close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Milá zlatá, vítej v ženském světě

29. února 2020 v 8:29 | Tereza
Bééé, já jsem tak nechtěla psát hned další článek, abych nevypadala moc aktivně. :) Jenže jen jsem dopsala předchozí článek o důležitosti hlasu, objevilo se na FB stránce Transparent CZ anonymně zveřejněné jedno vylité transgender srdíčko s textem, který se přímo týká toho, o čem jsem teď psala.

Někdy to má společnost s námi fakt těžké. :-/

Jak bych tohle okomentovala?
Asi stejně, jako všechny komentáře pod článkem od cisžen (a myslím, že i transžen): "Milá zlatá, vítej v ženském světě!"

Lepší příklad přímo ze života jsem si nemohla přát. Spousta translidí si myslí, že je jim ubližováno, že je něco špatně, že je chyba v jejich "nedokonalé" přeměně... A zatím?

Nechť je tento článek inspirací pro všechny, co mají pocit, že už pochopili, jaké to je žít život ženy, ale ve skutečnosti o tom ví velké nic, protože se tak nechovají. Stačí být otevřenější, naslouchat, co mi druzí říkají, nebát se pořád všeho tolik, začít už být konečně svobodně tou ženou (zas tak těžké to není - a je nám to navíc přirozené) a nebránit se stále tak ukřivděně všemu v domnění, že něco dělám špatně. Spousta transholek si třeba myslí, bůhví jak jim není ubližováno a zatím to samé běžně zažívají i cisženy. A taky zapomínají, že v tom nemusí vůbec hrát roli to, že jsou transgender.

Ale ony si myslí, že je nikdo nemá rád právě proto, že jsou trans. Děvčata, děvčata... je to pořád dokola. Chápu, že být už někde na druhém břehu je opojné, sladké a nenabažitelné, ale to ještě neznamená, že se na tom břehu orientujeme. Vylezly jsme právě z nejpomalejší bárky na světě (musely jsme si to hezky odpádlovat samy a rukama, protože pádlo nám nikdo nedal) po nejdelší plavbě našeho života připomínající spíš cachtání s nafukovacíma rukávkama ve zdánlivě nekonečném oceánu, v ruce složený diplom z Vysoké školy trpělivosti a máme pocit, že už "je to hotové".

Tak není, no. :)

Každopádně už jen to, že jsme se dostaly sem - na druhý břeh - je opravdu hodno potlesku a gratulací. Za to si každá taková zaslouží obdiv. Byť to ale vypadá jako cíl, je to teprve ten pravý začátek. Začátek cesty po světě, po kterém jsme tak toužily chodit už dávno. Tak s chutí prozkoumejme tuhle holčičí zemi zaslíbenou, pokud nám část ženské přirozenosti nebyla dána do vínku jen tak sama od sebe, jako většině žen, které na tomhle našem společném holčičím břehu žijí už od narození, a které jsou tu jako doma. Taky tu brzo budeme jako doma, nebojte.

A i když na tomhle břehu bulíme, stěžujeme si, občas taky pěkně kopeme a škrábeme, některé z nás křičí i o pomoc (třeba na stránce Transparent CZ), tak jsem si přesto jistá, že se vám tu bude líbit. :) Já bych neměnila. Není to žádná "Transgender země zaslíbená", ale "Holčičí země zaslíbená". Tak se připravme. Je to tu ještě lepší, než jste si dokázaly představit.


