazy do kostrče a hlavně jak jsem se potila, opravdu nehezky jsem byla už cítit, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Už jsem chtěla vyskočit z postele! Byla jsem tak namotivovaná a natěšená, že mi to přišlo jako naprostá maličkost :)

Na JIPu i tady mi přinesly umyvadlo a mohla jsem si otřít alespoň obličej, ruce a tělo od pasu nahoru. To bylo moc příjemné. Na JIPu jsem si dokonce mohla v posteli i vyčistit zuby.

Čas plynul a já pořád vyhlížela, kdy přijde sestra s Joannou a rozbalí mě.

Došlo k tomu až odpoledne, ale to bylo vysvobození.

Poprvé jsem viděla to dílo a nemohla se vynadívat. Tohle je pocit, který je nepopsatelný. Nedovedla jsem si ho nikdy předtím představit a najednou to bylo tady.

Sestra asistovala Joanně, ta opatrně odebírala kusy obvazů, kterých tam bylo asi milión a pak mi sestra řekla, že to vypadá opravdu dobře. Což mě v tuto chvíli moc potěšilo a potřebovala jsem to slyšet, byť by to říkala každému, ale já jí to stejně v tu chvíli věřila.

Věděla jsem, jak to bude vypadat. Že to bude rudé, napuchlé, obrovské, že v neoklitorisu budou stehy (brrrr) :)
Hned jsem psala Dannie, že to vypadá úplně stejně jako ta její, když jsem tu za ní byla a ona mě ujistila, že do měsíce všechno krásně splaskne a bude vypadat dokonale.

Nevadilo mi, jak to vypadá teď. Líbilo se mi to i tak. Pořád to bylo hezčí než to, co tam bylo předtím.

Celé mi to vydezinfikovali a když odešli, paní vedle (oddělená závěsem) mi říká: "No to byla hotová operace!" :)

Taky mi to tak přišlo.

Joanna mi slíbila, že ve tři třicet mi v lázni ukáže, jak dilatovat.


JAK MI JE?
JAKO KDYBYCH CELÝ ŽIVOT BĚŽELA A TEĎ JSEM SI KONEČNĚ ODDECHLA,
PROTOŽE JSEM DOBĚHLA.

Udýchaná, utahaná, vyčerpaná, ale šťastná.

Bylo mi štěstím do breku a je mi pokaždé, když na to pomyslím. Jsem najednou v cíli.

Přichází dny, kdy se pro mě mění spousta věcí souvisejících s tím, co jsem měla dole předtím a co už tam není. Celý život s tím žiju a najednou jsem žena. Tohle mě úplně dostalo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád se na to musím dívat, pořád na to musím myslet a pořád mám v hlavě, že tohle tělo je teď moje!


Přišla tím první vlna euforie, která se už jen dále stupňovala.

Joanna přišla ve tři čtyřicet, řekla, že mám přijít do lázní a tak jsem šla. Sestra na mě kouká a říká: "Vy už chodíte?"
A co bych jako měla?

No točila se mi hlava pořádně. Myslela jsem si, že to bude jednodušší.
Měla jsem ještě cévku a jeden dren (druhý už byl pryč), takže jsem se motala do dvou hadiček končících pytlíkem a bandaskou.

Sestřička mi dala několik silných vložek a gaťky :)


Velmi sexy svůdné síťované kalhotky. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, že modrý pruh je vrchní guma a dole jsou dva otvory na nohy. Tyhle kalhotky jsou ale super - nejsou totiž na těle vůbec cítit a tak na nic netlačí, jen tam přidržují tu vložku.

Je ještě potřeba říct, že já nemám s nemocnicemi vůbec žádnou zkušenost. Naposledy jsem byla hospitalizovaná se slepákem v osmi letech. Od té doby nikdy a tak tu popisuji věci, které možná většina lidí dobře zná. Pro mě je tu všechno nové.

Nemohla jsem zaostřit, nohy mě jen tak tak nesly, sestra mi nabídla doprovod na první sprchu před dilatací. Zůstala v pokoji a nechaly jsme pootevřené dveře ve sprše. Ta sprcha byla dokonalá! Zůstala bych v ní klidně půl hodiny. Už jsem nebyla tolik cítit a ta voda, ach bože, voda na mém těle! :)

Cítila jsem se stejně, jako když mi dnes dali poprvé najíst. Už jsem je o to prosila na JIPu, ale nesměla jsem. Byla jsem sice jen přes čtyři dny úplně o hladu (protože už v pondělí, kdy jsem odpoledne pila v Motole fortrans, už se nesmělo nic jíst a to jsem se šetřila i v neděli). Čtyři dny hladovění mi dávalo fakt hodně zabrat. Dostávala jsem kapačky, které byly fajn, ale měla jsem prostě hlad!

Sestry mi nosily čaj. Vaří tu Jemča ovocný a černý, lze si vybrat. Normálně si ho pacienti nalévají na chodbě sami a je ještě horký, protože je udržován čerstvý na takovém velkém vařiči ve skleněných varných konvicích. Oba mi moc chutnaly.

První jídlo byl v pátek oběd. Nedostala jsem ale jen polévku, jak to bývá. Dostala jsem rovnou dietní celé menu! Špenát, rozvařené brambory a maso. K tomu polévku a tvarohový koláč! To byla neskutečná slast.

Snažila jsem se jíst pomalu a nesníst to všechno, ale polévku jsem snědla celou a druhé jídlo jsem radši trošičku nechala. Od té chvíle tu s velkou chutí sním úplně všechno, ať už to chutná jakkoli. Chuť nemůžu hodnotit, protože jde o dietní menu ("dvojka") (horší pak už je jen "jednička") a tak se méně solí, méně mastí atd. Neměla jsem s tím problém.

Nějak jsem odbočila od té první dilatace :)

Šla jsem do lázní, sestra se divila že chodím a prohlásila, že tohle dlouho neviděla a že je to poprvé, co se prý někdo těší hned takhle na sprchu. Nechápu. Dala bych celá zavázaná a propocená za sprchu celého těla cokoliv! Miluju sprchu! :)

Joanna už na mě čekala.

Popisovat dilataci nebudu, ale je opravdu nutné mít s sebou prezervativy. Ty jsem si koupila, ale jen jednu krabičku, protože mi Dannie před rokem říkala, že nepoužila ani jeden. Mně ale přijde hygieničtější mít ho tam a pak ho vyhodit, čímž zůstane dilatátor stříbrný milenec čistý a stačí ho jen omýt mýdlem. Nerada bych si tam něco zanesla.

V momentě, kdy vzala Joanna dilatátor do ruky se přiřítila moje oblíbená dr. Čechová a celá nadšená, že to ještě stihla! Tak oni vás už rozbalili! No proč ne, třetí den! Můžu se podívat? No to je krása, to se nám to tedy povedlo, vypadá to fakt moc dobře, nemáte tam ani žádné hematomy a musím vám něco říct. Už s docentem jsme říkali, jakou máte krásnou močovou trubici a pan doktor Chocholatý to jen potvrdil.

"Cože? To jde mít krásnou močovou trubici? Vy jste fakt uroložka!" :)

Dr. Čechová je sympatická mladá blonďatá doktorka, která asistuje doc. Jarolímovi a která je naprosto skvělá. Nakazila mě svým nadšením.

"Mohu si sáhnout?" :)
Vzala si rukavici a už mi to dílo prosahávala. Já byla celá rozesmátá, ale nemohla jsem se ještě smát, protože to bolelo a doslova v euforii, že mě takhle potěšila.

Mám ráda, když lidé dělají věci s nadšením a když projevují své emoce. Nehledě na to, že takový přístup má naprosto pozitivní vliv na stav pacienta.

Chvilku tam byly obě doktorky se mnou a pak už mě tam nechaly.

"Uvidíte, že zítra už tady budete dilatovat jako profesionálka. A abych nezapomněla, u vás stačí dilatace ze začátku 4x denně, nemusíte 5x. Měla jste tam tolik materiálu, že se vážně nemusíte bát o svou hloubku."


Já se té euforie prostě nezbavím.

Nemůžu se jí zbavit, protože to nejde. Protože tahle cesta mě dovedla k něčemu tak úžasnému, že nejsem schopná si to neužít a neužívat dál a dál.

Večer jsem pak oddilatovala ještě jednou, zpátky už jsem si ale nechala zavolat sestru, která mě dovezla do postele na vozíku. To pro jistotu, protože mé nožky byly slabé a nechtěla jsem riskovat, že se někde zřítím.

A to jsem ještě dostala pochvaly od ní. Že nevypadám na svůj věk a že si nepamatuje, aby někdo třetí den po operaci a po dvou anesteziích už chodil.

Já byla připravená, že nebudu chodit, ale já chtěla chodit a když to šlo, šla jsem. Nevěděla jsem, že mi to nemá jít chodit. Nechtěla jsem dělat frajerku za každou cenu a určitě bych to nikomu nedoporučovala.

Myslím si, že i ta bolest, kterou jsem neměla a nepotřebovala tak opiáty jsou prostě dané tím, že jsem to celé tak moc chtěla, že tomu tělu bylo úplně jedno, jak ho to bolí nebo nebolí. Důležitý byl výsledek. Tolik jsem se na něj těšila a tak dlouho jsem na něj čekala.

Na sedmičce (Den 3)

30. května 2015 v 19:26 | Tereza
čtvrtek, 28.5.2015, den 3

:)
Přemýšlím, co jsem v ten den dělala, protože když píšu tenhle článek, je sobota :)
Člověk je z té anestezie tak zmatený.

Ráno jsem ještě ležela na JIPu, ale po kontrolních odběrech už mě poslali zpátky na lůžkové. Sestřička se mě ve výtahu ptala, jak jsem se dřív jmenovala. Nemám ráda tuhle otázku a neodpovídám na ní, ale tady o nic nešlo. Řekla jsem, že můj monogram byl úplně stejný. Že jsem chtěla zachovat odkaz mé maminky a tatínka alespoň takhle. A hned věděla. Taky se ptala na nové jméno a líbilo se jí. Popřála mi hodně štěstí a dostala jsem se na pokoj č. 7. Chtěla jsem na č. 3 jako předtím, protože tam ležela maminka mé kolegyně a věděla jsem, že tam nikdo nechrápe, ale tam bylo zrovna obsazeno.

Pokoj č. 7 má jednu velkou výhodu. Nesdílí sprchy a wc s vedlejším pokojem, protože je vedle něj sesterna. Další výhodou je, že přímo proti němu jsou lázně (dilatační místnost) a nemusím tak chodit přes celou chodbu. A třetí výhoda je, že číslo 7 je prostě (i když je to klišé) mé šťastné číslo. A to všechno mělo vliv i na vše, co se se mnou dělo dál.

Dostala jsem místo až u okna, všechny osobní věci už jsem měla přesunuté ve skříňce, včetně notebooku, kufru, kabelky a věcí na sebe. Vzala jsem si do kufru naštěstí i sukni a udělala jsem dobře. To bude moje záchrana, až odsud pojedu, protože jsem přijela v kalhotách a ty bych na sebe vážně nedala. Je mi jedno, jestli bude někdo koukat, že jdu jak kačer :) Motol je moje vstupenka do nového života a před pár dny jsem vstoupila na palubu. Až Motol opustím, už budu "vypuštěná" do světa, po kterém jsem toužila se vším všudy.

Nevýhodou místa u okna je slunce. To mezi 17 - 19 hodinou přímo smažilo mé ucho a čelo, protože (jak říkala jedna sestra), ty rolety jsou zaseklé a kdyby s tím zkusila pohnout, pořezala by si ruce. Nechtěla jsem, aby si pořezala ruce a tak jsem trpěla. Celý den bylo vždycky pod mrakem, dokonce lilo jako z konve, ale pravidelně mezi 17 - 19 hodinou se na pokoji číslo sedm koncem května jako na potvoru muselo objevit slunce.

Až dnes (sobota) přišla sanitářka a říká: "Já vám změřím teplotu, ale jak tak na vás koukám, z toho sluníčka bude asi vysoká."
Měří se čelním nebo ušním teploměrem a já pravidelně měla na čele i v uchu 37,4 - 38,5.
Sestry ale vědí, že tohle není ideální způsob měření teploty a tak přišel na řadu klasický digitální teploměr do podpaží, kde byla vždy teplota kolem 36,6.
Ale vtip byl v tom, že ta sanitářka vzala za lanka rolet a normálně je (s velkou silou) otočila tak, aby na mě sluníčko nesvítilo :) To byla úleva. Moc jsem jí děkovala. Takže když vám někdo bude říkat, že rolety nejdou sklápět, nemusí to být pravda :) Jenže sami si je nesklopíte. Jste rádi, že žijete :)

Na sedmičce byly už dvě paní, jedna šla druhý den domů a s její kolegyní tu teď ležím. Bydlí 10 minut odsud, stále jí někdo navštěvuje, nosí dobroty, část z nich (které můžu) mi dává, protože je nemůže sníst a mně tu tak chutná. Dnes tu byl její syn, který vyučuje snowboarding v Japonsku, Španělsku a teď jede na půl roku do Chile. Fešák :) Ale postěžovala si, že je mu 32 a výhled nějaké rodiny nikde.

Celý třetí den jsem ležela ještě zavázaná (doslova svázaná a sepnutá) a když přišla usměvavá blonďatá paní doktorka Čechová, slíbila mi, že v sobotu by mě rozbalili. Možná už v pátek, ale to tu není a ona chce být u toho. Taky jsem chtěla, aby byla u toho.

V tento třetí den (čtvrtek) mě záda už tolik nebolela. Spíše se na to dalo zvyknout a nechala jsem si dát jen dvouhodinovou infuzi proti bolesti, kterou mi nabídli na JIPu - slabší, ale s účinkem až do rána a tak jsem se i krásně vyspala. Byla jsem tak unavená, že jsem spala i u toho rachotu z chrápání a prostě se potřebovala vyspat.

Extra den (Den 2)

30. května 2015 v 17:13 | Tereza
16:57, sobota
Tak, jsem se prospinkala. Paní, která leží vedle mě a jinak moc hodná, neskutečným nepopsatelným nekoordinovaným nenormálním způsobem úplně celou noc chrápe, takže jsem spala jen 4 hodiny a jakmile za ní přišel syn, musela jsem toho využít.

Chrápání by mělo být uváděno při příjmu a do pokojů by měli být řazeni pacienti na chrápající a nechrápající. Pokud totiž chrápajícího nevzbudí jeho vlastní chrápání, nevzbudí ho přeci ani chrápání toho druhého a v pohodě se všichni tři chrápající vyspí, pokud budou spolu. Nikdy bych neřekla, že to může být tak vyčerpávající. Cizí chrápání myslím.



Den 2

Vše, co v těchto článcích popisuji,
je můj vlastní pohled, mé vlastní zkušenosti a pocity,
které se nemusí shodovat s pocity ani zážitky ostatních, kteří prošli stejným zařízením.
(Musím sem tuhle větu psát? No jo, musím... Natvrdlost je hrozná vlastnost.)

Jde o mou osobní zpověď, která nemá za úkol všeobecně informovat o tom, jak to někde chodí. Navíc vím, jak někdo řeší, zda Motol, zda Motol ne, zda Brno, Ostravu, zda nic z toho... Já si prostě Motol vybrala a jsem zatím spokojená. Vždy bych volila stejně. Nemám nic proti Brnu. Je to jen alternativa. Každému vyhovuje něco jiného a pokud má někdo zájem o Thajsko, proč ne? Když na to má. Dostane přepychový komfort kliniky, která se věnuje pouze transsexuálním pacientům, zatímco tady jsme součástí urologické kliniky s běžnými pacienty (což má ale také své kouzlo).


3:40, středa
Dostala jsem takový "bonus". Jeden den navíc, který tu občas dostanou někteří pacienti, protože rána krvácí, což se stává. Takže jsem po půl čtvrté ráno spustila poplach (no dobře, tak jsem jen zavolala tlačítkem sestru), ta přišla, přišel i Pepa a doktorka, převázali mě, řekli, že počkáme do rána, jestli se to zastaví nebo ne a pokud ne, že se na to raději kouknou.

8:00
Nepřestalo to, takže se rozhodlo, že mě vezmou na sál. Čímž musí odsunout některé pacienty za mnou, protože já jsem urgentní.
Jak jsem se cítila? Místo toho, abych se bála o své zdraví jsem litovala pacienty, kteří jsou už od včera na lačno s fortransem ve střevech a kvůli mě teď musí čekat do večera nebo do bůhví kdy. Nás přeci odsouvají i o několik dnů či týdnů. A zrovna já jsem se odsunutí tak bála!

Tak jsem si dala opáčko, když se mi to tak líbilo :). Druhá anestezie, intubace, uff, už jsem potom měla úplně gumový dech a po druhé anestezii byla tak totálně zmatená, že se z toho probírám ještě teď, ale na sále byl místo docenta Jarolíma a dr. Čechové zrovna dnes dr. Chocholatý - velmi sympatický doktor, který (jak mi později řekla dr. Čechová) zrevidoval dílo k naprosté dokonalosti a kráse.

Tento den byl opravdu navíc. Na sál jsem šla po paní z mého pokoje, která šla také "mimo termín", někdy v 9 hodin a usínala jsem tam se slovy, které říkal někomu doktor: "To bude tak na 40 minut".

Probudila jsem se cestou ze sálu na JIP, kde mi řekli, že to bylo 2,5 hodiny, zase celá zavázaná, utěsněná tam dole jak s plínkou, ale úplně omámená, takže mi to stejně bylo jedno.

Na JIPu (jelikož jsem měla extra den) to bylo zajímavé. Já sama už byla v pohodě a musím říct, že sestry jsou tu všude zatím úžasné. I tam byly, ale dostala jsem se do místnosti, kde už jedna paní ležela. Byla to paní s Alzheimerem a tak mě měla čekat hrozná noc, protože jak mi potom sestra řekla, ta paní už tři dny a tři noci nespala, neustále slézala z postele, křičela, vymýšlela si báchorky...

Bylo mi to jedno. Střídavě jsem spala a polospala a den byl hned u konce. Mezitím jsem vnímala, jak za paní přišel manžel a povídal si s ní. Smutné to bylo potom, když se jí sestra ptala, jestli ví, kdo tu za ní byl:
"No, vím, rodiče. Asi."
"Vaši rodiče ještě žijí?"
"Ne, nežijí."

Vím o jakou jde nemoc, ale poprvé jsem se s ní setkala takhle přímo.

A tak mi tam paní (vlastně to říkala sobě) vyprávěla o mrkvi, o domě, o psovi a většina jejích myšlenek byla nesrozumitelná, když sestru napadlo, jestli si nechci vzít TV ovladač a koukat na televizi. To jsem uvítala a stalo se něco, z čeho měly radost hlavně sestry na noční - ta paní do pár minut po třech dnech konečně usnula!

Radost jsem měla i já, protože sestry chodily kolem mě nevěřícně paní kontrolovat (byla to už starší paní) a i já měla nejvyšší komfort.

Po 12 hodinách spánku se paní probudila (nechaly jí spát), daly jí snídani, celou jí snědla a bylo na ní vidět, že se opravdu dobře vyspala.

Takže jsem měla štěstí, že jsem se mohla vyspat i já.

Ani na JIPu jsem opiát (morfium už se nedává, dává se jiný opiát, jak mi vysvětlila sestřička) taky nepotřebovala, prostě to nebolelo, jen mě začínala zase tlačit záda. Mám totiž o obratel navíc a tak to bylo po pár hodinách na zádech docela znát. Což je pozitivní pro ostatní, kteří obratel navíc nemají a nemusí to pro ně být tak nesnesitelné :)




Den navíc, obratel navíc. Já už nechci nic navíc. :) (Naštěstí se stačí podívat pod peřinu a opravdu to tam není :) Mám ráda ten pohled. Neustále to tam už teď po rozvázání kontroluju a kochám se :)


Přesto ve mě převažoval blažený pocit, že už jsem na druhé straně a jak jsem se pomalu vzpamatovávala ze dvou narkóz, tak jsem si začala víc a víc tenhle pocit užívat...


