close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2015

Transsexualita u dětí II. - Isabell

19. srpna 2015 v 10:16 | Tereza
Tento článek navazuje na článek "Transsexualita u dětí aneb poslouchejte svoje dítě".
Dětmi, u kterých byla transsexualita potvrzena, jsem totiž fascinována. Za prvé jejich jasným přesvědčením, kým doopravdy jsou (u té poloviny, která to tedy tak úzkostlivě netají) a za druhé díky lékařské vědě a blokátorům nežádoucích hormonů ještě před pubertou, čímž se zachrání úplně všechno.

Nedávno jsem zhlédla americký dokument "Being Me - Transgender Kids (2015)". Jde o klasický dokument o dětech, které měly to štěstí, že se k léčbě dostaly (nebo dostanou) před pubertou. Vystupuje v něm také 11letá Isabell.

Isabell (vlevo) na obrázku se svojí sestřičkou

Vůbec tu nebudu rozebírat celý dokument, jen mě v něm zaujala jedna věc. Napadlo mě, že je to výborný způsob, jak z některého dítěte, o kterém se domníváme, že s ním něco není vpořádku, dostat nějakou informaci. Protože předpokládám, že většina dětí svému chování a pocitům nerozumí, stydí se za ně a nechce se tak svěřit ani rodičům. Natož takhle malé děti. Výjimkou jsou ty šťastné, které proti svému chybně přiřazenému pohlaví hlasitě protestují. Tam je to jasné.

Jak jsem psala v uvedeném článku, ne všechny děti prožívající pohlavní nekomformitu v dětství jsou potom transsexuální. Je jich nakonec podstatně méně. Sledují se u nich určitá kritéria, která jsou uvedena právě v tom článku.

V dokumentu se ptali rodičů Isabell, jak na to vlastně přišli.
"Dívali jsme se na dokument o Jazz Jennings - americké teen-transgender dívce, která působí také jako LGBT aktivistka a často vystupuje v televizi. Mluvila o tom, že se narodila jako chlapec, ale cítila se být dívkou. Isabell na ten dokument se zaujetím koukala, ale nic neřekla. Po něm upadla do hluboké deprese. Ptali jsme se jí, co je příčinou jejího smutku a ona nám odpověděla, že viděla ten dokument a uvědomila si, že taky není chlapcem, ale dívkou."

Jazz Jennings (vlevo) se narodila v roce 2000 a ke své transsexualitě se v Americe otevřeně hlásí, čímž podporuje tyto menšiny a hlavně děti. Ve čtyřech letech jí byla diagnostikována transsexualita. Ve výše uvedeném článku je obrázek, na kterém nakreslila, jak vidí sama sebe v jedenácti letech (nakreslila dívčí tvář s květinou ve vlasech).

V dokumentu zaznělo, že 76 % transsexuálních dětí si svou odlišnost uvědomuje už před nástupem na základní školu, ale obvykle jí neřeší, protože jí nerozumí. Záleží pak na rodičích a práci s takovým dítětem. Pamatuji si své první nejasnosti se svým tělem taky od čtyř let, ale absolutně jsem neměla tušení, co to je. Jak jsem si později sama zdůvodnila, jsem nemocná nebo divná a nesmí se to nikdo nikdy dozvědět, protože by to byla ostuda a všichni by se mi smáli. I přesto jsem občas protestovala viditelně, ale ne natolik dostatečně, aby se to řešilo. Kterého rodiče by něco takového napadlo, když o tom třeba ještě nikdy neslyšel?

Diagnostikovat transsexualitu u čtyřletého dítěte není vůbec jednoduché, musí jít o jednoznačné případy.

Jakmile bude Isabell 13 nebo 14 let, začne brát blokátory puberty, které zamezí tomu, aby se na jejím těle vytvořily mužské znaky, ale současně se ještě nezačnou tvořit ženské. Ty přijdou na řadu až se začátkem podávání ženských hormonů.

Škoda, že v ČR nemáme takového dětského představitele transgender komunity, který by už v šesti letech (jako Jazz) chodil do televize informovat diváky. Jsem si jistá, že někdo jako Jazz by musel svou ženskostí i nadšením nakazit i všechny ostatní jako zářný příklad toho, že není žádným monstrem, ale normální dívkou. A hlavně by si spousta i českých dětí mohla konečně uvědomit jednu zásadní věc: Když to dokázala ona, proč bych nemohl(a) já?


Tečky a čárky

18. srpna 2015 v 6:53 | Tereza
Ne, to není článek o morseovce. :)
Jsou čtyři hodiny ráno. Celou noc nehorázně lije a zatímco dříve býval déšť dokonalým uspávacím prostředkem navozujícím pocit pohody a spokojenosti, dnes ve mně budí spíš obavy, protože si vždycky vzpomenu na ty hezké chvíle, kdy jsem usínala v objetí téměř spokojená (až na tu jednu záležitost, kterou jsem tehdy mít nemohla, ale teď ano).

Pokoušela jsem se ještě usnout, jenže v hlavě mi samy mluvily moje myšlenky, tak jsem si řekla, že vstanu a všechny ty myšlenky hodím sem, čímž se jich z hlavy zbavím a usnu :)

Takže se můj blog stává na chvilku zase tím, čím býval dřív - mým deníčkem a něčím, komu se mohu svěřit.

Jenže do toho ještě skáču kolem konvice, nezbytného voňavého šálku ranního černého čaje a vyřizováním smsek a vzkazů, které mi naskákaly po zapnutí mobilu, který byl přes 24 hodin v transu (vypnutý :). Což pro něj musel být šok. Ale pro mě ne. Pro mě to bylo moc příjmné, i když některé smsky mi už moc chyběly.

No co, byl to jen den. Jen jeden den (bez techniky). Svět se nezblázní.
A nezbláznil.
Jen jsem si moc hezky urovnala některé myšlenky a večer místo telky přečetla knihu, kterou mi půjčila Léňa z Havířova při jejich poslední návštěvě.

Teď po ránu jsem si pustila jemně nahlas muziku a do toho slyším, jak prší, což připomíná zvuk při smažení řízků (asi bych se mohla už i nasnídat).

Chci zůstat ve své noční košilce, chci zůstat pod dekou a chci nikam nespěchat. Jen tak si tu ležet a povídat si sama se sebou s horkým Earl Grey a ještě by se mi líbilo mít tu nějaké malé přítulné chlupaté stvoření, které by se mi teď stočilo do klubíčka u nohou...

Nemohla jsem spát, protože mi hlavou kromě myšlenek na mé neschopné pokusy o dokončení seznámení (člověk je přeci tvor, který komunikuje, seznamuje se, setkává se s jinými lidmi a já to ještě v prosinci nebo v únoru dělala) honily myšlenky na to, co jsem si večer přečetla v knize "Stephanie - z muže ženou".

Ten název se mi opravdu nelíbí. Je trapný. V originále je to "Stephanie - Girl from million". Dívka z miliónu. To už je lepší. Ale čeští čtenáři by si to asi nekoupili, nebo nevím.

Když mi tu knížku z roku 1994 Lenka půjčovala, nijak mě to nenadchlo (promiň Léňo :). Věděla jsem, o čem to asi bude. Všechny tyhle knížky jsou stejné (to je také důvod, proč já nikdy nevydám tu svou). Je to pořád dokola. Máme trápení, jsme uvězněné, nechceme si to přiznat, víme to už od dětství, chceme to zabít, chceme mít rodinu, tak jí máme, tu pak rozbíjíme a stejně skončíme tam, kde skončíme jednou všechny.

Jenže Stephanie mě velmi rychle chytla vyprávěním o svém dětství a já brzy zjistila, že celá ta kniha má podobný děj, jak "ta moje". Ovšem s tím rozdílem, že Stephanie byla už dál. Podle fotek, které do knihy vložila (což se mi líbilo) jsem zjistila, že byla už pět let vdaná. Jů! A tak jsem se začetla s tím, že bych ráda věděla, jak na to šla :)

No jak by na to Stephanie šla asi, když se psal rok 1983 a ve Velké Británii ještě neexistovalo žádné specializované středisko pro léčbu změny pohlaví (to přišlo až na řadu v r. 1986), takže neexistoval ani internet a jediný způsob, jak se seznámit, bylo asi odepsat na inzerát v časopise (pokud tedy nepočítám tradiční způsob seznámení tím, že někoho potkáme v reálném životě, na což čekám já místo toho, abych tomu šla naproti využitím svých ženských zbraní přes internet, což bych nerada odsuzovala, ale pro mě je to v tuto chvíli nereálné a to i přesto, že tu teď se mnou (s podnájemní smlouvou, než dostaví dům, protože prodal byt) bydlí Tom, se kterým jsem se právě v únoru takto sešla díky předchozí dvouměsíční komunikaci na facebooku, kde si mě vyhlédl a přiznal se, že už několik týdnů nemůže od jedné mé fotky odepřít zrak. (Jo, on věděl, jak na mě, ale bohužel se přepočítal.)

Tom by měl dostavit letos na podzim a většinu času je pracovně v zahraničí, takže jakoby tu nebyl.

