close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2019

Lekce pro fňukalky

29. března 2019 v 17:56 | Tereza
Tenhle článek nebyl v plánu. Je úplně mimo. Ani nebyl rozepsaný, ale já prostě musím. Takže si dám teď pěkně při pátku odpoledne v práci menší přesčas. Neplacený samozřejmě. :)

To, zda jsme průchozí, je pro nás snad to nejdůležitější na světě, pokud jsme tedy ještě ve fázi, kdy to řešíme. I když čas od času to stejně řešíme všechny i po přeměně, já ve "svých" dnech tak jednou za měsíc taky, a to dokonce i kdybysme byly Miss Universe, protože to v nás někdy tak trošku hlodne a nemůžeme si pomoct. Je jedno, že už jsme stotisíckrát slyšely, že nám to sluší, jsme krásné, ženské, milé, atd. Dokonce i když máme milující partnery, kteří nám denně říkají, jak nám to sluší. Takže to paradoxně není tato společnost, která nás má za příšerky. Tato společnost nás má za ženy. Ale jsme to my, kdo si myslíme, že jako příšerka vypadáme. To je postavené na hlavu. Jak kdybychom tomu nechtěly uvěřit a myslely si, že celý svět nám lže, takže se vydáme na naprosto nesmyslnou absurdní cestu hledání člověka, který nám potvrdí, že jako žena nevypadáme. Častokrát však marně. :)

Jeden takový šílený pokus udělala dnes moje kamarádka Erika. Je třičtvrtě roku po operaci a podle mě byla průchozí jak vizáží, tak hlasem, už před dvěma lety, ale (a to jí nevyčítám, protože to dělávám taky) vůbec mi to nevěřila. Ach joooo. Někdy je to vážně těžký s náma! :)

Dnes dorazila po několikahodinové cestě do Prahy kvůli kontrole u doktora a při té příležitosti se poprvé sešla s Nikolou, která je 4 měsíce na HRT, ale ještě jako slečna nevystupuje. Bylo to prý fajn setkání, při kterém si spolu zašly na zákusek do jedné velké restaurace, ve které mimo jiné řešily i průchodnost. Protože ta se řeší pořád, že jo. Obzvlášť, když jsem ještě na začátku, tak z ní mám příšerný strach a bojím se snad úplně všeho. Co s tím?

Naši milou nevěřící si Eriku nenanapadlo nic lepšího, než strach z vyoutování na veřejnosti vyhnat z Nikčiny hlavy opravdu originálním pokusem, ke kterému bych se já tehdy ani teď jen těžko odhodlávala. Aby jí dokázala, že se neprůchodnost dá zvládnout, rozhodla se předvést jí to na sobě. Erika si totiž myslela, že je natolik neprůchozí, že to rozhodně vyjde. Chtěla na sobě demonstrovat, že i když to lidé poznají, vlastně se to dá přežít. Což mělo Nikču uklidnit. :) (Se tu hihňám už půl hodiny, co jsem si tuhle příhodu vyslechla.)


Takhle nějak se to semlelo:

"Víš, co jsem provedla? Takovou hloupost. Kvůli Nikče. Aby věřila, že se dá passing zvládnout.
Seděly jsme v restauraci na zákusku.
Byly tam dvě ženy kolem 45 let.
Normálně jsem se postavila, slušně je pozdravila a jednu z nich jsem poprosila, jestli by nám nemohla pomoct, že se na něčem nemůžeme shodnout, aby šla k našemu stolu, že se jí na něco zeptáme.
A spustila jsem: "Paní, zeptám se na váš názor na mě. Co si myslíte? Byla jsem muž?"
Tu otázku jsem řekla svým starým hlubokým hlasem. (/Pozn.: Ten na Erice fakt nemám ráda a kdysi jsem ji poprosila, aby ho už přede mnou nikdy nepoužívala. To platí ostatně pro vás pro všechny, jasný?! Ale tahle otázka je naprosto šílená už sama o sobě! :))

Paní nechápala.
Tak jsem doplnila svou otázku už svým ženským hlasem: "Myslíte si, že můj hlas je v pohodě?"

Odpověděla, že ano, že je normální a chtěla vědět, jak jsem dokázala předvést hlas muže.

Takže tak.
Bylo to jediné bláznovství a zapřísáhla jsem se, že tohle už nikdy neudělám.
Chtěla jsem jen Nikče ukázat reakci člověka, který zjistí, jak to s námi je. A taky ukázat, že se to dá dělat i tak, aby to lidé nepoznali. Třeba obklopovat se ženami a né transvestity.