17:27, sobota
Teď jsem si byla pro večeři, kterou si s chutí dám, potom hned dilatando, do sprchy, hodina bude zase pryč, fakt se tu nenudím. Tady nemá člověk na psaní vůbec čas! :) Do toho hovory s paní vedle, s paní ze trojky, se kterou jsem ležela při příjmu (maminka mé kolegyně), hovory se sestrou (i když ty se nesmí zdržovat a opravdu tu kmitají) a najednou je večer :)
V tuto chvíli jsme tu na celém oddělení jen 4 ženy. Takže tak 90 % jsou muži. A holky "stejného druhu jako já" tu nejsou žádné. Což skýtá jednu velkou výhodu - nemusím neustále bojovat o lázně, které slouží jako dilatační místnost, jako bojovala před rokem Dannie. Prostě si tam jdu, zamknu se, pustím hudbu na 20 minut (internetové rádio v mobilu), ležím, koukám, hraju si, kochám se :)
Ale to patří do jiného dnu, ne sem :)
Tak já jdu večeřet.

Žádný extra den navíc už se pak nekonal.

Poslední a první vteřiny (Den 1) - aktualizováno

26. května 2015 v 9:03 | Tereza
8:39, úterý
Tak zatím jen ty poslední vteřiny...
Po ránu trochu shon. Paní vedle mě vstávala už v půl páté, ale jinak jsou to ohleduplné spolubydlící. Nepouští nahlas televizi, jako v pánském pokoji vedle, nechodí kouřit, nechrápou, zavírají pomalu dveře, aby náhodou nebouchly. Tak na spolubydlící jsem měla zatím štěstí.

Před sedmou přišel Pepa, dal mi neurol a změřil tlak. Ten mám zase jako obvykle nízký, navíc venku prší.
A pak přišla sestřička. Tady skoro každý mluví s nějakým přízvukem. Slovenským, ukrajinským, dánským nebo portugalským.
Řekla mi, ať se dojdu vysprchovat a vzít andělíčka s kompresními punčochami. Ty mám vůbec poprvé (v Hradci na ohryzku nebyly potřeba) a musím říct, že jsou teda pěkně těsné. Hledala jsem na internetu v rychlosti návod, jak je navléknout. Mají totiž dole u prstů díru a nahoře takovou rozšířenou část. Tohle jsem na sobě v životě neměla (jen samodržící s krajkou a ty se navlékaly trošku jinak :) Google zklamal, ale paní Julinka ne, takže jsem dostala perfektní radu. Ty tu dostávám pořád, protože si tu předáváme informace jedna od druhé úplně o všem možném. Dokonce i o tom, jak otevřít neotevřitelnou PET lahev. Paní to nešlo, tak ji chvíli držela dnem vzhůru. Že prý to pomáhá a každý se pak diví, že to jde otevřít. I já jsem se divila. Tak to doma určitě vyzkouším. Paní totiž dříve pracovala v nějakém výzkumném ústavu (teď už je to babička), takže má určitě v hlavě spoustu vychytávek. I šunku se 70 % masa tu včera studovala :)

Chtěla jsem nafotit jídelní lístek, ale i když jsem si rozvítila, bylo to na mém mobilu rozmazané, tak jen uvedu příklady:

Krůtí maso s jáhly, okurkový salát
Smažený vepřový plátek, bramborový salát
Mořská štika, dušená zelenina, pohanka
Špagety s tofu a sýrem
Polévka např. bulharská (co to je? :)

Myslím, že docela hezké. To je jen krátký výběr. Netýkající se mě ještě několik dní... ale čte se to hezky :)


Sestřička ve mně vyvolala menší paniku, protože mi řekla, ať se připravím, jelikož se zřejmě změní pořadí (nebo že se může změnit?). No to je jedno, dala mi naději, že by mě opravdu dnes mohli stihnout.

Hlad zatím nemám, žízeň taky ne, jsem už celá umytá, připravená, sbalená. Zpátky z JIPu se prý dostanu zase na tenhle pokoj, což jsem ráda.

Holky jako já jsem tu zatím nezaregistrovala. Tušila jsem, že tu nebudou nebo že budou v den mého příchodu odcházet. O jedné vím, ale s tou jsme se minuly. Jinak nikdo. Ani na indikační vizitě minulý týden. Ale to povídání s maminkou kolegyňky a vedlejší paní je moc fajn.

Vyspala jsem se krásně, je mi krásně, těším se, až přijde pán a odveze mou postel na sál. Prosím pěkně ale se mnou! :)

Zajímavé je, že mnohem větší strach jsem měla při redukci ohryzku v Hradci před půl rokem. Tohle mi přijde jako naprostá banalita, i když není a i když jde podle klasifikace o těžkou operaci. Joo, to já přeci vím. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa a nenajde houby :) Já teda houby nechci, mně by stačilo jen něco ubrat. Nemám vůbec představu, jaké to probuzení bude. Vím jen to, že i kdyby mi bylo zle, stejně mi bude dobře :)

Sbalená jsem, mobil mám připravený, notebook za chvíli pro jistotu zavřu, protože co kdyby - pak už je to rychlost a šup šup hotovo.


21:27, úterý
Tak. A je to :)

Detaily budou :)


10:52, sobota 30.5.
To jsem si ten článek ale nazvala nešikovně. Poslední minuty se dají popisovat snadno, ale první bez noťasu už jedině se zpožděním několika dní. Teď jsem si notebook vytáhla a jdu si psát :) Nemůžu si ho ještě položit tam, kam bych chtěla - na klín - ale tak nějak jsem to vymyslela (mám dlouhé ruce :).

Abych zachovala můj původní plán, ponechám vždy jeden den v jednom článku, jinak v tom bude chaos.

Takže se vracím do úterý, kdy byl ten den D... Ono už toho k popisování v tenhle den stejně moc nebude.

13:07, úterý 26.5.
Už jsem byla nervózní, jestli mě odsunou nebo ne, měla sbaleny věci na JIP, Vicky mě v sms uklidňovala, že ona, Zuzka a Gwen šly taky kolem 12-13 hodiny na řadu a fakt šly, tak jsem tomu věřila, ale člověk nikdy neví. Kromě nervozity jsem se ale stejně i těšila.
Po 13 hodině přišla sestra, řekla "paní Nováků", tak jedem :) A jelo se.
Projela jsem chodbou, kolem výtahů a šup na sál.
Tam pobíhala už spousta lidí, kteří nevím, jak vypadali, protože už měli roušky, všichni mě pozdravili, já pozdravila je, přelezla jsem si na zelené lůžko, dostala na ruku kanylu s datem 26.5.15 13:15 a anestezioložka mi přiložila kyslík na nos, řekla dýchejte (bylo to cítit gumou), něco mi píchli do kanyly, ptají se mě, jestli se mi motá hlava a najednou cítím, jak zavírám oči...

A to je celé :D

Takže vlastně žádný stres :)

Probudila jsem se při převozu zpátky na normální pokoj (na tentýž, jako předtím na trojku) a ve 21:27 napsala z mobilu tu krátkou zprávu, že už je to hotové.

Pokusila jsem se usnout, ale jak jsem byla obvázaná, tlačilo mě to do zad (no jo, jsem citlivka asi - a to byla teprve první noc). Jestě jsem měla něco proti bolesti, takže jsem žádnou extra bolest nevnímala, jen mi to bylo velmi nepohodlné, ale zvládnutelné.

Tohle se vlastně dalo čekat. Žádné překvápko. Standardní průběh :)

PARDON, JÁ SI MUSÍM DÁT PAUZU, TAKŽE DEN 2 DOPÍŠU PO OBĚDĚ.

Na cestě bez zpáteční jízdenky (Den 0)

25. května 2015 v 8:30 | Tereza
8:29, pondělí
Je nádherný den. Slunce se za okny autobusu probírá mlhou nad žlutými poli s řepkou a mám pocit, jakobych už se nikdy nevrátila domů taková, jako předtím. :)
Jsem na své vysněné cestě bez zpáteční jízdenky a cítím, jak se strach snaží občas vystrčit růžky, ale ta radost ho vždycky umlčí.
Tak tudy vede cesta ke štěstí: krajinou zalitou sluncem, oblými kopečky, stády koní pobíhajících vesele v ranní rose, zalesněným údolím s usměvavým vozkou, který řídí vůz jménem můj osud.

I pan řidič je usměvavý a klikatá silnice dělá mu vyloženě radost, zatímco já se překlápím od okna k pánovi vedle mě a zpátky. Ve svém přehrávači pouští si Pražský výběr. I já jsem si vybrala Prahu. A čekám, kdy do chodbičky nebo na něčí hlavu přistane můj kufr, kterému moc děkuji, že je nafukovací :)

Dnešní den nemohu popsat jinak než slovem malebný.

Tento článek bude na pokračování a každý den se tu objeví nový. Aspoň tak jsem si to naplánovala :)

Tak já se jdu kochat pohledem z okna na naší krásnou českou krajinu a pomalu se chystat na metro do stanice Nový život.


12:21
Zatímco jsem začala psát z autobusu, chtěla bych se ještě vrátit k mému dnešnímu probuzení. Balila (a hlavně uklízela) jsem do půlnoci, ale nechtělo se mi vůbec spát. Ráno se mi taky nechtělo spát :) Tak jsem od 4:30 jen tak přemýšlela o životě a o tom, co mě čeká a v 5 hodin se mi naskytl v mlze tenhle obrázek z okna:


Který milý malíř mi zrovna tohle "Poslední ráno starého života u mě doma" namaloval?

Autobus mi vyjížděl před osmou, taxíka jsem si nakonec brát nemusela, protože mě vzala ségra. A ta mě tady taky pravděpodobně za pár dní zase vyzvedne. Chudák - kvůli mně musí do Prahy. Jsem na ní zvědavá :) A na sebe taky :)

Do autobusu jsem si koupila přes internet místenku, ale stejně jsem musela pána z mého místa vyhazovat (já tohle tak nesnáším. Proč to místo nějak neoznačí, že je moje? Musí to být nepříjemné i pro něj.) Naštěstí pán byl v pohodě, hned mě pustil k oknu a sedl si vedle mě. Já hodila nad sebe kufr s notebookem (který tam cestoval dopředu dozadu, jak autobus pořád prudce brzdil před neustálými semafory na rozkopané silnici, kterých je na 50 km asi šest) a opravdu podezřívám řidiče, že ho to bavilo, protože jel s námi jak kdyby nás vezl na motorce a klopil zatáčky. Kufr se naštěstí na hlavu nikomu nezřítil a tak jsem mohla v Praze přestoupit na metro.
Jela jsem o spoj dříve, přestože jsem měla dorazit na urologickou ambulanci v Motole do 12 hodin. A udělala jsem dobře.

Na kartotéce, kde jsem čekala i při indikační vizitě (foto vlevo, které jsem stihla vyfotit) jsem totiž čekala asi 40 minut. Sestra mi dala vyplnit papíry na příjem a s nimi mě volali do ambulance, kde to bylo moooc zajímavé :)

Pohybovalo se tam totiž asi 7 sester a doktorů, přičemž každý něco v té malé místnosti řešil. Pan doktor naháněl nějakého pána z Postoloprt, který nepřišel na příjem a ptal se sester, kde Postoloprty leží.
"U Loun", říkám.
"Jak to víte? Vy jste odtamtud?"
"Né, já v Lounech chodila do školy."

Pan Vítámvás také na příjem nedorazil! :)

Sestra mi přeměřila tlak, změřila teplotu čelním teploměrem - ta byla zvýšená (já totiž jak byla hladová a rozhicovaná, tak jsem měla horké čelo, ale rozhodně jsem zdravá!), tak to vzala ještě třikrát se slovy: "No jo, tak oni si vás na oddělení ještě přeměří."
Předpokládala jsem, že jakmile dostanu fortrans a budu zavodněná, že už rozhicovaná nebudu, protože odmítám mít teplotu! :)

Do toho ta sestra poprosila jinou sestru, jestli by mi (ručně) nevyplnila neschopenku, takže na mě mluvil doktor (který řešil pána z Postoloprt), sestra, která mi odebírala ještě zkumavku krve a ta druhá sestra, která vypisovala neschopenku. :)

"Pane doktore, jaký je kód pro konverzi?", nevěděla sestra.
"To ví tady přeci všichni ne? F64.0!" :)

To jsem jim tedy radit naštěstí nemusela.
Tady tomu všichni říkají konverze :)

V ambulanci mi dali velkou obálku s papíry a zkumavkou krve uvnitř, na kterou jsem musela dávat pozor, aby se mi nevyklopila a mířila jsem si to z A1 na -C2.
Tam jsem si sedla na židličku a vedle mě seděl starší, ale veselý pán, který byl se mnou i v kartotéce.
"Já vám jdu v patách!", usmála jsem se na něj.
"Nemáte prosím vás nabíječku? Já jsem si ji zapomněl a žena mi ji přiveze až zítra."
Takže jsem mu půjčila nabíječku (kterou teď mimochodem má na pokoji, který je sdílen s tím naším, tak doufám, že mi ji včas vrátí) a aby řeč nestála, začali jsme si povídat.
"Vy máte hezký červený kufr, takový jsem chtěla."
"No ten je z Lidlu, ale koukám, že je stejný jako ten váš."
"Ano, máte pravdu, ale můj je z Kiku a šedivý. Já chtěla červený."
"A koukám, že máte taky notebook s sebou..."
"Ano mám, musím totiž pracovat..."
"Já taky, mám totiž e-shop."
"Jé já taky. Tak to máme úplně stejné vybavení."

Pán je majitel internetového obchodu s hudebními nástroji, což mě okamžitě zaujalo, takže jsme si vyměnili spoustu zajímavých zkušeností z jeho provozu, protože jsme na to oba dva úplně sami.

Na lůžkovém jsem čekala asi 10 minut a už mě volala sestra (dříve než pána :).
Všude tu oslovují správně "paní". Uvítala bych tedy "paní Nováková" místo "paní Nováků", ale tohle už teď opravdu překousnu :)

Dostala jsem prostřední postel mezi dvěma babičkami a velkou spoustu informací od slovensky hovořící sestřičky, která byla taky moc milá.

Měla tam kolonku, že pacient má strach, kterou zaškrtla. "Ten má každý," říká.
"Ale potom vám tam chybí ještě kolonka "pacient má radost"!", dodala jsem.
"No to se tady opravdu často nestává, aby pacient měl radost, ale chápu vás."

Do papírů si zapsala, že jsem zakázala veškeré návštěvy.

To už jsem se převlékla do svého růžového spacího trička a volala si mě paní doktorka, aby mi sdělila, co mě čeká + informace o rizicích.

Ta jsou mi jasná:
1) nejčastější (tak 50 %) je riziko, že po pěti dnech od operace, kdy se vytáhne cévka, se slečna nerozčůrá, protože na močovou trubici tlačí okolní tkáň a tak se zase zavádí cévka a pouští domů s ní, přičemž se pak zkouší cévku vytáhnout.
2) jak dilatátor tlačí na tlusté střevo, dojde k otlakům, které se pak musí řešit... tohle je tak minimální riziko, které se stalo 2x za pět let, že ho ani nebudu moc rozebírat.


Tohle je ale vážně vtipné!
Dali mě na pokoj, přišla ke mně babička, co leží vedle mě a začala si povídat. Nakonec se zeptala, odkud jsem a zjistily jsme, že to je ta maminka mojí kolegyňky! :) Hned se tu cítím jako doma :) Už jsem viděla na jejím mobilu její děti, vnoučky, zetě... :)

12:44
Přinesli mi fortrans.
Ve dvoulitrové konvi rozpuštěný ve vodě.
"Máte na to čas, tohle je na dvě hodiny...", řekla sestra a odešla.

Nastává chvíle, kterou jsem si už dlouho chtěla vyzkoušet a tak ten "zázrak" ochutnávám...

(Musela jsem chvilku počkat, povídala jsem si s maminkou Julinkou :) Takže jsem začala ve 13 hodin, aby se mi to lépe počítalo.

Takžeeee... ten proklínaný fortrans, co ho někteří nesnáší (jedna slečna o něm prohlásila, že jí chutnal, ale to byla fakt výjimka) a co ho někteří pijí s džusem, což jsem nakonec nechtěla, mi voní i chutná po mangu!
Divné, já vím. Ale fotrans je prostě mangový :) Akorát ho tedy nemuseli solit :) Jinak sladký je dost.
Takže zatím si ho dávám jen s vodou (myslela jsem, že nebude mít žádnou chuť), ale už jsem se přistihla, že s nechutí dopíjím celou skleničku :) Zatímco začátek jsem rozjela pěkně - hezky celou sklenici až do dna.
Přitom mango miluju!
No to je ta sůl. :-/

Po 20 minutách... už nebudu popisovat, co se děje, protože bych řekla, že je to jasné :)

Akorát paní Julie dostala projímadlo, takže teď spolu bojujeme o toaletu! :)

Po pravdě. Druhý litr už piju se zadrženým dechem a čím víc toho piju, tím víc to bublá :) (Nebudu psát kde).
Ale dá se to.
Uvidíme, co budu říkat mezi 16 - 17 hodinou při zdolávání čtvrtého litru :)

A bolí mě pravá ručička, jak mi ji pevně sestřička při příjmu sevřela při odběru krve.
Ale tohle všechno (ruka i fortrans) je fakt úplná banalita.

Takže fortrans zatím ok.
Charakterizovala bych ho jako "posolené mango" :)
Při nejhorším tu mám ten černorybízový džus.

U konce druhého litru jsem zjistila, že je dobré si občas jen tak lehce cucnout jiného drinku, abych věděla, že existuje také jiná chuť.
Hlad už mě tedy přešel.


Ta prostřední postel, na které ležím, je divná.
Vlevo světlemodrý igelit, vpravo světlemodrý igelit, vpředu kreslený obrázek paní ve slaměném klobouku na zdi, kousek pod ní paní, co luští křížovku (ta už kreslená není) a pod obrázkem seznam, co všechno si mám zítra vzít na JIP:

- hygienické potřeby
- zubní protézu
- brýle
- mobil s nabíječkou
- pantofle

Ostatní věci si prosím sbalte do cestovní tašky tak, aby Vám ráno v den operace mohly být uloženy do šatny! Děkujeme.


Ještě jeden obrázek jsem si dnes vlastně udělala. A neřeknu kde! :) Myslím, že tuhle kresbu na zdi musí spatřit každý, kdo projde stejným kolotočem, jako já.

Přímo pod touhle květinkou jsem seděla. Ale teď už ležím a pár dní budu ležet, takže dnes chci spát výhradně na boku, abych si to spaní na boku ještě pořádně užila, když ho 3-5 dní, než ze mě vyndají dilatátor, nebudu moct provádět.


Já vím, že bych tu spoustu věcí vůbec nemusela popisovat. Ale když mně se chce :)

Zrovna teď mám zase tu svoji euforii. Jůů, už zítra. Ať mi do toho nikdo nevleze a ať už se probudím a zjistím, že je po všem a já už od teď nemusím řešit plavky, přiléhavé šaty, krajkové kalhotky, přitisknutí k někomu, kdo se mi líbí... že všechno je tak, jak má být.
Ono to fakt jde! Nemůžu se z toho vzpamatovat. Tohle byl sen a teď tu ležím. Nezdá se mi to? Neprobudím se za chvíli ve svých 16 letech celá zoufalá, že Terezou nikdy nebudu?
Jasně, že ne :)
Tohle není Matrix. (Ten film nemám ráda.)
Tohle je realita a já v ní.
Běhající, bublající, šťastná.
Nikdy mi nebylo líp.