Nedávno jsem courala po Praze s (cis)kamarádkou Luckou a povídala mi, jak jsou pro ni jako pro biologickou ženu taková setkání s translidmi přínosná. Že si u toho vždycky uvědomí spoustu věcí, které člověku jinak nedocvaknou. Při posledním čtyřhodinovém parádním setkání s Kristiánem u piva se musela smát, protože Kristián vyprávěl, jak to bylo v ženském těle strašné. Jak mu vadilo, že musí pořád něco řešit, rozhodovat, co na sebe, jak se mu měnily nálady, ale to ho otravovalo. Teď, když už má mužské tělo, tak je nesmírně spokojený, protože jediné, co za ten den řeší je, jaké trenýrky si má na sebe ráno vzít. A po zbytek dne klid. :D

Na to jsem zareagovala podobně, protože mě naopak v mužském těle nevyhovovalo, jak řeším jen ty jedny trenýrky za den a nemůžu se "rozběhnout". Chtěla jsem lítat a vyprávět a snít a radovat se s toho, že tepláky v obchodě seženu více než ve třech hnusných tmavých barvách. :) Teď, když už můžu, je to moc fajn. Jsem šťastná, že mám přesně to, co Kristián v ženském životě nenáviděl. (Fialové tepláky s kytičkama! :D) Říkala jsem si, jak to všechno teď krásně sedí. Jak jsme oba tím, kým doopravdy jsme a spokojení. Mám moc ráda, když potkám nějakého kluka po přeměně a o tomhle si povídáme. Škoda, že to je tak málo často. Oni kluci totiž nejdou (naštěstí) tak snadno poznat. Ale to je v pořádku. Jsou to přeci kluci. Ne "kluci po přeměně".



Tak tedy teď už onen zmiňovaný článek, který způsobil, že tu teď sedím a zase sem plácám svoje výlevy. :)


"Nejhorší je, že si lidé ani neuvědomují, že někoho svým jednáním šikanují a okolí takové jednání ani neregistruje. Třeba když se mě někdo zeptá, jestli jsem chlap nebo ženská (ano, i dneska se mi to stává). Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky, ale výsledek byl prakticky nulový. Ve finále je můj hlas specifický, je můj, osciluje mezi chraplákem Chantal Poulin a nosovým hlasem Ivany Chýlkové. A mně se líbí. Nikoho ale neopravňuje zpochybňovat moje ženství. Nikoho neopravňuje ptát se mě, kolik mě stály "kozy", už třeba proto, že jsou jenom moje a navíc nejsou umělé.

Existují taky "nevinné" otázky, jako proč nemám namalované oči/rty nebo nenosím rozpuštěné vlasy nebo nenosím sukně, když jsem ženská. Ptá se někdo cis-žen na něco takového?
Rozum mi říká, že takové kecy nemám poslouchat. Sama považuji posuzování druhých lidí podle nějakých uměle vytvořených standardů, podle hlasu, poprsí, vlasů, oblečení za projev hlouposti a omezenosti. Ale když jsem unavená, když se cítím nějak oslabená, všechno to na mě dolehne a vracím se do minulosti a znovu se ve mně otevře nějaká jáma plná bolesti a smutku. A to je mi 46! Pořád to bolí a pořád je to těžké.

Je toho spousta, co si vyslechnu, s čím se potýkám. Jsem zvyklá většinu takových situací řešit sama. Ale je to vyčerpávající. A tak prostě jednou do roka na měsíc dva zůstanu doma, nemůžu ani chodit do práce a musím vypnout.

Šikana je zlo, které ubližuje a na které musíme poukazovat. Ničí jedinečnost každého z nás, která nemůže rozkvést. Ničí lidské životy."


Sdílíme post naší přítelkyně, trans ženy, o svých pocitech ohledně šikany a zkušenostech po letech tranzice v ČR. Posíláme

(Foto je pouze ilustrační, zdroj: The Gender Spectrum Collection by Broadly)


Článek je veřejný a můžete si ho přečíst zde na FB: Transparent CZ


Vybrané komentáře:

Nejen Kristýna K. to má v hlavě srovnané. Podle toho, jak čtu ty komentáře, tak si troufám říci, že to s tím naším ženským břehem nebude až tak ztracené. Že se na něm prostě přirozeně pohybuje jen pár ztracených bloumajících jedinců, které ale často ostatní nenechají ztratit se úplně. Díky za tenhle článek i vaše komentáře, holky. Snad se mi taky podaří šířit dál tuhle myšlenku "méně vidět za všem spiknutí a nenávist".