Předně bych ráda porovnala britský systém přeměny v 80. letech s naším současným.
Tehdy to byly ale průkopnické časy :) Jak to asi vypadalo u nás? Vím toho z těchto let jen málo.


Britský systém přeměny v 80. letech


V Británii v 80. letech trvala hormonální terapie potřebná k operační změně pohlaví minimálně tři roky. Tak dlouho musela každé tři měsíce Stephanie docházet ke svému terapeutovi. Diagnózu tam žádný další sexuolog nepotvrzoval, hormony byly předepsány na základě rozhodnutí jednoho jediného lékaře. Ten také Stephanii určoval, kdy už by měla dorazit do londýnské ordinace v dámském. (My si dnes volíme tempo a průběh přeměny dá se říci sami.)
Stephanie ani v nejmenším nepřemýšlela, že by na operaci nešla. Byla to přirozená tečka za celou přeměnou.

Hned na začátku tříleté HRT začala docházet do speciální foniatrické ordinace, kde byl počítač schopný rozeznat ženský a mužský hlas. Tato hlasová terapie jí byla doporučena.
Neustále měla opakovat věty, které jí počítač předčítal a sledoval u toho intonaci i frekvenci hlasu. Po vyřknutí dané věty vždy vyhodnotil, zda hovořila žena nebo muž.
Stephanii počítač její hlas vyhodnocoval dva měsíce jako mužský, až se právě po této době intenzivním opakováním určených frází dostala na ženskou frekvenci i intonaci a počítač její hlas vyhodnotil jako ženský, čímž tato terapie končila. :)

My máme dnes své výkonné alexandritové lasery, ale tehdy nebyly. Jenže vousů se nějak zbavit musela, takže třikrát týdně vždy na dvě hodiny docházela k paní, která měla elektrickou jehlu. Stephanie popisuje tyto zákroky jako velmi bolestivé. Dokonce tak, že kdyby se jí někdo zeptal, co bylo na celé přeměně nejhorší, označila by toto. Nicméně výsledku dosaženo bylo.

Žádný real life test tehdy požadován nebyl a tak Stephanie ještě měsíc před operací (tzn. téměř tři roky na hormonech) nevystupovala jako žena, což jí činilo dost velký problém, protože vlivem hormonů jí narostla prsa (jak by také ne za tři roky - což je doba, do kdy průměrně účinkují hormony a tvoří změny v těle) a tak popisuje, jak si musela kupovat větší saka a košile, aby to vše skryla (kluci FtM mohou jistě potvrdit, jaké to je).

V září 1983 podstoupila Stephanie operaci. Předtím všem v práci oznámila, že 5. ledna příštího roku už nastoupí zpět jako Stephanie. A protože pracovala na jedné z nejvyšších pozic, měla dost velké zastání u rady společnosti.

Samotnou operaci Stephanie popisuje zajímavě. :) Níže uvádím její pohled. Měla jsem co porovnávat.
Ono je to dlouhé, jenže víc zkrátit už jsem to nechtěla:

"Operace, která měla doslova proměnit můj život, trvala asi devět hodin. Během nich pan Philip, chirurg, použil veškerého svého umění k tomu, aby zahladil všechny viditelné stopy mého bývalého mužství. Odstranil mi ze šourku varlata a z penisu tkáň a svaly, ponechal pouze zkrácenou močovou trubici a vnější pokožku ponechal nedotčenou. Pak vytvořil umělou vagínu, asi 25 cm dlouhou, a vyložil ji kůží z penisu a pak chirurgickými rouškami, čímž zabránil tomu, aby se má nová vagína znovu zbortila. Použil pokožku z penisu, kde byla dosud přítomna nervová zakončení a tak mi umožnil, abych jako žena mohla prožívat při normálním pohlavním styku vzrušení. Nebudu mít sice klitoris jako přirozená žena, ale řekli mi, že budu moci prožívat orgasmus.
Pohlavní styk byla poslední věc, na kterou bych myslela, o muže jsem nikdy neměla sebemenší zájem a nedovedla jsem si představit, že by se to teď mělo změnit. Chtěla jsem prostě nejen vypadat jako žena, ale i být ženou. Zda budu moci fungovat jako žena i po sexuální stránce, to pro mě bylo úplně vedlejší.
Byla to výjimečně dlouhá, nebezpečná a mimořádně složitá operace.
Vůbec se mi nechtělo probouzet se ze spánku. Poté, o se ošetřující tým přesvědčil, že jsem vpořádku, dovolili mi znovu se na další dva nebo tři dny položit do hlubokého spánku pod sedativy.
Po několik dalších dnů mě neopouštěl pocit radosti, i když jsem ležela připojená k EKG a do mého těla vedla spleť různých trubiček, drátů a cévek. Pár dní nato mi vysadili sedativa a doporučili mi, abych vstala z postele a začala se učit užívat to úžasné neznámé nové tělo.
Šestý den mého nového života mi doktor Philip přišel vyndat vaginální tampón. Měla jsem pocit, že mi vytahují celý vnitřek.
Když mi bylo deset dní, propustili mě domů. Nebyla jsem ovšem v takové formě, abych mohla z Londýna do Lancashiru sama řídit, takže jsem se musela svěřit letadlu a taxíkům a ty mě v pořádku dopravily domů. Cesta to byla příšerná, protože mé nové opuchlé genitálie zaznamenaly každý sebemenší hrbol i výmol na silnici. Ale bolest i nepohodlí mírnil hřejivý pocit pohody, spokojenosti a míru.
Po celý první měsíc jsem musela každodenně užívat plastové dilatátory, které mé vagíně zajišťovaly budoucí pružnost."

"Užívat dilatátory". Bože co to je za překlad? Paní Rovenská! Budiž vám přičteno k dobru, že jsem v celé knize našla jen dvě chyby. :) Plus tenhle nejasný překlad. Užíváme léky, používáme dilatátory. (Vy tedy ne :)

V současné době většina z nás po operaci už na žádné přístroje připojená není. Dokonce nás ani na dva tři dny nikdo neuspává, pouze si říkáme o sedativa, pokud je potřebujeme (je to velmi individuální). Propuštění desátý den z nemocnice je podobné jako teď (u nás v průměru osmý den). To, že zvládla cestu taxíkem a letadlem je skvělé. Umím si představit, že to zvládnout jde, ale muselo jí to bolet, protože jsem se taky vezla domů autem. I když já až sedmnáctý den.
Plastové dilatátory (takové trošku retro) jsem na internetu už viděla. Jen mě překvapilo, že Stephanie musela dilatovat jen první měsíc. U nás se doporučuje minimálně půl roku 3-4x denně a pak je to vhodné (v případě, že nemáme partnera) i do konce života.

Jenže jak Stephanie popisovala další události svého života, dospěla jsem k názoru, že ona dilatovat nepotřebovala :) První sex měla 5 nebo 6 měsíců po operaci a proběhl naprosto v pohodě a spontánně. Krásně ho popsala.

Sex bylo něco, co mě v té knize zaujalo hodně. Stephanie měla totiž štěstí na lidi kolem sebe. Pokud se s někým seznámila, dělala to tak, že se s ním jednoduše sešla, povečeřeli spolu a na konci té večeře řekla, že mu musí něco říct. Že jakmile dohovoří, tak mlčky odejde. Většinou si oblékla už i kabát na sebe a všechno ze sebe vyklopila.

Ve všech třech případech, které popisovala se stalo to, že ještě týž den nebo následující za ní ten muž přišel s květinou a se slovy: "Miluji tě takovou, jaká jsi", apod.

Takže měla vlastně stoprocentní úspěšnost a nakonec se za jednoho muže i vdala a jeho děti se staly jejími nevlastními dcerami, což popisovala jako úžasnou věci - mít takovou bezvadnou rodinu a totéž popisovaly i ty dcery.

V jedné části říká: "Byla jsem rozhodnutá stát se ženou. Ne mužem, který se jako žena obléká."

Britský právní systém v 80. letech ale neuznával úřední změnu pohlaví. Taková osoba si po operaci mohla změnit pouze jména na svých dokladech. Pro Británii byla Stephanie ale stále muž a tak si tehdy nemohla ani vzít svého budoucího muže Davida Bootha. S ním museli odjet na Srí Lanku, kde takový sňatek povolený byl. Velká Británie ho ale nicméně neuznávala, takže mohlo dojít k paradoxní situaci, že Stephanie (úředně jakožto muž) si mohla vzít ženu. Přesněji řečeno oženit se.

V jednu chvíli Stephanie řeší své zatčení policií. Poskytovala totiž sexuální služby, aby zahránila svou potápějící se firmu od dluhů. Pokud by byla Stephanie odsouzena k vězení, nastoupila by normálně do mužského i přesto, že by byla odsouzena za ženskou prostituci.
To mě dost šokovalo. Od té doby ale i Británie naštěstí pokročila ve svých zákonech a nyní už jsou osoby po chirurgické změně pohaví uznávány tak, jak mají.