14:31
  • Čekám na paní anestezioložku se zelenýma očima, o kterých přesně před rokem mluvila Dannie, když jsem tu za ní byla. "Těch očí si určitě všimneš!", říkala :)
  • A taky čekám na druhou dvoulitrovou konev té přesolené věci :)
  • Paní stále luští a luští...
  • Už jsem se připojila do systému v práci, takže budu moct večer vesele čtyři hodiny pracovat.
  • Z otevřeného okna vane příjemně svěží vzduch.
  • Na chodbě je stále ruch.
  • Pán, co si ode mě půjčil nabíječku, už mi ji přišel vrátit, moc děkoval a dostala jsem krásnou červenou propisku s odkazem na jeho e-shop. Chtěl odkaz na ten můj.
  • Běhám.
  • Píšu sms o sto šest.
  • Píšu pracovní e-maily o sto šest.
  • Tři dlouhé tóny znamenají jídlo.
  • (To se mě ještě dlouho netýká :)
  • Nenudím se.
  • Je to tu fajn a zítra bude ještě lépe :)

15:59
Přišel na řadu černorybízový džus, kterým zapíjím další objevenou chuť fortransu - hořkost. Víc bych to nekomentovala :)
Snažila jsem se přesně během dvou hodin vypít dva litry, ale sestřička dorazila až za dvě a půl hodiny. Myslela jsem si, že jde zkontrolovat, zda už mám vypito, ale přišla se podívat, zda jsem dostatečně oholená (hlavně dole i na prsou - ježiši tak přeci nepojedu do nemocnice jako medvěd? Bez ohledu na to, že to stejně už na prsou téměř neroste). Ale tak chápu to. Pořádek musí být.
Musela jsem si o další dva litry fortransu říct. (Řekla bych, že s tím časovým limitem 4 hodin jsou tu trochu benevolentní. Vliv má na to také to, jak jsou tu všechny sestry zaneprázdněné a opravdu mají spoustu práce, takže ho (možná?) nestíhají dolévat.)
Dá si někdo? Mám tu výborný drink!

"To už jste to vypila? Vy to snad lejete do záchodu," usmála se a šla mi pro další dva litry. Naštěstí už poslední. Bohužel kritické :)
Ano, tak to jsem si opravdu přála udělat - nalít to do záchoda, ale liju to tam stejně - skrze mě. No kdo tohle vymyslel? Ten to asi neochutnal. Nebo možná jen trošku - jako já, když jsem dala na ex dvě sklenice na začátku. Nemůžu uvěřit, že jsem to fakt udělala :) Nicméně dá se to, protože se musí. Stejně jako jsem musela přežít první a druhý laser, kdy mě tvář bolela ještě tři dny, stejně jako seříznutí ohryzku v Hradci a zítřek. To k tomu prostě patří. Toužila jsem po tom, tak tady to mám. Věděla jsem, že to nebude cesta rájem :) Ale stojí to zato.

Anestezioložka neměla zelené oči nebo jsem si jich nevšimla. Vypadalo to, že je měla modré, ale na tomto pokoji jsou rozbité venkovní rolety, takže nejdou moc roztáhnout a tak je tu přítmí, na což si stěžovala paní luštící křížovky.
Dozvěděla jsem se, že zítra jsem na řadě až třetí. Po dvou nemocných pacientech. Což taky chápu samozřejmě. Tak snad se na mě dostane řada a nebudu muset Den 0 popisovat znovu :)

Moc se těším, až ta věc v konvi zmizí.

A nemizí a nemizí :)
Tak mu pomůžeme. (Pitím samozřejmě! :)


18:46
Snědla bych i prostěradlo, jaký mám hlad. Ony totiž ani ty 4 litry toho parádního skvělého drinku od hladu moc nepomohou. Paní dostala šunku, dvě papriky, dvě rajčata a chleba. Tom mi píše, jak si dělá steak s bramborem. Jednu brambůrku aspoň. Ale jo, tak vydržet se to všechno dá, tohle je maličkost. Jen je příjemné myslet na jídlo :) Od včerejšího večera jsem nejedla (den před fortransem už se má jíst jen lehká strava bez nestravitelných zbytků, takže já jogurty, piškoty, atd.) Musím změnit téma. Jídlo není v tuhle chvíli zrovna moc moudré řešit :)

Ach, jak krásně voní ta paprika.


Neexistuje místo, kde bych byla teď raději než TADY.


Pár postřehů:
- při anestezii se nedává dýchnout, ale pouští se chemie do žíly. Dýchnout se dává dětičkám, aby je nezatěžovaly vpichy. (Jsem se ptala paní anestezioložky totiž, protože chtěla, abych se na něco zeptala :).
- wi-fi internet v Motole není 110 Kč na 25 hodin, ale 110 Kč na 25 hodin :) (měla bych to asi vysvětlit :) Nejde o připojení na 25 hodin, ale 25 hodin aktivního připojení. To znamená, když budu připojená hodinu denně, vyjde mi těch 110 Kč na 25 dní. Tohle jsem nevěděla, ale pán z e-shopu s hudebními nástroji mi to dnes s nadšením sdělil.
Já i přesto nejsem připojená přes wi-fi, ale přes mobilní telefon. Je to sice mínus druhé patro, ale z okna je krásný výhled do zelené přírody (s jedním velkým komínem) a tak je tu pořád ještě dostupné rychlé připojení HSPA (nikoliv pomalý EDGE).
- nikdy bych nevěřila, že se za 4 hodiny dají vypít 4 litry (čehokoliv) :)


20:27
Paní si stěžuje, že jí padá lampička a nejde nastavit do jiné polohy :)
Po mém příjezdu na dámském wc v hlavní hale nesvítí zadní světlo. Když vešla uklizečka, říkám jí to. "Jo tohle světlo, no to už hlásím měsíc, že nesvítí."
Páčka od toalety, která má způsobit zamčení dveří, nefunguje. Tedy - páčka funguje, otáčí se, ale řekla bych, že jsou "vymletá" futra a tak se mi už stalo, že jsem byla "přistižena".
O nefungujících roletách jsem už psala. Nejdou vytáhnout, takže je tu tma. Paní musí svítit lampičkou i přes den.

Anestezioložka mi řekla, že mi dá na noc a ráno jeden Neurol.
Přemýšlím nad tím a docházím k závěru, že je to škoda. Necítím žádný strach ani obavy. Jsem nadšená a šťastná a ona mi tu radost utlumí... To jsem jí asi měla říct. I když je fakt, že se aspoň vyspím, protože bych se budila radostí :)


22:54
Už jsem tu usínala, ale čekala jsem na zdravotního bratra Pepu. To je takový milý a sympatický Slovák, který tu byl už před rokem a dodnes si dobře pamatuje na Dannie. Měla jsem pro něj vzkaz. Donesl mi Neurol (jen půlku) a něco mi píchl. Řekl co, ale já to už vypustila z hlavy dřív, než jsem si to stihla najít a nemusím vědět všechno :)
Jedna paní spí, druhá si čte. Jen tichý tikot hodin na stěně je tu slyšet a teď zrovna mé ťukání do klávesnice.

Takhle jsem si o tom vždycky snila.
Že usnu a probudím se jako žena.
A i když je to proces dlouhý, ono to tak vlastně i je. Takové kouzlo. Celý tenhle svět je kouzelný a já jsem ta zakletá princezna, co ji zítra políbí princ, aby ji vysvobodil.

A to je konec pohádky. Dobrou noc :)

(Jenže to není pohádka :)

Vítámvás na mé indikační vizitě

20. května 2015 v 19:35 | Tereza
Prší. Už od rána. Už od 3:20, co jsem vstávala, abych se v klidu připravila na cestu do Prahy.
To kapka po kapce pomalu rozpouští můj starý život. Ten, který jsem žila omylem a teď přichází ten správný. Snila jsem si o téhle chvíli od dětství, ale jen v těch nejtajnějších představách, které nikdy nesměly spatřit světlo tohoto světa. Mé tajemství je už hezkých pár měsíců venku. A tají se mi dech, cítím své srdce, jak buší, na stole dlouhý seznam všeho, co musím ještě zařídit a taky nezapomenout. Chvílemi tomu nemůžu uvěřit, chvílemi to chci někomu říkat, chvílemi běhám po bytě a balím. Tak už to přišlo. Je to tady!

Dnešním dnem jsem se přiblížila k cílové pásce na několik metrů. Na indikační vizitě v Motole mi nebyl termín operace příští týden posunut, ale potvrzen. To znamená, že mám v hlavě jen jedno jediné - už za několik málo dní mě čeká to toužebně očekávané probuzení, při kterém je bolest až na posledním místě a radost s vysvobozením na prvním. Okamžik, který jsem si ve své hlavě za poslední tři roky představovala mockrát už brzo dostane úplně jasnou podobu. Ta radost je tak veliká, že mi dnes vůbec nikdo nemůže zkazit den. Ještě nemám úplně vyhráno, protože vím, jak vrací přímo z operačních sálů, protože "to nestihnou" a posouvají na další týden (týdny), ale zrovna před 14 dny mi Vicky říkala, jak byla na indikační vizitě a posunuli jí termín o týden. Tak mně ne. Jupí.


Objednaná pizza na oslavu dnešního dne už je snědená (i v ní bylo železo, protože byla se špenátem :), teď si jen tak lehnu a chvilku si budu vychutnávat ten klid, poslední dny tohoto starého života, který končí. Sestřička na transfuzce říkala, ať dnes jen odpočívám a ležím :) Takže je to příkaz! :D

Musela jsem vstávat o půl hodiny dřív než před týdnem, protože na druhé autotransfuzi se před odběrem provádí kontrolní odběr krve, aby se získal krevní obraz, ze kterého paní doktorka vyčte, jak se za ten týden obnovila krev (konkrétně hlavně hemoglobin). Proto jsem si dávala potraviny bohaté na železo, ty moje jáhly a polykala Superželezo, abych byla už brzo Superwoman :) Chtěla jsem mít svoji krev vpořádku a co nejlepší. V 7:30 mi vzali krev a za 45 minut jsem přišla už k paní doktorce, která porovnávala výsledky před první autotransfuzí a teď.

To určitě ty moje jáhly a ostatní železnaté dobroty způsobily, že jsem měla hemoglobin ještě vyšší, než předtím. Za to jsem byla pochválena slovy, že mám perfektní krvetvorbu a měla jsem radost, že si sama sobě daruji takhle parádní krev.
Takže jsem šla opět do odběrové místnosti, lehla si do křesla a zatímco jsem si povídala se sestřičkou Danou a Zuzkou, tak mi z pravé paže tekla krev trubičkou kamsi do přístroje, ale to už jsem ani nevnímala, protože jsem se zapovídala. :)
Sestřičky mi totiž říkaly, že můj termín operace mi určitě neposunou, protože teď zrovna termíny neposouvají :). Tak ráda bych jim věřila!

Za chvilku bylo hotovo. Sestra vzala do ruky pytlík s mojí ještě teplou krví a už nevím, co s ním prováděla, protože jsem zmizela k doktorce na přeměření tlaku a za chvilku jsme s mamkou zmizely dolů do vestibulu pro snídani, protože v 10 hodin mi začínala na urologii A1 indikační vizita. Ani tentokrát se mnou autotransfuze nic neudělala a cítila jsem se úplně stejně, jako když jsem přišla.

"Připravte se, že tam budete čekat tři hodiny. Pořadí určuje lékař a musíte mít všechna předoperační vyšetření s sebou."
Ty jsem ukázala už na transfuzce, kde si je jen ofotili a šlo se na věc. Výsledky byly opět trochu nudné, všechno v normě a testy na přenosné choroby (HIV, žloutenka, syfilis) negativní, takže se vlastně nic zajímavého nedělo :) Jen já byla napnutá, jak dopadne indikační vizita. To, že tam budu čekat tři hodiny, jsem už slyšela asi po sté. Říkaly mi to jiné holky, říkala mi to sestra u Jarolíma, když mi před několika týdny vypisovala žádanku na autotransfuzi, říkala to také sestra v kartotéce, kde jsem se po příchodu na A1 nahlásila...
Nevěděla jsem, že se mám hlásit v kartotéce, ale mamka řekla, ať tam jdu a já maminku poslechla. Což bylo dobře :) Byla jsem ráda, že je tam se mnou, protože jsem si měla aspoň s kým povídat a občas se i zasmát.

Sestřička si mě odškrtla a řekla, kam se mám posadit. Do takové velké čekárny, kde se nesvítilo a bylo ještě pár míst volných.
V 10:17 se otevřely dveře a začala se volat různá jména. V čekárně ale nebylo padesát... ani třicet lidí, jak jsem čekala, ale tak dvacet. Čekání mi vůbec nevadilo. Když totiž člověk počítá s tím, že tu stráví tři hodiny, tak si opravdu nemá na co stěžovat a je tak nějak smířený.

Pacienti se nakonec volali ze tří dveří, docela to šlo rychle a já byla celá napnutá, jestli mi termín přesunou nebo ne.

Když vyšla doktorka a zahlásila "vítám vás", tak se zvedla paní, ale byla hned usazena zpátky. Doktorka totiž doplnila: "Pan Vítámvás!"
To je vtip?
:)
Pardon, ale to mě pobavilo (a nebyla jsem sama). To bylo od ní hezké, že nás vítá, ale vešel pán, který se jmenoval Vítámvás. (Proto v článku slovo Vítámvás nechávám spojené. Není to překlep :)
Já jsem se s takovým jménem ještě nikdy nesetkala (v ČR jich žije 114), takže jsem z toho byla celá taková veselá, v čekárně sedělo ještě tak 12 dědečků a babiček a mamka mi najednou říká: "No jo, ale jak budou volat tebe? Asi "pan Nováků" ne?"
"No tak to ani náhodou. Jestli tohle udělají, tak je okamžitě opravuju a budu dělat naštvanou."

Po panu Vítámvásovi (výborně se to skloňuje :) se ozvalo: "Paní Nováků!"
Jéééé. Přesně po hodině čekání! Paráda!
I uvnitř jsem byla "paní". Takže jsem byla spokojená.
Tohle oslovení bylo už téměř všude běžné, ale člověk nikdy neví.

Čekala jsem, že se mnou na indikační vizitě bude určitě některá z holek, protože tu byli všichni, kdo jdou příští týden na operaci.
Z holek jsem tam byla ale jediná! Já budu v Motole jediná sama samotinká s babičkama a dědečkama!!! Myslela jsem si, že někdo půjde se mnou, že si budeme sdělovat své pocity (nebo budu poslouchat cizí nářky), ale pokud by se mnou někdo takový šel, ač by nebyl od Hanky nebo ač by byl cizinec, musel by tu být se mnou. Tak si tam s nikým nepopovídám no. Návštěvy u mě stejně nechám zakázané. Narazím tam možná tak na holky, co půjdou akorát domů, když já tam přijedu.

Musela jsem chvilku počkat ve svlékací místnosti, kde bylo zrcadlo a tak jsem se tam různě upravovala, srovnávala pramínky vlasů a nasazovala úsměv :) Uvnitř byl totiž ještě pan Vítámvás a tak jsem musela počkat, ale to mi vůbec nevadilo. V ten den mi vlastně vůbec nic nevadilo.

Za chvilku jsem šla. Uvnitř byl pan doktor u počítače, starší paní doktorka v rohu, která se na mě dívala jako vrah (stylem "ježiši to je votrava tady trčet") (vlastně se pak už vůbec nedívala) a doktor, který volal pacienty, ale ten pořád někde běhal. (Ta paní doktorka se tak nemusela vůbec cítit - to je jen můj subjektivní dojem - abych jí zase třeba nekřivdila.) MUDr. Jarolím tam vůbec nebyl.
Odevzdala jsem výsledky předoperačního maratonu (vyšetření), dostala pár otázek typu: "berete léky na srážení krve?", "máte koupený dilatátor a prezervativy?" (ano, stříbrného milence už mám, prezervativy ne, protože Dannie před rokem říkala, že jich měla milión a nepoužila ani jeden, ale tak pár si jich tedy vezmu, aby se neřeklo) a během tří minut jsem dostala pokyn, na který jsem celá netrpělivá čekala. Pan doktor si zapsal do počítače do plánu operací termín, který jsem měla stanovený Jarolímem už původně jako předpokládaný, dostala jsem to ještě černé na bílém a ahoj za pár dní zase tady v kartotéce na příjem :)

Měla jsem z toho takovou radost! Hned jsem rozeslala pár důležitých smsek (hlavně v práci to bude zajímavé :) a šly jsme s mamkou na oběd do jídelny na guláš z hlívy ústřičné. To jsme si prostě musely dát! :)

Teď si uvědomuji, že mi ani neřekli, ať vysadím hormony. Vím, že v Brně nedávno jedna slečna hormony vůbec vysazovat nemusela. (Takže si zvolím vlastní kompromis.)

A pak už na metro do krásné nové stanice "Nemocnice Motol", kterou jsem si ještě vyfotila a honem domů.

Tamhle naproti na tom nástupišti za pár dní vystoupím s malým šedým kufříkem na kolečkách a zamířím si to směr nový život.
Vlastně to není vůbec žádné nástupiště, ale pouze "výstupiště", protože vlak zde končí a nikdy se na něm nenastupuje.
A tak to přesně chci: vystoupit tam a nastoupit na druhé straně.


Věděla jsem, že mi ta strava plná železa pomůže. Věděla jsem, že dnes nemůžu přijet z Motola smutná. A taky jsem věděla, že jednou tenhle okamžik prostě musel přijít!

Shodou okolností bude na stejném oddělení v Motole ležet i maminka mé kolegyňky. To je opravdu náhoda a tak (ač budou návštěvy ode mě zakázány), možná udělám výjimku = pár výjimek podle stavu, ve kterém se budu já a moje plína mezi nohama, mé mastné vlasy, mé nenamalované oči a má propocená noční košilka nacházet :). Prostě nádhera. Ale to všechno je mi ukradené. Já mám jen jediný cíl.
Když jsme to s kolegyňkou zjistily, tak hned vyhrkla: "Terezko, až pojedeme za maminkou, já tě tam klidně přijedu učesat, namalovat, vezmu s sebou všechno důležité, co potřebujeme a když budeš chtít, naparádím tě!"
To mě tak dojalo. Takové já mám kolegyňky.

Když jsem se včera odpoledne nudila čekáním u obvodní doktorky pro výsledky předoperačního vyšetření, protože dovnitř vešel starší pár oslovovaný "paní doktorko a pane inženýre", který si chtěl uvnitř zřejmě povídat, protože tam byli 40 minut, četla jsem si v mobilu blogy ostatních holek. To já takhle občas někdy dělám. Zajímá mě, co je u nich nového.

Nemyslím si, že:
"Coming out zřejmě nejde udělat naráz, nejde to najednou říct všem a začít prostě žít naplno jako opačné pohlaví a pokud ano, tak budeme pro spoustu lidí jen středem pozornosti a posměšku, ale třeba i nadávek, nebo jen lítosti.
Tak co je přesně coming out."

Lucko, měla by sis už nějaký ten pořádný coming out udělat, abys věděla, jak může dopadnout. :)Tohle jsou jen dohady, které jsem měla podobné kdysi i já, ale hodně rychle jsem přišla na to, že spousta předsudků je jen v nás. Ne v okolí.

Jak vypadal můj coming out, když jsem začala v práci žít jako opačné pohlaví, jak píšeš? :)
Ano, možná jsem chvíli byla středem pozornosti, ale nebyla jsem středem posměšků, nadávek ani lítosti. Jediné, co jsem při jakémkoliv coming outu zažila bylo buď nadšení sdílené se mnou (hlavně empatické ženy), zájem (ženy i muži) nebo naprostá ignorace typu "mně je to úplně jedno" :) Žádná z mnou očekávaných reakcí (které také zmiňuješ) nenastala. Pokud si někdo doma postěžoval manželce a posmíval se mi za to, co jsem udělala a kdo jsem, pak má on sám problém. Ne já. Ale opravdu musím říct, že coming out automaticky neznamená posměšky nebo lítost.

Lidé jsou dnes empatičtí, snaží se nám většinou pomoci, snaží se nám to nějak ulehčit, protože s námi soucítí (a snaží se vžít do naší situace). Není to lítost, je to oslava naší odvahy (která ale vůbec nemusí být tak monumentální, protože té odvahy opravdu není potřeba tolik, jak se může zdát). Jsou to pak nekonečné rozhovory o dětství, o počátcích přeměny, o operačních technikách, účincích hormonů, našich snech a představ a radosti, která z nás přímo srší, pokud se netváříme vyděšeně víc, než oni :).