Mě se (k mému překvapení) už pět let nikdo nezeptal, zdali jsem muž nebo žena. Nikdo se mě taky neptá, jestli ty prsy jsou moje, abych jim taky řekla, že jsou. Nikdo mi neříká, proč nenosím sukně, proč si nemaluju oči... Nejspíš to bude tím, že jak jsem stále nenabažená a mám dovoleno už osm let být ženou v ženském světě, neskutečně ráda si ty oči maluju, nosím šaty a užívám si všech těch dostupných radostí, které mi kdysi nebyly dopřány. Ale souhlasím, že nikomu do toho nic není, když přijdu nenamalovaná ve vytahaných riflích. Nebo jestli ta prsa jsou moje. Na druhou stranu klidně ať se zeptají. Já si s nimi ráda popovídám o čemkoliv. :)

Třeba dneska ráno jsem zrovna nepřekypovala sebevědomím, takže jsem na sebe chtěla hodit jen rifle a jít. Takový standard. Ale jak už jsem dávno zjistila, správně vybrané oblečení a péče o sebe dokáže s mým sebevědomím hotové divy. Takže jsem se doslova přemluvila vzít na sebe černé šaty, kozačky, dala jsem si hezky práci s namalováním, do uší hezké náušnice a vyrazila jsem do práce.

Co se pak dělo, bylo skvělé. Já, která jsem ještě ráno chtěla zalézt do kanálu v domnění, že to na mně musí přeci každý poznat (občas mám tyhle mikrodepky :), jsem brzy zjistila, jak je mi hezky. Když jsem pak začala jednat s klienty, mluvila s pokladní v obchodě nebo s kolegy, to bylo fajn, že před nimi neseděla holka, která se dnes ráno odbyla, ale holka, kterou těší hezky se obléknout. Někdy je dobré přemluvit se a vlézt do něčeho pěkného, o čem víme, že nám sluší. Proč asi holky tolik milují taneční? Proč se nevěsty těší do svatebních šatů? Proč máme radost, když vidíme, že jsme krásné? (Joo, krásné jsme i tak, to nám říkají naši partneři a kamarádi. Nepotřebujeme být princeznami, ale tohle všechno je na nic, když to tak vnitřně necítíme a máme sebevědomí na nule.) Je potřeba se občas udělat hezkými i pro nás samotné. Když se ráno vypravím v riflích nenamalovaná do společnosti, neočekávám, že mi někdo pochválí mé šaty a řekne, že mi to sluší. Chci tím dnem jen proplout ve stylu "nechte mě být". Ale pokud mi tohle opravdu někdo řekne, to se se sebevědomím teprve dějí věci! :) To víme všichni. A kdo ne, tak honem to zjistit.



Ještě do něčeho bych si ale v článku trošku rýpla. Jak paní píše, že je sice spokojená se svým hlasem (což je hezké - a to nemyslím ironicky), ale okolí s ním spokojené není:

"Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky..."

To je fajn, no, jenže takhle to ale nefunguje!
Bez práce nejsou koláče. To pro nás platí stonásobně.

Slyšela jsem mockrát na sezení u Hanky hlasy holek, které měly jen operaci hlasivek. Byly to tedy vzácné případy. Po dvou letech stejně hlasivky nenápadně sestoupily zpět o trochu níž, takže bez hlasové terapie byla nějaká operace hlasivek stejně na nic. A jak jsem psala v předchozím článku, frekvence je jen jeden malý kousíček z toho, co tvoří opravdový ženský hlas. Fakt přešít hlasivky o centimetr výš není spásou. Je to jen jeden z krůčků, které můžeme pro sebe udělat. Ale vzhledem k tomu, jak nejistý je výsledek operace hlasivek a jak je nutné potom stejně hlasivky udržovat hlasovou terapií, mi přijde operace hlasivek vhodná jako podpůrný prostředek k získání lepšího hlasu pro ty ženy, které neměly to štěstí a testosteron spustil chudinky hlasivky hodně hluboko. Jenže prostě já slyšela zvukové nahrávky žen před a po hlasové terapii přímo od terapeutky a výsledky po několika měsících byly úžasné. Mezi nimi byly i původně hodně hluboké hlasy. Je jen málo mužských hlasů, které není možné přetvořit na ten správný ženský. Jak řekla v přednášce z předchozího článku Wendy: "Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát "vokální atleti", kteří tímto tréninkem svůj hlas zlepší". Tak šup do hlasového fitka! :)