Nikča byla v šoku, že jsem to vůbec udělala. A já taky, že paní chtěla vědět, jak jsem dokázala promluvit hlasem muže." (/Pozn. Jo, to já jsem v šoku taky, Eri. :))


Samozřejmě spousta lidí nám zatloukne, že nejsme průchozí, pokud se je na to zeptáme přímo. Protože nám třeba prostě jen nechtějí ublížit. Tady ale Erika dostala lekci, kterou bysme občas potřebovaly všechny, když fňukáme, že nejsme dost průchozí.



Stejně tyhle historky ze života jsou nejlepší. A taky jsou to nejcennější zkušenosti, jaké můžeme získat.

Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

28. března 2019 v 17:07 | Tereza
Já bych tak psala! Ale kdy? Ono je to z jedné strany vlastně dobře, že nemám čas, protože řeším úplně jiné věci, které jsem ani dřív řešit nemohla, protože to prostě nešlo. Teď mám ten opojný a krásný pocit, že žiju a nemusím si dodávat sebevědomí blogováním nebo mít se komu vybrečet tady. Přesto jsem si za poslední měsíce zaznamenala pár postřehů, které bych chtěla shrnout do jednoho článku, protože je mám tak nějak pořád na srdci a dokud to neřeknu, neusnu. :)


Trošku občas po očku sleduju, co se tak někde šustne kolem transgender tématu, kdo nový "od nás" se veřejně kde objeví, ráda si přečtu nějaký hezký článek Hanky Fifkové "Proč by ženy měly mít rády svou vagínu" (což já samozřejmě vím :) nebo jak se pořád někdo někde vzteká, že něco není tak, jak má být. Často si říkám: "Páni, takové krásné nové holky a sympaťáci kluci jsou tu zase mezi námi!" To je dobře. Tyhle kluky a holky ale nikdo nevidí, pokud se sami nepřihlásí, protože nekřičí "hele, já jsem trans". Jak jsem zjistila, většina populace ani netuší, že chodí mezi námi. Chci říct, jak je to skvělé, že nacházíte tu odvahu a jdete do toho!


Stejnopohlavní manželství

I když politiku moc neřeším, taky nenápadně sleduju, jak se ti pánové ve vládě pořád trápí s tím, zda přijmout nebo nepřijmout zákon o manželství pro páry stejného pohlaví. Není to fakt zbytečné takhle se pořád handrkovat, co je tradiční rodina a vymýšlet milión důvodů, proč láska mezi muži nebo mezi ženami je špatná nebo zlá? Hlavně je strašně netradiční! A to je teda sakra neřešitelný problém. Kdyby se tak těm všem odpůrcům narodilo krásné zdravé inteligentní a šikovné homosexuální dítě, které by jednou přišlo domů a řeklo: "Tatínku, chtěl bych si vzít Rosťu, ale nemůžeme, hlasoval jsi ve vládě proti tomu, abychom se mohli vzít a to nás moc mrzí." Těžko říct, jestli by to pomohlo... Zabedněnost je hrozná a velmi rozšířená vlastnost napříč všemi společenskými vrstvami.

Panu prezidentovi Zemanovi (to jméno si sem uložím, až se tenhle blog bude číst za 50 let a nikdo už si na nějakého Zemana ani nevzpomene :), který tomu všemu nefandí, bych ráda vzkázala: "Hele, dědo, podívej se: Když se podívám o 50 let dopředu do budoucnosti (rok 2069), naše země už spoustu let tenhle zákon mít bude, homosexuálové budou moci uzavírat sňatky, vychovávat děti a nikdo se tomu nebude divit. Občas si jen někdo zavzpomíná na to, jaké to tehdy bylo, když jsi tehdy vetoval tenhle zákon úplně zbytečně, protože ho stejně nevyhnutelně prosadili později po tvé smrti a nikdo z vás to nedokázal (a ani nemohl dokázat) zabrzdit".

Nechápu, o co tedy jde. Ze všech zemí střední a východní Evropy máme vše už na spadnutí úplně nejvíc. Je to jen otázka času a žádný Zeman ani veto kohokoliv tomu z dlouhodobého hlediska nemůže zabránit... ;-) Ale dobrý pokus no. Takové trošku "já jsem tady vedoucí", že jo? :) Tak jo. Ty jsi tady vedoucí.


Most

Dále mě fakt mrzí, jak Česká televize slepě vypustila do českého éteru jakože transsexuální Dášu v seriálu Most (nesežerte mě tu teď zaživa jo?), ke kterému jsem se původně nechtěla vyjadřovat vůbec nikdy nikde, nakonec jsem zase naopak chtěla vypsat úplně všechny fatální nedostatky ohledně transgender (jako že někdo to té veřejnosti přeci říct musí, jak to je! :), ale pak to za mě udělal někdo jiný (TransparentCZ), takže jsem od rýpání upustila. Trošku by mě zajímalo, jakou funkci měl v seriálu v titulkách uvedený sexuolog MUDr. Ivo Procházka, který se velmi dobře v transgender tématice orientuje, ale na výsledku ve všech osmi dílech to bylo znát minimálně.

Ze scén, kdy žena musí pořadateli závodu ukázat svou pipinu, protože chce jako žena jet tajný závod na autodromu, mi vstávaly vlasy na hlavě. Ženy (a opravdu k neustálému překvapení většiny jsme ženy) skutečně nepotřebují ukazovat a ani neukazují své pohlavní orgány komukoliv jen proto, aby dokázaly, že jsou ženami. Podobně ubohých, nepřesných nebo zcela zavádějících scén byla spousta. A ne, není to nadsázka, jak se to někdo snaživě snažil zachránit, ale špatný pokus o vtip kombinovaný s totální neznalostí hraničící s lidskou (ne)důstojností.

Taky přemýšlím, proč si vždycky společnost myslí, že stačí vzít do telky (nebo kamkoliv jinam) jednu kteroukoliv z nás a ona podle nich reprezentuje názory nás všech. To je jako kdyby přišel do Hovorů Václava Moravce člověk (rozuměj kterýkoliv člověk, protože všichni lidi jsou přece lidmi) a jeho názory by reprezentovaly názory všech lidí. A to nemluvím teď jen o Dáše ze seriálu Most, na které kladně hodnotím to, že do její role byla vybrána žena, i když musela být nadabována mužem Janem Cinou, protože přeci žádná transgender žena nemůže mít jen samé ženské znaky. Nedej bůh, aby zobrazovaná transgender žena vypadala ženštěji, než biologická žena! Tak ji nadabuje muž, aby to bylo jako věrohodnější. Jakoby se zapomínalo na ty, které tu opravdu chodí mezi námi a jen se tiše a nenápadně v tom davu smějí, jak se pořád všechno kolem transgender řeší, jak společnost transgender osoby vidí, a ze všeho nejlepší jsou muži, kteří se v diskusích zapřísahávají, že by nikdy s "předělaným chlapem" nešli, je to totiž hnus, ale přitom ti muži nemají ani ponětí, že mnozí z nich už ten zážitek mají dávno za sebou. :) A ani se to nikdy nedozví. To mě baví.

Být před přeměnou a vidět seriál Most, tak z přeměny budu mít pocit, že je to těžké. Protože (jak sama hlavní protagonistka Dáša prohlásila) "je to fakt těžké".

Ne. Není to tak těžké, jak to vypadá.

Na druhou stranu díky za přidělení role oběti. :) Můj ředitel (který to o mně ví, protože se známe už přes 20 let) teď díky seriálu Most za mnou každé úterý při odchodu domů chodí do kanclu a lituje mě, jak to mám(e) my transgender osoby těžké. Tak se nechám pohladit a dělám děsně ublíženou. :)

To celé je jen o tom, že jsou dva druhy lidí.
Ti, kteří ví, jak to je, protože to prožívají, a ti druzí, kteří se to, jak to ti první prožívají, jen domnívají (sexuologové, tvůrci pořadů, veřejnost...). A proč já bych měla být ta, která uvádí všechno na pravou míru? Proč bych do toho měla dávat svoji energii? Já nechci zachraňovat svět. Chci píct jablečný koláče mýmu muži a nechat se hladit ve vlasech, když spolu sedíme na břehu jezera sledujíc kolemjdoucí transgender dívku, které vduchu fandím.


Čeho se na nás lidé nejvíc bojí?

Myslíme si, že se nás lidé nebojí. Jsme přeci ženy. Proč by se nás měli bát? Někteří z nich si sami nejsou jisti, jak budou reagovat, až nás potkají, dokud nás nepotkají. Nemáme na sobě pestrobarevná křídla ani dvoumetrové řasy na očích, takže by to mělo být v pohodě, protože nepoutáme pozornost.
Nebo poutáme...?


Oni nám to totiž nikdy neřeknou. Ale mně to nedávno někdo řekl.