To už dávno není o posměšcích a nadávkách.
Já osobně jsem je tedy ještě nikdy konkrétně na mou osobu neslyšela.


Prší.
Je středeční večer.
Poslední středa mého starého života, který už ale dávno není. Je to stejné jako s coming outem. Není to "rána z čistého nebe" pro naše okolí. Většina už stejně ví nebo tuší, co se s námi děje a jen očekávají, že se k tomu postavíme čelem. Očekávají také instrukce, protože sami v tom tápou a chtějí, abychom my vnesli do celé situace jasná pravidla, jak nás mají oslovovat a jak se k nám mají chovat. Jsem přesvědčená o tom, že naše okolí to téměř vždycky zvládne. Tohle je hlavně na nás. Kdo jiný jim to má říct, než my?
Že jsme ženy. Tak si za tím přeci stůjme!

Rozpuštěný v májovém dešti,
rozkvétá můj život do korun šeříků
a roste, vzkvétá, voní.
Končí a ten nový začíná.
Kéž bych už tam byla,
říkala jsem si vloni.

Tohle je POSLEDNÍ článek, který píšu z domova. Další už tu totiž napsat nestihnu...

Další už bude z Motola, pokud se mi podaří připojit a budu u toho popíjet grepový džus s fortransem. Výborný drink na uvítanou do nového života! :)

Vítám vás na mé motolské párty :)


Upadla ti jáhla (článek o mé první autotransfuzi)

16. května 2015 v 15:17 | Tereza
V souvislosti s mojí první autotransfuzí jsem narazila na jeden jazykovědný problém.
Tím bylo slovo jáhly.

Opravdu to souvisí s autotransfuzí. :)
(O samotné autotransfuzi se toho ani moc psát nedá, protože vlastně o nic nejde, ale jak se znám, stejně se tu rozepíšu).

Jelikož mi při vaření upadla z kuchyňské linky jedna jáhla, prostě se skutálela, protože je to maličká skákající kulička o průměru asi 1 mm vyloupnutá z prosa a nechtěla jsem na ní šlápnout, začala jsem přemýšlet o tom, zda říct, že je to jedna jáhla nebo zda jsou jáhly slovo pomnožné, jako třeba kalhoty a ta jedna jáhla má smůlu.

Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta z let 1878-1893 tvrdí, že jáhly jsou slovo pomnožné, takže tehdy bych nemohla říct: "spadla mi jáhla", ale už současný wikislovník uvádí, že jde o slovo ženského rodu podle vzoru žena (ten vzor mám ráda :), které se normálně skloňuje.
Takže opravdu jedna jáhla.

Jako ilustrační obrázek jsem tu chtěla mít jednu jáhlu. Ne hrst, ošatku, sáček nebo plnou pánev. Takových obrázků je všude spousta. Ale najít obrázek jedné jáhly se nedá a tak jsem si jednu (tu, co se mi skutálela) vyfotila sama. Teď je slavná! :) To je prostě ona. Nechtěla být jako ostatní. Vybočila z řady.


V úterý, kdy jsem cestovala do Motola na první autotransfuzi, jsem vstávala ve 3:50, protože na transfuzce jsem měla být do 8 hodin. Jela se mnou mamka. Po dvaceti letech si totiž chtěla udělat výlet do Prahy (odpoledne jsme se ještě stavovaly u její kamarádky - moc milé paní, jejíž byt byl vloni nafocený v jednom časopise o bydlení jako vkusný příklad bytového bydlení, tak jsme to chtěly vidět na vlastní oči).

Auto jsme ještě před sedmou zaparkovaly na záchytném parkovišti a jely 50 minut metrem do nové stanice Nemocnice Motol, což jsem si moc pochvalovala.
Odpoledne mělo být v Praze letních 28 stupňů, tak jsem si vzala sukni a měla radost, že si jí užiju. Ráno bylo 5 stupňů a v profukujícím metru jsem měla pocit, že ze mě za chvíli bude ledová socha. Toho pocitu jsem se zbavila až když jsme vylezly z metra přímo v motolské nemocnici, kam východ směřuje (což je naprosto perfektní!) a na okamžik jsem se prohřála na vycházejícím sluníčku. Pořád bylo ale kolem osmi stupňů, tak honem rychle dovnitř.

Motolská nemocnice je stavba ve tvaru kříže, takže jednotlivá křídla jsou nazvána logicky A, B, C a D. Transfuzní stanice se nachází v křídle E! :) To byl zřejmě takový vtípek mladých pánů architektů Čermáka a Paula z r. 1937.
Páté křídlo neexistuje. Je to jen část stavby přímo ve středu budovy, ve které se dá vyjet do patra, kde se nachází transfuzní stanice a jinak tam toho moc není. I křídlo E, stejně jako ostatní křídla, jsou ale hezky barevně značeny, takže se nedá (podle mého) přehlédnout.

Nahoru jsme dorazily v 7:45, už nás tam vítala s úsměvem sestřička (byla na mě milá i před měsícem, kdy jsem se tam šla objednat s papírem od Jarolíma a zjistila, že nejsou provozní hodiny, ale sestra zrovna vyšla a bez problémů si vzala papíry a objednala mě).
Čekala jsem 15 minut na paní doktorku, mezitím rychle snědla ještě sušenku, protože nesmím přijít na lačno a pila, pila a pila... tu kojeneckou vodu, co jsem si koupila. Byla jsem napitá už z předešlého dne, kdy jsem vypila 4 litry (joo to mě čeká už brzo ještě s Fortransem, ale vypít za 4 hodiny :) a když už jsem nemohla, sepsala se mnou doktorka papíry, ptala se mimo jiné i na transsexualitu, jak dlouho jsem na HRT, jak dlouho jsem u Hanky Fifkové, atd. a dostala jsem milý dárek - kelímek vody! :) Vypít do dna.

V poučení pro "dárce" při autotransfuzi je u prvního odběru napsáno:
Přinést:
- kartičku ZP
- žádanku o odběr krve k autotransfuzi
- výsledky předoperačního vyšetření (minimálně krevní obraz + moč), ne starší 14 dnů
- ostatní důležitou zdravotní dokumentaci
- občerstvení (svačinu + asi 1 litr nealkoholických nápojů)

Takže normálka.
No jo, jenže to "krevní obraz + moč" bylo zvýrazněné tučným písmem. Mně dala sestra jen výsledky krevního obrazu, moči ne. Takže jsem se večer před autotransfuzí stresovala, jestli mě nevezmou, jestli to odloží, jestli to zruší, jestli budou naštvaní... atd.
Už sestra při objednávání mi řekla, že nebudu mít všechna vyšetření, tak ať vezmu alespoň to, co je.
Sestra u mé obvodní doktorky udělala vše, jak bylo v papírech. Vzala mi pět ampulí krve, moč jsem jí přinesla ve zkumavce, co prodávají v lékárně, poslala mě na RTG plic (+ srdce, které v papírech uvedené nebylo, ale prý to vždycky doktoři chtějí). Když měly být výsledky alespoň pro první autotransfuzi, tak nebyly, protože auto s výsledky, které jezdí běžně kolem 9 hodiny se někde zaseklo. Byl to docela adrenalin, protože já druhý den vstávala ve 3:50 a to sestřička v ordinaci ještě není, abych si kdyžtak došla pro výsledky, které dorazily později. Naštěstí auto dorazilo odpoledne a já tak odpoledne dostala alespoň krevní obraz.

Můj krevní obraz byl hezký, ale trošku nudný. Všechno v normě. Paní doktorka na transfuzce říká: "Ten hemoglobin máte vážně krásný, tak zkusíme vzít víc krve." Změřila mi tlak, ten mívám nižší, takže mi na druhou autotransfuzi přikázala ranní kávu a začala počítat, kolik ze mě vysají.

Obvyklá dávka při odběru na autotransfuzi je 250 - 450 ml.
Za nadměrnou ztrátu krve se už považuje 700 ml a více (tj. 10-15 % objemu krve dospělého člověka), nad 1500 ml může být způsoben závažný šok.

Množství krve se počítá podle výšky a hmotnosti. Mně vysály v ten den 350 ml.

Po sepsání karty před odběrem jsem dostala ještě jeden kelímek vody k vypití a posadila se v jiné místnosti na pohodlné křesílko, kde si se mnou povídaly dvě sestričky. (Mamka mi pak na chodbě říkala, že jsme se tam pořád řehtaly :). No jo, když ona byla vážně legrace. Probíraly jsme kde co. Třeba jak mám ledové ruce (sestřička mi jí zahřívala tak, že mě držela za ruku - to bylo tak hezké!) a že tyhle "ledové" stavy u mě nastaly s nástupem HRT. Popisovala jsem jim pocity, o kterých mi říkaly jiné slečny v přeměně, když tu byly, včetně nezvladatelných stavů nevolnosti až po omdlení, kdy nakonec ani k autotransfuzi nedošlo. "Joo tahle! Tu si pamatujeme. Když ona se tak bála, chuděrka."

Autotransfuze není povinná. Je to jen výhoda, které lze využít, než abychom dostaly při operaci cizí krev.

Sestra mi zatím našla žílu, píchla mě do ní a už to jelo. Já to ale skoro ani nevnímala, jen jsem dostala míček do ruky, který jsem občas měla zmáčknout a cítila, jak mě chvílemi brní napíchnutá ruka, přičemž to vždycky někde píplo a sestřička povolila obinadlo. Ale jinak se mi leželo příjemně, povídalo taky příjemně, sestřičky byly usměvavé, milé a asi po 5-10 minutách jsem byla vysátá, dostala obvaz až do večera ("Jakmile se budete dívat na večerní zprávy, tak si to sundejte," dostala jsem instrukci.) a šla jsem na chodbu za mamkou.

Hlava se mi nemotala, necítila jsem se slabá, nebylo mi špatně, neměla jsem pocit, že by mi mělo něco být. Bylo mi úplně stejně, jako když jsem sem před hodinou vešla. Měla jsem ještě 20 minut sedět (s doprovodem), nebo 40 minut (bez doprovodu) na chodbě a pak 4 hodiny neřídit auto. To hezky odpočívalo ale v záchytném parkovišti, takže mě čekalo jen metro a to se může.

Jinak musím říct, že celé to ráno mezi 8 - 9 hodinou jsem byla na transfuzce jediným pacientem :) Takže pohoda, žádný spěch, což mělo pozitivní vliv na všechny.

Dostala jsem papír s potvrzením o autotransfuzi s expirací 15.6.2015 (k odběru došlo 12.5.2015). Zatímco kdysi vydržela odebraná krev tři dny, poté deset, teď už je to až 35 dní, jak jsem se dozvěděla. Pokud nebude použita, bude zlikvidována. Nelze ji použít pro někoho jiného.
Mou krevní skupinou je 0+, takže by ji teoreticky mohl dostat téměř každý (s faktorem Rh+), ale já můžu dostat jen od dárců se skupinou 0.
Když mi krevní skupinu v r. 2009 na dětské onkologii v Motole kvůli Kačence zjišťovali, bylo to trošku překvapení, protože moje mamča má A- a táta měl B+. A přesto jsem jejich. :) Protože rodiče s krevní skupinou A nebo B mohou mít potomka s krevní skupinou 0. Což jsem tehdy nevěděla.

Ona ta krev je vůbec zajímavá. Kdysi se věřilo, že v krvi jsou umístěné vlastnosti dané bytosti, takže když v 19. století proběhly první pokusy transfuze krve mezi psy, vznikaly vážně dnes už úsměvné otázky typu: "Jakou barvu srsti bude mít pes, kterému bude provedena transfuze?" nebo "Bude se pes chovat agresivně, jako jeho dárce, po podání jeho krve?".
Dříve se vůbec netušilo, že nějaké krevní skupiny (a Rh faktor) existují, takže když už se začalo s transfuzemi mezi lidmi, ti dostávali alergické reakce a někteří i umírali. První transfuze člověku byla ale provedena z ovce. Tehdy malé množství, takže nedošlo k žádným následkům. Poté se provedl větší pokus transfuze krve z telete do duševně nemocného člověka, který měl být podáním této cizí krve vyléčen. Nakonec zemřel. To jsou ty průkopnické začátky... Neuvěřitelný pokrok udělá lidstvo za pouhých sto let.

Kromě potvrzení o autotransfuzi jsem dostala také papír s poučením o léčbě preparáty železa.
Jde o to, že krev se obnovuje dlouho - zhruba 3 měsíce. A já (stejně jako holky přede mnou a ostatní pacienti, kteří byli před operací na autotransfuzi) jdu na druhý odběr už za týden.

Před druhou autotransfuzí se musí provést kontrolní odběr krve, ve kterém se zjistí, zda se podařilo obnovit některé její složky. A tak musím přijít o půl hodiny dříve, vezmou mi krev, udělá se nový krevní obraz, který trvá prý asi hodinu a podle něj se rozhodne, zda mi mohou vzít další.

Na poučení byl uveden preparát Superželezo 30 tablet (1x denně 1 tabletu). Cena je u něj napsaná 60 Kč, ale v lékárně v Kobylisích, kam jsme odpoledne s mamkou zamířily, stál 95 Kč.

Kromě Superželeza (ten název se mi líbí! Když je něco super, je to prostě super! :) jsem dostala informační papír s potravinami bohatými na železo.

Úplně super je koňské maso. (Koníky ale jíst nechci.) Bylo tam toho vypsaného víc, ale já jsem si sama našla na internetu tu TOP potravinu s nejvyšším obsahem železa.
A teď už se konečně dostávám k jáhlám :)

Zde je žebříček potravin s nejvyšším obsahem železa:

  1. jáhly 17.4 mg / 100 g
  2. lněná semínka 17 mg
  3. dýňová semínka 15 mg
  4. játra vepřová 15 mg
  5. slunečnicová semena 12.3 mg
  6. kakaový prášek 12 mg
  7. mořské řasy Nori 12 mg
  8. čočka 10.8 mg
  9. sezam 10 mg
  10. kokos mletý 10 mg
  11. játra telecí 9.7 mg
  12. sója 8.8 mg
  13. mák 8.7-12 mg
  14. játra hovězí 7.7 mg
  15. pistácie 6.7 mg
  16. mořské řasy průměr 6.6 mg
  17. fazole 6.3 mg
  18. hrách 5.6 mg
  19. oves 5.5 mg
  20. pažitka 5.4 mg
  21. žito 5 mg
  22. žloutek 4.7 mg
  23. ovesné vločky 4.4 mg
  24. ořechy lískové 4.3 mg
  25. mandle 3.7 mg
  26. špenát 3.7 mg
  27. vepřové maso 3.2 mg
  28. drůbeží maso 2.2 mg
  29. mrkev 1.8 mg
  30. brambory 1.8 mg

Když se na ten seznam tak podívám, tak semínka jsou fajn, ale k obědu se jich nenajím a 100 g lněných semínek jen tak do sebe nenacpu. Takže jednoznačně vyhrály jáhly. K tomu se mi ještě líbí ten mák a kakao.
Jáhly jsem měla kdysi jen jednou v životě a tak jsem se s nadšením vrhla do hledání receptů :) Koupila jsem si 500g sáček za 50 Kč a začala experimentovat.

Podle mých osobních zkušeností rozhodně jáhly na sladko ne. A to sním všechno - mořskou havěť, řasy, hmyz... ale kromě sladké rýže. Takže možná proto. Rýži mám spojenou s masem, ne s kakaem :). Na tohle hodně ujeté studentské jídlo bych raději navěky zapomněla :) Jen ta představa a vůně pro mě dvou naprosto nekompatibilních ingrediencí mě děsí.

Jáhly vznikají loupáním prosa. Historicky doložené záznamy o pěstování prosa pocházejí z Číny a Indie kolem roku 3000 př. n. l. Proso bývalo nejdůležitější součástí prosté lidové stravy. Staří Slované ho konzumovali v podobě výživných kaší, placek či polévek. Naproti tomu staří Řekové a Egypťané uměli z jáhel zhotovit chléb nebo pivo.

Je to tedy velmi stará plodina, kterou lidstvo konzumuje už několik tisíciletí. Jen u nás se na ní nějak zapomnělo. Sáček, který jsem si já koupila, měl hezký obal, bylo to baleno v ČR, ale zemí původu jáhel byla Ukrajina. U nás se proso seté moc nepěstuje, protože jde o teplomilnou rostlinu. Ale mně se tohle "rákosí" moc líbí:



Autotransfuze má zaručeně velkou spoustu výhod.
Při autotransfuzi se z krve ale odstraňují některé látky:

  • Plazma
  • Krevní destičky
  • Bílé krvinky
  • Antikoagulační roztok
  • Plazma bez hemoglobinu
  • Buněčná mřížka (Cellular stroma)
  • Aktivované koagulační faktory
  • Intracelulární enzymy
  • Draslík
  • Plazmově vázaná antibiotika
Nevýhodou je právě odfiltrování plazmy a krevních destiček z důvodu zabránění srážení krve. Proto nám teď vydrží celých 35 dní.


Dozvěděla jsem se, že pak je sice nepoužitá krev likvidována, ale jednou za měsíc se vyberou náhodně 4 sáčky, které putují do hygienické stanice, která na nich prověřuje, zda nedošlo k infikaci krve, zda byla skladována ve správných podmínkách a nevyskytují se v ní žádné nežádoucí mikroorganismy.

Když jsme si se sestřičkami povídaly, vyprávěly mi, jak je čím dál horší sehnat vhodné dárce krve. Že je jich čím dál méně (těch vhodných).

Po odběru jsem šla vlastně ještě jednou k doktorce, která mi přeměřila tlak, který mi trošku klesl. Paní doktorka vyzvídala, co máme teď v plánu, tak jí říkám, že jedeme ještě ke kamarádce mamky a že mamka je v Praze po 20 letech.
Jen jsme s doktorkou vyšly na chodbu, hned mamce povídá: "Tak dcera vás dneska bere na flám po Praze, jsem slyšela ano?" :)

S takovým přístupem musím říct, že se na druhou autotransfuzi těším :). Člověk má hned lepší náladu a jsem zvědavá, co se mnou udělá druhý odběr.

Takže celý týden jím poctivě vše nacházející se v kovošrotu, jáhly už budu mít skoro snědené (na slanině s jarní cibulkou a ředkvičkami je to naprostá dokonalost! :), ale tohle jinak není povinnost :) Takhle k tomu přistupuji jen já, protože chci a protože mě to baví. Řekli mi: jezte železo, tak ho jím, protože chci sama pro sebe mít svojí krev co nejlepší. To je logické.

Věřím tomu, že i kdybych nepolykala každý večer Superželezo a nepochutnávala si na jáhlách (které jinak mají mírně nahořklou chuť, které se dá zbavit spařením 2-3x v horké vodě), tak že se taky nic nestane.


Odchodem z transfuzní stanice ale to hezké skončilo. Následovalo už jen nepříjemné dlouhé a nekonečné čekání u doktorů, ke kterým přijela s ex Kačenka, která byla objednaná na 9 hodinu, což se perfektně stíhalo a já se na tentýž den objednala ještě na 16:30 do Ústavu estetické medicíny k MUDr. Němcovi, abych s ním zkonzultovala možnosti FFS (feminizačních plastik obličeje). Určitě bych ráda pár věcí vylepšila :).
Jenže sestřička mi den předtím volala, jestli bych nepřišla už ve 14 h., což jsem nemohla odmítnout.

Tím nekonečným čekáním u Kačenky doktorů už bylo ale najednou 12:45 a Ústav estetické medicíny je ve Vyšehradské ulici v centru, což je minimálně hodina cesty metrem + pěšky, navíc s mamkou, která chodí pomalu, protože je před operací kyčle, ale byla tak hodná, že mi dělala doprovod.

Nestihly jsme tak ani plánovaný oběd v Motole (ráda tam chodím do té jejich obrovské jídelny, co se do ní dá prokličkovat bludištěm v podzemí :), takže jsme byly hladové. Všechna důležitá vyšetření měla Kačenka už za sebou, zbýval jen rentgen ruky (kvůli určení kostního věku). Banální rychlá věc. Jenže nás neustále přeskakovali jiní pacienti a když už jsem věděla, že pokud jí teď nezavolají, že nestihnu dojet k MUDr. Němcovi a Kačenku opravdu nezavolali, musela jsem se opravdu nerada zvednout, říct jí ahoj, pohladit a běžet.