Jelikož v té knize Stephanie popisuje své rozsáhlé sexuální zkušenosti po operaci, poněkud mě to namotivovalo :)

Bude to znít asi podivně, ale postupně zjišťuji, jak vlastně muže neznám. Ačkoli bych mohla říct, že bych měla (vzhledem k mé minulosti), ale u mě například nikdy milování nekončilo orgasmem. Chtěla jsem se vždycky mazlit dál a myslela jsem si, že je to normální. Asi nebude vadit, když tu zrovna v tomto článku prozradím, že jsem měla dva muže a oba po "ukončení" naprosto odpadli. Trošku mě to překvapilo, že až takhle. Jeden dokonce usnul. Paradoxem je, že oba jsem měla ještě před operací, takže má spodní část zůstávala pečlivě zahalená a teď se sama divím, jak je možné, že jsem se dostala až tak daleko? Ale bylo to tak přirozené a spontánní. A krásné. Moc ráda na to vzpomínám, i když bych tehdy dala cokoliv za to, abych už byla celá, jak mám být. Prostě normální ženská. Moc jsem to chtěla.

Stephanie popisuje svůj ženský orgasmus opravdu krásně takto:

"Úžasná zkušenost je rozdíl v kvalitě mužského a ženského orgasmu. Jako muž jsem znala orgasmus, který je úplně soustředěn do slabin. Vůbec jsem neměla potuchy o tom, že u ženy je to úplně jinak. Jako když oblázek, vhozený do rybníka, rozvlní celou hladinu a vlny se postupně šíří a zvětšují. A ještě jeden rozdíl mi připadal významný. Věděla jsem, že muž při milování soustředí veškerou svou něhu a projevy lásky na dobu před orgasmem - neboli jinými slovy, pro muže je orgasmus tečka, kdežto pro ženu je to jen čárka, po níž následuje pocit, z něhož se může vyvinout něco mnohem víc. Pro mě to byl úplně neuvěřitelný a úžasný zážitek."

Muži a ženy jsou prostě rozdílní, protože to tak má být.
Tečky a čárky.

Těším se na svojí první ženskou čárku. A jsem moc ráda, že už nepatřím mezi tečky. Chci být a toužím být čárkou :)


Tento článek (o milování po operaci s muži) jsem chtěla napsat až tehdy, kdy budu vědět, o čem píšu.
V tuto chvíli to ale ještě nevím, jelikož z břicha mi čouhá hadička a představa, že se někde svléknu, svůdně se zakroutím a hadička udělá bim bam mě připravuje o jakékoliv vzrušení, nepočítaje vzrušení mého (dosud neexistujícího) partnera. V tomhle mám tak trochu smůlu, ale to by se mělo už brzy změnit do stavu, ve kterém mé tělo být má, čemuž opravdu věřím, protože nejsem ani náhodou první.

Ne že bych se hrnula do toho s někým se hned vyspat. Ale zajímá mě to. Jsem zvědavá! :)
Jde o tak intimní záležitost, že netuším, jak jí tu popíšu tak, abych toho o sobě (a partnerovi) neřekla zase až moc. O takových věcech se na veřejnosti prostě nemluví, ačkoli Stephanie je docela detailně ve své knize popsala. Ale ona je profláklá. Byla několikrát na titulní stránce časopisů a to jí navždy odsoudilo zůstat "tou ženou, co bývala mužem", jak řekla.

I tak výsledek milování s mužem pro mě nehraje až tak velkou roli. Jsem schopná si to užít i bez orgasmu a už takhle jsem šťastná. Byl by to jen příjemný bonus, protože i já chci mít normální vztah s mužem. A muži - ti žít bez sexu nedokážou :)

Což je na nich vlastně fajn, protože to flirtování a svádění, které vede k vzájemnému tělesnému sblížení, kterému se nic nevyrovná, když všechno do sebe perfektně zapadne, je samotné už moc příjemé.

Stephanie ještě jako Keith se svojí manželkou Marylin:
Stejně jsou oba tak krásní :)


Na závěr jeden detail :)
Stephanie se narodila v květnu 1946 jako chlapec jménem Keith.
Spočítala jsem si, že teď už jí musí být 69 let. Vždycky jsem si říkala, jak asi holky po operaci vypadají v pozdějším věku? V důchodovém věku? Jak budu vypadat já? (Hrozná představa :).

Tady je multimilionářka Stephanie Boothová (vzala si Davida Bootha) na snímku, když jí bylo 64:

Prostě normální (cílevědomá) ženská :)

Keith ale už když mu bylo 21 let v knize přiznával (hovoří v knize za sebe o tomto období v mužském rodě), že mu nezadržitelně začaly vypadávat vlasy.
Pochopila jsem, že to pak Stephanie řešila parukou, ale zajímá mě jedna věc - jak to řešila při tom vášnivém sexu, který popisuje?

To se asi nedozvím a psát jí nebudu.
Každopádně to opět potvrzuje skutečnost, že chybějící vlasy nejsou překážkou.


Stále prší. Bude sedm. Jdu si dát barvu na vlasy a těšit se z toho výsledku, kdy se mi lesknou vlasy. Tom kdysi prohlásil: "Ty jsi fakt ženská. Takovéhle vlasy mají jenom ženské." :)
Jo on uměl potěšit. Ale to už je minulost. Teď je na čase těšit se na budoucnost :)

Jak tak prší, je hrozná tma.
Není už podzim?
Ještě toho chci tohle léto tolik stihnout.

Tak ráda bych zrovna do tohoto článku vložila svůj vlastní pohled na hozený oblázek na hladinu...


Dvojrozměrný život

16. srpna 2015 v 19:12 | Tereza

V pondělí 17.8.2015 od 00:00 do 23:59 si chci prožít svůj Den bez techniky a budu tedy absolutně nedostupná.
Potřebuji na vlastní kůži vědět, že můj život není dvojrozměrný na monitoru, ale že existuji. A tak jen prostě půjdu, jako chodili naši předkové s uzlíčkem přes rameno. (Já tedy se svojí bílou crossbody taškou).

Celý život jsem se těšila na tohle léto, dalo mi tolik příležitostí, jak krásně ho prožít a já svojí neschopností trčím vzteklá a lítostivá doma.

Čím víc nejsem schopná překonat svůj strach, tím přibývá neprožitých zážitků, které jsem ale prožít měla. Je správné je prožít a je to dokonce žádoucí a příjemné.

Nejpitomější na tom je, že takové neuskutečněné zážitky už nemůžete nikdy vrátit. Neumím cestovat časem. Vše je pohlceno do minulosti a beze mě. Připravuji se o vzpomínky, které nemohly vzniknout i o něco, co by mělo být (neasociálnímu) člověku naprosto přirozené a tím je seznamování s jinými lidmi.

Ten doma s láskou dělaný hamburgr, co byl speciálně pro mě, někdo sní a další už nebude takový, jako ten první. Ta zmrzlina po létě přeci jen chutná jinak. V únoru si jí nedám v letních šatech s procházkou, při které bych se neklepala zimou. Ten film se v kině už vysílat nebude. Ta hasičská pouť už skončila...
Příští rok bude taky léto?
Bude.
Ale já budu o rok starší.
Život (i ten vysněný) mi někam odplouvá a já si toho všimla až teď.

Jen hlupák si nevezme to, co mu život sám podává.

A i léto je takové, jaké si ho uděláme.

Důrazně protestuji proti dvojrozměrným životům, které dlouhodobě žijeme a které nám brání v tom, abych cítila vůni lesa nebo slyšela cizí či dokonce vlastní hlas. Neodsuzuji komunikaci pomocí techniky, ale existenci neprožitých zážitků.

Pochopila bych, když jsem spoustu let před přeměnou žila svůj druhý život tady - v digitálním světě - a mohla si tak dopřávat věci, které bych nikdy ve skutečnosti nemohla.

Teď je ale můžu, tak nevím, co tu ještě dělám.

Vložila bych pár fotek ze zítřka, ale nechci používat techniku, tak budu psát... protože kreslit neumím a budu si tak kreslit písmenkami tužkou na papír, což jsem nedělala ani nepamatuji.


------------------------------
Doplněno den poté:

Asi bych měla nějak ten svůj Den bez techniky zhodnotit. Ono se řekne "vypnout a nepoužívat techniku", ale člověk je tak zvyklý, že chvíli trvá, než si lidský mozek zvykne nezapnout tu televizi, nechat být ten noťas, ba i konvici jsem ráno nezapínala, takže to byla ideální příležitost, jak vyzkoušet maceraci (louhování čaje za studena), kterou nedávno předváděli ve Snídani s Novou a tolik se u toho rozplývali. Údajně se při louhování za studena ze zeleného čaje do vody nedostanou ty hořké třísloviny.

Nejvíc mě pobavilo, že čajový sáček nelze do studené vody jen tak ponořit. Odpor vody je příliš silný, tak jsem ho tam prostě nechala na pospas osudu a on pak stejně zvlhl a klesl :)

Výsledek byl uspokojující, nicméně čaj piji ráda teplý (ideálně 54 stupňů - to mám změřeno dětským infračerveným teploměrem z dob tehdejších).

Den bez techniky bych zhodnotila kladně i záporně.
Technika je dnes běžnou součástí našich životů a je nesmysl nevařit si čaj (který si stejně mohu uvařit v hrnci na vařiči) nebo elektrický kartáček na zuby. I tu pračku jsem klidně mohla zapnout, protože nijak neovlivňovala organizaci mého dne, zatímco televize, notebook a mobil ano.

Mobil byl jediný, který bych nechala ještě klidně spát. Bylo velmi příjemné vědět, že nemusím napínat neustále uši, jestli náhodou nezvonil (stejně jsem to zvonění slyšela, i když byl vypnutý - asi v mé hlavě) a tak můj Den bez techniky způsobil, že jsem si užila velmi poklidný příjemný den sama se sebou, se svými myšlenkami a večer pouze s knihou v ruce, což už jsem dlouho neprožila.

S jakou knihou, to se podělím v dalším článku.

Jak se ukázat, aniž bych musela přijít na rande

14. srpna 2015 v 22:44 | Tereza
Je léto, čas prázdninových lásek a potrhlých nápadů. Někdo je v pubertě. Leckdy i ten, kdo si myslí, že už ne. A protože je pátek - horký letní večer - víkend před námi, vkládám sem dočasně do pondělního dopoledne tři videa.

Trošku jsem se zbláznila, ale může za to Maya (zmiňovaná v předchozím článku). A taky trochu Vašek.
Je jedno, kdo to je. Důležité je, že mě napadlo natočit mu krátký vzkaz o ničem jen proto, aby mě viděl a slyšel, když po tom tak touží a já setkání přirozeně z oprávněného strachu pořád odmítám. Je pravda, že narodit se jako žena, už bych dávno měla za sebou tu jeho první slibovanou zmrzlinu.

První video je vzkaz Vaškovi, který jsem poslala jen jemu, ale nakonec ho dávám nevím z jakých důvodů i sem. Vystříhla jsem z něj jen část, kde říkám, ve kterém městě a na kterém sídlišti právě sedím (což on stejně ví). To video tu nemá co dělat, ale mně se chce blbnout. :)
Druhé video je moje pětiminutové povídání, které bylo určené pro blog a nebylo plánované, ale tím, jak jsem natočila ten vzkaz, tak se mi začalo chtít povídat.
Třetí video je závěr, protože druhé video mi počítač samovolně uťal a není slušné odejít bez rozloučení.

Vše jsem hezky spojila do jednoho, přidala krásnou hudbu, titulky, ale při konverzi došlo k chybě, která se neustále opakovala, tak to tu je holt rozložené do tří.

Navzdory všem otravným pesimistům a škodolibým šťouralům se zase na chvilku ukážu.
Líbí se mi totiž, když jiné holky mluví, když se točí, když píší nebo když se nebojí vystupovat. (Já se chci bát a jsem ráda, že se bojím, ale nemusím být tak strnulá.)

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli to mám vůbec zveřejnit.

A když to tu tak píšu, tak si tak říkám, že to nezveřejním :)

Nebo jo. Na pár minut, než mě popadne nutkání zase to nechat zmizet. Uvidím sama, kolik těch minut bude.


Článek jsem nazvala "Jak se ukázat, aniž bych musela přijít na rande", ale to je vlastně pěkně smutné, že se dobrovolně vzdávám všeho, co právě rande jako jediná situace v životě člověka s člověkem dokáže a přesouvám to jen do této virtuální roviny.

A teď budu pěkně divná. Rozhodně doporučuji jít na to rande místo točení nějakých videovzkazů, ač to svůj účel splnilo... Prostě je hloupost nejít na rande! I když tedy nejsem momentálně moc dobrý příklad :-/ (Ten jsem byla v prosinci.)

"Terezko. Ted mam chut te obejmout. Opravdu. Konecne jsem te videl."

Bože to je tak krásnýýýý!!!!

Kdyby tohle adresát četl, nelíbilo by se mu, že tu zveřejňuji jeho reakci ani to, že vyzrazuji něco, co je jen mezi námi, ale mně se to tak líbí, že to sem na tu chvililinku dám. Přirozeně nikoho nezajímá, koho mám ráda, s kým se líbám nebo s kým jdu na rande. To tu ani řešit nechci.




III. video - závěr II. videa (1:00) - momentálně nedostupné


Možná to tu nechám jen přes noc.
Pro jistotu.

Asi mi přeskočilo, že tohle dělám.



Já myslím, že to nejde nemilovat chlapy. Být ženou je krásné, ale být ženou v objetí muže ještě krásnější. To není něžné objetí ženy, to je objetí, které mě chce zmáčknout tak silně, že by mě rozmačkal, ale tolik se snaží mi neublížit, neboť já jsem ta křehká. Jen pomazlit a pak vzít do náruče, aniž bych mohla cokoliv udělat, protože on je ten silnější a tak to má být. Ach....



------
Omlouvám se, že bez videí ztrácí tento článek smysl, ale 24 hodin stačilo.

Jsme takoví, jací chceme být

14. srpna 2015 v 7:49 | Tereza |  Přeměny
Dievčatá aj chlapci,
muži aj ženy,
slovenská zpěvačka Zuzana Smatanová
vám všem "zakletým" něco hezkého vzkazuje a plně s ní souhlasím:


Nic není tak zlé, jaké se zdá.
Když tvoje srdce chce, všechno jde.
Pravou ruku nahoru, umíš-li naplno žít.
Vždyť jsme tu jen jednou,
tak na co ztrácet čas?

Ženy i muži:
na věku vůbec nezáleží,
ve vlastní kůži
jsme takoví, jací chceme být,
je na nás, zda se něco změní.
Ve vlastní kůži
jsme takoví, jací chceme být.

Nemá se nám co stát,
tak s tím začni.
Nikdy na to, co chceš
není pozdě.



Tato Zuzančina hezká motivační píseň je už starší z r. 2013, ale do mého života vklouzla právě teď a mně se moc líbila. :)


Ta písnička se mi teď náramně hodila, protože je to asi 14 dní, co se mi ozvala Jana z východních Čech se svým trápením.
Jana byla jedna z prvních, kdo se objevil v mém životě po začátku psaní tohoto blogu. To znamená v r. 2012.
Tehdy jsem byla dychtivá po tom sdílet své pocity a trápení také s někým, kdo prožívá totéž a tak jsem poslouchala její rady a bylo to fajn dopisování.

Janě je dnes 46. V momentě, kdy jsem řešila rozvod, ona měla manželku a dvě dospívající děti, práci ve státním podniku a jediné, co řešila bylo, že lituje, že do toho (do přeměny) nešla dřív. Jinak vystupovala často jako žena na veřejnosti, její blízké okolí to tak nějak tolerovalo a tak jsme se vzájemně podporovaly v tom, že se objednáme k Hance.

Já jsem se objednala, ale Jana tam nepřišla.

Za půl roku se ozvala, že se tam musí objednat znovu, protože to takhle dál nejde. Tak se objednala, ale protože čekací doba je 3-4 měsíců, když přišel její termín, nepřišla.

Totéž se zopakovalo ještě jednou, až jsem to opravdu vzdala, protože komu není rady, tomu není pomoci.

Bylo mi jasné (protože tohle je typický příklad toho, kdy se člověk dostane do tak vyhrocené životní situace, že nakonec k té Hance stejně dorazí), že jednou přijde ten bod zlomu.
V takový moment člověk buď páchá sebevraždu, někdo cizí mu pomůže nebo najde ještě zbytek sil k tomu, aby radikálně změnil svůj život.

Nemá smysl to odkládat. Vždycky to všechny dostihne.

"Já jsem zkoušela s tím bojovat." A pláč.

Já jsem s tím taky zkoušela bojovat, takže vím, jaké to je a také vím, že se tomu utéct nedá, že nemohu vyhrát nad svým vlastním já, které nelze popřít.

Byla otázka času (pozor, jde o měsíce a dlouhé roky, které jsou zbytečně promarněné! Nejde vůbec o krátké časové úseky, nad kterými lze potom mávnout rukou), kdy se Jana zase ozve.

Manželka jí vyhodila z domu, dostala vyhazov v práci, je na pracáku, kde je jí nabízena vyloženě mužská práce, dochází k místní psycholožce a psychiatričce a jediným řešením je teď hádejte co.

Ne, sebevražda to fakt není.

Konkrétně pro Janu je řešením utéct z jejího maličkého městečka, které (jak ona sama cítí) se proti ní spiklo. Život v mužském těle už vyčerpal všechny možnosti. I já jsem v téhle fázi kdysi byla. Nebylo už co ztratit a tak jsem si sama otevřela dveře, které jsem si měla otevřít už dávno, ale hold si člověk musí na všechno přijít sám.

Jsme neponaučitelné. Neuvědomujeme si, že každým dnem nám utíká život, ve kterém můžeme být šťastné.

Na věku vůbec nezáleží.

I kdybych měla být ženou jen jeden den a věděla, že potom umřu, udělám to.


Jana je na říjen objednaná k Hance a já jsem tentokrát poprvé přesvědčená, že tam dorazí. Už jí totiž v životě zbyla jen tato možnost.

"Ale já jsem si myslela, že to půjde - že mě moje žena bude respektovat jako ženu. Chvíli to tak vypadalo."

Naše založené rodiny, díky kterým jsme byly šťastné, stávají se pro nás tím nejtěžším a ve všech případech neřešitelným problémem, který jen posune bod zlomu do daleké budoucnosti.