V zaměstnání, které trvalo nejdéle v mém životě (12 let) na úřadě práce jsem měla kdysi nejoblíbenější kolegyňku, kterou jsem měla opravdu moc ráda. Taková usměvavá, milá, citlivá, veselá a chytrá velmi ženská brunetka s velkým srdcem. Pár dní před začátkem přeměny, kdy všechno bylo na spadnutí, jsem ji náhodou potkala (ještě ne jako Tereza) ve městě a tak jsme se zapovídaly, že mě pozvala k sobě domů do svého domečku. Neplánovaně. Po jedné noci (ve vší počestnosti) strávené spolu vznikl článek "Dohasínající plamínky", který jsem si sem tehdy napsala, abych měla to kouzlo okamžiku schované už navždy. Tenkrát mi pořádně zamotaly hlavu její poznámky, že mám sice její podporu do přeměny jít, ale její druhé já jí říká, abych to nedělala, protože má ráda Toma. Ale tehdy jsme to (zevnějškem) nebyly my... Moc ráda na ty chvilky s ní vzpomínám. A taky na všechno, co jsme spolu vyváděly v práci i mimo.

Jakmile jsem nezadržitelně s nadšením udělala svůj první krok a vrhla se do největší změny svého života k tomu, aby mohlo rozkvést mé já, přestaly jsme být tak nějak přirozeně v kontaktu. Měla partnera, čekala s ním dítě a já jsem si v té době nemohla dovolit vztah.

Jenže Vesmír mi ji nedávno poslal ke mně do práce. Pracovně. Věděla, kde pracuju, ale musela sem přijít, protože prostě v některých životních situacích ani jinam přijít nejde, než ke mně. :)

Tak strašně ráda jsem ji viděla, i když jsem byla příšerně nervózní. Ještě nikdy mě takhle neviděla! Vzala jsem ji do přijímací místnosti, ve které jsme si povídaly a pak jsme se objaly. Tím objetím z nás všechno spadlo a Editka se rozmluvila.

"Teri, víš co ti musím říct? Já jsem se tak strašně bála! Pořád jsem odsouvala setkat se s tebou."
"Prosím tě, a čeho?"
"No tvého hlasu! Strašně jsem se bála, že na mě promluvíš a budeš mít takový ten hluboký hlas, co mají ty jiné holky... Ale tvůj hlas se mi líbí."
Dostala jsem pár komplimentů a usmála se.

Nikdy mě nenapadlo, že se lidé vůbec mohou bát taky našeho hlasu. Všichni víme, jak je hlas důležitý (i když občas tvrdíme, že ne, a že tahle společnost je ta, která se má přizpůsobit nám, ne my, s čímž nesouhlasím). Já hlas považuju za jednu z nejvyšších priorit, protože můžeme vypadat sebeženštěji, ale jak promluvíme mužským hlasem, je to v háji. A já už nechtěla být v háji. Já chtěla neřešit, zda jsem průchozí. Už si konečně oddechnout. Odhodit ten těžký balvan, který nás tíží. To trápení, jestli budu nebo nebudu průchozí. Poznají to na mně? Jsem dostatečně ženská? Proč tak zírá? V prvním roce přeměny jsem dokonce na veřejnosti na někoho vyplázla drze jazyk, jak mi to vadilo. Těžko říct, co se mu zrovna honilo hlavou.

Ne všechny mluvíme krásným ženským hlasem, i když i takové znám (a byla bych ráda, kdybych tu o Domče mohla někdy napsat víc, ale jen tenhle článek jsem měla rozepsaný tři měsíce a celou tu dobu nosila ty myšlenky v hlavě, než jsem si prostě ten kus času urvala, abych ho napsala). Nikdo nám neřekne, že my, krásné ženy, mluvíme jak hromotluci. Ale je to škoda. Tolik z vás mluví fantasticky žensky! Když je tam aspoň snaha, tak to má své výsledky a je to moc příjemné. K ženě patří přeci i její ženský hlas stejně, jako prsa nebo vagína, ne? A taky jako úsměv. Krásný milý ženský úsměv, který umíme jen my, a který láme ledy. A ne, že to s tím hlasem nejde. Jde to vždycky. Ale o hlasových terapiích jsem tu už napsala romány...

Uvědomme si, lidé zvyklí na ženské hlasy u žen mohou mít strach z toho, že uslyší ženu s mužským hlasem. Když si pustím nějaké video, ve kterém vystupuje transgender žena, přistihla jsem se, že si ho často pouštím jen proto, abych zjistila, jak ta krásná slečna zvládá ženský hlas. A častokrát ho zvládá! Je super! Ale taky ho častokrát nezvládá. Mluví a děsí. Přitom je to tak jednoduché... My, které jsme prošly tím vším až do konce a složily zkoušku na vysoké škole trpělivosti najednou všechno pustíme a nemáme snahu pracovat na svém hlase?
Tak v čem je problém?

Já vím. Je toho už takhle nad hlavu se samotnou přeměnou a tenhle obzvlášť vysoký stupínek vyžaduje další obrovský výdej energie, které se teď nedostává. Nechci rýpat. Sama jsem jak posedlá, když někde slyším krásný ženský hlas a chci pak sama víc... ještě víc... ještě víc a přitom si neuvědomuju, že jsem taky kdysi neměla ani procento toho všeho, co mám teď. A tak si potom vždycky uvědomím, jak jsem za to vlastně vděčná, i když nejsem žádná supermodelka.


V práci mívám často zajímavé klienty ze všech různých oborů. Před dvěma měsíci tu byla paní, která provozuje domácí péči starým a postiženým lidem. A má na stránkách tohle:

"Kulhavý poutník, jakkoli jde životem o něco hůř a pomaleji, nežli jiní, právě díky své vrozené vadě pociťuje věci života a světa hlouběji a silněji." Josef Čapek

Trošku mi to připomíná nás, byť nejsme postižené.

Tohle nás odlišuje - ta vděčnost za život na správném břehu.

A to pochopí každá z nás, až dozraje. Až přijmeme, že nám ubližuje to, co nejsme schopny přijmout. Jak píše o vztazích Michal Bartoš, což by se dalo klidně aplikovat na nás utrápené před přeměnou: Jde především o přijetí. Přijetí sebe. To znamená přestat si o sobě a o všech svých vlastnostech cokoli nalhávat. Zároveň si nenalhávat nic ani o ostatních, o vztazích, které tvořím, motivech, s jakými je tvořím atd. Je to cesta k autenticitě, až na "dřeň". Vnímat sebe a své pocity. Nelze prožívat plně lásku a radost bez schopnosti stejně naplno prožít bolest, strach či smutek. Naše vnímání nemůže být selektivní. Ubližuje nám jen to, co odmítáme, co nejsme schopni přijmout. Bohužel často na podvědomé úrovni. Je to výsledek našich minulých zkušeností (např. z dětství). Ve chvíli, kdy jsme schopni pravdivě to uvidět a přijmout, přestává být daný problém problémem. Co přijmeme, to mizí, to, s čím bojujeme a co potlačujeme, roste. Co nepochopíme, odmítáme a nechceme pravdivě vidět, to prožíváme stále dokola. Tlačí se to na nás z "venkovního" světa. Dostáváme se do situací, které nám nepřijetí nějaké své části ukazují. Ve chvíli, kdy začneme chápat, proč prožíváme určité situace, nemusíme je již "těžce" prožívat v realitě svého života. Vyřešíme je v sobě skrze své pocity tak, že je prožijeme.

Těším se na další z vás, milé květinky, kterým se podařilo rozkvést.



Jak to dělají ve Finsku?

1. března 2019 v 7:10 | Tereza |  Jak to dělají v...?
Koncem 90. let, kdy byl internet na monitorech v krásných černobílých plenkách bez obrázků, jsem poprvé na UJEPu v Ústí okusila, jaké to je spojit se s někým z druhého konce planety. Připojila jsem se pomocí takových krkolomných příkazů na tzv. BBSku, kde se dalo v textové formě povídat s ostatními lidmi. To bylo vzrůšo! Těch lidí bylo pět a samé holky. Katie z Oregonu, Julia z Ukrajiny, Jurgita z Litvy, Daniela z Itálie a Ansku z Finska. Všechno holky, co seděly za počítačem na nějaké univerzitě jako já a byly strašně vyplesklé z toho, že něco takového vůbec můžeme dělat. :) (Úžasná doba).
Katie (které jsem tehdy napsala svůj úplně první e-mail v životě, což už samo o sobě ve mně způsobuje nostalgii) to po pár dnech na BBS zabalila, ale s ostatníma holkama z Evropy jsem si pár let dopisovala na opravdickém ručně popsaném papíře. Posílaly jsme si pohledy, přáníčka, s Ansku z Finska jsem si tehdy i telefonovala - z pevné linky mého táty, z čehož měl pak ohromnou radost, když mu přišel účet. :)

Nad postelí jsem měla pohled od Ansku s hrozně roztomilým kresleným medvídkem, který říkal nějakou finskou básničku. Hezky se rýmovala, ale tehdy žádný google translator neexistoval, takže jsem neměla tušení, o čem je. Umím ji do teď nazpaměť a je taky moc roztomilá. :)

Postupně se všechny naše kontakty přerušily (tím, jak jsme začaly mít svoje rodiny) a s dopisováním byl konec.

Jenže já si z ničeho nic před čtvrt rokem na tu básničku ve finštině vzpomněla, celou jsem si ji odříkala a zmocnila se mě obrovská zvědavost, jak teď holky vypadají. Na facebooku jsem našla jen Ansku a tak jsem si přála vědět, jak se má, že jsem jí prostě napsala.

Ansku teď přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, žije sama a má 6letého syna.

Milá Ansku si samozřejmě pamatovala mé staré jméno a teď jí napsala nějaká Tereza, jenže ta Tereza toho věděla nějak moc o dopisování si s Tomem. :) První otázka byla, jestli jsem jeho sestra, že toho tolik vím. Já jsem s pravdou ven jít nechtěla, ale jednou večer, když jsme tak probíraly své světy, to už nevydržela a pronesla: "Tys snad musela změnit pohlaví!"

Tak jsem jí všechno vysvětlila a normálně jsme pokračovaly dál v našich diskusích a vzpomínání o pradávném přátelství z prehistorických dob vzniku internetu. Až mě nedávno napadlo, že když přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, že určitě bude znát někoho, kdo prošel přeměnou ve Finsku a požádala jsem ji, jestli bych s někým takovým nemohla udělat interview pro tento blog, jako tenkrát s Uglou z Islandu.


Nakonec jsem dostala kontakt na mladou nadšenou transgender blogerku Julii z Finska, která mi ochotně na všechno odpověděla. Škoda, že nebylo možné zveřejnit i foto, ale já to chápu.

Takže jak to dělají ve Finsku? :)
Prsa z veřejného pojištění? Žadný problém. Ale třeba v porovnání s Českem čekat 5 - 10 let, než dokončím přeměnu? Jakože cože?

(Mimochodem pokud se to povede, v řádu měsíců bych ráda zveřejnila ještě podobný rozhovor se ženou v přeměně v Norsku. :) Nějak se mi tu ta Skandinávie neplánovaně rozmnožila. :)


Julie, Finsko


► 1. Můžeš prosím napsat pro čtenáře krátké info o sobě?

Jsem transžena, které ještě nebylo 30 a v současné době teprve procházím diagnostickým procesem, což znamená, že ještě nemám přístup k léčbě a nemohu si změnit jméno na dokladech. To znamená, že v důsledku této "poruchy" žiju docela uzavřený život. Jsem z jižního Finska a jsem studentka.


► 2. Jsou náklady na hormony a operace pokryty z veřejného pojištění? Je něco, co není hrazeno pojišťovnou, ale potřebuješ to?

Hormony nejsou v plné výši hrazeny veřejným pojištěním, ale jsou dotovány pro osoby s nízkými příjmy, které mohou dostávat hormony placené prostřednictvím sociálního zabezpečení. Finsko má také roční limit na maximální osobní výdaje na léky, ke kterým by se měly počítat i výdaje za HRT.

Veřejné pojištění pokrývá základní operace: snížení prominence chrupavky štítné (ohryzek) a vaginoplastiku (pouze jeden typ). Na doporučení lékaře lze dosáhnout také zvětšení poprsí hrazeného z veřejného pojištění. Do určité míry je také hrazena laserová epilace na obličeji. Pokud lékař uzná za vhodné (tedy jen v některých případech, což není zaručeno), lze také hradit z veřejného pojištění hlasovou terapii.

Operace, které nejsou hrazeny z veřejného pojištění jsou feminizační operace a plastiky, které mění tvar těla. Skutečně potřebuji FFS, ale je to těžké, když jsou příjmy velmi nízké. Diskriminace na pracovišti je častá, operace jsou velmi drahé a crowfunding - skupinové financování je nezákonné.


► 3. Jakou formu a dávku HRT obvykle předepisují finští lékaři?

Jak jsem řekla výše, ještě nemám přístup k hormonů, ale podle finské lékařské vyhlášky je průměrná dávka pro transženy na začátku 2 mg estradiolu, která se pomalu zvyšuje na 4-6 mg denně a 50 mg cyproteronacetátu nebo spiro (až do maximální dávky 200 mg denně).

Tablety jsou preferovanou formou HRT, dále také gel a/nebo náplasti jako alternativa pro ty, kteří patří do rizikových skupin a nemohou užívat tablety.


► 4. Jak dlouho trvá přeměna ve Finsku od první návštěvy lékaře až k SRS?

Chci zdůraznit, že ne všichni translidé dojdou až k SRS. Tato operace také není vyžadována během přeměny. Pokud chcete ve Finsku SRS, musíte být nejprve diagnostikováni jako trans. Poté "žijete v preferovaném pohlaví" (délka není specifikována, ale běžné je minimálně 2 roky života v této roli). Poté musí dojít znovu k diagnostice odborníky z jiné kliniky genderové identity.

Abyste mohli být diagnostikováni jako trans, musíte nejprve předložit doporučení od svého lékaře, což může trvat několik týdnů. Po uplynutí 4 - 6 měsíců dojde k první schůzce, kterou začíná diagnostický proces. Tento proces by měl trvat 6 - 12 měsíců, ale v současné době trvá mnohem déle kvůli kritickému nedostatku možností, kam jít a také kvůli nedostatku zkušených lékařů.
Byla jsem v tomto procesu téměř 18 měsíců a stále čekám, než na mě vyjde řada na poslední schůzky. A to ještě nevím, zda nebudou nějaké schůzky navíc.
Můžete být z celého procesu také úplně vyhozeni nebo může být vše pozastaveno, pokud to lékaři uznají za vhodné, což také přidává mnohdy i roky do ukončení diagnostického procesu.

Takže za ideálních okolností by proces od první schůzky až k SRS měl trvat přibližně 3,5 roku, ale nikdy se to nestane. Je pravděpodobnější, že to trvá třeba i 5 až 10 let.


► 5. Jak dlouho od první návštěvy lékaře čekají lidé ve Finsku na hormony?

Popsala jsem to výše u bodu č. 4. Abychom získali přístup k hormonům, musíme nejprve projít diagnostickým procesem. Pokud máte štěstí, může to trvat nejméně 12 měsíců od první návštěvy lékaře.


► 6. Jak často musíš ve Finsku chodit během přeměny k lékaři?

Během přeměny je nutné absolvovat tyto návštěvy lékařů:
  • schůzka se svým "genderovým specialistou"
  • dvě schůzky se sestrou na klinice genderové identity
  • schůzka se sociálním pracovníkem na klinice genderové identity
  • schůzka s psychiatrem na klinice genderové identity
  • schůzka s psychologem na klinice genderové identity
  • schůzka se skupinou specialistů na klinice genderové identity ohledně převzetí potvrzení o diagnóze a stanovení další léčby
Dále jsou zde další schůzky s různými specialisty, pokud máte zájem o SRS a/nebo si přejete projít kompletně celou přeměnou legálně. Pokud si to přejete legálně, musíte prokázat, že u vás došlo ke sterilizaci.

(Pozn.: Většina zemí EU již od povinné sterilizace pomalu odstoupila. V roce 2018 tak zůstávají s povinnou sterilizací pouze Finsko, Česko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Belgie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko. V květnu 2018 Evropský výbor pro sociální práva ve Štrasburku vydal rozhodnutí, ve kterém vzkázal Česku: "Ty Česko jedno! Přestaň nutit lidi do těch sterilizací, jo?". Na což dosud Česko udělalo zvysoka tůdle nůdle. :) Na Slovensku se o tom raději nemluví už vůbec a pokrok, jaký udělalo Česko, Slovensko dostihne za desítky či stovky let.)

Klinika genderové identity
- žluté dveře na finské cestě za snem, která však může trvat až 10 let,
proto také někteří translidé odchází žít do zahraničí
(Úplně cítím, jak tam voní ty sosny
v prudkém finském letním slunci rozpalujícím asfaltové parkoviště. :)


► 7. Kde ve finsku dělají SRS?

Jediná nemocnice, kde je možné podstoupit chirurgickou změnu pohlaví ve Finsku je v Helsinkách.


► 8. Pokud chceš SRS, plánuješ operaci ve Finsku nebo bys raději v jiné zemi? Pokud ano, ve které?

V budoucnu SRS plánuju. Pokud na to budu mít prostředky, chtěla bych do Thajska. Jestli to nevyjde, tak zůstanu zaseklá tady ve Finsku.


► 9. Je možné změnit v dokumentech nové jméno a nové pohlaví pouze po SRS?

Změnit jméno a identifikační údaje na osobních dokladech je možné po potvrzení diagnózy, že jste trans. Není sice vyžadována chirurgická změna pohlaví, ale je navíc vyžadováno provedení sterilizace a také druhé potvrzení diagnózy.


► 10. Můžeš stručně popsat jednotlivé kroky typické přeměny ve Finsku, včetně trvání těchto kroků?

Nevím, jestli je u nás něco jako "typická přeměna", ale kroky, které jsem popsala v otázce č. 6 jsou povinné a domnívám se, že většina finských transžen se rozhodne využít všech dostupných ošetření pokrytých veřejným pojištěním. Kromě SRS, ale takových není mnoho.


► 11. Co bys v přeměně ve Finsku změnila a s čím souhlasíš?

Souhlasím s náklady na přeměnu krytými veřejným pojištěním. Opravdu silně podporuji všeobecnou zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů. To je to jediné, s čím souhlasím.