Přišla scéna před plnou čekárnou...

"A proč sem jako jezdíš? Já myslela, že kvůli Kačence? Proč se objednáváš k jiným doktorům? To sis jako myslel, že budeme rychle? Měl bys tu být kvůli ní a ne kvůli sobě..."
Nekonečný monolog v mužském rodě před lidmi a Kačenkou, který jsem nedokázala doposlouchat, pohladila Kačenku a odešla.
Snažila jsem se ex v sms vysvětlit, že mi přijde normální, když má Kačenka vyšetření v 9 hodin, že se objednám k doktorovi na 16:30, abych do Prahy nemusela jezdit dvakrát a že nemůžu za to, že mi sestra ten čas upravila na 14 hodinu. Na to mi odpověděla, že to jako vždy překrucuju.
Nevím, co překrucuju. Nerozumím jí.

Ještě pár minut předtím jsem ex nadšeně pozorovala s Kačenkou, jak si prohlíží v jejím mobilu fotky malé sestřičky, krásně se u toho Kačenka chichotala, aspoň si tak krátila dlouhou chvíli a já si uvědomila jednu věc: Kdysi jsem se moc snažila, aby tyhle dvě bytosti byly nejšťastnější na světě. Byl to můj cíl. A teď šťastné jsou, takže mě zalila taková spokojenost nad tím vším.

To jsem ještě nevěděla, že mi tam ex udělá scénu (stejně jako už jednou). Muselo to z ní asi ven. Stačila jsem jí jen říct, že je s tím svým mužským rodem trapná.

A to jsem jí ještě já blbka nabízela pomoc, jestli nechce vzít věci, tašky, protože jsem věděla, že do Motola musí jet s Kačenkou a její malinkatou sestřičkou sama. Její přítel je 14 dní mimo ČR. Vyřešila to tak, že malou nechala u babičky a jela jen s Kačenkou, což bylo moudré.

Samozřejmě, že jezdím do Prahy i kvůli Kačence. Záleží mi na tom, jak jí je a ještě nikdy jsem nepropásla jediné její vyšetření (ač se to ex nelíbilo, že tam jsem a do ordinace doktora se hrnul i přítel s kočárkem, protože je mi jasné, že ex nechtěla, aby si paní doktorka jakože myslela, že ona je lesba, když tam jdou dvě ženy a Kačenka). (Nebo k tomu měla nějaký podobný důvod). Ordinace jsou ale malé, takže se tam kočárek a další osoba jen těžko vejde, což působilo divně a kdybych chtěla, tak můžu říct, že tam jejího přítele nechci, protože rodič Kačenky jsem já a ex. Ale nechci být hnusná a ten člověk mi nic neudělal. Jsem ráda, že je na Kačenku hodný a věnuje se jí. Mojí Kačence.

Z tohohle zážitku v čekárně u rentgenu jsem byla tak vynervovaná, že mi bylo do pláče. Kvůli tomu, jaká ex je a že opouštím Kačenku, čímž jsem se stala úplným krkavcem ošklivým, který jí tam teď nechal na pospas rentgenových přístrojů.

Ex reaguje už tři roky (možná 4-5) stále stejně. Vše, co může být použito proti mně, je použito proti mně. Vše dělám špatně a za všechno můžu já. Nejlepší by bylo, kdybych neexistovala. To by si konečně oddechla.

Ale mám naštěstí Kačenku. To je někdo, kdo mě miluje a já miluju jí. A nikdy jí neopustím, jak jsem jí slíbila.

Mamka to chudák taky odnesla, protože jsem šla pořád rychle, jak jsem spěchala, ale to ona nemohla, tak jsem na ní pořád někde čekala. Pak jsme si na Karlově náměstí koupily aspoň obloženou housku, počkala na mě v parku a já šla pěšky za MUDr. Němcem.

Tam to proběhlo všechno v pohodě. Až na to, že jsem ten Ústav několikrát přešla, protože není vidět z ulice, ale musí se do areálu kláštera (vedle Ministerstva práce a sociálních věcí). A to jsem měla na mobilu puštěnou mapu, protože už jsem si nevěděla rady, kudy mám jít.

MUDr. Ivo Němec mluví vždy na přednáškách Hanky Fifkové, které se konají každý rok v červnu a pamatuji si ho z loňské přednášky, na které jsem byla. Je to velmi sympatický doktor, který mi řekl o každém detailu. Probrala jsem s ním tři věci, které bych ráda provedla.

Myslela jsem, že feminizační operace obličeje se dělají najednou. Prý mohou, ale z důvodu vysokých rizik se to tak nedělá. Tvář totiž napuchá na více místech a je to pak složitější. Takže hezky postupně.

Zeptala jsem se i na posouvání vlasové hranice, o které píší na stránkách. Rozmýšlím se totiž, zda budu nebo nebudu řešit své vyšší čelo. "To se téměř nedělá. Mnohem jednodušší způsob je transplantace vlasů, pokud je čelo opravdu vysoké nebo jsou tam kouty. Pokud by se ta kůže natáhla, tak to často zvedá obočí a to nechceme."

Profiloplastika (brada) a rinoplastika (nos) jsou takové dva největší feminizační zákroky, které dokáží tvář ještě víc zjemnit a jejich provedení mi přišlo úplně v pohodě.
Co se mi ale nelíbí je způsob provedení redukce nadočnicových oblouků. Ty mají muži vystouplejší a ne že bych je měla extrémní, ale bylo by to hezké (říkala jsem si).
Při takovém zákroku se ale řez provádí ne na vlasové hranici (mezi vlasy a čelem), ale asi 1-2 centimetrů ve vlasech, takže je nutné pás široký 1-2 cm úplně vyholit. Prostě přijít o vlasy, které mi tam rostou už měsíce (teď už skoro roky) a pak zase roky čekat, až narostou? To si nedovedu představit a jakékoliv stříhání vlasů je pro mě stále tou největší černou můrou.
Existuje možnost, že se řez provede pod vlasovou hranicí, ale pak je lehce vidět jizva.
Nechci jizvu na čele.

A ještě mi trochu vadí doba, za kterou bude vše vypadat hezky. Ta je 9-12 měsíců. To znamená čekat další rok, než budu "hezčí". Nechci už čekat. Chci už konečně žít. Což můžu a dělám, ale chtěla jsem být dokonalejší a hezčí. Nemyslím si, že to přeháním. Jen zjišťuji své možnosti a dělám vše, co můžu, protože nejen, že jsem žena, ale chci být také hezká žena a to už se netýká ani tak výhradně transsexuálních pacientů, jako všech žen. Zda je nutné to řešit nebo ne je častým předmětem diskusí. Někdo plastiky odsuzuje, některé vypadají hrozně, některé nepřirozeně, ale většina z nich dokonale a splní svůj účel.

Na profiloplastice (kterou ale chci za každou cenu - v tomto případě 20-33 tisíc - moc hezky vypadá ten rozdíl - v mém případě zmenšení) jsme se domluvili. MUDr. Němec pracuje částečně také v Ústřední vojenské nemocnici, kde jsem na srpen (v červenci se neoperuje) na čelistní oddělení pozvaná na magnetickou rezonanci, kde zjistí, co půjde zredukovat a jak moc. A co nejdřív pak do toho půjdu. Ostatní detaily nejsou tak urgentní, ani nos není tak hrozný, i když by mohl být něžně holčičí, pokud budu chtít a ještě si rozmyslím, zda to ostatní budu řešit nebo ne.

Cestou metrem z Karlova náměstí do krásně zarostlých Bohnic provoněných rozkvetlým šeříkem za kamarádkou mojí mamči už jsem byla unavená, hladová, žíznivá, nepříjemná a těšící se, jak si s mamkou odpočineme. Metro bylo narvané k prasknutí, mamka s holí kolikrát musela i stát (jinak jí ale často mladí lidé ochotně pouštěli), na Florenci se vyrojili revizoři. Já měla dva celodenní lístky každý za 110 Kč v mobilu, u kterého mi už docházela baterka, tak jsem se modlila, aby to vyšlo a jen co jsem mu lístky ukázala, tak se mi mobil vybil.
Všude spousta fanoušků hokeje, hrál se zrovna zápas Česko - Švýcarsko. A já v jednom vagóně dostala parádní důkaz o tom, že svoji bradu musím řešit. (Taková náhoda, když jsem jí před chvilkou řešila s MUDr. Němcem). Stala se totiž předmětem zájmu tři teenagerů, kteří jí řešili. Mojí bradu! 99 % lidí jí neřeší, ale oni ano.

Teenageři jsou jednou z nejrizikovějších skupin pro nás. Neberou si servítky, jsou drzí, hluční a říkají vše na plnou pusu. Což může být často ale i přínosem, protože kdo jiný nám to řekne, než oni? Ale my to nepotřebujeme slyšet takovým necitlivým způsobem. Většinou víme o svých nedostatcích.
A potom je tu ještě jedna riziková skupina - Romové, o kterých mi Hanka kdysi vyprávěla, že jsou nějakým záhadným šestým smyslem schopni rozpoznat vždy jakoukoliv ženu nebo muže po přeměně, ať vypadá sebedokonaleji.

Je fakt, že i já řešila cestou metrem i po Praze spoustu žen, o kterých jsem si říkala, že to musí být zaručeně ženy po přeměně. No nebyly. Vysoké, široká ramena, velký nos, hrubé rysy ve tváři.
Jak asi řeší ti teenageři je?
Úplně stejně, jako mě. A trochu se stydím, že úplně stejně, jako oni, řeším vlastně tyhle ženy i já. Tyhle biologické ženy. Samozřejmě to ženy po přeměně nebyly. Není jich taková koncentrace. Děti v nemocnici na ně volaly "maminko" a ... neměla jsem vlastně žádný jiný důkaz, ale věřila jsem, že jde o biologické ženy.

A přála bych si, aby ke stejnému závěru došli i ti teenageři.

Stejně jako nás i jiné biologické ženy mrzí, když nám někdo říká něco ošklivého. Něco, o čem víme, že je nedokonalé. Vůbec nejde o to, zda ta žena v přeměně je nebo není. Jen my to pak řešíme o trochu víc a také nám to o trochu víc sráží sebevědomí. (Tedy jak komu. Podle toho, jak k tomu kdo přistupuje.).

Domů jsem přijela ve 20 hodin celá utahaná, ale měla jsem v hlavě ještě jeden plán a když já mám plán, tak neexistuje způsob, jak zamezit tomu, abych ho uskutečnila.
Tom se vracel po 14 dnech ze zahraničí a měl přijet další den kolem 12 hodiny. Když přijel posledně, byl tak hrozně hladový, že mi ho přišlo až líto a litovala jsem, že jsem mu neudělala nějaké jídlo.

Teď jsem to měla komplikovanější, protože jsem byla celý den v Praze, ale nevzdala jsem se (to je také přeci úděl nás žen (když to přeženu) - nakrmit své muže, i kdybysme padaly vyčerpaností na pusu). On tedy není můj muž, ale chtěla jsem mu udělat radost a protože nemám komu jinému bych tu radost udělala, tak jsem ještě (za mírné asistence mojí mamči, po které jsem chtěla, aby si šla už konečně lehnout) uvařila Tomovi oběd a ještě večer mu ho odvezla domů s instrukcemi, kde co má, že je to čerstvé a stačí si to jen ohřát.

Doma jsem byla v devět večer, vlezla do sprchy, lehla a ani nevím, kdy jsem usnula.

I já bych chtěla připravovat svému muži svačiny, vařit mu nedělní obědy, na kterých si pochutná nebo buchty ke kávě, o které bude vždycky žadonit... To jsou zatím nesplněné sny, které si představuji ráda a taky mi nijak nevadí je mít.

Příští týden mě čeká druhá autotransfuze a hned po ní indikační vizita. Na té mi buď potvrdí nebo posunou termín operace.

Pokud ho neposunou, zešílím radostí, protože co se operace týče, tak jsem hodně natěšená, ale současně si dělám velkou hlavu s prací, kde musím vše popsat a vysvětlit kolegyňce, která mě bude zastupovat, sama toho má už takhle nad hlavu, zrovna jako na potvoru doplouvá spousta kontejnerů z Číny, je milión věcí, které mám jen v hlavě, ale prostě ten jeden týden nemám šanci svoji práci udělat ani připojená z Motola, jak to mám v plánu později.
A tak mě teď čekají nekonečné přesčasy a snaha zvládnout za dva dny udělat vše, co se má udělat za týden. Ono to ani nejde, protože některé činnosti jsou vázané na den v týdnu a spousta věcí se ani dřív udělat nedá, podle toho, jak se den předem plánuje výroba.

To je důvod mých aktuálních starostí. Kufr do Motola už mám jinak z poloviny sbalený a jen čekám. Jen čekám, co se příští týden dozvím a konečně budu moct za pár týdnů (než mě vyřídí matrika a než mi bude přiděleno nové ženské rodné číslo) poslat do AirBank tu novou ofocenou občanku :)

Často se ráno budím dřív a přemýšlím, jaké to bude probudit se potom... a být taková, jaká jsem si kdysi v šestnácti jen snila být a myslela si, že to je jen sci-fi z knížek nebo pohádka z mých představ, kterou nikdy nikdy nikdy nebude možné uskutečnit.

Teď už vím, že tohle není sci-fi. Že možné to je.

Stačí pro to udělat málo a najít odvahu, které ale ve skutečnosti není vůbec potřeba tolik.

Moje milá banka

16. května 2015 v 10:48 | Tereza
Mám v hlavě teď milión témat, ale není čas se jim teď hned tady věnovat.
První autotransfuzi už mám za sebou, ale nejspíš spojím své zážitky z ní s druhou autotransfuzí příští týden a dám vše do jednoho článku, protože jsem se zase dozvěděla pár zajímavých informací. O dárcích, o krvi a musím říct, že personál transfuzní stanice v Motole je opravdu moc milý.

Protože je toho moc, co chci říct a v jednom článku by to působilo neurovnaně, napíšu aspoň krátce o mé radosti, kterou mi udělala moje banka (taková banalita, ale mě to prostě těší).

Asi před půl rokem jsem se snažila u mé banky (AirBank) prostřednictvím operátora (nejprve e-mailem, poté telefonicky) změnit oslovení z "pan" na "paní" u mého neutrálního jména.
Odpověděli mi, že takovou změnu nemohou provést bez dokladu o změně pohlaví.
Já ale věděla, že jiné holky v jiných bankách s oslovením uspěly (a dokonce i v některých zdravotních pojišťovnách). V některých.

Pochopila jsem, že ke změně oslovení nakloněni nejsou a tak jsem nad tím mávla rukou.

Asi před měsícem mi volala operátorka AirBank, ale protože jsem se nepředstavila, začala na mě mluvit v ženském rodě, než zjistila, že má mluvit s nějakým "panem Novákem".
Opravila jsem jí, že už to není "pan Novák", ale "Nováků", ale že by bylo fajn, kdyby mě oslovovala "paní Nováková", protože to tak jednou stejně bude.
S tím neměla nejmenší problém.
Když mi sdělila informace, které potřebovala, využila jsem situace a zkusila opět požádat o změnu oslovení. Vysvětlila jsem jí vše potřebné, ale změnu mi odmítla provést bez potřebných dokumentů o změně.
Pořád to samé.

Předevčírem mi přišel informační e-mail s potvrzením o doplacení úvěru. "Vážený pane Nováků..."

Aaaaach jo! Zase to pane!
Měla jsem zrovna hodně rýpavou a současně rozvernou náladu, což způsobilo, že jsem jim na tento e-mail odepsala:

***********************
Dobrý den,
děkuji za vaše potvrzení o splacení půjčky.
Měla bych jen jednu výhradu. To vaše oslovení "pane" je jediné, co mi na téhle jinak super bance vadí.
Za měsíc ode mě dostanete nový občanský průkaz s novým ženským jménem a ženským rodným číslem. Pokoušela jsem se o změnu oslovení z "pan" na "paní" už dříve dokonce několikrát, ale u vás to prostě nastavit jen tak nejde. Nežádala jsem změnu na mé budoucí ženské jméno, stačila mi změna na mé současné neutrální, ale to "pane" je vážně děs. :)

Proč o tom píšu?
Protože jsem v kontaktu s jinými slečnami, které prochází podobnou změnou jako já a u svých bank s oslovením uspěly.

Myslím si, že je to o lidech. Ne o systémech nebo počítačích.
A tak mě to trochu mrzí zrovna u vás. Jinak vás všude chválím.

Já už dávno nejsem "pan Nováků".
Když mi nedávno volala vaše operátorka, automaticky na mě mluvila správně v ženském rodě, dokud nezjistila, že jsem u vás "pan".

To je vše.

Já už to ten měsíc s tím vaším "panem" vydržím. Ale není to od vás ani trochu hezké. To je jako kdybych vašemu panu řediteli říkala "paní". Úplně totéž.

Tereza Nováková
(Terry Nováků)
***********************

Nechtěla jsem na ně být ošklivá, protože jsem s touhle bankou velmi spokojená. Oproti původní České spořitelně mi šetří asi 700 Kč měsíčně na poplatcích (vzhledem k velkému počtu příchozích plateb) a často vybírám hotovost z bankomatů v Německu, což je také bez poplatku. (Němci (narozdíl od např. od Dánů, kteří se chystají zrušit kompletně všechny hotovostní platby) jsou naprosto konzervativním národem a když jsem nedávno platila v německém McDonaldu kartou, pokladní se mě snažila přesvědčit, že mám kartu zasunout do terminálu. Já tam ale viděla symbol pro bezkontaktní platbu, takže jsem ji jen přiložila. "Nein!" ... ale to víš že jo... Němka z toho byla vyděšená, že kartu jen přikládám, ale platba proběhla, lístek vyjel, tak byla nakonec spokojená. Všechno je jednou poprvé, holka :) (Platební terminál v novém McDonaldu v Německu byl prvním terminálem, který jsem v Německu kdy viděla se symbolem bezkontaktní platby. Ještě včera v německém Kauflandu platil přede mnou pán sice kartou, ale musel se na účtenku podepisovat a pokladní porovnávala podpis! Trochu retro :). U nás už bezkontaktní platby probíhají několik let.

Ten pán z německého Kauflandu vlastně nebyl pán, ale asi 20letý kluk a byl na nákupu se svou slečnou. Ta stála přímo přede mnou a okamžitě mě zaujaly dva copánky spletené z každé strany a spojené vzadu k sobě. Osobní zkušenost je vždy nad všechny manuály nebo instruktážní videa :) Já totiž přesně tenhle účes zkoušela včera ráno do práce, ale ty moje vlasy jsou ještě pořád krátké! :( "Jéé Terez, ty máš copánek!", všimla si kolegyňka v práci. "Jo, ale jen jeden spadlý dolů. Zkoušela jsem si udělat dva a spojit je vzadu, víš?" "Jo, ale nešlo to, protože jsou moc krátké, žejo?"
No to nevadí. Pořádně detailně jsem si prohlédla, jak oba konce copánků vzadu na hlavě sepnula dvěma překříženými pinetkami, prohlédla jsem si, odkud přesně je plete (ne až od čela, ale tak 5 cm od něj), zhruba jak tlusté a moc se mi to líbilo :). Pak jsem v autě přemýšlela o tom, jakou z nich asi měla radost i ona, když ráno vstala a rozhodla se takhle učesat. Jak ráda využila téhle možnosti, když má dlouhé vlasy a když je žena. Nechci nic víc, jen totéž.

Vracím se k tématu o své bance :) Strašně ráda odbíhám od tématu :)
Kdysi jsem do AirBank volala v sobotu ráno před 7 hodinou na zákaznickou linku. Potřebovala jsem vyřešit jednu duplicitní platbu. V telefonu se ozval k mému překvapení otrlý ženský hlas s přibližně tímto textem: "Dobrý den! Já jsem uklizečka v téhle bance a nikdo jiný tu není. Jen vrátný a já. Tak si prosímvás zavolejte po sedmé hodině, až všichni ostatní přijdou do práce. Tak já jdu zase uklízet. Nashledanou."
Mluvil automat, ale pobavilo mě to.

Včera jsem dostala na můj e-mail ohledně oslovení tuto odpověď, kterou jsem si přečetla ještě po cestě z Německa a taky mě pobavila:

***********************
Dobrý den, slečno Nováková,

mrzí mě, že Vás stále oslovujeme špatným způsobem.

Chápu, že při tak důležitém životním kroku, kterým procházíte, chcete vše mít správně. Pokusím se ještě jednou požádat o změnu oslovení, abychom to vyřídili ještě předtím, než budete mít nový průkaz s novými údaji.

Věřím, že tentokrát to vyjde a my Vás od teď budeme oslovovat správně.

Kdybyste cokoliv potřebovala, můžete nám zavolat na číslo 840 30 30 30 denně od 7:00 do 22:00 hodin nebo znovu napsat na info@airbank.cz.

Přeji Vám pěkný den

Jiří Ammer / Kontaktní centrum
Air Bank a.s. / člen skupiny PPF
***********************

Jirko, díky! To jsem na vás tedy zvědavá! :)
Ještě dnes tam mám "pan".

Je mi jasné, že v AirBank nelze měnit kolonku "pohlaví" (a tedy oslovení), protože se generuje automaticky podle rodného čísla a to se změnit bez dokladu nemůže. Jedinou možnost mají tedy přes správce systému, který mi upraví oslovení natvrdo v systému bez ohledu na podmínku pohlaví získaného z rodného čísla.

Líbí se mi, že to chtějí stihnout ještě před tím, než jim pošlu nové doklady :)

Vždyť mně šlo jen o to "paní".

Takže jde to!
Ale proč až na třetí pokus? :)


Nedávno mi psala moje kamarádka v přeměně ještě před operací, že se jí podařilo změnit oslovení v její zdravotní pojišťovně (v té samé, co mám já, ale já to tam ani nezkoušela, protože s nimi téměř nekomunikuji). Jenže nedošlo ke změně pouze oslovení :) Protože našla ve schránce pozvánku na preventivní očkování rakoviny děložního čípku :) Opravdu si umím živě představit, jakou z toho měla radost.

Takové maličkosti a jakou nám mohou udělat radost.


----------------------------
Doplněno 13-7-2015:
Měla bych ještě doplnit, že zatímco pan Ammer z kontaktního centra AirBank mě potěšil, za dva dny mi přišel druhý e-mail od někoho jiného z kontaktního centra, kde se velice omlouvají, ale technicky není možné oslovení na "paní" provést. Přesně jak jsem tušila, že ho mají vázané automaticky na rodné číslo, ze kterého se oslovení generuje.

3.7.15 jsem poslala do AirBank rozhodnutí z matriky o přidělení mého nového ženského jména. Rozhodnutí bylo v právní moci a bylo na něm uvedeno, že od 29.6.15 jsem oprávněna a povinna uvádět toto jméno. AirBank jsem požádala o změnu jména.
10.7.15 jsem urgovala moji žádost, protože vím, že AirBank vždy odpovídá do dvou nebo tří dnů.
11.7.15 mi přišla odpověď s oslovením "slečno Nováková" a vysvětlením, že změnu není možné provést, protože ke změně je nutné doložit nový občanský průkaz.
12.7.15 jsem s tímto závěrem nesouhlasila, protože vydané rozhodnutí státní orgánem ČR je platné a v právní moci, a uvedla jsem, že v případě uvádění starého jména bankou jde vlastně o porušení mého práva na používání mého pravého a aktuálního jména, jehož změnu jsem neprodleně bance nahlásila, jak bylo mou povinností.
13.7.15 mi přišla odpověď, že k provedení změny jména je nutné doložit nový občanský průkaz.

AirBank mám jinak ráda, ale zatímco v některých bankách měly holky úspěch (některé ale nikoliv) a oslovení na "paní" docílily, zde to nelze.
Řešit to na těch pár týdnů s AirBank už nebudu. To bych se musela obrátit na ombudsmana a docílit toho, že banka musí změnit mé jméno podle rozhodnutí z matriky (což opravdu musí), ale než by se tak stalo, už dávno budu mít nový občanský průkaz.

Milujeme svá rodná čísla

11. května 2015 v 20:47 | Tereza
Milujeme svá rodná čísla
a ona milují nás.
(No, tak to asi ne).

Místo toho, abych šla spát, protože vstávám ve 3:50, tak tu straším na blogu. Jenže mám ještě mokrou hlavu zabalenou v ručníku (aspoň nějakou výmluvu jsem si našla) a podle mých výpočtů bych musela jít spát před hodinou, abych se vyspala, takže už to stejně nedoženu. :)
Tralala, tralala,
vstávám ve tři padesát
a vůbec mi to nevadí
tralala, tralala.
:)

Miluji své rodné číslo! (U jednoho slova v předchozí větě chybí uvozovky).
Obzvlášť, když na mě prostě práskne všechno, co se mi daří tak perfektně skrývat.
Realitní makléřka, se kterou jsme se viděly asi 3x, připravuje plnou moc: "Paní Nováková, mohla byste mi prosím nadiktovat údaje z vaší občanky? Připravím zatím plnou moc."
Přemýšlím.
Ale moc toho nevymyslím.
A tak paní Nováková znechuceně diktuje: "Terry Novákůůůů..."
"S kroužkem nebo s čárkou?" :) (Opravdu se na tohle zeptala! :)
A následuje to výborně genderově odlišné české rodné číslo. Specialita, kterou nemá snad nikdo jiný na Zemi, jenom Češi (a Slováci) z nějakého mně záhadného důvodu musí mezi svými občany rozlišit muže a ženu.
Tím jsem u paní makléřky bohužel navždy tam, kde jsem nikdy být nechtěla. Nemohlo to počkat měsíc? (Nemohlo, já vím).
Tak hlavu si z toho netrhám, ale utrhla bych jí tomu, kdo tenhle systém rodných čísel vymyslel.
A tak jsem trochu pátrala, komu že tu hlavu utrhnu :)

Zjistila jsem zajímavou věc - že čtyřčíslí za lomítkem je složené ze tří částí: AABC. První dvě číslice (AA) určují zeměpisnou polohu narození. (Např. Praha 00, Bardějov 96). Třetí číslice (B) pořadí narození v dané matrice a poslední číslice je kontrolní číslice kvůli dělitelnosti 11 (tzv. modulo).

Zajímalo mě, zda existuje nějaká mapa, kde jsou tato čísla lokalizující místo narození uvedena a našla jsem jí:

Krásná mapa. A taky pěkně nelogická. Ale to mě nepřekvapuje.
Pro mé současné rodné číslo souhlasí. Ale potom nechápu, proč má moje dcera za lomítkem číslici 6 (narodila se v Ústí n.L.). Šestka tu vůbec není!

Noo to je jedno. Prostě každé rodné číslo je dělitelné jedenácti z důvodu ověřování jeho správnosti. Taky hezký výmysl, ale hledám dál, protože mě zajímá důvod rozlišení mužského a ženského.

(Jasně, že žádný důvod není. Prostě se jim to líbilo. Jůůů, hned poznáme, že jde o ženu a o muže... Bane, už jsem na to přišla. Díky tomu rozlišení se nemohlo stát, že jim došla pořadová čísla za lomítkem v dané matrice (B), protože muži a ženy měli každý svou vlastní číselnou řadu.)

Občanské průkazy a rodná čísla byla v Československu zavedena v roce 1946, ale ještě se jim neříkalo "rodná čísla". Takhle se jim začalo říkat až v r. 1953. Předtím se tomu říkalo jinak (něco jako "číslo občanského průkazu" apod.)

A pardon, chtěla bych se omluvit vynálezci českého rodného čísla. Čísla rozlišující pohlaví mají totiž také v Polsku, Finsku, Francii, Mexiku...

Mexické číslo má 18 alfanumerických znaků vypadá asi takto: HEGG560427MVZRRL05.
Tak to bych chtěla někomu diktovat do telefonu. (To "M" znamená žena (mujer)).

Hezké to mají v Německu, kde žádný z průkazů neobsahuje žádné identifikační číslo. Jen číslo samotného průkazu. Systém rodných čísel by totiž prý odporoval existujícímu právnímu rámci (ústavě).

Fakt je mi moc líto, ale kdo vymyslel rodné číslo se mi zjistit nepodařilo. Byl to nějaký pán nebo paní, zřejmě podřízený ministra a jeho náměstka a jeho vedoucího odboru a jeho vedoucího kanceláře, který si takhle jednou večer sedl k telce (v r. 1946 ještě nebyla... nebo byla? Uf, tak já se jdu zase podívat...) Tak nebyla, první televizní vysílání v ČSR začalo v r. 1953. (No tak to nevím z hlavy no.)
...takže si ten pán sedl k telce, udělal kávu a zamyslel se.


Dnes jsem byla na rentgenu plic.
(K rodným číslům to je všechno. Víc nic. Stejně to své nemilované už brzo mít nebudu a zajímá mě, zda bude první dvojčíslí za lomítkem ve stejné podobě, když jde o zeměpisný kód místa narození).

U mé obvodní doktorky jsem dostala žádanku a na ní krásným tučným písmem: diagnóza F64.0.
To beru.
Ale hned pod tím velkým písmem: "PORUCHA POHLAVNÍ IDENTITY".
Klidně to mohly (doktorka se sestrou) ještě zvýraznit žlutým zvýrazňovačem! Fakt bych se vůbec nezlobila. Ať to všichni hezky vidí.
Paní na centrálním příjmu u rentgenů si stejně zmateně neustále vyžadovala kartičku pojišťovny, vracela a zase si jí vyžadovala, aby si prý změnila jméno v databázi.
Tak mě napadá, že až dostanu nové rodné číslo, nespojí se jim staré údaje s novými, protože se vše páruje podle rodného čísla (tzn. čísla pojištěnce).

Jasně, proč nechávat na žádance jen nějaký nesmyslný nic neříkající kód. Hezky tam velkým písmem napíšeme, co má paní za problém.

Dloooooouhou chodbou jsem se brodila zástupy lidí čekajících na chirurgii (podle mě tam ty lidi musí stát ještě teď), až jsem došla na konec chodby, kde byla úplně narvaná čekárna, vyšla paní z rentgenu, strčila jsem jí do ruky žádanku a ona říká: "Tak si pojďte do kabinky." :)
Na rentgen jsem byla jediná a utíkala pryč z budovy, o které nějaký pacient prohlásil, že je to tu jako na úřadě práce. (Tak to se náhodou trefil :).

Radiologická asistentka naštěstí nebyl muž, ale přesto jsem se zeptala, jestli se mám svléknout jako úplně. "Ano, do půl těla."
Přilepila jsem svá prsa na černou desku, nedýchat, zahučelo to... (proč vlastně popisuju rentgen plic, když to každý zná? :) a hotovo.


Moc bych si přála, abych své současné rodné číslo už nemusela nikomu diktovat. A už se opravdu moc těším na nové. Vlastně je fajn, že je rozlišujeme podle pohlaví. Protože až bude ženské, bude to pro okolí dalším jednoznačným důkazem, že jsem přeci žena. :) (I když i s mužským rodným číslem může být paní doktorka přesvědčená, že jsem žena a že musí jít o chybu v rodném čísle, jak jsem popisovala před pár dny :) Ta byla opravdu milá :).

A hurá na transfuzní stanici!
Ale nejdřív si raději vyfoukám vlasy.




Dezinfekce mozku od vzpomínek

10. května 2015 v 19:28 | Tereza
Když ležím vedle své spící osmileté dcery a dívám se na její jemné vlásky, na její dlouhé řasy a její krásné dětské rty, jsou to chvíle, kdy mi nic nechybí, ale občas mi do hlavy vlétne to, čemu se říká vzpomínky.
Díky stavu, ve kterém se teď právě nacházím, jsem šťastná, ale je tu něco, co mi dokáže rozhodit náladu během mžiku, protože vzpomínky přichází z ničeho nic. Najednou tu jsou a jsou živé, jakoby ani vzpomínkami nebyly.
V takových chvílích mě napadá, jak výhodné je mít zlé a špatné vzpomínky, protože člověk automaticky v mysli uchovává v mysli to hezké a na to hrůzostrašné zapomíná. Dobré a hezké vzpomínky je fajn tvořit, protože to v tu chvíli znamená, že člověk je šťastný. Jinak by nevznikly. A v tu chvíli jsem si tehdy před lety říkala: "To je krása, já jsem tak šťastná. Právě teď tvoříme vzpomínky. Spolu, my dva. A ty nám už nikdo nevezme."
Bohužel.
Kéž by se dala má hlava vypláchnout dezinfekčním roztokem, který by všechny hezké vzpomínky zničil. Jsou spíše přítěží, než příjemným způsobem jak se zamyslet nad svou minulostí. Nepotřebuji je. V takových chvílích je mi z toho jen smutno, protože 12 let dostávám a dávám pravidelně pusu po probuzení, před usnutím, můžu se přitisknout kdykoliv chci. Kdykoliv! Takový přepych a luxus! A tenkrát taková samozřejmost, které jsem si přesto vážila a uvědomovala si tu jedinečnost toho, co mám. To štěstí.
Teď mám jiný druh štěstí a pocit, jakoby mi ten nejbližší zemřel. Jenže s tím rozdílem, že zemřel jen pro mě. Není tu nikdo, kdo by se mnou ten pocit sdílel, jelikož pro ostatní nezemřel, což je dobře a což mě také uklidňuje, ale je to velmi podobné. To prudké a násilné vytržení z něčeho, co člověk buduje leta a staví v domnění, že tyhle základy už jsou pevné, ty se jen tak nezboří a osud mu v tom dává za pravdu, protože přichází chvíle, které ty základy několikrát prověří. Až jednou se zboří... a ptak se ptám, jak se to mohlo stát? Ale tady bychom viníka hledali těžko, vinu nenese nikdo.

Vím, že nemá smysl přemýšlet ve smyslu "kdybych to" a "kdyby tamto". Určitou výhodu má v určitých případech ten, kdo hezké vzpomínky nemá.
I když jak se to vezme.
Pokud budujeme vztah a jdeme do něj, jdeme do něj s tím, že bude na celý život. Alespoň já to tak mám. Dávám do toho všechno, protože vím, že žiju jen jednou a nemá smysl se neustále něčeho bát, že něco ztratím, že se něco nepovede... Nikdy nikoho nemáme jistého, ale nač se tím trápit?
Pokud bych měla vztah, ve kterém bych byla stále dokola podváděna, nemilována, ponižována a já nevím co ještě, bylo by to teď pro mě snažší.

Vždyť já už teď nemám ani šanci vybudovat dlouhodobý vztah. Nemám na to čas, protože můj život je minimálně v polovině a budovala jsem ho v domnění, že bude trvat věčně. Nikdo jiný nemůže se mnou dalších 12 let budovat vztah. A pokud ano, už to bude jen jeden, protože nikoho dalšího (dalších 12 let) nestihnu. Tak to bych si měla sakra rozmyslet, kdo tím člověkem bude...

V tom je ten velký rozdíl ošklivých a hezkých vzpomínek. Hezké jsou fajn klidně celý život, ale jen za určitých podmínek. Jinak jsou nesmírnou přítěží, neustále se vracejí a objevují, neustále lezou do snů, ve kterých já běžím s otevřenou náručí a dostává se mi jen zpražení. Pokaždé stejný scénář.
Přála bych si mít ošklivé vzpomínky, na které bych zapomněla.
Nebo nové hezké, které by zadupaly ty staré. Myslím v souvislosti s partnerem. Protože jinak je můj život vždy o stupeň jasnější, svobodnější a lépe se mi dýchá.
To si ale jen člověk myslí, že ty staré hezké může zničit. Nemůže. Jen na to mohou být dva, když se zrovna objeví a pak je každý splín takhle maličký.

Kromě mozku bych možná potřebovala vypláchnout i své srdce, ale hned tuhle myšlenku zase zavrhuji, protože v něm mám svojí dceru, která sice mé vzpomínky vyvolává, ale to je ten případ, kdy jsme na to dva a její smích mě během několika vteřin vrací tam, kde jsem nejšťastnější - sama sebou a s tím, koho miluji.

Ošklivé a hezké vzpomínky nesouvisí s přeměnou. Tyhle stavy může mít kdokoliv, kdo měl někoho rád a kdo byl zvyklý na vztah, ve kterém o sobě dva lidé navzájem věděli úplně nejvíc na světě. Někdy tak moc, že to ten vztah zničí. Ale někdo ho nezničí!

Někdy mě ale napadá, že to není ex, kdo mi chybí, ale jen ten pocit absence toho hezkého s ní.
Chybí mi to, jaká ex byla, jak jsme si povídaly a smály se před spaním, ta skutečnost, že jsem byla milována a mohla jsem někoho milovat, ta každodenní objetí a polibky a chození za ruce, plánování společné budoucnosti, výlety a sdílení těch nejtěžších chvil, když je člověku ouvej.

Potom mám pocit, že mi nechybí ona, ale chybí mi vlastně kdokoliv, kdo by mi byl schopný tohle dát.

V tuhle chvíli (ač by se jeden člověk, kterého mám moc ráda, rozkrájel) si nemyslím, že někdo takový, kdo mi může dát všechno, co jsem měla, existuje. Jak moc mám ustupovat svým v minulosti nastaveným hranicím, když vím, že tehdy to šlo, abych byla šťastná?

Hezké vzpomínky jsou na nic. Jen vytváří budoucí hranice a laťky, které se vždy nesnadno dosahují, protože mohou být nasazené až příliš vysoko a co teď? Když vím, jaké to bylo, chci přirozeně totéž.

Jsem šťastná, že se to povedlo aspoň ex.
Ona by byla šťastná, kdybych neexistovala.
Zajímalo by mě, jestli má také hezké vzpomínky.

Já to své štěstí našla taky, jenže tím se já právě teď jen dostávám do "normálnosti", ve které jsou všichni ostatní a až nyní teprve přichází moment, kdy si mám začít budovat to své další štěstí. Tohle byl jen nezbytný krok k tomu, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem a já mohla žít bez masky. A takový vztah je pro mě jediný přijatelný.

Proto není nad čím zoufat.
Takyže nezoufám.
Jen se pozastavuji nad nebezpečností a otravností všech hezkých vzpomínek týkajících se mého předchozího 12letého vztahu. Prostě mě to tak najednou napadlo a protože je neděle večer a Kačenka je teprve chvilku doma u maminky, potřebovala jsem se z toho vypsat.

Dnes jsou to přesně tři roky, kdy jsem na Den matek řekla s pláčem mé mamince, co se se mnou děje...
Tři roky a stejně vím do posledního detailu, co měla moje žena na sobě, když jsem odcházela, kde ležela Kačenka, jaké měla pyžámko a jaké bylo počasí.
Ještě měla vlhké vlasy a bílou noční košili s drobnými modrými kvítky, kterou jsem na ní měla ráda a chtěla mě naposledy obejmout, ale já ucukla a zabouchla dveře.

Neumím si vysvětlit, proč je stále v mé hlavě a v mém srdci. Proč se mi z ničeho nic vybavují v naprosto neočekávaných chvílích různé momenty z předešlých patnácti let.

I když možná vím, čím to je.

Moc dobře si pamatuji dobu, než jsem se s mojí ženou potkala.
Doslova jsem trpěla nedostatkem lásky a když přišla v roce 2000 ona, rozdala bych se.
Trápila jsem se, že jsem sama, že nikoho nemám a toužila po tom, co mi ona dala. Do posledního. Včetně dcery, toho nejúžasnějšího človíčka na Zemi.

Teď jsem se prostě jen vrátila před rok 2000 a jsem si jistá, že jednou to zase přijde a hezké vzpomínky už nebudou mít možnost vyskočit ven.