Na druhou stranu proč ne. Jakmile děti dospějí, je to příležitost začít se sebou něco dělat.

"Když on mě žádný zaměstnavatel nechce."

Jani, prosímtě, nemůžeš tam přijít jako hromádka neštěstí. Takového člověka bych jako personalistka nechtěla taky. Ty potom tvrdíš, že tě diskriminují, že jsou na tebe oškliví a že takhle nemáš šanci sehnat práci, ale ten problém je v tom přístupu, který my zaujmeme. Když přijdu nadšená z toho, kým jsem a dám jasně najevo, kdo jsem, pak ještě spíš všechny kolem sebe tím nadšením nakazím, než abych šla s pláčem domů.

Je jedno, z jakého důvodu jsme trosky. Všechny trosky hledají špatně práci.


"Aha, ty už máš po všem, Terezko. No vidíš. Kde už jsem mohla být."

Co na to říct?


Moc zdravím Bohunku s Andrejkou, které jsou výjimečným důkazem lásky, která je věčná.

Ale každá to máme jinak, přestože to základní (v hlavě) máme stejné.
Takže prosím, už mockrát se mi potvrdilo, každá máme spoléhat jen sama na sebe a na vlastní úsudek. To, že se někdo narodil do špatného těla ještě neznamená, že spolkl všechnu moudrost a že my to budeme mít úplně stejně. Vše, co já tu povídám jsou moje pocity a myšlenky a to, co dělám já může, ale nemusí vyhovovat druhým v úplně stejné situaci. Stačí poslouchat své srdce a své tělo. To tělo, které začneme milovat hodně brzy :) A s ním i samy sebe.

Já už tu nechci nikoho motivovat. Od toho jsou tu teď jiné a napsala jsem toho v minulost až až. Jenže ona to ta Zuzka tak hezky nazpívala...


S tím souvisí ještě něco.
Už to moc často nedělám, ale vyloženě se mi zachtělo a protože jsem neměla co dělat, koukla jsem se na youtube videa. Vyskočil tam na mě tenhle obrázek:


A jéje, zase nějaká biologická slečna, co si hraje na "přeměnu". Nebo jako jak to myslí?
Tak jsem klikla.
Už od začátku jsem si říkala, proč tahle slečna tvrdí, že se transformuje z kluka? Kde je ten kluk? :)

V textu pod videem byla poznámka: "Ještě úplně všude jako dívka nevystupuji."

:)

To je Maya z Kanady.
Za prvé má naprosto dokonalé tělesné dispozice a za druhé začala v 19ti.

Video, které se spustí po kliknutí na obrázek výše je její transformace z chlapce na dívku, pokud byste to nepochopili jako já. To video je bez mluveného slova prokládané hezkou hudbou. Jakmile jsem si pustila její další videa, kde je nově blond a vtipně se na něm prezentuje, bylo mi trošku líto, že se svým hlasem něco neudělá. Tím to celé totiž úplně zkazila. Můžeme být nejkrásnější modelky na světě, ale jakmile promluvíme hlubokým mužským hlasem, je konec. Vím, jak to velkou spoustu z nás trápí a jak těžké je na tom pracovat. Ale také vím (a pár takových jsem osobně poznala), že výsledky hlasové terapie stojí zato. Já jí prostě nemůžu poslouchat, nejde to! Můj mozek protestuje, protože tak krásná žena nemůže mít takový hlas :)
Být krásná jako Maya, strávila bych hodiny, dny, měsíce tréninkem svého hlasu.
To není posedlost.
To je nutnost!!! :)

A být krásná jako Maya, nikdy nikomu neprozradím, že bych měla být někdo jiný, než žena....

Ona si to tak užívá!
Je to o tom užít si to, holky! :)

Každopádně je teď tohle video moje oblíbené.


A přeci jsem měla ještě něco na srdci.
Před pár dny dala jedna moje kamarádka Lucka (biologická žena) na svůj profil tuhle zprávu:

"Děkuji za dnešní lekci, můžete být úplně blbý, hnusný a tlustý a přeci můžete mít pěkného chlapa, jen když budete mít hodně velké sebevědomí a já se snažím a běhám jak blbec a přitom je to tak jednoduché, milovat své špeky a hrdě se s nimi nosit! díky vesmíre za nastavení zrcadla :-)"

Lucka totiž běhá jako divá, hýbe se, aby si vylepšila postavu a tahle její myšlenka se mi moc líbí.

Nemáme my to úplně stejně jako ona?
Honíme se za dokonalostí a zatím jsou na tomhle světě lidé, kteří nás milují takové, jaké jsme. Se všemi našimi nedokonalostmi.

Pořád nad tím přemýšlím. V souvislosti se svým strachem, který rozhodně při plánovaných setkáváních s muži stále mám bez ohledu na předchozí dobré zkušenosti. Nedám a nedám si říct, že to může proběhnout v pohodě, protože se honím za dokonalostí. Říkám si: Co kdyby?
Co "co kdyby"?
Kdyby to poznal?

V prosinci jsem se sešla s klukem, který mě zval k sobě nahoru po dvouhodinovém povídání u kávy v restauraci. Přirozeně jsem tehdy ani jít nemohla.
Včera mi napsal (aniž bych s ním byla v kontaktu):

"Měla jsi u mě přespat. Užili bysme si úžasný sex a třeba bychom se vídali ještě dnes :-)"

Ten si věří.
No každopádně věřil (a věří) i mně.
Že jsem žena.

Sebevědomí je extrémě důležité. Bez něj to nejde.

Náušnice, prstýnek a náramek

6. srpna 2015 v 18:16 | Tereza
Ústřední vojenská nemocnice je takové zvláštní zařízení. Byla jsem v ní dnes úplně poprvé za MUDr. Ivo Němcem - plastickým chirurgem. Nemocnice jako nemocnice, říkala jsem si. A měla jsem s čím porovnávat.

Dobré je, že metro mě přivezlo až na Petřiny, což je předposlední nová stanice hned před Nemocnicí Motol a pak už jen tři stanice náhradní autobusovou dopravou za tramvaj, která tam do 31.10. jezdit nebude. (A já tak miluju tramvajky! :( ) Dvě stanice měly úplně stejný název "Větrník", takže autobusem znělo: "Zastávka Větrník. Příští zastávka Větrník." Asi někomu došly nápady, když vymýšlel jména zastávek :)

Sluníčko krásně pálilo, já v bílomodrých šatičkách a sandálkách, ve kterých mi bylo příjemně a už jsem byla v areálu ÚVN, kde jsem si našla na směrovkách směr CH1. Od sestřičky jsem věděla, že půjde o -1. patro, ale... najít kudy se do toho patra dostat mi dalo trošku zabrat.

Miluju, když se pohybuji na místech, na kterých jsem ještě nikdy nebyla. Má to takové své zvláštní kouzlo. Kouzlo jedinečnosti, protože už tam příště nikdy nikdy nikdy v životě poprvé nepřijdu. Poprvé je jen jednou.

Nikde nikdo, všechno nové, uvnitř zelené, světle zelené, tmavě zelené, tyrkysové, jarně zelené, staře zelené... fantazie architektovi uvnitř opravdu nechyběla :). Né, tak občas tam byla i červená. Na kartotéce se mě sestra zeptala, jestli jsem civil nebo vojanda :) Na CT zase, jestli nejsem těhotná. Což chápu a líbilo se mi, jak jsem to musela pořád všude podepisovat.

"To ty nejsi, já jsem si dával pozor" vtipkoval Tom, když jsem mu o tom napsala do sms. :)

Než jsem došla do -1. patra, uslyšela jsem za sebou v chodbě kroky a ťukání tyčí. Byla to paní, taková veselá a milá, která šla na neurochirurgii a byla nevidomá. Pohybovala se tam však s naprostou jistotou, až jsem se bála, že třeba narazí do sloupu nebo že se netrefí do správných dveří. Představte si, že nic nevidíte, jak asi zjistíte, že vcházíte nebo ťukáte na správné dveře? A tak jsem se nabídla, že jí doprovodím.

Sjely jsme do -1. patra a spíš mě vedla paní, než já jí. Ale zastavila se u dveří, které byly zavřené s tím, že je to divné, protože před chvilkou byly ještě údajně otevřené. Nad nimi byl nápis "neurochirurgie", kam mířila. Na dveřích zase nápis: "Zvoňte na sestru", ale nad zvonkem byl nápis: "Prosíme nezvoňte". Ouu. Trochu schíza a dost mě to i pobavilo, takže milá nevidomá paní usoudila, že zazvoníme :) "Tak a teď utečeme!", řekla. :)

Došlo jí totiž, že měla být v -2. patře. :)

Tam jsem jí dovedla, dveře tam byly otevřené, nad nimi také nápis "neurochirurgie", rozloučily jsme se a já už se jen dívala, jak s jistotou ťuká do podlahy.

Pak jsem si ve výtahu uvědomila, že mě oslovovala ženským rodem. Ta paní mě neviděla, jen slyšela... Jéééé.


Já jsem se vrátila hezky do -1. patra za sestřičkou na čelistní oddělení, která už o mně věděla. Nahlášené jsem měla tehdy v květnu pěkně vypočítavě už jméno Tereza Nováková, ale stále staré rodné číslo, které jsem teď chtěla změnit, abych mohla dostat žádanku na CT a RTG lebky kvůli plánované plastice brady a možná ještě něčeho.

Sestřička bojovala s počítačem a úpravou mého rodného čísla jako sestřička na naší urologii, ale jen chvíli. V počítači jsem měla za chvilku hezky nové ženské rodné číslo a na již vystavené žádance mi sestřička jen to staré škrtla a vedle něj napsala nové. Tak dobře no :)

Běžela jsem s tím na centrální radiodiagnostiku do 0. patra. Žádanky jsem měla dvě, což jsem nechápala, ale nějak jsem se tím nezabývala, protože všude dostávám tolik papírů. Tam si paní za okénkem vzala žádanky, tu druhou (stejnou) dala paní vedle a řekla mi, ať jdu na CT za roh.

Tam jsem chvilku čekala, mezitím přijel sanitář s jedním starším pánem na lehátku, který stále opakoval, že se počůrá, což celou situaci dost zdramatizovalo. Za chvilku ale vyšel takový rázný doktor a říkal, že ten pán nemá pojištění, takže ho nemohou vzít, zatímco pacient stále opakoval, že se počůrá.

Pak přišla paní Müllerová. Vůbec jsem jí neznala, ale začaly jsme si spolu povídat o tom, jak to tady chodí a jak to tu neznáme. Předběhla mě, protože jí doktor volal jako první a já šla hned po ní.

Na CT jsem byla úplně poprvé a nebylo mi to moc příjemné. Sice se tam jen leží (se zavřenýma očima), ale vzpomněla jsem si okamžitě na dětskou onkologii a naší tehdy dvouletou dcerku, která tímhle přístrojem (ale v Motole) prošla několikrát. Hned mi z toho bylo smutno, ale ten rázný původně nepříjemný doktor ke mně přistoupil a začal vtipkovat. Tak jsem se přidala :)

Poslal mě hned zpátky na čelistní, takže jsem si nasadila náušnice, prstýnek a náramek a šla zase do -1. patra.

Tam mi sestřička řekla, že jsem měla jít ale i na rentgen. Ne jen na CT. Že ta druhá žádanka byla právě na rentgen a ať tam hned jdu.

Aha. :)

Takže jsem šla zase na centrální radiodiagnostiku, zase si sundávala náušnice, prstýnek a náramek a u vedlejšího okénka jsem řekla paní... vlastně jsem jí nic neřekla, protože hned věděla a řekla mi, ať si sednu, že mě budou volat.

Hned mě volali, kolem seděli samí mladí kluci, až jsem z toho byla nesvá a paní z rentgenu mi říká: "No paní Nováková! Já vás tady pořád volám! Vy jste teď byla na CT? Proč chce pan doktor ještě rentgen? Víte co? Zrušíme to. Domluvte se s ním jestli to fakt potřebuje a kdyby ano, přijďte. Přece vás nebudeme zase ozařovat."

Tak dobře.

Nasadila jsem si náušnice, prstýnek a náramek a vrátila se do -1. patra, kde jsem sestřičce vše řekla.
Ta hned volala MUDr. Němcovi, který ale potvrdil, že rentgen potřebuje, takže tam zavolal a sestřička mi řekla, ať tam zase jdu :)

Takže jsem si zase sundala náušnice, prstýnek a náramek a šla na centrální radiodiagnostiku :)

Tam jsem chvilku čekala a tentokrát už se konečně dostala na rentgen, kde se udělaly tři snímky z různých směrů. Paní z rentgenu si všimla, že náušnice už nemám, ale požádala mě, abych si sundala gumičku ve vlasech. (Co kdyby byla kovová, že? Kus drátu třeba. Ale někdy mívají takové ty kovové části.)
Doslova jsem tam lízala a čuchala tu zaměřovací desku, kterou předtím paní doufám že dokonale vydezinfikovala, jak jsem měla možnost si všimnout.

Vyloženě radostí jsem z toho ozařování nejásala, ale je to jen jednou a teď, tak to prostě musím podstoupit, jestli chci být ještě krásnější :)

MUDr. Němec už čekal v ambulanci a měl téměř nekonečně času jen na mě. Alespoň tak jsem se cítila :) Položil si mě na lehátko jako u zubaře a stále porovnával snímky spolu s fyzickým modelem mé brady, nosu, nadočnicových oblouků a jak je zřejmě zvyklý, už v mé tváři viděl dokonalou ženskou tvář. On mě tím nadšením nakazil! :) Já původně chtěla víc těch zákroků, ale nakonec jsem usoudila, že nejdůležitější bude ta brada a zbytek oželím. Ale on tak hezky mluvil o tom, jak to bude potom vypadat, že jsem podlehla. Ach pane doktore :)

Probrali jsme spolu kde co (týkající se samozřejmě tématu). Vyprávěla jsem mu, jak jsem viděla videa z Ameriky, kde holky podstupují všechny feminizační operace obličeje (FFS) najednou. To prý lze, ale je to rizikové, jinak je vhodnější dělat je v odstupu po třech měsících.

Byl milý a když jsem se zeptala, jestli ten nepatrný hrbolek na hřbetě nosu jen ubrousí, odpověděl mi: "Nééé, nikoli! Ten nos se musí celý rozbít, kus odstranit a znovu poskládat jako pyramida."

Můj nosánek mi chtějí rozbíjet. Ale pane doktore, priorita je brada, ano?

Urgentní to ale není. Dělám to jen pro svůj lepší pocit, jako si třeba biologické ženy nechávají zvětšovat poprsí. Nemusí, ale mohou.

Krásnější bradu bych mohla mít relativně brzy, jenže jsem omezená návštěvou u doc. Jarolíma začátkem září, který rozhodne o mé třídenní hospitalizaci v Motole kvůli té Otisově operaci a tak musím čekat. Papíry od MUDr. Němce na předoperační vyšetření jsem už dostala a v autobuse domů, ve kterém mi byla zima, ačkoli venku bylo 36, jsem si je přečetla.

Ty papíry nebyly miliónté kopie, jako v Motole, ale hezky čerstvě vytištěné s velmi velmi velmi detailně popsanými podrobnostmi ohledně přípravy na operaci a pobytu na operačním sále.

Co mě ale překvapilo byl jeden úžasný nápad, až jsem si říkala, proč na něj ještě nikdo v žádné jiné nemocnici nepřišel? Všude jsem strávila dlouhé minuty vyplňováním, kdo všechno má souhlas nahlížet do mé dokumentace, kdo všechno se může dozvědět o mém zdravotním stavu, uváděla tam jména, adresy, telefony atd., ale Vojenská nemocnice to vymyslela jednoduše: "Informace o vašem zdravotním stavu budou sděleny komukoliv, kdo předem nahlásí speciální vámi zvolený kód." A je to.
Samozřejmě tam chtějí i osobu, které by volali v případě, že se něco stane, ale to s tím kódem se mi líbí. :)


V autobuse domů (ve kterém mi byla zima, jak jsem řekla, protože klimatizace byla na mě studená a protože já, když není 30, mrzu jako tučňáček v arktické bouři) jsem náhle ucítila maličký záchvěv své staré mužské touhy rozvalit se na sedadlo :) (Muži se mohou rozvalit kdykoliv a kdekoliv a nebude jim to nikdo vyčítat).
Dát si prostě ledabyle jednu nohu na vedlejší sedadlo a tak jako se tam válet. Mouchy snězte si mě.
Nebo nohu na topení pod oknem a opřít si hlavu o loket.
To jsem nemohla a ani nechtěla. Navíc jsem byla v šatech a tak jsem spořádaně a slušně seděla jako ostatní slečny kolem mě hezky s nožkou přes nožku nebo u sebe, ale žádný problém mi to nedělalo, jen jsem si o tom zapřemýšlela a výsledek byl, že jsem hrozně moc šťastná, že tu teď vlastně sedím takhle v šatech a sandálkách a jedu v autobuse plném lidí z Prahy plné lidí (a nemocnice, kde téměř žádní lidé nebyli :).

Zde spontánně vyfocené foto z autobusu, abych Vlastě popsala, jaké jsem měla šaty. Krátila jsem si s ní totiž cestou dlouhou chvíli rozhovorem na facebooku.

Vzpomněla jsem si na článek, který jsem nedávno četla o jedné designérce (Rachel Feinbergové), které vadí roztažené rozkroky mužů v metru. Vzpomenu si na ten článek vždycky, když jedu metrem, protože má prostě pravdu! :)
Je tedy fakt, že mě nenapadlo si na to stěžovat. Joo tak postěžovat si sama sobě můžu, ale já jsem žena, tak mám sedět takhle a oni muži, kteří se prostě rozvalují. A zas taková feministka tedy nejsem.

Rachel Feinbergová je feministka, kterou rozčiluje nerovnost pohlaví mimo jiné i v tom, jak sedí muži a ženy v metru. Zatímco všechny sedící ženy mají nohu přes nohu či těsně u sebe, muži svým genitáliím dopřávají prostor. Reakcí na to jsou její nové kabelky Pussy Pouch, které mají na povrchu trojrozměrné vaginy.