Ráda bych viděla změnu v diagnostickém systému, ve způsobu předávání informací o trans problematice do médií, uznávání transminorit a odstranění věkových limitů v přístupu k léčbě některých věkově upřednostňovaných skupin, uznávání nebinárních osob a mnohem rozsáhlejší pokrytí dalších způsobů léčby. Podporuji také možnost identifikace na základě vlastního sebeurčení, což zahrnula do svého programu většina politických stran v následujících volbách 2019.


► 12. Je něco zajímavého na transgender lidech ve Finsku? Čím se Finsko v tomto ohledu odlišuje od ostatních zemí?

Myslím, že nejvýraznějším rysem finské transkomunity je to, že se v minulosti zcela skrývala a až teprve nedávno se dostala na veřejnost. Problémy translidí se vůbec neřešily ještě když jsem chodila na střední školu, což není tak dávno. :) V různých částech země máme různé kultury a tak jsou transkomunity od sebe často a na dlouho velmi izolované. Nyní vytváříme větší komunity.


► 13. Víš něco o Česku v souvislosti s transgender tématikou?

Bohužel toho moc o českých transgenderech nevím, ale vím, že je u vás také jako u nás potřeba diagnostikovat mentální zdraví a k dokončení přeměny provést sterilizaci. Dívala jsem se na TGEU mapu a vypadá to, že je u vás u párů v manželském svazku potřeba rozvod.

(Pozn.: Podle TGEU mapy z roku 2018 není diagnóza mentálního zdraví ze zemí celé Evropy potřeba pouze v Irsku, Belgii, Norsku, Dánsku, Francii a Řecku. Albánie, Kosovo, Makedonie a Kypr gender identitu oficiálně neuznávají pro jistotu vůbec.)


► 14. Pamatuješ si den, kdy sis poprvé řekla "já jsem holka"?

Pamatuju si to živě. Nevím už přesně, kdy to bylo, ale byly mi tak tři nebo čtyři, a bylo to v reakci na to, že si mě někdo spletl s holčičkou. Vzpomínám si, jak mi bylo v té doby hezky při představě, že bych mohla být taky holčička, a byla to moje první zkušenost s naléhavým pocitem nespokojenosti se svým tělem.


► 15. Máš zkušenost s nějakou negativní reakcí během přeměny?

Ano, hodně. Před přeměnou jsem byla dlouhé roky nucena k náboženské (ale také nenáboženské) "konverzní terapii", po které jsem se nakonec ještě víc uzavřela do sebe. Tato "terapie" měla velmi bolestivý vliv na moje sebevědomí, což je teď velkým faktorem, proč mám osobně potíže se socializací.

Po začátku přeměny jsem také neustále začala řešit, že "nikdy nebudu průchozí" a začala jsem cítit nenávist k tomu, že jsem trans. Transfobie je bohužel ve Finsku docela běžná, což znamená, že být "nenápadná" je dost důležitým cílem z bezpečnostních důvodů. Za některá násilí si můžu ale i sama, když vědomě porušuju zažité genderové normy, takže očekávám, že se to teď ještě zhorší, až na mě budou vidět fyzické známky přeměny.


► 16. Máš přítele / přítelkyni?

Jsem šťastná, že můžu říct, že ano. Přátel mám víc, ale musím říct, že to teď mají během mé přeměny dost těžké a budoucnost je nejistá.


► 17. Měla jsi nějaký zvláštní důvod vybrat si své překrásné jméno "Julia"?

Nejprve díky! :) A ano, měla: "Julia" je ženská verze mužského jména, které mi moje mamka chtěla dát a taky jsem si říkala, že je to pěkné jméno pro blázna do římských dějin jako já. :)


Ráda odpovím na jakékoliv další otázky.
Julia


"Konverzí terapie", kterou zmiňuje Julia, byla (a možná ještě někde i potajmu je) používána pro "léčbu" transsexuality nebo homosexuality ještě před několika lety i v Česku. Když jsem ještě před čtyřmi lety chodila na skupinová sezení k Hance, vyslechla jsem si šílené příběhy, z nichž jeden byl právě o podobné terapii probíhající už od dětství. Samozřejmě s žádným pozitivním výsledkem, ale s traumatem na celý život. Ty psychouše bych zavírala do blázince. Ne ty pacienty. :)


A co si odnáším po rozhovoru s Julií? Jak po přečtění rozhovoru správně poznamenala Eliška ze Slovenska:
"Všichni vidíme a chceme jen to nejlepší. Zapomínáme na to, že všecko, co máme, někde jinde nemají, nebo jim to, po čem touží, trvá dosáhnout i několikanásobně déle."
TOPlist