Kdykoliv jedu od Toma, projíždím kolem domu, do kterého jsem vezla svoji ženu na česání na naší svatbu.
Já na ten den nechci myslet, ale stejně mi tam skočí. V naprosto pitomou chvíli, kdy jsem ještě v euforii z návštěvy u Toma a celou tu atmosféru, kterou ve mě Tom zanechal, úplně zkazí. Nenechávám si ji zkazit a jedu dál. Nic jiného mi totiž nezbývá. Než jít dál a nezastavovat.

A to byl také důvod, proč jsem šla do přeměny. Už jsem neměla co ztratit. Jen získat. A získat jsem toho mohla opravdu hodně, takže proč ne? :)

Když se nad tím tak zamyslím, ani jsem třeba nečekala, že ještě před operací získám vůbec nějaké zkušenosti s muži. A už vůbec ne takové. Nečekala jsem vlastně velkou spoustu věcí, které mě naprosto nadchly a dostaly do stavů, které mi dávaly jasně najevo, že tohle je to nejlepší rozhodnutí mého života. I za cenu neustálého otravování hezkými vzpomínkami, které ale jen co se objeví, zaplácnu jako komára a je to.


Trochu mám pocit, že můj zaměstnavatel ztrácí trpělivost s mými neustálými návštěvami doktorů. Je mi velmi nepříjemné mu pořád oznamovat mé absence, i když se vždy snažím všechnu práci dodělat přesčasy a o čtvrtině návštěv doktorů ani neví, protože jsem je směřovala na odpoledne po práci, když to šlo. Teď to totiž vrcholí a květen bude úplně nabitý, přičemž poprvé za 2,5 roku minimálně na 14 dní úplně zmizím (ve skutečnosti budu hned jakmile to půjde zadarmo z lásky nevím k čemu pracovat připojená z pracovního notebooku, ať už budu kdekoliv a pod vlivem čehokoliv a budu mít v hlavě vodiče, obaly a nedodržování potvrzených termínů, které musím řešit neustále. Ale je také docela možné, že jakmile ucítím, že míra nespokojenosti mého zaměstnavatele s mými návštěvami lékařů překročí určitou úroveň, spadne také míra mé odhodlanosti za každou cenu být svému zaměstnavateli loajální a potřebná a konečně pochopím, že zadarmo pracovat je sice fajn, ale smlouvu mi za to za odměnu stejně neprodlouží a s novými doklady přichází čas a výborná příležitost přijít tam, kde jsem a budu jen Tereza a ne "ta nebo ten, ze kterého se Tereza stala", jako jsem tady (ač musím k mé přeměně výjimečný přístup mého zaměstnavatele a kolegů vyzdvihnout)).
Na tuhle myšlenku mě ale přivedl sám zaměstnavatel, když se mnou jednou prodloužení smlouvy řešil. Neměla jsem v úmyslu cokoliv měnit. A také návštěva firmy vzdálené 90 km pár dní poté, ve které jsem "přičichla" k životu, kde nikdo nic o mé minulosti neví a to bylo velmi příjemné překvapení.
Ač se ke mně nikdo nechoval špatně nebo s předsudky, je velký rozdíl pracovat ve firmě, kde to každý ví a tam, kde to neví nikdo (a kde je šance, že se to ani nikdo nedozví).

Tohle je budoucnost, která je ve hvězdách a závisí na tom, kdo mi vstoupí do života, jak se k tomu všemu postaví Tom, o kterém ještě není nic rozhodnuto, i když má ke mně velmi blízko, ale hlavně to záleží na mně!

Všechno od prvního okamžiku, co jsem se rozhodla to udělat, záleželo na mně a všechno souviselo s tím, jaká jsem a také s mými rozhodnutími, bez kterých bych byla... kde? :)

To je mi úplně jedno kde.

Důležité je, kde jsem teď.

Venku dokonale modrá obloha, sluníčko zapadá až za hodinu, do ložnice mi začínají prosvítat oranžové paprsky skrz žaluzie, Kačenku už určitě sprchuje maminka ve vaně (dneska byla mamince v květinářství vybrat sama kytičku, přízdobu i mašli) a tak nezbývá, než jít taky do vany a těšit se z toho, že je květen. Že už je květen 2015.

A mé vzpomínky - ty ať klidně občas vykukují. Aspoň mi připomínají to, co jednou mohu zase mít s někým jiným a vždycky je fajn mít nějaké sny, za kterými si jdeme.
Tenhle můj jeden největší už bude za chvíli celý převyprávěný.
Jéé, on to nebyl sen :)

Ten počítač tvrdí, že jste muž

7. května 2015 v 18:26 | Tereza
Modré nebe, sluníčko se probouzí z mraků a vylézá ze stromů rovnou do mého bytu. Pouštím ho sem ráda. Potřebuji ho. Obléknout, namalovat, učesat, nejíst, vypít kojeneckou vodu (to není předepsané, měla jsem na ní chuť :), kterou jsem si na dnešek koupila a běžet na odběry. Zatím jen odběry, nic víc. Ještě nikam nejedu, ale aspoň mám pocit, že se něco děje :) Normálně bych o tak banální věci, jako jsou odběry, nepsala, jenže po odběrech jsem měla jeden hezký zážitek.

Během dvou minut přichází po mně do čekárny dalších pět lidí, přede mnou jen jeden pán. Sestřička pouští rádio, lidé vedle mě jsou nervózní, paní se lepí, to nemám ráda, naštěstí za chvilku jdu. Sestřička ze mě vysaje pět ampulí krve, vypíše žádanky a v pondělí se mám stavit pro výsledky, které musím vzít s sebou na autotransfuzi v Motole. Doktorka mě ještě pošle (podle žádanky z Motola) na rentgen plic. "Oni nechtěj rentgen srdce? No to se divim. Tak jen ty plíce a uděláme ještě EKG."
Myslela jsem, že rentgen plic stihnu ještě dnes. Trošku jsem včera řešila, jak moc se tam mám vlastně svléknout? Vždyť jdu na rentgen poprvé jako žena. :) Do podprsenky? To asi těžko. Vždyť je to rentgen. A co když tam bude asistent (muž)? A ne asistentka? Tak nic. Co by? Ale já jsem hrozně stydlivá :) Nechci, aby mě někdo okukoval. (Myslím moje prsa.) Na druhou stranu jsem ráda, že už tam nějaká mám, ale abych je ukazovala na potkání, to zas ne. Zjistila jsem, že prsa jsou docela pěkným alibi. Takovým jedním z velkých důkazů, že jsem žena. Mužům (obvykle) prsa nerostou. Alespoň ne takováhle :) A já si dnes vzala své oblíbené světlounce růžové tričko s reliéfem motýla s extra výstřihem. Protože se mi líbí a mám ho ráda a chtěla jsem to mít jednoduché při svlékání. A ten úhel pohledu z mé strany taky není špatný :) I když by to mohlo být ještě lepší.

Z odběrů letím na rentgen zubů. (To je ta nejhezčí část dne :) Moje zubařka chce ještě před operací snímek, dostanu ho na CD. Mám toho obíhání málo, tak ještě pro zubařku. Sama rentgen v ordinaci nemá, posílá mě na rentgen jinam. Někam, kde jsem v životě nebyla a nikdo mě tam nezná.
Ve veliké čekárně pár lidí, podávám sestřičce žádanku s průkazkou pojišťovny. Na žádance je "Tereza Nováková" (oni to někde opravdu neřeší a vychází mi vstříc i sami) s mým mužským rodným číslem, na kartičce pojišťovny neutrální nikdy nikde nepoužívané a nesdělované "Terry Nováků".
Sestřička jen prohodí: "Až v osm!"
Je půl osmé.
"Já počkám, mně to nevadí."
Za pět minut se otevřou dveře, sympatická blonďatá paní doktorka volá, že už mě vezmou.
Jak vejdu, jen zaslechnu konec věty "...žena nebo muž". Na křesle leží pán, kterému se jiný doktor vrtá v zubu, já pokračuji do další místnosti s rentgenem a hned se ptám paní doktorky: "Řešíte to moje rodné číslo, že?"
Obě se usmějeme.
"Ne, řeším to vaše jméno. Vy jste Terry, mně to přišlo jako Tereza, ale když jsem si vás zadala do počítače, tak mi tam vyskočilo "muž"! Tak jsem říkala sestřičce, že z toho jména není poznat, zda je to muž nebo žena. Vy jste se nenarodila v ČR?"
"Ale ano, narodila. To vám tam vyskočilo, protože mám mužské rodné číslo."
"Ale jak je to možné? To nechápu? Vážně nejste cizinka? Ale rodný list máte na tohle jméno, ne?"
"Ano mám."
Neříkala jsem, že teprve rok. A vystavuje se se zpětnou platností, jakobych se s tímto jménem narodila a žila celý život :). "Nejsem cizinka. Tohle jméno je jen dočasné, za měsíc už tam bude to, co máte na žádance - Tereza. I s novým správným rodným číslem." Snažila jsem se jí trošku pomoct, ale nic víc jsem říkat nechtěla. Fakt už jsem se hodně culila, protože mi to přišlo hezké a tak bylo veselo.

"Snažila jsem se v počítači to "muž" přepsat na "žena", ale ono to nejde. Tak na vás ten přístroj bude mluvit ženským hlasem. Normálně na ženy mluví mužským." :)
(Vlevo náhled ze zubařského programu, který jsem dostala na CD).
A už jsme se culily obě dvě. Neustále přemýšlela o tom, proč jí počítač ukázal "muž" (ach ta naše "úžasná" genderová česká rodná čísla). Pořád se mě na něco ptala, ale pořád vedle. Už abych měla číslo nové.
"Já tomu fakt nerozumím. Oni vám spletli rodné číslo?"
:)
"Dejte si ještě ty vlásky z pravé tváře za ucho, prosím. Jo a sundat náušnice!" Měla jsem kruhy. "Jé vidíte, omlouvám se, já si je zapomněla sundat."
"Né, to my se omlouváme, že jsme vám to zapomněli říct." :)
Slušnost nadevše.

Ale to už jsem stála se zaťatými zuby do stojánku v rentgenu, který kolem mě projížděl kolem dokola, aby pořídil panoramatický snímek, mluvil ženským hlasem, hrál hudbu a doktorka jen pronesla: "Vy to máte nějaké komplikované."
Hezky jsem jí to v hlavě zamotala. Jsem nějaká cizinka, co dostala rodné číslo a spletli ho?

Bylo příjemné vědět, že tady jsem "paní" i přes své mužské rodné číslo, které určitě někdo musel splést. Tak to určitě muselo být! :)

Jsem si jistá, že na to paní doktorka přijde. Časem. Protože jí to bude vrtat hlavou. Ale to mi nevadí. Pro mě bylo důležité, že jsem tu za tu, za kterou tu být mám a chci být.
Překvapila (a potěšila) mě ta síla odmítání faktu existence mužského tvaru mého rodného čísla. Podle teorie pravděpodobnosti je pravděpodobnější, že mi rodné číslo spletli nebo že jsem se narodila jako muž? :) (Neznám nikoho se spleteným rodným číslem :).
Někteří lidé si prostě nepřipouští možnost, že bych se mohla narodit do mužského těla. Jednou jsem žena a hotovo. Ani můj hlas, ani to, jak vypadám mě neprozradilo. (No jak mi asi v takové chvíli mohlo být? :) Parádně!
Užívala jsem si to. Líbilo se mi, jak je paní doktorka bezradná. Trochu mi jí bylo i líto, ale nechtěla jsem říct nic. Proč bych měla? Však jsem žena, ne? Tak co jí budu vysvětlovat?

Lidé si opravdu tuhle mojí skutečnou variantu vůbec nepřipouští. Je to vždy až ta úplně nejposlednější možnost ze všech, úplně ta nej-nej-nej-nej-nejposlednější, která většinu lidí ani nenapadne, natož aby jí brali v úvahu.
Ale nemá to právě tak být? Stát se součástí společnosti, která neřeší transsexualitu ani nic jiného a žije si svým "normálním" životem. To jen já z toho byla překvapená. Že už jsem žena i pro okolí. Lepší důkaz jsem dnes dostat nemohla.

Zbytečně se bojíme věcí, které nikdy ani nemusí nastat. A lidí, o kterých si myslíme, že se nás budou bát, že nás budou pomlouvat, útočit na nás, posmívat se nám nebo předstírat falešnou podporu či dělat, bůhví jaké že to nejsme ženy a zatím... Vůbec nebereme v úvahu variantu, že nás někdo může brát jako ženu. Nic víc.

Tohle je ta nejhezčí odměna za to, čím vším jsem prošla. To společnost z nás dělá ženy nebo muže. To oni nám to dnes a denně říkají. Přestože my už to o sobě víme dávno.
Jejich "paní", "slečno", "mohla byste..." atd. je moc fajn po těch letech, ale když k tomu ještě někdo začne aktivně odmítat mužskou podobu rodného čísla, protože já jsem přeci žena, on je o tom přesvědčen, pak mile ráda připustím, že někdo musel udělat kdysi v mém rodném čísle omylem chybu :)


Vím, že to, co mě teď čeká, není vlastně žádná převratná věc. Přijdu, usnu a probudím se tak, jak mám. Proč kolem toho dělat takový povyk? :)
Nemusela bych o tom psát, nemusela bych na to myslet, ale já na to myslím a nemůžu si pomoct - je to pro mě velká událost a nedokážu na to nemyslet. Moc se těším na vše, co bude potom. Úředně, fyzicky i psychicky pro mě samotnou.
Každé ráno se teď probouzím s představou, jaká budou probuzení potom. Jaké bude úplně první probuzení, jaké to bude za rok. Líbí se mi na to myslet.
Ale dokud nebudu spát na sále (jak se dozvím, že spím? :), neuvěřím tomu, že už to konečně přišlo, protože do chvíle, než mě uspí, není nic jistého.
To těšení a očekávání absolutně vytlačilo strach. Jak bych mohla mít strach z něčeho, co tak moc chci a co mi přinese tolik dobrého?

Dnes mi bývalá kolegyně, kterou jsem potkala říká: "Už se těšíš, co?"
A to jsme o tom vůbec nemluvily.

Už vidím na cílovou pásku. Je tak blízko, že jsem si to nikdy předtím ani nedovedla představit.
Běžím co můžu.

Praha šeříková

4. května 2015 v 21:25 | Tereza
Tak, jako má Francie nedohledná fialová pole levandulí, do kterých jednou toužím zaběhnou v letních šatech, my máme pole žlutá. Naše země je v těchto dnech tak žlutá, že se to nedá přehlédnout. Cestou z Prahy jsem si musela udělat obrázek. Ten kontrast modré a žluté a mráčků a českých domečků s kostelními věžemi střídajícími se s topoly...

Nezabývám se hospodářským významem řepky olejky, která zabírá místo důležitějším plodinám. Prostě se mi líbí. Je hezká, fotogenická a neobvyklá, protože naše žlutá země je vždy jen v květnu. Ale není jen žlutá, viděla jsem bílá pole jabloňových sadů a rozkvetlé jasmíny u cesty.

Vůně řepky nese se celým krajem. Dokonce jsem jí cítila i při vystoupení z metra v Letňanech. Ten závan jara.

Tahle vůně mě doprovázela celou cestou do Prahy, kam jsem jela na svůj 11. laser. Neumím si představit, že bych začala s likvidováním těch černých potvor až třeba se začátkem HRT, jak se někdy doporučuje. To bych byla za nedlouho v Motole krásně vousatá slečna. (I takové jsem před rokem v Motole viděla). Čili něco jako žena s bimbasem... Ne, děkuji.
Tenkrát tahle rada jít na laser co nejdřív přišla jako na zavolanou od Andy, se kterou jsem se sešla úplně jako s prvním člověkem po operaci a hned jsem měla jasno. "Hlavně prosímtě začni teď hned, jinak budeš muset chodit na laser ještě po operaci, jako já!". Tak jsem se běžela objednat. Na výběr jsem měla Trutnov, Ústí nebo Prahu jako tři nejbližší nejvýkonnější lasery, protože jsem prostě chtěla ten nejvýkonnější, i když mě už to stálo hodně peněz a těším se, až na laser jezdit přestanu.
Vybrala jsem si Prahu. Ta radost z hlaďoučkých tváří!

Nebudu tu porovnávat ceny lékařských laserů s kosmetickými IPL. Nezpochybňuji účinnost obou. Jen říkám, že já chtěla to nej, abych měla jistotu. Protože jsem věděla, že to bude boj.
Můj boj začal 5.12.2013. (Ten letopočet mi teď přijde jak někdy z doby dinosaurů). Opravdu je to dlouhé a opravdu jsou to potvory, ale jak mi hned při první návštěvě řekla sestřička: "Nebojte, my je zničíme úplně všechny a napořád." (Krásná věta). Tehdy daleká budoucnost, teď skutečnost.

Důležité je říct, že každý to máme jinak. Někomu opravdu stačí jít na laser dvakrát třikrát a tak se diví, proč některé z nás chodí už před HRT, kdy vousy jsou silné, husté a pod vlivem hormonů (bohužel ne těch ženských) mají stále svou nežádoucí mužnou sílu. Co jsem se jich natrápila!
Znám slečnu, která už má za sebou šestnáct procedur. (Ale taky slečnu, která jen dvě a stačilo to). Já už na její tváři tedy nic nevidím, ale ona tvrdí, že to tam je. A já chci mít pleť taky dokonalou (myšleno dokonale ženskou). (Ovšem nejenom pleť). A tak zatímco desátá procedura zničila opravdu poslední souvislé (většinou už jen malé) plochy, tato jedenáctá se už zaměřila na poustevníky, kteří se osamoceně snažili ještě někde sem tam vyrůst. Pod nosem tedy trošku více, i když byly už jemnější a snadno zamaskovatelné, přeci jen například po vykoupání mohlo být při pozorování z blízkosti dvaceti centimetrů patrno, že tam něco je a to jsem samozřejmě nemohla dopustit. Ten záblesk na plnou energii bolí pořád stejně jen s tím rozdílem, že doba likvidace vousů na celé tváři je kratší, protože je stále méně a méně co sežehávat. Sestřička (tentokrát ta, kterou jsem ještě neměla) zase zářila jak sluníčko, byla veselá a tak jsme stačily prohodit jen pár slov a už jsem zase šla zpátky na metro.
Naše země tedy v těchto dnech voní řepkou, ale čím voní Praha?

Praha je v květnu kouzelná. Cestou z hlavního nádraží směrem na Václavák se linula vůně fialových i bílých šeříků, které lemují Washingtonovu ulici a to mi způsobovalo ještě větší opojení z tohoto nejůžasnějšího měsíce roku, který jsem milovala každý rok, ale letos obzvlášť. Už se těším, až o víkendu půjdeme s Kačenkou natrhat puget šeříků a dáme si ho doma na stůl. Nedokážu se mračit, nedokážu být pesimistická, nedokážu nevidět všude to jaro, květy a nový život.
Jen v metru jsem si zase zalezla ke dveřím a dívala se do skla tak, aby na mě nikdo neviděl. Aby nikdo neviděl mou napuchlou zarudlou tvář, která už je teď ale téměř vpořádku, jen extrémně citlivá a náchylná na sluneční záření, takže jsem dostala k mazání krém s UV faktorem 50.

Mám radost, jak ty tmavé plochy zmizely, jak už tam nejsou ty pichlavé jehličky, které jsem každé ráno nesnášela a jsem si jistá, že zničím i ten nepatrný zbytek, který už vidím jen já. Laser se tak pro mě stal jedním z nejdůležitějších pomocníků, bez kterého bych si nemohla žít svůj sen.

Dnes jsem byla v práci poprvé s jiným účesem.
"Proč si nezkusíš hodit tu ofinku nahoru? Udělej si tam takovou tu bouli, sepni skřipečkem a uvidíš!", říkala mi ve čtvrtek před sedmou ráno kolegyňka, když jsme ještě byly samy v kanceláři a akorát vcházel kolega - takový milý kluk - a zastavil se: "Teda holky, já jsem se normálně musel zastavit a dívat se, protože vám to tak sluší!" :) Tohle tak dokáže člověka potěšit!
Dnes jsem si dala ofinku nahoru, sepnula dvěma pinetkami a ... jé to se mi líbí! Zahájím testovací provoz. Šla jsem Tomovi zalít kytky a potom k mamce. Jak jsem vešla, mamka na mě kouká a říká: "To ti sluší, tohleto." "Co tohleto?" (Myslela jsem, že nový červený svetřík). "No ty vlasy takhle." :)

Tak testovací režim zatím probíhá úspěšně, ale maminky jsou maminky. Těm se budu líbit vždycky a tak (promiň mami) nejsou objektivní.
Jdu to vyzkoušet v práci.
Mám totiž docela vysoké čelo, které se mi nelíbí. I když jsem si všimla, že nejsem jediná s vysokým čelem. Když jsem byla v únoru poprvé u kadeřnice, radila mi, ať někdy zkusím tu ofinku hodit nahoru. Já ale nechtěla, protože mám vysoké čelo a taky jsem jí to řekla. Na to ona: "Vidíte, jak vysoké čelo mám já? A koukněte!" Měla ofinku hozenou nahoru a čelo ještě vyšší než já.

"Chtěla bych posunout vlasovou hranici", říkám kolegyňce. "Nic si neposouvej! Nepotřebuješ to. Já jsem tušila, že se snažíš zakrýt to čelo, ale fakt nemusíš. Takhle vypadáš přirozeně a tenhle účes ti moc sluší."
Tak tohle jsem potřebovala slyšet.
Testovací režim ukončen. Už budu střídat patičku s ofinkou nahoru :) Jupí - dvě varianty a další budou následovat.
Tyhle mé myšlenky o vlasech jsou opravdu nepodstatné a vlastně nevím, proč tu o nich píšu. Asi proto, že patří mezi mé radosti. Velké radosti. A taky proto, že cítím, jak přichází jedno toužebně očekávané a důležité období - období dlouhých vlasů! :)


Chtěla bych moc pozdravit Péťu. To je slečna, o které jsem psala v dubnu, že jí posunuli termín o tři dny až když jí přivezli na sál, zatímco její "kolegyni" vzít stihli, ale ta zůstala nakonec v Motole čtrnáct dní, Péťa jen pět.
Péťa měla ve všem štěstí. Vše u ní (kromě toho posunutí) proběhlo na jedničku bez komplikací a tak místo obvyklých osmi dní šla domů po pěti dnech, vytáhli jí cévku, vyčůrala se a hotovo. Dokonce ani morfium už třetí den nepotřebovala.

Dnes byla na kontrole u Jarolíma, který prý zářil jako sluníčko a domluvil se s Péťou, že se to tak krásně zhojilo, že nebude třeba druhá z-plastika. To byla pro mě novina, protože až dosud jsem si myslela, že druhá doplňující víceméně plastická operace je pravidlem, ale není. Jarolím usoudil, že klitoris je v takovém stavu, že takto vypadá přirozeně a není tedy ani nutné podstupovat bolestivou depilaci laserem 1 cm v okolí neoklitorisu. (Píšu tu o tom takhle otevřeně, protože stejně nikdo neví, kdo to ta Péťa je a kdo si myslí, že jsem si jí vymyslela, tak ať si to myslí, ale nevymyslela jako nikoho v tomhle blogu).

Péťa mi taky napsala, jak se cítí. No, jak se cítí - úplně normálně. Sedí s nohou přes nohu, spí na boku, prakticky žádné omezení.

Na ní je totiž znát ta chuť do toho jít - to nadšení, odhodlání a vděčnost za to, že lidé kolem nás jí dokázali pomoct. A o tom to je. To je ta správná zpětná vazba lékařům, kteří se mohou přetrhnout, abychom byli šťastní (byly šťastné).

Dnes jsem v metru přemýšlela o lidech kolem mě. Že nikdo z nich nemá ani tušení, proč tu jsem, kam jedu a kdo jsem. Že většina z nich ani slovo transsexualita ještě ve svém životě nevyslovila a v tu chvíli jsem tak zatoužila být jako oni. (Ony). Nemít s tím vůbec nic společného a žít si svůj spokojený život jako žena, aniž bych musela řešit všechno tohle.
Ale i tak jsem vděčná za to, že to vůbec jde. A zrovna já nedokážu už jen sedět. Musím udělat úplně všechno, co jde a co mohu, abych mohla být tam, kde jsem měla být už od narození.

A taky že budu! :)

Vzhledem k posouvání termínů vidím konec května trochu nejistě, ale i tak je červen se svými dozrávajícími třešněmi a začínajícím létem hezký měsíc.

Tohle se prostě povedlo.
Všechno.
Celý můj život :)
Nebudu si přeci stěžovat na to, že jsem se jako žena nenarodila, když jsem žena :)

Chtěla jsem si psát o žlutých lánech řepky a šeříkové Praze, ale místo abych běžela do sprchy a pokochala se bitevním polem plným mrtvolek na mé tváři, zase se tu vznáším opojená Prahou, sluncem, jarem a ženskostí, které můžu mít, kolik chci ve dne v noci po celý zbytek mého života a ne a ne se jí nabažit. Chce se mi smát a brečet a jásat a objímat a možná i ječet. Ten krůček poslední mám tak nadosah!

To zas budu mít problém usnout. :)
Ne strachy nebo z obav, kterých jsem kdysi mívala stovky a už nejsou.
Ale z radosti.

Helena Wolf - první transgender žena v srbské armádě

3. května 2015 v 12:00 | Tereza |  Přeměny
"Už nikdy nebudu nosit kalhoty," říká první transgender žena v konzervativní srbské armádě s hodností major Helena Wolf (44 let).
(Dovolila bych si poznámku: Ona není první transgender žena v srbské armádě, ona je pouze první, která udělala to rozhodnutí jít do toho a nebát se. A proto o ní píšu. Proto o ní píší americké i evropské noviny. Pokud jsem vysoký vojenský činitel (nebo kdokoliv vysoce postavený), musím počítat s tím, že to způsobí poprask (to je to tzv. prokletí celebrit)). A stejně to jde, jak Helena dokazuje.


Helena se mi líbí. Na svůj věk je vážně krásná. A líbí se mi jako žena i jako člověk, který se nebál tenhle krok udělat. Žít v Srbsku jako transgender není žádný med, natož mít vysokou vojenskou hodnost v srbské armádě. A přesto to udělala...

Děkuji Kátě z Havířova za odkaz a tenhle článek věnuji někomu, kdo jediný ví, jak těžké to muselo pro Helenu být. Ten člověk mi napsal kdysi dvakrát ze zoufalství nad svým břemenem, které musí nést a já nad ním musím přemýšlet dodnes, protože jeho příběh a příběh Heleny má mnoho společného. Jen ten konec zatím ne...

Někdy si říkám, kolik zakletých duší chodí mezi námi? A kde všude je můžeme nalézt, ale nevíme o tom, protože jsou to jejich nejtajnější tajemství, která si chtějí vzít s sebou do hrobu. Je jedno, jestli je to dělník z výrobní linky na zmrzlinu, kapitán dopravního letadla nebo vysoce postavený vojenský činitel či politik.

Helena to udělala. A nepřijde mi to jako špatný krok. Naopak. Vím, že o tom také stále přemýšlíte. Šance narodit se znovu, tentokrát do správného těla, asi jen tak sama nepřijde. Stále čekám na tu zprávu, že k tomu rozhodnutí došlo. I přesto, že si uvědomuji extrémní obtížnost takového rozhodnutí právě pro vás. Neumím si ani představit, co prožíváte, když musíte být vzorem pro tisíce mužů a zatím máte ženskou duši. Hlavně je nezklamat. Říkáte si: "To nemohu nikdy udělat."

Proto je tu tenhle článek.

Můžete to udělat a já bych si to opravdu moc přála.


Helena si velmi chrání své soukromí týkající se minulosti a tak médiím své fotky z dřívějška neposkytla (pokud ano, jsou vyretušované).
Já shlédla půlhodinový dokument s hezkým názvem "Šifra F64" v srbštině (což je slovanský jazyk a tak pro nás Slovany není tak těžké díky slovanské vzájemnosti, o které psal už v 19. století Ján Kollár, alespoň něčemu porozumět. Vzájemnost nevzájemnost, světu stejně vládne angličtina, ale ta je v dokumentu použita jen dvakrát při rozhovoru s francouzským FtM pacientem.)

V dokumentu se reportérka ptá Heleny na různé otázky týkající se armády i přeměny (většinu z toho už známe :), ale potom se přesouvají do Bělehradského centra operací genitálií, které je známé po celém světě jako dobrá alternativa Thajska. Kdysi se tam chtěla vydat i Dannie a v dokumentu profesor urologie Miroslav L. Djordjević provází reportérku přímo na sál, kde zrovna probíhá operace FtM. Komentuje ji (v srbštině). A tak si můžeme prohlédnout, jak taková špičková klinika v Srbsku vypadá i jaký je p. Djordjević sympaťák. Ukazuje e-maily od pacientů z Norska, Kanady... Výhodou této kliniky je totiž cena spojená s výbornými výsledky. Pro nás Čechy to asi nebude příliš zajímavé, protože stejně dobré výsledky (klidně se se mnou může někdo hádat :) má i Doc. Jarolím z Motola, navíc v ČR (stejně jako např. ve Velké Británii) je operace hrazena pojišťovnou, což v Srbsku nehrozí, protože je mimo EU.
Pokud nějaký občan EU v jeho zemi nemůže podstoupit zákrok proto, že se v jeho zemi nedělá, může je vykonat jiné zdravotnické zařízení kdekoliv v EU s tím, že mu tento zákrok poté pojišťovna proplatí. To se týká třeba Slovenska, které nemá chirurgy, kteří by operaci pohlaví prováděli a tak klienti musí jezdit za hranice.

Vyhlášená klinika v Srbsku

rozhovor se sympatickým francouzským FtM pacientem srbské kliniky


Helena před přeměnou ještě v srbské armádě
(v dokumentu byla ochotna tuto fotku ukázat)
"Myslela jsem si, že když půjdu do armády, že se těch myšlenek na ženství zbavím."


Některé výpovědi Heleny jsou opravdu zajímavé - třeba o tom, co se stalo, když to řekla své manželce nebo dětem.

Rozhovor na Newsweek.com:
Helena odešla na konci roku 2014 z armády a nyní je aktivistkou v NGO Egal, což je organizace podorující lidská práva pro trans osoby v Srbsku.

V armádě strávila více než 20 let a také žila 21 let se svojí manželkou, se kterou má čtyři děti, z toho dva kluky (21 a 16).

V armádě musela čelit posměškům a ponižování. Při rozhovoru uvedla podmínku, že nikde nesmí být zveřejněno jméno její bývalé manželky, jejích čtyř dětí ani nejbližších příbuzných.

Helena vypadá jako žena, ale stále mluví tichým, drsným hlasem. (Snad jedině ten hlas ji prozrazuje.)

"Vím, že můj hlas je problém, ale beru hormony, které mi mají pomoci v přeměně z muže na ženu, takže to všechno bude jednou velmi brzy vyřešeno. Lidé mi nevěnují vůbec pozornost. Ale jen do té doby, než mě slyší promluvit. Najednou jsem pro ně překvapením," říká.

Průkaz totožnosti Heleny je zavádějící. Podle srbského práva (a práva většiny evropských zemí) je ještě legálně považována za muže, i když její oficiální fotografie je ženská.

Vše začalo začátkem září 2014, kdy jsem hluboce zanalyzovala celý svůj vnitřní život a už jsem dál nedokázala čelit tomu, že mé biologické pohlaví není v souladu s mou pohlavní identitou. Navštívila jsem tedy bělehradskou Vojenskou lékařskou akademii a chtěla začít řešit svůj zásadní problém.

Tam se ale rozhodlo, že taková věc by mohla mít "negativní dopad na pověst srbské armády", což vyvolalo právní kroky z jejich strany. A tak Helena podala žalobu proti diskriminaci na srbského ministra obrany Bratislava Gašiće a na celou srbskou armádu.

"Toto období bylo nejstrašnější z celého mého života. Psalo o mně mnoho médií. Moje nejbližší kamarádky se mě snažily uklidnit a jedna z nich byla dokonce schopná mi sehnat dočasné bydlení tak, abych se mohla vyhnout dotěrným novinářům. Někteří novináři záměrně lhali ve svých zprávách, když úmyslně informovali veřejnost o tom, že jediný důvod, proč jsem podala tuto žalobu je, že chci odejít do předčasného důchodu a pobírat rentu, že tu vůbec nejde o diskriminaci."

Nakonec bylo dohodnuto, že Helena obdrží 60 % svého základního platu po dobu trvání jejího odchodu do důchodu.

"To mi umožnilo žít svůj život naplno jako žena, konečně v klidu po celý den a celou noc. Z toho jsem měla (a stále mám) nezměrnou radot. Už jsem dál nechtěla skrývat to, že jsem žena. Prostě ne."

"Ale poté, co jsme se dohodli, jsem dostala papír z ministerstva obrany, kde bylo uvedeno, že mohu dále vykonávat práci v armádě jako profesionální důstojník - přestože jsme se dohodli na tom, že půjdu do důchodu."


"Moje děti jsou ještě mladé, dvě z nich právě vstoupily do puberty, a obávám se, že se může objevit neočekávaná situace, kdy by jim mohl někdo ublížit nebo by si mohly ublížit samy sobě, protože nebudou vědět, jak se s takovou situací samy vyrovnat pod takovým tlakem okolí. Věřte mi, nejvíc jsem se bála o své čtyři děti."

Helena má se svou bývalou manželkou dobré vztahy. Tráví spolu spoustu času, spoléhají na sebe a komunikují spolu. Ale před rokem to takové nebylo.

"Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neucítila takový zlom, takové nutkání říct pravdu. Myslím, že tím, jak jdou roky, je stále těžší tomu odolávat, protože je to silnější a silnější. Bylo to začátkem března 2014. Cítila jsem se tak hrozně, že skrývám pravdu. Doma jsem nemluvila, nebylo možné se mnou začít rozhovor a každý den se mě žena ptala, co mi je, co je špatně. Zůstala jsem rezervovaná a nekomunikativní."

"Nakonec jsem se rozhodla říct jí všechno. Její reakce na mě, že jsem žena v mužském těle, byla rychlá a zběsilá. O několik měsíců později mi řekla, že si myslela, že mě ve spánku v noci zabije, protože cítila, že jsem jí zradila."

"Pro ni to bylo, jako kdyby žila 20 let ve lži. Připouštěla si ale, že kdyby mě zabila, naše děti by byly bez rodičů. Vždycky jsem milovala svoji ženu, oženila jsem se s ní a zůstala v manželství proto, že jsem ji milovala."

"Po měsíci se všechno usadilo. Vzájemně jsme se dohodly na rozvodu a souhlasily, že moje žena bude mít v péči naše děti. V květnu 2014 jsem odešla z domova a o čtyři měsíce později jsme se rozvedly. Vídáme se teď s mojí ex-manželkou denně a jsem ráda, když můžu prohlásit, že je to moje nejlepší kamarádka. Nikdo ji nezná lépe, než já a ona mě zná lépe, než kdokoli jiný. Co máme je nový typ rodiny, máme krásné děti, vytvořily jsme si silné přátelství a držíme při sobě."
(Helena měla v tomhle štěstí. Většině z nás se tohle nestane a partner se zachová jinak. I u mě stále platí, že neexistuje člověk, kterého bych znala lépe, než svojí ex a naopak - že neexistuje nikdo, kdo by mě znal lépe, než ona. Ale pořád lepší, než žít s maskou a být milována pro to, jakou masku mám nasazenou než pro to, jaká jsem skutečně.)

"Rozhodla jsem se, že moji dva starší synové budou ze čtyř dětí první, kdo uslyší pravdu. Říkat jim to bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala v celém mém životě. Bála jsem se toho, že syn jakožto nadšený sportovní fanoušek žijící v divoce homofobní srbské společnosti, nebude schopen to pochopit, přijmout kdo je jeho otec."

"Když jsem jim to řekla, můj starší syn (21) začal skákat a nekontrolovaně křičet: "Co to sakra je? She-male?!" Myslím, že měl jen nějakou představu o tom, co to she-male je."

Helena má ještě 13letou dcerku a 4letého syna.

"První věc, kterou jsem udělala byla, že jsem si nabarvila vlasy na blond. Můj nejstarší syn mi řekl, že neexistuje žádný způsob, jakým bych mohla vstoupit do jejich domova, protože můj nejmladší syn byl ze všeho naprosto vyděšený. Tak jsem si vzala čepici."

Nejstarší syn Heleny se jí stále ptal, jak dlouho bude ještě tahle "hra" trvat, zatímco jeho dospívající bratr chtěl, aby se zase oblékla jako muž.

"Snažila jsem se mu to vysvětlit a říkala jsem mu, že už na sobě nikdy nebudu mít pánské oblečení. A on jen řekl: "Hele, člověče, co je s tebou? Můžeš se oblékat jak chceš, klidně můžeš vypadat, jako když jdeš z pekla - je mi to jedno - ale jsi - a vždycky budeš - můj táta."



Jak je vidět, pro Helenu nakonec nebylo tím největším problémem překonat strach z armády nebo ministra obrany, ale vysvětlit to svým dospívajícím pubertálním dětem. V tomto věku je to vždy nejtěžší. Obzvlášť pro kluky.

Nakonec se dá ale zvládnout i tohle.

Neexistuje žádná překážka, která by se zvládnout nedala.

Tohle není hra.

Takoví jsme. Tohle jsme my. Ženy nebo muži.

Držím palce všem zakletým a těm nacházejícím se společensky vysoko ještě víc.
A Srbsku i Heleně dávám palec nahoru :).
Srbsku proto, že se ministr obrany nakonec osobně Heleně omluvil.


Teď mě tak napadá - když nějaký muž oznámí, že je vlastně žena, jsou toho plné noviny, internet, někdy i televize. Ale článků o ženách, ze kterých se stali muži je o dost méně. (Jsou vůbec takové? Až na těch pár výjimek. V ČR vím o jednom z mála a tím je Mike Perry.) Že by FtM nikoho nezajímali? A proč MtF je vždy taková senzace? Přitom v počtu operací stále převažují FtM! (To jsem zase něco odhalila :).

Tahle společnost si prostě určila, že když se FtM v ženském těle obléká jako muž, nosí kravatu, vytahané roztrhané kalhoty a dlouhé košile nebo má krátké vlasy, je to vpořádku. Ale když MtF v mužském těle obleče na sebe sukni, je z toho poprask. Nedej bože, aby si udělal na hlavě copánky a vyšel ven v podpatcích. Ten obrovský rozdíl mezi vnímáním mužů a žen předurčuje ženy k senzacím, o které ale nestojí.

Proč noviny nepíší o pradleně, ze které se stal muž? O knihovnici, která teď pracuje v armádě jako muž? A proč dosud ještě nepřišla žádná žena z politiky, médií nebo vedení nějaké velké firmy, ze které je najednou muž? Narozdíl od mužů, ze kterých se ženy v takových postaveních stávají?

Zjednodušeně řečeno FtM prostě přijde v kalhotách a krátkých vlasech a hotovo.

A stejně jsem ráda, že jsem zrovna žena :)
Je mi jedno, jestli má něco těžší.

"Jsem ráda ženou, baví mne to! Nechci být jako muži, zvládat to, co oni, ani nechci, aby mne někdo obdivoval za to, co všechno dělám, za to co musím zvládat jako žena. Je mi příjemné, když vím, že se na mne muž rád dívá a rád si se mnou povídá. Mám dobrý pocit, když jsem hezky nalíčená a oblečená, kalhoty nosím zcela výjimečně. A vůbec mi nevadí být vnímána jako slabší pohlaví. Naopak, baví mne to. Pochopila jsem, že mne nikdo nebude obdivovat za to, že budu chtít zvládnout to samé co muži, že se s nimi budu snažit držet krok. Má-li mne někdo obdivovat, pak ne za to, co všechno jako žena dokážu, ale za to, jaká žena jsem. A neváhám k tomu použít všech dostupných ženských zbraní. Je krásné být ženou!"
Helena Koutková, biologická žena, vysokoškolský pedagog

TOPlist