"Uvažte, pro srovnání, disciplínu křečovitých ženských postojů a drobných kroků," přemýšlí Feinbergová nad tím, jak jsou ženy stále utlačovány, zatímco muži se uvolňují i na veřejnosti. A někdy až nevkusně vystavují své mužství na odiv.

Všimla si, jak jsou ženy vycepované, zatímco muži na své postoje, posed a chůzi vůbec nemyslí a mnohdy se uvolňují nad společensky únosnou míru.
Linka newyorského metra F se stala její laboratoří. "Většina žen stáhne nohy k sobě, nebo si je zkříží a tašku či kabelku si položí na klín. Muži roztáhnou nohy a tašku postaví vedle sebe. Proč?" táže se Feinbergová.

Protože to jsou chlapi, Rachel! :)

Ty vagínové kabelky mě moc nenadchly, takže sem nedávám ani obrázek, ale líbí se mi ten nápad.

(Dobře, tak jeden obrázek sem dám. Protože i mě zajímalo, jak taková vagínová kabelka vypadá. Možná teď Rachel jezdí metrem a nastavuje spolucestujícím mužům svou vagínu (myšleno kabelku)).



Už jsem tenhle článek chtěla vystavit, ale ve schránce jsem po návratu z Prahy dostala lístek o uložení zásilky z našeho Městského úřadu. Už byla adresa hezky na Terezu, tak si říkám, copak mi ještě chtějí? A letím pro zásilku na poštu.

Tam obálka s červeným pruhem, odbor přestupků, ale adresa je moje, jméno je moje, tak to přeberu, v autě otvírám a rozbušilo se mi srdce.

"Předvolání k podání vysvětlení. Dne 16.6.2015 kolem 19 hod. jste se měla dopustit přestupku proti majetku (krádeže) tím, že jste měla v bytě na adrese XY, kde jste byla na návštěvě, odcizit tablet Asus ku škode pana V.K."

Tyyyjo, tak já 16.6. ukradla u nás ve městě tablet a přitom jsem ležela v Motole, to jsem dobrá!

Potom koukám a v hlavičce je Tereza Nováková (podotýkám, že to není mé opravdové příjmení, takže až tak rozšířené není), ale jiný ročník a jiná adresa ve stejném městě, v jakém bydlím já.

Beeezva, tak to mám fakt radost, že mám teď ve městě jmenovkyni zlodějku :)

Jen co jsem na matrice dostala své krásné nové jméno, už po mě chňapli na přestupkovém, kde se asi domnívali, že konečně našli tu hledanou Terezu Novákovou, která na svém trvalém bydlišti na druhém konci města nepřebírá poštu. Jo, máme jí!
Nemáte. :)
Je mi to moc líto. Fakt.

Zítra tam zavolám a zklamu je :( Je mi z toho smutno... :(

:)

Tak já letím do sprchy.
A sundat náušnice, prstýnek a náramek :)


Teď mně tak došlo. Že ten název článku zní, jakobych měla dostat třeba k zásnubám náušnice, prstýnek a náramek? To je tak romantický!!!
No nic. Možná příště.


A na závěr ještě jeden vtip.
Přišla jsem na to, jak vydělat 17 miliónů.
Řeknu, že jsem žádnou přeměnu nechtěla. Vy všichni jste mě donutili! Vy jste ale hnusní! Takový podlý čin! Bože, já jsem tak nešťastná.
Zažaluji kde koho o 17 miliónů, jako Diana a budu mít milióny i vytouženou vagínu :)

Já vím. To ode mě není hezké takhle se posmívat cizímu neštěstí.
Omlouvám se.
Fakt.
Moc.
No opravdu!
Mně můžete věřit.

:)

(Tento blog byl již oficiálně ukončen a toto jsou jen takové dovětky.)

Úvaha o pedofilních ženách

5. srpna 2015 v 16:42 | Tereza
Co teď jako jsem? Něco méně, než jsem byla předtím?
Narážím na možný pohled potencionálního zaměstnavatele na mě. Ne z důvodu přeměny, ale z důvodu, že jsem žena.
Protože zatímco předtím jsem byla muž, který má být všestranný, fyzicky zdatný, technicky založený, ne-li dokonalý. Prostě chlap, co patří do týmu. Tu ženu kdyžtak vezmeme na nějaké ty drobné administrativní práce a dáme jí 12 tisíc. Ona se může taková Marcelka docela hodit.
Jenže Marcelky nemají stejné platy, jako jejich kolegové muži.
Je to tím, co firmě přinášejí. Zatímco muž běhá od stroje ke stroji, seřizuje ho, mastí si ruce při nasazování retězu, bolí ho nohy z toho běhání a trénuje si svaly tím, že asistuje při zavádění nových výrobků ve výrobě, žena buď stojí u linky a montuje, montuje, montuje. Tenhle drátek sem, tenhle šroubek tam. Tím zřejmě přináší méně, než mužský protějšek. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi platem ženy a muže, který se často uvádí i ve statistikách.

Ne, tak všude to takhle nefunguje. Pracuji ve firmě, kde si troufám tvrdit, že diskriminace z důvodu pohlaví (viditelná na výplatě) neexistuje. Alespoň v managementu, kde jsem. Jak je to ve výrobě, to nevím, protože jsem neměla možnost mluvit s muži na lince, kterých je tam tak málo, že je nevídám.

Jsem teď ve fázi, kdy bych si chtěla najít novou práci. Je na čase opustit místo, které bude na věky spojené s Terry a nedej bože s Tomem. Bohužel to tak je. Ačkoli se mi dostalo toho nejlepšího, nejvlídnějšího a nejneočekávatelnějšího přijetí a mnozí se sžili s Terezou rychle tak, že Tom neexistuje, on existuje. V jejich hlavách i v jejich vzpomínkách a tak si říkám, proč ne? Proč se nepodívat jinam?

S ředitelem už jsem se dohodla. Respektive kdybych se nedohodla, stejně mu došla trpělivost a já mít firmu, také chci, aby to v ní fungovalo, aby lidé, které zaměstnávám něco vykonávali. Já nic v tuto chvíli ještě nevykonávám, protože v září se bude v Motole řešit taková drobná operace, tzv. Otisova. To je operace rozšíření močových cest. U žen totiž není nic neobvyklého, že se jim tyto cesty zúží a tak jsem se zařadila mezi ně. Tři dny hospitalizace, čtrnáct dní rekonvalescence doma a potom už žádná omezení. Prý i bazén si už budu moct v klidu dopřát. Hmm. To bych ráda, i když moje kolegyňka říká, že do rybníků ani bazénů nechodí. Z hygienických důvodů, protože má strach o svůj spodek. Tomu rozumím.

Já už si užila pobyt na pláži v Německu a musím říct, že to byl kouzelný zážitek oproti tomu loňskému, kdy jsem se neustále strachovala, zda-li v mých kraťáskách nebude nechtěně vymodelována boule. Teď už jsem kraťásky odhodila a vzala si normální plavky. Tyrkysové s bílýma puntíkama koupené v akci v Takku. :) Do vody jsem i tak chodila po stehna a tolik jsem toužila tam skočit celá.

"Hele, tamhle ten úchyl ti pořád kouká na zadek!", upozorňoval mě Tom, který se k naší výpravě za koupáním s dětmi a "exšvagrem" prostě musel vetřít.

Ležela jsem na dece na boku a schválně jsem Tomovi ukazovala hlazením svého pasu, jak se mi na mně líbí ty ženské křivky :) A ten úchyl za mnou pořád čuměl :)

Ne, to nemusel být a pravděpodobně ani nebyl úchyl. Takhle ho označil jen Tom. Byl to muž. To stačí :) A nebyl jediný, ale já je nevnímala, natož abych někoho provokovala. Vnímal je jen Tomův ostříží zrak.


Otisova uretrotomie byla provedena v jedné americké studii na 200 ženách. 68 % dalo souhlas, aby byly po dalších 33 let sledovány. U 9 % případů bylo nutné zákrok provést v této době znovu, u 2 % případů se objevily komplikace, které nebyly závažné.

Fessenden Nott Otis byl takový zvídavý americký urolog a svou uretrotomii vymyslel v r. 1878.

Víc bych to tu nerozbírala, ale přišlo mi zajímavé o tom napsat, protože ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že nějaký Otis existuje. A taky slovo epicystostomie. Navíc jsem se dnes vznášela v bílomodrých letních šatech právě na kontrolu na urologii u nás a myslím, že ještě dlouho se vznášet budu :) Protože léto a ženství, to je nesmírně zajímavá kombinace :)

Sestřička mě na naší městské urologii nemohla zadat do počítače. Snažila se o to, protože jsem jí přinesla novou průkazku zdravotní pojišťovny s novým jménem a rodným číslem. Jméno bylo v pohodě, ale rodné číslo nešlo změnit. Tak se tak dívám do monitoru a říkám: Zkuste změnit nejprve pohlaví, máte tam M.
Pak se rodné číslo samo změnilo na číslo obsahující číslici 5 (tedy identifikujcí ženu) a bylo to.

Vtipné bylo, když jsem volala operátorovi do T-mobile s dotazem, zda musím hlásit, když jsem změnila jméno a rodné číslo. Nedělala bych to, ale chtěla jsem si změnit tarif a jít k úplně jiné společnosti a líbilo by se mi mít tam nahlášenou už Terezu.
V hlasovém automatu především neexistuje volba pro nahlášení změn osobních údajů a přepojit na operátora lze pouze po výběru z hlavního menu, tak jsem vybrala "vyúčtování" a ptám se operátorky, zda to musím hlásit.
"Ano, samozřejmě že musíte. To jsou velice důležité údaje."
Joo dobře, to vím taky.
"Tak já to tedy hlásím. Chcete naskenovaný občanský průkaz?"
"Budete muset bohužel na prodejnu, přeci nebudete takový dokument posílat e-mailem?"
Běžně tento dokument posílám e-mailem a šetří mi to čas.
"Já na prodejnu ale nechci, nemám na to čas. Chci vám to nahlásit takto, jako jsem to udělala i jinde."
"Je mi to moc líto, ale budete muset na prodejnu. A co že to máte za změny?"
"No jméno, příjmení a rodné číslo."
"Co? Rodné číslo? Vy máte změněné rodné číslo? To přeci nejde."
Tak já tu ještě budu operátorce vysvětlovat, že to jde? Nehledě na to, že se občas měnila rodná čísla i lidem narozeným před rokem tak nějak kolem 1950 a dále těm, kterým byla vystavena duplicitně, na což se přišlo později.

Na žádnou prodejnu nejdu.
Já to nahlásila a hovor byl monitorovaný, kdyby něco.


Chtěla bych moc poděkovat všem, co jste mi poslali v mailu kondolenci kvůli mojí mamince. To, co jste mi psali mě dojímalo a rozplakávalo. Ona pro spoustu z vás existovala jen tady na blogu a přesto jsem měla pocit, jakobyste jí důvěrně znali. Chybí mi tu.


Otis nebyl ale jedinou novou informací, kterou jsem se v těchto týdnech dozvěděla. Člověk se pořád učí.

Tohle jsou vyloženě mé vlastní úvahy.

Tom mě neustále přiváděl na myšlenku, jak testosteron ovlivňuje mužské chování během dne. Jak je muž schopný ovládat své pudy, jak vysokou má tuto schopnost například narozdíl od zvířat nebo od jiných mužů. Myslela jsem si opravdu velmi dlouho, že testosteron má na svědomí, že muž myslí jen na jedno a totéž - na sex, na své uspokojení, na ženu jako sexuální objekt a je jen otázkou ovládání tohoto pudu, zda se to ta žena dozví nebo ne. On je rozdíl, když muž před ženou řekne: Máš krásné vlasy. Nebo: Vykouříš mi ho?

Bohužel (nebo možná i bohudík za takovou zkušenost) už jsem zažila obojí.

Přemýšlela jsem, proč žena nikdy neřekne: "Vylížeš mi jí?" :)
(Rozhodně ne tak často a není to tak běžné, jako u muže.) Kde je ten rozdíl? Musí to být přeci testosteron a jsem přesvědčená i dál, že je.

Ale...

Když jsem se snažila Tomovi zdůvodnit, proč je jeho chování v některých chvílí tak mužské, samčí a zvířecí, že není schopen tento pud ovládat, vzpomněla jsem si na větu, kterou jednou řekla má kamarádka Léňa své malé dceři: "Kdyby ses někdy ztratila, pamatuj si, že nikdy nesmíš oslovit muže. Vždycky jen ženu!"

Je to proto, že zatímco ženy jsou spíše opatrovnice a dítě u ní může najít záchranu, muž může velmi často této situace zneužít. Přišlo mi to jako chytré řešení a přemýšlela jsem, proč posíláme naše ztracené děti k ženám, zatímco k mužům nikoliv.

Proč jsou všichni ti pedofilové, nekrofilové, gerontofilové a spousta dalších -filů vždycky jen muži? Co se to v nich děje jiného?

Bytostně opravdu nenávidím, když někdo ubližuje dítěti jakýmkoliv způsobem a tak jsem zjišťovala, existují-li také například pedofilní ženy. Máme-li se bát.

Na wikipedii se o pedofilii dočteme spoustu informací, že není pedofil jako pedofil.

V rozhovoru pro časopis "Psychologie dnes" z r. 2002 vylíčila Hana Fifková případ z její terapeutické praxe, kdy k ní byl poslán 14letý mladík, u kterého byla diagnostikována homosexuální pedofilie. Nyní má tuto svou parafilii údajně zcela pod kontrolou, dokonce vede i dětské oddíly. V tomto rozhovoru mj. řekla: "pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán."

Prof. Weiss uvádí, že typickým příkladem pedofilů byl Hans Christian Andersen nebo Jaroslav Foglar.

Uvádí se, že pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastním, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.

Až do této chvíle jsem si myslela, že pedofilní ženy opravdu neexistují, ale tuto mou představu zbořila zpráva prof. Weisse a Zimanové z r. 2008, zabývající se terapií sexuálních deviantů v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, že v České republice je dosud zaregistrovaný jeden případ pedofilní ženy, jakési L.B., která sexuálně zneužívala své dvě malé dcery, osahávala je a další detaily tu popisovat nebudu, lze se je dočíst v této zprávě.

Paní L.B. úplně změnila můj pohled na muže, který nedokáže zvládat svou testosteronovou bouři (jak já říkám). Ve zprávě se uvádí, že výskyt ženské pedofilie je ojedinělý a zatímco americké studie dokládají až 7% zastoupení žen, v ČR je to jen 1 %. V americké studii byla dále zveřejněna hrůzná čísla z výsledku anonymního průzkumu necelých dvou tisíc vysokoškolských studentů, kde možnost chtít mít pohlavní styk s dítětem do 13 let přiznalo 20 % z nich. To by znamenalo, že každý pátý muž touží po sexu s dítětem.

Opravdu je moudré posílat děti, pokud se ztratí, k ženám.

V naši české studii s názvem Homosexuální pedofilie u žen o paní L.B. jsem doufala, že najdu odpověď na svou otázku, proč jsou tak často pedofilní muži, nikoli ženy. A také co vedlo paní L.B. k tomu, aby své děti sexuálně zneužívala. Neměla partnera (aby to dělala pro něj) a sama přiznala, že jí vzrušuje představa, že se dvě takto malé děti milují, že pak nemohla na nic jiného myslet a pokud se měla milovat s dospělým mužem, vzrušit ji dokázalo jen to, když se na ní jedna z holčiček dívala.

L.B., jakožto žena, nemá tak vysoké hladiny testosteronu, které mají muži a kterým způsobují nechtěné i chtěné erekce, vzrušení za jakýchkoliv okolností, situací, bez ohledu na denní dobu nebo rozpoložení.

Pokud jde o pedofilii u žen, jde vždy o ženy sociálně slabé, zanedbané, s velmi malou inteligencí či dokonce postižením, které se ve vztahu s dítětem cítí dobře, naplňuje je a mnohdy jim způsobuje dobré pocity jen to, že mají nad ním moc. Nejde primárně o sexuální uspokojení, ale o naplnění své touhy po uznání, po moci, po fungujícím vztahu, který nikdy neměly a ani mít nemohou. Tyto ženy byly v dětství samy zneužívány (mužem).

Na českém internetu se tedy dočteme pouze o jedné ženě s diagnózou pedofilie.

Na britském internetu ale otázku, zda existují pedofilní ženy, řeší také a rozhodně to není jen otázka jedné jediné jako u nás. V diskusi u anglického článku o tomto tématu si deník vybral několik příspěvků do diskuse jako důkaz, že ženská pedofilie existuje. Někteří čtenáři popisovali, jak byli jako malí zneužívaní právě ženami, především vlastní matkou, což je jedno z nejhůře prokazatelných pedofilních chování.

Léčba takových deviantů spočívá v podávání androcuru, který tlumí sexuální apetit mužů. Ale jak se léčí ženy? Tam není třeba tlumit vliv testosteronu.


Chtěla jsem uvést úvahu o tom, co kdyby byl transsexuální pacient pedofilní a tím by se vlastně stal prvním ženským pedofilem i po přeměně a nikdo by to nepoznal? To mi přišlo skandální. Ale jak je vidět, pedofilie není jen výsadou mužů, i když ve valné většině ano.

Myslela jsem si, jak napíšu článek o tom, že pedofilové jsou jen muži, zatímco ženy nikoli. Že muži mohou být zkrátka takoví a někteří z nich své "testosteronové záchvaty" nedokáží hlídat, zatímco my ženy jsme milující, klidné, ale mnohdy i vášnivé bytosti, které mají vše pod kontrolou.

Není to tak. Jsou ženy nymfomanky, jsou ženy, které mohou mít sex pětkrát denně a ještě u toho přiznávají, že je to tím, že mají zvýšenou hladinu testosteronu, zatímco na jejich vzhledu byste to poznali marně, protože jde o krásnou roztomilou blonďatou "princeznu ze mlejna" (to byl jen příklad, který znám ale osobně).

Přiznávám to nerada, ale na testoteron nemohu svést všechno :)


Já vím. Příšerné téma. Ale tento článek vznikl zcela spontánně proto, že jsem to chtěla někomu říct.
TOPlist