Na obranu této transženy z článku ale zase musím říct, že zatímco cisženy měly možnost poznat život v ženském těle už od narození spolu se všemi nástrahami, překážkami a těžkostmi, my se pohybujeme "v tomto oboru" vůči nim o dost kratší dobu, takže je přirozené, že ne vždy dokážeme správně pochopit a naučit se rozpoznat, co je vlastně běžně ženské nebo co je pouze "transgenderové".

Až mě z toho napadlo založit na FB skupinu, ve které by si tímto způsobem mohly transgender dívky i kluci postěžovat, co se jim na lidech kolem nich nelíbí, co by chtěli třeba změnit na přístupu k nim nebo s čím bojují, a k tomuto tématu by se pak mohly vyjadřovat i jiné osoby, nejlépe cis, které by tak uváděly zase svůj pohled. Vyváženě by se tak mohly spolu porovnat obě strany, což by mohlo přinést něco dobrého oběma.

Ta skupina by se jmenovala třeba "Cislidé radí translidem".

Nechcete ji někdo založit? Ráda se přidám. Já už si další aktivitu nemůžu do svého malého mozečku přidávat. :)

A na závěr si pustíme jednu pěknou, úplně novou, písničku. :)
(Viděla jsem ten klip od včera, kdy vyšel, asi padesátkrát a plánuju sledovat ho ještě tak stokrát. :)


Dovedete si představit, jak by jindy velmi ženská Taylor Swift vypadala jako muž? Né, nejde do přeměny. :) (To by byla bomba, co? Ta její jemná a něžná tvářička plná vousů...) Ale na takovou jednu její menší přeměnu se můžete teď podívat v novém videoklipu, ve kterém je fakt "vopravdovým chlapákem". :) No jo, zmužnit se jde vždycky snadněji, než zženštit. Já jsem ji tedy na poprvé nepoznala. Má tak krásně chlupaté a svalnaté nohy, chůzi i mužské pohyby, že jsem většinu času pochybovala, že je to ona. I když ji teda prozradily nulové nadočnicové oblouky, což je mojí úchylkou na lidech sledovat. (Vydržte do konce. :)

Tohle je fakt skvělý, že Taylor napsala, nazpívala a natočila. Myslím, že se jí celá tahle skladba, text i videoklip fakt povedl.


"Už mě nebaví běhat tak rychle, jak můžu
Přemýšlejíc, jestli bych se tam dostala o moc rychleji, kdybych byla muž
A už mě nebaví jak na mě pořád útočí
Protože kdybych byla chlap, tak bych byla chlap

Řekli by, že dělám byznys, že jsem pracovitá,
Nekroutili by hlavou a neptali se, jak moc si tohle zasloužím
A to, co nosím za oblčení a jestli jsem drzá,
to vše, by bylo odděleno od mých dobrých nápadů a mocných tahů"


Tato skladba je takovým mým vzkazem transpaní, která si na Transparent CZ vylila srdce a také všem budoucím ženám tohoto světa, aby nebyly překvapené, až se jich někdo zase zeptá, třeba proč nemáme namalované oči. Tak abychom se z toho moc nehroutily. ;-) To je prostě ženský svět. Náš svět. Taylor to občas nedává a tak přemýšlí, jaké by to bylo být mužem. :D Protože muži to mají jiné, než ženy. A o tom to všecko tady na světě je.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist